V Tchaj-changu, lemujícím východní okraj Sprašové plošiny v provincii Che-pej, tak například nedávno přišli s efektem praskajícího skla. Nově zprovozněný most přes Žlutou řeku v Čung-weji jde v tomto směru ještě o kousek dál. 

TIP: Poněkud drsný žertík: Praskající skleněný chodník v kilometrové výšce

Do 210 metrů dlouhého a 2,6 metru širokého skleněného mostu je vedle 61 běžných průhledných skleněných tabulí zabudováno také 77 tabulí s polarizačním 3D efektem. Návštěvníci si tak během cesty na druhý břeh mohou užít virtuální adrenalinovou vycházku nad rozbouřeným vodopádem.

Když nějaká zvíře žije v tropech poblíž rovníku, tak je mu úplně jedno, že se na planetě střídají roční období. Rozdíl mezi létem a zimou mnohdy ani nepozná. Ale v oblastech dál od rovníku je to jiné. Jejich obyvatelé se musejí změnám během roku přizpůsobovat.

Zoologové nedávno potvrdili, že u rejska obecného, běžného hmyzožravce, který žije i u nás, dochází při střídání sezón ke změnám tělesných proporcí. Když se blíží zima, tak se rejskům zmenšuje hlava a zmenšuje se jim i mozek. Na jaře se hlava rejsků i s mozkem opět zvětšuje.

TIP: Nezdolní hmyzožravci: V čem vězí tajemství přežití bizarních štětinatců?

Vědci si vyfotili rentgenové snímky rejsků v různých obdobích roku a poprvé ověřili tento jev na živých zvířatech. Ukázalo se, že během příchodu zimy se hlava rejsků zmenší až o 20 procent. Během jara se její rozměry vrátí do původní velikosti. Rejskům se zmenšuje i řada dalších orgánů a tělních proporcí. Biologické mechanismy těchto změn nejsou zatím jasné, ale jejich účelem je nepochybně šetřit energetické nároky rejsků během nepříznivého období zimy.

Jako tzv. denní snění (anglicky daydreaming), bývají označovány představy a fantazie bdícího člověka, které se odehrávají v jeho mysli a mívají souvislejší děj. Lidé si mohou představovat, jak by naložili s fantastickou výhrou v loterii případně plánují nejlepší postup při zombie apokalypse.

Podle nového výzkumu psychologů ale nejde o bezúčelné lelkování. Denní snění je podle nich projevem nezbytné údržby velké sítě v mozku, které se říká Default Mode Network (DMN).

TIP: Vědci dokázali zvýšit kreativitu lidského mozku: Není to ale zadarmo

Detailní funkce této sítě neuronů ještě nejsou úplně prozkoumané, nicméně vědci mají za to, že funguje jako autopilot. Na plno pracuje například tehdy, když naše vědomí nedělá nic anebo když se věnuje nějaké zcela rutinní činnosti. Poruchy činnosti sítě DMN navíc doprovázejí závažná onemocnění, jako je Alzheimerova chorba, schizofrenie anebo stavy dlouhého bezvědomí.

House of Commons neboli Dolní sněmovna má 650 poslanců: 533 z Anglie, 59 ze Skotska, 40 z Walesu a 18 ze Severního Irska. Zasedací místnost však nabízí pouze 427 míst! Pokud se tedy projednává skutečně klíčová otázka a vedení strany při hlasování vyžaduje maximální počet přítomných, poslanci běžně stojí okolo zasedacích ochozů. 

