Na britské Northumbrijské univerzitě experimentovali s kofeinem - na dobrovolnících zde testovali vliv kofeinu na pracovní výkony. Experiment se ale nečekaně zvrtl.

Když v laboratoři připravovali testovací nápoj z pomerančového džusu, vody a kofeinového prášku, spletli si výzkumníci desetinné čárky. Namísto zamýšlených 0,3 gramů kofeinu na experimentální dávku, což odpovídá asi 3 průměrným šálkům kávy, připravili dávku s více než 30 gramy kofeinu.

Oba dobrovolníky ihned po požití postihly drsné závratě, třas celého těla, bušení srdce a další příznaky. Záchranná služba je ihned dopravila do nemocnice, kde strávili několik dní na dialýze.

TIP: Závislost v říši hmyzu: Včely jsou bláznivé do kofeinu

Přestože šlo o extrémní dávku, nakonec vše skončilo dobře. Studenti si sice nic nepamatují, přežili ale bez následků a ještě navíc dostali za „život ohrožující zkušenost“ bolestné 400 liber (necelých 13 tisíc korun). Jsou ale známé i případy, kdy lidé zemřeli po požití 18 gramů kofeinu.

Vědci si dlouho mysleli, že i velcí pterosauři, kteří měli v rozpětí křídel přes 10 metrů, se živili drobným zvířectvem. Nové fosilní nálezy ale ukazují, že pterosauři mohli být strašlivými dravci na vrcholu potravního řetězce.

V rumunské Transylvánii objevili nové fosilie doposud málo známého pterosaura rodu Hatzegopteryx. Před 70 miliony let na sklonku období křídy tam byl tropický ostrov. Paleontologové z objevených kostí usuzují, že tito velicí pterosauři byli mnohem robustnější a masivnější, než jsme si o nich mysleli.

TIP: Na konci druhohor žili s ohromnými pterosaury i jejich příbuzní velikosti kočky

Vše nasvědčuje tomu, že Hatzegopteryx byl na ostrově vrcholovým predátorem. Vzhledem ke své velikosti a stavbě těla se zřejmě živil menšími dinosaury do velikosti malého koně.

Blízké setkání s kolibříkem nachovohrdlým na ostrově Martinik na začátku roku 2003 mě vlastně přivedlo k fotografování divoké přírody. Od počátku jsem žasnul nad titěrným tvorem, který je neuvěřitelně aktivní a obratný. Později jsem kouzlu kolibříků propadl ještě víc, to když jsem poznal jejich, v živočišné říši v mnoha ohledech výjimečné, chování. Na jejich společnosti a fotografování jsem si vybudoval závislost, kterou obtížně krotím. Na konci roku 2009 jsem se za nimi vydal do Ekvádoru.

Ekvádor – země kolibříků

Kolibříci mají domov pouze v Novém světě, ale jednoznačně nejlépe se cítí v tropických oblastech Střední a Jižní Ameriky. Bylo jich popsáno 320 druhů (jde jen o přibližnou hodnotu, názory na počet druhů se různí) a více než třetinu lze potkat právě v Ekvádoru. Pro intenzivní poznávání kolibříků se tedy cesta do této rovníkové země vyloženě nabízí.

TIP: Ostražití lovci aneb Ledňáčci od kostarické řeky Rio Frío

Ekvádor jsem navštívil již v roce 2002, ale v té době pro mě byl jednoduchý fotoaparát pouze nevinným doplňkem k dokumentování dlouhé cesty po aktivních sopkách. Kolibříky jsem sice hojně potkával a s úžasem dlouho pozoroval, ale ani ve snu mě tehdy nenapadlo, že by šli při své vzdušné akrobacii fotit. To přišlo až později.

V horském mlžném lese

Ekvádorem se od severu k jihu táhnou dva pásy And, s vrcholky atakujícími šestitisícovou hranici. Pro „nenásilný lov“ ekvádorských kolibříků jsem vytipoval několik míst v nadmořské výšce 1 500–4 000 metrů, jak v Cordillera Oriental, tak v Cordillera Occidental. Na obou stranách horstev je biotop malinko jiný, a tak je na každém z úbočí možné objevit jiné kolibří druhy. Někdy stačí jen jeden exemplář určitého druhu kvetoucí rostliny a hned se na místě vyskytuje kolibřík, který je na něj vázaný.

