V NASA mají unikátní dvojici astronautů. Jsou to dvojčata Mark a Scott Kelly. Scott nedávno strávil více než 11 měsíců ve vesmíru, zatímco jeho bratr Mark zůstal na Zemi. Vědci teď mohou porovnat jejich organismy a odvodit z toho spoustu cenných informací o důsledcích pobytu ve vesmíru na lidské tělo.

Výzkum je to velmi všestranný. Týká se fyziologických změn, vlivu mikrogravitace, změn ve fungování smyslů, také změn v uvažování a chování, genetiky, a rovněž i změn ve složení a fungování střevních bakterií.

Genetika dvojčat

Chris Mason z Weill Cornell Medicine a jeho tým se zaměřili genetiku dvojčat Kellyových. Porovnali fungování genů dvojčat a zjistili, že když se astronaut dostane do vesmíru, jeho geny bouřlivě reagují. Tisíce genů změní své nastavení. Buď se vypnou, nebo naopak zapnou. Některé z těchto změn přetrvávají i po návratu astronauta zpět na Zemi.

TIP: Rekordman Scott Kelly: Americký astronaut strávil ve vesmíru již 386 dnů

Velmi překvapivé bylo například zjištění, že pobyt ve vesmíru vyvolal prodloužení konců chromozomů Scotta Kellyho, takzvaných telomer. Paradoxně je to ale přesně opačná změna, než jakou vědci očekávali. Prodloužení telomer totiž vlastně prodlužuje život buněk.

Jak vypadali dinosauři? Díky náročné práci paleontologů se to postupně dozvídáme. Dnes už víme, že pro dinosaury byl důležitý zrak a barvy, stejně jako pro dnešní ptáky. Proto není zvláštní, že se u nich vyvinuly výrazné barevné vzory.

Britští vědci nedávno odhalili, jak byl původní vzhled malých dravých dinosaurů z příbuzenstva ptáků – sinosauropteryxů. Tito druhohorní dravci se skrývali před kořistí i před velkými predátory díky peří s kamufláží.

TIP: Někteří druhohorní dinosauři byli opeření. Mohli ale létat?

Měli pruhovaný ocas a jejich oči na jinak světlé hlavě lemoval tmavý pruh. Jako by to byli lupiči s maskou, kteří řádili na počátku období křídy, asi před 125 miliony let. Vědci usuzují, že díky takovému zbarvení mohli tito dinosauři využívat okolní vegetaci k účinnému maskování. Právě Sinosauropteryx se před lety stal prvním dinosaurem, u něhož vědci spolehlivě potvrdili opeření.

Britský spolek The Adventurists není jen tak nějakou partičkou šílenců, byť mají na svém kontě již několik divokých projektů – například cestu přes Himaláje v motorikše nebo třeba motocyklovou túru přes zamrzlý Bajkal. Cílem spolku je ale vedle dobrodružství především charita. Za 12 let svého fungování již The Adventurists dokázali z příspěvků svých klientů a od sponzorů vybrat pět milionů liber (zhruba 140 milionů korun) a rozdělit je na charitativní a ekologické projekty.

TIP: Svérázný Kanaďan se nechal unést balónky naplněnými héliem. Kvůli reklamě

Jejich nejnovější projekt se co do míry bláznovství nijak neliší od všech předchozích – na afrických pláních si Dobrodruzi na vlastní kůži vyzkoušeli, jaké to je létat jen s pomocí balónků naplněných héliem. Zatímco v Botswaně jim nepřálo počasí, v Jižní Africe se již pokus vydařil. Na obyčejné židli přivázané ke stovce balónků dokázal Tom Morgan vystoupat do výšky 2 438 metrů a urazit vzdálenost 25 kilometrů. Pokud si tedy chcete vyzkoušet jaké to je nechat se unášet balónky, volejte Dobrodruhům.

K turistickému centru na hřebeni můžete dojet autem, ale pravou krásu Broumovských stěn pozná jen ten, kdo se k vrcholům vypraví skrze tajemné a vlhké rokle. Po výstupu mu bude odměnou daleký rozhled. Zdejší krajina za plného slunce je nádherná a úchvatná je i při ranních mlhách, jež se líně válí na dně kotliny. Během hluboké noci má osobitý romantický ráz. Ale i ponuré počasí si získá své milovníky, kteří tak poznají osobitou až tajuplnou atmosféru, která zde vládne.

