TIP: Pokřivený svět map: Jak velká by byla Česká republika na rovníku?

Pevnina na naší planetě tvoří jen necelou třetinu jejího povrchu. Jak by ale Země vypadala ve srovnání s ostatními tělesy Sluneční soustavy? Odpověď na tuto otázku nabízí poněkud neobvykle pojatá mapa Randalla Munroa. Kromě planet, které disponují pevným povrchem, nabízí Randallovo srovnání zajímavý pohled i na další tělesa Sluneční soustavy – měsíce, planetky a komety.

Po staletí si lidé dopřávají aperitivy před jídlem. Sklenička alkoholu zvýší hlad a připraví tělo na vydatnou hostinu. Průzkumy ukazují, že po třech skleničkách vína lidé během následujících 24 hodin zkonzumují o zhruba 6 300 kalorií více, než kolik by snědli, kdyby alkohol nepili. Tento paradox, kdy jsou lidé nutkáni spořádat vysoce kalorické jídlo po konzumaci alkoholu, který je sám vysoce kalorický, vysvětluje studie londýnských vědců.

TIP: Kukuřičné vločky měly snížit sexuální choutky a bránit masturbaci

Při výzkumu prováděném na myších vědci identifikovali typ mozkových buněk, jež se aktivují v přítomnosti alkoholu – a jde o stejné mozkové buňky, které jsou aktivní, když tělo hladoví. Mozek tak vysílá signál, že je čas na pořádnou hostinu. Když ale vědci u myší zablokovali buňky, jež se konzumací alkoholu aktivovaly, žádné přejídání se ani pod vlivem etanolu nekonalo. Vědci uvádějí, že stejný mechanismus jako u myší patrně funguje i v lidském mozku.

Erupce supervulkánu vyvrhne do vzduchu tisíce kubických kilometrů prachu, plynů a dalších částic, a má proto potenciál ovlivnit život na celé Zemi. Zatím takových obřích sopek známe na naší planetě dvacet a jedna z „nejaktivnějších“ leží právě pod americkým národním parkem Yellowstone: Jen během letošního července tam podpovrchové magma vyvolalo 878 drobných zemětřesení.

Proto se neustále pracuje na plánech, jak se vypořádat s případnou erupcí, nebo jak dokonce zajistit, aby se vulkán nikdy skutečně neprobudil. Do hledání řešení se zapojila i NASA, podle níž ohrozí supervulkány život na Zemi daleko pravděpodobněji než asteroidy. 

Jak uhasit sopku?

Drobná zemětřesení, deformace povrchu, gejzíry a podobné jevy ve skutečnosti pouze přirozeně provázejí přítomnost magmatu pod zemí. Nic nenaznačuje, že by měla sopka v nejbližší době vybuchnout. Skrz gejzíry a občasné úniky lávy nad povrch se zbavuje 60–70 % tepla, jehož objem odpovídá produkci šesti uhelných elektráren. Zbytek se však střádá pod povrchem. V současnosti nemáme prostředky ani technologii, abychom popsaný proces ovlivnili. Tým NASA v čele s Brianem Wilcoxem ovšem přišel s řešením bez ohledu na aktuální limity techniky. 

Wilcox se rozhodl vsadit na vodu: Pokud bychom navrtali tunel k magmatické kapse, mohli bychom její obsah tekutinou postupně zchladit. Problém tkví v tom, že by bylo potřeba vrtat přibližně do hloubky 10 km, tedy na hranici možností současných technologií. Především by ovšem podobná operace vyžadovala neuvěřitelné množství vody. Chyba při chlazení by navíc mohla erupci naopak vyvolat, a dokonce zhoršit její následky – podobně jako tomu bylo v roce 2010 v případě islandské sopky Eyjafjallajökull, jejíž probuzení urychlila voda z tajícího ledovce. 

Chráněná elektrárna

Další možností je vybudovat v okolí magmatické kapsy potrubí, jímž by cirkulovala voda a vracela by se k povrchu zahřátá na 350 °C. Náklady by sice v přepočtu dosáhly odhadem 75 miliard korun, ale na základech prvotního zařízení by posléze mohla vzniknout tepelná elektrárna produkující velmi levnou energii. Magma by se navíc opět postupně ochlazovalo, a snižovala by se tak pravděpodobnost, že se supervulkán probudí. 

