Šestatřicetiletá Egypťanka Eman Ahmed Abd El Aty je patrně nejtěžší ženou na světě. Podle lékařů váží téměř 500 kilogramů. Již od narození ji provází vážné zdravotní komplikace – při narození vážila pět kilogramů a od útlého věku trpí elefantiázou – parazitickým onemocněním charakterizovaným ztluštěním kůže a podkoží v důsledku ucpání lymfatických cév a uzlin.

Cesta do Indie

Když jí bylo 11 let byla již natolik těžká, že jí neunesly vlastní nohy. Po domě se tak musela pohybovat pouze po kolenou. Záhy ji postihla mozková mrtvice, která ji upoutala na lůžko. Na něm Eman strávila napůl ochrnutá předlouhých 25 let. Nyní se těší na novou etapu života. 

Na přímluvu samotného egyptského prezidenta zamířila Aty do Indie, kde ji čeká operace žaludku. Cesta k vytoužené operaci ale nebyla vůbec snadná. Dlouhou dobu musela žena bojovat s úřady kvůli potřebnému vízu. Pomohla jí až přímluva indického ministra zahraničí. Aby se vůbec dostala na letiště, bylo nutné zbourat část jejího domu a k cestě byl zapotřebí jeřáb a nákladní auto.

Později se vyskytl další problém – žádná z leteckých společností nechtěla nemocnou ženu kvůli hrozícím zdravotním komplikacím přepravit. Vstříc ji nakonec vyšla společnost Egypt Air, která ji do Indie přepravila nákladním letadlem.

Boleslavovi šlo o čas. Měl-li být převrat úspěšný, musel využít okamžiku překvapení a co nejrychleji ovládnout přemyslovské centrum, tedy pražské hradiště. S tím šla tehdy ruku v ruce fyzická likvidace.

Závod s časem

Boleslavova družina se nejprve musela ihned zbavit těch družiníků, kteří s Václavem přijeli do Boleslavi. S krytými zády se pak kvapem vydali ku Praze. Jakmile pak Boleslav opanoval Prahu, přišly na řadu další opěrné body Václavovy strany. Jedním z těchto míst bylo velmi pravděpodobně i staré přemyslovské sídlo na Budči, k němuž měl Václav úzký vztah. Masivní a zřejmě nečekaný útok na Budeč, v jehož důsledku došlo k masakru zdejší posádky, dokládají systematické archeologické výzkumy.

V těsné blízkosti hradiště, na lokalitě Na Týnci, byl roku 1983 učiněn objev pravoúhlé jámy, která obsahovala mnoho částí lidských koster. Při následném průzkumu se ukázalo, že se jedná o hromadný hrob přibližně šedesáti jedinců, kteří byli do jámy vhozeni ve vysokém stadiu rozkladu, patrně několik měsíců po smrti. Hrob neobsahoval žádné kosti dětí a pouze tři lebky žen. Drtivá většina mrtvých byli muži ve věku mezi 20 a 40 roky, kteří vykazovali pro danou dobu nadprůměrný vzrůst i vyvinutou svalovou hmotu. Většina kosterních ostatků nesla stopy po sečných, bodných a řezných ranách. To vše ukazovalo na skutečnost, že v masovém hrobě skončilo přibližně šedesát bojovníků, zabitých během jediného konfliktu. 

Co se ekonomičnosti týče, posunul Messerschmitt Me 323 vojenský letecký transport výrazným směrem vpřed. V objemném trupu motorizovaného kluzáku mohli Němci přepravovat velmi těžké a rozměrné náklady. Vozidla prostě najela do trupu po odklopení příďových vrat. Vojáci Wehrmachtu a letci mu přezdívali vzhledem k jeho jednoduché konstrukci (drak z kovových trubek a dřevěných dílů, převážně plátěný potah) Leukoplatsbomber (bombardér z leukoplasti).

