Společnost Jetpack Aviation je známá svými jetpacky, tedy tryskovými batohy pro poněkud riskantní přepravu osob. Teď se ale pustili do vývoje zajímavého létajícího automobilu.

Vyvíjejí osobní elektrickou multikoptéru s kolmým startem a přistáním. Jejich stroj má celkem 12 rotorů uspořádaných po dvou. Multikoptéra by měla nejprve zvládnout 20 minut letu, jehož délka se bude postupně prodlužovat.

TIP: Proč se omezovat na zemi? Uber připravuje elektrická létající auta

Vývoj multikoptéry od Jetpack Aviation potvrzuje, že doba létajících automobilů je už za dveřmi. Zásadním způsobem k tomu přispěl souběžný a velmi intenzivní vývoj klíčových technologií – jako například lithiových baterií, multirotorových dronů, elektrických letounů nebo senzorů.

Už dlouhou dobu víme, že let letadlem vystavuje jeho účastníky určité dávce kosmického záření. Pokud například někdo letí z Londýna do Tokia, tak dostane dávku, která zhruba odpovídá jednomu rentgenovému snímku hrudníku.

Vědci teď ale během automatických měření záření ve vysokých nadmořských výškách programu ARMAS (Automated Radiation Measurements for Aerospace Safety) zjistili, že v atmosféře existují zóny, v nichž záření nejméně dvojnásobně překračuje obvyklé dávky.

Zatím není jasné, kde se tyto zóny vzaly. Podle vědců nevznikly působením kosmického záření ani slunečního větru, což jsou dva hlavní zdroje záření, které zasahuje atmosféru.

TIP: Zlovolné klima: Oteplování zdržuje leteckou dopravu

Ať už je ale jejich původ jakýkoliv, bude nutné je důkladně zmapovat. Letečtí dopravci by se jim v budoucnu měli vyhýbat, tak jako se vyhýbají třeba oblakům vulkanického popela, aby tím minimalizovali riziko pro pasažéry i posádky letadel.

Tarimská pánev je obrovská bezodtoká oblast v západní části Číny. Minimum srážek a obrovské rozdíly mezi zimní a letní teplotou z ní činí místo, kde jsou nároky na přežití extrémně vysoké. Horské kamenité svahy zvedající se z náhorní planiny jsou prakticky bez života, protože rostliny nedosáhnou kořeny k podzemní vodě. Jsou tak odkázány pouze na srážky, které zřídka přesahují 30 mm ročně.

S kořeny pod solnou krustou

Tarimská pánev ovšem není suchá úplně všude. Na místech s poněkud větším množstvím srážek rostou drobné keříky především z čeledi Zygophyllaceae a Rutaceae a také chvojníky (Ephedra). Zcela jiná situace je tam, kde se občasné řeky vylévají do ploché pouště. Zde vznikají díky silnému výparu slaniska. Vody je tu alespoň na jaře relativní dostatek, ale kvůli vysokému obsahu soli je pro rostliny obtížně dostupná. Na těchto místech rostou zajímavá společenstva nízkých keříků a jednoletých rostlin z čeledi Chenopodiaceae. Mezi nimi je nejhojnější Halocnemum strobilaceum a Halostachys caspica, dále zde rostou zástupci rodu Kalidium a dřevnatějící druhy rodů Sueda, Baasia či Salsola.

TIP: Magická oka tropických podražců aneb Orchideje Jižní a Střední Ameriky

Keříková společenstva halofytů (rostlin, které snášejí vysoké zasolení půdy či vody) jsou vytvořená především na severu Tarimské pánve. Solná krusta se však díky vzlínavosti vody tvoří pouze na povrchu půdy. Některé rostliny, jako rákos Phragmites australis  nebo tamaryšky, jejichž kořeny či oddenky zasahují dost hluboko, proto získávají vodu o malé koncentraci soli. Méně zasolené oblasti, kde jsou vysoké vrstvy sprašové půdy, jsou intenzivně zemědělsky využívané pro pěstování bavlny.

Rychlíci nemají šanci

Množství srážek na celém území je nižší než 100 mm a jsou značně nepravidelné. To brání výskytu efemerů, které jsou typickými rostlinami jiných pouští. Těmto rostlinám je společný rychlý vegetační cyklus trvající jen několik týdnů – po vydatných deštích stačí rychle vyklíčit, vykvést a zaplodit a poté odumírají. Kromě nich se v pouštích daří udržet i geofytům, které nepříznivé období přežívají ve formě hlíz, cibulí a oddenků a rostou při pravidelných sezónních deštích.

Teoreticky by podobně jako jarní deště mohly růst efemerů a geofytů podporovat jarní záplavy. Jenže v bezodtokých pánvích, do kterých se řeky rozlévají, dochází ke kumulaci velkého množství již zmíněných solí. Ty vytvářejí na povrchu krustu o mocnosti i několika centimetrů, jež brání růstu většiny typických skupin těchto bylin.

Bazény sladké vody

Život na poušti závisí především na řekách tekoucích z hor, které se slévají v mohutnou řeku Tarim s mnoha rameny. Řeka naplňuje bazén podzemní vody, jenž je na mnoha místech přístupný hluboko kořenujícím dřevinám a oddénkatým bylinám jako rákos (Phragmites australis), Apocynum hendersonii (Apocynaceae), Sophora alopecuroides či lékořice (Glycyrrhiza).

