Neforemné trubice stříkající hořlavou tekutinu se prvního bojového nasazení dočkaly začátkem Velké války. Šlo o jednoduché a zblízka účinné zbraně. Základ tvořila nádoba s kapalinou zkombinovanou z benzinu, nafty, petroleje, mazutu nebo rostlinných olejů. Tekutina ale nesměla shořet dřív, než dolétla k cíli. Výstřik zajišťovala tlaková nádoba s hnacím plynem a zápalným systémem.

Nevýhodu plamenometů však představovalo to, že se jejich obsluhy musely přiblížit co nejblíž k protivníkovi. Proto když se roku 1916 objevily v bitvě na Sommě první britské tanky, stratégy armád Dohody ihned napadla myšlenka na spojení těchto dvou mechanismů. Osádka obrněnce se totiž mohla dostat k nepřátelským zákopům s mnohem menším rizikem, a zároveň disponovala účinnějším plamenometem než pěšák s těžkou nádrží hořlaviny na zádech. Do konce bojů se však nasazení nedočkal žádný z těchto převážně pokusných typů a ve 20. letech se vývoj na čas zastavil...

Habešská premiéra

Prvenství v nasazení ohňometných vozidel patří Italům, kteří – stejně jako další výrobci obrněné techniky – koncem 20. let podlehli „módě“ lehkých dvoumístných tančíků. Dospěli až k typu Carro Veloce L3/35 a v srpnu 1935 přišla do italské výzbroje i verze Carro Lancia Fiamme L3/35. Do jejího trupu se však vešla pouze pětadvacetilitrová nádrž zápalné kapaliny a většinu jejích zásob proto obrněnec táhl za sebou v nádobě na dvoukolovém vozíku. To ale výrazně zhoršovalo jízdní vlastnosti. Když 3. října 1935 zaútočil Mussoliniho režim na východoafrickou Habeš, soustředil Řím k invazi i 239 tančíků včetně těch plamenometných.

Ty poprvé zasáhly u Kossaku 17. dubna 1936. V afrických podmínkách i lehce obrněný a nemotorný stroj chrlící plameny domorodé bojovníky těžce demoralizoval. Navíc Habešané disponovali jen několika kusy protitankových 20- a 37mm kanonů a velká část z nich měla stále jen bodné a sečné zbraně. Plamenometné typy Carro Lancia Fiamme L3/35 se dostaly i do Španělska zmítaného občanskou válkou, kde je nacionalisté nasadili v bitvách u Guadalajary a u Teruelu v roce 1937. Zastaralé L3/35 se dočkaly nasazení ještě za druhé světové války – v únoru 1941 dorazila do libyjského Tripolisu tanková divize Ariete s 24 těmito plamenometnými tančíky v sestavě.

Proti Japoncům i Finům

Vývoji této zbraně se věnovala rovněž Moskva. Sovětské obrněnce kromě zášlehů plamene dokázaly také zadýmovat bojiště nebo ho zamořovat chemickými látkami. Práce na prvním tanku odvozeném od T-26 začaly v roce 1932, do sériové výroby se plamenometná vozidla dostala pod označením ChT-26. Jedna z původních dvou kulometných věží zmizela a prostor pod ní posloužil k umístění nádrže s hořlavinou a nádrží se stlačeným vzduchem. Tank vezl 400 litrů zápalné směsi, což stačilo na 40 pětisekundových zášlehů na 40 metrů.

Hořlavinu z nádrží do výmetné hlavně přiváděly hadice. Aby se zabránilo otočení věže kolem dokola a ukroucení hadic, došlo k omezení jejího pohybu. Celkově v letech 1936–1939 vzniklo 401 těchto vozidel. Na výrobních linkách je v období 1937–1939 postupně nahradil přepracovaný ChT-130 s jednou věží. V té zůstal zachován kulomet, kdežto kanon nahradil silnější plamenomet s dostřelem 50 metrů.

Na podzim 1939 poté úspěšně prošel testy další typ – ChT-133, postavený opět na základě T-26, ale s novou věží. Mezi lety 1939–1940 ho vzniklo celkem 269 exemplářů. Sověti poprvé bojově nasadili devět ChT-26 v roce 1938 při bojích s Japonci u jezera Chasan, o rok později už u Chalchyn golu bojovalo několik desítek ChT-26 i novější ChT-130. V zimě 1939–1940 se pak zapojily do zimní války s Finy. Ti také šest obrněnců ukořistili a následně použili proti původním vlastníkům.

