Saský vévoda Jindřich byl jedním z řady východofranckých velmožů, kteří s velkou mírou nezávislosti vládli svému území. Když byl zvolen králem, musel si svůj nový post tvrdě obhájit.

V zimě roku 928 napadl rychlým útokem kmen Stodoranů (Havolanů) a oblehl jejich sídelní centrum Brenu (dnešní Branibor nad Havolou). Dobyté území král připojil k říši jako součást marky Geronis a obrátil se proti dalším kmenům. Zbýval však ještě jeden soused, kterému musel připomenout staré závazky – Čechy, zejména pak ve chvíli, kdy nový kníže Václav začal prosazovat vlastní politiku na úkor Saska.

Všemi kroky, které Jindřich učinil v letech 921–929, si zároveň připravoval půdu k vyřešení problému s Čechami, které z pohledu říše již od dob Karla Velikého představovaly podřízené území s povinností odvádět pravidelnou platbu do královské pokladny. Čechy de facto zůstaly odříznuty od všech byť jen potenciálních spojenců. Bavorsko uznalo svrchovanost Saska, s Maďary Jindřich uzavřel smlouvu o neútočení, slovanské kmeny z Polabí zpacifikoval.

Jindřich potřeboval Čechy coby poslední území na východě přivést k poslušnosti. Fakt, že si je nechával na konec, značí, že měl před Čechy respekt. Jistě si uvědomoval psychologický efekt svých zásahů proti Slovanům v Polabí, vzhledem k válečnické pověsti Čechů však nic neponechával náhodě a vyžádal si bavorské posily vévody Arnulfa. Patrně v létě roku 929 se před Prahou objevila armáda, jíž Václav nemohl vzdorovat. Jindřich bez boje přijal Václavův hold a obnovil Čechům tribut. Český kníže daný stav akceptoval a až do své smrti závazek pravděpodobně dodržoval. 

Po zkušenostech s provozem tanku Medium I do výzbroje se projevily některé konstrukční nedostatky vyžadující provedení hlubších změn. Projektu se ujala konstrukční kancelář a továrna Vickers-Armstrong, která využila původní pohonnou jednotku a další agregáty, zlepšila výhled z místa řidiče, opatřila podvozek svislými pancéřovými deskami a zesílila jeho součástky, u kterých se na typu Medium I projevovalo zvýšené opotřebení a časté poruchy.

Korba a věž byly nýtované. Výzbroj se nacházela v otočné věži a počet zbraní byl proměnlivý – většinou se však jednalo o jeden kanón a čtyři kulomety, schopné postřelovat celé okolí tanku. Jeden z kulometů umístěný v zadní části věže sloužil zároveň i jako protiletadlová zbraň. Motor byl chlazen vzduchem, což sice značně komplikovalo větrání tanku, ale přesto se tohoto prvku technici nevzdali: považovali jej totiž za důležitý kvůli možnému nasazení vozidla v tropech. V základním provedení britská armáda objednala celkem 100 obrněnců Medium II.

Medium Mark II*

• Osádka: 5 mužů
• Hmotnost: 13,5 t
• Délka: 5,33 m
• Šířka: 2,78 m
• Výška: 3,05 m
• Pancéřování: 6–8 mm
• Pohonná jednotka: Armstrong Siddeley o 67 kW MAX. RYCHLOST: 21 km/h
• Dojezd: 195 km
• Hlavní výzbroj: 3liberní kanón ráže 47 mm
• Vedlejší výzbroj: 3× .303 kulomet Vickers ráže 7,7 mm 

První vozidla začala přicházet k jednotkám v roce 1925 a postupně nahrazovala předešlé typy Medium I a Medium C. Prakticky až do začátku druhé světové války sloužily tyto obrněnce pro výcvik tankových osádek a po evakuaci Britského expedičního sboru u Dunkerque v roce 1940 byly znovu zařazeny do výzbroje jako nouzové opatření proti hrozící invazi, jelikož veškerá technika zůstala ve Francii. Pokud je tankisté dobře udržovali, bylo na tyto stroje spolehnutí a mohly se pohybovat ve srovnání s ostatními tanky té doby poměrně rychle.

Postupem času se do výroby zaváděly tyto vylepšené verze:

Mark II* – Verze s odmontovanými věžovými kulomety, které nahrazoval jeden spřažený kulomet Vickers.

Mark II**– Tanky této verze navíc disponovaly vzadu na věži namontovanou pancéřovou skříní s vysílačkou zajišťující spojení na bojišti.

