V těchto dnech se na pobřeží Nového Zélandu odehrává drama. Tragickou roli v něm sehrávají kulohlavci, kytovci blízce příbuzní delfínům, kteří vypadají, jako by na hlavě měli meloun.

Nejprve na jedné pláži přes noc na pátek 10. února uvízlo několik set těchto zajímavých mořských savců. Do rána jich asi 300 zahynulo, což představuje třetí nejhorší uvíznutí velryb na pobřeží ve známé historii Nového Zélandu. Ještě to ale nebyl konec.

Více než 500 dobrovolníků se snažilo všemi myslitelnými prostředky udržet zbývající kulohlavce naživu a více než 100 jich dokázali dostat do vody. Z těchto kulohlavců ale vzápětí téměř stovka opět uvízla na pláži.

Tragédie bez šťastného konce

V sobotu 11. února dopoledne se uvězněné kulohlavce zase podařilo osvobodit, aby jich v sobotu odpoledne tentokrát celé dvě stovky znovu uvízly na pobřeží, nedaleko původního místa tragédie. Dobrovolníci to nevzdávají, ale kulohlavci jsou prý už ve velmi špatném stavu.

TIP: Přistiženi při činu: Vědci poprvé nahráli konverzaci dvou delfínů

Právě kulohlavci náležejí ke kytovcům, kteří uvíznou na pobřežích nejčastěji, mnohdy ve velkých skupinách zdravých jedinců. Přes intenzivní výzkum jsou ale důvody těchto masových úmrtí zatím neznámé.

Gejzíry na planetě Zemi

Na zemském povrchu najdeme několik takových oblastí – například Údolí gejzírů na poloostrově Kamčatka. Rozkládá se podél řeky Gejzernaja a měří téměř 4 km. Převážně na levém břehu se pak nachází přibližně 200 gejzírů. 

Nejvyšším aktivním gejzírem na Zemi je v současné době americký Steamboat Geyser v Yellowstonském národním parku. Dosahuje výšky okolo 90 m, ovšem za posledních dvacet let „soptil“ asi jen desetkrát. Historický primát drží novozélandský Waimangu Geyser – některé jeho výtrysky vrhaly vodu až do 460 m, od roku 1904 však již není aktivní.

Tryskající voda na Enceladu

Enceladus je Saturnův ledový měsíc o průměru 504 km. V oblasti jižního pólu byla na jeho povrchu naměřena nejvyšší teplota a také se zde podařilo objevit v ledové kůře dlouhé praskliny, jež následně dostaly název „tygří škrábance“. V podobě gejzírů z nich uniká vodní pára v množství 200 kg/s, jejíž částice se pohybují rychlostí až 500 m/s.

Vědci napočítali ve zmíněné lokalitě více než 90 výtrysků, přičemž některými z nich prolétla kosmická sonda Cassini. Kromě vodní páry se pak ve výtryscích podařilo detekovat metan, oxid uhelnatý, oxid uhličitý a jednoduché i složitější organické látky. Malý ledový měsíc tudíž obsahuje vše, co je nezbytné k existenci života: vodu, dusík, energii a organické látky.

Probuzený měsíc Europa

Hubbleův vesmírný dalekohled (HST) opět prokázal své kvality, když jej astronomové využili ke studiu Jupiterova měsíce Europa. Z dřívějších výzkumů víme, že pod tlustou ledovou kůrou tělesa se nachází rozsáhlý oceán slané vody. Nejnovější objev je však velmi vzrušující: HST zaregistroval nad jižním pólem přirozeného satelitu planety gejzíry vodní páry!

Zvýšená emise UV záření pak naznačuje, že výtrysky dosahují výšky až 200 km a připomínají obdobné jevy na Saturnově měsíci Enceladus. Máme tedy zase o důvod víc vyslat k Jupiteru novou sondu…

Aktivní polární oblasti Marsu

Zajímavé úkazy – gejzíry bez vody – se objevují s nástupem jara v okolí jižní polární čepičky rudé planety. V důsledku zvýšeného zahřívání tam dochází k výtryskům plynného oxidu uhličitého, který s sebou strhává zrníčka tmavého písku a prachu. Zmíněná oblast Marsu je mnohem dynamičtější a aktivnější, než se předpokládalo. „Pokud byste se ocitli u jižní polární čepičky, stáli byste na ledové kře z tuhého oxidu uhličitého,“ vysvětluje Phil Christensen z Arizona State University. „Všude kolem vás by sršely výtrysky plynného oxidu uhličitého, vyvrhující písek a prach do výšky až několika set metrů.“

Kryovulkanismus na Tritonu

Průlet Voyageru 2 kolem Neptunu byl v roce 1989 naplánován tak, aby sonda vyfotografovala velkou část povrchu v okolí jižního pólu měsíce Triton. Vědci tam objevili rozsáhlou polární čepičku a na osvětleném povrchu tělesa se podařilo naměřit průměrnou teplotu −235 °C.

Působením slapových sil se nitro měsíce nahřívá, načež se z podpovrchových vrstev uvolňuje dusík, který pak tryská v podobě fontán a gejzírů. V chladném prostředí následně zamrzá a jako „sněhové vločky“ dopadá na povrch tělesa. Jedná se o projevy tzv. kryovulkanismu.

Kometární výtrysky

Jádro periodické komety 103P/Hartley 2 se stalo druhým cílem sondy Deep Impact: 4. listopadu 2010 kolem něj prolétla ve vzdálenosti necelých 700 km, a to rychlostí 12,3 km/s. Vlasatice vyvrhuje na svou hmotnost obrovská množství látky – plynný oxid uhličitý těsně pod povrchem tělesa sublimuje a tryská ven.