Horský mlžný les, který je domovem kolibříků, obývá i spousta dalších atraktivních tvorů, bohužel na jejich intenzivnější fotografování nezbývá čas. Třeba těžko uvěřitelných 1 550 druhů ptáků je neskutečné lákadlo, ale pokud chce člověk pořádně postihnout jedno téma, nesmí se rozptylovat ničím jiným.

Hledej květy, najdeš kolibříky

V minulosti jsem létající kolibříky fotografoval zejména v blízkosti pítek s cukrovou vodou. Ovšem nesrovnatelně přírodnější je zachycení drobného ptáčka nasávajícího u květu. Chce to ovšem trpělivost a v prvé řadě dostatečné znalosti o druhu květů, jež jsou pro kolibříky nejvíce lákavé. Obecně platí, že kolibříci mají velmi rádi květy červené a žluté, jejichž tvar je protáhlý,  „trubicovitý“. U nich totiž mohou uplatnit své dlouhé zobáčky.

Některé druhy jsou vázané pouze na jeden druh rostliny, případně keře. Pro každou nadmořskou výšku je typická jiná rostlina, kterou si třeba hned několik druhů kolibříků oblíbilo.

Sbírka lákadel

Po příjezdu na lokalitu jsem strávil první odpoledne tím, že jsem v okolí hledal květiny, které kolibříci navštěvovali nebo jsem z podkladů věděl, že jsou pro ně přitažlivé. Pak už se stačilo „jen“ vrátit s fotoaparátem, postavit se ke květu a čekat. Druhou možností pak bylo, že květ (případně celá drobnější větev) se mnou putoval do blízkosti našeho noclehu. Výjimkou pak nebylo ani to, že jsem si ráno na celodenní fotografování připravil i pět různých květů pro kolibříky. Ne vždy se však podaří tyto drobné opeřené drahokamy na donesený květ nalákat. A když se zastaví u květu, třeba jej jen očichají a do vteřiny jsou pryč.

V mlžných horách s kolibříky

Pro fotografování kolibříků jsme navštívili pět různých lokalit. Dvě na východní straně And (Papallacta – 2 800 m, Baeza – 2 300 m) a tři místa ve výškách 2 300 m, 1 750 m a 1 400 m na západní straně And v oblasti Mindo. Záměrem mimo jiné bylo podchytit co největší množství druhů.

Je až neuvěřitelné, že někdy stačí sjet pouze pár stovek výškových metrů do údolí a hned potkáváte zástupce jiných druhů. Samozřejmě existují druhy kolibříků, jejichž areál je širší, ale častěji jsem se setkával s tím, že se určitý druh  vyskytoval v rozpětí výšek 400–800 metrů.

Ve své fotografické tvorbě se věnuji především tropické přírodě. Zejména její barevnosti a pestrosti, kterou kolibříci symbolizují snad nejlépe ze všech ptáků. Věřím, že jsem je ani tentokrát neviděl naposled, protože bez jejich těsných průletu, šustění křídel a vzájemného hašteření u květů nemůžu dlouho být.

Co asi nevíte o kolibřících

Tito nejmenší ptáci světa měří od zobáku k ocasu obvykle pět až osm centimetrů. O primát nejdrobnějšího opeřence mezi sebou na dálku soupeří dva druhy rodu Mellisuga, pouze dva gramy vážící kolibříci z Jamajky a Kuby.

Navzdory své křehkosti kolibříci neváhají zaútočit na každého vetřelce, který se přiblíží ke květům s nektarem, nejdůležitější složce jejich jídelníčku. Pokud uvidíte ve střední Americe motýla s potrhanými nebo zcela utrženými křídly, můžete si být téměř jisti, že ke svému zranění přišel při okupaci květů plných nektaru na rudém keři obsazeném kolibříky.

Kolibříci plní podobnou funkci jako hmyz. Přenášejí pyl z květu na květ a tím je opylují. Jejich zobák je vždy přesně uzpůsoben květům, které se v dané oblasti nejčastěji vyskytují. Pouze jeden druh kolibříka květ ve spodní části proklovne a nasává z boku nasává.

Během nočního klidu (a též během špatného počasí) výrazně klesá látková výměna a tělesná teplota drobných letců na několik hodin. Letargický spánek jim umožní zachovat energii potřebnou k cestě k prvnímu rannímu květu, kde na ně čeká snídaně. Jedná se o metabolickou regulaci, obdobu zimního spánku medvědů.

