Některé z pulzarů ve vesmíru vyzařují rádiové vlny, jiné pulzary zase gama záření. Existuje snad více druhů pulzarů? Mezinárodní tým astronomů zjistil, že to s nimi není úplně tak, jak to vypadá.

Badatelé prostudovali dva specifické objekty – pulzary Geminga a BO355+54. Tyto pulzary jsou si v mnohém podobné. Oba dva rotují rychlostí zhruba 5 otoček za sekundu a oba dva také vznikly asi před půl milionem let.

Rádiové a gama pulzary

Pozoruhodné ovšem je, že Geminga patří k intenzivním gama pulzarům, zatímco BO355+54 je jedním z nejjasnějších rádiových pulzarů vůbec. V čem to tedy vězí?

Astronomové přišli na to, že jak Geminga, tak i BO355+54 vlastně vyzařují jak rádiové vlny, tak i gama záření. Záleží jenom na tom, z jakého úhlu pulzary pozorujeme ze Země.

Pulzary vyzařují rádiové vlny z oblastí u magnetických pólů, které jak u Gemingy, tak i BO355+54 mají v místech polárních výtrysků hmoty. Gama záření je oproti tomu vyzařováno z oblasti ve tvaru donutu, který obepíná rovník pulzaru.

Výsledky výzkumu porovnávajícího biodiverzitu hmyzu v rozličných nadmořských výškách v různých obdobích historie Země také naznačily, že biodiverzita je dnes o mnoho menší než byla před desítkami milionů let, kdy teplota na celé zeměkouli nevykazovala velké rozdíly.

„Již asi před 150 lety byl poprvé zaznamenán rozdíl v biodiverzitě daný nadmořskou výškou, který se považuje se za jeden z nejobecnějších zákonů přírody,“ říká jeden z autorů studie Brian Farrell z Harvardské univerzity. „Teď jsme však dokázali, že v době, kdy se většina dnešních organismů diverzifikovala, tedy během eocénu, neexistovala na Zemi roční období a to ani v oblastech, kde jsou teploty nízké.“ Zdá se, že diverzitu v přírodě oslabil právě příchod ročních období mírného pásma. 

TIP: Nebezpečně zorientovaný krokodýl mořský aneb Špatní krokodýli se vracejí

Doposud se vědci snažili velkou druhovou rozmanitost v tropech vysvětlit vyššími teplotami a větším množstvím světla. Skutečnost, že teplota v nejteplejších a nejchladnějších měsících se tu liší jen o pár stupňů, však hraje mnohem důležitější roli. Podle Farrella mohly kdysi dávno palmy, krokodýli a jiní zástupci tropických druhů žít v místech, která dnes tvoří Arktidu.

Pykea inspiroval starý časopis National Geographic Magazine z roku 1924, ve kterém jistý kapitán Zeusler, sloužící v severním Atlantiku, popisoval obtíže při snaze rozbít ledovce dělostřeleckou palbou. Střely prý nedokázaly led vážněji narušit – některým selhaly roznětky, jiné pronikly sotva několik centimetrů do ledu a tam zůstaly trčet.

Ledové základny

V Pykeově hlavě se zrodil nápad – pokud má zmrzlá voda takovéto vlastnosti, nebylo by možné využít ledovců coby vojenských plavidel? Pyke správně předpokládal, že největším zádrhelem by bylo tání ledu při teplotách vyšších než 0 °C. S tímto problémem navštívil vídeňského profesora Hermanna Marka, jenž těsně před anšlusem Rakouska emigroval do Spojených států a během války provozoval laboratoř pro studium fyzikálních vlastností ledu na Brooklynském polytechnickém institutu.

Mark Pykeovi poskytl velké množství informací o vlastnostech zmrzlé vody, nejcennější ale bylo zjištění, že led vybavený izolační vrstvou taje daleko pomaleji. Pro představu – krychle ledu o hraně 300 yardů (274 metrů) by podle Marka při teplotě 11 °C roztála za sedm dní. Pokud by ale tato krychle disponovala izolací, při stejné teplotě by denně ztratila pouze 0,1 % objemu.

Pyke svou vizi nazval Habakkuk (v češtině Abakuk podle starozákonního proroka Abakuka). Své poznatky pak shrnul do zprávy, kterou předal lordu Mountbattenovi. Ten byl Pykeovým nápadem natolik nadšen, že jej po teoretickém ověření konceptu ostatními vědci z útvaru v prosinci 1942 představil samotnému Winstonu Churchillovi. Ministerskému předsedovi se vize obřích ledových základen rovněž zamlouvala a krátce poté rozeslal náčelníkům štábů direktivu udělující projektu Habakkuk nejvyšší prioritu.

Neslavný konec

Habakkuku nakonec zlomily vaz dva hlavní faktory. Prvním byla situace v Atlantiku, neboť během roku, kdy se plavidlo z pykritu (dřevěná drť) rodilo, dokázali Spojenci snížit počet lodí potopených německými ponorkami na desetinu. Nové typy námořních letounů měly delší dolet a lepší vybavení pro vyhledávání a ničení ponorek. Eskortní plavidla dostávala nové a účinnější ofenzivní i detekční prostředky a v neposlední řadě bylo k dispozici stále více eskortních letadlových lodí. Smlouva s neutrálním Portugalskem pak umožnila Britům užívat Azorské ostrovy, čímž Spojenci získali základnu v srdci Atlantiku, tedy něco, co měl poskytnout právě Habakkuk.