Za základ konstrukce posloužil velký hornoplošný transportní kluzák Messerschmitt Me 321, který původně konstrukční tým navrhl pro přepravu rozměrných nákladů pro plánovanou, avšak nikdy realizovanou invazi do Anglie. Během řadové služby na východní frontě ovšem vadily obtíže s vlekáním tak těžkých a rozměrných strojů (Němci obvykle využívali spřežení tří Bf 110). Proto vznikla motorizovaná varianta značená Me 323. Dva prototypy vznikly přestavbou z Me 321 na jaře 1942. K pohonu sloužily buď čtyři motory (Me 323 V1), nebo rovnou šest jednotek (Me 323 V2). Pozornost se rychle soustředila na šestimotorové provedení.

Me 323E-2

• Rozpětí: 55 m
• Délka: 28,15 m
• Vzletová hmotnost: 50 500 kg
• Max. rychlost (bez nákladu): 252 km/h
• Dostup: 4 200 m
• Dolet: 1 300 km
• Pohonná jednotka: 6× hvězdicový Gnome-Rhône 14N 48/49 o 840 kW
• Výzbroj: 2× 20mm kanón, 5× 13mm kulomet
• Osádka: 7–11 mužů
• Uživatelé: Německo 

Sériový Me 323D byl schopen přepravit na vzdálenost 1 000 km náklad o 9 750 kg. Sériové stroje byly dodávány od léta 1942. Bojovým křtem Me 323 prošel koncem téhož roku na středomořském bojišti během riskantních zásobovacích letů mezi Sicílií a severní Afrikou.

Letouny zde několikrát utržily velmi těžké ztráty od spojeneckých stíhaček. Vzhledem k rozměrům a slabým výkonům totiž nezbytnou podmínku pro jejich přežití představovaly silné stíhací doprovody, které již Luftwaffe roku 1943 nedokázala zajistit. Do jara 1944 vzniklo 213 letounů Me 323 (včetně 15 upravených z Me 321). 

Vědci při pozorování bílého trpaslíka s označením WD 1425+540, ležícího v souhvězdí Pastýře přibližně 170 světelných let od Země, narazili na pozůstatky obří komety. Její složení bylo velmi podobné slavné Halleyově kometě. Zatímco známá periodická kometa měří zhruba 16 × 8 kilometrů, objevený bratříček byl podle vědců až stotisíckrát hmotnější.

TIP: Obávané i obdivované vlasatice: Původ a vlastnosti komet

Spektrální analýza odhalila, že zničená kometa na svém povrchu nesla značné množství vody a prvků považovaných za nezbytné pro vznik života – uhlíku, kyslíku, křemíku, síry, železa, niklu, vodíku, vápníku, hořčíku a zejména dusíku, který je pro život klíčový.

Podle nových výzkumů je láva, která vytéká ze žhavých hlubin Země, starší než náš Měsíc. Zjistili to vědci, když zkoumali vzorky lávy na Havajských ostrovech.

Domnívají se, že tato láva vytéká z rezervoárů dávných hornin, které se na Zemi vytvořily už během prvních milionů let po vzniku naší planety. Tyto rezervoáry jsou pohřbeny hluboko pod zemským povrchem, na hranici mezi zemským pláštěm a vnějším jádrem.

TIP: Pod supervulkánem Yellowstone objevili velkou zásobárnu magmatu

Během bouřlivé historie Země zmizely veškeré stopy nejranější minulosti planety. Jedinou výjimkou jsou zřejmě tyto dávné rezervoáry lávy, která ve vulkanicky aktivních oblastech vyvěrá na povrch.

Možná jste si i vy při návštěvě Národního parku Podyjí všimli, že jeho přírodovědně nejcennější a krajinářsky nejpřitažlivější části nejsou v podstatě moc vidět. Turistické značky a cyklotrasy vedou většinou po okrajových, zalesněných plošinách a do samotného údolí Dyje, které představuje jádro chráněného území, scházejí jen výjimečně. Projít se kolem řeky je možné pouze na několika krátkých úsecích pod Šobesem a u Vranova nad Dyjí, což je opravdu jen zlomek celkové zhruba třicetikilometrové délky řeky v národním parku. Zbylá část je návštěvníkům z české strany zapovězena, přestože tudy turistické stezky v minulosti vedly a dodnes po nich zůstaly patrné stopy. Nechcete-li tedy porušovat zákony, musíte vzít zavděk většinou nepříliš záživnými značenými cestami anebo zamířit přes Dyji do Rakouska.

