Společnost MHI Vestas Offshore Wind testovala obří větrnou turbínu V164 v pobřežním šelfu u Østerildu. Turbína je vysoká 220 metrů a čepele rotoru měří 80 metrů. Původně šlo o 8 megawattovou turbínu, ale po vylepšení zvládne za jistých okolností i 9 megawatt.

TIP: Extrémní větrné farmy: Inženýři vyvíjejí turbíny s 200 metrovými čepelemi rotorů

Větrná turbína během testu vyrobila 216 tisíc kilowatt za 24 hodin. Takové množství elektřiny by mohlo zásobovat téměř 240 průměrných amerických domácností po dobu jednoho měsíce.

Zapomeňte na politiky, soudce nebo superhrdiny. Pevnými ochránci spravedlnosti jsou ve skutečnosti už velmi malé děti. Podle nového výzkumu jsou děti ve věku i pouhých 6 měsíců schopné rozeznat, kdo je v určitých situacích agresor a kdo je oběť. Z toho vyplývá, že vnímání spravedlnosti je lidem do značné míry vrozené.

TIP: Čeho se dočkají stresovaní rodiče? Obézních dětí!

Zjistili to japonští vědci během experimentu, když malým dětem pomocí animovaných postaviček ukazovali různé situace. Děti preferovali takové jednání, když někdo třetí zasáhl jako ochránce spravedlnosti ve prospěch oběti. Několik měsíců staré děti sice ještě obvykle nemluví, badatelům ale vše potřebné prozradily pohyby jejich očí.

Středověk přišel s novinkou, kdy ženy začaly používat tzv. planchettové sedlo. Žena seděla na koni bokem a nohy měla na stupátku – planchette. Oděv byl běžný, splývavé šaty s vysokým pasem. Předpokládá se, že byl přizpůsoben ročnímu období.

Móda podle trendů

Časem šaty zbohatly a nákladné vyšívané sukně nahradily strohý šat středověku. Vyztužená spodnička byla ale pro jízdu zcela nevhodná, tak ji vystřídalo větší množství splývavých a měkkých spodniček. Mělo to něco do sebe, aspoň to dotyčnou dámu netlačilo. A aby se neušpinila, což bylo vzhledem ke kvalitě cest běžné, měla tzv. safeguard. Byla to vrchní sukně, která dámu chránila před špatným počasím a blátem. Samozřejmostí byla pelerína nebo pláštěnka a také klobouk. Renesanční ženy jezdily na koni jen zřídka. Používaly je hlavně k cestování a to byla spíše nutnost. Také se v této době více setkáme s ženou jezdkyní zachycenou na obrazech. V takovém případě šlo hlavně o reprezentativní jezdecké portréty královen a vysoce postavených šlechtičen, čemuž odpovídal i dobový oděv.

Od baroka se ženský jezdecký oděv začínal stále více podobat tomu mužskému. Dámy od mužů převzaly kabátec, který používaly přes své běžné šaty, dlouhé vesty a třírohé klobouky. Aby se přece jen neztratila krása ženské linie, druhá polovina 18. století přinesla velmi dlouhé a široké sukně, které sahaly až k zemi. Samozřejmostí byl i tady korzet a vysoký klobouk zdobený stuhami. 

Jezdecká móda se podřizovala i běžnému stylu a aktuálním trendům. V empíru se nosily šaty s vysokým pasem a klasicismus přišel s kabátci s vycpanými rameny a extrémně dlouhými rukávy. Pokrývku hlavy tvořil klasický cylindr se závojem. Klasicismus byl také dobou, kdy se jezdecký a běžný oděv začaly od sebe odlišovat. V 19. století se už jezdecké šaty šily podle speciálních střihů, sukně zakrývaly kotníky a pod jezdeckou sukní vykukovaly rajtky a vysoké boty. Rajtky byly zhotoveny z měkké barvené kůže a od kolen dolů z materiálu stejného jako sukně. Kalhoty byly připnuty na knoflíky ke stále ještě nošenému korzetu. Sukně měla roztažitelný pas a byla připevněna na kabátec knoflíky. Ke konci 19. století ubylo spodniček a na sukni bylo vytvořeno prohloubení pro pravé koleno. Sukni pak doplňoval kabátek s tzv. vlaštovčím ocasem a úzkými rukávy. Cylindr nebo buřinka se závojem byly stále nezbytností.

