Říká se jí posměšně „Sewardova lednička“. V Americe roku 1866 nikdo nechápe, proč ministr zahraničí William Henry Seward tak usiluje o koupi ledové pustiny na severu kontinentu. Že má její poloha nějaký strategický význam? Koho to tehdy zajímá? Sewarda samotného stojí hodně úsilí přesvědčit veřejnost i americké senátory o výhodách tohoto obchodu. Využívá k tomu všechny prostředky. Do přesvědčování se už tehdy zapojují také lobbisté a mezi jejich metodami nechybí ani sliby, výhružky či úplatky. Přitom nikdo netuší to nejzásadnější. Pod zamrzlou zemí se skrývá takové množství zlata, o kterém se nesní ani největšímu snílkovi.

Seward měl smůlu, objevu zlatých žil se nedožil. A s ním tedy ani uznání, že jeho úsilí získat zdánlivě nehostinné území nebylo marné. On sám ostatně brzké ocenění ani nečekal. I tak na sklonku života považoval koupi Aljašky za největší úspěch své ministerské kariéry. Jak však vzápětí dodával: „Lidem bude trvat celou generaci, než si to uvědomí.“

 „Velkovýrobna“ kožešin

I pro Rusy je původně Aljaška zlatý důl. O zlatu samotném sice nemají ani zdání, co je však předně zajímá, jsou kožešiny. A ty byly ve své době téměř zlatem vyvažovány. Ruští lovci se za nimi vydávali ze Sibiře dále na východ. K tomu je inspirovaly objevitelské expedice vyslané ruskými cary, které do těchto neprobádaných končin směřovaly. Právě kožešiny tak vyvolaly na Aljašce první „zlatou horečku“ už krátce po jejím objevení. Ne náhodou se jim říká „měkké zlato.“

Ve druhé polovině 18. století se sem hrnou stovky ziskuchtivých dobrodruhů, kteří hromadně vybíjejí místní faunu, hlavně vydry mořské. Koncem století na ruský, ale i čínský dvůr dodávají na dvacet tisíc kožešin ročně! Za účelem tohoto lukrativního obchodu postupně působí na Aljašce různé obchodní společnosti. Největší je Rusko-americká společnost založená v roce 1799. Ruský car Pavel I. jí svěří obchodní právo i správu místních osad a Aljaška se stává oficiálně ruskou kolonií.

Kromě vyder mořských trpí příjezdem ruských kolonizátorů také původní obyvatelstvo. Soustavné vybíjení zvěře je připravilo o nutnou obživu a nezvaní hosté ze západu přivlekli na jejich území dosud neznámé choroby. Ty místní populaci doslova zdecimují. Během osmi let se tak například počet domorodých Aleuťanů ztenčí ze šestnácti tisíc na dva tisíce. Trpí také Eskymáci, které lovci téměř připraví o jejich hlavní obživu: velryby.

(Ne)výhodný prodej

Netrvá dlouho a zpočátku bohatý zdroj kožešin se začíná citelně ztenčovat. Většinu zvířat se drastickým vybíjením podaří téměř vyhubit. Lovci se vydávají dále na jih. Tam se však dostávají na území Američanů a Britů, kterým se to vůbec nezamlouvá. Carská Rus se tak kvůli Aljašce náhle ocitá před mezinárodním konfliktem. Co dělat se vzdáleným územím, jehož údržba najednou víc stojí, než vynáší? Nejlépe se ho zbavit. A pokud možno současně naplnit téměř prázdnou státní kasu.

Ruský car Alexandr II. si dobře uvědomuje, že je Aljaška dlouhodobě neudržitelná. V případě válečného konfliktu by o tuto nejvzdálenější část ruského impéria stejně přišel. Takže je výhodnější ji včas prodat. Ale komu? V úvahu by připadali Britové. Jenže i když se Aljaška rozprostírá hned vedle Kanady, tedy britské kolonie, právě Angličanům ji Rusové rozhodně poskytnout nechtějí. Britové by se přiblížili k ruskému území, což není ze strategického hlediska bezpečné. Jako další připadají v úvahu Američané, s nimiž má v té době Rusko podstatně přátelštější vztahy. Jak je však přesvědčit k nákupu vzdálené země, která nabízí kromě mrazu a ledu jen značně omezený zdroj kožešin?