Vzlínající podzemní voda je pro rostliny dostupná v hloubce kolem 5–10 metrů (i více) pod povrchem dun i na slaniskách. Většinou se však nejedná o pravé halofyty, protože prokoření pod slanou krustu a žijí z podzemní „sladké“ vody. Bazén podzemní vody vytváří paradoxní situaci, neboť na mnohých místech je pouštní vegetace tvořena jen dvěma druhy – řídkým „lesem“ topolu eufratského a podrostem rákosu.

Různolistý hrdina

Topol eufratský (Populus euphratica) patří k nejzajímavějším rostlinám pouště Taklamakan. Snáší extrémní podmínky, z nichž k nejvýznamnějším patří roční rozsah teplotních maxim  (až 80 °C) a zasolení vrchní vrstvy půdy. Dobře snáší i půdní erozi a vysokou dávku slunečního záření. Navzdory náročným podmínkám odjakživa poskytoval místním obyvatelům nezanedbatelný užitek. Slouží jako zdroj palivového a stavebního dříví, z velkých kmenů si stavěli lodě rybáři hledající obživu v jezeře Lob Nor. Tenké větve našly využití jako zubní párátka a listy je krmen dobytek. Není divu, že čínské jméno tohoto stromu zní „Hrdina pouště“.

Topol eufratský je třetihorní relikt, který se udržel a přizpůsobil změně klimatu, velkému úbytku srážek, k němuž došlo kvůli vyzvednutí pásmových pohoří Střední Asie. S trochou nadsázky lze říci, že tento strom je učebnicí morfologie listů. Má totiž neobyčejně vyvinutou různolistost. Listy mladých větví kořenových výmladků jsou úzce kopinaté, na stromu potom naleznete listy jak kopinaté, tak vejčité, okrouhlé, kosočtverečné, celokrajné, zubaté či vroubkované.

Les z jednoho stromu

Topol eufratský se jako všechny druhy sekce Turanga vyznačuje tuhými, na obou stranách šedými kožovitými listy s řapíky v průřezu oválnými. Šedá barva je dána tenkou voskovou vrstvou, která chrání před výparem i sluncem. Pupeny mají topoly chlupaté, tobolky se otevírají třemi chlopněmi. Je u něj významné, že snadno vytváří kořenové výmladky a ve vhodných podmínkách dokáže rychle kolonizovat volný prostor. Dokonce i několikahektarový les může vegetativně vzniknout z jednoho jedince. To lze snadno pozorovat, protože se jedná o stromy dvoudomé a v takto vzniklých porostech se vyskytují pouze jedinci jednoho pohlaví.
Topol eufratský roste v obrovském areálu zahrnujícím severní Indii, jižní Turecko, Sýrii, Palestinu, Irán, Irák, Pakistán, Afganistán, Turkmenistán, severní Afriku od Maroka po Egypt, Kavkaz a západní Čínu. V poušti Taklamakan, která je svými podmínkami nejextrémnější v celém areálu druhu, se vyskytoval na rozsáhlých plochách.

V 50. letech minulého století ovšem došlo především těžbou palivového dříví k výraznému zmenšení rozlohy těchto lesů a ke značnému zmenšení areálu. Proto bylo bylo jižně od města Luntai vyhlášeno na ochranu původních lesů chráněné území na ploše přibližně 500 ha. Na rozsáhlých prostorách pouště Taklamakan je topol jediným rostlinným druhem, v příhodnějších podmínkách je možné vidět jej ve společenství s tamaryšky, rákosem a dalšími bylinami.

Písečná poušť Taklamakan

Tarimská pánev má rozlohu kolem 530 000 km², což je zhruba rovno ploše Španělska nebo Turkmenistánu. Přibližně 82 % tohoto povrchu je tvořeno nezpevněnými písečnými dunami pouště Taklamakan, jenž je jednou z největších písečných pouští světa. Duny jsou barchanového typu a v poušti se z nich vytváří pásma, která jsou 10–15 km dlouhá, široká 1–1,5 km a vysoká 60–150 m (vzácně i více než 300 m). Pásma dun se střídají s plochými oblastmi. Centrem pouště protéká řeka Tarim, která je dlouhá 2 179 km  a je největší kontinentální řekou Číny.

V poušti roste  80 druhů vyšších rostlin a bylo zde zjištěno 189 druhů obratlovců. Přímo v řece Tarim žije 28 druhů ryb a tři druhy žab.

Silnice zpevněné rostlinami

V roce 1951 bylo v Tarimské pánvi objeveno první  ropné pole, nyní je jich známo přibližně deset. Pro jejich zpřístupnění začala být v roce 1991 budována Tarimská silnice o celkové délce 522 kilometrů. Výstavba byla spojena s projektem stabilizace písečných dun v okolí silnice a s rozsáhlým výzkumem. Duny byly zpevněné především rákosovými rohožemi a výsadbami keřů, přičemž na projektu se významně podílela Turpanská botanická zahrada.

V průběhu středověku i raného novověku se počet postních dní vyvíjel. Například v 16. století byly postní středy, pátky a soboty. Během nich a během dlouhého půstu před Velikonocemi se pojídaly ryby z panských rybníků, především kapři a štiky.