V sobotu 3. června úspěšně vypustila společnost Elona Muska SpaceX nosnou raketu Falcon 9, s kosmickou lodí Dragon na zásobovací misi CRS-11, pro Mezinárodní vesmírnou stanici (ISS). Na podobné zprávy jsme si už zvykli. Tento let je ale výjimečný.

Shodou okolností jde o jubilejní 100. start kosmické lodi z komplexu 39 Kennedyho vesmírného střediska na floridském mysu Canaveral. Právě odtud odlétala posádka Apolla 11 na Měsíc a SpaceX zde pokračuje v tradici revolučních vesmírných letů.

Recyklovaný Dragon

Ještě mnohem významnější ale je, že do vesmíru tentokrát odletěla již jednou použitá nákladní kosmická loď Dragon v1. Jde o loď, která se zúčastnila zásobovací mise CRS-4 a strávila ve vesmíru 4 týdny od září do října 2014. Loď Dragon je momentálně na oběžné dráze a během 5. června by se měla spojit s Mezinárodní vesmírnou stanicí.

TIP: Kosmická loď Dragon se vrátila z ISS na Zemi. Přivezla cenný náklad

Na stanici veze Dragon náklad o váze 1 665 kilogramů v prostředí s udržovaným tlakem, který obsahuje vybavení pro experimenty, zásoby pro posádku a nové vybavení stanice. Na palubě má ale i dalších 1 002 kg materiálu vystaveného vnějšímu prostředí, který zahrnuje tři vědecké experimenty určené pro instalaci vně stanice. Jde o experimenty Roll-Out Solar Array (ROSA), Neutron Star Interior Composition Explorer (NICER) a Multiple User System for Earth Sensing (MUSES).

Když australští vědci analyzovali krev karet obrovských, které odchytili na Velkém bariérovém útesu u pobřeží severovýchodní Austrálie, identifikovali v ní řadu příměsí, které v ní rozhodně nemají být. Želvy měly v krvi například stopy alopurinolu, léku na dnu a další choroby spojené se zvýšenou hladinou kyseliny močové v krvi. Měly tam i milrinon, což je lék pro pacienty se srdečním selháním.

TIP: Jak zjistit stáří mořských želv? Pomocí testů jaderných zbraní!

Velký problém také představují chemikálie pocházející ze zemědělství. V krvi karet vědci objevili například produkt vznikající při rozpadu jednoho insekticidu. Výzkum mimo jiné ukázal, že mořské želvy mohou sloužit jako bioindikátory znečištění Velkého bariérového útesu i jiných míst v oceánu.

Kratochvíle bohatých

Co: Draisina
Kdy: 1817

Baron Karl Drais přivedl v německém Mannheimu na svět novinku, jež nazval Laufmachine (v překladu „běžící stroj“). Později proslula pod názvem draisina či počeštěně drezína. Stroj sestával z dvou kol za sebou a řídítek. Uváděl jej do pohybu jezdec rychlou chůzí, jak to známe u dnešních dětských odrážedel. Oblíbili si jej příslušníci vyšších kruhů, zvláště v Anglii a Francii, a proto se mu začalo říkat „dandy horse“. Zdatný řidič na něm dokázal jet až rychlostí 15 km/h.

Na „kostitřasu“ do ulic

Co: Velociped
Kdy: 1860

Velocipéd přezdívaný „kostitřas“ již byl vybaven pedály a klikou na předním kole. Na svět jej společně přivedli kovář Pierre Michaux a bratři Oliviérové, kteří jeho nápad financovali. Nelichotivou přezdívku si vysloužil proto, že kombinace dřeva a kovu činila jízdu zejména na dlážděných uličkách značně nepohodlnou. Různé typy velocipédů (sériově vyráběny 1857 až 1871) pak posloužily jako předlohy pro dnešní bicykly i tříkolky.

