Nejbližší extrasolární hvězda Proxima Centauri nepřestává překvapovat. Astronomové teď nově objevili přinejmenším jeden disk z chladného prachu, který se kolem této hvězdy obtáčí. Objev podle nich podstatným způsobem zvyšuje šance na přítomnost dalších planet u našeho nejbližšího hvězdného souseda.

Proxima je červený trpaslík, podstatně menší a chladnější než Slunce. Prozatím jsme věděli, že se v jeho blízkosti nachází velmi zajímavá planeta Proxima b, která se nalézá v teoreticky obyvatelné zóně Proximy.

Guillem Anglada ze španělského institutu Instituto de Astrofísica de Andalucía a jeho kolegové s pomocí soustavy radioteleskopů ALMA (Atacama Large Millimeter/submillimeter Array) v chilské poušti Atacama teď ale zjistili, že jen pár set milionů kilometrů za oběžnou drahou Proximy b se nachází disk chladného prachu.

Chladné disky Proximy

Tento disk by měl být tvořený materiálem o hmotnosti asi 1 procenta naší Země. Jeho teplota by měla dosahovat hodnot kolem mínus 230 °C, což je velmi blízké teplotám v Kuiperově pásu Sluneční soustavy, který se rozprostírá za oběžnou drahou Neptunu.

TIP: Pokud má nejbližší exoplaneta Proxima b polární záře, možná je brzy uvidíme

Z dat soustavy ALMA rovněž vyplývá, že asi ještě 10× dál by soustavě Proximy mohl být ještě jeden takový disk. Tato pozorování jsou zatím nejlepším dokladem možné existence dalších planet Proximy, po nichž teď budou vědci intenzivně pátrat.

Podle místních pracovníků OSN, která z obav o jejich bezpečí stáhla své lidi ze dvou oblastí na jihu země, se patrně upírské pověsti začaly šířit ze sousedního Mozambiku. Kromě zákazu nočního vycházení policie již zatkla nejméně 200 lidí, kteří pořádali hony na domnělé upíry.

Úroveň vzdělanosti je v zemi velmi nízká a šíření pověr souvisejících s čarodějnictvím či jinými okultními praktikami není nijak výjimečné. Násilnosti spojené s upírskými pověrami již v zemi vypukly v roce 2002.

Malawi patří rovněž k několika africkým zemím, kde je v ohrožení život albínů, neboť místní věří, že lektvary připravené z jejich těl jim zajistí zdraví a štěstí.

Není žádným tajemstvím, že se na Sibiři i jinde na severní polokouli nacházejí spousty mrtvol mamutů. V drivé většině jde o mrtvá zvířata uvězněná v ledu. Pro odborníky ale bylo velkým překvapením zjištění, že většina z těchto mamutů jsou samci. Je přitom prakticky vyloučené, že by u mamutů mnohonásobně převažovali samci nad samicemi. To se děje jenom nesmírně výjimečně a v extrémních případech, což rozhodně není případ mamutů. Jak si vědci tuto „genderovou“ nerovnováhu vysvětlují?

TIP: Mamuty zahubila žízeň. Alespoň na ostrově Sv. Pavla v Pacifiku

Vysvětlení je vlastně poměrně prosté - objevení mamuti jsou v drtivé většině oběti nehod v přírodních pastích. Samice mamutů se přitom pohybovaly ve stádech, kdežto samci mamutů, podobně jako dnes sloní samci, často žili samotářsky. A ten kdo žije sám, se snadněji dostane do problémů. 

Vypadají všechny úplňky stejně? Ani zdaleka ne. Jak ukazuje roční přehlídka úplňků zachycených z území Pákistánu od listopadu loňského roku, každý z úplňků je mírně odlišný. Jednotlivé měsíční kotouče jsou zobrazené ve stejném měřítku, jejich rozdílná velikost je dána různou vzdáleností Měsíce od Země díky jeho výrazně nekruhové oběžné dráze. Tmavá šmouha u úplňku ze srpna 2017 je stín Země při částečném zatmění Měsíce

Výhled mi zaplnily tisíce bílých stanů: Vyrostly na nekonečné travnaté pláni okolo obřího přístřešku, jenž měl rozlohu srovnatelnou s fotbalovým hřištěm. Uvnitř se mnichové účastnili bohoslužeb pod vedením lámů. Pro ty, kdo se nevešli – a že jich v okolí centrálního stanu bylo na tři sta tisíc –, se obřady přenášely na obrovské obrazovky jako na sportovním stadionu.