Pískovcová dílna

Dvanáct kilometrů dlouhý nesouměrný hřeben se pozvolna svažuje jihozápadním směrem k Polické pánvi. Naopak severovýchodně k Broumovu spadá kolmými stěnami. V průběhu celého hřbetu jsou v nejvyšších partiích kolmé a převislé skalní stěny místy až padesát metrů vysoké (Hvězda, Supí hnízdo) a temeno je v některých úsecích jen několik metrů široké. Na severovýchodním konci pohoří se vypíná Honský špičák (652 m n. m.), na opačném Božanovský špičák (773 m n. m.), který je nejvyšším místem tohoto geologického útvaru.

TIP: Toulání po Svratecké hornatině aneb Vábení zubří země

Mírně ukloněné svahy směrem k Polici jsou protkány několika skalními kaňony (Kovářova rokle, Hájkova rokle). Stejně tak směrem k Broumovu mají rokle divoký charakter, ale jsou obecně kratší. Na jejich dnech, zahlcených mocnými blokovými sutěmi, se nachází veřejnosti trvale skryté podzemní systémy pseudokrasových jeskyní. Nejrozsáhlejší v celé oblasti je jeskyně Pod Luciferem.

Hřeben má složitější strukturu v oblasti od obce Slavný až po sedlo Machovský kříž. Tato část je bohatá na výskyt unikátních skalních hřibů, které získaly svou podobu díky specifickému složení hornin a následnému vlivu vodní a větrné eroze i teplotních změn. Celý blok je rozdělen roklemi a soutěskami do menších skalních měst.

Kolébka vzácného ptactva

V Broumovských stěnách jsou zastoupeny zejména jedlobukové a smrkobukové porosty. Na severovýchodních svazích se místy zachovaly klenové bučiny, v některých případech vysokého stáří a typu přírodního lesa. Bylinné patro je zastoupeno převážně borůvkou černou, brusinkou obecnou, vřesem obecným, vzácným mléčivcem alpským či lilií zlatohlavou a lýkovcem jedovatým. Na kamenitých svazích se vzácně objevuje kapradina laločnatá. Nejzajímavější druhy rostou v hlubokých roklích, kde můžete objevit třeba kratušku vlasovitou.

Ze světa fauny narazíte při troše štěstí na mloka skvrnitého, myšici temnopásou, jezevce lesního, lišku obecnou a jiné zajímavé druhy. Byly zde zjištěny i v naší republice vzácné druhy netopýra stromového, pestrého a netopýra severního. To ukazuje, jak je prostředí pískovcových měst CHKO Broumovsko ekologicky jedinečné. Za zmínku stojí i sledování výskytu medvěda brtníka v roce 1995, samotáře, procházejícího touto oblastí.

TIP: Půvab kamenných útvarů České republiky aneb Kazatelny v chrámu přírody

Relativně větší klid a menší návštěvnost v oblasti umožňuje nerušené hnízdění ptáků, mezi které patří krkavec velký, výr velký či kulíšek nejmenší. Z těchto důvodů byly Broumovské stěny zvoleny pro celostátní projekt reintrodukce sokola stěhovavého, který v současné době probíhá.

Přírodní bariéra

Skalnatý hřeben je jedinečným přírodním fenoménem, který odděluje nejen dvě geologicky a tvarově různé krajiny, ale je i výrazným klimatickým a hydrologickým předělem. Řada frontálních poruch se na této přírodní bariéře rozpadá. Výsledkem jsou dny, kde je například na Broumovsku slunečno, zatímco na straně Polické svádí počasí spíše k pobytu doma. Jistou místní zvláštností je přítomnost ledu i v červenci. A to v nejchladnějších pseudokrasových jeskyních.

Hydrologický předěl odvádí vodstvo do dvou různých moří. Z příkrých svahů stékají vody do Stěnavy, dále do Odry a Baltského moře. Z protější pozvolné strany jsou vody odváděné řekou Metují a Labem a svůj cíl najdou v Severním moři.

Rozcestník

Hvězda – srdce „Broumovek“. Turistické centrum a křižovatka značených cest lákají návštěvníky. Vyhlídkové místo na skalním ostrohu nabízí širé rozhledy po Broumovské kotlině s pohraničním horským pásmem. Název Hvězda je odvozen od tamní kaple panny Marie Sněžné, která má půdorys právě ve tvaru hvězdy. Můžete zde využít možnosti občerstvení i ubytování na chatě Hvězda. Další nedaleké občerstvení potkáte při sestupu z Hvězdy k Broumovu, v restauraci Amerika.