TIP: Yellowstonský supervulkán: Ještě větší hrozba

Háček – kromě výstavby v národním parku – spočívá v samotném hloubení tunelů, které by nemohly vést přímo nad magmatickou kapsou. „Pokud bychom se prokopali k rezervoáru shora, mohli bychom narušit jeho strop a vyvolat erupci,“ vysvětluje Wilcox. Na nebezpečnost postupu poukazují i jiní experti. Proti podobným plánům je například italský vulkanolog Luca De Siena, který monitoruje dřímající supervulkán pod Neapolí: „Abyste mohli bezpečně vrtat, musíte mít dokonalý obraz magmatu pod povrchem, to je však problém. Za současného stavu vědění bych se do takové operace rozhodně nepouštěl.“ 

Rozdíl mezi šantánem a nevěstincem tvořila za první republiky jen velice tenká hranice. Tu hranici většinou představovaly jedny dveře kryté závěsem z rudého sametu, který rozděloval budovu na poloviny. Zatímco v přední části se vesele tančilo a ukazovaly se nožky, v zadních pokojích se o to veseleji souložilo a ukazovalo se úplně všechno.

Prostituce za první republiky

Říkali jim různě, kurvice, anka s čárkou, cajdrnožka, kočinda. Zaznamenány jsou i případy osobnějších oslovení, jako „moje chlupatá kapustička“. Dámy se možná smály, ale náš zákazník, náš pán. A u cajdrnožek z nejluxusnějšího pražského nevěstince na rohu ulic Josefovské a Rabínské to platilo dvojnásob. Aby ne, když tu holka stála dvacetinásobek toho, co se platilo za pouliční animírky.

Život to nebyl špatný. Luxusní prostitutka v salónu, když se umí ohánět, si může s klidem vydělat více, než univerzitní profesor. Svým zapálením pro věc v kombinaci s precizní technikou provedení si dokázala vydobýt mezi návštěvníky nevěstince Leopolda Frýdmana velkou popularitu. A to navzdory jedné velké nevýhodě, byla příliš hubená. Její kolegyně vážící běžně přes sto kilo a pyšnící se rozložitými matronovitými prsy si z ní často utahovaly. I to ovšem patřilo ke konkurenci, která mezi amazonkami veselosti často panovala.

Před policií opatrně…

Na ulici, kde svou kariéru cajdrnožky začínala, byly poměry daleko horší. Prostitutky měly zakázáno své zákazníky lovit oficiálně. Nesměly se svůdně oblíkat, výrazně líčit, ani na své potenciální kunšafty pokřikovat. Musely se chovat nenápadně, neboť policie jim šla neustále po krku. Mnohé z pouličních zběhlic si pomáhaly při shánění kšeftů různými srdcervoucími historkami o ztracených klíčích, nebo přísném otci, který je vyhodil z domu. Ačkoliv podobné historky od žen, které už dávno překročily čtyřicítku, ve dvou případech dokonce i šedesátku, zněly dost podivně. Některé se proto pro větší autentičnost začaly uchylovat k ukazování svých předností za oknem svých domů.

Policie sajtky relativně tolerovala, samozřejmě pouze při dodržováním jistých pravidel. Povinná registrace na úřadech byla jednou z nich. Po válce bylo v Praze registrovaných asi dva tisíce prostitutek a dvacet nevěstinců. Podle neoficiálních odhadů jich však mohlo nelegálně fungovat dvakrát více.

Do nevěstince za prací

Třeba v podniku U Červeného páva byl slavný skladatel Gustav Mahler pravidelným hostem. A to nejen kvůli milostnému sbližování. Chodil tam komponovat ty svoje slavné symfonie. Seděl celé hodiny v jejich japonském pokoji a pochvaloval jsi, jak ho tam jiní neruší. A nebyl jediný.  Do nevěstinců chodili za společností také další velikáni české kulturní scény, od Fráni Šrámka přes Jana Nerudu až po Egona Kische.