Během mé první návštěvy v údolí nedaleko kláštera Labrang na východě Tibetské náhorní plošiny jsem se mořem stanů prodíral snad přes hodinu, než se mi podařilo najít místo, kde bych se mohl usadit. Můj stan byl však maličký, vhodný jen k nouzovému přespání. Sousedé se proto nejdřív smáli jemu, pak mně a nakonec mě přizvali k večeři. 

Čínská injekce

Na Tibetskou náhorní plošinu jsem se poprvé dostal coby student čínské historie ve výměnném programu a mé sedmnáctileté já tehdy přechod z Pekingu do tibetské přírody doslova šokoval: Najednou jsem si uvědomil, že i v Číně existuje čistý vzduch, člověk okolo sebe může mít moře volného prostoru a hlavně že životní tempo nemusí být zcela zběsilé. Během výletu jsem potkal také batůžkáře, který se jen tak potuloval po travnatých pláních buddhistického ráje a vůbec se nestaral o dění ve světě. Tenkrát jsem si jen stěží dokázal představit svobodnějšího člověka. 

O deset let později jsem již místo navštívil jako „plnohodnotný“ turista. V Tibetu se totiž v roce 2008 vzedmula vlna nepokojů, během nichž se tamní lidé upalovali na protest proti čínské vládě. Autority se etnickou bouři pokoušely zažehnat penězi, a mimo jiné tak odstartovaly jakousi transformaci. Nejviditelněji se čínský zájem projevil ve zpřístupnění oblasti, kam teď proudí daleko víc návštěvníků. 

Rodiště dalajlámy

Míříte-li do této lokality poprvé, nezačínejte přímo v Tibetské autonomní oblasti, ale v Amdu. Uvedené historické tibetské území je dnes součástí čínských provincií Čching-chaj, Kan-su a S’-čchuan a společně se zmíněnou autonomní oblastí se rozkládá na Tibetské náhorní plošině. Na rozdíl od Tibetu nepotřebujete k návštěvě žádná speciální povolení a tamní travnaté pláně i strmá pohoří se svou krásou vyrovnají nejcennějším tibetským pokladům. Navíc se Amdo pyšní bohatým kulturním a historickým odkazem: Pochází odtud řada vlivných tibetských myslitelů a vůdců, mimo jiné současný dalajláma Tändzin Gjamccho.

V nadmořské výšce okolo tří kilometrů je blankytná obloha na hony vzdálená „klasické“ Číně, přestože východ oblasti dělí od Pekingu jen pár hodin letadlem. Většina turistů vyráží z Lan-čou v provincii Kan-su, kde si buď pronajmou auto, nebo absolvují tříhodinovou cestu autobusem do kláštera Labrang. Městská zástavba nejprve ustoupí mešitám čínské etnické skupiny Chuej v Lin-sia, které postupně vystřídají širé travnaté pláně a buddhistické chrámy. Poznáte tak, že se blížíte k východu Tibetské náhorní plošiny. 

Třikrát jinak

Jako cestovatelé můžete prozkoumat řadu chrámů, které jsou po oblasti rozesety, nebo se věnovat horské turistice. Městečka Sia-che, Langmusi a Ča-ka-na jsou od sebe vzdálena jen několik hodin jízdy autem a všechna se ideálně hodí k tomu, abyste tam zažili své první tibetské dobrodružství. Každé přitom nabízí něco trochu jiného. 

Chrám Labrang v Sia-che drží titul nejrozsáhlejší buddhistické instituce na Tibetské náhorní plošině – modlí se v něm na čtyři tisíce mnichů. Langmusi pak přitahuje spíš menší skupinky batůžkářů, kteří mohou křižovat rozsáhlé travnaté pláně či obdivovat dvojici nevelkých svatostánků. Pokud však toužíte po náročnější túře a lákají vás skaliska posetá vesničkami, sedněte do auta a za pár hodin dorazíte do Ča-ka-na. 

V létě obvykle mezi vesnicemi přejíždím autobusem a čas od času i stopem. Pokud ale nemluvíte čínsky či tibetsky, pomůže vám některá z řady cestovních agentur nebo se o vás postarají přímo v penzionu. 

Sezona za miliony

Klášter Labrang musel být přestavěn poté, co jej Číňané málem zničili během Velké kulturní revoluce. Většinu jeho krás si stihnete prohlédnout za jediný den: Doporučuju si však přivstat a projít se komplexem v době, kdy tam přicházejí poutníci na ranní modlitbu. Svolávají k ní tibetské trouby dung čen, načež chodby zaplní zástupy mnichů, kteří pospíchají do centrální modlitební místnosti. 