Mark II Tropical – V roce 1928 odeslali Britové pět těchto obrněnců ke zkouškám do Egypta, kde se podrobily provozním testům v tropickém podnebí. Dočkaly se zde začátku války, ale žádné další tanky do tropické verze již upraveny nebyly.

Mark II CS – Tank pro přímou podporu pěchoty byl vyzbrojen 3,7palcovou houfnicí s dostřelem až 1 000 m. Používaly se buď zadýmovací, nebo tříštivé střely, ale přesnost palby nebyla příliš vysoká.

Mark II* Command Tank – Stroj upravený pro potřeby velitele tankové brigády byl zbaven výzbroji, ale získal navíc jednu radiostanici. Věž dostala falešnou dřevěnou hlaveň a neměla otáčecí mechanismus. 

Team Indus je jedním z uchazečů o dvacetimilionový jackpot v soutěži Google Lunar X Prize. Jejich robot se má k povrchu Měsíce vypravit již na konci tohoto roku. Součástí mise by ale mohl být jeden obzvlášť pikantní experiment. Studenti univerzity v San Diegu by rádi s indickým robotem vyslali kapsli obsahující pivovarské kvasinky. Chtějí tak prokázat, zda jsou kvasinky schopné přežít a fungovat v podmínkách jaké panují na Měsíci.

Pivo vyrobené na Měsíci

Trojkomorová kapsle má obsahovat nezkvašené pivo, které se po dosednutí na povrch měsíce smísí s kvasinkami uloženými v další komoře. Poslední fáze zahrnuje oddělení kvasinek působením gravitace do třetí komory kapsle. Nepůjde tedy o „vaření piva“ v pravém slova smyslu ale o experiment s kvašením podobný anaerobní fermentaci. Informace o průběhu experimentu nebudou vyhodnocovány prostřednictvím měření hustoty, jak tomu obvykle bývá na Zemi, ale pomocí monitoringu tlaku uvnitř kapsle.

Zda se pivní experiment skutečně vydá do vesmíru bude jasné v březnu. Samotný start by se pak měl uskutečnit 28. prosince letošního roku.

Jak dlouho se už věnujete arboristice?

K oboru mne přivedl můj otec, který se od poloviny devadesátých let zabýval rizikovým kácením stromů. Já sám se věnuji péči o stromy přibližně deset let. Svým způsobem ale patřím mezi veterány, protože v České republice je arboristika poměrně novým oborem.

Odkud k nám tedy tato činnost dostala?

Veškeré techniky k nám přicházejí ze Spojených států, kde se arboristika rozvíjí již od počátku dvacátého století. Za průkopníky tohoto oboru u nás považuji pány Žďárského a Vágnera, kteří se po stáži ve Státech podíleli na založení české sekce ISA (pozn.: Jedná se o celosvětovou profesní organizaci arboristů. Česká sekce vznikla v roce 1998). Přivezli s sebou nové poznatky, což znamenalo odklon od původních destruktivních technik ošetřování stromů.

Destruktivní techniky? To zní skoro děsivě. Jak se tedy liší nynější způsob ošetřování stromů od dřívějších metod?

Dříve se při péči o stromy využívaly velmi nešetrné pomůcky, především stupačky. Provádělo se mnoho nevhodných zákroků, jako je například frézování dutin, které strom vysilovaly. Dnes díky využití dvoulanové techniky nebo cambium saveru stromu neublížíme a ani krátkodobě jej nezatížíme, naopak mu odlehčíme. Při užití dvou lan se váha těla rozloží a nehrozí zlomení větví ani pád dolů. Několik kotevních bodů nám zároveň zajišťuje snadný pohyb v koruně.

TIP: Jihoamerická seriema rudozobá aneb Poslední žijící hrůzopták

Rozdíl mezi arboristikou a dřívějšími formami ošetřování dřevin tedy spočívá pouze ve větší ohleduplnosti ke stromům?

Arboristika je při ošetřování nejen ohleduplnější, ale volí také komplexnější přístup ke stromu s ohledem na okolní prostředí nebo kořenový systém. Pokud například strom roste u silnice, při ořezu větve přizpůsobíme tak, aby do komunikace nezasahovaly. Soustředíme se na to, aby ošetřený strom zapadl do prostředí. Také bereme ohled na množství listové plochy. Dříve se totiž stromy seřezaly i o polovinu. Dnes se snažíme naopak ořezávat méně a směrem od obvodové části do středu.