Ledová láska

A pak se objeví americký ministr zahraničí William Henry Seward, který pro tuto ledovou pustinu v pravém smyslu slova zahořel. Jednání o koupi začíná v prosinci roku 1866. Ruský vyslanec baron Eduard de Stoeckl brzy Sewardovu vášeň prokoukne a podaří se mu vyjednat z původně odhadovaných pěti milionů částku ještě o padesát procent vyšší. Konečná cena se tak vyšplhá na sedm milionů dvě stě tisíc dolarů. Vzhledem k velikosti Aljašky, která čítá 1 519 000 km², to vychází na pět centů za hektar. V přepočtu na dnešní hodnotu by koupě vyšla přibližně na sto čtrnáct milionů. 

V době podepsání kupní smlouvy 30. března roku 1867 však nikdo nemá o rozsáhlém nerostném bohatství, které Aljaška skýtá, ani zdání. Kritika se snese i na hlavu amerického prezidenta. Neprozkoumaná daleká nehostinná země na severu dostane posměšný název „Johnsonova zahrada s ledními medvědy“.

Většina Američanů nechápe, k čemu by Spojeným státům toto vzdálené území, navíc oddělené Kanadou, mohlo být užitečné. Jenže brzy se ukáže, že šlo o zatraceně dobrý obchod. Už v roce 1880, osm let po Sewardově smrti, je objevena bohatá zlatá žíla v Juneau. Když je zlato nalezeno i na dalších místech, na Aljašku se začínají hrnout davy dobrodruhů v naději na rychlé zbohatnutí. V dobách pozdějších tu je navíc objevena i ropa a zemní plyn. Ropné společnosti zaplatí v roce 1969 Spojeným státům téměř miliardu dolarů za povolení k těžbě. Někdejší Sewardův bláznivý obchod se zkrátka neuvěřitelně vyplatil! 

V půli května 1967 požádala egyptská vláda o stažení vojsk OSN z egyptsko-izraelské hranice. Po jejich odchodu rozhodlo velení US Army, že je nutné i nadále sledovat blízkovýchodní region a získávat důležité zpravodajské informace, které měly sloužit pro případ budoucí americké angažovanosti v tomto prostoru. K průzkumu a sběru informací v této oblasti zatím americká armáda využívala letouny C-130 a EC-121. Zpravodajští plánovači věděli, že letecký sběr údajů je jen dočasné řešení, které neumožňuje najednou získat potřebné množství informací.

Zpravodajská plavidla

S tím úzce souvisela nutnost nasazení většího počtu letadel a v důsledku tedy výraznější logistické zatížení těchto operací. Zpravodajské velení proto přišlo s nápadem nasadit na sběr a shromažďování údajů technicko-průzkumnou loď. Udržování jedné zpravodajské lodě bylo ekonomičtější a navíc efektivita sběru informací jednoho plavidla se rovnala práci 13 průzkumných letounů.

V úvahu přicházely dvě lodě – USNS Valdez, plavící se poblíž Gibraltaru, a USS Liberty, kotvící v přístavu Abidžan na Pobřeží slonoviny. NSA (Národní bezpečnostní agentura) pro tuto akci upřednostnila USS Liberty díky její vyšší rychlosti (18 uzlů proti 8 uzlům USNS Valdez), lepšímu dosahu multikanálového vysílání a přijímání informací a též díky faktu, že byla na začátku turnusu.

Přesun do oblasti konfliktu 

Rozkaz o přesunu USS Liberty do operačního prostoru 13 námořních mil (25 km) od přístavu Port Said v Egyptě přišel 23. května 1967. Kapitán lodě William McGonagle nařídil hned následující den vyplout. Liberty čekala na její cestě ještě zastávka ve španělském přístavu Rota, kam dorazila 31. května.

