Proslulý nápis neměl původně s filmovým průmyslem vůbec nic společného. V roce 1923 vznikl jako reklamní poutač na příměstské sídliště. Že se dožije bez mála 100. narozenin, by nikoho z jeho tvůrců v té době nenapadlo – původně měl totiž na místě stát asi jen rok a půl. Jeho podobu navrhnul malíř Thomas Fisk Goff a původně byl slavný poutač o něco delší – Hollywoodland.

TIP: Proslulý nápis Hollywood se přes noc změnil na Hollyweed

Postavit toto megalomanské dílo nebylo rozhodně levné: celkové náklady se vyšplhaly na 21 tisíc dolarů, což byl v té době skutečně „balík“ peněz. Nápis tehdy osvětlovaly čtyři tisíce žárovek, a za jedním písmenem L stával dokonce domek údržbáře, který prasklé žárovky vyměňoval.

Původní projekt Hollywoodland později zkrachoval, takže v roce 1949 přešel nápis do majetku města. Tehdy z něj zmizelo „land“ a celý poutač prošel rekonstrukcí. Svou chvilku slávy si nápis užil v roce 1973, kdy byl prohlášen za historickou památku.

Zachránce z Playboye

Jedna z ikon Los Angeles ale měla dvakrát na kahánku. Naštěstí vždy zaúřadoval otec sexuální revoluce a zakladatel Playboye Hugh Hefner. Když byl nápis v 70. letech v katastrofálním stavu, uspořádal sbírku a každé z jeho písmen vydražil za 27 700 dolarů. Jedno z písmen například získal rockový zpěvák Alice Cooper a sám Hefner vydražil písmeno Y. Před několika roky zase hrozilo, že developeři na místě nápisu postaví domy. Hefner tedy daroval veřejné iniciativě na jeho záchranu 900 tisíc dolarů. „Nápis je Eiffelovou věží Hollywoodu a je mi potěšením napomoct záchraně tak důležité kulturní památky,“ okomentoval tehdy svůj čin Hefner.

Na výrobních linkách společnosti Ford jsou pracovní místa, kde musejí zaměstnanci neustále zvedat ruce nad hlavu. To má dramatický vliv na jejich zdraví a kondici. Ford se proto nedávno domluvil s kalifornskou společností  Ekso Bionics a společně testují lehký exoskelet pro horní část těla ExoVest. Je speciálně určený k tomu, aby podporoval zvedání rukou.

TIP: Pořádný dříč: Nový exoskelet společnosti Hyundai zastane kus práce

Exoskelet je mechanický a ke svému provozu nepotřebuje žádnou další energii. Mohou ho používat zaměstnanci o výšce 152 až 193 cm. ExoVest jim prakticky nepřekáží v pohybu. V současné době ho testují ve dvou amerických továrnách Fordu a výhledově chtějí exoskelet prověřit i v dalších oblastech světa, jako je Evropa nebo jižní Amerika.

Soud by nejspíš neuznal ovci jako svědka vraždy a nenechal ji identifikovat pachatele. Podle britských vědců ale ovce dokáží rozeznávat lidské tváře. K objevu ale došlo při seriózním neurologickém výzkumu, takže je důvěryhodný a mohl by být velmi užitečný. Badatelé spoléhají na to, že takový výzkum přispěje k našemu pochopení podstaty a mechanismů neurodegenerativních chorob.

TIP: Nečekaně bystré ryby: Stříkouni skvěle rozeznávají lidské tváře

Ukázalo se, že ovce, které jsou dlouhověkými a výrazně sociálními savci s velkými mozky, mají velmi obstojné schopnosti rozeznávat lidské tváře. Vyrovnají se v tom primátům včetně člověka. V experimentu ovce předváděly své dovednosti na fotkách vybraných celebrit, včetně Baracka Obamy a Emmy Watson.

V roce 1984 došlo v močálech nedaleko britského Manchesteru k pozoruhodnému objevu: V rašeliništi se našlo tělo nahého Kelta, který zjevně skonal násilnou smrtí. Jeho lebku někdo třikrát prorazil ostrým nástrojem, neznámý však zemřel uškrcením provazem, následně mu ještě prořízli krk a jeho ostatky skončily v bažině. Nález mumie tzv. lindowského muže archeology utvrdil v přesvědčení, že Keltové svým božstvům obětovali kromě zvířat také příslušníky vlastního národa. 