Denně musejí přijmout tolik potravy, kolik činí polovina jejich tělesné váhy. Nektar občas pro zpestření menu doplní drobným hmyzem a pavouky. Ve srovnání s ostatními ptáky mají šestkrát vyšší spotřebu kyslíku na jeden gram tělesné váhy, jejich srdce je vzhledem k tělu třikrát větší a mají dvojnásobné množství červených krvinek.

Evolučními centry kolibříků (Trochilidae) jsou vysokohorská údolí Kordiller a deštné lesy Amazonie. Odtud se rozšířili na celý jihoamerický kontinent a když postupně roztály ledovce z doby ledové, přicestovali přes středoamerickou šíji daleko do severní Ameriky. V současnosti lze kolibříky při pozorných toulkách přírodou potkat od jižní Aljašky až po Ohňovou zemi.

Potřebu plovákového stíhacího letounu pociťovalo začátkem 40. let minulého století také japonské námořní letectvo. Poté, co armádní a námořní špičky naplánovaly expanzi jižním směrem, očekávaly se útočné operace v rozsáhlých oblastech Tichomoří, kde se nenacházela vhodná letiště pro provoz klasických letounů. Pro krytí invazních operací měly posloužit pozemní základny nevyžadující plovákové stíhačky. Speciální stíhací vodní letoun byl požadován specifikacemi ze září 1940. 

Okamžité řešení potřeby takového stroje spočívalo v prosté modifikaci nové a velmi výkonné palubní stíhačky Micubiši A6M2 na plovákové provedení. Jelikož mateřská firma byla vytížena, vývoj vodní verze svěřili společnosti Nakadžima. Nová varianta stíhačky obdržela označení A6M2-N. Letoun získal pod trup velký centrální plovák, dva malé vyvažovací plováky byly umístěny pod křídlem. Pohonná jednotka i výzbroj palubní A6M2 zůstala stejná.

A6M2-N

• Rozpětí: 12 m
• Délka: 10,13 m
• Vzletová hmotnost: 2 883 kg
• Max. rychlost: 440 km/h
• Dostup: 10 000 m
• Dolet: 1 780 km
• Pohonná jednotka: 1× hvězdicový Nakadžima NK1C Sakae o 701 kW
• Výzbroj: 2× 20mm kanón, 2× 7,7mm kulomet, 120 kg pum
• Osádka: 1 muž
• Uživatelé: Japonsko

Kvůli zachování stability konstruktéři zvětšili svislou ocasní plochu a pod zadní částí trupu se objevila malá přídavná stabilizační plocha. Prototyp vodního provedení A6M2-N vzlétl 8. prosince 1941, tedy právě v den, kdy Japonsko zahájilo svou útočnou válku proti USA (na Havaji bylo kvůli časovému posunu teprve 7. prosince) a britskému impériu.

Produkce běžela od dubna 1942 do září 1943 a dala 327 strojů. A6M2-N zprvu s dobrými výsledky sloužily na tichomořském bojišti od Aleut až po jižní Pacifik. V boji s pozemními letouny však vadila nedostatečná rychlost. V závěru války typ přešel na námořní hlídkovou činnost a neúspěšně se podílel na protivzdušné obraně mateřských ostrovů proti americkým náletům. 

Sonda Juno pořídila další výjimečný snímek Jupitera. Tentokrát se do hledáčku kamery JunoCam dostala anticyklóna známá jako Malá rudá skvrna. Přívlastek „malá“ je v tomto případě poněkud zavádějící, Malá rudá skvrna má totiž průměr téměř srovnatelný s naší Zemí. Jde o třetí největší známou bouři v naší Sluneční soustavě – větší je jen Jupiterova Velká rudá skvrna a hexagonální bouře na Saturnu.

Malá rudá skvrna se pohybuje směrem k východu a její oblaka rotují proti směru otáčení hodinových ručiček (tzv. anticyklonální proudění) – pravděpodobně se jedná o oblast vysokého tlaku. V tomto smyslu je v protikladu s pozemskými hurikány, což jsou oblasti nízkého tlaku. 

Malá rudá skvrna je také samozřejmě mnohem silnější než nejsilnější pozemské uragány. Odhaduje se, že větry v této anticyklóně dosahují rychlosti okolo 620 kilometrů v hodině. Pro srovnání - Saffirova-Simpsonova stupnice pozemských hurikánů počítá s maximem 280 kilometrů v hodině pro hurikány nejvyšší síly kategorie 6.

