Hans Thewissen ze Severovýchodní lékařské a farmakologické univerzity v Rootstownu navázal na zkušenosti domorodých obyvatel Aljašky, kteří velryby grónské loví a vědí, že oheň založený na pevnině zažene velryby od pobřeží.

Thewissen po důkladném prozkoumání mozku čtyř velryb objevil nervy vedoucí z nozder k mozku, kde se napojují na tzv. čichové bulby, které posílají pachové vjemy dále do mozku.

TIP: Boj o život aneb Zvířecí starosti o spižírnu

U jiných savců velikost bulbů v poměru k mozku zhruba napovídá, jak dobře má živočich vyvinutý čich. Thewissenův tým zjistil, že u velryb tvoří asi 0,13 procent celého mozku. „Podobně je tomu u makaků a paviánů,“ říká Thewissen, „a to jsou zvířata, která mají dobrý čich – rozhodně lepší než člověk.“

Podle Thewissena používají velryby čich k tomu, aby našly kril. Korýši totiž vydávají silný pach, který cítí také ptáci či tuleni. „Dalo by se očekávat, že takoví specialisté na kril jako jsou velryby grónské, budou mít lépe vyvinutý čich než třeba plejtváci, kteří se živí rozmanitější potravou,“ říká Henry Pihlström z univerzity v Helsinkách.

Velryby však nemusí čich používat jen k vyhledávání potravy. Může se jim hodit také při hledání partnera či při útěku před predátorem. Studie pomohla lépe pochopit mozek velryb grónských, který však i nadále zůstává do značné míry záhadou.

Jestliže nouzová Nakadžima A6M2-N se stala nejpočetnější a nejintenzivněji nasazovanou plovákovou stíhačkou druhé světové války, tak Kawaniši N1K1 Kjófu (Mocný vítr) získal pozici nejvýkonnějšího řadově užívaného typu této kategorie. Vývoj stroje továrního označení K-20 byl zahájen na základě specifikací ze září 1940. Konstruktéři letoun stroj koncipovali velmi moderně jako celokovový středoplošník s křídlem laminárního profilu.

Přistávací zařízení tvořil velký centrální plovák a dvojice malých vyvažovacích plováků pod křídlem. Prototyp vzlétl 6. května 1942. Produkce dala pouze 97 letadel. Dodávky sériových letadel začaly v červenci 1943. Výroba probíhala poměrně pomalu a v březnu následujícího roku byla ukončena, neboť císařské námořní letectvo ztratilo o letoun této třídy zájem. Ve službě u císařského námořního letectva N1K1 nahradily starší A6M2-N. Válečná situace se však mezi tím výrazně změnila, císařské ozbrojené síly byly zatlačeny do defenzivy a ve vzduchu dominovalo americké letectvo.

Kawaniši N1K1

• Rozpětí: 12,0 m
• Délka: 10,59 m
• Vzletová hmotnost: 3 712 kg
• Max. rychlost: 489 km/h
• Dostup: 10 560 m
• Dolet: 1 700 km
• Pohonná jednotka: 1× hvězdicový Micubiši MK4C Kasei o 1 089 kW
• Výzbroj: 2× 20mm kanón, 2× 7,7mm kulomet, 60 kg pum
• Osádka: 1 muž
• Uživatelé: Japonsko

To bojový start nové plovákové stíhačky hodně ztížilo. V bojích dosáhla pouze omezených výsledků, neboť namísto původně uvažovaného ofenzivního nasazení (podpora vylodění) se musela věnovat defenzivním úkolům. Posloužila však při vývoji vynikajících pozemních stíhaček N1K1-J. Japonci N1K1 nejdříve nasadili při obraně strategicky důležitých ropných nalezišť na okupovaném Borneu. Později typ využili při protivzdušné obraně ostrova Honšú. 

Dione patří mezi největší Saturnovy měsíce a je také 15. největším měsícem v celé Sluneční soustavě. Svým povrchem je velmi podobný měsíci Rhea – oba mají podobně pestrý povrch hustě posetý krátery a obdobnou odrazivost. Povrch obou měsíců je poset mnoha krátery, které mohou být až 35 kilometrů velké. Na snímku, pořízeném na konci října loňského roku sondou Cassini, je k vidění odvrácená strana měsíce Dione. Světlo nasvěcujíce levou část měsíce je odrazem Saturnu.

Dione ač sám měsíc, má své vlastní satelity, či spíše koorbitální měsíce – jsou jimi měsíce Polydeuces obíhající kolem jejího libračního centra L5 a Helene obíhající kolem jejího libračního centra L4.

„Sebevražedná“ lasice, která v dubnu loňského roku rozkousala kabely Velkého hadronového urychlovače – za svou zvědavost zaplatila životem. Nebohé zvíře nyní míří do rotterdamského přírodopisného muzea, kde jí budou dělat společnost další zvířecí hrdinové okamžiku.

