Další skupinou jsou dřínečky, které se podobají květnatým dřínům, ale jsou to nízké polokeře s plazivými oddenky. Poslední skupinou jsou svídy kvetoucí začátkem léta velkými bílými vrcholíky. 
Někteří botanici řadí jednotlivé skupiny do samostatných rodů. V současnosti se ale dává přednost velkým rodům, a tak byly svídy i květnaté dříny zařazeny zpět k pravým dřínům. Celkem bylo popsáno kolem 40 druhů rostoucích v mírném a subtropickém pásmu severní polokoule. Vědecké jméno cornus získal dřín díky pevnosti dřeva, jenž je stejně tvrdé jako roh či paroh (cornu).

Dřín obecný (Cornus mas)

Náš domácí druh, který roste na suchých skalnatých stanovištích. Je jedním z prvních kvetoucích keřů, jehož zářivé žluté květy opylují včely.

Plody jsou dnes pozapomenutým ovocem s velkým obsahem vitaminu C. Zprvu mají svíravou chuť, kterou ztrácejí při dozrávání. Ve středověku se používaly k přípravě polévek a omáček a nedozrálé plody se nakládaly se solí podobně jako olivy. Tento zvyk se udržel ve východním Turecku. Dodnes se dřínky používají na výrobu kompotů, džemů nebo se suší.

TIP: Indický národní park Sariska aneb Protiklady indické přírody

Velice tvrdé dřevo používali již staří Řekové na výrobu oštěpů, později našlo užití jako materiál na palce pro mlýnská kola, v kolařství a při výrobě nástrojů.

Velikost: do 5 m, největší kolem 9 m
Doba květu: březen, duben
Květ: drobný, žlutý
Pěstování: na suchém slunném stanovišti, vápnité půdy
Rozšíření: střední a jižní Evropa, Malá Asie a Kavkaz
Status: ohrožený druh ČR

Dřín japonský (Cornus kousa)

Oblíbená okrasná dřevina, která se pěstuje v řadě kultivarů lišících se především různě zbarvenými listeny. Přirozeně roste v horských listnatých lesích, většinou v chráněných údolích. Květy vyrážejí v hustých hlávkách podepřených čtyřmi bílými nebo růžovými listeny.

Mladé listy slouží jako zelenina a z tvrdého dřeva se vyrábějí nástroje.

Velikost: 7 m, nejvyšší stromy až 12 m
Doba květu: květen 
Květ: drobný, nazelenalý
Pěstování: chráněná stanoviště, polostín
Rozšíření: Čína, Korea, Japonsko

Dříneček kanadský (Cornus canadensis)

Letní zelené stonky vyrůstají z plazivého, dřevnatějícího oddenku. Ten obvykle nese šest listů, dva větší a čtyři menší, nahloučené blízko sebe. Květenství je vrcholová hlávka drobných bílých květů, podepřená čtyřmi bílými listeny.

Botanikům dlouho nebylo jasné, proč prašníky otevřených květů neobsahují pyl. Teprve nasnímání otevírajícího se květu kamerou a zpomalený záznam prozradily, že tyčinky fungují jako katapult. Při otevření okvětních lístků se prudce narovnají v kolénku, které je asi uprostřed nitky a současně prašníky vymrští pyl kolmo vzhůru. Otevírání květu dřínečku kanadského je nejrychlejší pohyb v rostlinné říši a nejspíše i mezi živočichy. Kmit, kterým je pyl vystřelen, trvá asi půl sekundy a zrychlení, jež při tom krátkodobě dosahuje, je až 800× větší než zrychlení startující rakety.

Kořeny tohoto druhu se dříve léčila kojenecká kolika, stonky s listy jsou slabé analgetikum a antipyretikum.

