Není to tak zase tak dávno, co byla hlavním symbolem lidských zásahů do prostředí planety ozonová díra, tedy díra v ozonové vrstvě, která nás chrání před UV zářením z vesmíru. Dnes je to ale jiné. Tuto roli přebralo globální oteplování a ozonová díra se zmenšuje.

Dne 11. září dosáhla ozonová díra nad jižním pólem největšího rozsahu v letošním roce. Její velikost činila 19,6 milionů kilometrů čtverečních, což je asi dvojnásobek rozlohy Spojených států. To znamená, že se oproti roku 2016 zmenšila o 3,3 milionů kilometrů čtverečních.

TIP: Mezinárodní dohoda funguje: Ozonová díra nad Antarktidou se zmenšuje

Jsou to dobré zprávy? Jistě to nejsou úplně špatné zprávy, ale podle odborníků je to prý složitější, než se na první pohled zdá. Podle NASA je totiž za zmenšení ozonové díry v letech 2016 a 2017 zodpovědné spíše spontánní kolísání prostředí a nikoliv jednoznačné zlepšování situace s ozonem. Pokud se nestane nic zásadního, tak by se ozonová díra měla vrátit do původního stavu někdy kolem roku 2070.

Náklaďáky plné papírů přijíždějí každý den, odbočují ze silničky na sever od Pittsburghu a mizí skrz bránu v podzemí. Zastavují až u kovových dveří ozdobených americkou vlajkou, za nimiž se otevírá místnost velká jako supermarket, plná skříní s vytahovacími šuplíky a lidí v neformálním úřednickém oblečení. Tady, sedmdesát metrů pod zemí, hraje na něčím stole příjemná muzika. Jde o jedno z vůbec nejpodivnějších míst, kde pracuje americká vláda – jednak kvůli lokalitě a také kvůli tomu, co se tu dělá. 

Uvnitř jeskyní starého pensylvánského vápencového lomu pracuje 600 zaměstnanců Personálního úřadu. Jejich úkoly rozhodně nejsou přísně tajné: zpracovávají záznamy vládních úředníků, kteří odcházejí do důchodu. Jenže systém má jednu neuvěřitelnou zvláštnost – veškerá agenda se tu organizuje ručně a téměř všechno se vyřizuje na papíře. Zaměstnanci přenášejí tisíce šanonů z jeskyně do jeskyně a zapisují osobní data odcházejících důchodců, řádek po řádku. Pod zemí přitom nepracují kvůli utajení, ale kvůli dostatku prostoru: do tunelů starého lomu se totiž vejde více než 28 tisíc skříní plných nejrůznějších dokumentů. 

Podivné místo dokládá, jak těžké je eliminovat z byrokratického systému mrhání časem. Zaplavená vším tím papírem tu práce plyne stejně pomalu jako v roce 1977. „Potřeba všechno automatizovat byla zjevná už v roce 1981,“ vysvětluje James W. Morrison, jenž dohlížel na zpracování důchodových papírů za éry prezidenta Reagana. Vybavuje si však hrůzu, kterou pocítil při zjištění, že celý systém funguje jen na základě papírů. „Po roce jsem si myslel: Panebože, moje reputace se zhroutí, pokud s tímhle něco neudělám,“ vzpomíná. Vysvětluju mu, že sytém funguje výhradně papírově ještě dnes. „Páni,“ pronáší konsternovaně. 

Mytická legenda

O existenci dolu plného federálních papírů se moc neví: dokonce i mezi vládními zaměstnanci má pověst městské legendy, mytické a k uvěření jen napůl. „Jo, ta bláznivá jeskyně,“ vzpomíná Aneesh Chopra, který zastával funkci vrchního poradce prezidenta Obamy pro technologie. Jenže důl je reálný a procesy uvnitř patří k přetrvávajícím vládním problémům: jedná se hlavně o implikované chyby, které nutí výkonnou byrokracii k mrhání penězi a vytížené pracovníky k mrhání časem. V některých případech tkví jádro pudla ve vágních, nebo naopak příliš komplikovaných zákonech. 

Například v New Jersey přišel jeden výzkumník na to, že se schvalovací proces na stavbu mostu táhl celé roky zčásti proto, že úředníci vyžadovali zpracování historie všech budov v okolí tří kilometrů a potřebovali vyjádření indiánských kmenů až do vzdálenosti Oklahomy – tedy zhruba přes půlku USA. 