Jakmile se nabažíte duchovna, vydejte se do přilehlého městečka, kde můžete nakoupit suvenýry či tibetský textil. Každá procházka „turistickou čtvrtí“ mi připomíná rychlost, s jakou dnešní Amdo ovládá komercializace: Během svých návštěv občas přespávám u bývalého farmáře, který se svezl na vlně turismu a otevřel si penzion: Za letní sezonu teď vydělá přes milion renminbi, tedy asi tři miliony korun.

Politika versus víra

Langmusi zatím „divoký“ turismus tolik nezasáhl, přesto se město pomalu rozpíná. Z Labrangu se tam dostanete po pěti hodinách jízdy, ovšem neuvěřitelné výhledy a příroda za delší vyjížďku stojí. Někdejší maličké městečko se díky čínským finančním injekcím takřka zdvojnásobilo. Jeho hlavní „taháky“ představují dva chrámy a okolní hory, kvůli nimž není Langmusi snadno dostupné. Z jedné strany ho dokonce chrání kamenitá skaliska, o to víc ovšem láká batůžkáře prahnoucí po dobrodružství. 

Starší chrám Kirti stojí přímo pod skalami v ústí soutěsky. Zhruba o devadesát metrů výš vyvěrá pramen, jenž pohání modlitební mlýny. Pokud se vydáte nad soutěsku, spatříte káňata kroužící kolem termálních pramenů, jak číhají na kořist. Z vrcholku pak snadno zahlédnete i druhý klášter, Sertri. Všimněte si přitom rozdílů, které do regionu vnesla agresivní politika: Sertri v posledních desetiletích s čínskou vládou aktivněji spolupracoval a jeho chrámy jsou díky podpoře zachovalejší, zatímco konzervativnější Kirti si viditelně udržoval odstup. 

Žít z turismu

Hlavní tepnu Langmusi tvoří ulice plná penzionů, obchodů se suvenýry a restaurací. Ve městě uvidíte také spoustu reklam na trekové výlety – ať už pěšky, nebo koňmo. Průvodce vás obvykle vezme na rozlehlé travnaté pláně v okolí, a pokud si připlatíte, dovolí vám v divočině i přenocovat. 

Nádherné jsou obzvlášť výpravy, které vás zavedou k jezeru Ka-chaj, jež se stalo útočištěm řady vysokohorských ptáků. Poprvé jsem se tam dostal se skupinkou mnichů, které jsem potkal v restauraci nad miskou nudlí. Získal jsem tak jeden z nejkrásnějších zážitků v životě a také ponaučení, že v malém městě nikdy není na škodu zapříst rozhovor s místními. 

Tibetský Pán prstenů

Zdaleka nejoblíbenější trekovou destinaci však představuje malá horská vesnička Ča-ka-na, kterou dělí od Langmusi další dvě hodiny jízdy autem. Po cestě vás čekají vyhlídky na útesy, říčky, jedle i terasovitá pole, takže si budete připadat jako v tibetské verzi Pána prstenů. V členité a místy nepřístupné krajině se v 30. letech ukrývala armáda drancující přilehlé vesnice. Některé tamní penziony dnes pořádají túry vysoko do hor, jiné zas těží z historie a zavedou vás do rokle, kudy kráčela vojska Maa Ce-tunga (viz Osvobození Tibetu).

TIP: Lamaistický Disneyland: Přežije Tibet nápor čínských turistů?

Když jsem do Ča-ka-na přijel poprvé, chtěl jsem navštívit tábory nomádů v horách, ale plány mi zhatilo počasí. Přesto jsem návštěvy nelitoval: Při čekání jsem si četl na verandě penzionu s výhledem na domky, jež se tiskly ke skalní stěně, a odpoledne jsem zavítal do kláštera. Po návratu mě opět čekala útulná veranda a voňavý čaj s jačím máslem. Čas od času narušil idylku zvuk ze stavby, který mi připomněl, že se Amdo neustále mění. Výhled na překrásnou přírodu však naštěstí ještě nějakou dobu přetrvá. 

Globální oteplování si podle všeho vybralo jako svou oběť pozoruhodnou „kráčející“ antarktickou stanici Halley VI na plovoucím Bruntově ledovém šelfu, který se nachází ve Weddellově moři u pobřeží Antarktidy. Nedopřeje jí ani chvíli oddechu. Základna se letos musela přesunout o 23 kilometrů, když ji ohrozila rychle rostoucí trhlina na ledovci.

To ale nebyl konec. Čtrnáctičlenná posádka základny Halley VI bude muset i letošní zimu strávit jinde. Na Bruntově šelfu se totiž náhle objevila nová trhlina, která dostala přezdívku „Halloweenská“ (anglicky Halloween crack). A šíří se směrem k základně.