Tam se měla posádka a plavidlo podrobit operační kontrole amerického vrchního velitele v Evropě generála Lymana L. Lemnitzera, který předal pravomoci vykonat operační kontrolu svému podřízenému, vrchnímu veliteli US Navy v Evropě, admirálu Johnu S. McCainovi, Jr. Na palubu lodi se v Rotě kromě zásob nalodili zpravodajští lingvisté ovládající arabský a ruský jazyk. Podle oficiálních zpráv nikdo z posádky neuměl hebrejsky.

Mise začíná

Liberty vyplula z Roty 2. června 1967. Během cesty do operačního prostoru u Egypta měl personál lodě sledovat u břehů Maroka a Alžírska arabské zpravodajství a komunikaci. V tomto případě šlo o získání zpravodajských dat (zároveň se tím posádka a lingvisté cvičili pro sběr informací v místě určení). Když vypukla šestidenní válka, USS Liberty se nacházela jižně od italského pobřeží. Její cílový operační prostor tak od této chvíle byl součástí válečné zóny.

Admirál McCain varoval 5. června 1967 viceadmirála Williama Martina, velitele americké 6. flotily s působností ve Středozemním moři, že do východního Středomoří a Egejského moře směřuje přibližně 20 sovětských lodí a 8 či 9 ponorek. Na základě této zprávy nařídil viceadmirál Martin všem americkým plavidlům a letounům, aby dodržovaly odstup minimálně 100 námořních mil (185 km) od pobřeží Libanonu, Sýrie, Egypta a Izraele a nejméně 25 námořních mil (46 km) od Kypru. Tento rozkaz se ale na Liberty nedostal kvůli poruše amerického vojenského komunikačního kanálu mezi lodí a velitelstvím. Nepomohlo ani to, že ho pro Liberty zopakovali pětkrát. 

Neznámé, či známé plavidlo? 

Ráno 8. června 1967 se USS Liberty nacházela na určeném operačním místě nedaleko egyptského Port Saidu. V tomto prostoru provádělo izraelské letectvo během šestidenní války v pravidelných intervalech letecké průzkumy. Židovští letci se tak snažili objevit nepřátelská plavidla dříve, než je dokáže zachytit pobřežní radar, a tím včas upozornit a zaktivovat potřebné síly. Při průzkumu v 5.45 hlásil izraelský letec neznámé plavidlo přibližně 70 mil (110 km) západně od Gazy. Na štábu izraelského námořního velitelství bylo plavidlo vyznačeno na radiačním panelu červenou barvou – neznámý cíl.

TIP: Stíhací operace Rimon 20 (1970): Dokonalá izraelská letecká past

Při dalších přeletech v 6.03 a 9.00 jej už identifi kovali jako zásobovací loď US Navy s nápisem GTR5. Izraelci zjistili pravou totožnost lodě – USS Liberty – a velicí důstojník na štábu změnil její status na radiačním panelu na zelenou – neutrální plavidlo. Krátce poté se však na štábu izraelské armády měnila služba důstojníků obsluhujících řídící panel.

Avraham Lunz, důstojník nastupující na směnu, neviděl v hlášení z rána nic zajímavého, pouze zkompletované informace o neutrálním plavidle. Když neměl informace o současné pozici USS Liberty, nařídil v 11.00 podle schválených procedur o udržování přesných časů a pozic odstranění značky plavidla z řídícího pultu. Detekce lodě Liberty nacházející se mimo oblast bojů nebyla nezvyklá a nevyžadovala pozornost. Navíc bylo běžnou praxí odstranit z řídícího pultu cíle, které zmizely z dosahu. 

Pokračování ve středu 25. října

Americká sonda Cassini v roce 2005 jako první zpozorovala extrémně zajímavé ledové gejzíry na Saturnově měsíci Enceladu. Odborníci se domnívají, že by tyto gejzíry mohly být propojené s podzemním oceánem.