Jindy se pro změnu pokazily technologie. Spuštění webu Ministerstva zdravotnictví HealthCare.gov zhatily chyby na stránce. Statistický úřad zase absolvoval nepodařený experiment s přenosnými počítači a poté se vrátil zpět k papírování, což ho stálo tři miliardy dolarů. Úřad pro veterány měl problém s online záznamovým systémem: a zatímco s ním zápasil, nakupilo se v kanceláři tolik papírů, že se auditoři obávali, aby se nepropadla podlaha. 

Přirozeně chladný trezor

Během posledních tří dekád investovali administrátoři do automatizace celého papírovacího procesu více než sto milionů dolarů a pokusili se jej přenést do počítačů. Nevyšlo to. Jeskyně tak dodnes funguje úměrně rychlosti lidských rukou a nohou. Problémy pak padají na hlavu důchodců, kteří musejí na své dávky čekat celé měsíce.

Obamova administrativa se snažila celý proces zrychlit, ale pouze tím, že začala platit více rukou a nohou. Počet zaměstnanců v podzemí narostl za posledních pět let o dvě stovky. A cena za zpracování jedné složky se zvýšila z 82 dolarů (asi 1 750 Kč) na 108 (přibližně 2 300 Kč). Každoroční investice do systému pak činí 55,8 milionu dolarů (zhruba miliardu korun). 

Celé to přitom funguje následovně: Nejprve předá vládní zaměstnanec své domovské agentuře důchodové papíry, k čemuž dojde přibližně stotisíckrát za rok. Během několika dnů mu začnou chodit šeky na částku odpovídající asi 80 % odhadované penze, zatímco úřad pracuje na jeho složce. Poté se papíry dají do pohybu. Agentura shromáždí dokumenty novopečeného důchodce a bleskově je odešle. Téměř všechny zmíněné zásilky se následně dostanou po křivolakých silničkách do pensylvánských tunelů a dál skrz vrata s americkou vlajkou. 

„Nelze zapomenout, že se jedná o jeskyni,“ vysvětluje Ashley Weber, bývalý úředník, který pracoval na příjmu zásilek. „Ale lidi to zkoušejí udělat tak ‚nejeskynní‘, jak to jenom jde.“

Proč však vůbec úřad sídlí v jeskyni? Odpovědí je, že v roce 1958 vyrazila vláda na nákup skladových prostor. Potřebovala 9 000 m² pro své záznamy, jež bylo nutné převézt z jedné budovy ve Washingtonu. Úředníci prošli spoustu objektů, až nakonec našli místo, kde kdysi tisícovka dělníků dobývala vápenec. Soukromá společnost proměnila lokalitu v ohromný, přirozeně chladný trezor, chráněný před počasím i Sověty. Dnes komplex vlastní společnost Iron Mountain, která pronajímá další jeskyně pro skladování starých hollywoodských filmů a pro fotografické archivy. 

Všechno pěkně v šanonech

Vláda sem přesunula své staré záznamy v roce 1960 a najala lidi. Pracovali tvrdě, a protože zemědělský kraj nabízel jen málo úřednických míst, zůstávali. „Tady nikdo nepřechází na jinou práci. Můžete tu být od pondělí do pátku od osmi do pěti,“ svěřila se Patty DeCaria, 57letá úřednice, která loni odešla do důchodu po 38 letech strávených v jeskyni. Podle vlastních slov si užívala pocit, že může pomáhat. „Lidé odtud prostě neodcházejí.“

Jenže přinejlepším jde stále jen o dobrou práci na špatném místě. V zimě zaměstnanci vcházejí do dolu za tmy a za tmy se také vracejí domů. Uvnitř se nesmí manipulovat s otevřeným ohněm, takže vaření je zakázáno. Místo toho se tu každý den v 11:30 zastaví doručovatel pizzy, jenž má bezpečnostní prověrku. Další prodejce – Andy Armagost, který do komplexu zaváží teplé obědy – má na věc jasný názor: „Lidé jsou otrávení a cítí se mizerně. Chci říct, že se jim nemůžete divit. Nikdy nevidí sluneční světlo. Já tam dole strávím jen dvě a půl hodiny denně, a nemůžu to vydržet.“

Ovšem zpět k procesu: Pracovníci uvnitř jeskyně musejí vykonat druhý krok – vzít papíry z doručené zásilky a přiřadit je k již existujícím, uskladněným v archivech. Asi v 15 % případů to znamená dlouhou „vycházku“ do jedné z devíti masivních slují vyhrazených šanonům. A uvnitř je to dost děsivé. „Slyšela jsem pověsti o strašidlech. Tam, u složek,“ říká Patty DeCaria. „Otvírají skříně a vytahují šuplíky.“

