Byl vyroben na zakázku jednoho z členů rodiny Rumigny v první čtvrtině 13. století. Původně byl určen pro ostatky sv. Maura, sv. Jana Křtitele a sv. Timoteje a byl uložen v klášteře Florennes v Belgii. Po zrušení kláštera ho roku 1838 koupil za 2500 franků Alfred de Beaufort, který ho nechal zrestaurovat a roku 1889 ho převezl na své panství v Bečově nad Teplou. Na konci druhé světové války majitel zámku Heinrich de Beaufort s rodinou z Bečova uprchli a relikviář ukryli pod podlahu kaple Navštívení Panny Marie.

Pohnutá historie

Roku 1984 kontaktoval československý konzulát ve Vídni Američan Danny Douglas, který měl zájem o legální koupi starožitnosti velkého významu, která měla být ukryta na našem území po roce 1945. Postupně vyšlo najevo, že se jedná o dutý předmět s vysokou historickou a uměleckou hodnotou zakopaný asi 100 kilometrů od Norimberka. Po pátrání v archivech byla nalezena fotografie relikviáře z roku 1932 a na podzim 1985 začal být prohledáván zámek v Bečově. Dne 5. listopadu 1985 byl relikviář nalezen. Místo úkrytu prý prozradil jiný druh hřebíku v podlaze.

Po objevení byl relikviář převezen do Prahy. Po vyřízení mnoha formalit se s restaurováním památky začalo až roku 1991. Prací se ujal dnes Národní úřad památkové péče v Plzni a trvaly 11 let. Relikviář byl rozebrán, vše bylo vyčištěno, poškozené části opraveny a některé nahrazeny zcela novými. Původní dubové jádro nahradila konstrukce z ořechu a relikviář byl kompletně zrestaurován roku 2002.

Relikviář sv. Maura je 140 cm dlouhý, 42 cm široký a 69 cm vysoký. Dřevěné jádro pokrývají reliéfy a filigránská výzdoba ze zlaceného stříbra a mědi doplněná emailovými destičkami, sklem, gemami a drahými kameny. Drahokamy a polodrahokamy doplnily většinou jejich původní středověké imitace. Kratší strany zdobí sošky sv. Maura a Krista, které doplňují po stranách postavy dvanácti apoštolů. Uvnitř schránka ukrývala ostatky několika osob, zvířecích kostí a části textilu z 8. až 13. století, které do ní byly po opravách navráceny. Po restaurování byl relikviář uložen na zámku v Bečově nad Teplou. 

Americký vesmírný gama teleskop Fermi zachytil signál gama záření z centra slavné galaxie M31 v souhvězdí Andromedy, který by podle odborníků mohl být stopou přítomnosti temné hmoty.

Tento signál je podobný gama záření, které teleskop Fermi již dříve pozoroval v centru naší galaxie Mléčné dráhy. I o tomto záření se spekuluje, že by mohlo souviset s přítomností temné hmoty.

Gama záření v galaxiích

Gama paprsky představují nejvíce energetickou formu elektromagnetického záření. V galaxiích, jako je Mléčná dráha nebo galaxie M31 by měly být běžné. Vznikají například tehdy, když se částice kosmického záření, které se pohybují rychlostí blízkou rychlosti světla, setkají s mezihvězdnou hmotou.

TIP: Stojí za objevem neznámého záření temná hmota?

Nová data teleskopu Fermi ale překvapivě ukazují, že v galaxii M31 je gama záření z velké části soustředěné v její centrální oblasti. Takové nečekané rozložení gama záření lze podle vědců vysvětlit tak, že vzniká ze zdroje, s nímž jsme zatím nepočítali. Možností je ve hře víc. Může to být populace výkonných pulsarů anebo právě temná hmota.

Willem Pennings, student technické univerzity v Eindhovenu, vytvořil vskutku originální stroj – třídič bonbónů. Jeho stroj dokáže podle barev roztřídit bonbóny Skittles nebo M&M’s (a určitě by si poradil i s českými lentilkami). Náklady na vývoj své chytré mašinky vyčíslil na 500 euro. A k čemu je dobé třídit bonbóny? Přece kvůli jejich chuti. Statistika oblíbenosti jednotlivých příchutí bonbónů Skittles totiž ukazuje, že zdaleka nejžádanější jsou červené s příchutí jahod. Preferuje je prý 34 % konzumentů. O druhé místo se dělí grepové, pomerančové a limetkové. Nejméně oblíbené jsou žluté, s příchutí citrónu. Kromě sladkostí lze stoj upravit pro třídění i dalších barevných věcí – například figurek či kuliček. Užitečnější vynález, aby člověk pohledal…

Rezistence vůči antibiotikům se stávají stále větší hrozbou. Pokud se současný trend nezmění, tak si kolem roku 2050 vyžádají infekce rezistentních bakterií kolem 10 milionů lidských životů ročně.

Kolem rozvoje rezistencí stále panují různá nedorozumění a omyly, které komplikují nezbytná opatření. Například, rezistence se vyvíjí u bakterií, nikoliv u jednotlivých lidí. Takže, pokud někdo neužívá antibiotika, tak to v žádném případě neznamená, že by byl chráněný proti rezistentním bakteriím.