TIP: Významná vědecká stanice v Antarktidě musí prchat před prasklinou v ledu

Základna v hodnotě 26 milionů liber (asi 750 milionů Kč), kterou tvoří osm barevných modulů na teleskopických „nohách“, je sice mobilní, ale její budoucnost je teď poněkud nejistá. Vědci se prozatím snaží automatizovat co nejvíce pozorování a senzorů, aby klíčová měření na stanici mohla probíhat i bez přítomnosti posádky.

 „Soudruhu majore, tohle jsem našel u latríny,“ hlásil se voják u inženýra Alekseje Isajeva a podával mu zmačkanou knihu. Slovo GEHEIM v záhlaví si přitom správně přeložil jako TAJNÉ. Isajev, konstruktér raketových motorů, si přečetl název Über einen Raketenantrieb Für Fernbomber a poděkoval. Hned mu bylo jasné, že drží v ruce jeden z klíčových dokumentů, po kterých pátrali – návrh na kosmický bombardér.

Jakmile oddíly Rudé armády obsadily začátkem května 1945 raketovou výzkumnou stanici Peenemünde, přijeli tam odborníci, aby hledali nové německé zbraně. Pátrali po nich i na dalších místech Německa. Obdobné specializované oddíly vědců a inženýrů měli rovněž Američané a Britové.

Plán na nadzvukový raketový bombardér dokončili rakouský konstruktér Eugen Sänger a jeho přítelkyně Irena Bredtová o rok dříve. Navrhli dvoustupňový stroj, vystřelovaný z tříkilometrové kolejnice, který by se skokem po balistické dráze s vrcholem okolo 150 km dostal nad jakýkoliv cíl na Zemi a po shození bomby by se vrátil zpět. Měl být dlouhý 25 m, s rozpětím křídel 15 m, prázdnou váhou 10 t, včetně paliva 30 t, a dosahovat rychlosti až 22 100 km/h, přičemž bomba mohla vážit 4 t. Po dosažení výšky 145 km se měl odrážet od vrchních částí atmosféry jako žabka k cíli vzdálenému až 12 000 km. Němci tomuto kosmickému bombardéru říkali také Silbervogel čili Stříbrný pták (více v Tajemství vesmíru 11/2014).

Nalezená studie putovala spolu s ostatními do Moskvy. Po podrobném pročtení a zhodnocení Rusové užasli. V Reaktivním výzkumném ústavu dokončili kapalinový raketový motor s tahem 1,5 t, zatímco Wernher von Braun postavil pro svou raketu A4/V2 motor o tahu 30 t. A Sänger počítal se 100 t.

Projekt RaBo neboli RaketenBomber se nakonec dostal i do Kremlu na stůl Josifa Stalina. Sovětského vůdce představa bombardovacího kosmoplánu fascinovala. Kdo by mohl pro takový stroj vypracovat teoretické předpoklady? Nejspíš profesor Mstislav Keldyš. Pětatřicetiletý talentovaný matematik se osvědčil už na jiných praktických úkolech. A v té době sám upozornil na význam raket, především jako dodatečného pohonu pro letadla, neboť v nich viděl budoucnost leteckých sil. Ministerstvo leteckého průmyslu kvůli tomu dokonce 29. listopadu 1946 znovu založilo Vědecko-výzkumný ústav č. 1 (NII-1) a svěřilo Keldyšovi jeho vedení.

Stalin nařídil: „Přiveďte ho!“

V pátek 4. dubna 1947 se konala u Stalina v Kremlu porada nad Sängerovým projektem a Keldyšovým hodnocením. Sovětského vůdce kosmický bombardér stále fascinoval. Možná, že by jeho stavbu nejlíp vysvětlil sám rakousko-německý konstruktér. „Kde je Sänger? Musíte ho najít!“ nařídil proto Stalin generálu Ivanu Serovovi, náčelníkovi specializované kontrarozvědky Smerš. Diktátorův syn generál letectva Vasilij Stalin usoudil, že by se vyznamenal, kdyby Sängera otci přivedl. Proto se k tomuto úkolu sám přihlásil a nechal si jako specialistu přidělit podplukovníka profesora Grigorije Tokajeva z Žukovského vojenské letecké inženýrské akademie.