V rámci mise se v okolí jádra komety podařilo odhalit doslova sněhovou bouři, způsobenou výtrysky oxidu uhličitého, v nichž se tuny ledových částic dostávají z podpovrchových vrstev v podobě chomáčů o velikosti golfového až basketbalového míče. Je velmi pravděpodobné, že aktivovaný oxid uhličitý zamrzl v nitru komet v době vzniku Sluneční soustavy, a že je tedy stejně starý jako Země.

Průkopnickou studii provedl profesor biochemie z Langoneova lékařského střediska Danny Reinberg, který ve své laboratoři zkoumal mravence s latinským názvem Harpegnathos saltator a Camponotus floridanus. Oba tyto druhy jsou vhodné pro chov v laboratorních podmínkách a je proto snazší studovat jejich epigenetiku, tj. způsob, jakým jsou jednotlivé geny spouštěny a zase vypínány v závislosti na změnách okolních podmínek.

Ze třetiny jako lidé

„Mravenci jsou neobyčejně společenští tvorové a jejich schopnost přežít závisí na funkční komunitě podobně jako je tomu u lidí,“ říká dr. Reinberg. „Ať jsou to dělníci, vojáci či královny, mravenci představují skvělý model pro studium epigenetiky a způsobu, jakým ovlivňuje jejich chování a stárnutí.“

TIP: Mozek dělá královnu aneb Víc poddaných potřebuje větší rozum

Reinbergova analýza prokázala, že oba zkoumané druhy mají přibližně 20 procent genů specifických pouze pro svůj druh a 33 procent genů shodných s lidskými. U druhu Camponotus floridanus bylo přitom objeveno 17 064 genů, u druhu Harpegnathos saltator 18 564 genů. Lidský genom má asi 23 000 genů.

Mravenci se po včelách stali druhým společenským hmyzem, u něhož byl genom plně rozluštěn. Cílem vědců nyní je zjistit, jaké funkce mají jednotlivé geny a jak jejich činnost ovlivňuje proces stárnutí a způsob sociálního chování.

Oslavy nového roku jsou v Číně tradičně spojeny s návštěvou rodiny. Letošní sešlost Renových byla ale v mnohém jiná. Jeden z členů rodiny Renových, Tuanjie, totiž nedávno dokončil genealogický výzkum mapující kořeny rodu. Podařilo se mu vysledovat okolo dvou tisíc žijících příbuzných pocházejících z vesnice Š'-še. Kořeny rodu Renových zde sahají osm století do minulosti. U příležitosti oslav nového lunárního roku tak Tuanjie zorganizoval velkolepé rodinné setkání, na které dorazilo více než 500 příbuzných ze všech koutů Číny. Výsledkem je dost možná největší rodinná fotografie všech dob.

Přesná čísla samozřejmě neznáme, nicméně podle odhadů obývaly deset tisíc let před naším letopočtem Zemi asi čtyři miliony lidí. Zmíněný počet pak rovnoměrně rostl až na přibližných 300 milionů v době, kdy jsme se přehoupli přes „rok nula“. V následujícím období sice světovou populaci decimovaly války, mor i další nemoci, ale ani tyto katastrofy nezabránily lidem v množení. K roku 1700 měla planeta zhruba 760 milionů obyvatel a začátkem 19. století jsme již překročili první miliardu. 

Plodné století

Kritický zlom nastal ve 20. století, kdy se světová populace rozrostla z necelých dvou miliard přibližně na šest. „Exploze“ přišla s koncem druhé světové války a nejvíc se projevila v rozvojové Africe: Zatímco v roce 1900 žilo na černém kontinentu 8,1 % populace planety, k roku 2000 šlo již o 13,4 %. 

Obzvlášť plodná pak byla druhá polovina století: Na začátku zmíněného období měla Země 2,5 miliardy obyvatel. Třetí miliarda přišla v roce 1960, čtvrtá roku 1975, pátá o dvanáct let později a šestá v roce 1999. Historicky nejrapidnější populační růst – o 2,1 % – přitom planeta zaznamenala roku 1962. Následoval zlom a pozvolný pokles, jenž trvá dodnes (viz obrázek Vývoj světové populace). 

Výstup na vrchol

Do 21. století jsme vstoupili přibližně s šesti miliardami obyvatel. Od té doby přibyla další miliarda a půl, nicméně tempo, jakým se lidstvo rozrůstá, postupně klesá: Analytici předpovídají, že pokud se tento trend udrží, připadne na rok 2100 přírůstek pouhých 0,06 % a v následujících letech začne světová populace vymírat. 

Již od poloviny 20. století je nejlidnatější zemí planety Čína – v roce 1950 měla 500 milionů obyvatel a dnes se jedná o závratných 1,38 miliardy občanů. Nicméně nejrůznější vládní opatření (například politika jednoho dítěte), špatné životní podmínky a další vlivy vedly k prudkému poklesu tamního každoročního přírůstku: od historického vrcholu v roce 1970, kdy šlo o 2,69 %, až k loňským 0,52 %. Druhou příčku si na žebříčku lidnatosti drží Indie s 1,33 miliardy obyvatel: Přestože však měla v roce 1970 přírůstek „pouhých“ 2,13 %, pokles je v jejím případně mnohem pozvolnější – loni se tudíž tamní populace rozrostla o 1,26 %. Pokud v obou zemích klesající trend dlouhodobě přetrvá, lze předvídat, kdy jejich obyvatelstvo začne ubývat: V Číně k tomu dojde již v roce 2035, v Indii až o 40 let později.

