Spitzerův kosmický teleskop objevil obrovský prstenec kolem Saturnu – zdaleka největší mezi prstenci obřích plynných planet Rozprostírá se ve vzdálenosti 6–13 milionů kilometrů od samotné planety, přičemž všechny ostatní známé prstence Saturnu sahají maximálně do vzdálenosti 480 000 km.

Ve viditelném světle je velmi obtížně pozorovatelný, neboť relativně malý počet částic odráží jen minimum světla (ve vzdálenosti Saturnu od naší hvězdy je navíc sluneční záření poměrně slabé). „Částice jsou tak rozptýlené, že pokud byste stáli uvnitř prstence, stejně byste je nezaznamenali,“ říká Anne Verbiscerová z University of Virginia.

Protoplanetární disky

V současné době známe tisícovku planet u jiných hvězd než Slunce. Rodí se v tzv. protoplanetárním disku, který obklopuje většinu mladých hvězd. Velkými pozemními a kosmickými dalekohledy se podařilo pozorovat značné množství těchto disků.

Pomocí Spitzerova teleskopu pak astronomové nedávno objevili dvě obrovské hvězdy R66 a R126, obklopené gigantickými disky, které sahají do vzdálenosti více než tisíckrát přesahující vzdálenost Země od Slunce. Ve zmíněných discích by mohly vzniknout planety.

Hubbleův vesmírný dalekohled zase objevil širokou mezeru v obrovském protoplanetárním disku z prachu a plynu, který obklopuje hvězdu TW Hydrae. V této mezeře uvnitř disku, jehož průměr dosahuje 66 miliard kilometrů, pravděpodobně vzniká planeta. 

Prstencová mlhovina

Podobu zdánlivého prstence má velké množství mlhovin, které díky tomu získaly přívlastek „prstencové“. Patří k nim například známá mlhovina M57 v souhvězdí Lyry, v jejímž středu se nachází slabá žhavá hvězdička.

Na základě dlouhodobých pozorování astronomové zjistili, že se mlhovina rozpíná rychlostí 20–30 km/s. Podobný objekt vznikne v případě, kdy hvězda ve stadiu červeného obra odhodí obálku ionizovaného plynu do okolního mezihvězdného prostoru. Zbytek hvězdy pak přejde do závěrečné fáze vývoje a stane se z něj bílý trpaslík o hmotnosti Slunce, ovšem planetárních rozměrů. Bílý trpaslík má teplotu kolem 100 000° a postupně chladne, až se za několik miliard let změní v černého trpaslíka. 

Prstence ve dvojhvězdách

Většina hvězd ve vesmíru vytváří dvojhvězdy. Hmotnější hvězda rychleji „dospěje“, exploduje jako supernova a při dostatečné hmotnosti se zbytek zhroutí do podoby rychle rotující neutronové hvězdy (pulzaru) či černé díry. Mezitím dospěje do stadia červeného obra druhá (méně hmotná) složka dvojhvězdy. 

Na připojeném obrázku její hmota vyplnila tzv. Rocheův lalok a přetéká na první složku, kterou je v tomto případě rychle rotující pulzar. Při hmotnosti Slunce má průměr pouhých 20 km a kolem dokola se otočí za 1,67 milisekundy. Ve stejné periodě produkuje záblesky rentgenového záření. Pulzar tak „vysává“ hmotu ze svého průvodce, která kolem něj následně vytváří rotující disk.

Einsteinův prstenec

Jeden z efektů předpověděných obecnou teorií relativity, tzv. Einsteinův prstenec, byl vůbec poprvé v historii pozorován pomocí Hubbleova vesmírného dalekohledu (HST) a radioteleskopu MERLIN v roce 1998. Tento prstenec vzniká ve velmi vzácném případě, kdy se vzdálený objekt, hmotná galaxie působící jako gravitační čočka a pozorovatel nacházejí v jedné přímce. Rozměry tohoto prstence dosahují pouhé jedné úhlové vteřiny, proto byl úkaz pozorován soustavou šesti radioteleskopů rozložených po území celé Anglie, které tvoří tzv. interferometr. MERLIN má lepší rozlišení než 50 úhlových milisekund, tedy o trochu více než HST.

Osobní telefon Adolfa Hitlera odvezl v květnu 1945 z ruin vůdcova berlínského bunkru britský důstojník Ralph Rayner. Nepovažoval jej za nic obzvlášť cenného, šlo prý jen jeden z řady otlučených artefaktů připomínajících porážku nacistického Německa. Nyní může tento artefakt vynést hotové jmění jeho synovi Ranulfovi.

Kromě telefonu si z válečného Berlína Ralph Rayner přivezl i další zajímavý dárek – porcelánovou sochu psa. Také tato soška byla Hitlerovým majetkem, podle pracovníků aukční síně šlo o sošku vyrobenou vězni v koncentračním táboře Dachau, kterou Hitlerovi věnoval sám šéf SS Heinrich Himmler. Očekává se, že porcelánová soška, které jde do aukce 19. února spolu s telefonem, vyjde nového majitele na 25 až 35 tisíc dolarů (600 až 850 tisíc korun).

