Proč má typický britský gentleman v ruce deštník, když nikde není ani mráčku? Protože chodit bez něj po ránu ulicemi je nebezpečné! Obyvatelé města totiž nedělají s plnými nočníky žádné štráchy a vyklápí jejich obsah přímo z oken do ulice. Většina domů v centru je navíc vybavena suchými záchody a žumpami, ale vyvážet je? „Považte, stojí to celý šilink!“ A tak je lepší nechat obsah bublat těsně pod povrchem, nebo prostě oželet zelený dvorek.

Veřejná kadibudka

Horší ale je, že oněch přibližně 200 tisíc londýnských jímek a žump stojí jen krok vedle stejného počtu londýnských studní. Ty jímají podzemní vodu a průsakem se plní i obsahem z přilehlých sběrnic exkrementů. Nechutné! Ale co mohou Londýňané dělat jiného? Situaci navíc komplikuje i zavádění horké novinky: splachovacího záchodu. Je to luxusní, elegantní… ale jímky se pak plní o poznání rychleji a mnohem častěji pak přetékající žumpy zaplavují ulice. Nikomu to nevadí, strouhy podél ulic jsou beztak dávno plné odpadu z koželužen, jatek a mýdlovaren. Už chápete, proč bylo lepší jet do Opery v parádních šatech drožkou, i když to bylo jen kousek?

Co zaskočí Brity z City? Máloco. V roce 1840 jich 30 000 pomřelo kvůli epidemii cholery z fekáliemi kontaminované vody a ani to nenarušilo jejich ledový klid. Nezvykle horké léto roku 1858 ale dokáže zázraky. Všechno to, co probublávalo podél chodníků až do hutné Temže, začalo v horku pracovat. Zápach byl nedýchatelný. Londýňané si zvykli na ledacos, ale na tenhle smrad nepomáhal ani kapesníček namočený v chloridu vápenatém. První opouští město královská rodina, která zamíří na venkov. Pak z Londýna odjíždí Parlament a zasedá raději v Hampton Court. Následně mizí právnická komora, která se stěhuje do Oxfordu. To se mimo válečných časů ještě nikdy nestalo!

Dílo hodné mistra

Londýnem vane puch „ jako dech z tlamy ďáblových psů “ celých osmnáct dní, než konečně přijdou deště. A stane se zázrak: přestěhovaný britský parlament plný rozvážných a konzervativních mužů se za nečekaně krátkou dobu exilu dohodne na jednotném postupu! Město se má v příštích letech dočkat nejrozsáhlejší stavební činnosti od roku 1667 a pod ulicemi se mají nově vinout stovky kilometrů kanalizace. Jen ne znovu puch! Každá doba má svého hrdinu a parlament pro tento náročný úkol vybral osvědčeného reka Josepha Bazalgetteho.

Hlavní městský inženýr Bazalgette je skutečně chlap na svém místě. Tento workholik dře tak neúnavně, že se během poslední zakázky na stavbě parní podzem ky několikrát z přepracování fyzicky zhroutí. A přitom je otcem hned jedenácti dětí. Hrdina, který má zachránit Londýn, má dobrý plán. Ostatně něco jako kanalizační síť projektoval pro odbor Metropolitních prací už v roce 1855. Začíná budovat 132 kilometrů dlouh ou centrální kanalizační spoj ku, na kterou se pod jednotlivými ulicemi připoj í 1 800 kilometrů kanalizačních stok.

TIP: Vědci zjistili, co před 64 lety zabilo 12 tisíc obyvatel Londýna

Bazalgette vlastnoručně kontroluje každý list projektu, osobně navštěvuje každý stavěný úsek, ručí za každý předložený účet. Konce prací, které rozkopaly všechny ulice v Londýně, se ovšem nedožije. Důmyslný systém s protidešťovými drenážemi a jímacími jezírky projektovaný štědře na dvojnásobně větší kapacitu obyvatel je definitivně hotov až v roce 1900. Každý kousek podzemních stok je obložen cihlovou klenbou a přečerpávací stanice připomínají svou architekturou katedrály. Kvalita pitné vody ve studních se tím během několika let rapidně zvýší, ačkoliv kanály pořád ústí do Temže…

V německém Gaildorfu poblíž Stuttgartu vyrostla monumentální větrná farma, kterou tvoří čtyři obří turbíny. Mezi nimi je i momentálně nejvyšší větrná turbína světa.