Kontrarozvědka Smerš zjistila, že projektant bombardovacího raketoplánu už pracuje u Francouzů. Jejich tajná služba ho přitom chránila tak bedlivě, že únos nepřipadal v úvahu. Tato zpráva Stalina rozčílila: „Já jsem hlavním vítězem nad Německem, ale raketové a atomové specialisty nám vyfoukli západní Spojenci!“ Tokajev se chtěl rehabilitovat, proto poslal do Moskvy ideový návrh na raketu TT1. Třístupňový nosič na tekuté palivo – podle mínění britského odborníka Kennetha W. Gatlanda silně ovlivněný Sängerovými představami – měl dopravovat výbušniny na tisícikilometrové vzdálenosti, stejně jako družice na dráhu okolo Země. Ovšem čekání na zprávu z Kremlu, jak Stalin jeho projekt přijal, Tokajeva znejistilo. Potom se náhodou dověděl, že ho má Smerš zatknout: 3. listopadu 1947 proto přešli s manželkou a dcerou do britského sektoru Berlína, kde požádali o azyl. Britové jim ho s radostí udělili – podplukovník měl přehled o tom, jaká německá vědecká tajemství Sověti získali.

Keldyšův tým dokončil studii Sängerova projektu v listopadu 1946. Některé jeho parametry přitom zdokonalil: Zatímco rakouský inženýr počítal s motory na zádi, moskevští specialisté posadili dva náporové motory na konce křídel. Ostatní charakteristiky zůstaly víceméně shodné. Sovětští odborníci však dospěli k závěru, že naděje na brzké postavení kosmického bombardéru neexistuje. Úroveň techniky nemohla konstruktérům poskytnout odpovídající materiály, přesto tento výzkum usnadnil vývoj některých bojových raket.

Rakušané nemají zájem

Eugen Sänger se narodil 22. září 1905 v Přísečnici u Chomutova v Čechách. Na vídeňské univerzitě pracoval jako asistent. Když si přečetl knihu Hermanna Obertha Raketou do meziplanetárního prostoru, doslova pro dané téma zahořel. Zabýval se problémy kapalinových raketových motorů a na podzim 1933 odzkoušel ve své laboratoři několik motorů vlastní výroby.

Studii o raketovém letu chtěl obhájit jako doktorskou dizertaci. Na radu svého profesora se však nakonec tohoto úmyslu vzdal a v roce 1933 získal titul za jinou práci. Původní dizertaci vydal o tři roky později v knižní podobě pod názvem Technika raketového letu. Uvedl ji slovy: „Tato studie se skládá z čistě teoretického, kritického srovnání různých možností proniknutí do kosmického prostoru, určuje nejracionálnější a nejspolehlivější metodu (létající lodička – družicová stanice – kosmická loď) a rozpracovává konečnou teorii této metody.“

Po dokončení projektu raketového letadla požádal Sänger rakouské ministerstvo obrany o finanční dotaci. Avšak 3. února 1934 zmíněná instituce jakoukoliv pomoc odmítla s odůvodněním, že taková myšlenka není proveditelná a jde jen o fantazii. Konstruktér si uvědomil, že musí své návrhy směrovat do Berlína, který horečně zbrojil. Pokračoval v experimentech ve své univerzitní laboratoři a v prosinci 1934 uveřejnil studii o nových možnostech raketových letů. Jenže jakmile se o ní dověděl děkan fakulty, okamžitě všechny pokusy zakázal. Na jaře následujícího roku rozebírali Sängerovu práci nadšenci v Guggenheimově letecké laboratoři Kalifornského vysokého učení technického. Stala se jedním z podnětů k zahájení jejich vlastního výzkumu.

Laboratoř v Trauenu

Sängerova článku si všimli také důstojníci německého vojenského letectva. V únoru 1936 mu nabídli, aby vybudoval raketovou laboratoř v Trauenu u Hannoveru. S radostí přijal. Největší pozornost věnoval konstrukci náporových motorů pro letadla. Spolu s ním tam pracovalo na osmdesát lidí, většinou s vysokoškolskými tituly – víc raketových specialistů soustředil pouze von Braun v Peenemünde, kde vedl vývoj dálkových balistických raket.

Začátkem roku 1940 navštívil Trauen s několika spolupracovníky právě von Braun. Myšlenka kosmického raketoplánu jako bombardéru se mu líbila. Definitivní verzi studie suborbitálního raketového bombardéru RaBo takřka na 400 stránkách předložil Sänger svým nadřízeným v srpnu 1944. Pro potřeby odborníků ji vytiskli ve stokusovém nákladu. Němci plán schválili a přesunuli další práce do laboratoří v horách poblíž rakouského Loferu. V tomto izolovaném středisku se pak odborníci zabývali různými bizarními projekty, například zvukovým dělem, větrným kanonem či elektromagnetickou železnicí. Rovněž projektovali mezikontinentální raketu A9/A10, určenou k bombardování východního pobřeží USA. 

Koncem války obsadili ústav v Trauenu britští vojáci, Američané ho od nich převzali 15. května a hned začali s výslechy. Do konce listopadu mluvili se Sängerem pětadvacetkrát. Potom ho propustili.