TIP: Vyznavači krvavých bohů: Lidské oběti v krutém světě Aztéků

Podle jedné z teorií patří tělo druidskému princi Loverniovi z Irska, který naposledy vydechl kolem roku 60. Je možné, že dobrovolně nabídl svůj život jako oběť bohům za porážku Římanů, kteří v té době obsazovali Anglii. 

Římané se nemýlili

Jedno z nejstarších svědectví o keltských obětních rituálech podal Gaius Caesar: Popsal Kelty jako krvelačné válečníky, kteří se nerozpakovali své zajatce krutě mučit. Ve slavných Zápiscích o válce galské rovněž líčil, že navzdory císařskému zákazu vykonávali lidské oběti. 

Z jednostranného zaměření textu s důrazem na negativní vlastnosti zmíněného etnika dřív historikové usuzovali, že se možná jednalo spíš o římskou propagandu s cílem Kelty pošpinit. Pozdější archeologické nálezy však Caesarova slova potvrdily – bažiny vydaly ostatky řady obětí, které byly usmrceny několika způsoby současně. Není tak pochyb, že Keltové tento náboženský obřad skutečně praktikovali. 

Zemřít čtyřikrát jinak 

Keltové přikládali mimořádný význam hlavě, kterou považovali za sídlo životní energie a moudrosti. Bojovníci běžně zdobili svá obydlí useknutými hlavami nepřátel a zmíněný kult se nakonec promítl i do rituálu obětování. 

Lidská oběť vzešla obvykle z řad zločinců nebo válečných zajatců. Zemřít přitom mohla čtyřmi způsoby: upálením, utopením, oběšením či pohřbením zaživa – jednalo se tedy o smrt ohněm, vodou, vzduchem nebo zemí. Obřad téměř vždy zahrnoval ještě useknutí hlavy a krev vytékající z proříznuté krkavice vzápětí zavlažila pole. Na závěr kněží rozdělili tělo na několik částí a ty zakopali na různých místech, aby tak zajistili větší úrodu. 

Jedna oběť pak mohla padnout na oltář hned několika bohům, přičemž pro každého zemřela jinak. Lindowský muž byl s ohledem na způsob smrti patrně obětován nejvyšší božské trojici keltského panteonu: bohu války a „otci kmene“ Toutatisovi, pánovi nebe a hromů Taranisovi a vládci stromoví Esusovi.

Vědci americké Národní akademie věd nedávno uskutečnili poměrně kuriózní experiment - šestadvacetiletému muži z Japonska, který trpí úpornou epilepsií, zavedli do mozku elektrody se 188 kovovými kontakty, které poté stimulovali elektrickým proudem. Muž poté začal úplně všude kolem sebe vidět strašidelné a přízračné obličeje.

TIP: Slyšíte je? Hlasy v hlavě zažije asi každý desátý z nás

O stimulované oblasti mozku zvané gyrus fusiformis se již dříve vědělo, že souvisí s poruchami vnímání tváří nebo naopak s halucinacemi. Reakce pacienta na experiment byla ale podle vědců překvapivě bouřlivá. Strašidelné tváře se mu zjevovaly úplně všude, dokonce i ve skutečných tvářích druhých lidí. Tváře, které pacient viděl prý připomínaly postavy z kreslených filmů. Pacient také popisoval duhové barvy a vícebarevné přechody.

Experiment podle vědců ukázal, že část mozku označovaná jako FFA (fusiform face area) je skutečně přímo zodpovědná za naše vnímání tváří a do jisté míry také s vnímáním barev. Popisovaná část mozku se nachází na spodní části týlních a spánkových laloků.

Po řadě skvělých úspěchů je tu jedna špatná zpráva od SpaceX. V sobotu 4. listopadu probíhal v testovacím zařízení v McGregoru v Texasu pozemní test raketového motoru z rodiny Merlin, které vyvíjí SpaceX pro budoucí generace nosných raket. Motor během testu explodoval.

Podle prohlášení společnosti SpaceX proběhl tento incident podle platných bezpečnostních protokolů a nikdo při něm nebyl zraněn. Odborníci teď intenzivně vyšetřují, k čemu vlastně došlo.