Rotterdamské muzeum má ve svých sbírkách například nezbedného vrabce, který zaplatil životem za to, že málem zmařil pokus o světový rekord. Opeřenec v roce 2005 vlétl oknem do výstavního centra, kde televizní společnost Endemol NV týdny stavěla čtyři miliony dominových kostek. Ptáček porazil více než 23 tisíc dominových kostek, načež na něj rozzuření soutěžící zahájili honbu, která vyvrcholila výstřelem ze vzduchovky. Další zvířecí celebritou muzea je například ježek, který donutil společnost McDonald's změnit design obalů k jejich zmrzlině McFlurry. Zdá se tedy, že mrtvá lasice, která zaútočila na delikátní elektroniku největšího světového urychlovače, míří do skutečně vybrané společnosti.

Těžařské společnosti se už chystají do vesmíru a pokukují po lákavých asteroidech. Proto je velmi důležité asteroidy detailně prozkoumat na dálku, abychom alespoň tušili, co je tam čeká.

Tým badatelů Astrofyzikální laboratoře Marseille a jejich spolupracovníci použili letadlo NASA, na jehož palubě je observatoř Stratospheric Observatory for Infrared Astronomy (SOFIA). Pomocí toho zařízení pozorovali trpasličí planetu Ceres, která se svým rovníkovým průměrem 975 km představuje největší objekt hlavního pásu planetek mezi Marsem a Jupiterem. Odborníci se dlouho domnívali, že když je povrch Ceres bohatý na uhlík, tak že se trpasličí planeta řadí mezi asteroidy typu C, tedy asteroidy uhličité.

Kamufláž trpasličí planety

Nová pozorování ale ukazují, že povrch Ceres je pokrytý velkým množstvím materiálu, který zřejmě pochází z cizích asteroidů. Je tam spousta silikátového prachu promíseného s vlhkými jílovitými materiály, uhličitany a vodní led.

TIP: Záhada skvrn na Ceres: Nový výzkum ukazuje na přítomnost prací sody

Podobnou kamufláž bychom mohli nalézt na Plutově měsíci Charonu, Saturnově měsíci Iapetu i jiných tělesech. Výsledky studie zároveň potvrzují představu, že trpasličí planeta Ceres ve skutečnosti vznikla v mnohem vzdálenějších místech Sluneční soustavy. 

Vědci ze Státní univerzity v Oregonu prostudovali oceánské usazeniny z více než stovky míst po celém světě. Rozbor těchto sedimentů ukázal, že stejná teplota oceánů, jaká v nich panuje dnes, byla naposled v tzv. době meziledové před 125 tisíci lety.

TIP: Jak budou vypadat americká města, pokud stoupne hladina oceánů

Zajímavostí je, že výška hladiny oceánů byla na vrcholu doby meziledové přibližně o 6 až 9 metrů vyšší, než je tomu dnes. Pokud by se hladina světových moří zvýšila stejným způsobem, znamenalo by to, že by pod vodou zmizelo například celé New Orleans, podstatná část Miami, Bostonu a dalších přímořských měst.

Nově vzniklý Solar Team Great Britain vytvořil první model britského rodinného automobilu na solární pohon. Teď zahájili crowdfundingovou kampaň na platformě Kickstarter.

Cílem kampaně je postavit čtyřmístný automobil, který by získal světový titul nejrychlejšího automobilu na solární pohon v letošním ročníku soutěže Bridgestone World Solar Challenge, který se odehraje v Austrálii. Závod se uskuteční v říjnu, jeho trasa vede napříč kontinentem z Darwinu do Adelaide a měří 3 022 kilometrů.

TIP: Dvoumístný solární letoun SolarStratos se chystá na hranici vesmíru

Kampaň by měla získat jen zlomek potřebných finančních prostředků. Jejím účelem je přitáhnout pozornost veřejnosti jak k závodu, tak i k čisté dopravě, která nezávisí na fosilních palivech. O zbytek financí se postará řada sponzorů.

I když jednotky SS prokázaly během tažení velkou odvahu, jejich výcvik zatím nebyl na takové výši jako u armádních jednotek. I po pádu Francie na ně příslušníci Wehrmachtu často pohlíželi jako na dobrodruhy bez skutečné vojenské kázně a schopnosti vést komplikovaný manévrový boj motorizovaných sil.

Předchozí část: Znamení smrtihlava (1): Jakých výsledků dosáhla Waffen-SS ve Francii

Rozporuplná pověst

V jednotkách SS ale panovala velká soudržnost a vztahy mezi vojáky byly často silnější než v jiných ozbrojených složkách. Oddíly SS měly větší ztráty, což způsobovala přímočará útočná taktika i jistá bezohlednost velitelů. Ti po svých mužích vyžadovali ukázky odvahy někdy hraničící až se zbytečným sebeobětováním. I vyznamenání se udělovala méně často než u armádních jednotek, protože vojska SS se považovala za vysoce elitní.