Když na budovu parlamentu za druhé světové války dopadla německá bomba, zvažovalo se během následných oprav rozšíření sněmovny. Proti se ovšem rezolutně postavil ministerský předseda Winston Churchill: „Komora by neměla být dost velká, aby pojala všechny členy, aniž by se tísnili. Žádný z členů by neměl mít vlastní sedadlo. Pokud by sněmovna byla dostatečně velká pro všechny, devět z deseti debat by se odehrávalo v depresivní atmosféře poloprázdné místnosti. Naopak při výjimečných událostech by ho měl ovládnout pocit přeplněnosti a naléhavosti.“

Speciální manuál o tom, jak se příslušníci parlamentu smějí, či nesmějí chovat, si musí každý nový člen pečlivě přečíst. Dozví se v něm mimo jiné, že se poslanci při jednáních navzájem neoslovují jménem, nýbrž svou pozicí ve vládě, ve sněmovně či názvem obvodu, za který jsou zvoleni. Jménem naopak předseda parlamentu – tzv. speaker – okřikuje neukázněné poslance, nebo dává jednotlivým členům slovo. 

Sprosté slovo na čtyři

Pro člena Dolní komory je také nedůstojné se jakkoliv zmiňovat o kolezích z Horní komory, tedy House of Lords. Mluví se o ní pouze jako o „druhém místě“ („the other place“) a totéž platí i obráceně. 

Může se to zdát překvapivé, ale ve sněmovně zdaleka nefunguje svoboda projevu: Každý má sice právo vyjádřit svůj názor, nesmí se však osobně otírat o ostatní členy parlamentu, urážet je, naznačovat, že jsou neschopní, nebo dokonce prohlašovat, že lžou. Rovněž nesmí padnout jediný sprostý výraz. V dějinách však na tamní půdě jednou zaznělo slovo, o němž se parlamentní zápis s důstojností vpravdě britskou zmiňuje jako o „čtyřpísmenném“ – samozřejmě se míní „fuck“, tedy „kurva“. 

Za popsané prohřešky může speaker dotyčné potrestat například vyloučením ze zasedání bez nároku na plat. Jde ovšem o extrémní řešení a výzva k omluvě obvykle začne pokáráním a pobídkou, aby hříšník svá slova odvolal nebo pozměnil. Podobnou žádost si však každý může vyložit po svém. 

Kdo říká pravdu? 

Typickým příkladem se stala debata, jež se odehrála během války o Falklandy v roce 1982. Britská nukleární ponorka tehdy potopila argentinský křižník General Belgrano a jistý poslanec ve sněmovně pronesl: „Může premiér vysvětlit tvrzení kapitána ponorky, že křižník sledovala celých třicet hodin? Nebo bude trvat na své verzi, podle které šlo o náhodné střetnutí? Jinými slovy – lže kapitán, nebo předseda vlády?“ V tu chvíli se do debaty vložil speaker: „Ticho! Ticho! Ctihodný člen nemůže použít takové slovo. Jsem si jist, že svůj výsledný komentář rád parafrázuje.“ A poslanec skutečně pohotově zareagoval: „Říká pravdu kapitán, nebo premiér?“ 

Ostatně poslanci nikdy nemluví k sobě navzájem – vždy se obracejí na speakera. Snižuje to peprnost mnohých osobních invektiv, které tak nemohou cílit adresně. Bývalý předseda vlády David Cameron však tuto tradici rád a s gustem obcházel tím, že své protivníky z opozice tituloval jako skupinu, například „idioti odnaproti“, což pak samozřejmě musel na příkaz speakera obratem odvolat. 

Řízený chaos

Předseda parlamentu zastává naprosto klíčovou funkci – už proto, že uděluje slovo. Poslanci, kteří chtějí mluvit, musejí vstát a „chytit jeho oko“. Předseda jim následně může udělit slovo: Řídí se přitom tím, aby zazněly názory z co nejvíce stran spektra, střídavě vyzývá vládní i opoziční poslance a snaží se dát prostor lidem z různých částí monarchie. 

Žádný mluvčí se nepřesouvá k řečnickému pultu, ale mluví z místa, kde právě stojí. Do řeči mu pak mohou svými poznámkami zasahovat ostatní členové parlamentu, hlasitě jej podporovat, či naopak ještě hlasitěji nesouhlasit. Pokud se však debata rozhoří příliš, speaker do ní vstoupí zvoláním „Ticho! Ticho!“ („Order! Order!“). A jestliže ani poté vášně neopadnou, cíleně osloví vyrušující poslance. 