Země imigrantů

Zatímco u nejlidnatějších států světa nastoupí vymírání až v řádu desítek let, Česká republika jím naopak trpí již dlouho. Podle Českého statistického úřadu (ČSÚ) začal počet obyvatel naší země klesat už v roce 1994: V letech 1994–2002 zemřelo o 167 tisíc Čechů víc, než se narodilo. Do kladných hodnot se vývoj obyvatelstva u nás vyhoupl až v roce 2003, ovšem nikoliv díky zvýšené porodnosti, nýbrž v důsledku přistěhovalectví. I nadále platí, že pokud počet obyvatel vzroste, obvykle to není zásluhou nově narozených dětí, ale imigrací. 

Na základě dlouhodobého vývoje pak ČSÚ vypracoval výhled do budoucna: V nejoptimističtější variantě bude v roce 2050 na českém území žít zhruba 10,8 milionu lidí. Nejskeptičtější scénář naopak pracuje s trvalým úbytkem a v polovině 21. století počítá v Česku jen s osmi miliony občanů. 

Evropa pro staré

Česká republika však není jedinou evropskou zemí, kde vývoj obyvatelstva stagnuje. Negativní vyhlídky má také třeba Itálie: Ministryně zdravotnictví Beatrice Lorenzinová loni přímo označila svou vlast za vymírající, protože se tam ročně narodí 8,4 dítěte na tisíc obyvatel – jedná se přitom o historicky nejnižší hodnotu od založení Italského království v roce 1861. Celkový průměr Evropské unie se pohybuje okolo deseti ratolestí na tisíc občanů, přičemž tak nízká hodnota ostře kontrastuje například se subsaharskou Afrikou, kde se jedná o 38 novorozenců.

Problém přitom nepředstavuje pouze nízká porodnost, ale také nezadržitelné stárnutí populace. Podle údajů Eurostatu spadalo v roce 2005 v České republice do kategorie produktivního věku (15–64 let) celkem 71 % obyvatel, zatímco o deset roků později již jen 67 %. Důchodová kategorie (65+) však v roce 2005 zahrnovala 14,1 % Čechů, kdežto loni už 17,8 %. Obdobný vývoj lze sledovat v celé EU: Průměrný počet ekonomicky aktivních jedinců klesl v uvedeném období z 67,2 % na 65,6 %; penzisté naopak posílili z 16,6 % na 18,9 %. Pozvolné stárnutí se ovšem týká i Spojených států a dalších vyspělých zemí. 

Výroba vnoučat

Není tedy divu, že se mnohé státy pokoušejí své občany motivovat k zakládání rodin. Úspěch slavilo například Dánsko, které reagovalo na děsivou statistiku z roku 2013, kdy se na jeho území narodilo jen o 3 400 víc lidí, než zemřelo. Televizi a internet proto v následujících letech ovládla trojice „reklamních spotů“ cestovní kanceláře Spies Rejser, jež měly mladé nasměrovat k početí. Upozorňovaly na tikající biologické hodiny, ale také apelovaly na svědomí budoucích rodičů hesly jako „Vaše matky chtějí vnoučata“. K dobru přidávaly i rady, jak nejlépe navnadit partnera k milování během dovolené – to vše vtipnou a mírně lechtivou formou, hezky shrnutou do sloganu „Udělej to pro Dánsko“. 

Ke zmíněným doporučením ovšem cestovní kancelář nabídla i „plodné pobyty“ pro páry zdarma a každé těhotenství vzešlé z této akce odměnila zásobou dětských potřeb na tři roky. Následovala „těhotenská exploze“: Letos se v zemi narodí zhruba o 1 200 dětí víc, než se předpokládalo. Dánsko by tak mohlo překonat hranici 60 tisíc novorozenců, kterou překročilo naposledy v roce 2010.

Vyspělá sterilita

Stárnutí a nižší porodnost však nejsou problémem jen určité hrstky zemí, ale spíš každé společnosti, která dosáhne vysokého životního standardu. Údaje OSN jasně ukazují nepřímou úměru mezi počtem narozených dětí a bohatstvím dané society. Rozvojové státy, jako například Etiopie či Kongo, zažily růstový vrchol v roce 1995, kdy měly populační přírůstek 2,75 %. Od té doby čelí sestupnému trendu, stále se však pohybují v daleko vyšších číslech než třeba Německo či Británie. Pro srovnání: Průměrný přírůstek v rozvinutých společnostech činil v roce 1995 pouhých 0,43 % a o patnáct let později 0,41 %. 

Výzkumníci z organizace International Institute for Applied Systems Analysis (IIASA) přičítají uvedenou skutečnost mimo jiné ztíženému přístupu žen ke vzdělání: V Etiopii zhruba pětina dívek neabsolvuje ani základní školu a 61 % z nich otěhotní před dvacátými narozeninami. U mladých žen stejné věkové kategorie, ovšem s osmiletým základním vzděláním jde přitom o pouhých 16 %. 

Dítě, nebo dům?

Vědci tuto spojitost vysvětlují mnoha důvody: Vzdělané ženy prý mimo jiné víc věří ve vlastní schopnost postarat se o potomky – jinými slovy tolik nepočítají s dětskou úmrtností, tudíž těhotenství odkládají. Nenaplňují tak nepsané pravidlo, že je potřeba začít rodit co nejdřív a s rostoucím počtem ratolestí zvýšit i naději, že se alespoň některé z nich dožijí dospělosti a o svou matku se postarají. Jeden z hlavních důvodů, proč početí odsunout, je ovšem v tomto případě jiný: Vzdělané ženy – ať už v Africe, nebo kdekoliv jinde na světě – si totiž dovedou lépe představit náklady a komplikace, jež s sebou založení rodiny přináší. 