Jaké jsou největší chyby, kterým se při péči o stromy musíte vyhnout?

Při ošetřování stromů je potřeba dbát na správnou velikost řezu. Pokud uříznete větev blízko kmene, strom nebude mít dostatek času připravit se na průchod patogenů a ránu zacelit. Hniloba pak bude mít velkou šanci postoupit skrze seříznutou plochu do dalších větví. Proto je lepší provádět více malých řezů než jeden velký.

Stojíme u památné lípy ve Šitbořicích, která je nyní ve vaší péči. Jaké druhy stromů ošetřujete nejčastěji?

Lípy, javory a topoly. Nejméně často jezdíme k ovocným stromům, protože dobře snáší i řezy neodborníků. Stručně řečeno, i když osekáte velkou část ovocného stromu, stejně obrazí. U lip a javorů se řezné rány špatně zacelují, a proto pro svůj zdravý růst vyžadují výhradně odborné ošetření.

Věnujete se často památným stromům?

Ošetřuji všechny památné stromy v Brně. Jsou pro mě otázkou prestiže. O lípě v Šitbořicích (pozn. okres Břeclav) jsem se dozvěděl na arboristické konferenci. Byla jedním z dvaceti stromů, který získal grant v projektu Zdravé stromy pro zítřek. Nadace Partnerství ve spolupráci se Společností pro zahradní a krajinářskou tvorbu a dvaceti certifikovanými arboristy tyto stromy bezplatně ošetřila.

Hovoříte o certifikovaných arboristech. Co toto označení přesně znamená?

Jedná se o arboristy, kteří úspěšně složili zkoušku a získali certifikát European Tree Worker. Jsou to kvalifikovaní odborníci. Zmíněný certifikát zaručuje náležitou úroveň jejich znalostí, ať už z hlediska ošetřování stromů, ochrany životního prostředí nebo bezpečnosti práce.

Vraťme se k Šitbořické lípě. Jaké zákroky jste na ní provedli?

Problémem všech lip jsou tzv. tlaková větvení, která se často rozlamují. Našim cílem bylo zajistit bezpečnost lípy pro její okolí, a proto jsme tyto větve zkrátili a posunuli jejich těžiště směrem ke kmeni. Tak jsme lípu stabilizovali pro případ silného větru a dalších výkyvů počasí, které jsou pro stromy největším problémem. Pokud se strom dobře ošetří, je šance, že na svém místě bude stát déle, než by tomu bylo bez zásahu člověka.

V jakém ročním období je nejvhodnější nechat strom ošetřit?

U mladých stromů se takzvaný výchovný řez provádí nejčastěji v předjaří, kdy nemají listy. U ostatních stromů děláme zdravotní řezy v období první (do poloviny května) a druhé mízy (červenec až září). V této době stromy na řez nejlépe reagují a dobře zavalují rány. Celoročně pak vykonáváme bezpečnostní řezy a to zejména v případech, kdy by suché nebo prasklé větve ohrožovaly bezpečnost lidí.

Jak často by se měly zákroky provádět?

U zdravých stromů se dělá zdravotní řez jednou za pět až šest let. U proschlých stromů je to velice individuální. Bezpečnostní vazbu, která zabraňuje rozlomení stromu, měníme zhruba každých deset let. Je ovšem potřeba ji po pěti letech zkontrolovat.

Kolik stromů ročně zhruba ošetříte?

Pracujeme obvykle 120 až 140 dní v roce a ošetříme přibližně 500 stromů.

Říkal jste, že by každý certifikovaný arborista měl znát zásady bezpečnosti práce. Znamená to, že je arboristika nebezpečným povoláním?

Takto bych to asi neformuloval. Nejčastěji se setkáváme s drobnějšími úrazy, jako jsou řezné rány nebo piliny v očích. Arboristé padají ze stromů velmi zřídka. Větším rizikem je, že spadne sám ošetřovaný strom. Co se týče zásad bezpečnosti, je důležité si pravidelně kontrolovat vybavení, což obvykle provádíme na stromolezeckých závodech.

Jaký nejzajímavější strom jste ošetřoval?

Pokud bych měl nějaký zmínit, pak by to byly několik set let staré kaštanovníky na Korsice. Pro mě byly zajímavé zejména z toho hlediska, že do jejich koruny ještě nikdy nikdo nelezl. Moc rád ošetřuji staré stromy, protože jsou obvykle mohutné a dokonale prověří techniku stromolezce.