Exploze nového typu motoru Merlin

Explodoval motor Merlin, označený jako „Block 5“, který by měl být používán v budoucí generaci nosných raket typu Falcon 9. Dnešní rakety Falcon 9 přitom používají motory Merlin typu „Block 4“, takže tento incident nevyžaduje, aby SpaceX zastavili naplánované starty svých raket.

TIP: Závada nebo snad sabotáž? Kolem exploze rakety SpaceX se množí spekulace

K explozi došlo ve chvíli, kdy motor procházel testem zvaným „LOX drop“. Při tomto testu je motor naplněný kapalným kyslíkem a operátoři zjišťují, zda v motoru nedochází k únikům paliva. Podle SpaceX explozi motoru nepředcházel požár a zatím není jasné, proč k výbuchu došlo. Opravy testovacího zařízení zaberou asi 2 až 4 týdny.

„Ptáci se Bohu povedli …“, říká v jednom ze svých veršů slovenský básník Milan Rufus a asi by se nenašlo moc lidí, kteří by s ním nesouhlasili. Ptáci oživují krajinu a ti, kteří přijali za svůj biotop i městské prostředí, jsou pro obyvatele betonových džunglí často jedinými posly divočiny. Na ty, kteří neodlétají do teplých krajin a zůstávají celoživotně věrni svému domovskému území, doléhá nevlídné zimní období plnou silou.

Když jsem mnohokrát při zimním táboření pozoroval za úsvitu šmejdivé poletování zpěvných ptáčků v zasněžených křovinách, přemýšlel jsem nad jejich nezdolnou vitalitou. Vždyť čím je ptačí tělíčko menší, tím rychleji ztrácí teplo, a proto potřebuje více energie, aby si stálou teplotu udrželo. Pro přežití je tedy nezbytně nutné vytvoření tukových zásob a stálý přísun potravy. Právě v tomto ohledu může člověk malým opeřencům významně pomoci.

Krmítka – tradice stará 200 let

Odborníci se nemohou shodnout na tom, zda je vhodné ptáky v zimě přikrmovat. Někteří tvrdí, že si opeření tuláci i za nejtvrdších zimních podmínek potravu naleznou. Je ale jisté, že při takovém hledání dojde k významným ztrátám na ptačích životech. V této souvislosti jiní zdůrazňují, že rostlinná skladba naší kulturní krajiny se změnila natolik, že přikrmování stálých ptáků je nanejvýš vhodné. Osobně se kloním ke druhému názoru.

Historicky největší zásluhu má na tradici zimního přikrmování ptáků Velká Británie. Tamní ochránci přírody začali tuto bohulibou činnost provozovat již před dvěma stoletími. V případě, že se i vy rozhodnete ptáky přikrmovat (a ti vám za to budou zimu zpestřovat svojí půvabnou přítomností), měli byste začít v listopadu a vytrvat až do konce března.

Ptačí ráj

Přírodovědec Miroslav Saniga, který pracuje v Ústavu ekologie lesa Slovenské akademie věd, vybudoval na zahradě svého rodinného domu v Liptovských Revúcach úžasný Ptačí ráj. Svěřil se mi, že ve stovkách krmítek a ptačích budek tady ročně zkrmí mimo jiné zhruba šest metráků slunečnicových semen a já si se svým necelým metráčkem připadal jako žabař.

Miro Saniga mne také upozornil na fakt, že vyvěšené budky neslouží pouze jako vhodná útočiště při jarním a letním hnízdění doupných ptáků. V zimě jsou lákavými úkryty před noční zimní slotou. „Například sýkorky jsou za silných zimních větrů a při mrazivém nečasu namačkány v budkách jako sardinky,“ tvrdí nadšený ornitolog, který je světovou kapacitou na zedníčky skalní a tetřevy hlušce. „Organismus sýkorky v noci snižuje teplotu těla i o několik stupňů, utlumuje všechny důležité fyziologické funkce a upadá do stavu jakési letargie – torporu“.