Současný speaker John Bercow si přitom doslova libuje ve vtipných „disciplinárních“ větách typu: „Necháte se vskutku příliš snadno vzrušit. Za domácí úkol tisíckrát napište: Budu mlčet!“ Po internetu pak koluje řada videí, na nichž se obzvlášť vtipným urážkám z úst poslanců otevřeně směje, načež je ovšem kárá. 

Pokud hluk přetrvává, může se speaker postavit, a řeč tak definitivně ukončit – a s ní i jakékoliv projevy nesouhlasu. V extrémních případech může dokonce zrušit celé zasedání.

Stylové hlasování

Při schvalování zákonů však speaker nehlasuje – s jedinou výjimkou, kterou představuje rovnost hlasů. Tehdy má naopak povinnost hlasovat, a to tak, aby se zachoval existující stav. 

I samotné hlasování má jedinečný historický styl. Po ukončení debaty speaker zvolá „Kdo souhlasí?“ a příznivci zákona vykřiknou „Ano!“. Pak udělá totéž pro opačné hlasy a příslušní členové pronesou hlasité „Ne!“. Nato se poslanci zvednou a odejdou dveřmi na jedné, či druhé straně komory, což stvrzuje jejich hlasování pro, nebo proti. Na chodbě pak zapíšou své jméno do hlasovací listiny. Na odchod mají osm minut, poté se dveře zamknou. Nejde přitom o ztracený čas: Řadoví poslanci z jinak málo významných regionů se tak mohou setkat s vládními ministry, aniž by si museli komplikovaně sjednávat oficiální schůzku. 

Ignác Tirsch (1733–1781) se narodil v Chomutově do měšťanské rodiny, patrně německojazyčné – i popisky v jeho rukopise jsou psány německy. Záhy po vstupu do Tovaryšstva Ježíšova projevil přání vydat se do zámořských misií. Představení vyšli jeho touze vstříc ještě před tím, než dokončil studia, což nebylo zcela obvyklé. Za působiště mu určili oblast Nového Španělska.

Nedokončená mise

V pouhých dvaadvaceti letech Tirsch opustil starý kontinent. Na studium filozofie, které absolvoval v Brně, navázal studiem teologie na mexických kolejích. Vysvěcen na kněze byl v roce 1761, kdy se také vypravil do Kalifornie, do misijní osady na samém okraji kolonizovaného území. Jen cesta tam trvala několik měsíců. Region byl neúrodný a krajina vyprahlá. Indiáni z kmene Pericú, k nimž byl Tirsch vyslán, měli navíc pověst nepoddajných divochů, protože jen dvě desetiletí před jeho příchodem rozpoutali v jižní Kalifornii ničivé povstání.

Přestože v Tirschově době již podobné nebezpečí nehrozilo, byli misionáři zbaveni všeho, co do té doby určovalo jejich život. Sami si zajišťovali veškeré životní potřeby, vařili si, prali a zašívali oděvy. Museli si zvyknout na místní stravu a naučit se jazyk domorodců, zcela odlišný od jazyků evropských. Všechna příprava ale přišla vniveč, když v roce 1767 španělský král vypověděl jezuitský řád ze svých území. Po dvou letech, strávených zčásti ve vězení a zčásti obtížnou cestou, se Tirsch vrátil do Čech. Poté působil jako učitel na kolejích Tovaryšstva Ježíšova v Jihlavě a ve Znojmě. Zde jej však zastihla další rána: zrušení celého jezuitského řádu (1772). Tirsch se pak vrátil do rodného Chomutova, kde zemřel 21. ledna roku 1781.

Blažené vzpomínání

V letech po návratu do vlasti vytvořil Tirsch rukopis, v němž zachytil své vzpomínky na misie jako kvetoucí zahrady obývané šťastnými, bezstarostnými domorodci, radostně přijímajícími křesťanskou víru a evropský životní styl. Je zjevné, že léta v misii pro něj zůstala nejkrásnějším obdobím jeho života. Čas překryl vzpomínky na obtíže a nepohodlí a zvýraznil kouzlo Nového světa. Pro historiky jsou tato vyobrazení tím cennější, že v desetiletích následujících po vypovězení jezuitských misionářů původní obyvatelé Kalifornie padli za oběť nakažlivým nemocem a bezohlednosti bílých kolonistů.