Původně tajně budované německé vojenské letectvo (jeho existenci Versailleská smlouva zapovídala) vystoupilo z ilegality v březnu 1935 na základě výnosu vůdce a říšského kancléře Adolfa Hitlera z 26. února téhož roku. Luftwaffe (vzdušné síly) se stala vedle armády a námořnictva samostatnou třetí částí Wehrmachtu. Luftwaffe však nebyla pouze vojenské letectvo. Zahrnovala vedle vojenského letectva (Fliegertruppen) také další složky, mimo jiné početné a dobře vyzbrojené protiletadlové dělostřelectvo (Flakartillerie), parašutisty (Fallschirmtruppen) a za války také četné pozemní jednotky až o síle divizí.

Nejlepší letectvo začátku války

K prvnímu bojovému vystoupení obnoveného německého vojenského letectva došlo poměrně záhy, již v srpnu 1936 během občanské války ve Španělsku, kde Hitlerovo Německo intervenovalo na straně povstalců. Španělsko posloužilo Luftwaffe jako vynikající polygon, kde mohla za přijatelného rizika pro své letce zkoušet za velmi realistických podmínek výzbroj a taktické postupy. Rovněž letový personál získal nemalé bojové zkušenosti, které se promítly do organizace a taktiky celé Luftwaffe a poskytly německým vzdušným silám velký náskok před jejich budoucími protivníky.

Do druhé světové války Luftwaffe vstupovala jako pravděpodobně nejkvalitnější letectvo na světě (byť rozhodně ne nejpočetnější, zde jednoznačně vedly sovětské VVS RKKA). Jejím základním úkolem byla podpora pozemní armády během útočných tažení. Důležitý prvek německého bojového umění tvořila mobilnost: útvary Luftwaffe se dokázaly přesouvat z letiště na letiště bez zbytečných průtahů, a to mělo během úvodních tažení sehrát významnou roli. Podstatná byla schopnost soustředit síly v těžišti probíhajících operaci, a tak zde vytvořit rozhodující lokální nadvládu.

Největší německé devizy v úvodní fázi války představoval v bojích ostřílený letový personál i důstojnický sbor a v zápase se silnými protivníky odzkoušené moderní taktické postupy. Také výzbroj byla zprvu velmi hodnotná, a ve většině položek patřila k tehdejší absolutní světové špičce. Zde došlo ve střední části války k jistému poklesu kvality, nicméně na sklonku konfliktu se Luftwaffe stala nezpochybnitelným lídrem v užití moderních proudových letadel nové generace. Ani „turbíny“ (jak byly stroje nazývány pro své pohonné jednotky) již ovšem nemohly zvrátit katastrofální vývoj na bojištích.

Prvním velkým selháním Luftwaffe během války se stal její neúspěch v letecké bitvě o Británii. K neúspěchu došlo kvůli houževnatému odporu britského RAF, ale také pro neujasněnost strategie na německé straně a fakt, že Luftwaffe nebyla koncipována pro strategickou ofenzivu, nýbrž pro taktické operace v součinnosti s pozemními silami. Po této hořké porážce však následovala další série vítězství, která zprvu zakrývala rostoucí problémy.

Postupný úpadek

Ačkoliv z hlediska kvality zůstávala Luftwaffe na výši, kvantitativně začala zaostávat. Zde se sečetl vliv neustálé bojové činnosti, průběžných ztrát, i nedostatek realismu vojenských i politických špiček třetí říše, hrubě podceňujících nepřátele. Z těchto příčin zůstávala Luftwaffe v červnu 1941 z kvantitativního hlediska prakticky stejně silná jako o rok dříve. Jestliže před zahájením útoku na západní Evropu 10. května 1940 měla 4 438 bojových letounů, pak v předvečer zahájení operace Barbarossa v červnu 1941 užívala 4 389 strojů.

Přitom musela těmito silami od 22. června 1941 nejen vést nové operace na gigantické východní frontě, ale také působit na celé řadě bojišť a okupovaných území: v západní Evropě, na území třetí říše, ve Středomoří, na Balkáně, v severní Africe a na Skandinávském poloostrově. Od poloviny války, poté co Wehrmacht přešel do strategické obrany, německé vzdušné síly pod náporem spojeneckých vzdušných sil rychle ztrácely bojeschopnost.