Gejzíry na Enceladu tryskají skrz trhliny v ledu a kapalina z podzemí míří přímo do vesmíru. Sonda Cassini nejen tyto gejzíry zpozorovala, ale také skrz ně i prolétla. Přesto ale zatím není jasné, jak tyto výtrysky na Enceladu vlastně fungují.

Jak funguje kosmické WC?

Ralph Lorenz z Univerzity Johnse Hopkinse v Marylandu před pár dny prohlásil, že by gejzíry na Enceladu mohl pohánět proces podobný tomu, co se děje, když astronauti ve vesmíru používají WC.

Když astronauti použijí WC a „spláchnou“, odpadní voda vytryskne do vesmíru. Tam voda i s organickým obsahem rychle zmrzne, což je obdobou chování vody ve výtryscích na Enceladu. Otázkou je, jak přesně tato voda zmrzne a jak to ovlivní vystříknutou kapalinu.

Pavouků a hadů se bojí spousta lidí. Nový výzkum ukazuje, že tenhle strach není naučený, ale zděděný. Hrůzu z osminohých stvoření a beznohých plazů máme zřejmě přímo ve svých genech.

Vědci to zjistili tak, že ukazovali různé obrázky šestiměsíčním nemluvňatům. I když v tomto věku děti vlastně nic pořádně nevnímají a nechápou, tak na obrázky pavouků a hadů reagovaly jejich oči zúžením zorniček, které vědci měřili infračerveným zařízením. Obrázky květů a ryb nechaly kojence v klidu.

TIP: Smrtící pavouci koutníci mají nebezpečně kvalitní pavučiny

Zatím není úplně jasné, co taková reakce u nejmenších dětí znamená. Ale podle vědců výsledky pozorování naznačují, že máme v genech zabudovaný mechanismus, který nám připomíná, že se máme mít na pozoru před nebezpečnými tvory. Je to taková výstražná siréna, která nás už dlouho chrání před pokousáním pavoukem nebo uštknutím hadem.

Léčivé přípravky z přírodních bylin nemusejí vždy prospívat lidskému zdraví. Nový výzkum ukázal, že směsi z bylin, které obsahují jedovatou kyselinu aristolochovou a podobné látky, mohou vést ke vzniku rakoviny jater.

Kyselinu aristolochovou obsahují rostliny z čeledi podražcovitých. Tyto rostliny se přitom běžně využívají v asijské tradiční medicíně k usnadnění porodu, poporodní péči i v dalších případech.

TIP: Nečekaný pomocník: Virus podporující imunitu v boji proti rakovině jater

Vědci ovšem zjistili, že 78 procent studovaných případů nejběžnějšího nádoru jater na Tchaj-wanu vykazuje mutaci, která je typická pro působení kyseliny aristolochové. Právě na Tchaj-wanu jsou přitom podražce v tradiční medicíně velmi oblíbené. Nebezpečně „léčivé“ byliny ale ohrožují lidi po celém světě, i když v menší míře.

Obrázek z radioteleskopu ALMA ukazuje mladou horkou hvězdu V1247 Orionis, která je obklopená cirkumstelárním diskem z plynu a prachu. Disk se jeví jako složený ze dvou částí: z pěkně definovaného centrálního prstence a z jemnějšího půlměsíce ve vzdálenějších oblastech.

Tmavá oblast mezi prstencem a půlměsícem je pravděpodobně způsobena přítomností mladé planety. Jak planeta obíhá kolem své mateřské hvězdy, její pohyb vytváří oblasti vysokého tlaku po obou stranách její dráhy. Takové oblasti vysokého tlaku se mohou stát bariérami okolo oblastí tvorby planet: částice prachu jsou v nich uvězněny po miliony let, díky čemuž se mohou k sobě připojovat a růst.

Vysoké rozlišení přístroje ALMA poprvé umožňuje studium komplikované struktury takovéhoto prachového víru. Snímek zachycuje nejen půlměsícovou past na prach na vnějším okraji tmavého pásu, ale také oblasti přebytku prachu v prstenci, což naznačuje možnost existence druhé pasti, která se vytvořila uvnitř možné dráhy planety. To by potvrzovalo předpovědi dřívějších počítačových simulací.