Ve většině případů ovšem může druhý krok skončit i jednodušeji: složky se naskenují do digitálního archivu a pracovník si je prohlédne v počítači. Vzniká však problém – všechny informace se totiž musejí dostat do papírové složky nového penzisty. A digitální soubor do papírové složky prostě nenacpete. „Nyní je tiskneme, ale to by se v budoucnu mělo změnit,“ vysvětluje Doug Berger, který na celou operaci dohlíží. Vytištěné dokumenty se tedy přesunou do šanonu a jede se dál. 

Hon na kolegy 

Krok tři: Složka putuje kousek za roh do vedlejší jeskyně. Tamní pracovníci pak mají důležitou, ale frustrující úlohu – musejí telefonovat, mailovat, faxovat, vrčet a obtěžovat jiné úředníky z ostatních federálních agentur, aby je přinutili najít papíry, které se nějakou chybou v hlavní složce neocitly. „Někdy jsem naháněl lidi doslova celé měsíce kvůli jedinému podpisu na cáru papíru. Takže vy chcete mluvit o šokujícím mrhání penězi daňových poplatníků?“ vzpomíná jeden z těch, kteří z jeskyně nedávno odešli. Odmítá však sdělit své jméno v obavách z případného postihu. 

Proces obvykle trvá několik dnů až týdnů. Pokud se navíc něčí dokumenty ztratí přímo v jeskyni, zpomalí to práci všech. „Každý den dostáváte mezi pěti a padesáti maily. Kolegové vás v nich žádají, abyste si našli chvilku a porozhlédli se po svém stole, jestli na něm nenajdete zašantročené papíry,“ popisuje bývalý úředník.

Dále vysvětluje, že zkušenosti s naháněním ztracených dokumentů úplně stačily, aby změnil povolání. A jeho nová práce? Odpalování výbušnin. „Každý den dělám s náložemi a vzal jsem to jen proto, abych se z jeskyně dostal,“ prozrazuje muž, jehož nová společnost se zabývá odpalováním děr pro budování plynových a ropných vrtů. „Jedna z pěti nejhorších prací na světě pro mě představovala skvělou změnu v porovnání s životem tam dole.“

Třicetkrát déle než v Texasu

Když se konečně podaří najít všechny chybějící dokumenty, putuje šanon k dalším úředníkům ve vedlejší sluji. Jakmile se ovšem kompletní data nového důchodce promění v papír, opět se digitalizují. Zaměstnanci podzemního úřadu naťukají veškeré potřebné údaje do počítače – ručně. „Jednu složku zvládnete i za hodinu,“ objasňuje Bonnie McCandlessová, předsedkyně odborů oddělení, které má přepis za úkol. „Na druhou stranu můžete na jednom případu strávit osm hodin, nebo i dva dny.“

Úkol zabere tolik času také proto, že Kongres nastavil pravidla pro federální odchod do důchodu extrémně komplexně, takže úředníci musejí odpovídat na neuvěřitelné množství otázek. Ve kterých třech letech měl důchodce nejvyšší plat? Byl hasičem? Jedná se o vojenského veterána? Pracoval v bufetu na Kapitolu? A co částečný úvazek? Všechny tyto dotazy pak ovlivní konečnou výši penze. „Sto let špatných zákonů,“ poznamenává McCandlessová. 

Jakmile kompletní data najdou cestu do počítače, přichází na řadu pátý krok. Další úředník celou práci zkontroluje, aby zajistil, že se vše podařilo zapsat správně. Až poté se případ uzavře a důchodce začne dostávat plnou dávku. Celý uvedený proces se přitom nyní v průměru táhne 61 dní, tedy stejně dlouho, jako v roce 1977.

Mnoho státních důchodových systémů, jež rovněž operují s obrovským množstvím dat, však zvládá totéž – a mnohem rychleji. Na Floridě to úředníkům trvá 47 dní, kalifornskému důchodovému systému pro učitele zabere obdobná práce 23 dní, a Texas se s podobným postupem vypořádá dokonce za 48 hodin. Tři vyjmenované systémy pracují s daty digitálně, nikoliv na papíře. V pensylvánské jeskyni se o to americká vláda pokouší už od 80. let – marně. 