Rok 1944 přinesl Luftwaffe zásadní zkoušky v podobě drtivé strategické vzdušné ofenzivy USAAF, nutnosti podpořit pozemní jednotky na západě během vylodění v Normandii i na východě během mohutných útočných operací Rudé armády. Slábnoucí Luftwaffe selhala ve všech oblastech. Luftwaffe vzor 1944 byla pro úspěšné vedení operací nedostatečně početná a trpěla špatně vybalancovanými složkami. Velení kladlo důraz především na stíhací letectvo (to byl důsledek americké strategické bombardovací ofenzivy) a bombardovací jednotky nechávalo pomalu stagnovat.

Hlavní role při taktických operacích na bojišti, v kterých Němci před několika roky dominovali, nyní připadla na jednotky stíhaček a stíhacích bombardérů. Střední a těžké bombardéry mohly v ofenzivních akcích pokračovat kvůli riziku těžkých ztrát pouze za noční tmy. Velký problém představoval nedostatek zkušeného leteckého personálu, zejména stíhačů. Již během roku 1943 se totiž výcvik nových stíhacích pilotů u Luftwaffe nacházel evidentně v krizi.

Nedostatek pohonných hmot i cvičných letounů a nutnost školit při omezených kapacitách stále větší počty mužů donutil Němce redukovat výcvikový program nových stíhačů na polovinu oproti USAAF či RAF. V roce 1944 problémy ještě narostly. Generace zkušených stíhacích pilotů, která procházela úspěšně boji od začátku války, byla téměř vybita v nekonečných akcích.

Noví piloti na nepřítele prostě nestačili a ve vzdušných bojích hynuli doslova jako mouchy. Válka pro Luftwaffe končila ve skutečné agónii. Kdysi mocné a velmi obávané německé bombardovací letectvo prakticky zaniklo a vzduch nad třetí říší totálně ovládl protivník. Množství nově vyrobených a často prvotřídních letadel trčelo na zemi kvůli nedostatku pohonných hmot. Pozemní jednotky musely bojovat prakticky úplně bez podpory svých vzdušných sil.

Nedostatek všeho

Německé letouny byly obecně velmi solidně postaveny, disponovaly moderním vybavením a velmi dobrými takticko-technickými vlastnostmi. Řada z nich ve své době představovala absolutní celosvětovou špičku. Zde je nutno připomenout letouny Messerschmitt Me 262, Arado Ar 234 či Heinkel He 162. Nicméně německý letecký průmysl za války provázely vážné problémy.

V letech 1939 až 1941 dodal celkem 19 918 bojových letounů. Produkce však ve sledovaném období rostla jen zvolna, znatelně pomalejším tempem, než jaké předpokládal poslední, ještě v míru přijatý plán technického oddělení Říšského ministerstva letectví. Produkce i ve vítězných fázích války stačila pouze na udržování letectva (zatímco nepřátelské vzdušné síly mohutně kvantitativně expandovaly). Německý letecký průmysl trpěl neujasněností priorit. Úroveň produkce kolísala podle toho, které součásti ozbrojených složek v danou chvíli německé vedení preferovalo.

Negativně se na výkonech leteckých továren odrážela také nechuť nacionálně-socialistického státního režimu k celkové mobilizaci. Politické i vojenské špičky dlouho žily v představě brzkého konce války a nepovažovaly za nutné radikálně reorganizovat průmysl pro striktně válečné účely. K zásadní změně došlo až příliš pozdě. Pod tlakem pak sice německý letecký průmysl na sklonku války dokázal vyrobit obrovské počty urgentně požadovaných stíhaček, avšak na úkor letadel jiných kategorií.

TIP: Riskantní služba pro vyvolené: Americké vs. německé osádky bombardérů

Vývoj německé letecké výroby za války nejlépe zdokumentují následující čísla: roku 1939 bylo vyrobeno 8 295 letadel všech kategorií, roku 1940 (obsazení téměř celé Evropy, bitva o Británii) 10 247, roku 1941 (útok na Balkán, SSSR a rozšíření akcí na severní Afriku) 11 776 letadel, v roce 1942 (Stalingrad, El Alamein) 15 409, roku 1943 (Kursk, Sicílie, Itálie, denní bombardovací ofenziva USAAF) 24 807, roku 1944 (Normandie, katastrofa na východní frontě) 39 807 letadel a rok 1945 (porážka) 7 450 letadel. 