Postní jídlo

Během první světové války se ukázalo, že pušky se pro zákopové boje v některých situacích příliš nehodí. Dlouhé, přesné a výkonné opakovačky se dobře uplatnily především při střelbě na velké vzdálenosti. Pro stísněný prostor běžného polního opevnění sestávajícího z několika řad lomených příkopů, dřevozemních úkrytů a valů z pytlů s pískem však vojska žádala spíše zbraň schopnou vypálit co nejvíce ran po sobě bez nabíjení a na krátkou vzdálenost.

Na tuto situaci nejrychleji zareagovalo německé velení a do výzbroje pěchoty zavedlo samopal Bergmann MP 18/I, používající pistolové náboje ráže 9 mm Parabellum. I ve Spojených státech, které do války vstoupily v dubnu 1917, začal vývoj podobné zbraně a zkušený konstruktér, generál John Taliaferro Thompson (1860–1940) zahájil práci na prototypu malého osobního kulometu, jak se zbraň zpočátku nazývala.

Zvolil však mnohem výkonnější munici ráže 11,43 mm. Výsledek pod označením Annihilator (ničitel) spatřil světlo světa až v létě 1918 a teprve v srpnu 1920 jej Thompson představil americké armádě a námořnictvu při cvičných střelbách v Camp Perry. Vysoká kadence okolo 1 500 ran za minutu demonstrovaná vyprázdněním 100ranného bubnového zásobníku za čtyři sekundy udělala velký dojem.

I když Velká válka již skončila, rozběhla se produkce první série 15 000 kusů. Ty výrobce dodal v březnu 1921 pod označením M1921. Společnost Auto Ordnance Company, pro kterou generál John Thompson pracoval, však neměla vlastní výrobní závody, kvůli čemuž dostala sériovou výrobu na starost renomovaná firma Colt.

Kvalitní, ale složitý

Jednalo se o velmi kvalitní a výkonnou zbraň moderní konstrukce ráže 11,43 mm (.45), která vynikala svou spolehlivostí a dlouhou životností díky kvalitnímu zpracování všech dílů. Závěr brzděný třecím klínem částečně uzamykala bronzová závora ve tvaru písmene H. Napínací páka se nacházela až na horní straně pouzdra, což umožňovalo ovládání závěru pravou i levou rukou.

Kromě odnímatelné dřevěné pažby představovala typický znak první verze thompsonu také přední pistolová pažbička. Žebrovitý vnější povrch hlavně plnil úlohu chladiče. Munice se dala ukládat jak do schránkových zásobníků na 20 a 30 nábojů, tak do bubnových, které pojaly 50 (typ L) a 100 kusů (typ C). Hlavní zajímavost velkokapacitních variant L a C představovalo to, že se nasazovaly nikoliv zdola, ale z boku, vodorovným suvným pohybem. 

Další rozdíly spočívaly v tom, že po poslední ráně z bubnového zásobníku zůstával závěr v přední poloze. Schránkový dvouřadý zásobník na 20 ran i 30ranný zásobník, který ovšem nenesl žádné označení a vznikl až za druhé světové války, se nasazovaly zespoda do rybinovité drážky v pouzdře závěru.

U schránkových typů zůstával závěr po odpálení posledního náboje automaticky otevřený v zadní poloze. Záchyt zásobníku se nacházel vlevo a jeho páčka ležela za okénkem spouště v poměrně dobrém dosahu palce pravé ruky. Thompson mohl střílet buď dávkou, nebo jednotlivými ranami.

Gangsteři i policie

Přestože se jednalo o velmi kvalitní zbraň, očekávaný obchodní úspěch se nedostavil. Kromě 500 kusů, nakoupených Irskou republikánskou armádou v roce 1921, prodávala firma samopaly v malých počtech jen nevojenskému sektoru, hlavně různým policejním sborům. Objevila se snaha prodat Thompsony Model 1921 i československé armádě, ale ani tento obchod se nakonec neuskutečnil. 

Thompson si ale oblíbilo americké podsvětí, zejména v době prohibice, a gangsteři záhy v praxi předvedli jeho vražednou účinnost. Ve známost tak například vešly fotografie bankovního lupiče Johna Dillingera, dvojice Bonnie & Clyde či Al Capona, jak pózují právě s Thompsonem M1921. Od toho také vzniklo výmluvné označení „Chicago typewritter“ (chicagský psací stroj), používané jak gangstery, tak i policií.

Do konce roku 1925 se firmě podařilo prodat 3 000 kusů a zbraň v ceně 225 dolarů se běžně dala pořídit i na splátky. Prvním thompsonem, který se dočkal masového vojenského využití, se ale stal až Model 1928. Poprvé ho nasadilo americké námořnictvo během expedice v Nikaragui. Takzvaný „Navy“ Thompson M1928 se vyznačoval tím, že dřevěné předpažbí obklopovalo hlaveň téměř k jejímu konci, což nahradilo typickou přední rukojeť.

Komando, které projelo výlohou

Na přelomu 20. a 30. let zuřila v Chicagu válka nejrůznějších znepřátelených skupin mafie. Dne 14. února 1929 čtyři Al Caponeho střelci, z nichž dva měli na sobě policejní uniformy, vtrhli do garáží znepřáteleného gangu a rozkázali sedmi jeho členům, aby se s rukama nad hlavou postavili ke zdi. Poté vytáhli thompsony a celou konkurenci postříleli, přičemž padlo přes 150 výstřelů.