Nový gigant se třemi listy vrtule má věž vysokou 178 metrů a špička listu vrtule je vzdálená od země úctyhodných 264,5 metrů. Všechny čtyři turbíny jsou přitom vybaveny generátory o výkonu 3,4 MW. Větrná farma Gaildorf by se měla připojit k elektrické rozvodné síti již počátkem příštího roku.

TIP: Nové větrné hydroturbíny budou vyrábět elektřinu, i když bude bezvětří

Proč jsou vlastně tyto větrné turbíny tak vysoké? Podle odborníků jejich výška zajistí vysoký výkon v prostředí s méně turbulencemi větru. Tito obři jsou prý obzvláště vhodní pro vnitrozemské oblasti s méně vhodnými větry. Není vyloučeno, že podobné obří větrné farmy uvidíme časem i u nás.

Každého nejspíš alespoň jednou v životě vyděsil pavouk. Většina lidí po prvotním šoku sáhne po srolovaných novinách a ti statečnější vetřelce někam přenesou. Nejmenovaný Američan z Tucsonu ovšem vytáhl na pavoučí invazi pod svým domem opalovací lampu.

TIP: Bolestivý jackpot: Mladého Australana kousl pavouk do penisu. Již podruhé!

Oheň sice s nezvanými hosty zatočil, pan domácí však nedomyslel, že kromě pavučin hoří dobře i dřevěné stavby. Plameny tudíž následně pohltily celé jeho obydlí a na místo musela dorazit dvacítka hasičů. Navzdory jejich úsilí zbyly z budovy jen ohořelé zdi a nešťastníkova matka utrpěla při spěšné evakuaci lehká zranění. Snad tedy synovi vysvětlí, že příště by bylo lepší použít insekticid. 

Na olympiádě v brazilském Riu padly v roce 2016 jen dva běžecké světové rekordy. Jihoafričan Wayde van Niekerk pokořil rekord v běhu mužů na 400 metrů a Almaz Ayana z Etiopie zase v běhu žen na 10 km. Letos na atletickém mistrovství světa v Londýně padl jediný rekord, v nově zavedenému závodu v chůzi žen na 50 km, o který se postarala Ines Henriques z Portugalska.

Podle expertů nejde o náhodný výpadek v počtu pokořených rekordů, ale spíše o začátek nového trendu. Jak se zdá, ve většině atletických disciplín jsme se přiblížili k samotné hranici lidských možností, kterou jsme stejně již posunuli díky kvalitní výživě a intenzivnímu tréninku špičkových atletů.

TIP: Jaký mozek mají elitní sportovci? O 82 procent rychlejší!

Modely fungování lidského těla říkají, že o moc dále se již nemůžeme dostat. Jedinou možností k proražení evolučních limitů se tak stanou pokročilé biotechnologie a genetické terapie. Je ale otázkou, jestli chceme jít takovou cestou.

Robotická pojízdná laboratoř Curiosity stále ještě úspěšně pracuje na povrchu Marsu a lidé v NASA už intenzivně připravují jejího nástupce. Měl by Curiosity v řadě ohledů předběhnout.

Rover, jehož prozatímní označení Mars 2020 odkazuje na předpokládaný rok letu k rudé planetě, by měl mít nejvýkonnější „zrak“ ze všech robotů, co se kdy dotkly povrchu Marsu. Měl by mít k dispozici celkem 23 kamer.

Kamery pro Mars 2020

Pokud specialisté tento počet, tedy téměř dva tucty kamer, dodrží, tak jich Mars 2020 bude mít ve své výbavě o 6 více, než rover Curiosity. Zároveň to bude o 13 kamer více, než jich má dvojice roverů Spirit a Opportunity, kteří přiletěli na Mars v roce 2004.

TIP: NASA pustila Curiosity ze řetězu: Rover může pálit laserem dle libosti

Inženýři NASA v maximální možné míře využívají neustálého pokroku v technologiích kamer. Každý následující rover pro Mars je tudíž vybavený výkonnějšími a zároveň relativně levnějšími kamerami. Hlavním kamerovým systémem roveru Mars 2020 bude Mastcam-Z, vylepšená verze systému Mastcam roveru Curiosity. Zvládne například zoom i lepší 3D snímky.

