Vodík, který je v lidském těle přítomný v každé molekule vody, pochází z Velkého třesku. Ve vesmíru nejsou žádné další zjevné zdroje vodíku. Uhlík, stejně jako kyslík, je dílem jaderných fúzí uvnitř hvězd. Většina železa v našich tělech vznikla při dávných a dalekých výbuších supernov. Zlato vzniklo s velkou pravděpodobností při srážkách neutronových hvězd, které můžeme pozorovat jako krátkodobé události záblesků gama nebo gravitačních vln. Prvky jako fosfor a měď jsou v našich tělech přítomny jen v malých množstvích, jsou ale důležité pro funkci všeho známého života.

Barevně kódovaná periodická tabulka představuje zatím ty nejlepší znalosti lidstva o původu všech známých prvků. Místa vzniku jader některých prvků, jako je například měď, nejsou dobře známa a jsou trvalým předmětem pozorování a počítačového výzkumu.

Stačila jedna projížďka na koni, a Mccheta přišla o svou pozici hlavního města. Kdysi dávno, v 6. století, si král kavkazské Ibérie Vachtang I. Gorgasali vyjel do míst, kde se dnes nachází metropole Tbilisi. Zastřelil holuba, jenž poté spadl do jednoho z tamních horkých pramenů a uvařil se. A večeře byla hotová. Zmíněná příhoda – a z vojenského hlediska výhodná poloha – pak prý panovníka inspirovaly k rozhodnutí hlavní město přesunout. 

Mccheta však nezůstávala opomenuta pouze v minulých časech. I v 21. století projede mnoho cestovatelů kolem bez povšimnutí. Většina z nich totiž míří z blízkého Tbilisi ke štítům Kavkazu. Do malého města na soutoku řek Aragvi a Kura tak cizinci obvykle nezabloudí – tisíce Gruzínů však vědí své a Mcchetu navštěvují poměrně hojně. 

Hlavní je úcta k tradicím

„Takhle ne, takhle tu být nesmíte!“ snažil se mi slovy, rukama i grimasami sdělit mnich střežící vchod do středověké katedrály Sveticchoveli. Z davu místních a rusky mluvících turistů se zaměřil pouze na mě. Prohlédl jsem si své krátké kalhoty, které sahaly až pod kolena. Podíval jsem se na Gruzína s mnohem kratšími nohavicemi, stojícího přímo u oltáře, ale nechtělo se mi nic říkat. Rezignoval jsem a šel si kolem pasu uvázat šátek dosahující až k zemi. Rozhodně jsem v této sukni nebyl sám, i když nutno podotknout, že tamním dívkám a ženám slušel mnohem víc. 

„Gruzie je silně konzervativní země, zde se tradice berou nesmírně vážně,“ vysvětlila mi později Gruzínka Sofie, která před několika lety uprchla před úzkoprsou společností do Španělska. Náboženské předpisy se v samotné Mcchetě, ale i v celé zemi dodržují velice přísně. Pokud se jim však podvolíte, najdete na svatých místech opravdové poklady.    

Tisíciletá historie

První sídla na území dnešní Gruzie vznikala zřejmě už před více než pěti tisíci lety. Později zdejší lidé čile obchodovali s Řeky, Římany i dalšími evropskými národy a pronikli i do jejich pověstí. Mccheta byla hlavním městem tehdejšího kavkazského království Ibérie od 3. století, ale zůstala jím pravděpodobně jen dvě stě let. 

Právě v někdejší metropoli se nechávali gruzínští vladaři až do 19. století korunovat i pohřbívat. Křesťanství se stalo oficiálním náboženstvím země již v roce 337 díky úsilí svaté Kristýny, jedné z nejznámějších misionářek té doby. Už před christianizací však Mccheta patřila k posvátným místům, kde obyvatelé kavkazských oblastí vzývali své pohanské idoly a bohy. Ještě na počátku 19. století se přitom jednalo o pouhou vesnici. Situace se změnila až v roce 1872, kdy se otevřela železniční trať Poti–Tbilisi. Dnes ve městě žije asi dvacet tisíc lidí.  

Tři svatostánky

Ve městě najdete tři hlavní poutní místa: v samotném jeho srdci se tyčí středověká katedrála Sveticchoveli, o kousek dál se rozkládá bývalý ženský klášter Samtavro a kopci nad říčním soutokem vévodí klášter Džvari. Za vidění stojí také středověké centrum i nedaleká pevnost. 