Odměnou mělo být již samotné právo nosit stejnokroj se dvěma blesky na výložkách. Odvážné činy však již v roce 1940 zastínily válečné zločiny, jež považovali armádní velitelé za neodpustitelné selhání. Vojáci SS tak ve Francii naznačili, co se od nich dá očekávat v následujících letech. Během tažení na východě se vše projevilo v ještě větší míře – jak odvaha tváří v tvář nepříteli, tak velké množství válečných zločinů. 

Na vedlejším směru

Policejní divize SS z počátku vůbec nezasahovala do bojů, protože zůstávala v záloze skupiny armád C rozmístěné v Porýní. Odtud měla původně zaútočit proti Maginotově linii a čelním průlomem pokračovat do vnitrozemí. S touto variantou však stratégové nadále nepočítali, a tak se jednotlivé formace postupně přemisťovaly do těžiště skutečného útoku.

I zde nadřízení považovali jednotky SS za druhořadou sílu. Policejní divize SS byla plně hipomobilní a pro bleskové tažení nevhodná. Zatímco se ostatní německé formace probíjely do nitra Francie, v pohraničních oblastech se i nadále nic nedělo. Až 9. června přišel rozkaz k přesunu.

TIP: Cizinci ve Waffen-SS byli inteligentní a ambiciózní rasisté a nacisté

Esesáci dostali za úkol překročit řeku Aisnu a postupovat do Argonnského lesa, kde měli zablokovat ustupující Francouze. Příslušníci divize se dostali do těžkých střetů s dobře vycvičenými zajišťovacími jednotkami, jež vedly boj na zdrženou tak, aby se stačily hlavní francouzské síly stáhnout. Postup nepřehledným terénem byl náročný a strategicky málo významný, protože o výsledcích ofenzivy se rozhodovalo jinde. Koncem června velení stáhlo Policejní divizi SS zpět do zálohy. Její role během západního tažení tak zůstala zanedbatelná a všechna sláva padla na ostatní formace SS.

Naše Sluneční soustava vznikla z velkého primordiálního oblaku plynu a prachu. Z většiny oblaku vzniklo Slunce, zatímco zbytky materiálu z rotujícího disku nakonec vytvořily planety obíhající kolem Slunce tak, jak je známe a jak na jedné žijeme.

TIP: Přelomový důkaz: Vesmír se na počátku rozpínal rychleji než rychlost světla

Astronomové pozorují, jak podobné procesy probíhají okolo jiných hvězd ve vesmíru. Obraz zachycený chilským dalekohledem ALMA (Atacama Large Millimeter/submillimeter Array) ukazuje disk zbylého rotujícího materiálu, který obklopuje mladou hvězdu HD 163296.

Tři mezery mezi prstenci jsou pravděpodobně způsobeny sníženým množstvím prachu a ve střední a vnější mezeře našli astronomové také menší množství plynu. Zmenšené množství jak plynu tak prachu naznačuje přítomnost nově vytvořených planet, každé s hmotností asi tak Saturnu, které vytvořily pozorované mezery na svých zbrusu nových oběžných drahách.

Málokterá země se může pochlubit tak rozsáhlým bohatstvím druhů, které nežijí nikde jinde, jako Etiopie. Země nedotčená hromadným turistickým ruchem nabízí rozmanitost přírodních biotopů – od horských pásem až po vyprahlé údolí řeky Omo. Díky tomu můžete v několika dnech navštívit náhorní plošiny s unikátní afroalpinskou faunou a flórou, horské lesy na jejich úpatí a o pár hodin později sjíždět na dno Velké příkopové propadliny s typickou africkou savanou.

Přes všechny neobyčejné krásy jakoby Etiopie na své objevení dosud čekala. Až na krátké období během druhé světové války sice nebyla tato země nikdy v područí jiné mocnosti, ale „hrdá Afričanka“ po staletí zmítaná válkami jen těžko soupeří s turistickými perlami ve svém sousedství. Stále nebudí dostatečnou důvěru pokud jde o bezpečnost turistů, nedokáže nabídnout komfort botswanských domků, ani luxusní intimitu malých kempů Jižní Luangwy v Zambii. Dalším mínusem jsou vybitá velká zvířata, největší lákadlo národních parků Keni a Tanzanie. Proto zůstává Etiopie především zemí batůžkářů a trekkerů.

TIP: Létající běžci gepardi aneb Sprinteři z Botswany

Jestliže se přes všechny nedostatky přece jen do Etiopie vydáte, nebudete litovat. Neuvidíte zde dvacet džípů kolem jednoho levharta nebo geparda poskakujícího po kapotě vozu, jakoby šlo o domácí kočku. Zdejší příroda je syrová a stále divoká. Nikdo vám tu nenaservíruje váš africký zážitek během snídaně na terase. Musíte si ho najít. Budete pravděpodobně potřebovat hodně trpělivosti, ale poklady etiopské přírody za to stojí.