Na návštěvu do Kovárny – jihovýchodním směrem vede z Hvězdy po hřebeni červeně značená stezka. Během cesty máte několik možností sejít z hřebenovky na Polickou stranu skrze divoké skalní rokle. Nejznámější a nejdelší je Kovářova rokle. Podle pověsti prý musel kdysi v jeskyni Kovárna jistý kovář kout zbraně pro loupežníky, kteří jej zde věznili. Během zdolávání krkolomného terénu minete několik skalních vyhlídek (Supí hnízdo, Modrý kámen). Naskytnou se vám výhledy na Broumovskou kotlinu s pohraničními Javořími horami. Za nimi jsou vidět polské Soví hory, dále Krkonoše, Orlické hory, Rychleby a za jasných dní i Jeseníky.

Kam ze Slavného – do obce Slavný můžete přijet autem, pak musíte pokračovat po svých nebo na kole po červené značce. Asfaltka končí na rozcestí U pánova kříže, odkud se můžete vydat do skalního bludiště, na nejvyšší vrchol Božanovský špičák, nebo druhý nejvyšší vrchol Korunu. Oba vrcholy nabízí rozhledy převážně do Polska a lokalita je bohatá na nejrůznější pískovcové útvary.

Ze Slavného můžete jít i po žluté značce, která vede po hřebeni až na samý konec Broumovských stěn, Korunu. Opět se vám naskytnou rozhledy z několika vyhlídek, z nichž nejzajímavější je Kamenná brána, jakási zmenšenina Pravčické brány. Celá lokalita, zejména okolí nad obcí Slavný, je bohatá na nepřeberné množství skalních hřibů.

Tipy na výlety po okolí:

• Ostaš – stolová hora se skalními labyrinty
• Adršpašské a Teplické skály
• Jiráskovy skály – zámeček v obležení pískovcových skal
• Javoří hory – pohraniční horské pásmo s nejvyšším vrcholem uprechtickým špičákem na němž je vysoká rozhledna
• Stolové hory – Národní park v Polsku navazuje na Broumovské stěny a má stejně zajímavou geomorfologii

Rady do batohu

Doprava

Broumovské stěny jsou dobře dostupné z obou stran. Na jihozápadní straně od Police se s autem dostanete do vesnice Pěkov, Hlavňov, Slavný nebo Machov a dále musíte po svých. Výjimkou je parkoviště na Hvězdě, odkud je to kousek k výletním místům. Naopak z Broumovské strany dojedete autem přímo pod Stěny do vesnic Křinice, Martínkovice či Božanov. Odtud vás čeká výstup na hřeben s celkem slušným převýšením.

Sportovní vyžití

Skalní lezení lze provozovat pouze ve vyznačených oblastech a je povoleno horolezcům registrovaným v ČHS nebo v organizacích začleněných do UIAA. Aktuální informace o terénech, kde je povoleno skalní lezení najdete na www.broumovsko.schkocr.cz

V oblasti NPR je značeno několik kilometrů cyklostezek, zejména pro horská a trekkingová kola. Některé trasy jsou vhodné pro rodiny s dětmi a některé jsou koncipovány pro náročné „bikery“, kteří zdolávají nebezpečné terény.
V zimě si zde přijdou na své běžkaři. Ti mohou využít značené běžkařské trasy, kterých rok od roku přibývá.

Sezona

Broumovky mají své kouzlo po celý rok. Jen v zimě je turistika náročnější a nebezpečnější. Pokud terén dobře neznáte a nedržíte se prošlápnuté pěšiny, pod neznámou pokrývkou sněhu hrozí nebezpečí – propast či hluboká rokle.

Mapy – SCHOCart 1:50 000 č.25 – Broumovsko, Adršpach; SCHOCart 1:40 000 č. 425 –Broumovsko.

Více informací viz www.broumovsko.cz

Minerály objevené sondou Dawn na povrchu Ceres naznačují, že tato trpasličí planeta v minulosti měla rozsáhlý podpovrchový oceán. Dvě nezávislé studie se nyní pokoušejí nalézt odpověď, co se s tímto vodním světem stalo.