Polapení prachu je základem jedné ze současných teorií vzniku planet. Podle předpovědi by prachové částice měly doputovat do centrální hvězdy a být zničeny ještě dřív, než by měly čas vyrůst do planetesimální velikosti (říká se tomu problém radiálního driftu).

Etruská civilizace, která se vyvíjela na území Itálie přibližně od 8. století př. n. l. a položila základy římské kultury, dodnes nepřestává udivovat svou vyspělostí. Etruští inženýři byli vynikajícími staviteli měst a propracovaných vodovodních systémů. Etruská sochařská díla – například proslulá Vlčice kapitolská nebo Apollon z Vejí – se zařadila mezi opravdové perly starověkého umění. Přesto o původu této civilizace víme pramálo. Stejně jako o jejím tajemném jazyku, jehož jedna část vycházela z řecké abecedy, druhá má však, stejně jako geneze Etrusků, původ neznámý. 

Vláda železné ruky 

Ne náhodou se etruská kultura vyvinula právě ve střední Itálii. Hlavní příčinou rozvoje bylo zdejší naleziště železa, jednoho z nejvzácnějších kovů své doby. K toskánským břehům připlouvaly lodě ze všech částí Orientu a obchodníci skupovali železo ve velkém. Etruská civilizace se tak stala velmocí celého Středomoří. 

Etruskové žili v samostatných městských královstvích, která spojoval jazyk, náboženství a kultura. Avšak právě fakt, že neměli jednotný silný stát, nakonec vedl k jejich zániku. V 5. století př. n. l. etruská města na severu vyplenili Keltové, jih upadl pod nadvládu řeckých kolonizátorů a střed Itálie dobyli Římané. Ti od Etrusků převzali nejen architekturu, kulturu a náboženství, ale etruského původu byli i první římští vládci. Čím více však rostla moc Říma, tím rychleji etruská civilizace umírala. Nezávislost definitivně ztratili v 1. století př. n. l., kdy se přestal používat jejich jazyk a všechna jejich města pohltila Římská říše. 

Města zrozená z kříže 

Založení etruských měst probíhalo na základě přísně stanovených náboženských rituálů. Nejdříve byly posvátnou holí v zemi vyryty dvě hlavní cesty tvořící „svatý kříž“ složený z linie „cardo“ orientované severo-jižně a „decumanum“ na východ-západ. Vznikly tak čtyři menší části, ve kterých se zrodila síť dalších ulic. V centru kříže Etruskové vyhloubili jámu zakrytou kamennými deskami, která představovala bránu spojující svět živých a mrtvých. Města byla obehnána hradbami a jejich brány zasvěcovali kněží různým bohům, z nichž každý musel mít svůj chrám a svoji ulici. Východní brána znamenala štěstí, ta západní představovala neštěstí a procházeli jí lidé odsouzení na smrt.

Etruskové věřili, že život každého člověka řídí bohové, kteří s lidmi komunikují na základě přírodních úkazů. Jejich speciálně školení kněží dokázali poselství bohů interpretovat například z letu ptáků, výskytu blesků nebo rozložení vnitřností obětovaných zvířat. Obloha byla rozdělená na šestnáct rovnoměrných částí, z nichž každá patřila jednomu bohu. Ten dával znamení prostřednictvím blesku. I ještě teplé vnitřnosti (plíce, srdce či játra) vyjmuté z právě zabitých zvířat se dělily na sektory ovládané jednotlivými bohy. Pozoroval se u nich především jejich tvar, velikost, barva a případné zvláštnosti. K vyučování nových žáků se používaly bronzové či hliněné modely vnitřností. 