Sveticchoveli neboli katedrála Životodárných sloupů vznikla mezi lety 1010 a 1029. Více než devět set let představovala největší stavbu svého druhu v Gruzii. Teprve v roce 2004 ji překonala katedrála Svaté trojice v Tbilisi. Sveticchoveli trpěla nejvíce při nájezdech turkického vojevůdce Tamerlána ve 14. století, přičemž rekonstrukce se dočkala ve století patnáctém. V posledních letech opět probíhá citlivá renovace celého středu města i dalších památek figurujících na seznamu UNESCO. 

Tradice a ženy

Gruzínské ženy zůstávají samostatnou kapitolou. „Daly by se rozdělit do několika kategorií. Jsou tu holky, které se s tebou vyspí na prvním rande, těch je hodně málo. Pak ty, které s tebou budou chodit se vším tím kroužením okolo, těch je o něco víc, ale pořád málo. No a nakonec ty, které si tě nejdřív vezmou, a pak teprve něco bude,“ vysvětlil mi při jedné z debat Gruzínec Alex, načež dodal: „Víš, já jsem hodně otevřený člověk, ale chtěl bych mít ženu jen pro sebe.“ Gruzínka Sofie souhlasí: „Tady jsou chlapi hrozně ‚macho‘. Na jednu stranu jsou rádi, když s nimi holka spí, na druhou stranu nedokážou překousnout, že nejsou první. I proto jsem z Gruzie odešla.“ 

A právě ve Mcchetě je tento zvláštní střet nové a starší doby cítit nesmírně silně. Zdejší křesťanské dívky jsou cudné, trochu jako v Palestině či v jiných muslimských zemích. Pokud se na ně muž podívá, sklopí oči, a jen málokdy promluví, jestliže se jich cestovatel na něco zeptá. Mccheta představuje město víry a náboženství, tradic a historie. A nenavštívit ji by se opravdu dalo považovat za hřích. 

Stala se symbolem „amerického snu“ po německu. Kdo by neznal módní časopis Burda! Jeho vydavatelka Aenne Burda, zvaná též královna odívání začala své úspěšné podnikání tak trochu náhodou…

Ctižádostivá dívenka

Pocházela ze skromných poměrů. Maminka zůstala v domácnosti, otec pracoval jako strojvůdce. A tak se měli co ohánět, aby své tři děti uživili. Jenže Anna Magdalena Lemmingerová byla velice ctižádostivá. Rozhodně nechtěla dopadnout jako oni! A moc ráda se parádila! Toužila mít hezčí šatičky než její kamarádky! Přesvědčila rodiče, aby mohla navštěvovat klášterní školu a později vyšší obchodní školu. Kromě toho se ještě vyučila prodavačkou. Myslela na všechno! A začala pracovat v místní elektrárně.

V devatenácti letech se seznámila s dr. Franzem Burdou, velmi úspěšným knihtiskařem a vydavatelem. Po třech letech se za něj provdala. A jak bylo tehdy dobrým zvykem, vdané ženy – pokud je manžel zabezpečil – nemusely pracovat. Aenne se postupně ve čtyřletých intervalech narodili tři synové, ale role ženy v domácnosti ji příliš neuspokojovala. A to si mohla dovolit hospodyni i chůvu, protože manželovi se v podnikání opravdu dařilo!

Hrozba rozvodem

Jenže pan Burda měl všestranný talent. Dařilo se mu i na poli milostném. Když mu Aenne došla na jednu z četných avantýr, bylo zle! Hrozila rozvodem! S milenkou měl pan Burda dokonce nemanželské dítě a navíc – a to ji nejspíš nejvíc rozběsnilo -  jí financoval vydavatelství, které stálo před krachem. Aenne se ale zavčas uklidnila. Rozvod si rozmyslela a vytěžila z této prekérní situace maximum. Chladnokrevně přinutila manžela, aby na ni přepsal milenčino vydavatelství i se všemi zaměstnanci.

A tak začala paní Burda na konci roku 1949 podnikat. První časopis se jmenoval Favorit, ovšem žádná bomba to rozhodně nebyla. Po třech měsících ho Aenne přejmenovala na Burda Moden a začala vydávat ve vyšším nákladu. Ale ani tehdy ještě neměla vyhráno! Nebylo to rozhodně jednoduché! Začínající vydavatelka měla sice velké ambice, ale žádné zkušenosti. A většinu redaktorské i nakladatelské práce musela zpočátku zvládnout sama.

