S řadou zmínek o podivuhodných nebeských úkazech se můžeme v českém prostředí setkat už hluboko ve středověku. Značný zájem jim věnoval v první polovině 12. století Kanovník vyšehradský, jeden z Kosmových pokračovatelů. V jeho kronice můžeme najít třeba líčení přeletu hadovité nestvůry přes oblohu nebo vyprávění o krvavém dešti, ba dokonce o dopadu obřího kusu masa z nebes.

V zemi durynské

Pokročme ale k roku 1581, kdy mělo dojít k pádu podivného kamene z oblaků v Durynsku. Zmíněný leták uvádí, že „kámen veliký z oblaků, s hrozným hřímáním a povětřím, s velikým hromobitím a blýskáním, dolů na zem upadl. Z toho na lidi přišla veliká hrůza a zvlášť pak na ty, kteříž toho času po polích dělali, nebo s velikým strachem jedni přes druhé do svých příbytkův jeli a utíkali.“  Popisek u dřevořezby, která tisk doprovází, to rozebírá ještě podrobněji. Výjev zachycuje okamžik, kdy se přítomní ženci v hrůze modlí, děsí se a utíkají pryč.

Po pádu se kámen zarazil hluboko do země, ale na rozkaz místní vrchnosti byl vykopán. Jak že měl vlastně vypadat? Vážil 49 liber a byl dlouhý na půl lokte. Jeho tvar byl přibližně krychlový, ale strana zabořená do země byla o něco menší. Povětroň měl namodralou šedivou barvu, což se autorovi letáku jevilo jako logické – byl přeci barevný tak, „jako oblakové nebeští jsou“. Po vyzvednutí byl zvláštní kámen vystaven na zámku ve Výmaru, aby si ho lidé dobře uchovali v paměti. Takovéto události křesťanům připomínaly, jak je lidský osud nejistý a že se na ně může obrátit boží hněv.

Válečná žeň

Skutečná žeň podobných zpráv nastala během vleklé třicetileté války. Neklidné časy a pocit ohrožení přirozeně nahrávaly šíření zkazek o podivných astronomických a nebeských jevech a jejich vykládání. Kdosi tehdy oprášil i starý prognostikon sestavený v roce 1573 Tychonem Brahe. Mluvilo se v něm o převratných změnách v Evropě v roce 1632, kdy měla přijít ze severu záře a zahnat temnotu.

Jiná proroctví hovořila o zápase lva ze severu s orlem, symbolem Habsburků. Tento výjev byl například v roce 1630 spatřen na obloze v Chebu. Shodou okolností vstoupili na začátku třicátých let do válečného konfliktu s velkou vervou Švédové, vedení králem Gustavem Adolfem. Naděje, které do proroctví o porážce císařského orla severským lvem vkládali protestanti, se ale neměly naplnit. 

Černobíle zbarvení flétňáci australští (anglicky Australian magpie) připomínají naše straky nebo vrány. Ve skutečnosti jsou to pěvci, ale se strakami je pojí elegantní vzhled a vysoká inteligence. Problém je v tom, že během hnízdění bývají velmi agresivní a útočí na kohokoliv, kdo se jenom přiblíží k jejich hnízdu. Často žijí ve městech a lidí se rozhodně nebojí.

V Austrálii letos došlo k velikému nárůstu počtu útoků flétňáků na lidi. Jak jsou chytří, tak jsou i zákeřní a nebezpeční. Snášejí se střemhlav na lidi, často cyklisty nebo i kolemjdoucí, nezřídka na malé děti, a zezadu zaútočí na hlavu. Obzvláště nebezpečné jsou útoky na oči, bolestivé jsou i zranění uší.

TIP: Varování policie v Chicagu: Dávejte si pozor na zombie kojoty!

Australský web MagpieAlert! letos zaznamenal 3 274 útoků na lidi, které vedly k celkem 520 zraněním. Počet lidí zraněných flétňáky je letos v australské metropoli Melbourne tak vysoký, že úřady vydaly varování. Lidé by si měli dávat pozor na překvapivé útoky nebezpečných opeřenců. 