Citroën C3 je městské auto, které dostalo do nabídky jedinečnou výbavu - integrovanou full HD kameru s názvem ConnectedCam™. Na co že Vám to bude dobré? První výhodou je, že kamera je včleněna do vnitřního zpětného zrcátka a tak není, jako jiné kamery, lákadlem pro zloděje. Druhou výhodou je, že sama během cesty zaznamenává, co řidič vidí před vozem a to v úhlu 120 stupňů. Vše nahrává do vnitřní paměti a tak je jednoduché dokázat případné vybržďování jiným řidičem na dálnici, nedání přednosti v jízdě, a spostu dalších nešvarů, které jsou k vidění na českých silnicích.

Ale nebuďme pouze negativní: během jízdy se mohou přihodit i příjemné okamžiky. A ty je možné hned sdílet na sociálních sítích nebo je odeslat emailem: stačí k tomu stáhnout si do mobilu zdarma aplikaci Citroën ConnectedCam.

Pokud Vás tato technologie neoslovila, nabízí Citroën C3 jízdní komfort, pohodlné sedačky, různé bezpečnostní prvky a velký zavazadelník. Ženy by mohly ocenit možnost přizpůsobit si barevnou kombinaci vozu svému vkusu: 36 barevných kombinací dává prostor doladit vůz podle poslední mody. Ostatně, vše hravě najdete na stránkách www.citroen.cz.

Dozvuky módní vlny 70. let 20. století vnímáme ještě dnes. Jak se to má s tradovanými úspěchy čínské tradiční medicíny doopravdy? Zbaví nás akupunktura, cvičení tai-či, vykuřování, aromaterapie, bylinky, výluhy a zvláštní diety všech tělesných a duševních neduhů? Neměli bychom se raději ptát, jaké jsou ve skutečnosti kořeny údajně nepřekonatelné tradiční čínské medicíny?

Problémy v ráji

Jen necelá 2 % čínské populace v roce 1964 žila ve městech, zatímco drtivá většina obyvatel sídlila na venkově. Pro půl miliardy lidí život mezi rýžovými poli znamenal mimo jiné i nedostupnost jakékoliv lékařské péče. Ta byla k dispozici jen ve městech a pouze hrstce vyvolených. Jen na ošetření zmíněných dvou procent obyvatel padl prakticky celý státní lékařský rozpočet. Pro mladou komunistickou velmoc to znamenalo vážný problém. Četná úmrtí narušovala představu stranického ráje a blahobytu. Lidé často umírali z banálních příčin, jež byly ještě před Velkou kulturní revolucí běžně léčeny. 

Lékařem si zaslouží být každý

Předseda komunistické strany Mao Ce-tung se pokusil reformovat zaostalé čínské zdravotnictví už od roku 1949, ale bez valných výsledků. Snaha motivovat kvalifikované lékaře k dobrovolnému odchodu na venkov se minula účinkem, a další úbytek vzdělaných zdravotníků přinesly i následující politické čistky.

Velký kormidelník přišel v polovině sedmdesátých let s radikálním řešením. Místo přesídlení městských lékařů na venkov jednoduše udělal zdravotníky z rolníků. Velký přerod přitom trval jen několik měsíců. Tříměsíční nebo půlroční kurzy v městských nemocnicích a školicích centrech absolvované politicky spolehlivými vesničany daly vzniknout 150 000 „lékařů“ a 350 000 „zdravotníků“. Takový výsledek však zažehnal krizi plynoucí z nedostupné zdravotní péče jen zdánlivě.

Nic než holé ruce

Dlužno dodat, že absolventi těchto kurzů, přezdívaní „Bosí lékaři“, měli na masy vesničanů ohromný uklidňující efekt. A to i přes to, že kromě základní prevence, hygienických doporučení a několika zásad první pomoci neovládali už nic jiného. Část dne věnovali ošetřování nemocných, ale obživu si zajišťovali obděláváním polí a hloubením říčních kanálů.

Později přibližně pětina z nich skutečně vystudovala medicínu a získala reálné lékařské vzdělání. Neprosperující hospodaření však způsobilo další problém čínského zdravotnictví, a to nedostatek léků. Půl milionu Bosých lékařů a 150 000 lékáren žádalo od státu jediné: účinné léky. Nemocných totiž neubývalo, a medikamenty nebyly dostupné.

Rodí se nová Kniha knih

Diktátor, který měl na svědomí desítky milionů mrtvých, byl bezpochyby mužem s invencí. Jeho přičiněním roku 1971 vydal Revoluční výbor pro veřejné zdraví v provincii Hunan nevšední knihu. Její titul zněl Manuál Bosých lékařů. A je skutečnou Knihou knih Číny, protože vyšla v bezpočtu edicí, ale i v mnoha úpravách, jak v cenzurovaných verzích, tak i regionálních rozšířeních. Dodnes najdete tento literární klenot v různých podobách a rozsahu.

Co obsahuje? Kromě základního seznámení s lidskou anatomií úrovně odpovídající středoškolské učebnici i rady o osobní hygieně, základní diagnostice běžných nemocí a asistovaném porodu. Pro soudobé pojetí tradiční čínské medicíny jsou však zásadní další kapitoly.