Selhání jako sport

K prvnímu pokusu se odhodlala v roce 1987. Jenže roky plynuly a podle Nejvyššího kontrolního úřadu se vyplýtvalo okolo 25 milionů dolarů. Vládní úředníci se navíc začali obávat, že systém nebude fungovat. „Zprávy od programátorů říkaly, že zvládli zpracovat X řádků kódu… Jenže pro ředitele jde o něco neviditelného – prostě nevíte, co to znamená,“ říká Curtis Smith, který dohlížel na zpracování dat mezi lety 1989 a 1994. Působil dlouhodobě jako federální zaměstnanec s doktorátem z anglické literatury, přičemž měl pod palcem rozsáhlý technologický projekt. „Vůbec jsem netušil, jestli měsíčně dosáhli nějakého pokroku. A tak jsem se spoléhal, že to celé nějak dokážou uvést do provozu,“ pokračuje Smith. „K tomu však nikdy nedošlo.“

V roce 1996 – dva roky poté, co Smith opustil vládní sféru – úředníci celou věc konečně zařízli. O rok později to zkusili znova. Nejdřív chtěli systém vzkřísit vlastními silami, následně však plán smetli ze stolu a najali si experty. Po letech práce měl být program hotový v roce 2008 – už o rok dřív ovšem přicházela první varování, že nebude fungovat. „Kdykoliv jsme provedli něco, co by se dalo nazvat zátěžovým testem, dostávali jsme šílená čísla – jen okolo osmnáctiprocentní úspěšnosti,“ popisuje Robert Danbeck, který na projekt dohlížel. Systém totiž musel pracovat s příliš mnoha zdroji a s obrovským množstvím zákonů. „Když jsme pak zpětně analyzovali, co se pokazilo, našli jsme neuvěřitelnou hromadu malých kousíčků, kterou jsme zkoušeli znovu poskládat.“

Danbeck dal výpověď. Počátkem roku 2008 byl systém spuštěn. Ihned poté se zhroutil a nakonec jej odstavili úplně. Padlo na něj 106 milionů dolarů. V jeskyni se mezitím data stále přesunují na papíře. 

Jednou všechno poběží

Na uvedených číslech se podle expertů dobře ukazují problémy vlády s informačními technologiemi. Studie bostonské společnosti Standish Group prokázala, že zcela uspěje asi jen 5 % vládních IT projektů. Z těch zbývajících plných 41 % naprosto selže a skartují se ještě předtím, než je někdo spustí. Mnoho ze zmíněných komplikací se projevuje právě v pensylvánské jeskyni: federální úředníci zkoušejí koupit technologii, jíž plně nerozumějí, protože nemají technické vzdělání nebo ji netestovali před ostrým provozem a poté už bylo příliš pozdě. 

V nejhlubším marasmu – během prvních let Obamovy vlády – se doba potřebná k vyřízení jednoho případu protáhla na 156 dní. Vláda se však selhání nepokusila nijak napravit: místo toho prostě najala více lidí, kteří se měli s papíry porvat, a upravila některé procesy tak, aby složky obíhaly rychleji. Jonathana Maye, čerstvého důchodce z Ministerstva spravedlnosti, příjemně překvapilo, že vyřízení jeho případu trvalo pouze tři měsíce. Očekával mnohem horší scénář. „Vlastně jsem se na to připravoval. Před odchodem jsem si vyšetřil asi 440 hodin dovolené pro případ, že bych musel žít jen z jejího proplácení. Udivilo mě, jak hladce všechno proběhlo.“

Úředníci tvrdí, že množství dat uchovávaných v digitální podobě postupně zvyšují a že nakonec celá operace poběží na počítačích. Věří, že vláda dokáže eliminovat kritický bod. „Máme vozítko na Marsu, pane,“ vtipkuje sebejistě jeden z nich.

Mezitím dostanou pracovníci, kteří tento zastaralý systém udržují v chodu, malý – byť neoficiální – bonus: až půjdou do důchodu, nebudou muset na nic čekat. „Naši zaměstnanci se dočkají zvláštního zacházení,“ vysvětluje Patty DeCaria, která nedávno odešla do penze. Agentura tvrdí, že se nejedná o oficiální politiku. Jakmile Pattyin kolega uviděl její složku, prostě ji vzal a položil ji na hromádku nahoru. 