Tirschův rukopis je ovšem unikátní v kontextu celého koloniálního Mexika. Mnoho misionářů si v průběhu těchto tří staletí zaznamenalo dílčí zajímavosti ze života domorodců, někteří dokonce sepsali obsáhlejší pojednání, vydali je tiskem, nebo sestavili slovníky indiánských jazyků, ale jen výjimečně dokázali to, co je obklopovalo, zachytit kresbou. Tirsch ztvárnil indiány a bělochy při práci i odpočinku, podobu kostelů a obytných budov, zjevně jej fascinovala i místní fauna a flóra. Nejsou to těžkopádné dokumentační skici. Figury mají až rokokovou lehkost, jako by autor kreslil předlohu pro gobelín nebo míšeňský porcelán, přitom si ale zachovávají exotický nádech.

Někdy se Tirsch zjevně poněkud odchýlil od předlohy, například v kresbě sviňuchy kalifornské, mořského savce, jemuž přikreslil výrazná ženská ňadra. Je také velmi pravděpodobné, že bederní zástěrky indiánských lovců odrážejí spíše pruderii jezuity než skutečnost. Z korespondence Tirschových spolubratří víme, že domorodí Kaliforňané chodili nazí ještě dlouho poté, co přijali křest. Celkově však kresby prozrazují velkou všímavost a obdivuhodnou paměť autora, neboť je kreslil z hlavy, s poměrně dlouhým časovým odstupem a bez jakýchkoli poznámek. Jezuité byli totiž při naloďování v amerických přístavech důkladně prohledáni a přišli o všechny osobní knihy i rukopisy. Není tedy divu, že je Codex pictoricus mexicanus dlouhodobě objektem zájmu českých i zahraničních historiků.

Videohry nemají příliš dobrou pověst. Když zrovna nepodněcují k agresivnímu chování, vedou hráče k usedlému životnímu stylu. Ve skutečnosti ale videohry mohou být i velmi prospěšné.

Američtí vědci z Harvardu vyvinuli videohru, která hráče trénuje v rozeznávání různých zvuků, především lidské řeči, v hlučném prostředí. Taková hra necílí přímo na sluch, ale spíše na mozek, který zvuky zpracovává a vyhodnocuje.

TIP: Náboženské zážitky aktivují stejné dráhy v mozku, jako sex a drogy

Když dobrovolníci pravidelně hráli tuto hru po dobu osmi týdnů, došlo u nich ke zlepšení rozeznávání zvuků v hluku zhruba o 25 procent. Bylo to sice jenom dočasné, ale trénink funguje. Hru ještě bude nutné prověřit v rozsáhlejších testech, ale zatím se zdá, že by mohla usnadnit život lidem s poruchou sluchu.

Nosálové jsou savci žijící v oblasti Jižní a Střední Ameriky a na jihozápadě Severní Ameriky. Patří do řádu šelem (Carnivora), čeledi medvídkovitých (Procyonidae) a celkem pět popsaných druhů spadá do dvou rodů – Nasua a Nasuella. Jednotlivé druhy mají různou velikost, tělesnou stavbu, barvu srsti a vyskytují se na různých územích. Největší jsou nosálové bělonosí a nosálové červení, kteří bez ocasu měří až 69 cm (jejich ocas je zhruba stejně dlouhý) a váží až 8 kg.

TIP: Nosáči se „učí“ od krav aneb Jsou všichni kahauové přežvýkaví?

Všichni nosálové mají dlouhý, extrémně ohebný nos, který dokážou natočit v úhlu 60° do kteréhokoli směru. Používají jej mimo jiné k drbání různých částí těla a k vyslídění potravy ukryté pod zemí. Nos ovšem není jedinou neobvyklou částí jejich těla. Silné končetiny umožňují těmto zvířatům hrabat v zemi a lozit po stromech, v čemž jim velmi napomáhá i schopnost natáčet chodidla o 180 °. Mohou tak bez problémů slézat ze stromů hlavou napřed.