Konečně úspěch

Po třech letech dostala skvělý nápad. Začala do časopisu vkládat střihy. A náklad časopisu neustále rostl. I průměrně šikovná žena si po večerech dokázala pomocí střihu z Burdy „spíchnout“ dokonalý model. Střihy byly totiž bezvadně zpracované a perfektně seděly. Aenne se strefila do vkusu čtenářek. Vytvářela elegantní módu pro každodenní nošení. Zároveň ale jednoduchou, praktickou a cenově dostupnou.

V šedesátých letech už vycházel časopis v milionovém nákladu. Kdysi malé vydavatelství se rozrostlo v mediální koncern vydávající i další časopisy, zaměřené na háčkování, vyšívání i vaření. Aenne Burda totiž uměla i výborně vařit. Recepty sbírala už od mládí a první kuchařky tak na sebe nenechaly dlouho čekat. A zase uspěla.

Časopis expanduje

Burda Moden začala pronikat i za železnou oponu. Zpočátku opatrně, později už legálně. A tak mohly i ženy, kterým nestačila často neslušivá konfekce ze socialistických obchodů, šít modely dle nedostižné „západní módy“. Paní Aenne považovala za obrovský úspěch, když začal její časopis legálně vycházet i v SSSR. Raisa Gorbačovová, která se o to díky své slabosti pro módu nejvíce zasloužila, ji dokonce pozvala do Moskvy! A téměř osmdesátiletá Aenne tam se svou módní přehlídkou slavila ohromující úspěch!

Po této události se už se ale paní Burda pomalu začala stahovat do pozadí a mediální impérium předala svým třem synům. Zemřela v kruhu své rodiny v úctyhodných devadesáti šesti letech v roce 2005. Prožila opravdu zajímavý a obdivuhodný život. Kdysi pravila:  „Každá žena chce být krásná.“ Tato věta je stejně nadčasová jako její móda.

V roce 2017 se už osídlení Marsu nezdá být tak neskutečné a vzdálené, jak to bývalo dříve. Objevují se první projekty pro cesty na rudou planetu i pro osídlení Marsu lidskými kolonisty.

Na nedávné výstavě v čínské Šanghaji SUSAS 2017 se objevil zajímavý nápad architekta italského původu Stefana Boeriho, který ve spolupráci s univerzitní laboratoří Future City Lab a Čínskou vesmírnou agenturou vyvinul design vertikálních měst na Marsu.

Semena měst na Marsu

Podobná města dnes vznikají v Číně, jako reakce na velmi znečištěné prostřední současných čínských metropolí. Projekt pro Mars nese jméno „Vertical Forest Seeds on Mars“, čili Semena vertikálního lesa na Marsu. Jde o „semena“ městských ekosystému, která by byla přepravena ze Země na Mars, a tam by pak mohla „zakořenit“.

TIP: Velké plány: Spojené arabské emiráty sní o celém městě na Marsu

Boeri a jeho spolupracovníci se budou muset pořádně otáčet, jestli mají zájem o prvenství na Marsu. S osídlením Marsu už počítá šéf společnost SpaceX Elon Musk, vědci a inženýři Spojených arabských emirátů, i další zájemci.

Dlouhý rok trápil jistého Brita z městečka Preston urputný kašel, až se konečně odhodlal navštívit lékaře. Rentgen odhalil na plicích neznámý objekt, a jelikož byl dotyčný kuřák, okamžitě padlo slovo „rakovina“. Podrobnější endoskopické vyšetření však ukázalo, že nejde o nádor, nýbrž o hračku – malý dopravní kužel.

Lékaři cizorodý předmět vyjmuli, nešťastníkovi se ulevilo a pod náporem emocí si vzpomněl, že se mu hračka ztratila ze sady, kterou dostal před 40 lety. Tehdy mu bylo sedm a sem tam spolkl nějaký drobný předmět – nějak mu ovšem „vypadlo“, že jeden z nich také vdechl. Odborníci prý neznají případ, kdy by se komplikace spojené s vdechnutím cizího tělesa projevily až po 40 letech, a neznámý muž je tedy svým způsobem také rekordman.