Čína je zemí moderní architektuře zaslíbenou. A zdá se, že to platí i přes nedávný odmítavý postoj politiků, kteří se nechali slyšet, že další „nedostatečně ekonomické, nefunkční, neestetické či neekologické“ stavby si již nepřejí. 

Novinkou mezi stavbami, které rozhodně nemine přívlastek „bizarní“ je i výstavní centrum a ekologické muzeum, které vyrostlo na břehu jezera Jang-čcheng v čínském Kchun-šanu. Pětasedmdesátimetrová budova ve tvaru kraba se ihned stala oblíbenou turistickou atrakcí. Ostatně místní jezero je místem krabům zaslíbeným a obyvatelé Kchun-šanu na tuto svou pochoutku nedají dopustit. 

Prusko-rakouská válka z roku 1866 představovala důležitý mezník při sjednocování Německa. Pruskému vojsku se v bitvě u Hradce Králové podařilo dosáhnout rozhodujícího vítězství nad Rakušany. Poté se zastavilo na Moravě, kde se na zámku v Mikulově pruský král Vilém I. radil se svým štábem i premiérem Otto von Bismarckem o dalším postupu.

Kancléř versus panovník

Bismarck, skvělý diplomat, politik a vlastní strůjce „prvního“ sjednocení Německa, byl velkolepý ve všem – v rozhodnosti, lásce, nenávisti, zlosti i pomstě. Jeho vztah s vojáckým králem byl plný rozporů. Chytřejší a schopnější Bismarck ho sice ctil, ale současně na něj shlížel spatra. Dokonce o něm řekl, že „nekouří, nečte žádné noviny, jen akta a depeše, bylo by užitečnější, kdyby si vykládal karty“.

Většinou měl Bismarck problém přimět nerozhodného krále k akci, ale v Mikulově jakoby se monarcha napil kouzelného lektvaru a sršel bojovností a rozhodností. Nadchnul se úspěchy svých vojsk a chtěl v jejich čele pochodovat vídeňskými ulicemi. Jenže Bismarck hodlal vůči Rakousku prosadit umírněný postup. K rozhodnutí rychle ukončit válku ho mimo jiné vedla i epidemie cholery mezi vojáky, selhání spojenců a obava, že se Francie a Rusko začnou vměšovat do jednání o uspořádání Německa. Král si však postavil hlavu.

Vášnivé jednání obou hlavních pruských představitelů popsal Bismarck ve svých pamětech: „[...] prodloužení této debaty bylo nemožné a já jsem opustil místnost s dojmem, že mé pojetí bylo zamítnuto, a s myšlenkou, že požádám krále, aby mi dovolil vrátit se k mému pluku jako důstojník. Po návratu do svého pokoje jsem byl v takovém rozpoložení, že mi vytanulo na mysli, zda by nebylo lepší vypadnout z okna ve čtvrtém patře.“

Vilémova kapitulace

Uražený a zklamaný Vilém I. si v dopise posteskl: „Poté, co mě můj ministerský předseda nechal před nepřítelem na holičkách a já nejsem nyní schopen ho nahradit, projednal jsem otázku se svým synem. Když se i on přiklonil k názoru ministerského předsedy, jsem nucen k vlastní lítosti a po skvělých vítězstvích své armády přijmout tak hanebný mír.“ A tak vojska na Vídeň netáhla, a na mikulovském zámku uzavřeli předběžný mír, na jehož základě vznikl Severoněmecký spolek a Prusko anektovalo několik německých území.

Klíčovou roli v plánech na příští cestu lidské posádky k Měsíci a později i k Marsu má sehrát supertěžká raketa SLS a kosmická loď Orion. Startu s posádkou má předcházet nepilotovaná mise označovaná jako EM-1. Původní plán mise EM-1 počítal s nepilotovaným obletem Měsíce na dráze volného návratu a s přistáním do Tichého oceánu v první polovině roku 2019.

TIP: Historický milník: Servisní modul pro Orion dodá Evropa

Podle včerejší zprávy NASA je nyní jasné, že to bude později. Nový plán počítá s nejbližším termínem v prosinci 2019, spíše ale v polovině roku 2020.

Hlavní důvody odkladu jsou podle NASA technické problémy servisního modulu pro loď Orion a zdržení v důsledku škod napáchaných v únoru tornádem v Michoudově středisku v New Orleans. Právě ve zdejším svařovacím středisku v minulosti vznikaly první stupně raket Saturn nebo externí nádrže pro raketoplány a pro raketu SLS se zde připravují její nejdůležitější součásti.