Kdo je Tomáš Šarapatka

Ing. Tomáš Šarapatka (*1977) vystudoval Mendelovu univerzitu v Brně – obor Ekologie a krajinné inženýrství. Arboristice se věnuje od roku 2001. Dříve působil v americké společnosti Bartlet Tree Experts v Atlantě, v současnosti vede se svým otcem vlastní firmu. Je členem mezinárodní arboristické společnosti ISA a držitelem certifikátu Evropský arborista (European Tree Wolker). Každoročně se účastní Mistrovství České republiky ve stromolezení.

Slovníček pojmů

Arboristika je v zásadě komplexní péče o stromy. Tento dynamicky se rozvíjející zahradnický obor se zabývá zejména stromy rostoucími mimo les. Tedy stromy v našich sídlech a krajině našeho nejbližšího okolí. Arboristika se snaží o vytváření harmonického vztahu mezi lidmi a stromy.

Arborista (stromolezec) je odborník, který ošetřuje stromy ve veřejné zeleni se záměrem udržet je zdravé a ve stavu provozní bezpečnosti. Navrhuje řešení ošetření na základě arboristických znalostí a zároveň bere v potaz zájmy ochrany přírody a životního prostředí a nařízení dotýkající se bezpečnosti práce. Péče o stromy vyžaduje důkladné a vysoce kvalifikované vzdělání a odborné školení s obzvláštním zřetelem na bezpečnost práce; zahrnuje výsadbu, sledování a péči o stromy v širším slova smyslu.

Cambium saver – speciální kladka, která nedře lýko stromu.

Více o arboristice na www.arboristika.cz

Zatímco Becca fotí v jihokorejském Soulu, Dan mačká spoušť fotoaparátu v New Yorku. Jindy je Becca v Barceloně a Dan fotí v portugalském Lisabonu. Výsledné fotografie pak spojují a představují je světu. „I když se může zdát, že spojování fotografií je snadné, je to mnohem těžší než samotné focení. Nejde jen tak splácnout dva snímky do jednoho. Oba jsme perfekcionisté a snažíme se o perfektní výsledek,“ odhaluje Becca zákulisí společného projektu.

„Doufám, že jednoho dne se já i Dan setkáme na jednom kontinentu a v jednom městě. Do té doby ale musíme využít náš čas k práci,“ dodává Becca Siegel. Alespoň na krátký čas se jim přání splní, v příštích týdnech mají prý oba naplánované setkání v kolumbijském Medellínu.

Společnost Arconic představila plány na 4,8 kilometrů vysoký mrakodrap, který by byl z již vyvíjených materiálů anebo dokonce materiálů dostupných na trhu.

Výrazným prvkem takového mrakodrapu bude technologie EcoClean, speciální nátěr z oxidu titanu na hliníkovém podkladu, který má samočistící efekt a také pročisťuje okolní vzduch. Nátěr vychytává molekuly oxidů dusíku ze smogu a přeměňuje je na méně nebezpečné dusičnany.

Podle specialistů společnosti Arconic bude velká většina materiálu na takový mrakodrap vytištěna na 3D tiskárnách. Díky tomu stavaři svým klientům nabídnou rozmanité varianty výsledného vzhledu mrakodrapu.

TIP: Problémy megapole: Peking se propadá kvůli vysychání podzemní vody

Tento velmi ambiciózní plán, který je součástí konceptu celých měst budoucnosti, by měl být realizován někdy v šedesátých letech tohoto století.

V květnu 1886 byl vypsán konkurs na stavby světové výstavy chystané v Paříži, přičemž bylo možné vytvořit i konkurenční návrh na třísetmetrovou železnou věž čtvercového půdorysu na Martových polích. Mezi projekty se objevilo ledacos, Eiffelovu věž ale nic neohrozilo, protože bylo víceméně rozhodnuto jít proti dosavadnímu vkusu a odvážně demonstrovat technický pokrok holou kovovou konstrukcí. Začátkem roku 1887 Eiffel podepsal smlouvu a stavba mohla začít.