Idea ledové lodi tím náhle přestala být tolik lákavá. Druhý hřebík do rakve ambiciózního plánu představovala velikost infrastruktury, která by byla pro masovou produkci pykritu třeba. Aby mohlo být vyrobeno zmíněných 1 700 000 tun ledového materiálu na jednu loď, musela by vzniknout továrna na pykrit o velikosti téměř 40 hektarů.

Obyvatelé bytového komplexu v jihoafrické Pretorii zažili při jedné z obvyklých ranních cest do koupelny šok: Ze záchodové mísy na ně syčela dvouapůlmetrová kobra. Profesionální chytač hadů posléze potvrdil, že se narušitel do bytu proplazil potrubím. Následně se živočicha pokusil polapit, ale zápasil s ním tak dlouho, až mu nezvaný host vyklouzl zpět do mísy a zmizel.

Vyplašeného hada od té doby nikdo z nájemníků nezahlédl, to ovšem neznamená, že se všichni denně nebudí strachy, co zase v toaletě objeví. Ochranáři pro jistotu situaci monitorují – každý však doufá, že se kobra z výpravy do světa lidí dostatečně poučila a nehodlá ji opakovat.

V dnešní době sice zkoumáme vzdálený vesmír, ale i na naší planetě je ještě dost věcí k objevování. Hejna robotů velikosti velkého grapefruitu by měla změnit způsob, jak odborníci zkoumají pozemské oceány.

Badatelé vyvinuli miniaturní autonomní roboty, kteří fungují jako mikrosatelity pro průzkum oceánu. Roboti M-AUE (Mini-Autonomous Underwater Explorers) se pohybují v hejnech, napodobují pohyby planktonu a přitom zkoumají mořské prostředí.

TIP: Autonomní terminátor COTSbot čističem destruktivních hvězdic

Během své první mise měli roboti M-AUE za úkol zaznamenat pohyby mas mořské vody v trojrozměrném prostoru. Něco takového doposud nebylo se stávajícím vybavením možné. 

Nejzásadnější vědecké i literární počiny věnčí Nobelova cena již od roku 1901. Ne všichni vzdělanci a umělci se však pouštějí do zjevně záslužné a rozumné práce – někteří svými výzkumy hledají odpovědi i na otázky, jež by si většina z nás nedokázala ani položit. Až do roku 1991 si takoví jedinci mohli nechat o jakémkoliv ocenění pouze zdát. Pak ovšem přišel kolektiv autorů z časopisu Annals of Improbable Research (v překladu „anály nepravděpodobného výzkumu“) s nápadem udělovat každoročně tzv. Ig Nobelovu cenu. 

Ačkoliv se jedná o ocenění parodické, získávají ho skuteční vědci či umělci, kteří pouze propůjčili své schopnosti něčemu naprosto bizarnímu. Sami autoři o ceně mluví jako o čestném uznání za přínos, jenž vás nejdřív rozesměje, ale poté vás přinutí přemýšlet. Například fyzik Andre Geim dostal v roce 2000 Ig Nobelovu cenu za to, že nechal v magnetickém poli levitovat žábu. O deset let později ovšem obdržel skutečnou Nobelovu cenu za objev „zázračného materiálu“ grafenu. Podle vlastních slov si obou ocenění váží „zhruba stejně“. 

Život s jezevci a kozami

V recesistickém duchu se nesly i projekty oceněné letos na podzim – na literárním poli například bodoval švédský spisovatel Fredrik Sjöberg. Z jeho pera vzešla trojdílná autobiografie The Fly Trap (v překladu „past na mouchu“), která „pojednává o radosti ze sbírání mrtvých nebo dosud živých much“. Autor v ní líčí svůj pobyt na odlehlém švédském ostrově, kde ho zcela pohltí posedlost létajícím hmyzem. Od sbírání a katalogizace drobných exemplářů však sklouzává k rozjímání o životě a hledání odpovědí na zásadní filozofické otázky.  

Cenu za biologii si zase vysloužili Charles Foster a Thomas Thwaites. První jmenovaný se v práci nazvané „Být zvířetem: Dobrodružství napříč druhy“ ohlíží za svým experimentem, při němž „odložil lidskost“ a vydal se do divočiny. Mimo jiné pak strávil týdny v noře s jezevci, jedl žížaly a učil se vnímat okolí spíš nosem než očima. Jako vydra plaval v řekách a ústy se pokoušel lovit ryby. V ulicích Londýna vyhrabával z popelnic odpadky coby divoká liška a málem zemřel ve sněhu, když ho jakožto jelena honili lovečtí psi. Thwaites získal ocenění za speciální protézy, které mu na dlouhé týdny umožnily stát se členem stáda horských koz. 