Ještě před několika tisíci let hostily ostrovy v Karibiku přes 130 druhů velmi rozmanitých savců. Byli mezi nimi obří pozemní lenochodi, velké opice, mamuti i gigantické krysy. Asi před 6 tisíci let se ale všechno zvrtlo. Místní savci začali rychle mizet.

V dnešní době je druhová pestrost savců v Karibiku mnohem nižší, než během nejmladší doby ledové. Z původních savců tam přežilo jenom asi 60 druhů netopýrů a 13 druhů nelétavých savců.

TIP: Jmenuje se Bond. Nová hutie z Karibiku se honosí slavným jménem

Vědci si dlouho lámali hlavu s tím, co by mohlo být hlavní příčinou mohutného vymírání savců Karibských ostrovů. Podle nové studie je to ale docela jasné. Zmizelé savce v Karibiku mají na svědomí lidé. Nejprve osídlili Karibik příchozí z amerického kontinentu - přibližně před 6 tisíci let, a pustili se do místních savců. Pak přišli Evropané, kteří řadu zbývajících savců dorazili.

Již za druhé světové války působila v britské armádě skupina židovských dobrovolníků, kteří působili v německém týlu a organizovali v okupované Evropě mezi svými souvěrci odboj. Z 32 nasazených mužů a žen jich bylo sedm popraveno. Jedním z výsadkářů, kteří válku přežili, byl i Joel Palgi (1918–1978). Toho pověřil v roce 1948 premiér Ben Gurion výstavbou izraelských výsadkových sil.

Těžké začátky

Začínalo se úplně od nuly, Palgi se mohl opřít pouze o své bývalé spolubojovníky a další válečné veterány, doplněné mladými rekruty, kteří sice překypovali nadšením a odvahou, ale neměli žádný výcvik a zkušenosti. K dispozici měli válečné padáky nakoupené z druhé ruky a nesourodou sbírku dopravních letounů. Intenzivní výcvik provázela řada nehod, zapříčiněných jak technikou, tak lidskými chybami. 

TIP: Izraelské tankové síly: Těžká technika na obranu vlastní existence

Během války za nezávislost výsadkáři do bojů nezasáhli, ale tehdejší vrchní velitel IOS (Izraelských obranných sil) Jakov Dori (1899–1973) je považoval za důležitou ofenzivní složku, proto nadále pokračoval intenzivní výcvik. Postupně také skončila doba improvizací a výsadkáři dostali spolehlivé padáky a letouny vhodné pro hromadné seskoky. V roce 1950 vznikla jednotka velikosti roty, ze které se vyvinul 890. výsadkový prapor, jemuž velel major Ariel Šaron (1928–2014). Dalším slavným velitelem výsadkářů byl Mordechai „Mota“ Gur, který se stal prvním velitelem 101. výsadkového praporu, ustaveného v roce 1955.

Základ formace tvořila speciální jednotka rychlé reakce, sestavená z příslušníků brigády Nahal. Velitel Edwin Doron měl za úkol chránit místní usedlíky a provádět ve svěřené oblasti protiteroristické operace. O rok později přišla reorganizace jednotky na výsadkový prapor Nahal a zařazení do izraelské Výsadkové brigády, v jejímž stavu 101. prapor existuje dodnes. Výsadková brigáda sice ještě neměla ukončený bojový výcvik a plné stavy, ale díky častému nasazení v pohraniční její příslušníci získali mnoho zkušeností. Velitelé si také mohli prověřit správnost taktických postupů, takže do sinajského tažení v roce 1956 nastupovali parašutisté jako prvotřídní bojová jednotka. 

Boje s arabskými teroristy 

Od roku 1950 začaly zvětšenou měrou útočit na území Izraele arabské teroristické skupiny, které zapalovaly zemědělské usedlosti, zabíjely civilisty a poté se rychle stahovaly zpět za jordánsko-izraelskou hranici. Do bojů s těmito záškodníky byli kromě pravidelných jednotek IOS nasazováni také výsadkáři. Situace se vyhrotila poté, kdy arabští teroristé 12. října 1953 zabili ženu a její dvě děti granátem vhozeným do okna jejího domu. Izraelci se rozhodli demonstrovat svoji sílu útokem na vesnici Kibija, která měla být základnou pro teroristy.