Dnes je na své dlouhatánské nohy pyšná, vždy tomu tak ale nebývalo. Caroline Arthur si v mládí kvůli své výšce vyslechla nejednu štiplavou poznámku. „Říkali mi všelijak, nejčastěji mrakodrap,“ vzpomíná dnes devětatřicetiletá Australanka na krušné chvilky v dětství. Ani dnes není se svou výškou 188 centimetrů snadno k přehlédnutí. Impozantní výšku této bývalé modelky podtrhují její neobyčejně dlouhé nohy. Od kyčle k patě měří 130,8 centimetru což představuje 69 % její výšky! 

Titulem dámy s nejdelšíma nohama a zápisem v Guinessově knize rekordů se aktuálně pyšní Ruska Světlana Pankratova, jejíž nohy měří 132 centimetry. Rozdíl je to natolik malý, že se Caroline rozhodla, že si své nohy nechá oficiálně přeměřit. „Rozhodně mám nejdelší nohy v Austrálii, zda jsou i nejdelší na světě se brzy uvidí,“ říká s úsměvem dlouhonohá Australanka.

Ideál renesanční ženy požadoval štíhlou postavu a vysoké klenuté čelo. Barva pokožky měla být světlá až bílá, čehož se dosahovalo nanášením pudrů a mastí.

Piha kam se podíváš

Nejdražší dar

Název: Breguet – Grande Complication
Cena: 762 milionů korun

Momentálně nejdražší hodinky světa vznikly jako dar pro francouzskou královnu Marii Antoinettu: Tajný ctitel údajně zadal v roce 1782 jejich výrobu věhlasnému hodináři Abrahamu-Louisi Breguetovi s tím, že na nich nemá šetřit zlatem, strojek má být pokud možno co nejkomplikovanější a čas ani rozpočet nehrají roli.

Zmíněný skvost dokončil teprve v roce 1827 Abrahamův syn, a panovnice si tak dárek neužila – tou dobou byla totiž už 34 let po smrti. V roce 1983 hodinky někdo ukradl z jeruzalémského muzea L. A. Mayera a dlouhá léta o nich nikdo neslyšel. Později se však zloděj na smrtelném loži přiznal, v prosinci 2007 se lup našel a nyní je vzácný kousek opět k vidění ve zmíněné expozici. Jeho cenu odborníci odhadli v přepočtu na 762 milionů korun.

Bankéřovy cibule

Název: Patek Philippe – Henry Graves
Cena: 381 milionů korun

Jedinečné hodinky si v roce 1925 objednal bankéř Henry Graves mladší, údajně aby předčil svého sběratelského konkurenta Jamese Warda Packarda. Jejich strojek je uložen v 18karátovém zlatě a z hlediska mechaniky jde o jedno z nejkomplikovanějších hodinových zařízení na světě: Společnost jej navrhovala a sestavovala celkem osm let a hotové nabízelo ve své době neuvěřitelných 24 funkcí.

V roce 1999 koupil hodinky jistý sběratel za částku, jež v přepočtu na dnešní ceny odpovídá 381 milionům korun. Tehdy se tudíž jednalo o nejdražší hodinky na světě – pak se však vrátily na scénu Breguetovy Grande Complication a titul si přivlastnily. 

Milionová obyčejnost

Název: Patek Philippe – Ref. 1518
Cena: 283 miliony korun

Obvykle se cena hodinek odvíjí od komplikovanosti strojku a drahých materiálů použitých při výrobě. Ref. 1518 však představují přesný opak: Jejich výjimečnost podtrhuje fakt, že na rozdíl svých kolegyň, které halí zlato (žluté či růžové), jsou oděny v oceli. „Obyčejná“ série luxusních hodinek Patek Philippe čítá pouhé čtyři kusy a exemplář s pořadovým číslem 1 drží od letošního listopadu rekord nejdražších náramkových hodinek prodaných v aukci – vydražil se v přepočtu za neuvěřitelných 282,8 milionu korun. Předchozím rekordmanem byly přitom rovněž hodinky Patek Philippe, konkrétně model 5016A, jehož cena se vyšplhala na 185 milionů korun.

Věčné diamanty

Název: Hublot – Big Bang Geneve
Cena: 127 milionů korun

Zatímco ocelové Ref. 1518 lákají na svou „jedinečnou všednost“, v případě hodinek Big Bang Geneve se firma Hublot skutečně překonala: Jejich strojek je uložen v těle z bílého zlata a společnost mu dělá víc než 1 200 diamantů, přičemž každý má alespoň tři karáty. Na vzniku výjimečného kousku se podílelo sedmnáct odborníků, z toho dvanáct brusičů, a celý rok trvalo, než se podařilo shromáždit dostatek diamantů. Úplné dokončení nakonec zabralo čtrnáct měsíců. 