TIP: Na americké prasečí farmě se objevily super rezistentní bakterie

Podle odborníků pak kvůli zmatkům často v této věci dochází k ignorování problému rezistentních bakterií jak mezi lidmi, tak i mezi politiky a administrativou. Situace je prý podobná jako v případě globálního oteplování. Ani problém s rezistencemi vůči antibiotikům se nevyřeší, pokud se budeme tvářit, že neexistuje.

NASA asi před rokem ohlásila, že vybrala společnost Lockheed Martin k vývoji převratného letounu nazvaného Quiet Supersonic Technology (QueSST) X-plane.

Tento letoun by měl vyzkoušet technologie, které budou nezbytné pro stavbu komerčního nadzvukového letounu, dost tichého na to, aby ho bylo možné bez potíží provozovat na běžných letištích.

Lockheed Martin už vyrobili model ve velikosti 9 procent zamýšleného demonstračního letounu. Teď mu začínají testy ve větrném tunelu, které proběhnou v centru Glenn Research Center v Clevelandu.

TIP: Rychle, ale také tiše: NASA vyvíjí méně hlučná nadzvuková letadla

Speciální nadzvukový tunel, kde bude nový typ letounu testován, vystavuje modely větru o rychlostech Mach 0,3 až Mach 1,6 (241 až 1530 km/h).

Švédsko se nezapojilo do válečného konfliktu už od roku 1814, neboť poslední dvě stovky let uplatňuje politiku nezúčastněnosti a neutrality. Aby si toto postavení udrželo, vzniklo zde hned několik firem zásobujících královskou armádu pozoruhodnými zbraňovými systémy. Asi nejvíce do povědomí pronikla společnost SAAB, jež se proslavila stíhačkami Tunnan, Draken, Viggen a Gripen, ale i raketovými komplety nebo torpédy. Světové proslulosti dosáhly též protiletadlové a protitankové kanóny Bofors. Mnohem menší popularitě se paradoxně těší další neotřelá konstrukce téhož výrobce – jediný bezvěžový hlavní bojový tank v dějinách.

Trojice variant

Podnět k vývoji tanku vzešel ze situace, v níž se královské obrněné síly nacházely po druhé světové válce. Jejich výzbroj tvořily hlavně lehké obrněnce a Švédové naléhavou potřebu výkonnější techniky dočasně vyřešili nákupem 300 britských tanků Centurion. Již v polovině 50. let však armáda vznesla požadavek na nový stroj domácí provenience, který by lépe odpovídal švédské vojenské doktríně. Ta se tradičně zaměřovala na defenzivu a důstojníci požadovali výkonný a těžce vyzbrojený stroj, který by zároveň vykazoval výjimečnou ovladatelnost a obratnost.

Od počátku se předpokládala stavba tří stovek obrněnců, a to výhradně ze švédských surovin a v místních zbrojovkách. Zadání se chopilo konsorcium Landsverk, Volvo a Bofors, které oživilo starší studie těžkého tanku KRV vyzbrojeného 155mm kanónem. Armáda však návrh zamítla, neboť se v porovnání s dalšími alternativami jevil jako příliš nákladný.

Švédové se totiž porozhlédli i v zahraničí a uvažovali o výrobě některého typu vyvinutého západoevropskými či americkými zbrojovkami. Varianta A (Angloamerican – angloamerická) počítala s tankem o hmotnosti 50 t, jenž by disponoval silným pancéřováním, avšak spíše podprůměrnou pohyblivostí. Varianta T (Tysk-fransk – německo-francouzská) předpokládala pořízení třicetitunového obrněnce, který by nižší úroveň ochrany kompenzoval rychlostí a manévrovacími schopnostmi.

Zrozen z analýz

Se zcela novou domácí variantou, známou jako S (Swedish – švédská), přišel v roce 1956 příslušník královské armády Sven Berge. Před usednutím k rýsovacímu prknu prostudoval stohy studií o ztrátách bojové techniky z druhé světové i korejské války. Zjistil, že s rostoucí výškou siluety tanku se zvyšuje i riziko zasažení. Navíc ze statistik vyplývalo, že více než polovinu ztrát způsobilo probití věže. Berge došel k jednoduchému závěru: Aby měl nový tank šanci na přežití, věž prostě mít nesmí. Uvědomil si také, že takový stroj bude mít i další výhodu v podobě nižší hmotnosti.

Navrhl proto nekonvenční vozidlo s bezvěžovou konstrukcí, která počítala s nepohyblivým – tzv. kasematovým – uložením kanónu přímo v korbě. Zaměřování v odměru (horizontální rovině) měla osádka provádět otáčením celého vozidla, v náměru (vertikální rovině) změnou nastavení hydropneumatického odpružení podvozku. O vítězi soutěže měl rozhodnout parlament a v roce 1958 proti sobě ve výběrovém řízení stanula trojice typů.