Během roku 1944 finští představitelé pochopili, že se válečná štěstěna k Německu začíná obracet zády. Finsko-německé vztahy chladly a politici i důstojníci skandinávské země začali hledat cesty, jak se vyvázat ze stále nevýhodnějšího spojenectví i válečného stavu se sílícím Sovětským svazem.

Vzájemná nedůvěra

Tyto snahy nezůstaly Berlínu utajeny, a tak se velitel německých sil v Arktidě generál Eduard Dietl začal připravovat na eventualitu, že by Finsko uzavřelo se Stalinem separátní mírovou smlouvu. Německé plány počítaly se stažením vojsk na sever do Laponska, aby zde co nejdéle držely niklové doly v oblasti Petsama. Zároveň by tato dislokace umožňovala relativně nerušený ústup do Norska. Za využití práce válečných zajatců Wehrmacht opravil cesty ze severního Finska do severního Norska a začal v oblasti hromadit zásoby.

Zároveň Dietl přeskupil jednotky tak, aby nemohly být odzbrojeny. Ozvaly se též hlasy volající po obsazení finského území po vzoru Itálie, ovšem brzy utichly. Wehrmacht pro takovou operaci neměl dost sil a generálové si uvědomili, že Finové drží na strategických místech silné posádky. Kromě toho se Seveřané snažili zamezit koncentraci německých sil jižně od řeky Oulu, jež by znamenala riziko obsazení nejprůmyslovější části země. Helsinky také posílily obranu západního i jižního pobřeží a reorganizovaly útvary v severním Finsku tak, aby je Dietl nemohl zaskočit. Ze severních oblastí držených Němci vláda evakuovala část civilistů, celkem asi 168 000 žen, mužů a dětí. 

Neúspěšný sovětský úder 

V téže době padlo v Moskvě rozhodnutí skoncovat s vojenskou přítomností Finska na východní frontě a uvolněné síly vrhnout proti Německu. Dne 6. června 1944 tři sovětské armády udeřily na Karelské šíji a finské linie zasypal příval dělostřelby, leteckých pum i tankových granátů. Maršál Mannerheim v kritické situaci požádal Němce o pomoc a Hitler nabídl bombardéry, stíhačky, útočná děla i 122. pěší divizi, avšak ne zadarmo. Pokud mělo Německo pomoci Rudou armádu zadržet, muselo by se Finsko zavázat, že bude po jeho boku bojovat až do úplného konce.

Vymoci potvrzení této podmínky přiletěl 22. června do Helsinek německý ministr zahraničí Joachim von Ribbentrop. Mannerheim chytře přesvědčil prezidenta Rista Rytiho, aby podepsal dokument ne ve formě oficiální dohody, ale osobního příslibu. A tak když von Ribbentrop 26. června opouštěl Helsinky, netušil, že se finští představitelé necítí být podpisem vázáni. Již v následujících dnech přišla podpora Wehrmachtu Finům vhod, když se jeho jednotky zapojily do velké bitvy u Tali. Ztráty Stalina přesvědčily, že dobytí Finska nestojí za vynaložené úsilí, a koncem měsíce útoky odvolal.

Mezi mlýnskými kameny 

Stabilizovaná fronta umožnila Finsku dále rozvolňovat vztahy s Berlínem, aniž by přitom padlo do Stalinových rukou jako snadná kořist. Dne 4. srpna 1944 podal Ryti demisi a prezidentem se stal Mannerheim, jenž se necítil vázán slibem svého předchůdce. Již 25. srpna zahájily Helsinky s Moskvou jednání o separátním míru a 4. září obě země podepsaly dohodu o příměří. Maršál se dočasně zbavil jednoho nebezpečí, nicméně věděl, že tento krok může vyvolat válku s třetí říší. Zvlášť když Finsko oznámilo německému velvyslanci, že s Berlínem přerušuje diplomatické vztahy.

Hitlera finská „zrada“ šokovala. Německá 20. horská armáda v severním sektoru východní fronty se ocitla v nezáviděníhodné situaci, neboť po odchodu finských jednotek by v obraně vznikla trhlina. Dalším vývojem si nemohli být jisti ani Finové, kteří ve snaze zachovat si nezávislost lavírovali mezi nebezpečím z východu i západu. Jejich vratkou pozici Moskva brzy potvrdila.