Těžko přístupný unikát

Rakouská strana Dyje nabízí pro poznání a vychutnání krás našeho nejmenšího národního parku mnohem lepší příležitost. A to přesto, že ani v Rakousku nevedou turistické trasy po celé délce kolem Dyje. Značená cesta mezi Hardeggem a zříceninou hradu Kaja dlouhá zhruba 12 km však u nás nemá obdobu. Nejenže jdete v těsné blízkosti neporušeného vodního toku (mnohdy po skalách a kamenech), ale několikrát se vyhoupnete i na skalní vyhlídky nad údolím. Z nich se otevírají úžasné pohledy na meandrující řeku, zříceninu Nového hrádku a skaliska vyčnívající z moravských břehů. To vše v prostředí, kde je téměř absolutní klid, a které postrádá jakékoli známky moderní civilizace.

TIP: Lesy a pralesy Valašska aneb Nenápadné kouzlo Hostýnska

Jediným problémem pro uskutečnění tohoto málo známého a přitom tak blízkého „přeshraničního“ výletu je velmi špatná komunikační dostupnost, kterou lze vyřešit v podstatě pouze vlastním automobilem. Díky němu si však v létě můžete ještě navíc naplánovat prohlídku dalších zajímavých míst v okolí jako je například zámek v Riegersburgu s nejstarším psím hřbitovem v Rakousku anebo jediný dochovaný rakouský větrný mlýn v Retzu.

Od hradu k hradu

Jako výchozí místo zvolte vesnici Merkersdorf, kde odstavíte auto buď na návsi nebo na parkovišti u hradu Kaja, česky Chýje. Tento monumentální hrad byl vybudován pravděpodobně již ve 12. století jako článek řetězce pohraničních pevností na řece Dyji. V jeho držení se střídala rakouská i česká šlechta, v 17. století byl již opuštěný a začal se proměňovat ve zříceninu. V 70. letech 20. století prošly rekonstrukcí hradní kaple a palác, v němž lze během léta zhlédnout malou muzejní expozici věnovanou středověkým pevnostem na Dyji.

Přímo pod hradním ostrohem se v délce asi jednoho kilometru kroutí údolíčko potoka Kajabach, kterým sestupuje turistické značení k řece Dyji. Okolní svahy jsou divoké, strmé a skalnaté, cesta kamenitá a určená pouze pěším turistům. Cyklistům je sem vjezd zakázán. Protikladně působí otevřené údolí Dyje, kde řeka teče líně, je lemovaná porosty olší a nivními loukami. Z nich se otevírá pro nás zcela neobvyklý pohled zespodu na zříceninu Nového Hrádku, který se tyčí na návrší v protilehlém břehu. Krásně jsou odtud vidět pásy mohutných hradeb – tzv. plášťových zdí – jež plnily v raných dobách existence hradu hlavní obrannou funkci. Tyto zdi kryly jako plášť všechny další stavby uvnitř pevnosti.

V kruhu kolem meandrů

Neobvyklý pohled na náš Nový Hrádek ovšem není na této trase jediný. Stačí popojít zhruba dva kilometry a najednou jej spatříte z úplně jiné strany! Řeka se tady totiž kroutí ve dvou mohutných meandrech, z nichž jeden obepíná výše zmíněný hrad.

Těsně předtím, než se otevře druhý pohled na Nový Hrádek, se ale musíte rozhodnout, jakou cestu dále zvolit. Jedna vede podél řeky a v délce 3,5 km obchází největší meandr kolem návrší Umlaufberg. Druhá slouží jako zkratka přes nejužší místo meandru, které měří ani ne 200 metrů. Obě varianty se posléze opět stýkají a nejlepší je projít si obě. Na vrcholu úzké skalní šíje se nachází překrásná, zábradlím opatřená vyhlídka do údolí.