Silné a pružné končetiny jsou pro tato inteligentní zvířata nezbytné při hledání potravy. Živí se bezobratlými živočichy, ovocem, ale také malými ještěrkami, hlodavci, ptačími a krokodýlími vejci.

V letošním roce vzbudil pozornost zajímavý objev na trpasličí planetě Ceres, která obíhá Slunce v Hlavním pásu planetek. Meziplanetární sonda Dawn na Ceres vystopovala organické látky v oblasti kráteru Ernutet. Je tam metan a další jednoduché organické molekuly.

Simone Marchi z výzkumné instituce Southwest Research Institute (SwRI) a její spolupracovníci si nejprve mysleli, že se organické látky na povrch trpasličí planety Ceres dostaly z okolního vesmíru, na asteroidech nebo kometách. Nasvědčoval by tomu i jejich výskyt v blízkosti kráteru.

Organické látky na Ceres

Tým Marchiové ale nedávno detailně prozkoumal rozmístění organických látek na povrchu trpasličí planety Ceres a jejich názor se změnil. Badatelé teď tvrdí, že organické látky na Ceres z vesmíru nepocházejí. Podle nich tyto látky vznikly přímo na místě, v důsledku chemických a fyzikálních pochodů na Ceres.

TIP: Útvar na povrchu planetky Ceres připomíná pyramidu: Má velikost Kilimandžára

Rozluštění původu organických látek na tělesech Sluneční soustavy je významné pro naše úvahy o počátku života na Zemi. Organické látky nejsou důkazem přítomnosti života, ale pro vznik života byla jejich přítomnost nutná.

Ráno 8. června 1967 se USS Liberty, výzkumná loď třídy Belmont Námořnictva Spojených států, nacházela na určeném operačním místě nedaleko egyptského Port Saidu. V tomto prostoru provádělo izraelské letectvo během šestidenní války v pravidelných intervalech letecké průzkumy.

Předchozí část: Draze zaplacený omyl: Izraelský útok na USS Liberty (1)

V 11.24 byla nahlášena střelba z moře na přístav Aríš. Po obdržení této zprávy z více zdrojů se rozhodlo námořní velení vyslat na průzkum tři torpédové čluny. Ty nahlásily krátce po 13.30 vizuální kontakt s neznámým plavidlem, přičemž chybně určily jeho rychlost na 30 uzlů. Určená rychlost indikovala, že neidentifikované plavidlo směřující k Port Saidu musí být bojová loď.

Důsledky chybné identifikace

Protože izraelské torpédové čluny dosahovaly podobné rychlosti, zavolaly si na pomoc letectvo. Dvě stíhačky typu Dassault Mirage III dostihly loď přibližně ve 14.00 a pokusily se o její bližší identifikaci. Podle zprávy izraelského ministerstva obrany z června 1982 o vyšetřování incidentu s USS Liberty provedli oba piloti identifikační přelety nad lodí. Zjistili, že nejde o izraelské plavidlo, přičemž neviděli žádnou vlajku. Loď byla natřena námořní šedí, měla stěžeň, jeden komín a dvě palné zbraně na přídi.

Po oznámení zjištěných skutečností dostali piloti povolení k útoku na loď a dodatečně za nimi byly poslány další dvě stíhačky typu Dassault Super Mystère. Stíhači provedli na Liberty čtyři nálety a zaútočili svými 30mm kanony a raketami. Mezitím přiletěly obě Dassault Super Mystère a zaútočily střelami a napalmem. Na Liberty začaly hořet palivové nádrže, interkom byl zničen a vnější komunikační systém poškozen, ale později se ho povedlo opravit.