Může se proměnit sviňucha v tučňáka? Na Zemi nejspíš nikoli, tedy pokud pomineme laboratoře šílených vědců. Jak ale ukazuje snímek Hubbleova teleskopu, ve vesmíru jde téměř všechno…

Galaxii NGC 2936 se přezdívá „Sviňucha“ a původně nejspíš mořského kytovce opravdu připomínala. Pak se ale dostala pod gravitační vliv svého souseda, masivní galaxie NGC 2937. Gravitační působení způsobilo změnu jejího tvaru. Dnes astronomové pozorují obě galaxie společně – tento objekt dostal název Arp 142 a díky svému tvaru je připodobňována k tučňákovi, který si hlídá vejce.

A jaký je osud obou galaxií? Ve velmi vzdálené budoucnosti, za několik miliard let, se zřejmě obě spojí do jedné obrovské galaxie a naši prapotomci tak přijdou o nádherný objekt k pozorování…

Přestože je takřka celá stavba zapuštěna pod úroveň terénu, je díky otevřenému architektonickému řešení a použitých materiálech ve všech pokojích dostatek světla. Dům s pěti ložnicemi, obrovským atriem, jídelnou, obývacím pokojem, pracovnou, třemi koupelnami a krytým posezením v centrální části je nyní na prodej. Realitní kancelář „Vzduchojem“, jak svému podzemnímu domu říkají manželé Hardyovi, nabízí za 895 tisíc liber (zhruba 27 milionů korun). 

Lyžování uprostřed rozpálené pouště

Venkovní teplota okolo 40 °C a vy se proháníte na zasněžené sjezdovce. Ano, ve Spojených arabských emirátech, konkrétně v Dubaji, je to opravdu možné. Uvnitř obchodního centra Mall of the Emirates se nachází 400 metrů dlouhá sjezdovka s pěti svahy s různými strmostmi, obtížnostmi a převýšením 60 metrů. Sjezdovku můžete zdolat na lyžích i na snowboardu a pro ty nejmenší je zde k dispozici skluzavka či bobová dráha. Zapůjčení kompletního vybavení je samozřejmostí. V polovině lanovky stojí restaurace, ze které se můžete kochat výhledem na celý areál.

Přetížení jako ve Formuli 1

Horská dráha, dosahují rychlosti až 240 km/h a to za neuvěřitelných 5 vteřin. Atrakce, která vás vystřelí do výšky 62 metrů, kdy na tělo působí přetížení 4G nebo realistický simulátor Formule 1. To vše a ještě mnohem více zažijete v megalomanském zábavním parku Ferrari World v Abu Dhabi. Ferrari World je největší krytý zábavní park na světě s více než dvaceti hlavními atrakcemi pro děti i dospělé. Obdivovat zde můžete, mimo jiné, úchvatnou sbírku nejluxusnějších vozů této italské značky.

Plavání mezi delfíny

„Pokud chcete prožít nezapomenutelný den, zažít mnoho zábavy na adrenalinových toboganech, zaplavat si s delfíny nebo si prohlédnout obrovské akvárium, kde lze spatřit více než 65 000 mořských živočichů, pak se rozhodně vypravte do aquaparku Atlantis,“ doporučuje Lenka Pátek, obchodní ředitelka CK Blue Style. Parkem protéká více jak dva kilometry dlouhá, uměle vytvořená řeka s divokými peřejemi, lámavými vlnami a vodopády.

Nezapomenutelný výhled

Burj Khalifa, nejvyšší budova světa s nejrychlejším výtahem a nejvýše položenou restaurací. Světových „Nej“ nese tento architektonický skvost opravdu hodně. Lákadlem pro návštěvníky Burj Khalify je venkovní vyhlídková plošina, která se nachází ve 124. patře, ve výšce 452 metrů nad zemí. Ideální je naplánovat si návštěvu této plošiny těsně před setměním. Budete tak mít možnost vidět krásy města nejen za denního světla, ale i pod umělým osvětlením.