TIP: Pouliční láska na prodej: Zlatá éra českých nevěstinců

Navzdory ptačímu názvu, vážení pánové chodili k Pávovi lovit kamzíky. A to ne jen tak ledajací pánové, ale ti nejvyšší státníci. Třeba kancléř Otto von Bismarck měl kamzíky velice rád. Prý s nimi dosahoval těch nejvyšších vrcholů. Za jedním zlatovlasým kamzíkem tam chodil také následník rakousko-uherského trůnu František Ferdinand d’Este.

Mnohé zákaznice se dokonce staly slavnými. Jména právě jako Černá Mary, Tonka Myš fórová nebo Studentská Líza se objevily právě v dílech oněch výše zmíněných pánů. O Tonce Šibenice dokonce pan Kisch napsal povídku, ve které splní Tonka poslední přání odsouzence a stráví s ním noc před popravou. 

Taínové obývali karibské ostrovy před příchodem Evropanů na počátku 16. století. V průběhu 16. a 17. století byli vyvražděni, utýráni otrockou prací a ponecháni napospas zavlečeným chorobám.

Osídlili i ostrov Mona, který dnes patří Portoriku a je neobydlený. Britští archeologové nedávno zjistili, že tam Taínové po sobě zanechali tisíce maleb v jeskyních. Díky nim teď můžeme nahlédnout do jejich pozoruhodné kultury.

TIP: Ukradené kosti: Archeologům v Mexiku zmizela nesmírně cenná kostra

Umění Taínů bylo doposud objeveno v 70 jeskyních ostrova, přičemž celé desítky jeskyní ještě zbývá prozkoumat. Jeskynní malby znázorňují hlavně zvířata, lidské tváře a řadu abstraktních vzorů.

Počátkem listopadu se na noční obloze odehraje zajímavé nebeské představení. Chcete-li jej ovšem spatřit na vlastní oči, musíte si přivstat. Začíná totiž už brzy ráno 6. listopadu. Režírovat bude příroda a v hlavních rolích vystoupí nápadná stálice Aldebaran ze souhvězdí Býka a Měsíc. Náš souputník navíc bude jen dva dny po úplňku, takže bude intenzivně zářit téměř celá jeho přivrácená polokoule. A co je na programu? Přece zákryt Aldebaranu Měsícem!

Před čtvrtou hodinou ranní spatříte hvězdu v těsné blízkosti našeho kosmického souseda, přesněji řečeno po jeho levé straně. A přestože bude zákryt pozorovatelný očima, vyplatí se vzít si na pomoc dalekohled. Pohled na naoranžovělou stálici rychle směřující ke zvlněnému měsíčnímu okraji je totiž velmi působivý. Začátek zákrytu však bude dílem okamžiku: Ve 4:03 SEČ se Aldebaran skryje za Měsícem a opět se ukáže ve 4:38 SEČ při levém dolním okraji měsíčního disku (pro pozorovatele napříč Českou republikou se mohou časové údaje o pár minut lišit). 

Po skončení úkazu můžete upřít pozornost nad východní obzor, kde naleznete naoranžovělý Mars v souhvězdí Panny. Kolem půl šesté ráno se pak nad stejnou částí horizontu a v tomtéž souhvězdí objeví i velmi jasná Venuše. Ostatně zmíněná dvojice zůstane na ranním nebi viditelná po celý listopad. Večerní obloha bude naopak na tělesa Sluneční soustavy velmi skoupá: V prvních dnech měsíce na ní zastihnete pouze Saturn v souhvězdí Hadonoše nízko nad jihozápadem, ale i tato planeta záhy přestane být pozorovatelná. Souputník Země pak večerní nebe ozdobí na začátku a na konci listopadu. 

Východy a západy Slunce

Po většinu listopadu se Slunce nachází ve znamení Štíra, 22. listopadu ve 4:04 SEČ Slunce vstoupí do znamení Střelce.