Vědci do astrofyziky často zavádějí termíny, které laikům zpočátku neznějí zcela „seriózně“. Patří mezi ně například známá „černá díra“ či „Velký třesk“, ale také třeba „jaderné těstoviny“. Poslední zmíněný pojem se vztahuje k nitru neutronových hvězd, tedy gravitačně degenerovaných pozůstatků po stálicích s hmotnostmi okolo 10–30 sluncí. Výsledná hmotnost mezi 1,4 a 3 slunci je u nich vtěsnána do koule o průměru kolem pouhých 10 km.

TIP: Záhadná kosmologie: Kvantová gravitace, temná energie, ekpyrotický vesmír

Překvapivě však i takové objekty zřejmě vykazují radiální gravitační stratifikaci: V samotném jádře se nejspíš nachází nejžhavější známá forma hmoty, tzv. kvark-gluonové plazma, zatímco na povrchu jde o neutronově degenerovanou látku. Mezi těmito dvěma vrstvami, při hustotách kolem 10¹⁷ kg/m³, jsou velikosti přitažlivé jaderné síly a elektrické odpudivé síly srovnatelné. Během jejich vzájemného „souboje“ vznikají komplexní struktury složené z neutronů a protonů, přičemž jejich geometrie připomíná různé druhy těstovin. Odtud tedy pojem „jaderné těstoviny“.

Jsou tiší, neviditelní a smrtelně přesní. Řeč je o snajprech, kteří díky svým schopnostem, výcviku a speciálnímu vybavení dokážou likvidovat nepřátele na stovky až tisíce metrů daleko. Na tomto snímku, jenž byl pořízen letos v červenci během bojů ve městě Mosul, vidíme dva odstřelovače irácké armády, jak vyhlíží svůj cíl z řad teroristů takzvaného Islámského státu.

Zdravá výživa bude vždy předmětem vášnivých diskuzí, nových vědeckých výzkumů a posledních trendových výstřelků. Vždy se bude zpochybňovat hodnota každého makronutrientu (bílkovin, sacharidů a tuků) a jedna z těchto látek bude vždy považována za hrdinu a jiná za nepřítele. Hrajeme si s vitamíny a minerály, probíráme zázračné doplňky stravy a superpotraviny. Experimentujeme s častějšími a menšími porcemi nebo s půsty. 

Zdravá výživa v hlavě

Co kdyby však zdravá výživa s načasováním jídla nebo kouzelnými kapslemi vůbec nesouvisela? Co kdyby odpověď neměla co dělat s potravinami, ale spíše s naším vědomím toho, jak se stravujeme? Co kdybychom kýžené změny ve stravování dosáhli jen tím, že budeme dbát na to, jak k němu přistupujeme?

Většina z nás jí bez přemýšlení. Spěcháme a cpeme si jídlo do úst na cestě z bodu A do bodu B. U večeře nás natolik pohlcuje konverzace (nebo Facebook na mobilu), že sníme celý talíř, aniž bychom si uvědomili, co na něm vlastně bylo a jak to chutnalo. Nebo jíme a v hlavě nám mezitím probíhají jen nekonečné seznamy úkolů, které je třeba ještě v práci nebo doma udělat. 

Nebezpečí bezhlavého stravování

Celé toto bezhlavé stravování však může mít špatný vliv na naše zdraví. Běžné porce v restauracích i jinde v potravinářském průmyslu se stále zvětšují a talíř plný jídla může vysoce převyšovat množství, které skutečně potřebujeme. Pokud ale nebudeme sledovat, kdy už je žaludek sytý, nebo se naopak vědomě nerozhodneme přestat, budeme pravděpodobně jíst pořád dál.

A právě to vyžaduje technika uvědomělého stravování: Abychom si jídlo uvědomovali, když ho požíváme. Věnujte při jídle pozornost chuti, vůni i struktuře jídla, všímejte si, jaké vám dává pocity.

Vědomě jíst

„Když už jste vynaložili takovou snahu na jednu rozinku, představte si talíř jídla. Vedla jsem tohle cvičení v jedné skupině, kde jeden muž říkal, jak moc má rozinky rád, ale nakonec si uvědomil, že to tak vlastně není. Další účastník měl opačnou zkušenost: Myslel si, že rozinky nesnáší, ale když jednu pozorně ochutnal, zjistil, že se mu líbí, jak chutnají.“ 

Uvědomělé stravování je fenomenální nástroj, který vám může každý den pomoci při přípravě jídla, kdy vás přiměje zamyslet se nad tím, co jíte, a trochu zpomalit. Nemusíte jíst tak pomalu a tak podrobně jako u rozinkového cvičení, najděte si tempo, které vám vyhovuje.