První verze navigace Edge 1000 byla na trh uvedena už v roce 2014. Za tu dobu byla notně vylepšena o řadu funkcí, které dostaly například modely Edge 520 či 820, ať už jde o tréninkové funkce, Strava segmenty či možnost dohrávat aplikace pomocí Connect IQ. Postupně bylo upraveno a vylepšeno i uživatelské rozhraní, přidána podpora pro nová externí zařízení jako kamery, světla, nové pedály. 

Celý článek

Britská designérka Debbie Winghamová je známá svými superluxusními výtvory – v minulosti představila například šaty posázené více něž dvěma tisíci diamanty v celkové ceně přes 15 milionů dolarů (zhruba 330 milionů korun). Pro bohatého šejka z Spojených arabských emirátů nechala před dvěma lety připravit dort v ceně 64 milionů dolarů (asi 1,4 miliardy korun).

TIP: Hračky pro náročné: Za Rolls Royce mezi fidget spinnery zaplatíte tisíce

Nejnovější počin Debbie vzešel ze spolupráce s floridským umělcem Chrisem Campbellem. Dámské boty na vysokém podpatku jsou vyrobené převážně ze zlata – šité jsou zlatou nití, a i kožené části jsou opatřené nátěrem 24karátového zlata. Pochopitelně ani tentokrát nemohou chybět vzácné diamanty – tříkarátové růžové a jednokarátové modré.

Botičky v ceně 15 100 000 amerických dolarů míří k nejmenovanému klientovi do Dubaje. Podle sdělení Debbie Winghamové má jít o narozeninový dárek.

Do popravčí knihy pánů z Rožmberka zapisovali úředníci záznamy v letech 1389–1409 a 1420–1423. Není typickou smolnou knihou, jak ji známe především z městského soudnictví od 16. století, do které písař průběžně zaznamenával výpovědi z výslechu obviněných. Tuto knihu nechal založit pán z Rožmberka z titulu svého úřadu krajského popravce – proto se jmenuje popravčí kniha.

Strážce pořádku

Popravce fungoval jako jakýsi vrchní policejní úředník – pomáhal panovníkovi potírat zemské zhoubce a škůdce, tedy osoby, které se zbraní v ruce porušovaly zemský mír. V krajích jich působilo vždy vícero. Za časů Karla IV. bývali jmenováni dva, počátkem 15. století již tři popravci v jednom kraji. Popravci také vedli seznam takzvaných psanců – osob obviněných z těžkých zločinů, které se odmítly dostavit k soudu. Takového psance bylo potom trestné ukrývat, živit nebo mu jakkoliv jinak pomáhat, a  on sám mohl být beztrestně zabit.

Smrtí se ostatně trestal i obchod se zbožím (či pouze jeho přechovávání), které pocházelo z loupeží, vloupání a krádeží, ale také z vojenského plenění a válečné kořisti. Dopadené osoby byly obvykle vyslechnuty pod právem útrpným a poté, co učinily přiznání, popraveny způsobem odpovídajícím závažnosti zločinu. Rožmberk pochopitelně nepředsedal výslechům, na to měl své lidi. Popravčí kniha zmiňuje rožmberského popravce šlechtice Jana Otrada z Vitanovic, často však nad výslechy dohlíželi pouze purkrabí hradů a další úředníci.

Zloději, lapkové, husiti

Nejběžnějším zločinem, pro který končili dopadení na šibenici, byly příležitostné krádeže a vloupání. Kradlo se všechno, hlavně však to, co šlo následně přeprodat: části oděvu, potraviny, veškeré železné předměty, koně a dobytek.

V době sporu Václava IV. se šlechtou a moravských markraběcích válek kralovalo mezi zaznamenanými zločiny jednoznačně přepadání. Probíhalo na cestách a zdaleka ne jen v hlubokých lesích. Kromě peněz brali lupiči zboží: koření, látky a klidně i sudy slanečků neboli herynků – ryba byla postním jídlem, a proto i významným obchodním artiklem. Samozřejmě nepohrdli žádnými zbraněmi a zbrojí: mezi lupem se nejčastěji objevovaly samostříly, meče a části zbroje (pancíře). Často šlo o kousky takzvaných lapků, kteří „vedli čestnou válku“ proti konkrétnímu nepříteli. Lapkové se mohli spoléhat na své urozené ochránce a zázemí v jejich hradních posádkách. Pohybovali se velmi rychle a po celém kraji měli špehy a bezpečné skrýše.