Svět mezi nohama

Doslova jinýma očima se na svět rozhodl podívat tým profesora Acukiho Higašijamy, který získal ocenění za „vnímání“ (anglicky „perception“). Japonec chtěl zjistit, zda se nám budou vzdálené předměty jevit jinak, budeme-li je pozorovat mezerou mezi vlastníma rozkročenýma nohama v hlubokém předklonu. Do experimentu zapojil 90 lidí a nutil je sledovat objekty v různé vzdálenosti – nejprve v sehnuté poloze a posléze vzpřímeně, ale s brýlemi, které otáčejí obraz o 180° (jako při předklonu). 

Z výzkumu vyplynulo, že při sehnutí se velikost předmětů i jejich vzdálenost zkresluje, zatímco speciální brýle podobné komplikace nezpůsobují. Rozdílné vnímání prostoru tedy závisí na poloze těla, nikoliv na otočení obrazu na sítnici. 

Výzkum hlubokých kravin

Cenu za mír si odnesla studie s názvem volně přeloženým jako „detekce a rozpoznání rádoby hlubokých kravin“, jež se zaměřila na fráze a „hlubokomyslné“ pravdy, kterými se často ohánějí příznivci alternativní medicíny a ezoteriky. Výzkumníci předložili třem stovkám účastníků testu různá tvrzení, například „skrytý smysl se transformuje v nesrovnatelně abstraktnější krásu“, jež však vytvořili zcela náhodným řetězením slov. Jiné věty naopak smysl dávaly nebo šlo o pouhá banální konstatování, třeba „malým dětem se musí věnovat pozornost“.

TIP: Nobelova cena za výzkum toxoplazmózy míří do Česka

Vědci pak dobrovolníky požádali o hodnocení, jak smysluplná daná věta je, a nakonec se jich zeptali, jaký mají názor na život a víru. Nepříliš překvapivě se ukázalo, že čím méně byli testovaní jedinci schopni rozeznat hluboce se tvářící nesmysl, tím spíš patřili k zastáncům idejí New Age, pseudovědy a konspiračních teorií. 

Jak ošálit mozek

Ocenění na poli lékařství pro změnu dosáhl německý tým pod vedením Christopha Helmchena, který zjistil, že lze pomocí zrcadel „obelstít svědění“. V rámci experimentů stavěli vědci před zrcadlo dobrovolníky, jež svědilo levé předloktí, jejich mozek však musel vnímat převrácený obraz těla. Poté se testovaní jedinci poškrábali na „zdravé“ ruce, kterou ovšem jejich hlava vnímala kvůli zrcadlu jako zdroj nepohodlí – a v drtivé většině případů se dostavila úleva. 

Jen máloco nás zajímá více než to, zda existuje život i jinde ve vesmíru. Teď už víme, že alespoň teoreticky obyvatelných planet je ve vesmíru více než dost. Stephen Kane ze Sanfranciské státní univerzity a jeho spolupracovníci pátrají po životě v planetárním systému Wolf 1061 ze souhvězdí Hadonoše. Tento systém tvoří červený trpaslík spektrální třídy M, kolem něhož obíhají minimálně tři exoplanety, přičemž všechny tři jsou pravděpodobně kamenné jako naše Země.

Odborníky na systému Wolf 1061 přitahuje, že je velmi blízko, jen 13,8 světelných let od Země, a že jedna z jeho planet – Wolf 1061c, superzemě o hmotnosti minimálně 4,25 Zemí, obíhá hvězdu uvnitř obyvatelné zóny.

Superzemě s chaotickým podnebím

Dotyčná exoplaneta se nachází poblíž vnitřního okraje obyvatelné zóny, podobně jako naše Venuše. Znamená to, že tam panují podobně pekelné podmínky? Kane a jeho tým zjistili, že exoplaneta Wolf 1061c velmi rychle mění svou oběžnou dráhu, takže může mít hodně chaotické podnebí.

TIP: U červeného trpaslíka TRAPPIST-1 obíhají dvě kamenné planety s atmosférou

Na odpověď zda je na Wolf 1061c možný život našeho typu, si budeme muset počkat. Přinést by ji mohly nové teleskopy, například vesmírný dalekohled Jamese Webba, s jejichž pomocí bude možné detekovat jednotlivé složky atmosféry exoplanet nebo i pozorovat jejich povrch.

Před 6 miliony let, v období miocénu, byla dnešní jihozápadní Čína protkána mokřinami a říčními údolími, které byly plné života. Společně s tapíry a malými jeleny tam žily i ohromné vydry.

Paleontologové v těchto dnech popsali nový druh vyder, které nazvali Siamogale melilutra. Prozkoumali přes 200 fragmentů lebky a digitálně rekonstruovali její tvar. Lebka vyder měřila 21 centimetrů a badatelé z toho odvodili, že tyto šelmy vážily kolem 50 kilogramů.

TIP: Drobný vakolev Microleo attenboroughi děsil obyvatele korun stromů

To je téměř dvojnásobek oproti váze dnešních největších vyder, kterými jsou vydry obrovské z jižní Ameriky. Vydry Siamogale melilutra velikostí odpovídaly asi tak dnešním vlkům.