Uvědomělé stravování se nejlépe praktikuje na tichém místě, kde vás budou co nejméně rušit rozhovory dalších lidí, i když jíst zcela v tichu asi nebude možné. Postupujte podle sebe, přesto pomalu, ale jistě věnujte jídlu větší pozornost. Možná jednou za den, týden či měsíc si dopřejte jedno jídlo v naprostém tichu. Užijte si uvědomělé stravování bez rozptýlení a každé sousto si užijte. Možná vás překvapí, jak se s uvědoměním změní porce i volba potravin.

Letité běžecké hodinky Forerunner 25 konečně dosloužily a Garmin je stáhnul z nabídky. Jejich design a funkce už neodpovídaly tomu, co si člověk představít pod pojmem moderních sportovních hodinek. Jenže vyšší model Forerunner 35 stojí 4 990 Kč a Garmin potřeboval levnější model v nabídce. Co s tím?

Nebylo nic jednoduššího, než vzít právě FR 35 a ořezat z něj funkce. Lze tedy zjednodušeně říct, že nový Forerunner 30 je stejný jako FR 35, jen ochuzený o pár funkcí. Co tedy hodinkám chybí?

Celý článek

„Česká žena prvním poslancem v Rakousku!“ V podobném duchu se nesly nadpisy na titulních stranách novin po 13. červnu 1912. Toho dne proběhlo druhé kolo doplňovacích voleb do českého zemského sněmu ve volebním obvodě Mladá Boleslav-Nymburk.

Na základě dohody vedení českých politických stran bylo ujednáno, že budou kandidovat pouze ženy, a jako vítěz z tohoto klání vzešla nacionálně smýšlející dramatička a spisovatelka Božena Viková-Kunětická (1862–1934).

Skulina v zákoně

Volební zákon z roku 1907 sice zavedl všeobecné hlasovací právo pro muže při volbách do vídeňské říšské rady, ale zároveň z nich naprosto vyloučil ženy. Představitelky Výboru pro volební právo žen však nalezly skulinu ve starším volebním zákoně, který platil pro volby do českého zemského sněmu (Morava měla vlastní sněm). V těch mohly volit i některé ženy, vysokoškolsky vzdělané lékařky, definitivní učitelky, středoškolské profesorky nebo ženy, které měly příslušně zdaněnou živnost či hospodářství. 

Ženské hnutí na tomto zákoně využilo něčeho jiného – jisté formální mezery: zákon výslovně neuváděl, že by žena nemohla být poslancem, protože v době jeho vzniku se s účastí žen v politice jednoduše nepočítalo. A tak začalo ženské hnutí aktivně podporovat dosazování žen na post zemských poslanců. 

V roce 1912 se nečekanou smrtí mladočeského poslance Václava Škardy uvolnil v českém zemském sněmu mandát za volební obvod Mladá Boleslav-Nymburk. Tamní političtí zástupci se zabývali lokálními problémy a nejevili ambice ucházet se o uvolněný post. Zájem naopak projevily představitelky ženského hnutí, které oživily debatu o ženské kandidatuře. Mladočeši navrhli Boženu Vikovou-Kunětickou, kterou podpořila rovněž Česká strana národně sociální a navzdory odlišným postojům k řešení ženské otázky i aktivistky z ženského hnutí. Sociální demokraté proti ní postavili Karlu Máchovou.

Hořké vítězství

Ale takové plány se nelíbily politikům v samotné Mladé Boleslavi, kteří se vůči ženské kandidatuře ostře ohradili. Místní mladočeši dokonce navzdory rozhodnutí pražského ústředí strany představili vlastního protikandidáta, kterým se stal starosta Mladé Boleslavi Bohumil Matoušek. Ve městě poté proti Vikové-Kunětické odstartovala vyhrocená tisková kampaň. 

Viková-Kunětická nakonec postoupila do druhého kola voleb spolu s Matouškem, který však s vyhlídkou na zjevnou porážku raději na kandidaturu rezignoval. Bylo nepravděpodobné, že by získal podporu voličů Karly Máchové, neboť sociálně demokratická strana jim doporučila druhou ženskou kandidátku. Když mladoboleslavští mladočeši neuspěli ve snaze Vikovou-Kunětickou porazit ve volbách, snažili se ji alespoň urazit a zdiskreditovat. Přesto 13. června 1912 obdržela 1 161 z celkového počtu 1 210 platných hlasů.