Chce to jen trochu fantazie

Ty se zabývají domácí výrobou léků. Popisují, jak léčivé rostliny rozpoznat, sbírat a dále upravovat. Především se věnují způsobu jejich podání, které mělo vzbuzovat důvěru pacienta. Nekvalifikovaní lékaři byli prakticky poučeni, jak vhodně nakládat s důvěrou pacientů a jak nahradit nedostupná léčiva přírodní alternativou.

Při jejich výrobě byla Bosým lékařům zcela ponechána volnost, a proto se můžeme setkat s bezpočtem „tradičních“ variant. Jedním ze základních doporučení této mimořádné knihy bylo důkladné seznámení pacientů s faktem, že se jedná o „tradiční medicínu“. V zemi, kde nevěřit Straně a jejím doporučením bylo rouháním a zločinem současně, byl úspěch tohoto mýtu zaručen.

Alternativa si podává ruku s antibiotiky

Pozdější edice Manuálu Bosých lékařů už zahrnovaly obšírnější popisy jednotlivých neduhů a nabízely mimo alternativních postupů i konvenční způsoby. Bylo volbou každého lékaře, zda použije skutečné léky, nebo jen bahenní zábaly, vonné tyčinky či sekret z žab. Léků, tedy alespoň těch „tradičních“, bylo tím pádem již dostatek.

Čína nezůstala v politické izolaci navždy a spolu s příchodem západních lékařů do Pekingu došlo k renesanci této knihy. Američtí, němečtí a francouzští lékaři se v pečlivě zcenzurovaných verzích dozvídali neuvěřitelné věci. Léčba rakoviny pomocí akupunktury? Skutečně dokážete vyléčit tuberkulózu vonnými mastmi? I na tu nejzákeřnější chorobu byla v Manuálu jednoduchá odpověď. 

Cesta do světa otevřena

Tisíce údajně vyléčených se nadšeně hlásily o slovo a blahořečily tradiční čínské medicíně. Společenská atmosféra západní civilizace sedmdesátých let dychtila po všem alternativním a přírodním. A pokud řešení všech neduhů vychází z tisícileté tradice Říše středu, co by ho mohlo překonat?

TIP: Akupunktura: Pravda a mýty o léčivých jehlách

Je však na místě uznat snahám Velkého kormidelníka i jistý kredit. Rozšíření základního povědomí o hygieně, první pomoci, diagnóze neduhů a případně i porodní asistenci dozajista umožnilo ulevit velkému množství lidí, kteří by bez těchto znalostí pravděpodobně zahynuli, nebo se museli potýkat s daleko závažnějšími neduhy. 

Mezi největší myslitele starověku patřil bezesporu Aristoteles, který předpokládál, že Země představuje kouli uprostřed vesmíru, přičemž i sám kosmos má kulový tvar a skládá se z mnoha kulových sfér, v nichž se pohybují nebeská tělesa. Jak se vyvíjely názory myslitelů, kteří přišli po něm?

Předchozí část: Největší objevy starověku a středověku: Od arabské vzdělanosti k Newtonovi

Jak velká je Země?

Mezi další významné filozofy a vědce starověku patřil Eratosthenes z Kyrény (384–322 př. n. l.), který se pokusil velmi zajímavým způsobem definovat velikost Země (věřil, že je kulová). Změřil polohu Slunce v Sieně (dnešní Asuán), kde stálo v zenitu, a v Alexandrii, kde se od zenitu nacházelo 7,2 stupně. Ukázalo se, že rozdíl činí přibližně 1/50 celého kruhu, a proto je obvod Země 50× větší než vzdálenost ze Sieny do Alexandrie. Na základě měření nakonec došel Eratosthenes k výsledku 252 tisíc stadií, což odpovídá přibližně 40 000 km – a jde tudíž o téměř přesnou hodnotu (poledníkový obvod zeměkoule činí 40 007,86 km). 

Učenec musel při svém experimentu prokázat rozsáhlé znalosti o postavení nebeských těles, ale také značné organizační schopnosti. Samotný výpočet nebyl nijak složitý ani v tehdejší době, ale získání potřebných dat v potřebné kvalitě představuje rozhodně výkon hodný obdivu i po více než dvou tisících let.

Určujeme jasnost hvězd

Stejně jako v Číně vznikl i v antickém Řecku katalog hvězd, dokonce daleko obsáhlejší a přesnější. Jeho autorem se stal Hipparchos (190–125 př. n. l.), který si připsal několik objevů, jež výrazně ovlivnily myšlení tehdejší společnosti. Podařilo se mu stanovit délku slunečního (neboli synodického) roku, který odpovídá době mezi dvěma následujícími průchody středu slunečního disku jarním bodem. Při výpočtu se oproti hodnotě změřené moderními prostředky zmýlil o pouhých šest minut, tedy o necelou sekundu za den. Dále změřil precesi: zemská osa se kolébá v prostoru jako u roztočené káči, přičemž jedna taková otočka trvá přibližně 25 800 let. 