Návrat k fotonovému hvězdoletu

V červnu 1946 odjeli Sänger, Bredtová a několik dalších kolegů do Châtillonu nedaleko Paříže. Bývalý šéf výzkumu německé Luftwaffe Walter Georgi jim tam s pomocí svých vlivných přátel zajistil zaměstnání. Zůstali tedy v Evropě a pod ochranou tajné služby, aby se nedostali do sovětských rukou. Francouzi je využili jako poradce při vývoji bojových raket a raketových motorů. 

Sänger a Bredtová se vzali v roce 1951. Už v roce 1950 zvolili profesora Sängera prvním prezidentem Mezinárodní astronautické federace (IAF). Vrátil se i k myšlence, kterou se poprvé zabýval již v roce 1929 – k fotonovému hvězdoletu. Na základě Einsteinovy teorie relativity předpokládal přímou přeměnu hmoty v energii. Touto reakcí, anihilací, by ze spalované hmoty vznikalo světelné záření, jehož částice – fotony – by se uvolňovaly a vytvářely tah. Raketa poháněná tahem fotonů by mohla letět až rychlostí světla, tedy 300 000 km/s.

V srpnu 1954 dovolili Spojenci Němcům obnovit letecký výzkum. Spolková vláda požádala Sängera, aby ve Stuttgartu založil ústav pro studium reaktivního pohonu. Konstruktér vynakládal mnoho energie, aby se i západní Evropa začlenila do výzkumu vesmíru a aby se velké projekty uskutečňovaly v mezinárodní spolupráci. Na přelomu 50. a 60. let působil spolu s dalšími německými kolegy v Egyptě – stavěli tam bojové rakety krátkého a středního doletu. Když však izraelská tajná služba Mossad začala v roce 1962 v rámci operace Damocles těmto specialistům posílat dopisové bomby a po některých i střílet, Němci se raději stáhli.

V roce 1961 se západoněmecká letecká firma Messerschmitt-Bölkow-Blohm (MBB) vrátila k myšlence kosmického kluzáku a chtěla ho s využitím nové techniky postavit. Sänger navrhl jeho zdokonalenou verzi – stroj o hmotnosti 200 t by se dostal do vzduchu díky katapultu a pomocí kyslíko-vodíkového motoru by dopravil na oběžnou dráhu družici vážící 3 t. Studii o 32 stranách dokončil projektant posledního rána svého života. Profesor Sänger zemřel náhle při přednášce na Technické univerzitě v Západním Berlíně 10. února 1964. Bylo mu pouhých 59 let. Jeho manželka ho přežila o 19 roků. Firma MBB rozpracovávala jeho ideu ještě dalších pět let, poté vývoj vzdala.

Svým vzděláním, vědeckým přístupem a činností patřil Sänger k teoretikům první generace. Pro technickou preciznost jeho myšlenek jej však můžeme přiřadit k teoretikům generace druhé. Své mladší kolegy ovšem bezprostředně ovlivnil řadou originálních nápadů.

Tzv. selfies, čili autoportréty pořízené z ruky mobilním telefonem či fotoaparátem a následně obvykle umisťované na sociální sítě, jsou nesmírně populární. Svědčí o tom i odhady společnosti Google z letošního února, podle nichž uživatelé operačního systému Android pořídili asi 93 milionů „selfíček“ za den. Také vědci už zmíněný fenomén prozkoumali z několika úhlů. 

Jen vlastní snímky a úhel 15°

Například badatelé z mnichovské Ludwig-Maximilians-Universität zjistili, že si většina lidí přeje, aby bylo selfies na sociálních sítích méně – ovšem těch cizích. Pokud jde o počty vlastních záběrů, jsou spokojeni. Odborníci zavedli pro uvedený fakt dokonce speciální termín „selfie paradox“. Podle výzkumnice Sarah Diefenbachové jsme jednoduše ke snímkům ostatních mnohem kritičtější a máme tendenci je považovat za projevy narcismu, zatímco u těch svých býváme výrazně shovívavější.

TIP: Jak zabít vlnu populárních „selfies“? Co třeba pomocí „selfdies“?

Vědci z Otto-Friedrich-Universität v německém Bambergu zase zkoumali, jaká selfíčka na nás působí nejlépe. Celkem 172 účastníkům experimentu ukázali 3D snímky obličejů z různých úhlů a požádali je, aby zhodnotili atraktivitu jejich protagonistů. Dobrovolníci přitom nejlépe vnímali záběry, při nichž byl fotoaparát vpravo od obličeje v úhlu asi 15° a objekt snímal lehce z nadhledu. Zmíněnou techniku ovládá například americká hvězdička Selena Gomezová – s téměř 130 miliony odběratelů nejsledovanější osobnost Instagramu. 