Ženy jako rovnocenné bytosti 

Dávní obyvatelé Itálie se kulturně i společensky v mnohém lišili od ostatních národů. Antičtí historikové ovšem nejvíce žasli nad postavením etruských žen ve společnosti. Ty měly v podstatě stejná práva jako muži: mohly vlastnit stejné bohatství a pyšnily se stejnou vzdělaností – alespoň v rámci vyšších sociálních tříd uměly číst a psát. Ženy zastávaly rovněž náboženské a právní funkce a po smrti vlastnily svoji hrobku s posmrtnou výbavou, což v té době u jiných národů patřilo k privilegiím mužů. 

Řecký filozof Aristoteles ve 4. století př. n. l. překvapeně popisoval, jak při slavnostech etruské ženy hodují se svými muži ležíce po jejich boku. Jeho údiv pramenil z toho, že v antickém Řecku měly na hodovní slavnosti povolen vstup pouze prostitutky. Prostituce existovala i u Etrusků, ale docházelo k ní především pod rouškou ušlechtilých cílů. Tzv. svatá prostituce se odehrávala ve speciálních chrámech, kde se v jednotlivých celách oddávaly kněžky poutníkům, aby obohatily nejen chrám, ale hlavně samy sebe.

Etruské ženy i muži milovali módu a krásné oblečení. Jejich šaty byly často zdobeny zlatem a do vlasů si upevňovali šperky z drahých kovů. Elegance Etrusků byla tak vyhlášená, že staří Římané pro vyjádření dobrého vkusu používali úsloví „oblékat se v etruském stylu“. 

Hlavní výhody pověstných „automatů“ konstruktéra Kalašnikova pro náboj 7,62×39 mm spočívaly v nenáročné výrobě a nízké ceně, jednoduché obsluze a mimořádné odolnosti. Generalita v SSSR však sledovala vývoj pěchotních zbraní v USA, kde zkušenosti z vietnamské války vedly k rozšíření ráže 5,56 mm. I Sověti pak reagovali na poznatek, že většina přestřelek se odehrává na vzdálenost do 400 m, což je zároveň hranice efektivní střelby s běžnými mechanickými mířidly.

Moderní armády tak začaly snižovat ráži ručních zbraní ze 7,62 mm – omezil se tak i zpětný ráz zbraně a voják mohl nést více lehčí munice. Hlavní přednost ráže 5,56×45 mm ale podle tehdejších odborníků tvořily její devastační účinky. Zatímco 7,62mm střela tvořila čistý průstřel, rychlejší, lehčí, delší a méně stabilní 5,56mm projektil při nárazu ztrácel stabilitu, otáčel se a vyrvával celé kusy tkáně. Soupeři pak dokázal utrhnout končetinu, dotyčný pak vykrvácel, dostal do rány infekci a podobně. Sovětský tým Viktora Sabelnikova tedy zareagoval vývojem munice 5,45×39 mm se stejnou délkou, jako měl předchozí náboj 7,62×39 mm do AKM, tedy modernizované verze zavedené roku 1959.

Malorážový AK-74

Vývoj samotné pušky pro novou ráži probíhal od roku 1966. Vyhrála varianta A-3, která navazovala na AKM a na níž se podílel Michail Kalašnikov. Hlavní přednost A-3 spočívala v tom, že vojska se nemusela nějak zvlášť přecvičovat v zacházení s novou zbraní, která se navíc dala vyrábět na stávajícím továrním zařízení.

Tak se zrodil avtomat Kalašnikova obrazca 1974 goda. K jednotkám se dostal v druhé půli 70. let a v roce 1979 s nimi putoval do Afghánistánu. Zpočátku se pažba a předpažbí vyráběly ze dřeva, později se přešlo (stejně jako u pistolové rukojeti) na plast. Protože 5,45mm „automaty“ AK-74 se v sovětské armádě mísily se 7,62mm puškami AKM i AK-47, obdržela pevná pažba „malorážového“ kalašnikova na boku dvě prohlubně. Ty jej měly nejen odlehčit, ale také umožnit jen „po hmatu“ (kupříkladu ve tmě) odlišit obě zbraně a zabránit tak v extrémních situacích zaměňování zásobníků obou pušek.