Pokračování: Legendární samopal Thompson: V džunglích Guadalcanalu

Dvojice v uniformách pak „zatkla“ své dva kolegy v civilu a všichni v klidu vyšli ven, usedli do svého automobilu a ujeli. Událost nechvalně proslula jako masakr na den svatého Valentýna. Thompson se ale později stal málem osudný i samotnému Al Caponemu – když jednou popíjel se svým bodyguardem v hale hotelu Cicero, projel výlohou automobil plný střelců konkurenčního gangu. Ti zahájili palbu z thompsonů a proměnili prostory v ruiny, Al Capone však přesto vyvázl.

Hubble zachytil vzácný okamžik přerodu hvězdy podobné našemu Slunci v planetární mlhovinu. V okamžiku kdy hvězda s označením OH 231.8+04.2 ve svém jádru přeměnila většinu vodíku na helium, došlo k zastavení jaderných reakcí. Jádro hvězdy se poté začalo vlastní hmotností smršťovat. Zvýšení tlaku během kolapsu přineslo i prudký nárůst teploty a následně i odhození vnějších vrstev a vytvoření planetární mlhoviny. Spektakulární výtrysky proudícího plynu se pohybují rychlostí okolo milionu kilometrů v hodině. Vzhledem k vysokému obsahu síry získala nově vznikající mlhovina jméno Zkažené vejce.

Jaký materiál použít na podlahu v kuchyni? Korek, lamino či snad raději dlažbu? Angličan Matt Giles pro svou kuchyň zvolil vskutku originální řešení – podlahu si vydláždil mincemi, které zalil do průhledné pryskyřice. Na celou podlahu spotřeboval okolo 27 tisíc jednopencových mincí, což odpovídá zhruba 300 euro (přibližně 8 tisíc korun).

Náš rozhovor už pokračoval něco málo přes hodinu, když se Taim, štíhlý osmiletý kluk, začal ošívat. Nakonec si řekl o tužku a papír a zalezl si zpátky do velkého hotelového křesla, aby nám nakreslil něco ze svých vzpomínek. 

Jeho obrázek, typicky rozmáchlá dětská čmáranice, zachycoval scénu z malého parku poblíž jeho domu. Bylo to místo, kam si chodíval hrát, než přišli muži s plnovousy a se zbraněmi a zabrali celé město. Kresba zobrazovala dav, který se srotil okolo dvou postav, na něž si Taim velmi živě vzpomíná: První muž měl jen jedno oko, zatímco ten druhý byl očividně naštvaný. 

„Vypadal hodně rozzlobeně,“ líčí chlapec, zatímco maluje plešatého muže. „Drží toho druhého pána a taky má něco v ruce. Ten druhý muž nemá oko. To proto, že mu ho ten první sebral. Tady, vidíš?“ ukazuje na obrázek. „A pak se ten naštvaný postavil za něj a tomu s tím jedním okem spadla hlava.“

Chlapcův tenký prst ukazuje na místo na papíře, kde leží odseknutý kus těla. „Prostě spadla dolů,“ opakuje. Pak zavře oči, jako by si přál, aby ten obrázek zmizel. „Ne,“ řekne nakonec. „Nechci si to pamatovat.“  

Dva miliony dětí

Během dvou let, kdy tzv. Islámský stát zabral rozsáhlá území v Sýrii a v Iráku, se pod jeho nadvládu dostalo na šest milionů lidí. Nejméně třetinu z nich přitom tvoří děti, kterým ještě nebylo patnáct let. A ty se staly doslova dětmi chalífátu. Jeden z expertů, který je sledoval, tvrdí, že je celá tato generace hluboce traumatizovaná. Lehce ovlivnitelné mladé mozky čelily nejen tvrdosti války, ale také nespočetným aktům nevýslovné krutosti: od veřejného bičování přes amputace údů a sekání hlav až po křižování – těmito nechutnými skutky Islámský stát nechvalně proslul po celém světě. 

The Washington Post vedl rozhovor s pěti chlapci, jejichž rodiny uprchly z území ovládaného Islámským státem a nyní přebývají coby běženci v dočasných domovech v Evropě. Přesné umístění uprchlického zařízení na žádost Taimovy syrské rodiny neuvádíme, a abychom ochránili chlapcovu identitu, nepořídili jsme ani žádné jeho fotografie. The Washington Post prošel rovněž záznamy, přepisy rozhovorů a videa zachycující osudy desítek dalších dívek a chlapců, kteří žili pod nadvládou IS a jejichž zkušenosti se navzájem velmi podobají. 

Každý má trauma

Někteří, jako Taim, skončili ve školách a tréninkových zařízeních, jež provozuje chalífát. Tam, izolováni od rodin, podléhali nepřetržitému tlaku islamistické ideologie a krvavých videí. Učili je střílet z pušek a vrhat granáty a povzbuzovali je, aby se stali sebevražednými atentátníky – což byla podle jejich instruktorů nejvyšší meta, jaké může mladý zbožný muslim dosáhnout. Mnozí z nich museli sledovat popravy vězňů – a někteří z nich se jich dokonce nuceně účastnili. 

Sociální pracovníci, kteří s těmito mladými lidmi pracují, se shodnou, že hluboká psychologická traumata mohou být tím nejtrvanlivějším, co Islámský stát vytvořil. Postavil tak jeviště pro další cykly násilí a extremismu, jež budou propukat ještě dlouho poté, co bude IS smeten z povrchu zemského. Humanitární organizace se s vypětím všech sil snaží obětem této psychologické války poskytnout alespoň nějakou pomoc přímo v utečeneckých táborech na Blízkém východě.