Úmluva o některých konvenčních zbraních (1983) obsahuje II. protokol, ve kterém se omezuje použití min, pastí a dalších nástražných zbraní. Společně s takzvanou Ottawskou smlouvou, uzavřenou v roce 1997, se jedná o hlavní smluvní zákaz zbraní, jež jsou obecně zřejmě nejvíc odsuzované, a sice nášlapných protipěchotních min. Ty zaznamenaly velký rozmach za druhé světové války (v níž se rozsáhle užívaly rovněž výbušné systémy protitankové) a posléze v celé řadě konfliktů ve třetím světě během studené války.

Image

Čtěte také

Zakázané zbraně: Smrt, kterou smlouvy nedovolují (1)

Nenápadná smrt

Protipěchotní nástrahy obvykle mívají tlakový nebo kontaktní zapalovač, který přivádí k výbuchu náplň, jež bývá obvykle poměrně malá, ale to není nikterak na závadu, spíše naopak. Bez ohledu na to, zda je primární účinek trhavý (za pomoci tlakové vlny) nebo tříštivý (tedy produkování střepin), většina protipěchotních min nemá oběti zabít, nýbrž jim spíše způsobit těžké zranění, zpravidla na nohou, břiše či genitáliích. Platí zde extrémně krutá vojenská logika, podle které smrt vojáka připravuje protivníka jen o jednoho muže, zatímco těžké zranění prakticky vyřazuje z boje další muže, kteří se o zraněného starají.

Protipěchotní výbušné systémy, obvykle velmi jednoduché a levné, se dají vyrábět v obrovských počtech. Pokud se uplatní efektivní metoda pokládání (mimo jiné minování prostřednictvím vozidel nebo vrtulníků, nebo dálkové minování speciálními granáty či raketami), lze za velice krátkou dobu umístit tisíce min do velmi rozsáhlých oblastí. Výsledkem je, že v mnoha státech Afriky, Asie, ale i Evropy (zejména na Balkáně) dosud leží miliony těchto zbraní jako pozůstatek konfliktů, jež tam zuřily během studené války i po ní. Zejména v Africe takovéto zapomenuté nástrahy každý den zabíjejí nebo zmrzačují desítky nevinných lidí.

Korejská výjimka

Zmíněný II. protokol užívání protipěchotních min omezil, kdežto Ottawská smlouva zcela zakazuje, jejich produkci, skladování a pokládání. Dosud se k ní ovšem nepřipojily více než tři desítky zemí včetně USA, Ruska a Číny, takže její praktická efektivita je trochu pochybná, ale symbolický význam zcela jistě existuje. Vyspělé vojenské mocnosti zdůvodňují absenci svých podpisů rovněž tím, že se moderní nástrahy dají i na dálku spolehlivě deaktivovat, takže neznamenají takové nebezpečí. USA v roce 2014 prohlásily, že se protipěchotních min vzdávají s výjimkou těch na Korejském poloostrově.

Proti smlouvě jako takové však znějí i obecnější argumenty, například tvrzení, že nášlapné miny jsou striktně obranné zbraně, jež mohou odrazovat případné agresory, a tudíž mohou významně snižovat riziko války. Dá se skutečně soudit, že ohromný počet min, který se nalézá kupříkladu v demilitarizované zóně mezi oběma Korejemi, by pro případnou agresi KLDR znamenal velmi zásadní překážku. To vše však samozřejmě nezmenšuje nebezpečí, jež reprezentují už položené miliony výbušných zařízení v zemích třetího světa, kde ohrožují civilisty.

Řada států i nestátních subjektů tedy vyvíjí velkou snahu při jejich likvidování. Problém spočívá v tom, že ačkoli existují vysoce efektivní prostředky pro plošné odminování (výbušné, cepové, vyorávací a podobně), na řadě míst je nelze použít, takže znovu přicházejí ke slovu i klasické pyrotechnické postupy, které jsou pomalé a logicky i velmi nebezpečné. Navíc pochopitelně platí, že různé organizace povstalců a teroristů na jakékoli zákazy nehledí a stále široce užívají protipěchotní miny, které tak zřejmě budou zabíjet a mrzačit ještě dlouhé roky.

Obstojí více než 40 let stará hypotéza o čelákovických upírech ve světle nových důkazů? Jak to tak vypadá, pravda bude někde na půli cesty. Současná archeologie se totiž zdráhá vypouštět příliš konkrétní interpretace, a tak byly v duchu moderního pojetí výzkumu revidovány i čelákovické nálezy.

Středoevropský unikát?