Podle statistik činí průměrná investice do dítěte v Česku v prvních třech letech jeho života 40 tisíc korun ročně, což zahrnuje veškerou výbavu, od kočárku až po pleny. Rodinné finance také zatíží odchod jednoho z partnerů na mateřskou dovolenou. V předškolním věku už ratolest vyžaduje průměrně 65 tisíc korun ročně a náklady dál rostou s nástupem do školy, kdy je třeba potomka nejen šatit a živit, nýbrž také vybavit řadou pomůcek. Podle Daniely Kočí ze společnosti Partners investují rodiče do dítěte od jeho narození až do okamžiku, kdy získá vysokoškolský titul, zhruba 1,5 milionu korun. 

Poučení jedinci si zmíněnou zátěž uvědomují, a založení rodiny proto odkládají na dobu, kdy jsou finančně zajištěni. Zatímco v roce 1989 měla česká prvorodička v průměru 22,5 roku, letos už se jedná o 30 let. Gynekologové přitom upozorňují, že po 35. roce plodnost a šance na úspěšné početí výrazně klesají. 

Na podzim roku 1928 dostal profesor Hermann Oberth nabídku od berlínských filmových ateliérů UFA: „Chceme, abyste dělal odborného poradce režisérovi Fritzi Langovi pří natáčení vědecko-fantastického filmu Žena na Měsíci.“ Na gymnáziu v maďarském Nagyszeben v Transylvánských Alpách (dnes rumunském Sibiu) si vzal Oberth neplacenou dovolenou a odjel do Německa. Chtěl tuto příležitost využít k postavení skutečné rakety – a veřejně ji odpálit v den premiéry filmu.

Raketa pro film

Reklamní oddělení společnosti UFA i režisér nadšeně souhlasili. Oberth dostal povolení zařídit si na dělostřeleckém cvičišti Reinickendorf na předměstí Berlína laboratoř. Uvědomil si však, že mu chybí praktické zkušenosti, a proto k sobě povolal dva asistenty – inženýra Rudolfa Nebela a studenta techniky Alexandra Scherschevského.

Museli překonávat spoustu těžkostí, přesto věřili, že raketu dokončí. Při jednom experimentu na sklonku léta 1929 přišel málem nešikovný Oberth o zrak. Zmíněná zkušenost ho tak šokovala, že několik dnů nechodil do laboratoře. „Nechtěl jsem však ztratit vzácnou příležitost k experimentování, a pokračoval jsem proto v práci,“ popisoval později ve svých pamětech. „Výbuch mi pomohl pochopit, co je příčinou intenzivního rychlého hoření benzinu a tekutého kyslíku v úzkém ohraničeném prostoru, inspirovalo mě to k objevu ‚samovýbuchu‘ – výbuchu kapalného paliva. Vzhledem k nervovému vypětí jsem se ovšem dopustil několika hrubých chyb, zvláště při jednání s lidmi.“

Reklamní oddělení UFA referovalo o každém úspěchu konstruktérů v tisku. „Náš film líčí historii budoucnosti,“ hlásal reklamní slogan. „Tato budoucnost však už začala – jak prokáže vypuštění rakety profesora Obertha!“ Čtenáři se dokonce dozvěděli, že se start uskuteční na jednom malém plochém ostrůvku v Baltském moři u německého pobřeží.

Vynořovaly se ovšem stále nové a nové potíže. Obertha pak tyto každodenní starosti natolik skličovaly, že nakonec propadl panice a z Berlína zmizel. V úterý 15. října 1929, za chladného deštivého večera, měl film Žena na Měsíci premiéru a vzbudil obrovský zájem publika. Při vstupu diváků do kina musel dokonce asistovat policejní oddíl. A v sále seděl i Oberth, který se tajně vrátil. Společnost UFA byla navýsost spokojena – Langův film nakonec dávaly biografy po celé Evropě řadu měsíců.

Studium v Německu

Hermann Julius Oberth se narodil 25. června 1894 v Nagyszeben, v maďarské části Rakousko-Uherska. V té době se sedmatřicetiletý ruský učitel Konstantin Ciolkovskij propracovával k myšlence raketového letu a dvanáctiletý americký chlapec Robert Goddard sbíral první zkušenosti ve své domácí dílně. Hermannovi rodiče byli Němci, a proto poslali svého jedináčka po maturitě studovat do staré vlasti. Otec, lékař, chtěl vybudovat v nádherném prostředí Jižních Karpat soukromé sanatorium – a primářem se měl stát právě Hermann! Mladík poslušně navštěvoval lékařskou fakultu v Mnichově: každý medik si přitom musel zapsat nejen obvyklé odborné předměty, ale i dva další – Oberth si vybral matematiku a astronomii.

Když mu bylo dvacet let, propukla první světová válka. Hermann nastoupil vojenskou službu v jedné nemocnici poblíž fronty, kde měl dost času na hledání matematických formulek, jež charakterizují let rakety. Koncem roku 1917 poslal německému ministerstvu války v Berlíně podrobné plány na zkonstruování dálkové střely poháněné raketovým motorem s kapalným palivem. Na jaře 1918 dostal zamítavou odpověď. 