Zakázaná škola

Taimovi bylo šest, když militanti vtrhli do severosyrského Rakká. Ulice budoucího hlavního města chalífátu už zažily sporadické srážky mezi znesvářenými frakcemi během občanské války koncem roku 2011. Nyní, s teroristy u kormidla, válčení ustalo – zato krveprolití nabralo na síle. 

Taim má bystrý a jasný pohled, který však pohasne, jakmile se ho někdo zeptá na události z oněch týdnů, kdy se islamisté dostali k moci. Před IS se život točil okolo rodiny, hraní a místní školy, kterou zbožňoval. „Miluju školu,“ vysvětluje s trochu pokřiveným úsměvem a vypočítává oblíbené předměty: matematika, umění a sport. 

Noví páni města nejprve zavřeli školu a proměnili ji ve vojenskou základnu. Po dlouhých měsících se nakonec mohli žáci vrátit, ale ozbrojenci byli stále na místě, fyzicky přítomní na každé hodině. Rozdávali malé pozornosti a osobně dohlíželi na vyučování podle nových osnov schválených Islámským státem. „Na začátku nám dávali hračky,“ vzpomíná Taim. „Ale jakmile začalo vyučování, byli velmi vážní. Učili nás většinou jen o islámu.“

Poučné příběhy

Taim vzpomíná, jak jeho noví učitelé kladli zvláštní důraz na jistý příběh ze života proroka Mohameda. Zakladatel islámu v něm potrestal zloděje velbloudů tím, že jim vydloubl oči a usekl ruce. Pro mladíky z Rakká to mělo zjevně sloužit jako varování a současně coby ospravedlnění tvrdých trestů, jež začali militanti na obyvatelích města vykonávat – za cokoliv, od nařčení ze špionáže až po kouření.

Po čase Islámský stát vyměnil klasické školní učebnice za nové, napsané teroristy samotnými. Mnohé z nich se dostaly do rukou západních expertů, kteří je po prostudování označili jen za propagandu natřenou na růžovo. Lekce z počítání a psaní pro nejmenší děti doprovázejí obrázky zbraní, granátů a tanků. Učebnice pro starší žáky vyzdvihují hodnotu mučednictví a vykreslují vznik chalífátů jako vrchol lidských dějin. 

Podle Jacoba Olidorta, odborníka na extremistickou islámskou literaturu z washingtonského Institutu pro blízkovýchodní politiku, nejde v žádném případě o vzdělání, ale o snahu přetvářet mladou mysl. Islamisté podle jeho názoru nechtějí věřící, nýbrž bojovníky. „Zkoušejí vytvořit džihádistickou generaci. Nejde jen o to, aby věřila té správné nauce. Chtějí, aby za ni bojovala.“

Jedna z lekcí, které nelze jen tak vymazat z paměti, však na Taima nečekala v knihách. Chlapec vzpomínal, jak je učitelé nabádali, aby začali pracovat jako informátoři. Měli donášet na rodiče, kteří porušují náboženské zákazy nebo vyjadřují nespokojenost s vládou islamistů. Taim popisoval, jak museli všichni nastoupit do blízkého parku, kde byla vyhrabaná obrovská díra – budoucí masový hrob. Jejich instruktor jim vysvětlil, že byl vykopán pro všechny děti, které by neohlásily prohřešky rodičů. „Kdybychom jim něco zamlčeli, tak nás tam hodí,“ popsal chlapec.

Ve výcvikovém kempu

Skutečný šok pro rodiče však přišel v den, kdy Taim vtrhl do svého pokoje a začal si balit věci. Otci a matce oznámil, že jej vybrali do speciálního tréninkového kempu pro kluky. Rodiče o podobném zařízení slyšeli – o táboře pro školáky, kde se vyučuje boj, ovládání zbraní a islamistická ideologie. 

Taimova matka vzpomíná, že chlapec trval na tom, že „jde z vlastní vůle“, a obvinil rodiče, že se nestarají o jeho náboženskou výchovu. Zkoušela synovi jeho rozhodnutí vymluvit a navrhla, že budou chodit do mešity častěji. Taim se však na ni obořil: „Kéž by vám Alláh nedopřál tak, jako vy jste nedopřáli mně!“

Kemp, kam nakonec chlapec nastoupil, byl jedním z desítek dalších rozesetých napříč chalífátem, kde se měli cvičit hoši od šesti let. Všechny přitom mají prominentní místo v džihádistické propagandě, která ukazuje kluky v uniformách, jak střílejí, pomáhají s popravami a trénují na sebevražedné mise. 