TIP: Jan Žižka: Záhadný zeman z Trocnova

V zápisech rožmberské popravčí knihy z let 1420–1423 se odráží dění husitských válek, kdy zplnoletněný Oldřich II. z Rožmberka opustil řady kališnické šlechty a husité na něm začali dobývat jednotlivé hrady. Protože měli v jižních Čechách silné pozice, mladý Rožmberk musel vážit své vojenské síly a obezřetně vyjednávat. Husité, kteří mu padli do rukou, se však k vyjednávání nedostali a putovali rovnou na mučidla. Žižka z lapkovského života vyklouzl, když v roce 1409 dosáhl královské milosti, která vymazala jeho psaneckou minulost. Jak toho dosáhl, nevíme, ovšem jeho tehdejší kumpáni tolik štěstí neměli. Téměř všechny je Rožmberk postupně pochytal, vyslechl a popravil.

Možná to znáte. Jste někde daleko, u moře nebo alespoň u rybníka a najednou musíte na toaletu. Vymyslíte co s dětmi, vyběhnete, zasednete na porcelánový trůn a najednou nic. Nejde to. Útěchou by mohlo být, že v tom nejste sami. Jde o velice běžnou situaci, která potkává mnoho lidí po celém světě. Nejlepší místo, kde si můžeme ulevit, bývá doma. Ale proč?

TIP: Strašidelné trávení: Náš strach ovlivňují střevní bakterie

Podle australského psychologa Nicka Haslama jde o svého druhu podmíněný reflex. Když se vrátíme domů, dostáváme automatický signál, že jsme v bezpečí. Když vykonáváme potřebu, jsme přirozeně zranitelní a doma nám obvykle nehrozí nic nečekaného ani nebezpečného. Ulevit si tak na WC je pro nás daleko snazší.

Mám pocit, že velká spousta cestovatelských reportáží začíná tím, jak autor už jako malý kluk plánoval cestu do dalekých míst a teprve v dospělosti si díky celoživotnímu odříkání svůj sen splnil. U mě to bylo mnohem jednodušší. Kamarád mi na jaře roku 2010 nabídl účast v expedici do Jižní Georgie, a když jsem si ujasnil, kde se vlastně tenhle kus země nachází, rád jsem nabídku přijal. Úplně prozaický začátek ovšem nijak neoslabil dojmy z cesty, která se stala mým dosud nejvýraznějším životním zážitkem.

S davem, nebo „po svých“

Jižní Georgie je jednou z posledních skutečných divočin světa a vzhledem ke vzdálenosti od nejbližší „civilizace“ je možné dostat se sem pouze po moři z Falklandských ostrovů. Pokud vás láká zdejší nedotčená příroda, máte v zásadě jen dvě možnosti lodní dopravy. Jednak můžete nasednout na obrovskou loď, která přepravuje účastníky komerčních zájezdů. Takový výlet trvá zhruba čtrnáct dní a začíná nejčastěji v Chile. Lodě vyplouvají několikrát ročně a místo na nich je dost drahé. Budete sice mít k dispozici relativní luxus, ale tato výhoda je přebita faktem, že na Jižní Georgii (ale i na ostatních zajímavých lokalitách) strávíte v průměru jeden den. To je doba dostatečná možná k prohlídce Kokořína (nic proti Kokořínu ...), ale na celý ostrov s bohatou faunou je to přece jen málo. Příjezd několika set turistů na jedinou pláž navíc připomíná vylodění v Normandii a jde o operaci na celý den. Čas určený na pozorování zvířat je tím omezen na minimum.