Odmítnutá dizertace

Po válce připadl Oberthův rodný kraj Rumunsku. Po demobilizaci odešel student zpátky do Mnichova a později na univerzitu v Heidelbergu. Avšak místo aby následoval dobře zajištěnou životní cestu svého otce, zvolil si nejisté povolání matematika a fyzika. Teoreticky vyřešil řadu problémů letu rakety v atmosféře i mimo ni. Ano, jedině raketa se může pohybovat v meziplanetárním prostoru. A její let je natolik bezpečný, že se do kabiny na špici mohou posadit i lidé. Pravda, některé údaje převzal z odborné literatury, ale hlavní myšlenka a podstatná část matematických důkazů se zrodila v jeho hlavě! Od nikoho neopisoval, jenom matematicky a fyzikálně rozvedl myšlenky spisovatelů vědecko-fantastických románů.

Studii chtěl předložit na univerzitě v Heidelbergu jako doktorskou dizertační práci. Jeho profesor ji však odmítl: „Cožpak můžete o nějakých raketách, které známe z nejrůznějších maškarád, napsat odborné pojednání?“ Optimismus vrátila Oberthovi novinová zpráva o jakémsi profesoru Goddardovi z Ameriky, který prý o raketovém pohonu vydal celou knihu. V Heidelbergu ji posluchač matematiky marně sháněl. Z novin se dověděl, že její autor přednáší na univerzitě ve Worcesteru. A tak 3. května 1922 napsal neznámý německý student světoznámému profesorovi dopis. Zmínil se o své práci a poprosil váženého odborníka o zaslání jeho studie. Goddard mu ji beze všeho obratem poskytl.

Kosmická stanice

Spis nazvaný Metoda dosahování mimořádných výšek však německého studenta poněkud zklamal. Vždyť on došel v teoretických řešeních a představách o jejich realizaci dále než americký profesor! Podle Goddardových tvrzení nebylo možné řadu charakteristik letu sestavit do nějaké závislosti – jmenovitě dobu aktivního letu, kdy hoří motory, únikovou rychlost, která je nezbytná k navedení na oběžnou dráhu okolo naší planety, zrychlení a dolet rakety, odpor vzduchu a zemské přitažlivosti. A to přece nebyla pravda! Vždyť on tyhle souvislosti našel a spočítal!

Navíc se Oberth domníval, že střelný prach, který jako tuhé palivo doporučoval Američan, není pro rakety vhodný; jemu se zdály výhodnější kapalné pohonné látky, jež by ve srovnání s prachem umožnily vyvinout alespoň dvojnásobnou rychlost. Netušil však, že na to přišel i Goddard a že právě začíná kapalinové rakety konstruovat.

Americký profesor neuváděl ve své studii žádné projekty, zatímco Oberth měl už dost podrobný nákres výškové rakety Modell B. Rovněž se chystal nakreslit projekt samotné kosmické lodi, a dokonce stroje, který by setrval ve vesmíru delší dobu – družicové stanice. Zmíněné plavidlo by sloužilo jako laboratoř pro meteorologická pozorování a jako tankovací základna pro dálkové kosmické výpravy. Případně by se na něj mohlo umístit zrcadlo, které by odráželo sluneční paprsky na Zemi, kde by se jejich energie zachytila a zužitkovala. Do knihy zahrnul Oberth rovněž některé své poznatky o působení stavu beztíže na lidský organismus.

Rozebraný titul

Goddardova studie přiměla Obertha rychle dokončit vlastní rukopis. Jeho útlá publikace Raketou do meziplanetárního prostoru o 92 stranách vyšla v roce 1923. A historie se opakovala: Autor předpokládal, že o svých myšlenkách bude diskutovat s inženýry a vědci. Knížka sice okamžitě zmizela z pultů, ovšem kupovali ji většinou laici, kteří mnoha odborným výkladům vůbec nerozuměli. Přesto v ní našli dost pasáží o tom, co hledali: Výpravu člověka do vesmíru – především na Měsíc – lze uskutečnit s dnešní technikou! A tentokrát to neříkal spisovatel, nýbrž odborník. Vzorečky a cizí slova se ukázaly spíše jako přednost než závada, podtrhly reálnost projektu a nakladatel musel dotisknout tisíce exemplářů knihy…

Odborníci, pro které Oberth psal, však rozumět nechtěli a jeho dílo ignorovali. Jediná vážná kritika přišla od Goddarda. V zatrpklém dopise známému britskému vědeckému časopisu Nature si stěžoval, že mu Oberth upřel některá prvenství. Myšlenka pohánět rakety kapalným kyslíkem a vodíkem byla přece jeho, Goddardova – přišel s ní v roce 1909 a v roce 1912 dokončil její teoretický výklad. Oberth se přitom opovažoval uvádět ve své knize stejná data u vlastních prací!

Goddard si skutečně zapsal myšlenku kapalinové rakety do svého deníku v lednu 1909, jenže jí ještě ani o deset let později ve své studii nepřikládal význam: zmínil se o ní pouze letmo v poznámce pod čarou, kde uvažoval o používání vodíku a kyslíku v tekutém či pevném skupenství. Ostatně celý spor byl zbytečný – první návrh na kapalné pohonné hmoty se už dávno zrodil v hlavě Ciolkovského.

Pokračování příště

Hustě osídlená Asie mívá velké problémy s kouřem. Co kdybychom ale z výfukového kouře vyráběli něco užitečného? Indická společnost Gravinky Labs nabízí zajímavý vynález, kterému říkají Kaalink. Zařízení se ručně namontuje na výfuk automobilu a zachycuje tam nespálený uhlík. Z takto zachyceného uhlíku pak v Gravinky Labs vyrobí kvalitní inkoust pro tiskárny Air-Ink.