Již zmíněný Hipparchův katalog obsahoval 1 080 hvězd a jejich poloh. Stálice byly rozděleny do souhvězdí a také podle své jasnosti. Máme přitom na mysli jasnost, kterou můžeme pozorovat, nikoliv jasnost absolutní – tu tehdy nikdo neznal (hvězdy se i ve velkých dalekohledech jeví jen jako body, nikoliv jako kotoučky). Na absolutní velikost se musí jiným způsobem, jenž přitom výrazně převyšoval možnosti nejen starověké, ale také středověké a – po většinu času i – novověké astronomie. 

Hipparchův systém tzv. relativní jasnosti je ovšem tak kvalitní, že se s úpravami používá dodnes. Učenec rozdělil hvězdy do šesti skupin, tzv. tříd jasnosti, přičemž ty nejjasnější zařadil do první třídy. Jednalo se pochopitelně o subjektivní členění, nicméně roku 1854 (o dva tisíce let později) vnesl astronom Norman Robert Pogson do tohoto systému matematiku. Dnes také víme, že Hipparchových šest tříd ani zdaleka nepokrývá potřeby astronomie. Existují například daleko zářivější tělesa, než odpovídá nejjasnější třídě jeho dělení. Nám tudíž nezbylo než zavést zápornou hvězdnou velikost: Slunce má v této modifikované stupnici velikost −26,6 a Měsíc v úplňku −12,6.

Ptolemaiovy mapy

K dalším slovutným astronomům patřil Klaudios Ptolemaios (90–160 n. l.) – stal se dokonce jedním z nejvýznamnějších. Věnoval se mnoha oblastem: měřil precesi, vytvořil tabulky zatmění Slunce a Měsíce, sestavil velmi kvalitní katalog hvězd. Svá pozorování a úvahy sepsal do ohromného třináctisvazkového díla, které nazval Megale syntaxis (Velká syntéza) – známe jej také pod arabským názvem Almagest (Arabové převzali tvorbu starověkých učenců a dále s ní pracovali). 

Ovšem za nejdůležitější považujeme jeho nový náhled na fungování vesmíru a naší planetární soustavy. Ptolemaios vyšel z Aristotelovy myšlenky, že se Země nachází ve středu vesmíru, a výrazně ji rozpracoval. Ukázalo se totiž, že Aristotelova představa nebeských sfér neprošla sítem experimentu. Pokud by planety obíhaly po kruhových sférách, pak by se musely po obloze pohybovat rovnoměrně. To však není pravda: planety na nebi opisují podivné smyčky, přičemž se zdá, jako by se na své pouti občas někam vracely. My dnes dobře víme, že se ve středu soustavy nachází Slunce, a tento model vysvětluje zmíněné smyčky naprosto přirozeně. 

Klaudios Ptolemaios vytvořil důmyslný systém: planety se pohybovaly po kružnicích zvaných epicykly, přičemž střed epicyklu obíhal po větší kružnici nazvané deferent. Dobře se tak modeluje pohyb planet po obloze, ve skutečnosti to však stále nebylo dokonalé, a proto se přidaly další kružnice – ekvanty. Aby Ptolemaios vyřešil nerovnoměrný pohyb, umístil Zemi mimo střed deferentu. Jednalo se o složitý systém, který však vcelku rozumně předpovídal polohy planet. Heliocentrický systém léta nedokázal poskytnout lepší shodu teorie s pozorováním. K tomu musela dospět i matematika a další vědy. Geocentrický systém vyhovoval také náboženským představám, a není proto divu, že se udržel tak dlouho a že proti jeho konkurentům panoval tak silný odpor. 

Tehdejší činy musíme hodnotit optikou toho, co naši předchůdci opravdu věděli a vědět mohli. Je snadné mluvit o kulatosti Země v době, kdy lze několika kliknutími získat nádherné obrázky z družic. Starověcí či středověcí myslitelé neměli k dispozici počítače, moderní prostředky komunikace ani matematické nástroje, jež dnes považujeme za samozřejmé, přičemž často tvoří náplň již středoškolského studia. Bohužel se však v důsledku velkých dějinných událostí zhruba do 9. století nedělo ve vědě mnoho nového.

Moderní prostředí bývá plné světel, zvuků a chytrých telefonů. Vzhledem k tomu nepřekvapí, že stále víc a víc lidí má problémy se spánkem. Co s tím?

Podle nové studie amerických vědců je řešení poměrně jednoduché. Stačí vyrazit ven do přírody a strávit víkend v divočině. Vědci to zjistili výzkumem dvou skupin dobrovolníků. Jedni strávili víkend doma, zatímco ti druzí museli do divočiny, kde neměli k dispozici žádné osvětlení kromě ohniště, Slunce, Měsíce a hvězd. A po výletu do divočiny se lidem usínalo o poznání lépe.

Výsledky výzkumu ukazují, že lidské vnitřní hodiny lze docela snadno a rychle seřídit. Postačí se vymanit umělému osvětlení a biorytmy se prakticky okamžitě vrátí do normálu.