„Tehdy je méně vnímavý na vnější podněty. Sýkorka se schoulí do klubíčka a zahalí se do načepýřeného peří, takže vypadá jako barevný tenisový míček. Člověku, který nezná přírodu a nechápe pozoruhodné jevy odehrávající se v jejích zákoutích, se zdá, že ptáček je mrtvý. Jen pulzování „míčku“ nasvědčuje, že jde o živého tvora. Se sýkorkou ve stavu částečné hibernace je možné jemně manipulovat (vážit, měřit) bez toho, abychom ptáčka probudili. Je to nepopsatelný pocit – usínat v domě, okolo kterého dřímá v budkách ve stavu hibernace 123 sýkorek…“

Miro Saniga zdůrazňuje, že v dobách až šestnáctihodinových mrazivých nocí, kdy panuje mráz okolo -20 °C, může sýkorka zhubnout za noc až o 2–3 gramy, což je asi 15 % její večerní váhy! Spotřebovanou energii promění na teplo. A ráno ji musí rychle doplnit energeticky vhodnou potravou.

Co do krmítka?

Pokud se ptákům rozhodnete v zimě se sháněním jídla pomoci, nemůžete jim do krmítka přihodit cokoliv. Například kuchyňský odpad by jim mohl ublížit, vhodná jsou naopak semena. Z nich jdou opeřeným strávníkům nejvíc k duhu semena slunečnic, proso, konopí, mák, lněné semínko, semínka bodláků, řepka a drcená jádra vlašských a lískových ořechů. Ze sušených plodů a bobulovin jsou vhodné jeřabiny, plody bezu černého, hlohu, rakytníku, břečťanu a svídy. Ideálním krmivem je rovněž tzv. zadina, tedy odpad od mlátiček a čističek obilí, který obsahuje i semena plevelů.

Přidávat můžete rovněž ovesné vločky (nejlépe drcené), strouhanou housku (ne slanou!) a pokud nemrzne, i nadrobno nakrájené kousky masa a strouhanou mrkev – obojí k rychlému zkrmení. V případě, že nemrzne, jsou vhodná i půlená jablka. Dobrá je také krupice a hrubá mouka zapražená na tuku.

Velmi vítaným zdrojem potravy jsou tzv. tuková krmítka – do převráceného květináče nebo poloviny rozříznutého kokosového ořechu nalijete rozehřátý tuk se slunečnicovými semeny a drcenými ořechy, který po ztuhnutí zavěsíte na strom či keř. Pro zrnožravé ptáky můžete zhotovit zemní stříškový zásyp.

Častí i vzácní hosté

Nejčastějšími návštěvníky krmítek jsou sýkory koňadry a sýkory modřinky, zvonci zelení, vrabci domácí a polní (i když jich v posledních letech významně ubývá), pěnkavy obecné a pochopitelně kosi černí. V okolí často paběrkují sojky obecné.

Vzácněji k vám mohou na oběd zaskočit čížci lesní, stehlíci obecní, sýkora uhelníček, sýkora babka a sýkora parukářka (na krmítkách u lesa), mlynaříci dlouhoocasí, brhlíci lesní, hýlové obecní, dlaskové tlustozobí, strakapoudi, šoupálci, střízlíci obecní, červenky obecné, pěnkava jíkavec a drozd cvrčala a kvíčala (poslední tři druhy jsou zimními hosty ze severu).

TIP: Záludnost plných krmítek: Více jídla znamená méně mláďat

Kam je nejlépe krmítko umístit? Na vhodná místa do zahrad a parků. Tak, aby ptáci měli dobrý přehled po okolí a včas zpozorovali třeba lovící kočku. Zavěšujte je na stromy a keře, na okraje remízků a lesa, ale můžete je umisťovat i na balkony. Ptáci zdroje potravy brzy objeví, a pokud je krmení pravidelně doplňováno, horlivě je navštěvují.

Kde nejlépe krmit?

Speciální zrcadlo od tureckého průmyslového designéra Berka İlhana je vlastně geniálně jednoduché. Tvoří ho zařízení podobné tabletu, s vestavěnou kamerou a inteligentní zrcadlovou vrstvou. Ta je aktivována, jakmile příslušný software detekuje ve tváři úsměv. Zařízení je vyvinuté primárně pro pacienty trpící rakovinou, pro které je podle Berka İlhana každá dávka optimismu a radosti mimořádně důležitá. Mimika naší tváře má přitom na naše vlastní pocity zásadní vliv.