Mířidla AK-74 se dala nastavovat až do 1 000 m, účinný dostřel však činil jen 500 m. Mohutná válcová úsťová brzda u AK-74 snižovala zpětný ráz na třetinu hodnoty obvyklé u AKM. Používaly se buď zásobníky hladké hnědooranžové, nebo černé a zvrásněné. 

Hlavně kratší i delší 

Stejně jako v případě AKM, i typ AK-74 vznikal v několika verzích. AKS-74 určený pro výsadkáře používal ramenní opěrku v podobě lichoběžníku sklápěného na stranu. Další varianta, AKS-74U, podstoupila navíc zkrácení hlavně a používaly ji a používají především speciální jednotky SPECNAZ, KGB, FSB, osádky vrtulníků a obrněných vozidel. Má trychtýřový tlumič plamene, přesná střelba je účinná do 200 m. Vedle toho se však některé sovětské satelity snažily dodat k vyráběným AK-74 nějaké svoje vylepšení, takže například východoněmecký AK-74 má odlišnou ramenní opěrku a plynový nástavec.

Až v roce 1991 vznikla v Rusku varianta AK-74M. Nelze ji téměř rozlišit od první verze, její pevná černá plastová pažba se však dala sklápět na stranu tak, aby zbraň mohli snadno přepravovat motostřelci v těsných prostorách bojových vozidel pěchoty.

Zásobník na 45 ran

Stejně jako AKM, i AK-74 má těžší verze, určené k přesnější střelbě na větší vzdálenosti. Jde o lehký kulomet RPK-74. Jeho hlaveň s dvojnožkou zakončuje válcová úsťová brzda a tlumič, pevná pažba v odlišném tvaru než u „automatu“ AK-74 vykazuje příjemnější úchop při střelbě vleže a umožňuje zasunout 30, 45 nebo 60ranný schránkový zásobník, výjimečně i zásobník bubnový na 100 nábojů.

Nejvíce se však užívá varianta pro 45 nábojů. Variantou RPKS-74 se sklopnou pažbou disponují výsadkáři, modifikace RPKM-74 pak využívá moderních plastů a pevnou pažbu, sklopnou doleva. U těchto „automatů“, prodloužených na lehké kulomety – hlavní podpůrnou zbraň družstva – se účinný dostřel prodlužuje na 600–800 m. 

AK-74

• VE SLUŽBĚ: Od roku 1974
• DOSUD VYROBENO: 5 000 000 ks
• HMOTNOST BEZ ZÁSOBNÍKU: 3,07 kg
• HMOTNOST 30RANNÉHO ZÁSOBNÍKU: 0,23 kg
• CELKOVÁ DÉLKA: 943 mm
• DÉLKA HLAVNĚ: 415 mm
• MUNICE: 5,45×39 mm
• KADENCE: 650 ran/min
• ÚSŤOVÁ RYCHLOST STŘELY: 880–900 m/s
• ÚČINNÝ DOSTŘEL: 500 m
• MAX. DOSTŘEL: 3 150 m 

Příliš silné afghánské zdi 

Stejně jako začali Američané už ve Vietnamu postupně zjišťovat, že 5,56mm střely „neprostřelí křoví“, respektive že je vychýlí z dráhy pralesní vegetace a že v některých situacích vadí jejich malá průbojnost, čekaly potíže i na Sověty v Afghánistánu. Ve skutečných bojových podmínkách střelci z 5,45mm pušek AK-74 nejdříve oceňovali jejich nízkou hmotnost, později ale zjišťovali, že účinek příliš lehkých projektilů v řadě skutečností zaostává za 7,62mm municí do starších AKM.

Velká část přestřelek se odehrávala ve vesnicích s domky z nepálených cihel, s hliněnými valy a kamennými zídkami, které klasická ráže 7,62 mm probíjela lépe. I při dalších bitvách v ulicích čečenské metropole Groznyj, v irácké Fallúdži a jinde se pro palbu na protivníky skryté za dveřmi, pytli s pískem, dřevěnými fošnami, slabšími zdmi či vozidly a vraky náboj 5,45 mm příliš nehodil. 