Fáze, východy a západy Měsíce

Planety na noční obloze

• Merkur – nepozorovatelný
• Venuše – viditelná ráno nízko nad jihovýchodem
• Mars – viditelný ráno vysoko nad jihovýchodem
• Jupiter – viditelný ve druhé polovině listopadu na ranní obloze nízko nad východem
• Saturn – na začátku listopadu viditelný večer nízko nad jihozápadem
• Uran – viditelný téměř celou noc kromě rána
• Neptun – viditelný v první polovině noci

Zajímavé úkazy v listopadu 2017

• 2. listopadu – setkání Venuše a hvězdy Spica ze souhvězdí Panny na ranní obloze nízko nad jihovýchodem
• 5. listopadu – setkání Měsíce a hvězdy Aldebaran ze souhvězdí Býka na nočním nebi; zákryt Aldebaranu Měsícem ráno 6. listopadu vysoko nad jihozápadem (začátek zákrytu ve 4:03 SEČ při levém středním okraji měsíčního disku, konec ve 4:38 SEČ při jeho levém dolním okraji)
• 8. listopadu – setkání Měsíce a hvězdy Pollux ze souhvězdí Blíženců na noční obloze
• 13. listopadu – těsné setkání Venuše a Jupitera na ranním nebi nízko nad jihovýchodem (obě tělesa bude na obloze dělit úhlová vzdálenost cca 0,3°)
• 15. listopadu – setkání úzkého měsíčního srpku a Marsu na ranním nebi nad jihovýchodem
• 16. a 17. listopadu – setkání velmi úzkého měsíčního srpku, Venuše a Jupitera na ranní obloze nad jihovýchodem
• 17. listopadu – maximum meteorického roje Leonid
• 24. listopadu – Merkur v největší východní elongaci (v úhlové vzdálenosti 22° od Slunce)
• 30. listopadu – setkání Marsu a hvězdy Spica ze souhvězdí Panny na ranní obloze nad jihovýchodem

Všechny časové údaje jsou vztaženy k 50. rovnoběžce a středoevropskému poledníku a jsou uvedeny ve středoevropském čase (SEČ). Okamžiky východu či západu nebeských těles však nezávisí pouze na zeměpisných souřadnicích pozorovatele, ale také na úhlové výšce a členitosti obzoru.

Seriál pozorování oblohy vzniká ve spolupráci s Hvězdárnou a planetáriem Brno

Nebeské hory, tak zní v překladu název Ťan-šanu, horského pásma, protínajícího celý Kyrgyzstán. Důstojnost horských velikánů láká spousty turistů, cestovatelů i horolezců. Mezi nejoblíbenější cíle patří ledovec Inylček pod nejvyšším vrcholem pohoří Pik Pobedy (7 439 m n. m.), Pik Lenina a rovněž treky okolo jezera Issyk-kul.

Na cestě do Karakolu, turistického centra oblasti, projíždíme místní maršrutkou právě okolo tohoto jezera. Hladina leží v nadmořské výšce 1 607 metrů, tedy o pět metrů výš než vrchol naší Sněžky. Vody se táhnou od obzoru po obzor jako by to bylo moře, a tak nás ani nepřekvapuje, že se jedná o druhé největší alpínské jezero světa – hned po jihoamerické Titicace. Z jižní i severní strany obklopují Issyk-kul hory. Na severu Kungejský Alatau, na jihu Terský Alatau – náš cíl.

Výlet do starých legend

V Karakolu se dlouho nezdržujeme. Jen nakupujeme zásoby a po chvíli už další maršrutkou, ve společnosti několika domorodců a jejich čerstvě zakoupené ledničky (která zabírá víc než polovinu vnitřního prostoru), uháníme prašnou cestou do vesničky Djety-Oguz. Ta leží ve stejnojmenném údolí, tvořícím jeden z možných nástupních bodů na asi nejznámější kyrgyzský trek – túru k jezeru Alakol. Samotná vesnička je zajímavá například malými lázněmi či jako místo prvního setkání prezidentů Ruska a Kyrgyzstánu po rozpadu SSSR. Nás ale mnohem víc zajímá její okolí.

TIP: Kde slunce nezapadá - Lední medvědi a další zvířata ze souostroví Špicberky

Na mnoha místech tu z podloží vystupují mohutné pískovcové skály nádherně červené barvy. Název Djety-Oguz znamená Sedm volů a váže se k nejvýraznějším skalním útvarům, které mají připomínat sedm volských zadků. Vysvětlení vzniku skal i jejich barvy najdeme v místních legendách, které vyprávějí o únosu manželky, její vraždě na hostině a krvi, zbarvující okolní skály do ruda. Další legendy se váží i k dalším skalám Puklému srdci nebo Dračímu brlohu – stačí pouze popustit uzdu fantazii a němé skály najednou ožijí. V zapadajícím slunci sledujeme ještě ohnivěji zbarvená skaliska i život v osadě pod námi, který je dosud podobný tomu z legend.