Ráj na greenu

První golfové hřiště vzniklo v Dubaji v roce 1971. V současnosti se zde nachází nespočet travnatých ploch, určených k tomuto nádhernému sportu. Dokonale upravené fairwaye a ještě dokonalejší greeny jsou novodobými oázami uprostřed Arabské pouště. Kvůli klimatickým podmínkám se golf v Dubaji často hraje v noci pod umělým osvětlením, což ještě více přidává golfovým hřištím na jejich atraktivitě.

Mužská antikoncepce rovná se buď kondom, anebo skalpel. Tedy až dosud. V kalifornském centru pro výzkum primátů vědci dokončili testy nové techniky, která by mohla přinést spolehlivou ochranu před nežádoucím početím určenou právě mužům. Jedná se o speciální gel, který po aplikaci do chámovodů vytvoří bariéru bránící průchodu spermií. Výhodou je, že tato technika nemá žádné další následky, množství semene zůstává prakticky stejné, neboť spermie tvoří jen zhruba 1 % ejakulátu, hlavní část je produktem semenných váčků a prostaty. 

TIP: Revoluce v antikoncepci? Německý truhlář vymyslel přepínač pro spermie

Na rozdíl od vazektomie, tedy chirurgického přetětí chámovodů, je nová technika relativně snadno vratná – podle vědců lze ucpávku odstranit pomocí ultrazvuku.

Na rozdíl od staršího Václava, který dostal českou a římskou korunu v podstatě na podnose, aniž by pro to musel hnout prstem, byl Zikmund pouze zasnouben s Marií Uherskou, dcerou uherského a polského krále Ludvíka I. z Anjou. Ten sice neměl žádného mužského potomka, a Zikmund měl tedy šanci na zisk obou korun, ale zatím jen velmi mlhavou a neurčitou.

Dvojí koruna

Irkutsk má sice vlastní letiště, pokud však chcete přicestovat po tradičnější ose, zvolte koleje legendární Transsibiřské magistrály. Musíte se ovšem připravit na skutečnost, že s Moskvou město spojuje železniční trasa dlouhá 5 137 km, kterou vlak urazí přibližně za 70–80 hodin. Ještě než tedy stanete na nádraží ve vysněné destinaci, vryje se vám do paměti nekonečná ruská tajga. 

Irkutská stanice odkazuje k 19. století, kdy se město měnilo v jednu z nejvýznamnějších lokalit celého Ruska. První vlak tam dorazil 16. srpna 1898: Vyvrcholil tak sen cara Alexandra III. a jeho syna Mikuláše II., kteří se rozhodli propojit obrovskou zemi kolejemi a vybudovat spojení mezi Moskvou a Vladivostokem. Díky železnici se pak Ruskem šířila i prosperita, přičemž k nejlepším příkladům zmíněné expanze patří právě Irkutsk. 

Řeka života

Kdo se chce vydat po stopách historie města, měl by zamířit na nábřeží mohutného veletoku Angary. Právě řeky totiž hrály v 17. století velmi důležitou roli při osidlování Sibiře: Silnice, jak je známe dnes, tehdy v místě neexistovaly a o železnici se v těchto končinách nikomu ani nesnilo. Plavba po řece proto představovala nejschůdnější způsob dopravy. 

Po Angaře připlul v roce 1652 do oblasti dnešního Irkutsku se svou skupinou kozáků Ivan Pochabov a nedaleko vodního toku postavil zimoviště, kde se následně obchodovalo se zlatem či kožešinami. Roku 1661 tam potom Jakov Pochabov vybudoval ostrog, tedy dřevěnou pevnost, a o 27 let později získal Irkutsk městská práva. Událost připomíná mimo jiné Pochabovova socha na nábřeží – zakladatel města stojí nad řekou v uniformě a se zbraní v ruce. 

Sibiřské baroko

Kousek od řeky ční do výšky známá katedrála Zvěstování, která patří mezi nejvýraznější památky města. Její kořeny sahají až do konce 17. století, přičemž stavba již na první pohled působí jinak než ostatní ruské ortodoxní svatostánky: Má jednodušší rysy a na její fasádě hraje hlavní roli bílá, hnědá a žlutá barva. Byla postavena – a po požáru na počátku 18. století i zrekonstruována – ve stylu sibiřského baroka, v němž lze najít vlivy ukrajinské, a dokonce i buddhistické architektury. 