TIP: Finští vojáci na frontě v roce 1943

Šibeniční termín

Smlouva o příměří předpokládala, že Suomen armeija vytlačí německé síly z Laponska, avšak Stalin vnutil Mannerheimovi nevýhodnou podmínku nařizující Finsku demobilizovat armádu na předválečný stav nejpozději měsíc po uzavření příměří. To znamenalo, že Finové buď v této lhůtě vyprovodí Wehrmacht ze svého území, nebo budou demobilizovat s Němci v zemi. Druhá možnost by tak dala Rudé armádě legitimní důvod obsadit část země tisíce jezer.

Ve skutečnosti Němci ani Finové neměli chuť mezi sebou bojovat. Velitelé vynaložili značné úsilí, aby se vyhnuli krveprolití, a dohodli rozumný harmonogram pokojného vyklizení Laponska, to vše za víceméně předstíraných bojů coby divadla pro moskevské diváky. V praxi takové řešení ovšem naráželo na rozdílné představy. První ozbrojené incidenty mezi německou a finskou armádou propukly již před podpisem smlouvy, když se obě strany pokusily preventivně odzbrojit a zajmout malé jednotky protivníka dislokované v oblastech, které ovládaly. 

Pokračování ve čtvrtek 26. října

Migrény, tedy nepříjemné až naprosto zničující bolesti hlavy, hluboce ovlivňují životy milionů lidí po celém světě. Léčba migrény je navíc velmi individuální a bývá různě úspěšná.

Podle nové studie by se významným pomocníkem při léčbě migrén mohl stát ketamin. Jde o známý rekreační halucinogen ale také anestetikum ve veterinární i lidské medicíně. Američtí lékaři podávali ketamin v malých dávkách po dobu jednoho týdne 61 pacientům, kteří trpěli nezvladatelnými bolestmi hlavy, jejichž migrény nereagovaly na žádnou léčbu.

TIP: Trápí vás migréna? Možná pomůže zelené světlo!

Ketamin dovede vyvolat pořádné halucinace, které mohou být velmi intenzivní. V kontrolovaných dávkách ale pacientům s migrénou pomohl a u tří čtvrtin z nich významně omezil bolest působenou migrénou. 

Dobrou zprávou je, že kromě neškodných halucinací a živých snů lékaři u pacientů nezaznamenali žádné další významné vedlejší příznaky. Výsledky bude ještě nutné zopakovat a ověřit, ale lidem s migrénou už snad svítá na lepší časy.

Ve vzduchu létají autonomní drony, po zemi jezdí autonomní auta a ve vodě už plavou autonomní lodě a ponorky. Na krátkém seznamu zemí, které mají k dispozici autonomní ponorky (AUV, z anglického Autonomous Underwater Vehicles), se teď objevil Izrael.

Tým vědců a inženýrů Univerzity Bena Guriona vypustil svou autonomní ponorku HydroCamel II. Stroj o délce 2,4 metru využívá pokročilé technologie dnešní doby, je ve vodě velmi obratný a dovede se ponořit prakticky přímo svisle dolů.

TIP: Lockheed Martin zahajuje výrobu podmořských dronů Marlin Mk3

Autonomní ponorka HydroCamel II může být snadno vybavena sonary, kamerami anebo třeba mechanickou paží pro odběr vzorků. Takové plavidlo jistě rádi využijí vojáci, bezpečnostní služby, těžaři a prospektoři nebo vědci.

Nová studie tvrdí, že není nic takového jako „mužský mozek“ nebo „ženský mozek“. Namísto toho by lidské mozky měly být chaotickou míchanicí rysů považovaných za „mužské“ nebo „ženské“. Platí to prý i pro ty oblasti mozku, o nichž si vědci mysleli, že v nich jsou hezky vidět rozdíly mezi pohlavími.

TIP: Souboj mozků: Jsou chytřejší muži nebo ženy?

Jde přitom o první studii, která zkoumala rozdíly pohlaví mezi mozky jako celky. Podle badatelů, kteří vycházeli z více než 1 400 snímků mozku mužů i žen na magnetické rezonanci, jsou lidské mozky proměnlivější v rámci jednotlivých pohlaví, tedy například mezi muži, než navzájem mezi muži a ženami. Odpůrci genderových stereotypů jásají po celém světě. 