Orel na zápraží

Využíváme nabídky místních a na noc se uchylujeme pod střechu, do vyparáděného obývacího pokoje. Stěny i podlaha jsou, jak je to v zemi zvykem, pokryty koberci. Pod střechou spíme na několik dní naposled a tak si docela užíváme na naše poměry nezvyklého luxusu. Ostatní okolnosti nám ale sympaticky připomínají, kde jsme. Na dvoře se motá čerstvě narozené telátko i malá káčata, koupelna i zdroj pitné vody jsou v horské říčce, která lemuje zadní část zahrady. V noci se pod tisíci hvězd na jasné obloze rozléhá jen šumění vody…

Druhý den ráno vybíháme na kopeček. Musíme zvěčnit Sedm volů ve světle vycházejícího slunce a pokochat se výhledem na hory, do jejichž srdce dnes máme namířeno. Cesta vede podél potoka po ještě vyježděné cestě a míjí desítky jurt. Jedna z nich nás na první pohled upoutá. Stavba je sice totožná s ostatními jurtami, ovšem před jejím vchodem není uvázaný pes, ale orel. Sokolnictví (i když v případě orlů by se snad mělo říkat „orlovnictví“) je stará kyrgyzská tradice a dobří sokolníci vždy byli váženými členy společnosti. Majitel orla, usměvavý vrásčitý děda, je hned připraven k akci. Jakmile mu zaplatíme domluvenou odměnu, převléká se do vyšívaného kroje i tradičního plstěného klobouku a předvádí se s dravcem před našimi objektivy. Evidentně nejsme první fotografové, jejichž pozornost si získal, což dokazuje mimo jiné renomovaným zahraničním časopisem, kde je zvěčněn na titulní straně. S orlem to ale umí a sbírka několika medailí ze sokolnických soutěží dokládá jeho schopnost dorozumět se s důstojným dravcem.

Vysokohorské orgie fotografů

Za orlí jurtou je už cesta o něco horší, a na rozdvojce údolí Djety-Oguz a Teleti se z ní stává regulérní stezka. Po pár hodinách konečně vycházíme z lesa a kocháme se pohledy, o jakých jsme snili. Pod zaledněnými horami (nejvyšší bod pohoří, Pik Jelcina, má 5 216 m n. m.) se na svěží zelené trávě, protkané desítkami pestrobarevně kvetoucích rostlin a průzračně čistým potokem, prohánějí stáda koní. Na jednom z méně podmáčených míst si stavíme kemp, pro mě jeden z nejhezčích v životě. I díky jasné obloze se soumrak na tomto místě proměňuje ve fotografické orgie.

Brzo ráno nás popohání chlad, který na listech trávy vytvořil stříbřitou polevu. Dnes nás čeká stoupání do sedla Teleti (3 800 m n. m.) a sestup do údolí řeky Karakol na druhé straně, takže nesmíme ztrácet čas. Říčku překonáváme po kluzkých kládách improvizovaného mostku a pak už jen stoupáme. Vegetace postupně ubývá, i když jasně žluté kvítky pryskyřníků a fialové prvosenky Primula turkestanica svítí ještě ze sutě, která pokrývá vrcholové části. Pokochat se můžeme i pohledem na zasněžené vrcholy Kungejského Alatau na druhém břehu jezera Issyk-kul, ztraceného kdesi v oparu.

Ledová lázeň

Výhled ze sedla jako obvykle stojí za všechnu námahu. Otvírá se před námi nádherný pohled, který zahrnuje i horu, která jakoby z oka vypadla peruánskému Alpamayo. Údajně se jedná o jednu z nejhezčích hor na světě a zde má svoji nepřehlédnutelnou konkurenci. Překonáváme několik sněhových polí, za nimiž se okolní krajina zelená a přibývá kvetoucích rostlin. O něco níž se přidávají i stáda pasoucích se koní. Klesání k řece máme zpestřené broděním horských potůčků i hromy pod zamračenou oblohou. Stany se nám ale naštěstí daří postavit včas. Nezbytnou kulisou noci je pak pro nás kromě deště i rozbouřený tok.