Jízda plná závratí

Co: Vysoká kola
Kdy: 1870

Dalšími krůčky na cestě k dnešní podobě kola byly modely vybavené vysokými předními koly (o průměru až 1,5 m), díky nimž vzrostla efektivita šlapání. Přibyly i kovové rámy a gumové pneumatiky, což umožňovalo podstatně příjemnější jízdu. Zmíněná zlepšení si ale vybrala svou daň v podobě značné nestability strojů, z nichž bylo možné snadno přepadnout. Proto se vyráběly rovněž tříkolky a čtyřkolky, opatřené přídatnými koly vepředu či vzadu. V této době se také poprvé objevuje název bicykl.

Vítězství bezpečnosti

Co: Rover
Kdy: 1885

Vynález nižšího a bezpečnějšího kola, vyráběného sériově, představoval zásadní zlom v dějinách cyklojízdy – přesunul totiž bicykly z kategorie „hraček pro bohaté“ do kategorie „dopravní prostředek“. Jako první představil kolo moderního typu John Kemp Starley roku 1885 pod názvem Rover. Zásadní vylepšení oproti předchůdcům představovalo použití řetězového převodu (Starleyův patent), které umožnilo celkové snížení konstrukce. Průměr předního kola se již značně blížil tomu zadnímu a pohon obstarávaly pedály, kliky, řetězy a ozubená kola.

Gumová revoluce

Co: Pneumatika
Kdy: 1888

Skotský veterinář působící v Dublinu John Boyd Dunlop se již nemohl dívat na drkotání svého tříletého syna na dětském bicyklu. Potáhl kola po obvodu gumovými hadicemi, na konci je spojil a naplnil vzduchem pomocí pumpičky na fotbalový míč. První pneumatika byla na světě! Již o rok později slavil objev velký úspěch na cyklistických závodech po celé Evropě. S prakticky stejným vynálezem přišel ovšem už roku 1845 Robert William Thomson – jeho myšlenka však tehdy kvůli nedostatku uplatnění zapadla. 

Bezpečné zastavení

Co: Brzda
Kdy: 1895

Britský inženýr Frank Bowden koupil malou dílnu na výrobu kol a vznikla firma Raleigh Bicycle Company. Ta se proslavila mimo jiné tím, že začala později místo tyček a táhel využívat vynález irského technika Ernesta Monningtona Bowdena, lanko opatřené pevným obalem. Vznikla tak tradiční kombinace brzdových páček, bowdenů a čelisťových brzd se špalíky. Nedlouho nato se objevila také brzda zpáteční, přezdívaná „torpédo“, u níž pro zastavení stačilo jen zpětně sešlápnout pedály. Roku 1895 se začaly používat první primitivní světla a blatníky, kterým se tehdy říkalo „ochranný pás proti blátu“ a byly vyrobeny z plátna. Ve stejné době se objevují první velké cyklistické závody.

„Motorka“ pro mladé

Co: BMX
Kdy: 1970

Kalifornští teenageři se snažili napodobovat své motokrosové hrdiny a zrodila se cyklistická disciplína zvaná BMX (z anglického Bicycle Motocross). Používají se u ní speciální kola o průměru 20 palců (50,8 cm) a chybí některé standardní součástky jako přehazovačka, odpružená vidlice či kotoučová brzda. BMX má řadu podkategorií – od volného stylu až po tzv. bikros, charakteristický uzavřenou tratí s řadou skoků či klopených zatáček.

Z města do přírody

Co: Horská kola
Kdy: 1981

Kalifornský cyklista a mechanik Gary Fisher začal jako první masově vyrábět kola určená pro jízdu na zvláštních terénech, nazývaná horská kola neboli MTB (z anglického mountain bike). Kola vybavená robustnějšími a menšími rámy a širšími pneumatikami umožňují vzpřímenější polohu jezdce v sedadle a rychle získaly na popularitě. Roku 1996 se závody na horských kolech oficiálně staly olympijskou disciplínou. Dnes patří ke standardu dražších modelů odpružení přední i zadní vidlice.

Starý nový vynález

Co: Elektrokola
Kdy: 1998

Kola kombinující šlapání a elektrický pohon se objevila už roku 1897. První takový prototyp sestavil Hosea W. Libbey z amerického Bostonu. Opravdový rozvoj elektrických kol ale nastal až koncem minulého století vylepšením elektromotorů a kapacity baterií. V roce 1998 už existovalo na trhu 49 různých typů e-kol, lišících se použitým akumulátorem i typem terénu, pro který mají sloužit.