TIP: Chcete předejít mrtvici? Pravidelně cvičte a hlavně nespěte déle než 8 hodin!

Ne každý má příležitost strávit víkend pod hvězdami, kdykoliv má problémy s usínáním. Badatelé v takovém případě doporučují strávit co nejvíce času přes den venku na přirozeném osvětlení, a vypínat chytré telefony a počítače minimálně hodinu před usnutím.

V roce 1716 se Mary Wortley Montagu připojila ke svému manželovi, který byl jmenován velvyslancem v Osmanské říši.  Diplomatická mise vedla kroky manželů Wortleyových přes Vídeň a Adrianopoli až do Cařihradu. Edward a Mary Wortley strávili na cestách dva roky, během nichž napsala Lady Mary svým přátelům do Anglie řadu dlouhých dopisů, v nichž zachytila každodenní realitu života v těchto zemích.

V Praze a Vídni

Lady Wortley-Montagu nebyla rakouskou monarchií a Čechami zvláště okouzlená. Podle všeho ji neoslovila ani Praha: „To město bylo kdysi královským sídlem českých králů a jest dosud hlavním městem království. Má ještě jakési zbytky bývalé nádhery své, kdy patřilo k největším městům v Německu.“

Řazení Českého království mezi německé státy bylo pro soudobé cestovatele typické a plynulo ze skutečnosti, že římsko-německý císař byl zároveň i českým a uherským králem. Mary si během svého krátkého pobytu v Čechách stačila dobře povšimnout upozaděného postavení Prahy ve vztahu k císařskému rezidenčnímu městu: „Většinou jsou zde starodávné stavby a málo obyvatel, takže domy jsou velmi laciné. Urození lidé, kteří si nemohou zaplatit drahý vídeňský život, raději sídlí zde.“

Vídeň se pro tuto dámu logicky stala jakýmsi referenčním vzorkem, podle něhož poměřovala ostatní země habsburského soustátí. Proto téměř ve všem, co v Praze viděla, spatřovala nápodobu Vídně, zejména pak v módě: „Zdejší dámy šatí se podle vídeňských mód právě tak, jako obyvatelé exeterští napodobí londýnské módy. Totiž jejich napodobení jest výstřednější než originál.“ Toto vyjádření ovšem neznamená, že by Lady Mary shledávala vídeňskou dvorskou módu elegantní a uměřenou. 

Podivné zvyklosti

Jak je vidět, jako žena Lady Mary svou pozornost soustředila především zase na ženy. Je to celkem přirozené vzhledem k tomu, že se zdržovala převážně v jejich společnosti. V jejích dopisech je proto tematizována především právě móda, dále pak společenský život a mezilidské vztahy. Jejich pojetí přišlo šlechtičně vychované v puritánském anglickém ovzduší značně skandální. Nebyla absolutně s to pochopit specifika morálky vídeňské dvorské šlechty a došla k přesvědčení, že nevěra není pro místní urozenou společnost ničím, nad čím by se měla pohoršovat, nýbrž že naopak teprve se ziskem milence nabývá vdaná žena dobré pověsti. 

Očima protestantky

Coby manželka velvyslance se Lady Mary účastnila nejen každodenních církevních obřadů, ale měla možnost navštívit i některé ženské kláštery. V Anglii v té době neexistovala řeholní společenství v té formě, jak je znala římská církev, a možná právě proto je Mary vnímala ponejvíce jako vězení: „Co jsem živa, ještě jsem nikdy neochladla tak velice k římsko-katolickému náboženství jako tehdy právě, co jsem viděla, jak zbědačuje tolik nešťastných, ubohých žen!“

V záchvatu rozhořčení nad římskými katolíky pak ještě dodala: „A potom ta hrubá, sprostá pověra katolického lidu! Katolíci pořád, ve dne i v noci, lepí za oběť svíčky na dřevěné sošky, pohanské modly, které stojí skoro v každé ulici všude, kam se podíváme. Procesí jsou hanebné maškarní průvody příčící se zdravému rozumu zrovna jako čínské pagody.“

Jinak se ovšem rozdíly v náboženském přesvědčení snažila brát s humorem: „Sotva jsem se zdržela smíchu, když mi ukazovali dřevěnou hlavu našeho Spasitele, která jistě prý mluvila, když Turci obléhali Vídeň. Na důkaz toho ukázali mě ústa sochy, která od té doby zůstala už otevřena.“

Nejen kritika

Mohlo by se zdát, že Lady Mary nacházela pro rakouské a české země pouze slova nelibosti, ale pravdou je, že dokázala ostře střílet i do vlastních řad. Jelikož ve střední Evropě strávila zimní měsíce, mohla se důkladně seznámit s často důmyslnými systémy vytápění. Kamna v palácích brzy shledala nejen jako záležitost praktickou, ale i nanejvýš estetickou a vyjádřila údiv nad tím, že „doma v Anglii se raději pět měsíců v roce třesou zimou“, než aby se zahřáli u kamen, která jsou ke všemu ozdobou každé místnosti. Vynachválit si nemohla ani skleníky, v nichž se v Praze a Vídni po celý rok pěstuje vzácné jižní ovoce, například ananasy, které bylo na ostrovy nutné draze dovážet až z daleké Brazílie: „Divím se, že u nás také nemáme vynález tak užitečný.“ 