Velikost: 10–20 cm
Doba květu: duben, květen podle nadmořské výšky
Květ: drobný, bílý
Pěstování: jako půdopokryvná rostlina do stínu
Rozšíření: Severní Amerika, východní Asie

„Některé dynastie zůstávají. Rothschildové překračují všechny hranice.“ Tak se někteří vyjadřují o rodině, jejíž jméno v překladu z němčiny znamená červený štít, což odkazuje ke štítu, který visel před domem Mosese Amschela Bauera ve frankfurtském židovském ghettu. Po jeho smrti si první významný člen rodiny, jejíž jméno se stalo synonymem finančního impéria, změnil příjmení na Rothschild.

Rodina Rothschildových

Mayer Amschel, označený v roce 2005 za nejvlivnějšího podnikatele všech dob, se narodil v roce 1743 ve Frankfurtu, kde se věnoval obchodu se starožitnostmi, vzácnými mincemi, medailemi a cennými zvláštnostmi. Oženil se a společně se svou ženou Gutle vychoval pět synů a pět dcer. S rozrůstající se rodinou, jejíž potomci se usazovali v různých koutech Evropy, rostl i rodinný byznys. A změnila se i jeho náplň. Mayer už nebyl obchodník, stal se z něj bankéř! A jeho synové? Ty otec poslal do čtyř různých evropských měst za hranicemi Německa, aby tam začali podnikat a v případě problémů v jedné zemi se vzájemně podpořili. Na počátku 19. století bylo soukromé rodinné bohatství Rothschildů největší na světě. Skutečně...

V Evropě existuje jen jedna moc!

Jaká moc? Přece Rothschildové! To psaly francouzské noviny. Mezi jejich rodinnými příslušníky ale nebyli pouze bankéři a finančníci, o úspěšné a v různých oblastech významné členy rodina nouzi neměla. Charlotte de Rothschild otevřela Domov pro staré a nevyléčitelně nemocné a Společnost pro židovské emigranty. Lionel Walter Rothschild byl zoolog, který založil ohromné privátní přírodní muzeum přímo u sebe doma!

TIP: Jak se točí miliony: Rozvoj Ostravy je spojen s dynastií Rothschildů

Miriam Rothschild byla přírodovědkyně a první žena, která se stala správkyní Britského muzea. Její bratr Viktor byl zoolog. Kromě toho se ale během druhé světové války staral o bezpečnost Winstona Churchilla, když kontroloval, jestli jemu určené zásilky neobsahují výbušniny nebo jed. Peníze a moc s sebou ale vždy nesou i stinnou stránku života v podobě závisti, a tak Rothschildové figurovali a dodnes figurují v řadě iluminátských a antisemitských konspiračních teorií…

S letectvím je za druhé světové války významněji spojeno pouze několik letadel americké konstrukce. Ze stíhaček jde především o Curtiss H-75A. Naši letci se s tímto strojem setkali během své služby ve francouzském Armée de l'Air na přelomu let 1939/1940. Během německé ofenzivy na jaře 1940 v jeho kabinách dosáhli nemalých úspěchů v bojích proti přesile Luftwaffe.

Vývoj zahájil konstrukční tým firmy Curtiss v roce 1934. Nový typ dostal podobu jednomotorového jednomístného samonosného dolnoplošníku s celokovovou konstrukcí, krytou kabinou a zatahovacím podvozkem. Prototyp vzlétl v dubnu 1935 a po četných úpravách se dostal do sériové výroby. Pro USAAC bylo v letech 1937–1939 vyrobeno 213 letadel. Typ se široce exportoval, celkem v letech 1937–1941 Curtiss prodal do zahraničí 753 exemplářů různých verzí. Dalších nejméně 25 strojů bylo v licenci postaveno (či sestaveno z Curtissem dodaných komponentů) v Argentině a Indii.