Skupina asi 130 výsadkářů a příslušníků zvláštní „jednotky 101“ pod velením Ariela Šarona obdržela rozkaz provést operaci „Šošana“ dne 14. října večer. Izraelci bez problémů překročili hranici, trubkovými náložemi, známými jako „torpédo Bangalore“ zničili ploty z ostnatého drátu kolem vesnice a v prudké přestřelce zabili asi tucet nepřátel. Až na pár lehce raněných Izraelců nenastaly žádné potíže. Osudnou chybou však byla další část úkolu – zničení všech budov ve vesnici. V noci nikdo nezkontroloval, zda jsou domy prázdné, a tak při jejich demolici došlo k masakru mezi vesničany, kteří se v nich skrývali a čekali, až útok skončí.

Dokončení: Izraelští výsadkáři: Skutečná elita s okřídleným hadem ve znaku (2) (vychází v pátek 10. listopadu)

Ve vesnici zahynulo 69 mužů, žen i dětí a tako akce se dočkala odsouzení celým světem i židovskými organizacemi. I když byla „jednotka 101“ brzy po masakru rozpuštěna, její příslušníci se přesunuli do 890. výsadkového praporu a velitel útoku Šaron nebyl nikdy potrestán. Nevinní trpěli při protiteroristických operacích i nadále, byť se Izraelci snažili civilním ztrátám předejít. Náčelník štábu Moše Dajan (1915–1981) vydal striktní rozkaz, aby se IOS vyhnuly útokům proti cílům obsazeným i civilními osobami, ale ne vždy šlo tento rozkaz dodržet.

V době, kdy fungují různé vychytávky do domácnosti jako jezdící lednice, by nás nemělo překvapovat, že lidé soutěží v závodech se super rychlými drony. Zatím se sice nepořádá mistrovství světa, ale jde o poměrně mladý sport, který vznikl zhruba před 2 roky. Mistrovství Evropy v drone racingu neboli závodech s kvadrokoptérami už existuje. Poslední závod letošního ročníku Drone Champions League se bude konat v Berlíně začátkem prosince. Aktuálně se na špici tabulky drží český tým Rotorama. Více o závodění s drony nám prozradil Jan Mittner, jeden z pilotů Rotoramy.

Kdo se závodění s drony nejčastěji věnuje?

Je to opravdu různé. Napadá mě akorát jediná výjimka. Drone racingu se věnují pževážně muži. I když na profesionální úrovni se s pár závodnicemi setkáme, je to opravdu jen hrstka. Nadšení pro drony ale proniká všemi věkovými skupinami. Létají s nimi úplně malé děti, většinou s pomocí tatínků, ale také třeba šedesátiletí i sedmdesátiletí „dědečkové“. Věk většiny pilotů se sice pohybuje mezi 20 a 30 lety, ale nemáme tady žádnou spodní či horní věkovou hranici. K závodění s drony mají blíže lidé z technických oborů. Drony totiž nejen létají, ale často také padají, proto je dobré, když si je piloti zvládnou také opravit a zajímá je vše o technologiích.

Musí si člověk při prvním letu se závodním dronem na něco zvykat?

Let probíhá tak, že dron nese kameru spolu s video vysílačem a pilot má nasazené video brýle, přes které sleduje obraz z dronu prakticky bez zpoždění. Ten obraz, který pilot vidí, není příliš kvalitní a je pouze dvourozměrný. Dá se to přirovnat k obrazu ze staré televize. Proto se nejdřív musíte naučit odhadování výšky a všech vzdáleností. Můžete si to představit jako hraní počítačové hry na monitoru.

Můžete popsat pravidla závodů?

Máme vyznačenou závodní trať, kterou dron musí proletět. Je ohraničená různými bránami, které se prolétávají, vlajkami a pylony, které se oblétávají nebo jinými překážkami. Závod letí více dronů naráz, dva, tři, čtyři a někdy dokonce i osm. Začíná se hromadným startem a vyhrává ten, kdo doletí do cíle první.

Závodí jednotlivci nebo týmy?

Záleží na formátu soutěže. Většinou závodíte jako jednotlivec, ale právě v evropské sérii Drone Champions League proti sobě soupeří 4členné týmy. Myslím, že právě týmové závody více baví i diváky. Mají větší náboj, víc emocí. Tým Rotorama se před posledním závodem v Berlíně sice drží na první příčce, ale rozdíly mezi prvními třemi týmy v žebříčku jsou velmi malé.

Celý rozhovor a další novinky naleznete na Elektrina.cz.