Náramkový vesmír

Název: Louis Moinet – kolekce Meteoris
Cena: 111 milionů korun

Kolekce hodinek z dílny společnosti, jež nese jméno otce chronografu Louise Moineta, také vděčí za svou astronomickou cenu použití velmi vzácných materiálů. „Drahokamy“ u řady Meteoris však pocházejí z vesmíru: Hodinky Tourbillon Mars obsahují části 180 milionů let starého marsovského fragmentu, jenž dopadl na Zemi coby meteorit a následně dostal označení Jiddat al Harasis 479. Tourbillon Rosetta Stone zahrnují úlomek Merkuru, Tourbillon Moon zdobí kousek Měsíce, a součástí Tourbillon Asteroid se stal dokonce meteorit neznámého původu.

Jedno unikátní svědectví o střetu církevních a pohanských protikladů zaznamenal dominikán Štěpán z Bourbonu, jenž zemřel roku 1261 v lyonském klášteře uprostřed sestavování sbírky kazatelských příběhů „O sedmi darech Ducha svatého“. Jeho spis obsahuje řadu historek ovlivněných vlastní inkvizitorskou činností, mezi nimiž vyniká neobvyklý případ pojmenovaný „O uctívání psa Guineforta“.

Záhadná mýtina

Rekonstrukce příběhu ukazuje, že si vesničané z francouzského údolí Dombes ve svých náboženských představách postupně spojili kult nějakého světce chránícího děti s galskou pověstí o psech coby zvěstovatelích osudu a s místním lesíkem, který byl zřejmě posvátný odjakživa. Z kulturního prolnutí se zrodila lesní mýtina se studnou, jež mimo jiné sloužila jako poutní místo. Zasvěcena byla svatému chrtovi Guinefortovi, kterého podle pověsti nespravedlivě usmrtil rytíř v domnění, že mu zvíře zabilo dítě. 

O netradičním poutním místě se Štěpán dozvěděl počátkem 13. století, když coby jeden z prvních inkvizitorů procházel v rámci svých povinností horská údolí jižní Francie. Přišlo mu divné, že na lesní mýtinu vodí ženy své ratolesti, polévají je tam studniční vodou či je do ní potápějí a věří v pomoc záhadného Guineforta, přičemž žádný svatý tohoto jména se Štěpánovi nevybavoval. 

Zahladit stopy

Ke svému úžasu pak inkvizitor zjistil, že Guinefort je pes, a okamžitě zakročil: Nejprve svolal vesničany a v kázání jim vyložil jejich blud. Poté se s nimi vydal do lesíka, nařídil pokácet všechny tamní stromy a studnu zasypat, a nakonec obyvatelům zakázal na místo chodit, protože prý bylo posedlé zlým duchem. O svém zásahu posléze informoval všechny panovníky v okolí s prosbou, aby na dodržování zákazu dohlíželi. 

S ohledem na rutinu dominikánova počínání i vypravování lze soudit, že podobné situace nebyly ve 13. století nijak výjimečné. Štěpána tedy zřejmě neznepokojoval přímo kult, který okolo lesní mýtiny vznikl, ale skutečnost, že začala sloužit jako poutní místo kvůli pověře naroubované na křesťanské vyprávění. Náboženské prolnutí mu přitom přišlo natolik zásadní, že se rozhodl jej zaznamenat a věnoval mu prostor ve své kazatelské příručce. 

V roce 2015 zasáhlo Nepál zemětřesení o síle 7,9 stupňů momentové škály. Zanechalo po sobě přes 8 tisíc mrtvých v Nepálu, a také v Indii, Číně a Bangladéši.

Zemětřesení nejen zabíjelo, ale rovněž změnilo tvář krajiny Nepálu. Satelitní data ukazují, že pravděpodobně došlo k poklesu nejvyšší hory světa Mount Everestu. Jeho oficiální výška, která činí 8 848 metrů nad mořem, se mohla snížit o několik milimetrů až několik centimetrů.

TIP: Mount Everest se po zemětřesení v Nepálu posunul o 3 centimetry

Nejistota ohledně výšky Mount Everestu vedla vědce ze sousední Indie k tomu, aby vypravili expedici do Nepálu. Pět badatelů vyrazí koncem zimy a nejvyšší horu světa pomocí moderních technologií přeměří. Pak bude jasné, jestli musíme opravit učebnice.