Curtiss H-75A1

• Rozpětí: 11,37 m
• Délka: 8,79 m
• Vzletová hmotnost: 2 680 kg
• Max. rychlost: 486,5 km/h
• Dostup: 9 700 m
• Dolet: 1 470 km
• Pohonná jednotka: 1× hvězdicový Pratt & Whitney R-1830 SCG Twin Wasp o 708 kW
• Výzbroj: 4× 7,5mm kulomet
• Osádka: 1 muž
• Uživatelé (všechny verze): Argentina, Brazílie, Čína, Finsko, Francie, Jihoafrická unie, Německo, Nizozemsko, Norsko, Írán, Peru, Portugalsko, Thajsko, USA, Velká Británie

Mateřská firma letouny zahraničním zákazníkům nabízela ve dvou základních provedeních. Početněji byly zastoupeny výkonnější varianty se zatahovacím podvozkem, poháněné motory Pratt & Whitney R-1830 TwinWasp a Wright GR-1820 Cyclone. Většina z nich nesla tovární označení H-75-A. Právě tato provedení zakoupila jako H-75A také Francie. Curtiss úspěšně vyvážel také stroje v jednodušší odlehčené variantě s pevným podvozkem (Model 75H, 75M, 75N a 75O). Stroje jednoduššího provedení byly poháněny motory Wright GR-1820 Cyclone. 

Astronomové již dlouho zkoumají zářící kosmické oblaky plynu a prachu s katalogovým označením NGC 6334 a NGC 6357. Tyto mlhoviny mají kromě katalogového označení rovněž svá romantická pojmenování odvozená od tvarů, kterými na fotografiích připomínají pozemské objekty – známe je pod názvem mlhovina Kočičí tlapka a mlhovina Humr.

Mlhovina NGC 6334 se nachází asi 5 500 světelných let od nás, zatímco vzdálenější NGC 6357 leží asi 8 000 světelných let daleko. Obě je na obloze najdeme v souhvězdí Štíra, poblíž bodce na konci jeho ocasu.

Kočičí tlapka s třemi polštářky stejně jako struktury připomínající klepeta, jsou ve skutečnosti oblasti naplněné plynem, převážně vodíkem, který je intenzivně ozařován mladými hvězdami. Při hmotnosti desetkrát převyšující Slunce vyzařují tyto horké stálice intenzivní ultrafialové záření. Když se toto záření setká s atomy vodíku setrvávajícími v této hvězdné porodnici, která dala hvězdám život, dojde k jejich ionizaci. Na základě tohoto procesu jsou tyto mohutné objekty připomínající oblaky svítící zářením typickým pro vodík (i další atomy) označovány jako emisní mlhoviny.

Přes technickou vyspělost přístrojů použitých ke sledování těchto jevů, je prach v nitru mlhovin natolik hustý, že větší část jejich nitra stále zůstává našemu pohledu skryta. Mlhovina Kočičí tlapka je jednou z nejaktivnějších hvězdných porodnic na obloze, obsahuje tisíce mladých horkých hvězd, jejichž viditelné světlo k nám nemůže proniknout.

V Dubaji má vzniknout nový superluxusní přístav. Hlavní dominantou nového přístavu má být 135 metrů vysoký maják, který bude zároveň sloužit jako vyhlídková věž, hotel, nákupní a zábavní centrum a kancelářská budova. Fasáda věže může sloužit i jako obří obrazovka s vysokým rozlišením. Stavební práce by měly odstartovat ještě během letošního roku a celý komplex má být hotový během čtyř let. 

Změny, které přinesla skutečnost, že se Praha stala centrem Svaté říše římské národa německého, jsou obrovské. Město je, snad poprvé a ukáže se, že i naposled, v takovém měřítku, cílem imigrace. Ne ani tak na Starém či Novém Městě, ale zvláště na Malé Straně a Hradčanech se usídlili nejen všichni císařští služebníci a dodavatelé, ale také šlechta.

Co s sebou

Dost peněz. Připravte se na to, že v Praze je draze. Ceny stoupaly už dlouho, ale co se stala rezidenčním městem, vzrostly dramaticky. V červenci roku 1578 byl dokonce vydán drahotní řád, který zavedl kontrolu cen potravin a řemeslných výrobků. Přesto ceny stoupaly až do devadesátých let, kdy se ustálily na poměrně vysoké úrovni. Pokud však nemáte hluboko do kapsy, zamyslete se, zdali není vhodná doba ke koupi pozemku či domu přímo v císařově městě. Vzniká tu totiž řada nových stavebních parcel a domů.