Skladná a efektivní budoucnost

Co: Vision
Kdy: 2016

Jeden z nejzajímavějších konceptů kola budoucnosti představila na veletrhu Eurobike ve Friedrichshafenu firma Brose, která je známá především z automobilového průmyslu. Její kolo s názvem Vision nabízí řadu zlepšení – například řídítka se po zaparkování zasunou do vidlice předního kola, čímž prostředek zabírá méně místa. Podobně lze sklápět i sedadlo, u nějž se zároveň zablokuje zadní kolo a slouží tak i jako zámek.

Latinský výraz pro granátové jablko pomum granatum což znamená „ovoce s mnoha semeny“. Tento název pak přejala starofrancouzština a odvodila z něj výraz granate, používaný pro kámen rudé barvy, připomínající zrníčko granátového jablka. Ve skutečnosti se nerost mineralogicky správně nazývá pyrop. 

Rovněž termín pro vrhanou výbušninu granát pochází z francouzštiny. Jeho přechod do angličtiny je zaznamenán kolem roku 1590. Plné původní významy této odvozeniny už asi nevypátráme – předpokládá se však, že vznikla na základě faktu, že první granáty obsahovaly spoustu kulí podobně jako granátové plody semínka.

ZOO v Amsterdamu již několik let hostí homosexuální dvojici supů bělohlavých. Chovají se jako klasický pár supů, staví si společně hnízdo a také se spolu páří. Jako dva samci se ovšem vajíček nedočkají. Odborníci v ZOO jim nedávno věnovali opuštěné vajíčko a gay pár se ho ihned ujal. Vajíčko úspěšně vyseděli a adoptovaný malý sup teď má dva tatínky, kteří se o něj podle dostupných zpráv příkladně starají.

Homosexualita je mezi ptáky ve skutečnosti velmi běžná. Známe ji u nejméně 130 ptačích druhů. U některých z nich tvoří nemalou část trvalých párů právě homosexuální dvojice.

TIP: Ptačí sexualita: Nezaměstnaní opeřenci navazují homosexuální svazky

Nově vychované mládě je skvělou zprávou pro vědce, protože tito supi snášejí jenom jedno vajíčko ročně. Každý nový sup je dobrý a může se stát součástí programů pro návrat supů do volné přírody.

Fyzik Jakob O´Reilly napsal k případu, který se odehrál roku 1788 na Žatecku: „(Bába) uchopila svýma vražednýma rukama přešpičatý hák, s nímž roztrhala rodidla svému vlastnímu pohlaví a zahubila po předlouhém martyriu matku i dítě (…). Nevědomost je u takové troufalé porodní báby stejně tak nebezpečná jako dobře naostřená a obnažená šavle v rukou šílence.“ Jak překvapující však bylo zjištění, že Elisabeth Barbara Mayerová nebyla žádnou „fušerkou“, ale kvalifikovanou porodní bábou!

Vymezení „řemesla“

Aféra Mayerové zachycuje kruciální problém, který od středověku provázel porodní báby – vysoká úmrtnost dětí i matek v důsledku nedostatečného vzdělání, vědomostí. Není se čemu divit, většina těchto žen původně představovala především výsledek ženské solidarity, neboť se mezi nimi nacházely sousedky, přítelkyně, matky, tety či cizí rodičky. Časem vynikla ta nejobratnější, většinou starší vdaná či ovdovělá žena bez malých dětí, mezi niž a matku vstoupil postupně honorář. V českých zemích pocházejí první dochované zprávy o „bábách pupkořezných“ z období 14. až 15. století.

K řešení neblahého stavu, stejně jako k omezení mystiky v babských praktikách, mělo napomoci podřízení bab veřejné moci. Počáteční pokusy získat kontrolu nad výkonem babické praxe vzešly ze strany některých měst, jež za tímto účelem vyhlásila babický řád. Poprvé se tak stalo v Řezně roku 1452, během 16. století následovala tento příklad další města. Řády byly závazné pro všechny vykonavatelky v příslušné oblasti, stejně jako složení odborné zkoušky před městským lékařem nebo vyzkoušenou porodní bábou.