Variantu A zastupoval americký M60 Patton, variantu T německý Leopard I. Domácí barvy hájil Bergeův návrh. Ačkoliv se jeho projekt jevil jako nejnákladnější, obranný výbor se nakonec rozhodl právě pro něj. Ve prospěch bezvěžového stroje totiž hovořila jak symbolická hodnota domácího tanku pro neutrální zemi, tak pozitivní dopad výroby na švédský průmysl.

Konečné rozhodnutí v parlamentu padlo 4. února 1958. Brzo následovala i objednávka dvou prototypů, které Bofors – pověřený realizací zakázky – dokončil v roce 1961. Armáda si byla kvalitou konstrukce tak jistá, že již v roce 1960 v předstihu objednala dalších deset předsériových kusů. Kompletní vývoj obrněnce vyšel vládu na 45 milionů švédských korun.

Pevně lafetovaný kanón

Po zahájení sériové produkce dostal tank oficiální označení Stridsvagn 103, kdy slovo „Stridsvagn“ znamená „bojové vozidlo“ a číslo odkazovalo na třetí typ obrněnce s kanónem ráže 100 mm přijatý do výzbroje. Na svou dobu se stotrojka, známá též jako S-tank, vyznačovala mnoha novátorskými řešeními. Protože vzhledem k absenci věže musela osádka při míření otáčet celým tankem, dostal stroj do vínku plně automatickou převodovku.

Rychlost otočení o devadesát stupňů za 2–3 vteřiny si nezadala s rychlostí otáčení věže tehdejších konkurentů. Společně s již zmíněným systémem pérování měla zajistit dostatečně přesné a rychlé zaměření cíle. Servomotory ovládající odpružení umožňovaly střelci podélně naklánět kanón v rozsahu od –10 do +12 stupňů. Za hlavní zbraň zvolil Berge 105mm kanón Bofors L74 s drážkovaným vývrtem hlavně, jenž vznikl modifikací britského typu L7.

Jako první tank na světě stroj disponoval systémem automatického nabíjení, který mu umožňoval vypálit až patnáct ran za minutu. Osádky měly k dispozici náboje kategorie APDS a APFSDS (podkaliberní průbojné), HE (vysoce explozivní) i zadýmovací. Zásoba munice činila 50 ks a nejčastěji zahrnovala 25 podkaliberních a 25 tříštivotrhavých nábojů.

Pokračování: Švédský Stridsvagn 103: Bezvěžový tank, který uměl i plavat

Prázdné nábojnice systém automaticky vyhazoval ven z trupu otvorem v zadní části. Doplňkovou výzbroj tvořila dvojice 7,62mm kulometů KSP 58 lafetovaných v levé části čela korby a spřažených s kanónem, další zbraň téhož typu se nacházela u velitelské věžičky. Vezená zásoba kulometné munice činila 2 750 nábojů, ve výbavě nechyběly ani dvě čtyřnásobné výmetnice dýmových granátů.

„Co je po jméně? Co růží zvou, i zváno jinak vonělo by stejně,“ praví klasik. Pokud jde o Růžicovou mlhovinu, snad bychom slova Williama Shakespeara jen nepatrně upravili – v případě NGC 2237 se totiž jedná spíš o vzhled než o vůni.

V nitru této překrásné emisní mlhoviny se nachází otevřená hvězdokupa NGC 2244, tvořená jasnými, přibližně čtyři miliony let starými stálicemi. Okolní svit má na svědomí ultrafialové záření z těchto horkých hvězd. Růžicová mlhovina měří asi 100 světelných roků a nachází se zhruba 5 000 světelných let od Země v souhvězdí Jednorožce. Hmotnost mlhoviny se odhaduje na přibližně 10 000 hmotností Slunce.

František Josef byl sice nepochybně neúspěšný jako státník, ale svojí vládou dopřál středoevropským národům mnoho let k blahodárnému ekonomickému a kulturnímu rozvoji. Doma ho ale stíhala jedna pohroma za druhou.

Osudem stíhaný monarcha

František Josef nastoupil na trůn v osmnácti letech v důsledku revolučních událostí let 1848–1849. Ty habsburskou dynastii přinutily sesadit z trůnu jeho strýce, dosavadního císaře Ferdinanda I., duševně zaostalého a příliš kompromitovaného sliby revolucionářům. Z členů rodiny měla na mladého císaře vliv hlavně jeho matka Žofie. Ta inscenovala i výběr císařské nevěsty, kterou měla být původně Helena, dcera Žofiiny sestry provdané za bavorského vévodu z rodu Wittelsbachů. Císař si však nakonec zvolil za manželku Heleninu mladší sestru Alžbětu, proslavenou pod přezdívkou „Sissi“. Zatímco zbožná Helena byla pro život na etiketou spoutaném vídeňském dvoře dobře připravena, Alžběta byla po otci spíše svobodomyslným člověkem a se svojí tetou a celou habsburskou rodinou nedokázala nalézt společnou řeč.

Manželství nebylo šťastné, císař se své choti nedokázal proti autoritativní matce zastat a Alžběta se postupně vídeňskému prostředí i manželovi odcizovala. Čas trávila cestováním nebo na venkově a evropskou aristokracii oslňovala až do věku čtyřiceti let brilantním jezdeckým uměním a mladistvým vzhledem, který se stal její posedlostí.