Lady Mary Wortley Montagu se zkrátka nesnažila Rakouskou monarchii soudit, jakkoliv to tak může podle některých výroků vypadat. Její rozhled, vzdělání a snad ani povaha by jí to nedovolily.  Možná až nečekaný liberalismu čiší ze slov, která adresovala jedné ze svých přítelkyň: „Má drahá, takto vidíte, že dvornosti a dobré vychování v různých zemích liší se jako mravnost a náboženství. Na čí straně jest pravda v mravnosti a náboženství, dozvíme se až v soudný den.“

TIP: Příběh Florence Nightingalové: Jak získala přezdívku Dáma s lampou?

Hlavním důvodem, proč se na stránkách svých dopisů zabývala kaleidoskopem všedních událostí, které doplňovala o vlastní hodnocení, nebyla snaha kritizovat nebo se vysmívat svým hostitelům, nýbrž hledání stále nových námětů ve strachu, aby své anglické přátele a rodinu nenudila. Neustále trpěla obavami, že nenajde dostatek zajímavých témat a k dopisním papírům usedala i přes „smrtelný odpor ke psaní“ jen proto, aby se pouto k domovině během dlouhého odloučení nezpřetrhalo. 

Podlehli jste množícím se nabídkám soukromých firem a koupili si pozemek na Měsíci? Nebo jste si dokonce „pořídili“ hvězdu? Možná vás zklame zjištění, že certifikát o vlastnictví, který vám daná společnost poslala, má hodnotu maximálně onoho potištěného papíru. V roce 1967 byla totiž uzavřena a většinou zemí ratifikována Smlouva o zásadách činnosti států při výzkumu a využívání kosmického prostoru včetně Měsíce a jiných nebeských těles (v českém právním systému jde o zákon č. 40/1968 Sb.). Uvedený dokument mimo jiné deklaruje, že vesmírný prostor patří všemu lidstvu a žádný stát si jej nemůže nárokovat. Je asi jasné, že v okamžiku setkání s vyspělou mimozemskou civilizací bude nutné tuto smlouvu přepracovat…

Nicméně „lunární makléři“ využili již kolem roku 1980 fakt, že smlouva zavazuje explicitně státy, nikoliv soukromé osoby. Podle zásady, že lidé mohou činit vše, co jim zákon nezakazuje, proto usoudili, že soukromníci vesmírná tělesa vlastnit mohou; Měsíc si tak „přisvojili“ a od té doby na něm prodávají pozemky – a podle všeho jim obchod jen kvete. Jde však o podnikání za hranou právních předpisů. A navíc, svůj pozemek na místě nejspíš nikdy neobhlédnete, a jeho vlastnictví je tak v každém případě nesmyslné.

K housenkám má většina lidí záporný vztah, ba přímo odpor. Sežerou, na co přijdou a na milost jsou brány jen ty druhy, které poskytují textilní vlákno. Naproti tomu motýli jsou na výsluní popularity – fotografováni, malováni, opěvováni, sbíráni. Je to nespravedlnost, protože motýl není po většinu svého života motýlem, ale housenkou. Jeho jediným úkolem je oplodnit nebo být oplodněn a založit potomstvo. Všechno ostatní je na bedrech housenky, která se musí vykrmit natolik, aby uspokojila nejen vlastní potřeby, ale zajistila budoucí proměnu v motýla a v mnoha případech i dostatek živin pro celý jeho život.

Vybíravé housenky

Motýlí vajíčka mají různý tvar a velikost. Jsou kulatá, oválná, podlouhlá nebo soudečkovitá, na povrchu mají drobné prohlubeninky nebo rýhy, někdy bývají pokrytá chloupky. Bílá, žlutá, červená, růžová, hnědá, jednobarevná nebo skvrnitá, i se vzorkem. Větší motýli obecně vytvářejí větší vajíčka, ovšem i tak se jedná o 2–3 milimetry velké „drobky“. Samička je klade jednotlivě, v malých skupinkách až velkých snůškách a může je lepit do prostorových stavbiček. Důležité je naklást budoucí potomstvo na živnou rostlinu, aby mělo dostatek potravy.

TIP: Superbrouk z jižní Evropy aneb Síla, která pohne šesti autobusy

Některé druhy jsou polyfágní, což znamená, že se živí více druhy rostlin. Většinou je ale housenka odkázána na 2–3 rostliny, někdy jen na jednu. Třeba taková babočka paví oko raději zemře hlady, než aby snědla něco jiného než kopřivu. Housenky se líhnou v několika dnech až týdnech po nakladení, přesná doba velmi závisí na teplotě a vlhkosti. Vajíčka některých druhů dokonce přečkávají zimu.