Ženám vstup zakázán

Češi tak získali po Norsku a Finsku jedinou poslankyni v Evropě, ale k politickému zrovnoprávnění žen s muži bylo ještě daleko. První české poslankyni byl totiž znemožněn vstup do zemského sněmu. Kníže František Thun, tehdejší český místodržitel, jí odmítl vydat potřebné doklady. Thunova argumentace proti vyhotovení volebního osvědčení, jež opravňovalo ke vstupu do sněmu, byla založena na chápání poslance pouze jako osoby mužského pohlaví. 

TIP: Nechte nás volit: Americké ženy se poprvé zúčastnily voleb v roce 1920

Věc uznání mandátu uvázla a Vikovou-Kunětickou bezvýsledné dohady o jeho platnosti unavily natolik, že se jej rozhodla vzdát. Dostala se tím do konfliktu s vlastní stranou, pro niž byl její mandát klíčový. Definitivně se spor o platnosti mandátu Boženy Vikové-Kunětické uzavřel až roku 1913, kdy vláda český zemský sněm, naprosto podvázaný česko-německými spory a obstrukcemi, rozpustila. Pro Vikovou-Kunětickou skončila politická dráha za Rakouska-Uherska roku 1914, kdy se v prohlášení zřekla jakékoliv další kandidatury z důvodu přetrvávajícího odporu k volbě žen. 

Crowdfundingový web Kickstarter představil kampaň pro financování vývoje robotického zahradníka GardenSpace. Plánovaná novinka má být robot, který automaticky sleduje, zalévá a také chrání pěstované rostliny. Umí ale i něco navíc…

Robotického zahradníka stačí poslat na zahradu, připojit k domácí WiFi síti, nastavit ho, a pak už se o všechno postará sám. Robota pohání zabudovaná baterie, kterou nepřetržitě dobíjí solární panel na povrchu robota.

TIP: Co pomůže proti přemnoženému jmelí? Herbicidová puška!

Na začátku ještě robot potřebuje informaci, kde jsou na zahradě jaké rostliny. Pak se propojí s údaji o počasí a sestaví plán pro zalévání rostlin. Robot rovněž hlídá aktuální stav rostlin pomocí infračerveného senzoru. S pohybovým detektorem dokáže zachytit přítomnost nežádoucích vetřelců, například králíků. Toho pak zažene proudem vody, aniž by došlo k jeho zranění.

Pokud bude crowdfundingová kampaň úspěšná, měl by se robot prodávat za 399 dolarů (něco přes 8 700 Kč).

Na Marsu je zima. Kolem rovníku může sice teplota občas dosahovat až kolem 20 °C, ale na pólech rudé planety panují teploty až okolo mínus 150 °C. Průměrná teplota na povrchu Marsu je mínus 55 °C, což je hluboko pod bodem mrazu vody.

Podle Lorny Dougan z Univerzity v Leedsu bychom ale měli brát v potaz, že voda na Marsu nejspíš nebude čistá. Jak zjistil americký robot Phoenix, který přistál na Marsu v roce 2008, na povrchu planety se vyskytují soli, například chloristan, což jsou silná oxidační činidla.

Marťanská voda s chloristanem

Douganová a její tým si podle dat získaných robotickými průzkumníky proto vyrobili umělou vodu z Marsu, se kterou pak experimentovali. Když vytvořili vodu s vysokým obsahem chloristanu hořečnatého, ukázalo se, že zůstává kapalná až do teplot kolem mínus 67 °C.

TIP: Slaná, ale tekoucí: NASA potvrdila kapalnou vodu na povrchu Marsu

Vědci, kteří pátrají po dávném a možná i současném životě na Marsu, teď mohou počítat s tím, že na některých místech Marsu je kapalná voda. Žít v takovém extrémním roztoku by sice nebylo vůbec snadné, ale zároveň nikoliv zcela vyloučené. 