Kapitán McGonagle byl raněn, ale zůstal při vědomí. Loď hořela a šířil se z ní hustý dým. Při tomto útoku zemřelo osm mužů a dalších 75 bylo zraněno. Po opravě komunikačních systémů zavolala posádka Liberty o pomoc. Zpráva se dostala k veliteli 6. flotily Martinovi, který nařídil lodím USS Saratoga a USS America okamžitě poslat letadla na pomoc. Přiletět měly přibližně za tři hodiny. 

Torpédový útok

Izraelští stíhači dostali rozkaz identifikovat loď, ale kvůli hustému dýmu se jim to nepodařilo. O totéž se měly pokusit tři izraelské torpédové čluny, které Liberty mezitím dostihly. Pomocí signálů požadovaly od neznámého plavidla, aby se identifikovalo, ale loď odpověděla nejasně. Kvůli podobnosti s odpověďmi egyptských plavidel, jež v minulosti tímto způsobem zmátla své židovské protivníky, izraelští námořníci usoudili, že jde o egyptskou loď El Quseir, která měla podobnou siluetu a zbraně na přídi.

Během náletu se podařilo stíhačům židovského státu sestřelit na Liberty americkou vlajku, která byla nahrazena větší standartou. Kapitán Liberty McGonagle předpokládal, že je torpédové čluny mají dorazit, a přikázal střílet na rychle se přibližující plavidla. Střelbu odvolal až po přiblížení člunů a zpozorování izraelské vlajky. Bylo ale už pozdě. Všechny tři torpédové čluny vypálily na Liberty torpéda, ale svůj cíl našlo jen jedno. To ovšem vytvořilo díru v trupu lodi, která v nejširším místě dosahovala až 11 metrů! Liberty byla poškozená a v plamenech, ale nepotopila se.

Zastavení palby

Poté, co připluli blíže k plavidlu, zahlédli izraelští námořníci na ostřelované lodi písmena GTR a okamžitě zastavili útok. Egyptská plavidla totiž používala arabské písmo a ze začátku si námořníci mysleli, že možná útočili na sovětskou loď. Ke zničené lodi přilétaly izraelské vrtulníky, aby konečně přesně identifikovaly plavidlo. Izraelci zahájili vyšetřování, které nakonec ukázalo, že omylem zaútočili na spojeneckou loď USS Liberty. Ihned s touto skutečností seznámili washingtonskou vládu, jíž zaslali dopis s omluvou. Zároveň byl odvolán letecký útok z lodí USS America a USS Saratoga.

TIP: Krize s hrozbou použití jaderné zbraně: Jomkipurská válka 1973

Izraelská vláda udělala vše pro to, aby pomohla posádce poškozené lodě – poskytla prostředky a personál na hledání pohřešovaných a přeživších, které trvalo dva dny. Podle oficiálních, na sobě nezávislých vyšetřování v USA a Izraeli byl incident s lodí USS Liberty označen za tragický případ chybné identifikace. Cena tohoto omylu byla vysoká – 34 členů posádky lodě zahynulo a dalších 171 bylo raněno. Židovský stát odškodnil v květnu 1968 rodiny zabitých částkou 3 323 500 dolarů a o jedenáct měsíců později i zraněné sumou 3 566 457 dolarů. Vláda USA požadovala navíc přes 7,5 milionu dolarů za materiální škody. V prosinci 1980 se obě země dohodly na šesti milionech dolarů.

Medaile cti pro kapitána

Rok po incidentu, 11. června 1968, byl kapitán lodě Liberty William McGonagle vyznamenán kongresovou Medailí cti za statečnost a odvahu prokázanou při útoku na loď. Posádka lodě byla vyznamenána bronzovými a stříbrnými hvězdami, přičemž bylo rozdáno též 170 Purpurových srdcí.

Izraelský útok na americkou loď USS Liberty je dodnes předmětem bouřlivých diskusí a také živnou půdou pro konspirační teorie. Především v USA se z pozůstalých a představitelů rodin mrtvých námořníků ozývají hlasy po dalších vyšetřováních. Mezi USA a SSSR tento incident posloužil částečně jako odstrašující příklad při podepsání Dohody o incidentech na moři v roce 1972.