Ubytování a občerstvení

O ubytování v Praze není nouze, ve všech měšťanských domech vám jistě rádi pronajmou pokoje a ustájí koně. Kromě toho je tu i pár domů, které se na ubytování specializují. A co dobrého si dát k jídlu? Hodně se vaří drůbež, z níž nejoblíbenější jsou kuřata; dále zvěřina, především zajíc; vepřové maso a všechny ty pochoutky ze zabíjačky – jitrničky, jelítka; množství ryb (včetně v Čechách lovených lososů), hovězí, telecí a jehněčí. Ze zeleniny se podává zelí i špenát, špergl (chřest) či artyčoky. Konzumují se i mléčné výrobky, jen sýr moc ne, ten je určen čeledi. Z jihu se dováží fíky a mandle, rovněž rýže a také broskve. Jednou z největších pochoutek jsou jelení houby – lanýže, které lze v Čechách sbírat, ovšem patří jen k vybraným tabulím.

Ke svlažení hrdla slouží víno domácí, ale dováží se i z Uher případně z Řecka. Milovníci piva si mohou pochutnávat pouze na pražských pivech vařených v měšťanských domech, nebo nanejvýš na dováženém rakovnickém pivu, vařeném na komorních statcích. Každý právovarečný dům má i svůj šenk, a to nejen pivní, ale i vinný, a může zde podávat i pálenku, pochopitelně bez hygienické kontroly. 

Šestnáct dní kroužila Columbia kolem naší planety, ale na křídle raketoplánu se už krátce po startu usadila Smrt. Po vzlétnutí stroje se totiž z hlavní palivové nádrže odlomil kus pěnové izolace, který následně zasáhl náběžnou hranu levého křídla a poškodil tepelnou ochranu. Izolace byla sice velice lehká (zhruba jako polystyren), ale právě to představovalo největší problém. Díky atmosféře se tak záhy zpomalila a ke střetu s raketoplánem došlo vysokou rychlostí. Paradoxní je, že kdyby šlo o těžký kus hmoty, nebylo by nejspíš poškození křídla tak rozsáhlé.

Ostatně, zkuste si udělat sami následující pokus: Z jedoucího auta (nejlépe někde na polní cestě) upusťte v jednom okamžiku dvě stejně velké desky – jednu z polystyrenu a jednu z výrazně těžšího materiálu. Zatímco ta polystyrenová se díky odporu vzduchu prakticky na místě zastaví, těžší deska bude mít určitou setrvačnost.

Smolařka Columbia

A totéž přineslo zkázu raketoplánu Columbia. V 82. sekundě letu odpadl z hlavní palivové nádrže (mohutného válce o délce 46 m a průměru 8,4 m) kus izolace, který zasáhl hranu křídla. Většina kusů izolace, které odpadly předtím, kolem raketoplánu jen neškodně proletěla nebo jeho tepelnou ochranu nanejvýš nepatrně „poďobala“. Navíc se nepodařilo dopad kusu izolace na křídlo kvalitně nafilmovat. Ze tří vysokorychlostních kamer monitorujících start raketoplánu byly dvě rozostřené – a třetí přímo na místo dopadu neviděla… Kvůli tomu nebylo (a v podstatě dodnes není) známo přesné místo dopadu ani rozsah poškození.

Kromě toho došlo k zásahu křídla, na něž nebylo z oken kabiny vidět. Kdyby raketoplán přistál u kosmické stanice, poměrně snadno by se na poškození přišlo. Kdyby měli kosmonauti v plánu výstup do otevřeného prostoru ve skafandrech, nebylo by nic jednoduššího než vykouknout přes hranu nákladového prostoru raketoplánu. Kdyby s sebou raketoplán vezl obvyklý patnáctimetrový robotický manipulátor, mohl by se na křídlo podívat kamerou umístěnou na jeho konci. Jenomže Columbia letěla provádět vědecké experimenty: nekotvila u kosmické stanice, astronauti nepracovali vně lodi ve skafandrech a robotická paže protentokrát nebyla součástí výbavy…

K dovršení smůly pak zodpovědní manažeři NASA ignorovali varování příslušných pracovníků. Zkrátka se drželi filozofie, že „to není nová situace, v programu raketoplánů nastala už nesčetněkrát a vždycky měla šťastný konec“.