Pařížský monument

Eiffel ale trval na tom, že i jemu jde o krásu a že věž bude „skvělým dokladem pokroku, jež v tomto století učinilo inženýrské umění“. Filigránské tvary věže ostatně podle něj odhalily skrytá pravidla harmonie, neboť byly určeny i z výpočtů síly větru. Podle nich se vrchol věže pohne o 12 centimetrů, když je vystaven větru o rychlosti 180 km/h, což je vychýlení, k němuž údajně ještě nikdy nedošlo. Maurice Koechlin pro skelet vytvořil přes 1 700 nákresů, z nichž vzniklo více než 18 000 detailů konstrukčních prvků, které se vyráběly a částečně montovaly v Eiffelových dílnách. Prefabrikáty se pak lodí převážely na staveniště, kde se pomocí nýtů (jichž bylo použito přes milion) montovaly do finální podoby.

Nýtovačky rachotily od 6.30 až do soumraku, po celý rok a za každého počasí. Eiffel zaměstnával 80 až 250 dělníků, kteří uměli pracovat s železem. Platil jim na tu dobu poměrně dobře a zřídil pro ně závodní kuchyni, která podávala jídlo přímo na věži. Tvrdě vymáhal kázeň a neukázněné prostě vyhodil. Přesto se ani on nevyhnul stávce za zvýšení platu při rizikové práci ve výšce. Díky perfektní přípravě v projekční kanceláři a v dílnách, stejně jako organizaci na pracovišti byla stavba za dva roky a dva měsíce hotová a 31. března 1889 na vrcholu hromosvodu zavlála trikolóra. 

Pro Evropany objevila Tahiti roku 1768 expedice francouzského mořeplavce Louise Antoina de Bougainvilla. V následujících desetiletích se tam vypravil mimo jiné James Cook a v roce 1789 dovedl kontrast mezi tvrdou službou na moři a tamním příjemným pobytem posádku lodi Bounty ke známé vzpouře. Kdy se ale na ostrov dostali první Češi?

Astronomova mise

V červenci roku 1910 dorazil na Tahiti linkou ze San Franciska spisovatel a světoběžník Jan Havlasa. Jaké bylo cestovatelovo překvapení, když se doslechl, že na ostrově pobývá od dubna onoho roku jeho spolužák z pražských studií. Co víc, Havlasův starý kamarád tam budoval astronomickou observatoř. Domorodci mu říkali „člověk počítající hvězdy“. 

Následujícího roku se o tom psalo už i v pražském tisku: „Založení první hvězdárny v tropickém pásmu je navždy spojeno s českým jménem zásluhou Milana Štefánika, doktora filosofie pražské university, druhdy asistenta Janssenova na hvězdárně meudonské a několikráte již zvláštního vyslance francouzského Institutu [...].“ Podle této zprávy byl Štefánik „hýčkán vládou francouzskou a světovými institucemi vědeckými“, ale i to byla zavádějící informace.

Štefánik, ač v Čechách studoval a česky mluvil, byl samozřejmě Slovák a o přílišném hýčkání se rovněž nedalo mluvit. Byl sice pověřen důležitou vědeckou misí, konkrétně zřídit observatoř a pozorovat průlet Halleyovy komety kolem Země, ale tato činnost neprobíhala v žádném luxusu. Přesto dokázal vybudovat v těžkých podmínkách kromě hvězdárny i tři meteorologické stanice, jejichž personál zaučil. Halleyovu kometu sice nakonec pozorovat nemohl kvůli špatnému počasí, ovšem i tak vykonal spoustu záslužné práce. V první řadě zdokumentoval zatmění Slunce na ostrovech Tonga. 

Francouzská akademie věd za to Štefánika odměnila udělením ceny a zvláštní finanční odměny. Sen o tom, že se mu podaří provizorní tahitskou hvězdárnu definitivně dostavět a že bude fungovat trvale, se bohužel nesplnil, ačkoliv tomu v následujících letech věnoval Štefánik veškeré úsilí.  

Kolonie, nebo výmysl?

Štefánikovy tahitské plány definitivně přerušila první světová válka. Když 4. května 1919 tragicky zahynul při návratu do vlasti, stal se kultovní osobností. Není divu, že časem vzbudily zájem i jeho počiny v Tichomoří. Tak se kupříkladu objevily informace, že astronom na ostrovech našel zapomenuté obrazy malíře Gauguina a získal dózu na tabák, kterou francouzský umělec vlastnoručně vyřezal. Mladý architekt Archibald Václav Novák se po Štefánikových stopách vypravil dokonce s finanční podporou ministerstva školství. V roce 1920 už ale našel observatoř takřka prázdnou a pohlcenou bujnou džunglí. Z osobních předmětů po jednom z tvůrců Československa zachránil jen nějaké knihy, malý hvězdářský dalekohled a pár drobností. 