Sochař (neboli NGC 253) je relativně blízká spirální galaxie, kterou pozorujeme v souhvězdí Sochaře, ve vzdálenosti asi 11 milionů světelných let. Astronomové v ní nedávno objevili celý poklad rozmanitých organických molekul.

Ryo Ando z Tokijské univerzity společně s dalšími kolegy zaměřil výkonnou soustavu radioteleskopů ALMA v Chile na molekulární mračna v galaxii Sochař. V jednom z těchto mračen detekovali celkem 19 různých organických molekul. Tak bohatou „sklizeň“ organických látek v jiné galaxii jsme zatím ještě neviděli.

Les organických molekul

Data získaná soustavou ALMA obsahovala tolik organických látek, že to vědcům připomínalo celý les molekul. Astronomové používají přirovnání k lesu tehdy, když studují spektrum elektromagnetického záření, které je doslova napěchované signály mnoha různých látek.

TIP: Radioteleskopy ALMA vystopovaly dramatický hvězdný ohňostroj

Pozorovaná molekulární mračna v galaxii Sochař jsou vlastně veliké zásobárny kosmického plynu a prachu, které obklopují nově zrozené hvězdy. Takové prostředí je přímo rájem pro chemické reakce, v nichž vznikají organické molekuly.

Manažer pilotované kosmonautiky v NASA Chris Kraft, seděl 9. listopadu 1967 na své židli v řídicím středisku v Houstonu. „Nikdy jsem na vlastní oči neviděl Saturn letět. Vlastně jsem neviděl start žádné rakety, jen na televizní obrazovce, ať už šlo o Mercury, Gemini, či Apollo. Jádro mé práce bylo v řídicím středisku. Možná jsem něco propásl, ale nemohl jsem být na dvou místech najednou. Nikdy jsem však svého rozhodnutí nelitoval,“ vzpomínal později. 

A země se zachvěla…

Na floridském kosmodromu se mezitím probudila k životu raketa, jejíž skutečnou sílu si dosud nedokázal nikdo představit. Pět kilometrů od startovací rampy padaly na novináře na tribunách dlaždičky ze stropu a vlnité plechy z tamní stříšky se uvolnily a nebezpečně vlály. Lidé tvrdili, že ještě než k nim dorazily zvukové vlny motorů Saturnu V, se země zachvěla tak, až to vyvolávalo mrazení v zádech. 

Start přitom probíhal hladce a bezpilotní loď, označovaná jako Apollo 4, dosáhla nízké orbity. Po dvou obletech Země zvýšil motor horního stupně S-IVB apogeum dráhy zhruba na 15 000 km, načež se od něj Apollo oddělilo. Vystoupalo do nejvyššího bodu trajektorie a zbrzdilo se vlastním motorem SPS: Loď tak byla navedena zpět do zemské atmosféry a zároveň se simulovalo nejhorší možné tepelné namáhání při cestě od Měsíce. Nicméně všechno klaplo a návratový modul Apolla dosedl na padácích do oceánu necelých 15 km od stanoveného cíle. Devět hodin po startu se již nacházel na palubě záchranné lodi a mířil na souš. 

Jako ve starém vlaku

NASA slavila úspěšnou premiéru nosiče, pozornosti techniků však víceméně unikl starý problém známý z jiných raket – tzv. pogo efekt, který se naplno projevil při druhém bezpilotním startu Saturnu V následujícího roku. Nepříjemný jev vedl k nepravidelnému průtoku paliva do spalovacích komor během chodu motorů a výsledkem byly nárazovité impulzy při letu nosiče, jež způsobovaly výrazné zatížení celé struktury rakety. Pogo efekt postihl zejména druhý vzlet Saturnu V na jaře 1968 a podle vzpomínek astronauta Eugena Cernana se konstruktéři tehdy divili, že nosič vůbec vydržel pohromadě. 

Vesmírná agentura si však byla odstraněním problému tak jistá, že už na špici třetího Saturnu V posadila kabinu s posádkou – a Apol­lo 8 zamířilo k obletu Měsíce. Mise skončila úspěchem, ale ještě v jejím průběhu hodnotil astronaut William Anders start na Saturnu V jako „jízdu ve  starým vlaku“.

Raketa, jež vynášela Američany k zemskému souputníkovi, platí dodnes za nejsilnější kosmický nosič, jaký se kdy podařilo zdárně provozovat. Na podobné úrovni bude až nová SLS (Space Launch System), vycházející z technologií raketoplánů. Její premiéru plánuje NASA na rok 2021.