TIP: Překvapivá recyklace: LEDky vytvořené z potravinářského odpadu

Kaalink dovede pohltit až 93 procent znečištění, které by jinak výfuk vypustil ven. Výfukový kouř filtruje asi dva týdny a pak je nutné vyměnit zásobník. Inženýři Gravinky Labs plánují montovat podobná zařízení na automobily, náklaďáky nebo komíny a recyklovat s jejich pomocí odpadní plyny.

Už jako kluka mne přitahovala historie severoamerických indiánů. To, jakým způsobem se dokázali vypořádat s drsnou divočinou a nepředvídatelnými okolnostmi své doby, ve mně vzbuzovalo a bude vzbuzovat nejen úctu ale také obdiv a kus zdravé závisti. Za obzvlášť fascinující jsem považoval indiánská teritoria a místa, která sami indiáni považovali za výjimečná. Mezi nimi mi snad nejromantičtěji znělo jméno Assiniboine, které dnes nese nejen řeka ale i hora a chráněná rezervace v kanadské provincii Britská Kolumbie.

Efekt prázdné planety

Oblast Mount Assiniboine je vyhlášenou chráněnou rezervací, kam se dnes dostanete buď pěšky, což vám zabere dva dny, nebo helikoptérou. Osobně bych strašně rád dal přednost namáhavějšímu a dobrodružnějšímu způsobu, ale podvolil jsem se vůli ostatních členů výpravy, kteří byli jednoznačně pro cestu vzduchem. Po přistání jsem každopádně úplně zapomněl na „nedůstojnou dopravu“ a plně jsem se nechal okouzlit okolními horami.

TIP: Tilicho Lake a Dhaulagiri aneb Přes nejvyšší jezero světa

Celá oblast Mount Assiniboine, kterou jsem měl možnost projít, na mne zapůsobila dojmem, jako bychom na světě byli sami. Civilizaci připomínal pouze kanadský srub, kam jsme se večer vraceli. Žádná elektrifikace, žádné komunikační sítě, pro přežití máte k dispozici pouze vodu stékající z ledovců a jídlo z vlastního batohu. Navíc je nutné velmi pečlivě plánovat, co si vezmete sebou, jelikož tady neexistuji odpadkové koše. Co si přinesete, musíte odnést i zpět.

Krása po bouři

Prvním naším počinem byl v oblasti Mount Assiniboine výstup na 2 755 metrů vysoký Nub Peak. Je to tady asi jediné místo, které vám poskytne panoramatický kruhový rozhled až do vzdálenosti osmdesáti kilometrů. Vyplatí se vzít si dalekohled. Můžete si tak nejen přiblížit vzdálené vrcholky, ale když budete mít štěstí, zahlédnete i medvěda grizzlyho. Alespoň nám to tvrdil správce naší chaty.

I když ale neuvidíte medvědy, v každém případě doceníte monumentálnost Mount Assiniboine, který se vypíná nad ostatními vrcholky. I v horkém létě je na jeho vrcholcích kolem metru sněhu a ledu. Nejvyšší hora ale zdaleka není jediný bod, kam z Nub Peak zaměříte zrak. Nádherný je pohled na jakoukoli světovou stranu. Člověk stojí v němém údivu a čas pro něj přestane existovat. Zdá se až neuvěřitelné, že na tak fantastické místo se dá dostat za pouhé tři hodiny. Já měl výhled vyšperkovaný zapadajícím sluncem a několikaminutovou letní bouří. Po ní se obloha nádherně vyčistila a Mount Assiniboine se ukázal v těch nejskvostnějších barvách.

Grizzly s parohy a padající led

Sestupovali jsme po tmě, s velkým hlukem a zpěvem, abychom od záměru setkat se s námi odradili případné medvědí zvědavce. Asi hodinu před půlnocí jsme se dostali do srubu a hned jsme rozdělali oheň v krbu. Po skromné večeři se všem začaly pomalu ale jistě zavírat oči a já ani netuším, kdy jsem vlastně usnul.

O nějakou dobu později mne probudil divný zvuk vycházející od hlavních dveří. Všude tma jako v pytli a já v momentě cítil srdce až v krku. První, co mne napadlo – přišel si nás omrknout grizzly. Nehybně ležím, ani nedýchám a říkám si, jestli všichni spí. Vyčkávám nějakou dobu a dívám se na displej hodinek – ukazují tři čtvrtě na čtyři a za chvíli bude svítat. Tma je pořád černočerná a podivný hluk přestal. Přemýšlím, jak nevzbudit ostatní a pořádně se obléct, abych stihl svítání u jezera Magog. Se mnou vstává i Daniel, který ještě na jedno oko spí. Během deseti minut jsme připraveni a ověšeni fotografickou výbavou jdeme kolem dalších srubů k jezeru.

Světla přibývá a my před sebou máme asi dva kilometry. Nečekaně se k nám přidává správce, kterého rádi přibíráme do naší ranní mini-expedice. Při chůzi se od správce dozvídáme, že noční zvuky neměl na svědomí medvěd ale mohutný jelen, který chatky navštěvuje často a místní strážci jsou na něj už zvyklí. Na břehu jezera rozkládám svůj vercajk a čekám na nejlepší světelné podmínky. Při focení se nám dostává i nečekaný bonus v podobě neskutečného rachotu praskajícího ledovce. Obrovské kusy ledu padají, třístí se na skalách a končí někde v roklinách ledovce.