Tři přikázání komise

Po nikdy nedokončeném přistání, při němž se raketoplán nad Texasem rozpadl, částečně shořel a jeho trosky zasypaly oblast stovek kilometrů čtverečních, přijala NASA jediné možné rozhodnutí – další lety americké kosmické flotily přerušila na neurčito. Zároveň byla ustanovena vyšetřovací komise CAIB (Columbia Accident Investigation Board), která dostala dva měsíce, aby vyšetřila příčiny zkázy stroje. Komise nakonec pracovala sedm měsíců, než se jí podařilo sestavit závěrečnou zprávu. Pravděpodobná příčina neštěstí byla sice známa, ale dlouho trvalo, než bylo možné vytvořit přesnou mozaiku havárie na základě nepřímých důkazů a testů. A především než se podařilo přijmout taková opatření, aby se podobné neštěstí už nikdy neopakovalo.

Vyšetřovací komise CAIB doporučila NASA soustředit se na tři nejdůležitější oblasti: zaprvé minimalizovat odpadávání izolace z hlavní palivové nádrže. Podotýkáme, že izolaci není možné odstranit – jednak se uvnitř nádrže nachází kapalný kyslík a kapalný vodík (–147 a –253 °C), jednak se povrch nádrže při startu třením o atmosféru rozpálí na několik set stupňů. A také prostě není z technického hlediska možné odpadávaní izolace zcela zabránit. Právě proto zadání znělo, aby se odpadávání „jen“ minimalizovalo.

Komise dále doporučila, aby se zlepšilo monitorování odpadávající izolace – tedy přehled o odpadávajících kusech (jejich velikosti, místě dopadu, …). Třetí doporučení znělo: vyvinout techniky a technologie pro možnost opravy poškozeného raketoplánu přímo na oběžné dráze.

Zastavit se a zamyslet

Každá neplánovaná a vynucená přestávka v kosmickém programu vede k úvahám, na něž za normálního provozu není čas – nebo které se odbývají mávnutím ruky. Jedna z nich zněla: Dokdy vlastně budou raketoplány sloužit? Rozhodnutí o ukončení jejich provozu se totiž stále oddalovalo, přičemž nejčastěji se hovořilo o hodně neurčitém období mezi lety 2020 a 2030.

Jen pro pochopení souvislostí: Vývoj raketoplánů byl zahájen v roce 1972 a do vesmíru startovaly poprvé o devět let později. Všechny letouny byly uvedeny do provozu v letech 1981–1985 s výjimkou Endeavouru, který byl zalétán až v roce 1992, přičemž vznikl coby náhrada za Challenger zničený v lednu 1986. Postupem času se údržba těchto strojů stávala čím dál složitější a náročnější, mimo jiné i proto, že mnozí výrobci náhradních dílů zanikli a četné výrobní linky byly pro svoji zastaralost odstaveny z provozu. Výjimku tak nepředstavovaly situace, kdy pracovníci NASA získávali náhradní díly pro raketoplány návštěvami muzeí, kde „kanibalizovali“ exponáty dokumentující vývoj těchto strojů, případně sháněli počítačové komponenty po bazarech a na internetových aukcích…

Po zkáze Columbie se tak americká kosmonautika začala hodně nahlas zabývat otázkou (ne)potřebnosti raketoplánů, jejich provozu apod. Toto téma se však v tichosti řešilo už od roku 2002 a v době, kdy se ve výšce šedesáti kilometrů nad Texasem rozpadala Columbia, byly dny americké kosmické flotily v podstatě již sečteny.

Raketoplány: končíme!