Pokud v letních měsících navštívíte české rybníky, které nejsou využívány k rekreaci, k vašim prvním vjemům bude s největší pravděpodobností patřit hlasitý skřek a odlet jednoho či více větších ptáků z nedalekého břehu. Velcí opeřenci, jejichž pomalý let budete moci ještě hodnou chvíli pozorovat nad obzorem, jsou volavky popelavé – nejběžnější druh volavek vyskytující se na našem území. Většina lidí je zná jen z obdobných letmých setkání. Rybáři volavky vnímají jako nevítané hosty v revíru a pro fotografy přírody jsou příčinou četných frustrací. Zachytit život tak plachého tvora totiž vyžaduje mnoho plánování a neúspěšných pokusů, při nichž je nutné dokonalé maskování a sebekázeň hraničící s masochismem.

Úplně jinak je možné život vodních královen poznávat při návštěvě zemí tropického pásma. Volavky se tam nechovají tak paranoidně a umožní milovníkovi přírody nahlédnout do svého soukromí. Člověk tak může docenit jejich aktivní způsob lovu využívající několik různých strategií.

Hromadný zátah volavek bílých

Na laguně Crooked Tree v Belize se každoročně odehrává překrásné divadlo. Ze severu sem přilétá zimovat několik set až tisíc volavek bílých (Egretta alba). Po nástupu období sucha (od února do května), začne voda v laguně vysychat a ryby se koncentrují na stále menší ploše. Zároveň se zvyšuje množství volavek bílých, které zde v příznivém období mají opravdový hodokvas. Obrovská hejna ptáků kráčí v mělké vodě a loví vyděšené ryby. Ptačí společenství zahrnuje i stovky nesytů lesních, kolpíky a kormorány. Z nedalekých drátů vše sledují hladoví ledňáčci.

TIP: Tahanice dravých ptáků aneb Tuhý boj o kořist na Falklandských ostrovech

Po nějaké době se z hejna začnou nenápadně vytrácet jednotlivé volavky, které se rozhodnou zkusit štěstí o pár set metrů dál. Jakmile si toho všimnou ostatní, začnou je následovat a tak se celé hejno přesouvá po laguně sem a tam. Sledování hromadného lovu a s ním související přesuny patří k jedněm z nejsilnějších zážitků, které jsem zatím v přírodě zažil. Správné načasování tohoto divadla je závislé na aktuálním stavu vody v laguně a během tří návštěv Crooked Tree se mi poštěstilo vidět jej pouze jednou. Při každodenních nájezdech, kdy každý z přítomných ptáků vyloví opravdu desítky ryb, to poukazuje na enormní produkci ryb ve zdejší laguně.

Trpělivá chůze rybníkem

V průběhu roku jsou ovšem volavky bílé mnohem osamělejší lovci a chováním se v lecčem podobají naší volavce popelavé. Využívají velmi jednoduchou strategii lovu. Pomalu kráčí vodou, a pokud spatří rybku, náhle strnou a nehybně stojí se zobákem namířeným k hladině. V pravou chvíli vyrazí a s mohutným plesknutím zobáku do vody vyloví rybu či jiného vodního tvora.

Podobnou strategii uplatňuje i volavka modrošedá (Egretta caerulea), jen s tím rozdílem, že váhavé a pomalé pohyby nahrazuje svižnou chůzí. Zpravidla samotářská volavka někdy budí dojem, že se nikdy nezastaví. Chodí sem a tam a průběžně loví vše, co vyplaší. Po svém oblíbeném břehu dokáže nachodit dlouhé kilometry. Vrací se buď stejnou cestou zpět, nebo přeletí na začátek trasy. Občas však přece jen ztuhne, natáhne krk vodorovně s hladinou, zobákem se téměř či úplně dotýká vody a čeká na vhodnou příležitost. Ve vhodný okamžik zaútočí na vyhlédnutou kořist.

Jeden druh, různé strategie

Mezi lovecky hodně kreativní volavky bezesporu patří volavka bělostná (Egretta thula). Je jedním z několika druhů, který svou kořist dokáže nalákat. K tomu využívá svých žlutých prstů, které ostře kontrastují s černýma nohama. Volavka stojí nehybně ve vodě, jen jednou nohou lehce podupává v bahně a její prsty vyvolávají v rybách pocit, že se zde hýbe tučný červ. Tato představa se často stává rybě osudnou.

V belizském mokřadu Crooked Tree jsem zase pozoroval, jak volavka vyskakovala nad hladinu s roztaženými křídly. Vypadalo to, jako by skákala na trampolíně. Rybky zmatené příbojem vody a bahna se pak pro ni stávaly snadnou kořistí. Jiný příslušník téhož volavčího druhu mě zaujal na floridské pláži plné lidí. Volavka bělostná si na jejich přítomnost přivykla natolik, že jim doslova chodila mezi nohama. Její výraz napovídal, že se plně soustředí na potravu, kterou co chvíli uchvátila v písku. Chvíli mi trvalo, než jsem si všiml, že loví plážové mouchy.