Hardegg ze všech stran

Další cesta vede po skalách a kamenech při břehu, občas se objeví i dřevěný můstek nebo schůdky. Poklidné úseky se střídají s loukami a divokými břehy se skalními srázy. Zhruba po dvou kilometrech přichází další meandr, který turistická stezka zkracuje výstupem přes jeho šíji a pokračuje strmým sestupem do Hardeggu, nejmenšího města v Rakousku.

Na vrcholu stoupání se nabízí možnost odbočit na asi tříkilometrovou okružní trasu tímto meandrem, na níž jsou další dvě vyhlídky. Z jedné se mezi větvemi stromů otvírá působivý pohled od východu na hrad a město Hardegg, z druhé jsou vidět skaliska na protilehlém břehu, kde se rozkládá chráněné území Liščí skála. Dříve tudy vedla turistická stezka vysekaná do skal a v ohybu řeky se dochovalo několik betonových bunkrů z roku 1938.

Mimořádně malebný Hardegg, kde značená cesta údolím Dyje končí, si zaslouží prohlídku doslova ze všech stran. Další dvě skalní vyhlídky spatříte nad západním okrajem městečka, kam mnoho našinců nezavítá. Jedna se nachází na okraji návrší Maxplateau s vysílačem, druhá, níže položená, na monumentálním skalním útesu opatřeném zábradlím. Z obou je Hardegg vidět jako na dlani a vedou sem turistické značky.

Ze severu na město shlíží českými turisty oblíbená Hardeggská vyhlídka (je nutné přejít řeku a vystoupat po modré na vysoký svah protilehlého moravského břehu), z jihu Hardegg vychutnáte ze silničky, po níž se budete vracet do Merkersdorfu, kde tento výlet začal a kde je nutné se vrátit k zaparkovanému automobilu.

Podyjí zachráněné železnou oponou

Unikátem národního parku Podyjí je hluboce zaříznuté údolí Dyje v němž se střetává teplomilná a chladnomilná flóra a fauna v závislosti na úklonu a zeměpisné expozici strmých, místy až skalnatých svahů. Ojedinělé jsou rovněž veliké, až několikakilometrové meandry, v jejichž úzkých, zaškrcených šíjích se rozdělené toky téže řeky přibližují na vzdálenost pouhých 100–200 metrů.

Podobná údolí, jaká nabízí Dyje, se v minulosti vyskytovala i na jiných řekách (např. Jihlava, Vltava, Sázava), většinou je však zaplavily vody přehrad nebo nadměrná chatová výstavba. V národním parku Podyjí nenajdete ani jedno ani druhé, což je v českých podmínkách unikát. Děkovat za to můžeme především dlouhodobě nepřístupnému hraničnímu pásmu.

Rady do batohu

Nezapomeňte navštívit

Kaja (Chýje) – středověký hrad, zřícenina. Expozice o středověkých pevnostech na Dyji. Otevřeno pouze o víkendech a svátcích. Vstupné 3 eura.

Hardegg – středověký hradní areál s expozicí Maxmiliána Mexického, nejmenší město Rakouska. Prohlídka muzea, kaple a výstavy Khevenhüllerové. Zbrojnice a vězení je přístupno jen s průvodcem. Vstupné 7,5 euro.

Riegersburg – původně vodní hrad přestavěný na barokní zámek. Prohlídka trvající 60 minut vás provede interiéry s dobovou výbavou 18. a 19. století. Za pozornost stojí dodnes funkční kuchyně a psí hřbitov – nejstarší v Rakousku. Vstupné lze koupit kombinovaně i pro hrad Hardegg a stojí 15 eur (na zámek pouze 10 eur). Český průvodce, možnost výrazné skupinové slevy.

Doporučená trasa

Merkersdorf – Kaja (červená), 1 km – Umlaufberg-východ (červená), 4 km – Umlaufberg-západ (červená), 7,5 km – Hardegg (červená) 14 km – Merkersdorf (18 km), červená, silnice. Celkem 13–18 km (podle absolvování odboček k meandrům). Trasu nelze realizovat na kole – zákaz!

Mapa

1:50 000 KČT č. 81 – Podyjí, Vranovská přehrada.