„Islámský stát vkládá do svých tréninkových kempů spoustu zdrojů, aby dosáhl absolutní oddanosti a poslušnosti těch chlapců,“ vysvětluje Anne Speckhardová, expertka na násilný extremismus a profesorka psychiatrie na lékařské fakultě Georgetown University. „Pro IS jde o dokonalou továrnu na sebevražedné atentátníky, protože děti lze nejsnáz ovlivnit.“

Knoflík v autě

Speckhardová dělala rozhovory s mnoha chlapci, kteří kempy prošli. Ibn Omar, jemuž bylo v době výcviku třináct let, popisuje svoji zkušenost: „Učili nás o autech, jak jsou zaminovaná a kde je spouštěcí knoflík. Učili nás, jak se vyhodit do vzduchu mezi nevěřícími. Učitel náboženství nám řekl, že když zmáčkneme knoflík, půjdeme do ráje.“

Taim, „lvíče chalífátu“, měl v době přijetí jen šest let a byl příliš malý i na tak „jednoduché“ mise. Kemp byl pro něj především směsicí zábavných aktivit: sportu, soutěží a střelby na terč. K tomu dostal pořádný náklad náboženské převýchovy. Potkal spoustu kamarádů ze školy a společně trénovali s cizinci z jiných zemí, například z Egypta, Pákistánu a Uzbekistánu. Učili je jediné: jak se stát perfektním mudžahedínem, svatým bojovníkem. Mezi jednotlivými lekcemi jim učitelé pouštěli videa – hodinu za hodinou záběry plné řezání hlav. 

Útěk ze Sýrie

Rodina v Rakká se mezitím dostávala pod stále větší tlak. Lidé z IS začali Taimova otce podezřívat, že kdysi bojoval za nepřátelskou frakci. Rodiče se báli, že syna už nikdy neuvidí. Sebrali tedy všechny peníze, které dokázali dát dohromady, a počkali, až dostane Taim svolení k návštěvě domova. Pak potichu zmizeli z města, přičemž rozdávali úplatky na každé kontrolní stanici. Později se připojili k proudu uprchlíků směřujících přes Turecko do severní Evropy, kde nakonec také skončili v utečeneckém táboře.  

Hranice chalífátu se mezitím pod tlakem mezinárodní koalice dál smršťují. Islámský stát ztratil klíčová města a mnozí z jeho prominentních vůdců padli. Přesto kempy pro mladé bojovníky přetrvávají – jako důkaz jejich ohromné hodnoty pro stát, jenž se pomalu hroutí. Jeden z členů IS, který pod příslibem anonymity souhlasil s rozhovorem po internetu, popsal kempy jako zásadní pro budoucnost organizace. „Jsou to bojovníci a vůdci zítřka, kteří budou silní a beze strachu ze smrti. Nebudete se bát jen našich mužů, budete se bát i našich dětí.“

Nejistá budoucnost

Syrský kluk, který utekl ze sevření chalífátu, se dnes přizpůsobuje neznámému prostředí. Rád mluví o nové škole a rychlost, s jakou se učí místní jazyk, dokládá jeho inteligenci i touhu splynout s okolím. Umí být kouzelný – zvlášť, když se ptá novinářky na její věk. „Vím, že ženy radši říkají, že jsou mladší,“ směje se. Chvíli pak přemýšlí, kde vlastně tohle moudro slyšel. „Řekl mi to jeden kluk z IS. Prý si to mám pamatovat, abych pak neměl trable se svou budoucí ženou.“

I v mírumilovné a prosperující severní Evropě je však někdy Islámský stát hrozivě blízko. Taimova matka potvrzuje, že chlapec trpí záchvaty hysterie, kdy nekontrolovatelně křičí. Přestože navštěvují terapeutická sezení a snaží se syna zaměstnávat sportem, občas ho sevře hrozný pocit, že už nikdy neunikne. Jak sám říká: „Teď patřím k lidem z IS.“ 

Chiméry jsou malé přízračné paryby z mořských hlubin. Vědci nedávno objevili jubilejní padesátý druh chimér, který dostal odborné jméno Hydrolagus erithacus.

Nová chiméra měří skoro jeden metr, což z ní dělá druhý největší druh chimér, s jakým jsme se zatím setkali. Na první pohled zaujme roztomile ošklivým vzhledem, jako by se zatoulala z Alenky v říši divů.

Bizarnímu obličeji chiméry vévodí velký nos a ještě větší a nápadnější zuby. I když zuby chiméry na první pohled působí nemotorně, pro chiméru jsou nejspíš velice užitečné.

TIP: Vědcům se šťastnou náhodou podařilo poprvé nafilmovat chiméru Trollovu

Podle zbytků krabů objevených v žaludku nového druhu chiméry tato stvoření své masivní zuby využívají k drcení schránek krabů a dalších živočichů, které najdou hluboko na mořském dně.

Tanky uvedla na scénu první světová válka, v níž ale zůstal jejich význam hodně omezený. Po skončení konfliktu pak řada zemí jejich roli podcenila a vydala se cestami, které se někdy ukázaly jako problematické, ne-li rovnou chybné. Omylů se však dopouštěly i země, které tankům přikládaly velkou důležitost, a to Německo a Sovětský svaz.

Všem zkrátka chyběly zkušenosti – správná taktika pro nasazení obrněnců a jejich spolupráce s pěchotou se teprve formovaly. Právě proto Berlín a Moskva přivítaly vypuknutí občanské války ve Španělsku, nabízela jim totiž možnost vyzkoušet novou techniku a taktické postupy. Reálné výsledky využití tanků u nacionalistů i republikánů však zůstávají značně kontroverzní.

Móda malých tančíků

Meziválečná léta zpočátku přála hlavně tančíkům a lehkým tankům, které chránil pouze slabý pancíř a jejichž výzbroj tvořily kulomety „puškové“ ráže. Důvodem pro to byl nemalý úspěch francouzského lehkého vozidla Renault FT, které se dobře osvědčilo v závěrečných ofenzivách Velké války a které bylo i nejrozšířenějším tankem prvních poválečných let. V řadě států se objevily jeho kopie, avšak důležitou výjimku představovali Britové.