S ohledem na své rozměry jich musela spořádat opravdu značné množství a hmyzem byla zaujatá natolik, že zcela ignorovala lidi i nedaleké mělké moře.
Jedno přísloví praví, že „příležitost dělá zloděje“. Doslova jej naplnily volavky bělostné na jiné floridské pláži nedaleko městečka Fort Myers. Soustředily se na okrádání jiných ptáků a nejvíc jejich řádění odnášeli ibisi bílí. Gang volavek bělostných jim nedal chvíli klid. Kopírovaly každý ibisův krok, a jakmile odletěl, buď se vydaly za ním, nebo si vyhlídly jinou oběť. Jejich počínání opodál netečně pozorovala volavka tříbarvá, která loví převážně samotářsky a spolu s volavkou červenavou předvádí jeden z nejkrásnějších rituálů lovu.

Tanečnice mělkých vod

U volavek považuji za nejpozoruhodnější způsob lovu strategii africké volavky černé (Egretta ardesiaca). Ta před sebe natáhne křídla, vytvoří z nich jakýsi deštník a přiklopí jej k hladině. Takto chodí lagunou. Dosud se přesně neví, zda tak eliminuje odlesky na hladině, nebo vytváří pro ryby falešný pocit bezpečného stínu. Ať tak či onak, strategie je to velmi úspěšná. Toto kuriózní chování jsem měl možnost pozorovat v Gambii, zachytit jej fotoaparátem se mi však nepodařilo. O to víc jsem si užíval setkání s volavkou červenavou (Egretta rufescens), která žije v severní a střední Americe a využívá velmi podobnou techniku.

Na rozdíl od volavky černé však nepochoduje rozvážně vodou, ale s roztaženými křídly jakoby nahodile pobíhá různými směry. Točí se dokola, vyskakuje a opravdu působí jako profesionální tanečnice. Atraktivita toho chování vzrůstá i tím, že volavka červenavá vytváří dvě barevné variace – rezavě červenou a bílou. Člověk tak má na floridských mokřadech pocit, že pozoruje dva různé druhy. Podobně přistupuje k lovu i volavka tříbarvá (Egretta tricolor), která na první pohled působí až neuroticky. Dokáže velmi rychle střídat výše popsané druhy chování, takže chvíli volně kráčí, pak se prudce rozběhne a pronásleduje unikající rybku, aby vzápětí zabrzdila, roztáhla křídla a zcela tak změnila dosavadní nahodilé pobíhání.

Volavka z pastvin

Volavka rusohlavá (Bubulcus ibis) je patrně nejběžnější volavkou žijící v tropech. Osobně jsem se s ní setkal v Thajsku, v Gambii a naposledy v Belize. Na rozdíl od ostatních volavek ji najdete především na pastvinách, kde je vždy obklopena stádem krav nebo koňů. V Africe slouží volavce jako „doprovod“ také nosorožci, buvoli a další zvířata. Všichni mají stejnou roli – svou chůzí plaší hmyz a drobné obratlovce, kteří se stávají kořistí volavek. Pro krávy jsou však volavky také užitečné. Zbavují je obtížného hmyzu, který se na ně stále lepí. Krávy jsou v tu chvíli velmi tolerantní a pouští opeřence hluboko do své „osobní zóny“. Navíc tito ptáci chrání stádo před vetřelci. Zdálo by se, že je snadné se k volavkám a stádu krav přiblížit a prostě zmáčknout spoušť. Jenže volavky rusohlavé jsou dost plaché. Jakmile přijdete moc blízko, okamžitě se zvednou a odletí. Krávy jejich odlet vnímají jako signál nebezpečí a celé stádo se ihned vzdálí.

Život volavek je velmi pestrý, mnohem pestřejší, než se při jejich letmém zahlédnutí může zdát. Samostatnou kapitolou volavčího života je období námluv a rozmnožování, kdy ptáci do jisté míry mění vzhled a některé druhy se oddávají překrásným zásnubním tancům. Není proto divu, že volavky okouzlily mnoho milovníků přírody včetně mne samotného.