Radost bohužel nebudí cena zařízení – zaváděcí ceny se pohybují mezi dvěma a třemi tisíci dolary (v přepočtu 43 až 64 tisíce korun). Nicméně İlhan doufá, že by cenu mohla výrazně srazit kampaň na crowdfundingovém portálu Kickstarter.

Mléko sloužilo ve středověku jako sezónní potravina. Dostatek se v hospodářství vyskytoval především v pozdním jaru a přes léto, když měly krávy telata. Při správném uskladnění syrečků (slovem syreček se ve středověku nerozuměly olomoucké syrečky, ale mléčný produkt, který dnes nalezneme v obchodě pod názvem tvrdý tvaroh) si však lidé mohli dopřát mléčný výrobek i v období, kdy už čerstvé mléko nebylo dostupné.

Oblíbená přísada

Na území Čech se sýry ve středověku vyráběly mléčným kvašením. Sýření (srážení mléka syřidlem) nebylo ještě tolik rozšířené. Sýr se vyráběl podomácku, ale věnovali se mu rovněž tehdejší specialisté (syrníci), kteří ve městech prodávali i máslo. Sýr z Čech dokonce vyváželi a rozšířili ho pod označením český sýr.

Syrečky se uskladňovaly v dřevěných klecích na suchém místě, nejčastěji pod střechou nebo v komorách. Tvaroh či syrečky se také přidávaly do řady receptů, které se nám dochovaly do dnešních dnů. Naši předci si tak na Velikonoce připravovali koláč syrnej, vařili šišky syrné či  syrnou kaši, která byla oblíbeným svatebním jídlem. Sýry se také odváděly jako dávky v určitých dnech v roce církevním či světským majitelům vesnic a usedlostí. Byly také vcelku častým předmětem krádeží z již zmiňovaných komor, kde se skladovaly.

Napůl snězený syreček s cibulí, chlebem a kmínem se stal dokonce roku 1073 záminkou pro násilnost mezi nejvyššími duchovními. Pražský biskup Jaromír tehdy zbil olomouckého biskupa Jana, kterého osočil, že žije příliš lakomým způsobem života, jenž jeho církevní hodnosti nepřísluší. 

Image

Čtěte také

Tvarůžky: Zrající český unikát se u nás vyrábí už nejméně 400 let

Rudá planeta rozhodně není v současné době místem, které bychom označili jako prostředí vhodné pro život. V blízkosti rovníku zde sice během letních dnů stoupají teploty k příjemným 35 °C, průměrná teplota na povrchu planety je ale pouhých -63 °C. Během zimních měsíců pak v oblasti pólů padá až k -143 °C. Problémem je také nízký atmosférický tlak, odpovídající asi 1 % tlaku na Zemi, a také vysoká úroveň kosmického záření.

Až dosud panovalo mezi vědci všeobecné přesvědčení, že život mikroorganismů v takových podmínkách je jen obtížně představitelný. Jak ale ukázala nová studie vědců z Moskevské státní univerzity M. V. Lomonosova, skutečnost se od našich předpokladů může pořádně lišit.

Odolnější, než se čekalo

Vědci ve speciální klimatické komoře simulovali marsovské prostředí, do kterého umístili mikroorganismy. Ty pak vystavili různým hladinám gama záření. Výsledky ukázaly, že mikroorganismy disponují vysokou odolností vůči nízkým teplotám a tlaku.

Dávky gama záření měly sice na mikroorganismy výraznější dopad, nicméně ani vysoké dávky je nedokázaly zničit zcela. Počty bakterií se v porovnání s kontrolními vzorky snížily přibližně o dva řády, metabolicky aktivní buňky zhruba o trojnásobek. Organismy vystavené gama záření si navíc zachovaly relativně vysokou biologickou pestrost.

Podle vědců to znamená, že životaschopné mikroorganismy mohou na Marsu přežít v mnohem vyšší míře, než jsme doposud doufali. V místech chráněných před dopadem záření by hypoteticky mohly přežívat velmi blízko povrchu až 1,3 milionu let. Dva metry pod povrchem by podle všeho byly mikroorganismy schopné přežít 3,3 milionů let a v pětimetrové hloubce dokonce 20 milionů let.

Podle ruských vědců lze výsledky aplikovat nejen pro rudou planetu, ale i další tělesa Sluneční soustavy, a dokonce i objekty nacházející se za její hranicí.