Ledové osvěžení

Po rychlé snídani jsme už v devět hodin opět na nohou a míříme na severovýchod. Dnešním cílem je Wonder Pass – nenáročná túra vhodná pro každého. Po cestě vychutnáváme nádherný výhled na jezero Marvel. Teplota vzduchu stoupá a tak postupně svlékáme vše, co můžeme. Daniel nám ukazuje rozrytou půdu, což je pravděpodobně vizitka grizzlyho. Po dalších sto metrech pomocí triedru objevujeme obrovskou medvědici s dvěma mláďaty. Předáváme si dalekohled a zejména ženská část výpravy nemá z objevu vůbec radost. Přestože jsme přes kilometr daleko a medvědi jsou na protilehlém svahu, máme před samicí respekt. Raději hned otáčíme a míříme dolů – naším podvečerním cílem je opět neodolatelný Nublet Peak.

Jelikož byl den opravdu mimořádně teplý, těším se na jezero Magog, ale zjišťuju, že ostatní moje odhodlání rozčeřit jeho hladinu nesdílejí. Shazuju tedy sám oblečení a v rouše Adamově skáču do vody. Snad ještě rychleji jsem ale zase venku a třesoucíma se rukama na sebe navlékám šaty. Brutálně studená voda mě zbavuje další touhy se koupat. Vyrážíme v ústrety dalšímu stoupání na Nublet Peak.

Rozloučení s jiným světem

V průběhu celého dne opět nepotkáváme živou duši. Ticho, modrá obloha, bíle plující mráčky, čistý vzduch, průzračná jezírka. Sem tam zaslechneme pískot hlídkujících svišťů, kteří dávají ostatním v kolonii znamení, že je tady na návštěvě člověk. Dostáváme se na vrchol. Ačkoli za dobu svého pobytu v Kanadě jsem tohle už v různých obměnách viděl, ten úchvatný pohled mě stále nenudí.

Večer přijímáme pozvání do hlavního srubu. Daniel svou perfektní angličtinou popisuje dopolední zážitek s medvědy. „To máte štěstí,“ slyšíme z úst správce. „Zahlédnout medvěda, to není každodenní záležitost.“ Správce vysvětluje, že medvědi si člověka nevšímají. Pokud je neohrožujeme a necháváme v klidu, je vše OK. Už 25 let nedošlo v této oblasti k napadení člověka medvědem. Je to zřejmě díky faktu, že všichni návštěvníci docela respektují pevná pravidla, která by měl každý turista na půdě rezervace Mount Assiniboine ctít.

Dlouho do noci sedíme a vyprávíme o životě v Evropě, o focení, o přírodě, o hokeji, o lidech, o práci, no prostě o všem. Mnohé věci jsou pro místní nepochopitelné, ale těžko se jim divit. Kanada, Britská Kolumbie, Mount Assiniboine – to je docela jiný svět.

Předchozí díly volně navazujícího kanadského seriálu

Kanadský národní park Banff aneb Barvy javorového listu

Kanadský národní park Yoho aneb Ráj mezi skalami

Neztraťte se v Kanadě

Jak se tam dostat

Výhodné spojení bývá přes Varšavu do Toronta, cena zpáteční letenky se pohybuje kolem 20 000 Kč. Záleží na tom, kam máte dál namířeno. Pokud jsou vaším cílem Kanadské Skalisté hory, je ideální pokračovat dál linkou Toronto–Calgary. Přímé letecké spojení se společností Air Canada vás přijde na 169 kanadských dolarů.

Měna

Kanadský dolar (CAD). V současnosti 1 CAD = cca cca 18,60 Kč.

Ceny

Ceny ubytování, jídla i turistických služeb jsou přijatelné, řekl bych stejné jako u nás. V rychlém občerstvení velkoměst zaplatíte za pizzu, čínské speciality a jiné jídlo tohoto typu 3–4 CAD. Menu v lepší restauraci vás vyjde na 30–50 CAD. Střední cestou je rychlé ale velmi kultivované občerstvení i s posezením pro dvě osoby za 20 CAD (dle výběru jídla). Nejlevnější ubytování pro 4 osoby pořídíte v motelech výborné úrovně za 80–110 CAD/noc.

Jak cestovat

Doporučuji zapůjčit si automobil. Všechny společnosti mají na výběr různé modely. Nám se zcela osvědčil Jeep Cherokee, který lze využít i na cesty v terénu i na dálkové trasy. Je prostorný a bezpečný. Obecně lze malý automobil půjčit za cca 250 CAD/týden, větší automobily asi od 500 CAD/týden.

Doporučená doba návštěvy

Do Kanady můžete vyrazit prakticky kdykoliv. V zimě je ovšem třeba připravit se na to, že některé cesty budou uzavřeny a nedostupné a na severu je třeba počítat i s mrazy -30 °C. Vůbec nejlepší je určitě období jaro–léto, kdy je i ve vyšších polohách docela stabilní počasí. Na podzim vás může v horách překvapit i sněhová vánice.

Praktické tipy

S angličtinou se domluvíte všude, někde jsem dokonce zaslechl ruštinu. Pokud máte eura, americké dolary nebo jinou konvertibilní měnu, není problém. V obchodech přijímají platební karty American Express, Mastercard, Visa Partner. Pozor na Visa Elektron – někde je s ní problém. Je dobré nespoléhat na GPS, raději s sebou mějte papírovou mapu. Lokální mapky i na BP jsou ale pouze obecné a povrchní. Určitě nezapomeňte na dobré obutí a základní výbavu lékárničky – proti bolesti hlavy, kapky do očí, nosu, něco proti komárům apod.

„Dnes, 13. března Léta Páně 1741, mezi druhou a třetí hodinou Její Výsost královna uherská a česká, arcivévodkyně rakouská, naše nejmilostivější kněžna a paní šťastně porodila krásného a ztepilého arcivévodu k nevýslovné radosti panstva a k velké potěše všeho lidu,“ psalo se ve zprávě z novin. 