Zpočátku však upravovaly jen morální a náboženský aspekt porodnické praxe. Na jejich základě mohly báby poskytovat „nouzový křest“ umírajícím nebo nenarozeným plodům, současně měly zapovězeno pohřbívat nepokřtěná novorozeňata nebo používat magické praktiky. Z hlediska mravnosti pak na ně řády apelovaly hlavně ve věci alkoholismu, mnohé totiž holdovaly nadměrnému pití.

Snaha o profesionalizaci

Od konce 17. století se v Evropě začala množit nařízení, aby báby skládaly teoretické zkoušky u přísežných chirurgů atestovaných univerzitou. Tímto způsobem jim byly profesně podřízeny. Současně došlo k dalšímu vymezení jejich pravomocí, nově se objevuje zákaz podávání léků, používání nástrojů a jiných druhů léčitelství. Navíc se začíná rozlišovat porod „přirozený“ od „nepřirozeného“, který byl určen výhradně kompetenci lékaře, porodníka či chirurga.

Kontrola formou těchto zkoušek se samozřejmě ukázala jako nedostačující zárukou zlepšení kvality babictví, proto od poloviny 18. století začali panovníci a univerzity prosazovat zřízení vzdělávacích kurzů pro adeptky babického umění. Výjimkou byla Francie, která už od poloviny 17. století disponovala porodnickou školou, jedinou v Evropě.

Rakouská monarchie vydala první dvorní dekret vstříc k profesionalizaci babictví roku 1745. Nařizoval adeptkám přednášky z anatomie a sledování pitev ženských těl. Také byly určeny sankce pro praktikující nevyučené báby. Pokud byla přistižena poprvé, dostala pokutu 6 tolarů, podruhé dvojnásob a na potřetí ji čekalo bití. Od roku 1786 byl zdravotní personál v krajích rozšířen o krajského chirurga a krajskou porodní bábu, která měla na řádnou kvalifikaci všech pomocnic v kraji dohlížet.

S rozpětím křídel 117 metrů je Stratolaunch největším letadlem na světě. V první sérii testů se zkouší tankování, následovat budou další zkoušky včetně pojezdových, poté společnost přikročí ke zkušebním letům. První start s vypuštěním rakety je naplánován na rok 2019.

Stratosférický obr

Gigantický letoun se dvěma trupy je vybaven šesti motory, které používá Boeing 747 zvaný Jumbo Jet. K přistání a vzletu nosič raket potřebuje skoro čtyřkilometrovou dráhu.

TIP: Virgin Galactic je zpět: Nový raketoplán SpaceShipTwo zvládl samostatný let

Předpokládá se, že letoun bude vypouštět rakety Pegasus, za nimiž stojí společnost Orbital ATK. Zmíněná raketa je navržena, aby mohla startovat z podvěsu speciálních letounů a v prvotní fázi letu se chová jako raketový letoun.

Hlavní výhodou odpalování raket ze spodní části stratosféry je vyhnutí se hustým vrstvám atmosféry, kde konvenční rakety spotřebují velkou část pohonných hmot a jsou vystaveny velkým aerodynamickým silám a tlakům. Důležitou roli hraje v případě konvenčně odpalovaných raket počasí. Tento problém je téměř zcela eliminován vysokou výškou a raketa Pegasus je tak téměř nezávislá na povětrnostních podmínkách. Důležitým faktorem je také nižší finanční náročnost. Provoz letounu je v porovnání s výstavbou a údržbou pozemních základen minimální. Vysoká mobilita letounu také dovoluje častější startovací okna a umožňuje přesnější navedení na orbitu a tím i vyšší účinnost.

Bledule jsou vytrvalé byliny, které nepříznivé období přečkávají pomocí cibulí. Jsou jednodomé s oboupohlavnými květy. Pod květenstvím jsou dva listeny, které jsou volné nebo zcela srostlé a tvoří toulec. Plodem je trojpouzdrá tobolka. Jen málokdo ví, že rod bledulí se neomezuje jen na bleduli jarní. Je mnohem různorodější a v širším pojetí obsahuje asi 15 druhů rozšířených v Evropě a Středomoří. Od blízce příbuzných sněženek se liší například tím, že vnější a vnitřní okvětní lístky jsou stejné, zatímco sněženky mají vnitřní okvětní lístky nápadně menší.