Už v roce 2002 se totiž začala přepracovávat americká kosmická strategie, kterou po dlouhá desetiletí charakterizovala bezkoncepčnost a roztříštěnost. Nosné rakety a družice vznikaly na objednávku různých amerických vládních organizací, přičemž k největším zákazníkům patřily Pentagon a NASA, ale existovaly i zakázky od meteorologů, geodetů apod. Každý z těchto zadavatelů přitom hospodařil s vlastním rozpočtem a je jasné, že při několika samostatných objednávkách na kosmickou raketu nelze nikdy dosáhnout tak příznivé ceny jako u jedné velké zakázky…

Ale nebyly to jen ekonomické aspekty, které vedly ke konsolidaci kosmonautiky. Šlo také o hlediska strategická – například NASA neměla od zahájení vývoje raketoplánů žádný dlouhodobý cíl. Navíc tímto cílem neměly být ani raketoplány; ty se staly jen prostředkem k jeho dosažení: vždyť se vlastně jednalo pouze o dopravní systém, nikoliv o konečnou metu kosmického snažení lidstva.

Konsolidace kosmonautiky zahájena v roce 2002 vyvrcholila vystoupením prezidenta George W. Bushe v lednu 2004, kterým první muž země obrazně řečeno „otočil kormidlo“ americké kosmonautiky. Jeho projev rozhodně nevstoupil do historie délkou – trval pouhých deset minut –, ale spíše hutností obsahu. Byly v něm nastoleny principy amerického vesmírného programu na příští desítky let. A bez povšimnutí nemohl samozřejmě zůstat ani projekt raketoplánů, přičemž celé poselství se dalo shrnout do věty: „Vrátit raketoplány co nejdříve do vesmíru, odlétat všechny mise k Mezinárodní vesmírné stanici a následně ukončit jejich provoz.“

Zaznělo i přesné datum: poslední kosmický letoun měl startovat v roce 2010. Vzhledem k tomu, že americký rozpočtový rok začíná vždy k 1. říjnu předchozího roku kalendářního, ukončily by raketoplány provoz nejpozději ke konci září 2010. Po několika odkladech a přidání dvou misí nakonec zamířil poslední stroj k obloze v červenci 2011.

Prodloužená přestávka

Odhady délky nucené přestávky, jež byly vysloveny bezprostředně po zkáze Columbie, se lišily, nicméně asi nikdo nepředpokládal přerušení programu zhruba na stejně dlouhou dobu jako po havárii Challengeru v lednu 1986. Jenomže opak byl pravdou: na obnovení provozu raketoplánů jsme si museli počkat až do července 2005. Na vině přitom bylo nejen složité šetření a dokazování důvodů ztráty Columbie, ale především nesmírně obtížné odstraňování příčin. Jak již bylo řečeno, odpadávání tepelné izolace se nepodaří zabránit nikdy. Nicméně ověřování nových postupů, testování izolace apod. si vyžádalo více času, než všichni čekali.

O to větší zklamání pak zavládlo, když 26. července 2005 odstartoval pod vedením zkušené astronautky Eileen Collinsové na první misi po Columbii raketoplán Discovery – a z hlavní palivové nádrže se při vzletu odlomil historicky největší zaznamenaný kus izolace: měřil 80 cm, čímž předčil i kus odpadlý při startu nešťastné Columbie. NASA tedy provoz raketoplánů zastavila znovu. Podařilo se sice prokázat, že událost z července 2005 nepředstavovala konstrukční chybu, ale pouze jednorázový problém konkrétní nádrže, nicméně i tak zůstaly ve vzduchu viset otázky kvality předletového testování.

Druhý návrat

Čtvrtého července 2006 stál raketoplán Discovery znovu připravený na rampě – při druhém zkušebním startu po Columbii měl opět prověřit nové technologie spojené s hlavní palivovou nádrží. Tentokrát se start podařil na výbornou: odpadávající kusy izolace byly hluboko pod přípustným limitem a ani důkladná prohlídka pláště raketoplánu na oběžné dráze neukázala žádné problémy, což ostatně potvrdilo i následné bezpečné přistání.