Zeinab Taherová kdysi kočovala etiopskou divočinou s obrovským stádem 350 ovcí, koz a skotu, díky němuž dokázala uživit nejen sebe, ale také svých devět dětí. Pak ovšem nepřišly podzimní deště a tráva, na níž se měl pást její dobytek, nevyrostla. Životodárná vláha se nedostavila ani na jaře a Zeinabina zvířata začala umírat… V šedesáti letech se tak žena musela usadit v provizorním táboře spolu s několika tisíci dalších nešťastníků, které počasí připravilo o zdroj potravy a jejichž život teď závisí výhradně na mezinárodní pomoci. 

Období sucha se postupně zhoršují a je čím dál víc zřejmé, že za to může globální oteplování. Změna podnebí a nestálost počasí ovlivňují zemi tak drasticky, že budou muset obyvatelé přehodnotit své zvyky a nejspíš se vzdát živobytí, jaké znali doposud. 

Mizející obživa

V Etiopii, která má na rozdíl od Somálska a Jižního Súdánu stabilní vládu, zatím drží většinu obyvatel při životě nouzová opatření a zahraniční charitativní pomoc. Podobný systém však není udržitelný trvale, a tak se země snaží přimět lidi ke změně – je potřeba, aby svou obživu založili na odvětvích, jež nejsou tolik citlivá na sucho. 

„V mnoha pasteveckých zemích už se chovem ovcí a dobytka jednoduše neuživíte,“ tvrdí Samir Wanmali, zástupce ředitele organizace World Food Program, která se zabývá potravinovou pomocí. Na jihovýchodě Etiopie se kvůli suchu muselo svých stád vzdát na 450 tisíc lidí a teď přežívají v táborech. 

V jednom takovém – na obrovské písečné pláni poseté chýšemi z plastu a větví – si Zeinab povzdechla, že i když zničující sucha pominou, stejně už se nebude moct k pastevectví vrátit. „I kdyby teď začalo pršet, jednoduše nemám žádná zvířata, která bych mohla chovat,“ vysvětluje. 

Krize se opakuje 

Loni kvůli fenoménu El Niño (viz Klimatický chlapeček) nedopadla vláha ani na úrodnou etiopskou vysočinu a víc než deset milionů tamních obyvatel zůstalo závislých na potravinové pomoci. Letos se proměnlivé teploty Indického oceánu projevily zničujícím suchem na jihovýchodě země, který je i tak daleko vyprahlejší, a přebývají tam proto hlavně kočovníci: V etiopském pohraničí se Somálskem žije zhruba pět milionů lidí, přičemž 40 % z nich se živí pastevectvím. 

K záchraně vysočiny loni vláda vyčlenila v přepočtu 15,6 miliardy korun a dalších zhruba 22,3 miliardy získala od mezinárodních agentur. Letošní krizi však musí zvládnout s mnohem menším rozpočtem, jelikož většina vnější pomoci směřuje k hladovějícím a válkami zničeným státům v okolí, jako jsou Somálsko, Jižní Súdán, Nigérie a Jemen. 

Nechuť pomáhat

„Svět nemá příliš chuť pomáhat s řešením dalšího sucha v Etiopii,“ vysvětluje John Graham, bývalý ředitel etiopské nadace Save the Children. „Dárci chtějí pomoct spíš poničeným zemím, kde se evidentně bez zásahu zvenčí nic nezmění. Etiopie je sama o sobě dost silná,“ dodává. Jakkoliv je však africký stát zdánlivě soběstačný, se současnou krizí si snadno neporadí: Humanitární organizace odhadují, že tam aktuálně zůstává na potravinové dávky odkázáno 7,8 milionu lidí. Než se krize přežene, vyžádá si jejich nasycení v přepočtu asi 22 miliard korun. 

Somálský region zasáhlo ničivé sucho také v letech 2008 a 2011: Spolu s nejistou pomocí od okolního světa to Etiopii přimělo hledat dlouhodobější řešení problémů. „Jde o začarovaný kruh, protože krize střídá krizi a času na vydechnutí a shromáždění zásob obvykle příliš mnoho nezbývá,“ vysvětluje Wanmali. „Je úplně jedno, ve které části Etiopie se nacházíte. Následky klimatických šoků si vás najdou všude.“

Vypěstuj si přežití!