Zabijáčtí paraziti

Malé housenky se začnou čile krmit a zpočátku se jejich činnost výrazně neprojevuje. Konzumují hlavně měkčí části listů, ale to se rychle změní. Systematicky okusují celý list (nebo jehličí) a každý druh má trochu jiný postup. Zajímavě se chovají někteří martináči, kteří ožerou nejprve jednu stranu listu a pak druhou, až zbude jen tenký řapík. I ten však nakonec přehryžou a nechají jen krátký kousek (martináč hrušňový) nebo ho odhryžou tak dokonale, že nepoznáte, že na místě předtím nějaký list byl (martináč atlas).

Housenky často žijí pohromadě v kolonii, někdy si dokonce upředou hnízdo, které je chrání před nepřáteli jako jsou ptáci, pavouci a dravý hmyz. Další obranou bývá varovné zbarvení a kresba, chlupatost nebo trny, jedovatost nebo alespoň odporná chuť a samozřejmě mimikry. Větší část housenek padne za oběť ptákům, ale kromě toho také trpí různými chorobami, takže obvykle jen malé procento přežije do dospělosti. Velké ohrožení pro budoucí motýly představují také parazitické larvy, které dlouho žijí v těle housenky a zahubí ji teprve v okamžiku, kdy prorážejí na povrch jejího těla a vzápětí se samy kuklí.

Vlastní kabát jako potrava

Každá housenka musí během růstu několikrát vyměnit pokožku (kutikulu) za větší, volnější. Svlékání předchází doba odpočinku. Housenka přestane žrát, usadí se na jednom místě a čeká, až se stará pokožka odloučí. Tato fáze trvá poměrně dlouho, třeba dva dny. Když stará pokožka vypadá jako průhledný závojíček, znamená to, že se svlékání blíží. Housenka se nejdřív začne nafukovat ve vlnách, které probíhají od jednoho konce těla ke druhému. Poté se napřímí a zvětší objem, až jí konečně praskne pokožka za hlavou. Pak pomalu vylézá ven a s rozevíráním staré pokožky si přitom i nadále pomáhá nafukováním příslušných částí těla.

TIP: FOTOGALERIE Zcela obyčejný zázrak aneb Jak se z housenky stane motýl

Bezprostředně po svléknutí se všelijak kroutí a protahuje. Vypadá to, jako by se nemohla nabažit radosti z volného pohybu a nového kabátku. Ten se, zvlášť u prvních svlékání, může výrazně změnit. Například hodně housenek se líhne hnědočerných a po prvním svlékání změní barvu i celkový vzhled. Svlečenou pokožku (svlečku) většinou nechají bez povšimnutí, ale některé druhy ji po sobě s velkým gustem sežerou. Doba vývoje housenky do dospělosti trvá různě dlouho nejen v závislosti na druhu, ale také na přízni počasí. Některé housenky přečkávají zimu pod zemí a vývoj dokončují teprve na jaře.

Chystá se poslední změna

Kuklení je vlastně poslední svlékání, při kterém dojde k neuvěřitelné proměně. Ani tady nezůstala příroda u jednoho modelu. V některých případech vznikne volně zavěšená kukla bez dalšího obalu, která je za zadeček připředená k podkladu (babočky), někdy ji navíc přidržuje pásek kolem těla (bělásci). Housenky jiných druhů si nejprve upředou „domeček“ – více či méně pevný zámotek, který má podobu od pavučinky až po pevný kokon (martináči). Teprve v něm se opravdu zakuklí. Dochází ale i k tomu, že se housenka zavrtá pod zem, vyhloubí si tam komůrku a kuklí se v ní (lišajové).

Příprava na kuklení trvá mnohem déle než u běžného svlékání. Housenka přestane přijímat potravu a někdy se vyprazdňuje (martináči). Nejprve odchází tuhé velké výměšky, pak vytéká řídká zbarvená tekutina, nakonec čirá. Přitom housenka často mění barvu. Celý proces trvá několik hodin. Pak housenka ožije, většinou začne horečně a dlouho cestovat a hledá místo, kde se zakuklí. Housenky, které potkáváte koncem léta na cestách, pravděpodobně hledají místo ke kuklení.

Cviky hlavou dolů

Například kuklení našich baboček probíhá tak, že housenka nejprve připřede k větvičce chomáč vláken. Pak k němu nacouvá zadečkem a spojí se s ním. Když je spojení pevné, spustí se hlavou dolů a čeká. Přitom sebou občas zavrtí a tělo se postupně pomalu prodlužuje. Podle okolností začne být housenka po několika hodinách až dnech najednou aktivní. Křečovité pohyby jsou častější, pokožka za hlavou praská, kroutivými pohyby se shrnuje k zadečku a objevuje se vlhká měkká kukla. Na jejím tvaru už je vidět, kde bude mít budoucí motýl uložená křídla, hlavu a tělo. Při vhodném osvětlení, například bleskem fotoaparátu, je možné zahlédnout i vnitřní strukturu. Na závěr se prudkými krouživými pohyby kukle většinou podaří svlečenou pokožku odhodit, ještě si trochu zacvičí a zklidní se. Povrch ztuhne a vybarví se, přičemž vybarvení se do jisté míry přizpůsobuje prostředí.