TIP: Smrt krásných stromů aneb Proč umírají australské eukalypty?

V současnosti rozdělují někteří vědci tento rod na dva rody – vlastní bledule (Leucojum) a bledulky (Acis). Rod Acis byl popsán R.A. Salisburym již v roce 1807, ale kolem roku 1880 byly oba rody sloučeny. Na základě studia DNA pak byly v posledním desetiletí znovu uznány a odděleny. Vlastní bledule kvetou na jaře a na konci okvětních lístků mají žlutou či zelenavou skvrnu a ploché listy. Bledulky bývají menší, mají čistě bílé či narůžovělé květy a úzké listy, jejichž průřez má tvar písmene U. Některé bledulky kvetou na podzim a jiné na jaře.
Vědecký název Leucojum pochází z řeckého leukós = bílý. Acis byl řecký bůžek (v Haydnově opeře Pastýř), do kterého se zamilovala nereida Galathea a ze žárlivosti jej zabil kyklop Polyfémos. Galathea pak umírajícího Acise přeměnila v prameny stejnojmenné řeky pod sopkou Etnou.

Bledule jarní (Leucojum vernum)

Z cibule vyrůstají dva až čtyři zelené listy. Obloukovitě prohnutý stvol nese jeden nebo dva květy, okvětní lístky jsou stejně velké, na konci poněkud ztloustlé se žlutou či nazelenalou skvrnou. Květy jsou opylovány především včelami. Semena jsou žlutavě hnědá.

Velikost: až 30 cm
Doba květu: březen, duben 
Rozšíření: střední Evropa od jižního Polska po střední Itálii a severní Balkán, západně zasahuje až do severovýchodního Španělska
Ekologie: olšiny, vlhké suťové lesy, prameniště
Pěstování: v zahradní kultuře od 15. století
Ochrana: Ohrožený druh ČR. Chráněna je také v Maďarsku, v Polsku, na Slovensku, v Německu a na Ukrajině.

Bledule letní (Leucojum aestivum)

Z cibule vyrůstá 3–6 listů a přímý stvol, jenž nese 3–5 květů. Ty jsou uspořádány ve šroubeli na nestejně dlouhých stopkách. Květy jsou menší než u bledule letní, na konci okvětních lístků mají nazelenalou skvrnu. Semena jsou černá, lesklá.

Velikost: až 50 cm
Doba květu: květen, červen 
Rozšíření: jihovýchodní a střední Evropa, u nás vzácně pouze v dolním Podyjí a dolním Pomoraví
Ekologie: lužní lesy
Ochrana: Kriticky ohrožený druh ČR. Chráněný v Maďarsku, ve Švýcarsku, na Ukrajině a v Rusku.

Bledulka nicezská (Acis nicaeensis, syn. Leucojum nicaeense)

Z cibule vyrůstá větší počet 2-5 úzkých listů. Stvol je jednokvětý či dvoukvětý. Květy jsou miskovité čistě bílé, dolu obloukovitě skloněné s nápadnými žlutými k sobě přitisklými prašníky.

Velikost: až 15 cm
Doba květu: květen
Rozšíření: několik málo populací na hranicích Francie a Itálie
Ekologie: Středomořské křovinaté porosty
Ochrana: Evropsky chráněný druh vedený v Bernské úmluvě a v NATURA 2000.

Léčivé alkaloidy bledulí

Bledule obsahují toxické isochinolinové alkaloidy z nichž asi nejvýznamnější je lykorin a galantamine. Druhý jmenovaný je významným léčivem, využívaným již od 50. let 20. století především v bývalém Sovětském svazu. Má příznivý vliv na léčbu neurologických nemocí – například následků dětské obrny či Alzheimerovu nemoc. V poslední době také bylo zjištěno, že lykorin působí proti retrovirům, mechanismus účinku však není znám. Otravy bledulí jsou vzácné a dochází k nim při záměně za cibuli. Otrava se projevuje nevolností, zvracením, průjmem a celkovou slabostí.