Vedoucí programu na řešení etiopské krize Mitiku Kassa objasňuje, že nouzové dotace od Velké Británie, Spojených států a Evropské unie zajistí lidem jídlo až do podzimu. „Uvědomujeme si, že tato opatření problém zmírňují, ale neřeší – pracujeme proto na nových způsobech, jak získávat vodu,“ dodává. Vláda se snaží přivést vláhu do vyschlých částí země kopáním hloubkových studní a rozvodňováním těch několika málo řek, jež Etiopií protékají. Pokud by se vodu do jihovýchodního regionu opravdu podařilo dostat, mohla by se pastevecká oblast alespoň částečně změnit v zemědělskou. 

Úřady dál upozorňují, že na jihovýchodě spadne každý rok méně srážek. „Situace se stále zhoršuje, proto se snažíme lidem vysvětlit, že musejí začít žít jinak – k pastevectví by si měli přibrat také zemědělství,“ vysvětluje Ali Maadey. Zemědělci by si pak mohli vypěstovat jídlo a krmivo pro zvířata v zavlažených oblastech, přičemž jejich stáda by se měla zmenšit na únosnou mez tak, aby je nebyl problém nakrmit v období sucha.   

Přestat kočovat?

Ke změně se úřady snaží přimět stařešiny a další vůdce společenství – odkazují je na zavedené farmy v místech, kde se lidé rozhodli přistoupit na nové podmínky a bojovat s nepřízní počasí. Podél řek je takových oblastí hned několik: Z vyprahlé krajiny vystupují zelené lány kukuřice a dalších plodin, ale pořád to nestačí. „Rozvést po vyschlé zemi vodu pro potřeby zemědělství je značně náročné a vláda na to nevyčleňuje moc peněz,“ stěžuje si Maadey. 

Místní jsou navíc velmi nedůvěřiví. Pro lidi, kteří po generace putovali krajinou jako nomádi, je představa usídlení se na farmě skličující. „O pěstování plodin vůbec nic nevíme,“ vysvětluje Kira Ali, které je 63 let a žije v dočasném táboře spolu se Zeinab. Ani bydlení ve stísněné komunitě se jí však nezamlouvá. 

Zničující sucho tak nakonec zřejmě přiměje ke změně i zatvrzelé kočovníky – Zeinab už vůči zemědělství přestává mít výhrady: „Vláda by nás chtěla usadit na jednom místě na stálo. Měli bychom tam školy a lékařská centra, jen bychom museli zapomenout na kočování. Kdybych žila u zdroje vody, asi bych se dokázala stát farmářkou, ale potřebovala bych se nejdřív naučit, jak pěstovat plodiny.“ 

Zrození měst

Dřívější marxistický režim často obyvatele oblastí zasažených suchem násilně přemisťoval a nutil je farmařit – což mělo katastrofické následky. Současná vláda se proto snaží lidi na změnu nejprve připravit. Michael Jacobs stojí v čele amerického programu PRIME, který má pomoct při návratu hospodářských zvířat do zdecimovaných částí Etiopie. Podle něj sucho přiměje lidi změnit pohled na život. „Pokud Etiopie prodělá ještě několik podobných období, populace hospodářských zvířat prudce poklesne. K pastevectví se pak podle našich odhadů nebude moct vrátit víc než polovina lidí, kteří přijdou o dobytek,“ vysvětluje. 

V rámci programu PRIME však Jacobs nenabádá Etiopany výhradně k zemědělství – pomáhá jim také přeorientovat se na další žádoucí odvětví průmyslu: Školí je v truhlářství, svářečství a jiných technických oborech, které budou potřeba při budování a správě vznikajících městských regionů. 

Naděje zůstává

Podle Jacobse zůstane sice chov zvířat navždy součástí etiopské kultury, je však nutné neustrnout v čase a posouvat se vpřed – nejen kvůli klimatickým změnám, ale také s vývojem společnosti. 

Jeho myšlenky potvrzuje mimo jiné pětapadesátiletý Abdallahi Abdulay. Tomu sice uhynulo stádo koz a dobytka, které dokázalo uživit jeho tři ženy a osmnáct dětí, aspoň mu však zůstaly pozemky – a ty nyní poslouží jako odrazový můstek do nového života. „Pokud začne pršet, budu pěstovat plodiny. Za ně si pak koupím nová zvířata,“ věří.