Obecně se dá říct, že najde-li badatel na středověkém či novověkém hřbitově nepietně uloženou kostru (leží na boku či na břiše, má svázané končetiny, oddělenou hlavu či čelist od zbytku těla, tělo probodené kůlem, nebo jsou kosti v hrobě rozházené do neanatomické polohy), je pravděpodobné, že se dívá na důsledek protivampirického opatření. Jak to tedy bylo v Čelákovicích?

TIP: Panika napříč Evropou: Hon na upíry v 18. století

V roce 1966 došlo při hloubení výkopu pro vodovod k objevu lidských ostatků. Jak se později ukázalo, šlo celkem o čtrnáct jedinců, z nichž jedna kostra měla neurčitelné pohlaví a zbývajících třináct antropologové určili jako mladé muže. Na první pohled bylo zarážející takzvané nepietní uložení ostatků, tedy v nestandardních polohách a se speciálními, možná posmrtnými zásahy. Muži měli ruce svázané za zády, část těl měla oddělenou lebku a pokrčené končetiny.

O pět let později vydal dr. Jaroslav Špaček článek, v němž vyslovil hypotézu, že se v Čelákovicích podařilo objevit raně středověké pohřebiště „vampýrů“, což z lokality rázem učinilo minimálně středoevropský unikát. A protože historie plná krve a hrůz vždycky přitahovala, začaly se do Čelákovic stahovat různé existence a dodnes tam nadšenci ze všech koutů jezdí hledat upíry.

„Vampýři“ pohřbení v kostelích

Všechny zásahy na tělech pohřbených patří k těm, které se za protivampirické považují. Problém je v tom, že na rozdíl od jednotlivých hrobů se samostatná „pohřebiště vampýrů“ prostě neobjevují. Takové hroby jsou téměř bez výjimky součástí běžného pohřebiště a objevují se i na místech, kde bychom je nečekali – v kostelích či kaplích, jako například v Písku nebo Prostějově. Statistika říká, že jde až o jedno procento hrobů.

Vampýry se podle lidové tradice mohli stát lidé, kteří nezemřeli přirozenou smrtí, nebo se již za svého života odlišovali, ať už tělesnými znaky (náměsíčnost či levorukost) nebo povahovými rysy (mohlo jít o samotáře). A popravenci či sebevrazi do této kategorie zlých revenantů rozhodně patřili. Lidé se jich určitě báli a pohřebištím u šibenic se vyhýbali. Je tedy možné, že k protivampirickým zásahům na tělech popravených došlo i v Čelákovicích. Zda tomu však bylo na základě nějaké zkušenosti nebo čistě z preventivních důvodů se už bohužel nedozvíme. Písemné prameny mlčí.

Archeologické paralely nám dnes nabízejí ještě jedno vysvětlení, které vlastně nemusí být s tím prvním v  zásadním rozporu. Co když jsou čelákovičtí mrtví zahrabaní popravenci? S touto myšlenkou vystoupila zhruba před deseti lety archeoložka Pavlína Mašková a v poslední době se na její stranu přiklánějí i další badatelé.

Zahrabaní u popraviště

Středověké tresty využívaly široké škály zostřujících opatření. Jedním takovým bylo nedopřát odsouzencům pohřeb do posvěcené půdy, a tak je kati či jejich pacholci zahrabávali v blízkosti šibenic. Stejné pravidlo platilo třeba pro sebevrahy nebo lidi exkomunikované z církve. Šibenice se stavěly na vyvýšených místech, mimo vlastní město, ale zároveň v blízkosti cesty. A lokalita Mrchovláčka, kde k nálezu „vampýrů“ došlo, byla vždycky obecním pozemkem a zdá se být pro ni být ideálním místem. Doposud se tu žádná šibenice nenašla, což však neznamená, že k tomu někdy nemůže dojít.

TIP: Polští archeologové objevili středověké upírské pohřebiště

Dnes navíc nedokážeme rozlišit, zda k některým zásahům na kostrách nedošlo při popravě. I skladba koster je zvláštní. Jen málokdy nacházíme výhradně mladé mužské jedince a ještě v takovém počtu. Mašková nakonec nesouhlasila ani s původní datací a domnívá se, že naleziště je mladší, podle ní může pocházet z 15., 16. nebo nejpozději 17. století. A tak se ve světle nových dokladů zdá, že čelákovičtí „vampýři“ jsou spíš popravenci nebo sebevrazi.

Správnější by ale asi bylo nazývat je prostě čelákovickými revenanty. Ono totiž ani označení „protivampirické opatření“ není nejšťastnější. Podle etnologů se taková opatření uplatňovala proti široké škále navrátivších se duší, a ne vždy muselo jít zrovna o vampýry.