Další ráno je nebe opět modré, takže se sluncem v zádech míříme dolů údolím. Cestu nám však opakovaně přehrazují ledové potoky. Brodění s pohorkama v rukách nejenže v nohách probouzí tisíce trpaslíčků s jehlami, ale navíc docela zdržuje. K jezeru Alakol proto začínáme stoupat až v poledním vedru. Opět procházíme několika vegetačními pásmy s temným smrkovým pralesem v údolí, zelenými loukami ve střední části i skalnatými a suťovými srázy v nejvyšších výškách. Jezero Alakol, v jehož hladině (3 532 m n. m.) se zrcadlí okolní hory, má nádherně modrou barvu. Okolo něj je jen několik plácků pro stany, ale i tak se jedná o další pěkný kemp.

Z deště pod vodu

Poslední sedlo našeho treku se ze suti u jezera zvedá do necelých čtyř tisíc metrů. Dost nepříjemná je první část klesání do údolí Altyn-Arašan. V prudkém, suťovo-skalním svahu jsou zbytky sněhu a začínající déšť znepříjemňuje cestu ještě víc. Provazy deště nás nakonec doprovází až do večera, kdy už odevzdaně čvachtáme skrz kaluže, potůčky i řeky v totálně promočených věcech. Ještě štěstí, že v údolí na nás čeká poklad v podobě termálních pramenů. Každý z několika chudých baráčků v osadě na konci údolí má vlastní baňu – betonovou vanu, naplněnou vroucí sirnou vodou. Po několika dnech na horách a zejména po posledním promočeném si nemůžeme přát nic lepšího. S povděkem se noříme do léčivé vany s pivem v ruce, a po dostatečném prohřátí se můžeme vyválet v deštěm promáčené trávě.

Nic ale netrvá věčně a my musíme z osady zpátky do civilizace. Z Altyn-Arašanu bychom sice mohli jet i gazíkem, ale to bychom se připravili o příjemný závěr treku. Údolí je krásné a dolů je to už jen několikahodinová procházka mírným klesáním se zaledněnými horami v zádech. Z vesnice Ak-Suu už jedeme maršrutkou zpět do Karakolu. Přestože alakolský trek je jedním z nejnavštěvovanějších, rozhodně stojí za to si tyhle krásné hory projít. Zvláště když skrývají spoustu dalších údolí, sedel i vrcholů, které svoji krásu nabízejí každému nově příchozímu stejně vrchovatou měrou.

Jak se neztratit v Kyrgyzstánu

Jak tam dostat

Do Biškeku létají z Prahy Aeroflot (s přestupem v Moskvě) nebo Turkish Airlines (s přestupem v Istanbulu). Cesta v obou případech zabere okolo 12 hodin a jestliže budete letenku kupovat s dostatečným předstihem, můžete se dostat na cenu kolem 13 000 Kč na osobu. Do Karakolu a dále do vesniček tvořících východiska treku se pak dostanete za pár hodin autobusem, maršrutkou nebo taxíkem, přičemž ani poslední možnost nemusí být pro skupinu více lidí vůbec drahá.

Na treku

Samozřejmostí je plná polní – tedy stan, spacák, vařič a další vybavení spolu se zásobami jídla. Po cestě sice stojí pár pasteveckých jurt, ale možnost dokoupení zásob zde není. V Biškeku se dají koupit plynové bomby k vařiči, benzinový tedy není nutný. Trasa samozřejmě není značená, ale orientace je vcelku jednoduchá – hlavní cesty vedou údolími a přes sedla, kde je vyšlapaná pěšinka jediná možnost.

Mapa

Mapa v měřítku 1:100 000, kde je kromě treku okolo jezera Karakol zachycena také oblast u ledovce Inylček, se dá koupit jak v Biškeku, tak v Karakolu (v informačním centru) dokonce v několika provedeních. Na jednom z nich jsou dokonce uvedeny i údaje o časové náročnosti trasy. Nezanedbatelnou výhodou je, že hlavní názvy jsou zde i latinkou.