Rozmazlený princ

Malý arcivévoda byl pohledné dítě: na obrazech z té doby vidíme blonďáčka s kulatým obličejem, vykukujícím sveřepě zpod husarské čapky, jak mává šavlí. Všechny zprávy hovoří o tom, jak nadměrná péče mu byla prokazována a jak ji uměl zneužívat. Něco o tom věděl i pruský vyslanec u rakouského dvora. Jinak by v raportu do Berlína nenapsal: „Má pyšný a namyšlený výraz a takový i je. Už teď má o sobě nejvyšší mínění. Kromě toho, že je namyšlený, je i svéhlavý a tvrdohlavý – raději se nechal potrestat, než by prosil o odpuštění.“ Jako zvláštnost uvádí, že jistá jídla Josef prostě odmítal. Jeho odpor zlomil až jeden lokaj, který ho v přestrojení vystrašil svým hromovým hlasem, údajně slovy ve smyslu: „Jestli to ty spratku okamžitě nesežereš, tak teprve uvidíš!“

O čempak ještě pruský vyslanec referoval? „Císařovna arcivévodu zbožňuje a promíjí mu mnoho chyb, ta která by ho měla potrestat. Přesto u ní občas probleskne snaha po jisté přísnosti.“ Marie Terezie v hněvu několikrát připadla na myšlenku, že by Josífek měl dostat nářez rákoskou, ale pokaždé od toho opustila, když jí bylo zdůrazněno, že rakouští arcivévodové nikdy nebyli biti. A dochoval se bonmot Marie Terezie: „Taky podle toho vypadali.“ Malé dítě mělo vedle sebe v Hofburgu hektickou a neúnavnou matku a otce, který trávil většinu času na lovu nebo byl v zajetí četných milostných avantýr.

Všechno po vůli

Aby bylo spravedlnosti učiněno zadost, musíme dodat, že maminka svého synka neviděla skrze nějaký růžový opar. O tom svědčí i dopis, který napsala uherskému důstojníkovi, jenž se měl podílet na princově vojenské výchově: „Jisté je, že [...] se mu v jeho požadavcích vyhovovalo přespříliš a že ho obzvlášť jeho sloužící různým pochlebováním a nevhodným vyzdvihováním jeho důležitosti svedli k tomu, že chtěl, aby ho všichni ctili a poslouchali. I když tyto sklony abbé [jeho učitel] svou péčí a výukou trochu napravil, a i když můj syn má přece jenom dobré srdce, vidím, že jeho čilost stále náramně vzrůstá. Z toho pak pramení jeho vážně míněný požadavek, že mu všechno musí být po vůli. Pozoruji na něm rovněž, jak je mu zatěžko přiznat svou chybu. Stydí se za ni a pokouší se ji zastřít výmluvami, jen aby se nemusel přiznat a pokořit se.“ 

Na učitele neměl Josef moc štěstí. Matka mu obstarala ctihodné starce, ve svých oborech ceněné kapacity, kteří se však s uměním pedagogiky nikdy nepotkali a obtížné dítě nedokázali zvládnout. Všichni se snažili především zlomit Josefovu tvrdohlavost. Josef nebyl vychováván a vzděláván, byl cepován. Dostalo se mu samostatné výchovy, což znamená, že se musel učit intenzivněji než děti vzdělávané ve školách a že odpadala zábava s kamarády. Byl přesazen do světa dospělých. Výchova a vzdělávání se protahovaly až do nočních hodin. Přitom se vyučovalo i v neděli.

Ve stínu Fridricha II.

Když vypukla v rámci celoevropského konfliktu další válka s Prusy, později zvaná sedmiletá (1756–1763), bylo Josefovi patnáct let. To znamená věk, kdy chlapec dozrává v muže a kdy se loučí se svým dětstvím. Na jeho podobizně z té doby vidíme tvář s ostrým nosem a výsměšnými rty – jenom oči si ponechaly světlou modř, i když jejich pohled zpřísněl a ztvrdl. Toužil obnovit čest svého rodu, chtěl být novým Alexandrem, novým Caesarem. 

Kdyby byla Země dvakrát větší, byla by při stejné hustotě osmkrát hmotnější a přitažlivá síla na jejím povrchu by také vzrostla dvakrát. Znamenalo by to, že by byl rovněž proporčně větší atmosférický tlak na povrchu. Zvýšený tlak by ovšem nejspíš vedl k výraznějšímu skleníkovému efektu na počátku vývoje planety, a pak by zůstávalo otázkou, zda by vůbec mohla na povrchu zkondenzovat voda a vytvořit oceány. Pokud by k tomu nedošlo, nevyvinul by se na Zemi život. 

Předpokládejme však, že voda kondenzovat mohla. Život by se pak mohl zrodit, musel by se ovšem novým podmínkám přizpůsobit. Rostliny, jež se pnou ke Slunci, by musely být mnohem tužší, aby jejich buněčná struktura váhu nadzemních částí unesla. Zvířata by musela mít podstatně mohutnější nohy, pokud by se jim vůbec vyvinuly. Mohlo by totiž být výhodnější zůstat co možná nejníž nad zemským povrchem a raději se po něm plazit než běhat. Je možné, že by světlo světa nikdy nespatřili létající tvorové, případně že by život zůstal pouze v oceánech. 

Zvýšené by byly i parciální tlaky jednotlivých komponent atmosféry: Například při stejném složení plynného obalu planety by parciální tlak kyslíku mohl dosáhnout hodnoty 540 mm rtuťového sloupce, což je pro člověka toxické. I s tím by se však život nejspíš vyrovnal. Každopádně by vypadal úplně jinak, než jak ho známe dnes.