Uvnitř se nacházejí dvě místnosti vyzdobené freskami desítek světců, které se koupou v přítmí projasňovaném plameny svíček. V dobách nejtužšího komunismu byl přitom svatostánek zavřený nebo sloužil jako pekárna. Vzpomínky na temnou éru dnes vyvolává vůně čerstvého pečiva, jež se line z nedalekého pekařství. 

Na náměstí o pár kroků dál hoří věčný oheň, který obyvatelům dodnes připomíná těžkosti druhé světové války. Sněhobílou zvonici kostela Krista Spasitele v blízkém parku zdobí zelená stříška a zlatý kříž. Dnešní pýcha celého Irkutsku vyrostla v místě roku 1706 a do historie města se zapsala jako první kompletně kamenná stavba v širokém okolí.  

Slavné hroby

V putování po irkutských svatostáncích můžete pokračovat v chrámovém komplexu Znamenskij, který leží pár kilometrů od centra města a jehož vstupní bránu hlídá socha admirála Kolčaka (viz Marný boj). V útrobách chrámu jsou mimo jiné uloženy vzácné relikvie sv. Inocence, prvního irkutského biskupa, a v tamní půdě odpočívají i někteří další velikáni ruské historie. 

Například obelisk ozdobený otevřenou knihou, lodní kotvou a přesýpacími hodinami patří cestovateli Grigoriji Ivanoviči Šelechovovi, jemuž místní přezdívají „ruský Kolumbus“. Mezi léty 1783 a 1786 totiž vedl expedici přes Ochotské moře, načež v cíli položil základy prvního ruského osídlení v Severní Americe a stál u zrodu Rusko-aljašské společnosti. 

Elita ve vyhnanství 

Místo posledního odpočinku našla mezi zdmi komplexu i Jekatěrina Trubecká, manželka knížete Sergeje Trubeckého. V našich končinách není její jméno příliš známé, ale na Sibiři symbolizuje oddanost a věrnost. Jekatěrina se totiž stala první ženou, která následovala svého manžela do sibiřského exilu.

Ostatně exil sehrál v historii Irkutsku velmi podstatnou roli: V první polovině 19. století se tzv. děkabristé (revolucionáři z řad aristokratů) vzbouřili proti caru Mikulášovi I.: Nelíbila se jim jeho autokratická vláda, poddanství, tyranie a cenzura. Nicméně ani s ušlechtilými pohnutkami jejich povstání neuspělo – vůdce vzbouřenců byl popraven a dalších šest set přívrženců nechal car „uklidit“ na dalekou Sibiř.

Vzpomínky na zlatý věk

Děkabristé pak nalezli útočiště v Irkutsku, kam první z nich dorazili v roce 1826. Často se jednalo o vzdělance, básníky, spisovatele či vědce, a právě přítomnost pomyslných elit předznamenala zlaté období odlehlého města. 

Změny, jež po příchodu exulantů nastaly, přibližuje Muzeum děkabristů v centru Irkutsku. Narazíte na něj i pod názvem Muzeum Volkonských, protože se nachází v domě, kde žila ve vyhnanství aristokratická rodina zmíněného jména. Expozice zahrnují osobní věci prvních děkabristů, od nábytku až po předměty denní potřeby. Dobové kouzlo dodávají prohlídce staré a notně vrzající dřevěné podlahy, ale hlavně bábušky, jež sedí v rozích některých místností a pozorně sledují každý váš pohyb. 

Hluboko pod nulou

Středobod irkutského života představuje velká tržnice v centru města, jejíž nezaměnitelný „šum“ uslyšíte již zdálky. Některé její části jsou sice kryté, ale většina transakcí probíhá pod širým nebem – ovšem nikoliv celoročně, protože v zimě klesají teploty na Sibiři pod −30 °C.

Od nekonečného ruchu si pak můžete odpočinout v barech či restauracích ve čtvrti, jíž místní říkají „Kvartal 130“. Vstup do „relaxační zóny“ navíc hlídá zdejší ikona, tzv. Babr: A pokud se s tímto sibiřským leopardem nevyfotíte, jako byste v Irkutsku ani nebyli.