Karibský ostrůvek Eleuthera se stal útočištěm pro turisty s nadváhou. Zdejší The Resort funguje už druhým rokem a daří se mu náramně. Netradiční letovisko je dílem podnikatele Jamese Kinga, který nápad nosil v hlavě 14 let.

„Před mnoha lety jsem byl svědkem situace, kdy jeden ze zákazníků hotelu v Marylandu rozsedl hotelové křeslo. Jako by nestačila trapnost oné situace, klient byl přinucen hotelu zaplatit 150 dolarů za zničený nábytek,“ vzpomíná dnes úspěšný provozovatel letoviska pro XXL návštěvníky.

Karibský XXL ráj

Svůj prázdninový resort otevřel James před dvěma lety a na nezájem zákazníků si nemůže stěžovat. „Přibližně 60 % klientů přijíždí ze Spojených států, zejména pak z okolí New Yorku. Zbytek tvoří turisté z celého světa. Velké množství lidí k nám jezdí z Evropy, především z Velké Británie a ze Španělska,“ bilancuje James King.

Nejde ale jen o skladbu klientů, velikosti a proporcím zákazníků bylo přizpůsobeno takřka vše – od architektonického řešení až po hotelové vybavení. Dveře pokojů jsou širší, než je běžné, rámy postelí a židlí jsou větší a vyztužené ocelí. Bytelnější jsou i hotelové toalety. O hosty se v letovisku stará speciálně vyškolený personál.

Karibský XXL ráj má ale jeden háček – resort v současnosti přijímá jen skupinové rezervace. „Z počátku jsme přijímali i jednotlivé klienty, po čase se ale ukázalo, že klientům nově příchozí vadí. Nyní proto bereme jen skupiny.“ Ani samotáři ale nemusejí zoufat, na nedalekém Kočičím ostrově plánuje King v brzké době vybudovat nový XXL resort, který má sloužit právě jednotlivým návštěvníkům. 

Řada lidí se obává stonožek. A jak ukazuje nedávné pozorování z Thajska, jejich strach možná není tak nesmyslný, jak by se mohlo zdát. Vědci se poprvé stali svědky napadení hada stonožkou. Stonožka zabila hada, který právě snášel vejce.

Naše stonožky sice dovedou kousnout, bůhvíjak nebezpeční tvorové to ale nejsou. Zato v tropech žijí obrovské stonožky s jedovými kusadly, z nichž jde hrůza. V Thajsku mají stonožku druhu Scolopendra dawydoffi, která obzvlášť vyniká svojí útočností.

TIP: Draci z temnoty. V čínských jeskyních objevili šest nových dračích mnohonožek

Dorůstá délky kolem 10 cm. Z dřívější doby víme, že si tato agresivní stonožka občas ráda pochutná na krysím mláděti, ještěrce, netopýrovi nebo ptákovi. Teď se obětí jedovatého dravce stal malý had, který byl při snášení vajec prakticky bezbranný. 

Estetická krajina rudé planety nepřestává vědce udivovat. Jak asi vznikají četné duny na povrchu Marsu, když tam není hustá atmosféra podobná té pozemské? Se zajímavým řešením přišli badatelé britské Open University.

Jan Raack a jeho kolegové tvrdí, že krajinu Marsu alespoň z části tvaruje levitující písek. Nejde přitom o nějaké sci-fi fantazie, ale o vcelku jednoduchou fyziku, která by mohla fungovat.

Vroucí voda na Marsu

Mars je dnes sice chladnou a suchou pouštní planetou, přesto se ale najdou místa, kde se občas oteplí natolik, že se tam na povrchu objeví voda. Vzhledem k velmi nízkému atmosférickému tlaku na povrchu Marsu, který představuje pouhých 0,7 procenta tlaku při povrchu Země, se voda na Marsu ihned začíná vařit.

TIP: Kde se vzaly záhadné duny na Marsu

Právě díky vařící se vodě se pohybuje i spousta písku, který jako by se vznášel. Raackův tým si vše nasimuloval ve speciálním boxu. Badatelé jasně na vlastní oči viděli, že i malá troška vody dokáže rozpohybovat velké množství písku.