Vodní svět pod pevnou slupkou

Mezinárodní tým odborníků v čele s Antonem Ermakovem z JPL se ve své studii zaměřil na evoluci tvaru a gravitačního pole Ceres. Data gravitačního měření zaznamená sondou Dawn ukázala, že Ceres byla v minulosti geologicky aktivní. Výpočty vědců potvrzuje existence trojice velkých kráterů Occator, Kerwan a Yalode i Ahuna Mons, nejvyšší hory na povrchu trpasličí planety. Všechny tyto útvary podle vědců vznikly v důsledku geologických změn a kryovulkanismu.

TIP: Útvar na povrchu planetky Ceres připomíná pyramidu: Má velikost Kilimandžára

Měření také ukazují, že hustota kůry Ceres je překvapivě nízká – spíše než hornině odpovídá svou hustotou ledu. To je ovšem v rozporu s dřívějšími zjištěními, podle kterých není led dominantní složkou kůry Ceres.

Odpověď na tento rozpor zdá se přináší druhá vědecká studie, zveřejněná nedávno v magazínu Earth and Planetary Science. Podle vědců by kůru Ceres mohla tvořit směs ledu, solí, hornin a tzv. klatrátů – molekul vody obalených plynem. Tento typ konstrukce je stokrát až tisíckrát pevnější než běžný led.

Tato vysokopevnostní kůra by podle vědců mohla spočívat na výrazně měkčí vrstvě, pravděpodobně tvořené kapalinou. Kombinace rozsáhlého podpovrchového oceánu a vysokopevnostní slupky by podle vědců umožňovala vznik dnešních geologických útvarů a zjištěných topografických anomálií. Zároveň vědci nevylučují, že by části dávného oceánu mohly pod povrchem Ceres přetrvat do dnešních dnů.

Dějepis je často ošemetná disciplína a bývá velmi obtížné přesně popsat všechny detaily a souvislosti té či oné události. Ještě ošemetnější jsou však snahy historii upravovat a překrucovat, zejména pokud jde o politiku. 

Jde o víc – jde o národ!

Doba národního obrození byla érou vzrušení ze všeho českého. Po éře „útlaku Němců a němčiny“ obrozenci a buditelé sbírali po venkově pořekadla, pověsti a básně a ukazovali je jako projev vysoké kultury českého lidu – kultury tak vyspělé a kvalitní, že se plně vyrovná německé.

Literární stránka národního obrození byla vzápětí následována politickou, která usilovala o autonomii (a později nezávislost) pro Země Koruny České v rámci Rakousko-Uherské monarchie. Ve chvíli, kdy se literární dimenze setkala s politickou, přišlo pro některé zanícené buditele na řadu staré pravidlo, že „účel světí prostředky“ a pokud se má český národ opravdu obrodit, je potřeba mu dopomoct jakýmkoli způsobem.

Z euforie se těžko vystřízliví

Do všeobecné „české horečky“ zazněla v roce 1817 vytoužená zpráva: našly se české rukopisy ze středověku! Jeden na Zelené Hoře, druhý ve Dvoře Králové. Jeden z devátého století, druhý ze třináctého. Obrozenci jásali – konečně máme důkazy o vyspělé české básnické epické tvorbě ze středověku!

Nikdo nechtěl slyšet námitky Josefa Dobrovského, který označil zelenohorský dokument za padělek – a dokonce jmenoval i údajného autora, Václava Hanku, tehdy jednoho z nadšených obrozenců.  Prohlášení takové historické cennosti za padělek by málokdo unesl i tváří v tvář tvrdým důkazům – a když se za pravost rukopisů postavila mladší generace v čele s Františkem Palackým a Pavlem Josefem Šafaříkem, zůstal Dobrovský ve svém názoru sám.

Hledání pravdy

Zatímco v českých zemích bylo zpochybnění pravosti rukopisů málem společenským zločinem, napadajícím přeneseně celý národ, v zahraničí sílily kritické hlasy. Bylo jisté, že si vědecky podložené argumenty jednou musí najít cestu i k domácímu publiku. Debata však byla stále značně vyhrocená, kritici rukopisů museli často čelit i osobnímu napadání.