Tamní zbrojovka Vickers přišla se sérií tančíků Carden-Loyd, které postrádaly věž a nesly výzbroj v čele korby a díky tomu se mohly chlubit velice nízkou siluetou. Také tato koncepce se pak dočkala produkce v zahraničí, přičemž mezi její kopie a deriváty se mj. řadil československý TK vz. 33, sovětský T-27 nebo italský CV 3/33. Většina států tehdy prostě soudila, že ideálním útočným prostředkem budou „hejna“ malých tančíků, která nepřítele takříkajíc „převálcují“ svým počtem, což se několikrát stalo za první světové války, když renaulty útočily na pozice Němců.

Plánovači ale někdy zapomínali na značné ztráty francouzských obrněnců, za nimiž stálo zejména pěchotní dělostřelectvo, což se poté odrazilo ve vývoji speciálních protitankových kanónů. Převažující důraz na lehké typy bylo možné pozorovat též ve španělské armádě, kde se mezi nejhlasitější propagátory tankové techniky řadil (což dosud není příliš známým faktem) jistý Francisco Franco.

Když v červenci 1936 propukla občanská válka, nalézal se ovšem ve Španělsku jen velice malý počet tanků, a to většinou velmi zastaralých, jelikož většina pocházela ještě z první světové války. Výrazná převaha kusů navíc patřila do výzbroje republikánů, Frankovi nacionalisté však už brzy získali pomoc z Itálie. Jejich tančíky CV 3/33 a CV 3/35 se pak na podzim 1936 zapojily do ofenzivy proti Madridu, kde ale narazily na nečekaně silného soupeře.

Sovětská kopie

Nacionalisté se sice těšili podpoře Hitlerova Německa i Mussoliniho Itálie, jenže i republikáni záhy získali silného spojence, a to Sovětský svaz. V říjnu 1936 do Španělska dorazil sovětský kontingent, jehož součástí byly i lehké tanky T-26. I toto vozidlo čerpalo z „módy“ lehkých obrněnců, ovšem přece jen už nešlo o kompaktní tančík. Základ pro „šestadvacítku“ tvořil britský design Vickers 6-Ton Tank, vyvinutý primárně pro vývoz a nabízený v několika obměnách.

Sovětská armáda si vybrala verzi A, jíž se říkalo také „čistič zákopů“ a která nesla dvě samostatné věže, každou s jedním kulometem. Moskva tedy koupila licenční práva a v roce 1931 začala sériová produkce kopie britského tanku pod názvem T-26, jež se od originálu lišila prakticky jenom tím, že na místa kulometů Vickers přišly sovětské zbraně DT. Už v následujícím roce však byl arzenál tanku dramaticky posílen, když se do jedné věže zabudoval 37mm kanón.

Postupně se ale ukazovalo, že tank se dvěma věžemi je zbytečně komplikovaný, takže v roce 1933 vznikla varianta pouze s jednou věží, zato nesoucí kanón ráže 45 mm. Ani ten ovšem nebyl plně sovětskou konstrukcí, protože se jednalo o zvětšenou verzi německého protitankového kanónu Rheinmetall ráže 37 mm. Následovaly další úpravy, zejména zesilování pancéřování a vylepšování zaměřovače, což však zvyšovalo hmotnost vozidla, takže bylo nutné použít silnější motor.

V polovině třicátých let se T-26 stal nejpočetnějším typem tanku Rudé armády, ale současně začínaly být zjevné limity jeho konstrukce. Navzdory zesílení pancíře totiž zůstávala „šestadvacítka“ značně zranitelná, což se poprvé projevilo právě ve Španělsku. Jiná vada měla původ v nedostatečné vyspělosti sovětského průmyslu, kvůli čemuž byla řada exemplářů T-26 takřka „zmetková“ a vykazovala velice nízkou provozní spolehlivost. Přesto byl nástup tohoto tanku na straně španělských republikánů dosti působivý.

Vzdor všem nedostatkům měl stroj T-26 na své straně jasnou převahu v ničivé síle, protože jeho 45mm kanón mohl likvidovat tančíky nacionalistů na vzdálenost až jednoho kilometru, kdežto kulomety italských tančíků mu nemohly ublížit. Stroje T-26 tak významně přispěly k tomu, že byla zastavena podzimní ofenziva nacionalistů na Madrid. Ani Frankova armáda ovšem nezahálela a její tankisté se už cvičili v zacházení s dalším vozidlem, které bylo mnohem pokročilejší než italské tančíky.

Německá vozidla

Třetí říše totiž vyslala do Španělska nejen slavnou vzdušnou Legii Condor, ale také obrněnou jednotku s lehkými tanky PzKpfw I. V několika várkách dorazilo 122 kusů, jež zahrnovaly bojová vozidla Ausf. A a Ausf. B a velitelské obrněnce Panzerbefehlswagen I. Pro nacionalisty se jednalo o velmi důležitý příspěvek, přestože sami Němci se do bojů zapojovali velmi omezeně a spíše se soustředili na výcvik španělských tankistů.