Různorodá příslušenství

Dodejme, že po vyhodnocení poznatků z mimoevropských bojišť dnes vývoj střeliva pěchotních zbraní směřuje zpět – někam mezi ráži 5,56 a 7,62 mm. Pokud jde o další rozpracování AK-74, po rozpadu SSSR tamní zbrojovky vyvinuly řadu variant navazujících na AK-74 nebo je kombinujících s dalšími typy. Rodina „kalašnikovů“ se tak stala méně přehledná, neboť Rusko usilující o návrat do pozice velmoci a zasahující do řady konfliktů dnes produkuje a zkoumá několik typů současně.

Každý z nich většinou umožňuje sestavovat „stavebnicové“ verze pro různé druhy střeliva tří a více ráží, určené pro výsadkáře, speciální komanda, klasickou pěchotu, snajpry, ale i lovce a sportovce. To vše s nejrozmanitějším příslušenstvím, lištami, tlumiči, granátomety a zaměřovači. Některé z hypermoderních „kalachů“ přitom Moskva nabízí jen na export. Hlavní výhody prvotní Kalašnikovovy konstrukce AK-47/AKM, tedy odolnost založená na jednoduchosti a výrobní nenáročnosti, se tak částečně obrací ve svůj opak. 

Umělé inteligence již prokázaly, že jsou výborné v analýzách obrazu. V některých případech hravě porážejí své lidské tvůrce. A my bychom to mohli využít ve svůj prospěch.

To je i případ diagnostiky rakoviny prsu. Tato rakovina je nejčastějším nádorem u žen, její detekce ale přitom není úplně jednoduchá. Vývojáři umělých inteligencí z laboratoří MIT proto vycvičili jednu takovou inteligenci, které poskytli přístup k velkému množství rozmanitých údajů o pacientech i o léčbě nádorů prsu a dalších souvislostech.

Umělá inteligence předčí diagnostiky

Vycvičená umělá inteligence potom dokázala detekovat rakovinu prsu u celkem 335 žen s přesností 97 procent. Tato umělá inteligence je tím pádem lepší diagnostik, nežli lidští odborníci, kteří se do značné míry spoléhají na snímky z mamografu.

TIP: Jak vybrat zárodky pro umělé oplodnění? Nejlépe to zvládne umělá inteligence

Přesná diagnóza je u rakoviny velmi důležitá. Některé nádory uniknou pozornosti lékařů a zvláště u rakoviny prsu jsou někdy pacientky léčeny zbytečně, protože zhoubný nádor ve skutečnosti nemají. Proto by se umělá inteligence mohla stát velmi užitečným pomocníkem lidských diagnostiků.

Cestující, kteří 22. října 1895 nasedali do vlaku ve francouzském Granville, rozhodně nemohli tušit, jak dramaticky jejich cesta skončí. Vlak cestou nabral přibližně desetiminutové zpoždění, se kterým se ale strojvůdce Guillaume-Marie Pellerin nehodlal smířit. Vlak vjel na pařížské nádraží Gare Montparnasse příliš velkou rychlostí, vzduchové brzdy Westinghouse ale nefungovaly správně a ruční brzda již nedokázala rozjetý kolos zastavit.

TIP: Skok ocelového oře: Co před 125 lety způsobilo nehodu vlaku na nádraží Montparnasse?

V 16:00 prorazila parní lokomotiva skleněné okno stanice, půlmetrovou zeď terasy a zřítila se na tramvajovou zastávku o deset metrů níže na Place de Rennes. Jen těsně minula právě projíždějící tramvaj. Dvanáct vagónů se 131 cestujícími zůstalo nevykolejených nahoře ve stanici. Při nehodě bylo vážně zraněno pět lidí a na ulici zemřela prodavačka novin Marie-Augustine Aguilardová, kterou usmrtily kusy padajícího zdiva. Strojvůdce Pellerin seskočil z lokomotivy těsně před nehodou. Za svou riskantní jízdu si později vysloužil pokutu 50 franků a dva měsíce vězení.