Nejvýznamnějším aktérem sporů byl profesor a budoucí prezident Tomáš Garrigue Masaryk, za nímž stáli například tehdejší přední lingvista Antonín Vašek (otec Petra Bezruče), filolog Jan Gebauer a jeden z nejvýznamnějších českých historiků vůbec Jaroslav Goll. Brzy se však zmobilizovala i vlastenecká opozice: František Ladislav Rieger, Václav Vladivoj Tomek a Julius Grégr.

TIP: Uměním pro vlast: Podílel se František Horčička na slavných českých falzech?

Zásadním bodem, který prakticky ukončil debatu o pravosti dokumentů, byla práce jazykovědce Jana Hanuše Máchala z roku 1899. Máchal texty detailně literárně rozebral a zasadil tak poslední střípek do mozaiky důkazů proti oběma pýchám národního vlastenectví. Jejich obhajoba se následně přesunula mimo akademické kruhy a omezila se spíše na osobní útoky, než na věcnou argumentaci. Dnes už o pravém vzniku dokumentů historická obec nepochybuje. 

Dvojice žen vyrazila letos 3. května z Havaje směrem k 4 tisíce kilometrů vzdálenému pobřeží Tahiti. Na konci května se ale obě ženy dostaly do problémů – přestal jim fungovat motor jejich lodě a zbytek trasy se proto pokusily urazit plachtěním. Během plavby se ale odchýlily od kurzu a později došlo i k poškození hlavního stožáru jejich plachetnice. Aby nebylo problémů málo, přestalo jim fungovat i komunikační zařízení.

Po dvou měsících plavby otevřeným Pacifikem se ztracené ženy pokoušely upozornit na svou polohu vysíláním tísňového volání. Jejich vzdálenost od pevniny a námořních tras byla ale příliš velká. Po téměř pěti měsících na moři zahlédla ztracenou plachetnici tchajwanská rybářská loď, která kontaktovala pobřežní hlídku. Loď byla objevena asi 1 400 km jihovýchodně od Japonska, tedy tisíce mil daleko od Tahiti.

Obě ženy podstoupily lékařská vyšetření a prozatím zůstávají na palubě USS Ashland, dokud loď nedorazí do příštího přístavu. Podle amerického námořnictva přežily obě ženy díky zásobám sušeného zahrnujícího ovesné vločky, těstoviny a rýži. Na palubě měly také čističku vody.

Kořeny Leibstandarte sahají do roku 1933, kdy se Adolf Hitler stal kancléřem a za účelem jeho ochrany se zformovala elitní stráž: SS-Stabswache Berlin. Zpočátku čítala 117 mužů, zanedlouho se přejmenovala na SS-Sonderkommando Berlin a doplnilo ji podpůrné a výcvikové SS-Sonderkommando Jüteborg a SS-Sonderkommando Zossen. Nakonec padlo rozhodnutí oddíly sloučit a výsledný útvar v síle jednoho pluku dostal název Leibstandarte SS Adolf Hitler (LSSAH).

Hitlerova elita

Leibstandarte se zapojila do čistek vnitřních odpůrců včetně noci dlouhých nožů (1934), nechyběla u anšlusu Rakouska ani okupace Československa. Z politické síly se postupně měnila na vojenský útvar a v září 1939 se již coby pluk se třemi prapory zúčastnila přepadu Polska. Následujícího roku se LSSAH dočkala motorizace i prvních obrněnců. Při západním tažení se zapojila do obklíčení Amsterdamu, ve Francii zasahovala proti Britům stahujícím se k Dunkerque. Na Balkáně se pluk vyznamenal obsazením strategických průsmyků.

Nejtěžší zkouškou se pro LSSAH (nyní o síle brigády) měla stát operace Barbarossa. Leibstandarte bojovala u Kyjeva i Rostova, v létě 1942 ji velení stáhlo domů a posílilo na motorizovanou divizi SS. Po krátké okupační službě v jižní Francii se v listopadu oficiálně stala divizí pancéřových granátníků a dostala nové tanky včetně obávaných tigerů.

Ztráty na východě

Na jaře a v létě 1943 utrpěla Leibstandarte u Charkova i Kurska těžké ztráty. Během spojeneckého vylodění na Sicílii poslal Hitler pretoriány do Itálie, kde je čekala transformace na 1. tankovou divizi SS Leibstandarte SS Adolf Hitler. Po návratu na východ začátkem roku 1944 jen o vlas unikla zničení v korsunské kapse a na jaře se přesunula k doplnění do Belgie. Po britsko-americké invazi v Normandii vedla Leibstandarte obranné boje a koncem roku 1944 zasáhla do poslední německé západní ofenzivy v Ardenách.