TIP: Rozbouřené vášně v ledovém větru aneb Jak vypadá koloběh života rypoušů severních

Naštěstí je tu ještě druhá možnost – sehnat malou loď s kapitánem, který zná oblast, má potřebnou licenci a je schopen a ochoten vás přijmout na palubě. Naše šestičlenná skupina zvolila právě tuto variantu a rozhodně jsme nelitovali. Kamarád a fotograf Václav Šilha a jeho paní Olga dokázali pro naši výpravu získat jednoho z nejpovolanějších – Jerome Ponceta, kapitána lodi Golden Fleece. Výčet expedic tohoto příjemného a vstřícného člověka by zabral několik stran. Plavil se s týmy polárníků, vědců i fotografů upsaných časopisům i televizním kanálům zvučných jmen a naše výprava pro něj byla v zásadě rutinní záležitostí.

Cíl není na dosah

Cesta na Jižní Georgii je velice dlouhá a pro suchozemce poměrně vyčerpávající. Obnáší let do Santiaga de Chile, následný letecký přesun na Falklandské ostrovy a nakonec čtyři dny nepřetržité plavby z Falkland na Jižní Georgii. Přestože jsme byli nadopovaní prášky proti nevolnosti, polovina naší výpravy odnesla závěrečné pohupování silnou mořskou nemocí. Já patřil do šťastnější skupinky, ale pohled na postižené kamarády mi rozhodně nebyl lhostejný.

Pocity člověka pronásledovaného nevolností a neustálým pohybem nahoru a dolů jsem si přece jen trochu vyzkoušel ve druhé polovině plavby. Ve své bláhovosti jsem se stále těšil na plavbu pod plachtami, protože první dva dny jsme pluli za pomoci výkonného dieselového motoru. Když se ale dostavil příznivý vítr a kapitán skutečně nechal rozvinout plachty, s překvapením jsem zaznamenal, že houpání zesílilo a stalo se takřka nesnesitelným. K úlevě většiny lidí na palubě včetně mne přestal po několika hodinách foukat příznivý vítr a my jsme opět „přepnuli“ na motor.

Čtvrtého dne plavby se před námi začaly rýsovat obrysy vzdáleného ostrova. Okolo lodi prolétávali mořští ptáci a zanedlouho jsme již viděli zasněžené horské štíty vystupující z vody.

Zvířata jako z pohádky

Pevnou půdu pod nohama jsme po delší době znovu pocítili v zátoce Elsehut. Vylodili jsme se na nafukovacím člunu, což je s dvacetikilovým batohem fototechniky na zádech vcelku dobrodružství, a pak jsme poprvé měli možnost poznat nebojácné obyvatele tohoto zapadlého koutu. Lachtani antarktičtí, rypouši sloní, tučňáci patagonští, tučňáci oslí, několik druhů buřňáků – to vše před námi defiluje na dosah ruky, bez náznaku strachu. Zdejší zvířata člověka neznají, a proto ho nepovažují za hrozbu. Díky Jeromovi se navíc dostáváme do míst, kam se obyčejně moc lidí nepodívá.

Připadám si jako v pohádce. Po prudkém výšlapu okolo dvou hlídkujících lachtanů, se dostáváme na místo, kde hnízdí desítky albatrosů šedohlavých. Z takové blízkosti jsem ptáky dosud fotil jen v zoo, ale zdejší albatrosi na nás prakticky nereagují. Snad jen když se jim zdá, že jim lezeme až do hnízda, výhružně zasyčí a dál se věnují svým záležitostem.

„Boj“ ve vysoké trávě

Oříškem pohybu po zdejších březích je brodění ve vysoké trávě, kterou tady nazývají tussac. Trsy místy dosahují až výšky našich ramen a mohou skrývat hned několik záludností. První z nich jsou lachtani. Šlápnout na jednoho z nich je asi to poslední, co bych si přál. Druhé nebezpečí, na které je nutno pamatovat, jsou nevábně vonící hromady trusu, které se tady za celá léta nahromadily přičiněním tučňáků. Tvoří mazlavou hmotu, do které není vůbec těžké zapadnout, ale vyhrabat se z ní dá člověku daleko víc práce.

Tyhle vrstvy jsou všude na ostrově. První den jsme proto hodně řešili, jak udělat fotku takzvaně od podlahy a nelehnout si k tomu. Když jsme zjistili marnost snahy vyhnout se nevyhnutelnému, od druhého dne jsme si už v případě potřeby rutinně lehali. Nevšímali jsme si, do čeho se to vlastně pokládáme a uvedený přírodní materiál se postupně stával součástí našeho oblečení.