Jedna vlaštovka však jaro nedělá, a proto NASA netrpělivě čekala na výsledky letu dalšího raketoplánu, Atlantis. Ten se k ISS vydal z Kennedyho kosmického střediska na Floridě po sérii odkladů 9. září 2006 – a také tentokrát šlo o čítankový start. Navíc byla zmíněná mise o to důležitější, že se při ní obnovilo budování stanice. Předchozí dva lety raketoplánů se zařadily mezi ryze zkušební a zásobovací; kvůli pozastavení činnosti těchto kosmických plavidel bylo zásobování ISS omezeno, takže se předtím musel počet členů stálé posádky snížit ze tří kosmonautů na dva. Ve zmíněném roce 2006 však Atlantis vynesl na oběžnou dráhu další část příhradového nosníku (který tvoří „páteř“ celé stanice) společně s dalším křídlem slunečních baterií o rozpětí úctyhodných 70 m! Celkem jsou na stanici instalována čtyři takováto křídla.

TIP: Cena nejvyšší: Šest vesmírných havárií, při kterých umírali lidé

Oba starty raketoplánů v roce 2006 byly vyhodnoceny jako natolik úspěšné, že se NASA rozhodla zmírnit některá opatření přijatá po Columbii. Především povolila noční starty: do té doby mohly stroje z bezpečnostních důvodů (monitorování odpadávající izolace) vzlétat pouze ve dne. A dále došlo na „resuscitaci“ servisní mise raketoplánu k teleskopu Hubble zrušené v roce 2004 – čímž bylo porušeno pravidlo, že všechny raketoplány musí létat k ISS. Stanice totiž mohla vesmírným plavidlům posloužit coby „přechodný domov“ v případě závažného poškození při startu. U teleskopu Hubble, který se pohybuje po zcela jiné oběžné dráze, ovšem taková možnost neexistovala, a posádka tak byla odkázána pouze na sebe.

Polský ústav paměti národa zveřejnil snímky a podrobnosti o 9 686 dozorcích, kteří za druhé světové války pracovali v nacistickém koncentračním táboře v Auschwitz-Birkenau (Osvětim-Březinka). Úřady tak reagují na množící se tvrzení, že mezi dozorci bylo i značné množství Poláků.

TIP: Příběh rodiny Ovitzů: Přežili Mengeleho kruté experimenty v Osvětimi

Auschwitz byl komplex německých nacistických koncentračních a vyhlazovacích táborů fungující během druhé světové války v okupovaném Polsku. Tábor byl zřízen na základě příkazu Heinricha Himmlera ze dne 27. dubna 1940. Původně byl určen pro Poláky, ale v létě roku 1941 nacisté rozhodli, že právě zde dojde ke konečnému řešení židovské otázky. Ve všech táborech Auschwitz-Birkenau zemřelo nejméně 1,3 miliónu osob - 960 tisíc Židů, 70–75 tisíc Poláků, 21 tisíc Romů, 15 tisíc sovětských válečných zajatců a 10–15 tisíc vězňů jiných národností, mimo jiné i Čechů, Slováků a Němců.

V Číně nedávno objevili prapředka všech obratlovců, ostnokožců a dalších příbuzných ze skupiny druhoústých. Jmenuje Saccorhytus a žil před 540 miliony let, tedy na počátku kambria a celého období prvohor. Potomci tohoto stvoření dosáhli úctyhodných rozměrů. Samotný Saccorhytus ale měřil sotva milimetr a žil na mořském dně mezi zrnky písku.

TIP: 809 milionů let staří prvoci jsou nejstaršími výrobci minerálních schránek

Pod mikroskopem Saccorhytus vypadá jako váček bez očí a bez řitního otvoru, na kterém je nejvíce nápadný ohromný ústní otvor. Na fosilii jsou ještě patrné kuželovité útvary, které zřejmě představují primitivní žábry.