PzKpfw I sice také patřil do „módní vlny“ velmi lehkých vozidel, ale od většiny tančíků se zásadně lišil tím, že měl plnohodnotnou otáčivou věž. V té se nalézala dvojice 7,92mm kulometů MG 13, jež se v té době daly pokládat za možná nejlepší zbraně svého druhu na světě. Němci pro ně dodávali též protipancéřové střelivo, které na vzdálenost 120 až 150 m dokázalo prostřelit pancíř T-26, byť sovětský tank se svým kanónem měl pochopitelně nadále převahu.

Frankovi vojáci se navíc pokusili zvýšit palebnou sílu panzerů provizorní montáží italského 20mm kanónu Breda Modello 1935. Palebná síla tak sice vzrostla, ale nutnost zaměřovat průzorem vyříznutým v pancíři vedla Němce k označení této improvizace za „tank smrti“, a proto vznikly jen čtyři exempláře. Hlavní zbraní povstalců k ničení republikánských obrněnců se staly pěchotní protitankové kanóny PaK 36 kalibru 37 mm, jež si v roce 1937 připsaly desítky zničených tanků.

Akce v letech 1937 a 1938

Právě protitankové kanóny se velkou měrou podílely na zastavení republikánského postupu na řece Jarama v únoru 1937. Sovětští tankisté tehdy sice utrpěli těžké ztráty, ale ze SSSR dorazily další T-26 i obrněné automobily. Kromě bojového nasazení probíhalo také školení republikánských tankistů, avšak v této snaze neměli sovětští poradci zdaleka takové úspěchy jako němečtí a italští instruktoři u tankistů Frankových sil.

Selhávala i koordinace s pěchotou, což se projevilo například v bitvě o město Brunete v červenci 1937, během níž přišly i další ztráty tanků T-26. Ne všechny ale byly zcela zničeny a v průběhu roku přibývalo „šestadvacítek“ ve službách nacionalistů, jimž se podařilo ukořistit tolik republikánských tanků, že z nich mohli nakonec vytvořit i samostatné jednotky. Jejich příslušníkům se říkalo „Rusas“ (Rusové), kdežto vojáci obsluhující italské a německé obrněnce byli známí jako „Negrillos“ (Černí, podle barvy čepic německých tankistů). Na podzim 1937 dorazily do Španělska posily pro republikány, které zahrnovaly i nový tank BT-5. Vycházel z konstrukce amerického inženýra Christieho a sázel zejména na rychlost, 

jež mohla ještě vzrůst za situace, když tank „shodil“ pásy a jezdil jen na kolech. Tanky BT-5 byly použity v operaci na řece Ebro, která trvala od července do listopadu 1938 a skončila debaklem republikánů, jejichž jednotky sice disponovaly větším počtem kvalitnějších tanků, ovšem těžký terén nasazení obrněnců nepřál a favorizoval nacionalistickou obranu a její protitankové kanóny. Opět selhávala také kooperace tanků s pěchotou. Frankovi vojáci ukořistili i další tanky sovětské výroby, které potom použili v posledních bojích v Katalánsku i při závěrečném postupu na Madrid. 

Zhodnocení a poučení

Z porovnání sovětského T-26 s německým PzKpfw I vyplývá, že první tank jasně dominoval po stránce palebné síly. Republikáni tak mohli své nacionalistické protivníky ničit na mnohem větší vzdálenost než naopak, byť tento handicap aspoň částečně vyrovnávala větší pohyblivost německého obrněnce. Ten nabízel vyšší rychlost i dojezd, možná ještě důležitější však bylo, že nad svým soupeřem jednoznačně vyhrával z hlediska spolehlivosti.

Sovětský T-26 byl totiž notoricky poruchový, navíc SSSR posílal náhradní díly jen sporadicky, a proto se nelze divit, že republikáni sice obdrželi celkově okolo 300 sovětských tanků, nikdy však nedokázali současně poslat do boje více než stovku kusů. Dokonce i italské obrněnce, které si za druhé světové války získaly špatnou pověst kvůli své poruchovosti, na tom byly ve Španělsku lépe než sovětské T-26. Nacionalisté sice disponovali daleko nižším počtem tanků, které byly i „papírově“ vesměs slabší než obrněnce republikánů, díky větší spolehlivosti je však dokázali nasazovat daleko účinněji.

Současně je třeba zdůraznit, že časté označování španělské občanské války jako „zkušebny pro blitzkrieg“ prostě neodpovídá skutečnosti. Už sám malý počet slabě vyzbrojených tanků neumožňoval aplikovat poučky o tancích jako „hrotu“ útoku. Tankisté postrádali zkušenosti a chyběl náročnější taktický výcvik, protože správná taktika nasazení tanků i jejich spolupráce s pěšáky se teprve rodila.

Španělsko ale přineslo důležité poučení z hlediska technického vývoje, neboť se ukázalo, že dosavadní konstrukce tanků nevyhovují. Bylo zjevné, že vozidla musí mít výkonné kanóny a silnější pancíř, aby mohla odolat protitankovým kanónům, na jejichž konto připadlo nejvíce zničených vozidel. Vývoj a modernizace německých středních tanků PzKpfw III a IV i požadavky na nový sovětský tank (z něhož se vyvinul T-34) tedy významně čerpaly ze zkušeností, které pocházely ze španělského bojiště. 

Image

Čtěte také

Obři vedle trpaslíků: První italské tanky FIAT 2000 a FIAT 3000