Osud tomu chtěl, že bojovala i v posledním útoku na východě, když se v březnu 1945 zúčastnila operace Jarní probuzení v Maďarsku. Konec války zastihl zbytky divize v Rakousku, kde se přeživší vzdali Američanům. Za šest válečných let LSSAH proslula bojovými kvalitami, avšak i zločiny. V Polsku její příslušníci pozabíjeli 50 civilistů a ve Francii zavraždili 80 britských zajatců. Za bitvy v Ardenách se Leibstandarte u Malméd zapojila do vraždy 70 amerických vojáků.

V předchozí, druhé části článku, přišlo na scénu neutrino. To je velmi těžké zachytit, protože jen velmi neochotně interaguje s hmotou. Jeho existenci se podařilo experimentálně prokázat až v roce 1955 a kromě něj doplnili vědci v následujících letech do zvěřince i další elementární částice: „těžké elektrony“ tauony a miony a příslušná tauonová a mionová neutrina. 

Pro proton-protonový cyklus však byla zapotřebí opačná reakce, bylo nutné vytvořit z protonu neutron. Dnes zmíněnou reakci označujeme jako inverzní beta rozpad: z protonu a elektronu vzniká neutron a elektronové neutrino. S tímto posledním dílkem ve skládačce pak proton-protonový cyklus vysvětloval zdroj energie Slunce více než uspokojivě. 

TIP: Nepřehlédněte první a druhou část článku!

Jak je zachytit?

Z výše popsaného je tedy zřejmé, že kromě fotonů záření by mělo být Slunce zdrojem proudu neutrin. Vzhledem k tomu, že neutrina mají velmi vysokou pronikavost, přinášela by téměř okamžitou informaci o dění v samotném jádře naší hvězdy – na rozdíl od fotonů, které nikdy neuniknou přímo, neboť je neustále rozptylují atomy sluneční látky. Mění se tím na spršku fotonů s nižšími energiemi, takže celkové kvantum energie vzniklé při termojaderných reakcích proniká k povrchovým vrstvám Slunce dlouhé stovky tisíc let. 

Pronikavost neutrin je současně jejich nejhorší myslitelnou vlastností, chceme-li je registrovat. Každou sekundu projde ploškou o hraně 1 cm 65 miliard neutrin slunečního původu. Odhaduje se přitom, že za celý lidský život se pouhá dvě z nich zachytí v našem těle. Jak tedy takové částice detekovat? 

Američan Raymond Davis si poradil a v roce 1967 dokončil obří neutrinový dalekohled: 1,5 km pod povrchem – kvůli ochraně před kosmickým zářením – umístil nádrže s 400 000 l perchloretylenu, čisticího prostředku používaného v domácnostech. Každá molekula zmíněné látky obsahuje čtyři atomy chloru, který by se při zásahu neutrinem měl změnit v radioaktivní argon. Jednou za pár týdnů promýval Davis nádrže heliem a zachycoval vzniklé atomy argonu v čítači (bylo jich vždy jen několik desítek). Tímto způsobem dokázal vyhodnotit, kolik neutrin se v nádržích zachytilo, a porovnat výsledek s předpovědí. Přišlo však překvapení: systematicky měřil pouze třetinu predikovaného počtu. 

Neutrinový problém

Zmíněný zádrhel vešel ve známost jako sluneční neutrinový problém a vědci hledali řešení. Buď bylo něco špatně s teoretickými modely vnitřní struktury Slunce, nebo se samotnými neutriny. Naše hvězda mohla mít nižší centrální teplotu (asi 13 milionů stupňů by vše uvedlo do souladu), mohla se vnitřně promíchávat nebo mohla vykazovat v nitru výrazně chudší chemické složení, což by též ovlivnilo efektivitu proton-protonového cyklu. 

V 60. letech 20. století však vstoupila na scénu helioseismologie, moderní obor slunečního výzkumu, který z pozorovaných vlastností seismických vln šířících se Sluncem umožnil stanovit vlastnosti nitra naší hvězdy. Helioseismické výsledky přitom perfektně ladily s tehdejšími teoretickými modely a prakticky vylučovaly nastíněné alternativy. 