Jak se tam dostat

Ze Znojma přes hraniční přechod Hnanice do Retzu, zde odbočit vpravo a přes Hofern a Niederfladnitz dojet do Merkersdorfu, případně Hardeggu.

Třicetiletá Bailey Pretaková se narodila s vážným onemocněním kůže - tzv. ichtyózou - projevující se velmi suchou a šupinatou pokožkou. I přesto se Bailey podařilo splnit si svůj sen, když se stala Miss Pensylvánie.

Ichtyóza je vrozené kožní onemocnění, které se objevuje již v dětském věku, a způsobuje řadu obtíží a klinických příznaků. Ve skutečnosti jde o celou skupinu geneticky podmíněných chorob, které mívají rodinný výskyt. Již v dětském věku začnou na kůži různých částí těla vznikat okrsky tuhé suché zrohovatělé kůže, na které vznikají odlupující se kožní šupiny. U nemocných je zároveň častý výskyt atopických alergických ekzémů a vysušování kůže s nepříjemným svěděním. Některé ichtyózy se zlepšují v dospívání a po pubertě téměř mizí, jiné bohužel nikoliv.

Podíl na jejím šíření v Čechách mělo jistě založení pražské univerzity i častější cesty Čechů za vzděláním po Evropě. Ani církevním osobám se tato vášeň nevyhnula, ve stopách bájného zakladatele alchymie Herma Trismegista šel u nás v 15. století třeba kněz Jan Těšínský. Alchymista Jan z Lazu pro změnu zanechal svědectví o alchymistických pokusech samotné císařovny Barbory Celské, manželky Zikmunda Lucemburského.

Štědrý dvůr Rudolfa II.

Když na císařský trůn usedl všestranně vzdělaný a uměnímilovný Rudolf II. a za své hlavní sídlo si zvolil Prahu, učinil z ní hlavní město alchymie. Pověst o tom, že své učence nejen štědře podporuje, ale je sám zasvěceným badatelem, se rychle šířila. Alchymisté možná císaři trochu pochlebovali, když ho nazývali novým Hermem Trismegistem, nicméně Rudolf II. měl v alchymii značné znalosti a adepty rád nechával zkoušet.

TIP: V zajetí umění a kuriozit: Kunstkomora císaře Rudolfa II.

Znalosti však často nestačily tam, kde se tvrdě intrikovalo, tedy v konkurenčním boji mezi císařovými alchymisty a dvořany. Cesta z kola ven bývala velmi rychlá: obviněním z podvodů, kacířství nebo špionáže pro jiné země. Jiné alchymisty stáhly ke dnu astronomické dluhy. Mnozí zkrachovalci mizeli z Prahy ke dvorům předních šlechticů, kteří také toužili blýsknout se po vzoru císařského dvora. Naděje vkládaná mocnými tehdejšího světa do objevení léků proti nemocem a stárnutí a v nové postupy zpracování kovů, motivované pochopitelně především touhou po zisku, přivodila mnohým alchymistům vzestup i pád.

Podle Gürsela Ülbera, mluvčího asociace producentů tureckého kebabu v Evropě (ATDiD), se v 82milionovém Německu spotřebuje každý den dva miliony kebabů. Masová pochoutka se salátem, zabalená do chlebové placky, tak již předčila tradiční klobásy v segmentu rychlého občerstvení. Podle ATDiD existuje v celém Německu zhruba 40 tisíc provozoven s kebabem, přičemž celá desetina připadá na Berlín. Každý den se v celém Německu vyrábí kebab z těžko uvěřitelných 400 tun masa.

TIP: Vegetariánský ráj: Italský Turín se chce stát prvním vegetariánským městem

Vůbec první, nebo alespoň jeden z prvních stánků s kebabem, mají na svědomí Kadir Nurman a Mehmet Aygun, dva gastarbeiteři pocházející z Turecka. Ti si svůj stánek otevřeli v roce 1971 nedaleko berlínské zoo. A proč je kebab mezi Němci tak populární? Podle Gürsela Ülbera je to proto, že prostě dobře chutná. Je to jednoduše rychlé a chutné jídlo.