Klub potápěčů

Dny na palubě ubíhají velmi rychlým tempem, zvlášť poté, co si zvyknete na určitou rutinu. Převážnou část dne trávíme na souši ve společnosti rypoušů a jiných obyvatel ostrova. Každé místo, které jsme navštívili, má svoje kouzlo a na každém by bylo možné strávit ne jeden, ale několik dní a nenudit se.

Za zmínku stojí i naše, zpočátku nemotorná snaha naučit se vyloďovat a naloďovat. Dle instrukcí kapitána na to nemáme moc času, protože ten určuje síla příboje na pláži. V zásadě je potřeba přistát na příhodném místě, co nejrychleji vyskákat na břeh, popřípadě do mělké pobřežní vody, pomoci kormidelníkovi otočit člun směrem k příboji a zatlačit ho proti vlnám. Zdánlivě snadný úkol je s těžkým batohem fototechniky na zádech a stativem v ruce tak trochu akrobatickým kouskem. Poté, co mi jedna noha zůstala v lanech na člunu a zbytek těla už byl ve slané vodě, jsem se stal zakládajícím členem nedobrovolného klubu plážových potápěčů. Nezbylo nic jiného, než se vrátit na palubu, osušit se, převléci a druhý pokus o přechod se již vydařil. K mojí trochu škodolibé radosti se řady potápěčského klubu v dalších dnech utěšeně rozrůstaly.

Ulička strachu

Zátoka San Andrew je tři kilometry dlouhá pláž, vyhlášená bohatstvím živočišných druhů. Dle dostupných údajů je zde okolo 350 000 párů tučňáků patagonských a kolem 8 000 samic rypouše sloního, nepočítaje v to mláďata a samce. Samci na pláži pobývají už od zhruba poloviny září a zabírají si nejlepší místa, kde se později starají o svůj „harém“ samic, který může obsahovat až padesát „dam“. V průběhu říje dochází k občasným soubojům, jak o teritorium, tak o samice. Tyto střety jsou impozantní. Představte si dvě zvířata – každé z nich asi čtyři metry dlouhé a tři tuny těžké – jak vztyčena přední polovinou těla do vzduchu sekají soupeře do hlavy a krku svými až dvaceticentimetrovými špičáky.

K již zmíněným zvířatům v San Andrew je nutné připočítat také stovky, možná tisíce lachtanů antarktických. Tato zvířata jsou podobně jako rypouši velice teritoriální a chrání svůj kousek pláže nesmírně odhodlaně. Na rozdíl od rypoušů jsou sice menší, ale překvapivě pohybliví a agresivní. Několikrát jsme se museli vyhnout místu, kde vedle sebe byli naskládáni až příliš hustě. Někdy ale nebyla jiná možnost a my se museli rychle protáhnout mezi lachtaními skupinkami, což pro mě osobně byla nejméně příjemná část celé výpravy. Měl jsem pocit, že probíhám smečkou zdivočelých psů velikosti dogy, kteří mi chňapají po kotnících. Lachtan přitom může vážit až sto dvacet kilogramů a o síle jeho stisku a ostrosti zubů se už přesvědčil nejeden z obyvatelů mořského světa. Naštěstí jsme uličku strachu nemuseli absolvovat mockrát a vždy to dobře dopadlo.

Posunuté hodnoty

Od návštěvy Jižní Georgie uběhl už skoro rok a já mám přesto pocit, jako bych to všechno zažil včera. Křik kolonií tučňáků, řev rypoušů sloních při zastrašování soka, to vše spojené s nezaměnitelným zápachem pláže, kde to kypí životem, mi stále zní v uších. Přestože jsem na začátku cesty neměl přehnaná očekávání, stal se z ní můj zatím životní zážitek, který přinesl i spoustu nových podnětů a plánů.

Mezi méně příjemné důsledky patří skutečnost, že jsem si po návratu uvědomil, jak málo přírody nás ještě obklopuje. A taky mi došlo, jak se k těm zbytkům chováme. Dalším důsledkem byl posun laťky, jak při pozorování, tak fotografování přírody. Je proto dobře, že jsme se po ukončení výpravy rozcházeli s tím, že něco podobného si musíme zopakovat.