Ital Bruno Pontecorvo již v roce 1967 poukázal, že jednotlivá neutrina by mohla volně přecházet mezi třemi známými typy. Davisův experiment možná detekoval pouze elektronová neutrina. Pontecorvo navrhoval, že určité množství elektronových neutrin z proton-protonového cyklu se mohlo během letu od Slunce přeměnit na neutrina tauonová či mionová, k nimž byl perchloretylen necitlivý. 

Na světě se však stavěly i další neutrinové detektory, s jinou pracovní látkou. Na počátku 21. století byla v kanadské provincii Ontario v bývalém niklovém dole uvedena do provozu Sudbury Neutrino Observatory. Jako pracovní látka se zde používala těžká voda (molekuly vody obsahují atomy těžkého vodíku – deuteria, které má v jádře kromě jednoho protonu také jeden neutron), jež vykazovala citlivost ke všem třem typům neutrin. V Japonsku zase vznikl detektor Kamiokande s čistou vodou coby pracovní látkou, který byl stejně jako jeho následovník Super-Kamiokande citlivý na elektronová a mionová neutrina. Na základě porovnání měřeného toku neutrin z těchto dvou experimentů se podařilo prokázat možnost neutrin přecházet mezi svými typy, tzv. neutrinové oscilace. 

Všechno zapadá

Nyní je tedy z hlediska základní fyziky vše v nejlepším pořádku. Zdrojem energie Slunce jsou termojaderné reakce vodíku, především v proton-protonovém cyklu. Zajišťují dostatek energie, aby právě kompenzovaly tepelné ztráty skrz „netěsný“ sluneční obal, a současně zaručují, že bude moct zmíněný proces probíhat dlouhodobě, po miliardy let. Zjištěné stáří Slunce je tudíž v souladu se stářím našeho solárního systému, a tedy i Země. A ani mezi astronomy a geology již nepanuje rozpor. 

Až kýčovitě nazdobená srdíčka, kadibudky komentující politickou situaci nebo koňské hlavy se smutným psím pohledem. A samozřejmě obří srdce se jmény a zamilovanými nápisy. Všechny perníkové pochoutky vznikají stejně: smíchá se mouka, cukr, vajíčka, olej, koření a kakao a pak přijde na řadu přísada ze všech nejdůležitější – med, který perník zalepí a zakonzervuje tak, že si na něm můžete pochutnat i po několika měsících. Klášterní mniši navíc do receptu v dávných dobách zahrnovali i pepř, neboť perník pak lahodil jejich chuťovým pohárkům při popíjení mešního vína. 

Fantazii se meze nekladou 

Perníkové těsto den či dva odpočívá, načež se z něj vykrajují nejrůznější tvary, jež se poté upečou a pomažou máslem. O 24 hodin později si polotovary vezmou do parády malířky a vytvoří na nich své pestrobarevné obrázky. Paní Svobodová krášlí pardubický perník již více než 35 let – od doby, kdy jako cukrářka dala sbohem zdobení dortů. Svého rozhodnutí však nelituje: „U zdobení perníku se člověk může mnohem víc rozvíjet a dávat průchod vlastní fantazii.“ 

Pochoutka Karla IV.  

Perníky u nás prodávali perníkáři (dříve zvaní cáletníci) už za Karla IV., a to nedaleko Staroměstského náměstí, v Celetné ulici (původně se jmenovala Caletná). Tehdy si však mohli sladkou pochoutku dovolit jen bohatší zákazníci – med byl totiž velmi drahý. Janu Žižkovi se ovšem „luxusní“ zboží znelíbilo a rozhodl se jej z královského trhu zcela vymýtit. Naštěstí se mu to nepovedlo a dnes se bez perníku neobejde snad žádná česká pouť, přičemž si jej může koupit každý. 

TIP: Co je největší pýchou staročeské kuchyně? Přece poctivý frgál!

Jedna věc se přesto nezměnila – šikovnost mistrů perníkářů. Pokud byste dnes hledali někoho na výpomoc, zjistíte, že z třiceti uchazečů má správný cit pro zdobení perníku pouze jeden. Dříve studoval tovaryš u svého mistra pět let a řemeslu se věnoval až sedmnáct hodin denně. Poté se však mohl stát cechmistrem, načež jej perníkářství velice slušně živilo.