Housenky, které se kuklí v kokonu, čeká podstatně těžší práce. Nejdřív musí najít vhodné místo. Obyčejně to jsou listy, které k sobě postupně stahují do tvaru, kde pak mohou vyplést kokon. Musí také připříst listy k silnějšímu stonku, aby zabránily odpadnutí kukly před líhnutím. Někdy se jim první pokus nepovede a musí jej opakovat.

Kruh se uzavírá

I v případě jednoho druhu trvá období stadia kukly různě dlouho. Vývoj zpomaluje například nižší teplota. Kukly z podzimní generace proto přečkávají zimu a motýli se líhnou až na jaře. Kukly zpravidla projevují zvýšenou aktivitu po kuklení a pak před líhnutím. To se projevuje tak, že kukla sebou různě vrtí a jak motýl roste, články v zadečkové části, které jsou pohyblivé jako u harmoniky, se zvýrazňují a roztahují. Známkou blížícího se líhnutí (vykuklení) u denních motýlů je i to, že pod obalem prosvítá kresba a vybarvení křídel, těla a někdy i tykadel.

Pokud je vše v pořádku, je proces líhnutí velmi rychlý. Obal se v hlavové části odklopí a motýl s měkkými malými křidélky se vysouká ven. Zavěsí se křídly dolů, do volného prostoru, aby se mohla vypnout a posléze ztuhnout. Na závěr odstřikuje ze zadečku přebytečnou tekutinu. Doba, kdy motýl nemůže odletět, trvá několik hodin a je tehdy snadnou kořistí. Motýlům, kteří se kuklí v kokonu, trvá i několik hodin, než se jim podaří kokon narušit natolik, aby mohli vylézt ven.
Páření motýlů je opět dost proměnlivá záležitost. Ke spojení, které trvá od vteřin až po několik dní, dochází konci zadečků. Oplodněná samička naklade desítky až stovky vajíček a koloběh může začít nanovo.

Jak se fotí motýli

Z uvedených skutečností je zřejmé, že fotografování vývoje housenek a motýlů je především časově náročné. Pro dobré výsledky je potřebné mít i odpovídající vybavení – digitální zrcadlovku, makroobjektiv, případně mezikroužek a předsádku. Důležité je osvětlení, dá se ale s úspěchem použít i vestavěný blesk s difuzérem, jehož účel splní i bílý igelitový pytlík. Použití blesku má dvě výhody, umožňuje fotografovat z ruky a detaily se lépe vykreslí. Rozhodně doporučuji používat manuální ostření, výbornou pomůckou je živý náhled.

Petr Vok se narodí jako nejmladší potomek Jošta III. z Rožmberka a Anny z Rogendorfu 1. října 1539. Se starším bratrem Vilémem je od sebe dělí pouhé čtyři roky, mají však rozdílné povahy i víru. Zatímco Vilém je katolík, z Petra se stává luterán.

Bezstarostný život

Vilém se už v šestnácti letech ujímá rodového dědictví, stoupá na politickém žebříčku a v pětatřiceti se stává nejvyšším purkrabím v království. Petr se s oblibou věnuje nejrůznějším světským radovánkám včetně žen... Proč také ne, nikdo nečeká, že se jednou stane právě on, nejmladší, dědicem a poslední nadějí rodu. Petr Vok se usídlí na bechyňském zámku a užívá si bujarého a rozmařilého života.

Takový rozmařilý život má nemalé náklady a brzy se Petr Vok topí až po uši v dluzích. Jen díky Vilémově vlivu neskončí ve vězení pro dlužníky. Ale bratr mu půjčovat odmítal. S věkem však jde Petr Vok přece jen trochu do sebe. Začíná se chovat hospodárněji a pití a přejídání také omezí. To si ovšem vynutil jeho zhoršující se zdravotní stav. A také začíná přemýšlet o svatbě. Je mu skoro čtyřicet, takže má nejvyšší čas. Ale hlavně, do sňatku ho tlačí jeho bratr. Vilém po několika bezdětných manželstvích přestává doufat, že se mu podaří zplodit potomka. A tak přehodí tento úkol na bratra.

Bláznivá Kateřina

Vyhlédne si mladičkou, sotva třináctiletou Kateřinu z Ludanic, která je jedinou dědičkou movitého rodu. Po svatbě se však ukáže, že z rozsáhlého jmění nezbyl ani zlomek toho, co Zachariáš do správy získal. Petr Vok svou mladičkou manželku patrně velmi miluje a rozmazluje ji, jak může. Ale v manželství si také užije své. Jeho žena není duševně zcela zdráva a propadá stavům melancholie. Kateřinin duševní stav se stále zhoršuje a v roce 1601, v pětatřiceti letech, po dvacetiletém  manželství, umírá.

TIP: Rodokmen pánů z Růže: Doklad prestiže a tradice rodu

Petr Vok se tak stejně jako bratr potomka nedočkal a po smrti Kateřiny do dalšího manželství už nevstoupil. Ostatně se není co divit, vždyť mu bylo už přes šedesát. Po jeho smrti připadlo rožmberské dědictví jeho synovci, synu nejmladší sestry Evy, Janu Zrinskému.