Kromě toho dovezl Novák do vlasti ještě něco. V San Francisku se doslechl, že Štefánik hodlal na Tahiti založit osadu pro své krajany. Jeho informátor tvrdil: „Zatímco v Evropě a Americe musejí lidé těžce pracovat v dolech a továrnách a přitom takřka zápasit o holou existenci, Tahiťané neznají těžké práce [...]. A když si Štefánik vzpomenul na těžký osud slovenského lidu v Americe, vznikla v něm myšlenka usadit některé slovenské rodiny na Tahiti.“ Uveřejněním tohoto tvrzení vyvolal Novák značné pobouření. Z pozice Štefánikova přítele vstoupil do věci nám už známý Havlasa a informace o plánech na založení tahitského Nového Slovenska odmítl jako smyšlenou báchorku. Jak ovšem léta ubíhala, břit Havlasovy kritiky se obrousil a nakonec začal uvádět, že ho Štefánik ohledně tohoto záměru žádal o jistou pomoc. 

Není divu, že se kolem Nového Slovenska objevují rozpory i v nejnovějších publikacích. Vladimír Ustohal, autor nejdůkladnější knihy o Češích na Tahiti, dospěl k závěru, že základ nejdivočejších teorií tvoří skutečnost, že si Štefánik s místním francouzským společníkem pronajal pro pěstování kokosovníků malý atol Tupai. 

Srdečný podvodník

Spory o Nové Slovensko teď nechme stranou. Neméně zajímavé totiž je, že v půlce 20. let se objevil nový kolonizační projekt. Podle něj byly Štefánikovy tahitské plány nezpochybnitelné, přičemž propagoval jejich následování. Vykreslený obrázek byl samozřejmě nanejvýš líbivý a figurovala v něm rajská půda i nová odbytiště pro průmysl mladé republiky. Ve zkratce řečeno, pisateli šlo o to, aby na Tahiti nalákal co největší množství krajanů. 

Kdo stál v pozadí tohoto podniku? Jistý Miloš Řivnáč, rozšafný třicátník disponující nemalou dávkou šarmu. Odvrácenou stranou mince byla skutečnost, že se před útěkem z Prahy nacházel pod policejním dohledem jako podvodník, hazardní hráč a defraudant. Před Řivnáčovou agitací rozvážně varovali lidé jako Havlasa a Novák a nakonec také někteří emigranti. Jeden z nich upozornil, že krásy Tahiti jsou sice velké, „bez peněz to však zde nejde, poněvadž se musí velmi těžce pracovati od šesti hodin do jedenácti ráno a od jedné do pěti odpoledne. Žádný běloch nevydrží déle než dva až šest měsíců, aniž by těžce oněmocněl (reumatismus, zápal slepého střeva, otrava krve atd.)“.

Řivnáčovi se sice povedlo nalákat na Tahiti několik tuctů lidí, ale jeho podnikatelský záměr kolonizovat údolí Papenoo zcela zkrachoval. Jako jistou polehčující okolnost můžeme o tomto podvodníkovi a hochštaplerovi uvést, že byl rovněž mimořádně dobrosrdečný a pohostinný, spíš nezodpovědný než zlý, a řada lidí na něj vzpomínala v dobrém. Snad mu nakonec prozřetelnost odpustila hříchy mládí a jeho jediným trestem zůstal fakt, že se nedočkal osvobození vlasti, jejíž osud těžce nesl. Zemřel v roce 1941.

Nízké teploty, které sužují celou střední Evropu, jsou podle odborníků důsledkem oteplování Arktidy. Kromě komplikací v dopravě, zvýšené hladině smogu ve velkých městech a zdravotních komplikacích ale mrazy přinášejí něco dobrého. Zamrzlý Dunaj se v posledních dnech stal rájem vídeňských bruslařů. Bruslení na zamrzlém Dunaji je přitom podle odborníků událostí, která se obvykle opakuje jen jednou, maximálně dvakrát za život. Poslední dekáda je ale v tomto směru výjimkou – souvislá vrstva ledu pokryla druhou největší řeku Evropy již podruhé za posledních 25 let. Naposled se ve Vídni na Dunaji bruslilo v lednu 2012. Radost bruslařů rozhodně nesdílí lodní společnosti. Kvůli ledové pokrývce se lodní doprava na Dunaji zastavila nejen v Rakousku, ale také v Srbsku a firmy hlásí milionové škody.