Vašeho jména jsem si poprvé všiml při čtení knihy Čekání na bílou smrt od Steva Lovečka a žasl jsem nad vašimi snímky, kterými jste knihu doprovodil. Předpokládám ale, že k focení pod vodou jste se dostal podstatně dřív… 

Asi jako u většiny podvodních fotografů šlo o splnění dětského snu. Před revolucí jsem se dostal nejdál na Slovensko, ale pak přišla Jugoslávie, Aruba a moři jsem úplně propadnul. Fotografování šlo ruku v ruce s tím a zpočátku jsem si připadal jako nejlepší fotograf na světě, když jsem aparátem za deset dolarů vyfotil rozmazanou chobotnici. Iluze jsem ztratil na prvních výstavách, ale porovnání s dalšími mě motivovalo a za těch sedmnáct let se snažím pořád o víc.

Nejste sice výhradně fotografem podmořského světa, ale přesto jsou snímky z tohoto prostředí a speciálně fotky žraloků vaší doménou. Co vás motivuje při dalších a dalších ponorech k nebezpečným predátorům?

My, kteří jsme propadli kouzlu žraloků, používáme parafráze tohoto slova, když říkáme, že nás to prostě „sežralo“. Čím déle se s nimi člověk potápí, tím méně se mu chce zpět na pevnou zem. Vedlejším produktem pak mimo jiné je, že mám dnes zřejmě největší archiv fotografií žraloka tygřího, což je hned po velkém bílém nejnebezpečnější žraločí druh. A přesto, že mám někdy pocit, že jsem je už fotil ze všech možných úhlů a ve všech možných situacích, mě často překvapí něčím úplně novým.

Takže máte pocit, že vás vodní hrátky se žraloky nikdy neomrzí?

Toho se nebojím, protože potápět se ke žralokům a se žraloky mě opravdu baví pořád víc. Mám úplně jinou obavu a sice, že nebude trvat dlouho a už nebude s kým si hrát.

TIP: Steve Loveček Lichtag - Napřed točte, pak se zachraňujte!

Jsem si jednoznačně vědom toho, že mnohé věci, které se mi podařilo zachytit dřív, už nikdy nevyfotím, protože ti žraloci už prostě nejsou a nebudou.

K problému ubývání druhů se v nejrůznějších podobách dostávám při rozhovoru snad s každým, kdo dobře zná v zásadě libovolnou část přírody. Takže ani žraloci nebyli ušetřeni...

Je to tak a důvodů je hned několik. V prvé řadě ubylo spotřebních ryb, které se nám dostávají na stůl, tedy tuňáků, makrel, sardinek a tak dále. Ty ryby jsou do značné míry vyloveny a tím pádem přišel na řadu žralok, který byl ze spotřebního hlediska odpadní rybou. Teď je navíc zajímavým módním artiklem a každá restaurace, která chce být „in“ má na jídelním lístku žraločí steaky.  

Odpusťte mi přerušení. Vy už jste žraloka jedl?

Kdepak, já jsem v tom pověrčivý. Nejím je, aby mi neoplatili stejně.

Můžete nějak konkrétněji vyjádřit, jak moc žraloků na základě dostupných údajů ubylo?

Od 50. let minulého století se nám podařilo vyhubit 90 % žraločí populace. Každý rok zabijeme sto milionů kusů. To, jak žraloků ubývá, je vidět v rybářských přístavech. Když jsem byl nedávno na Borneu, přijela tam rybářská loď naložená tunami žraloků a největší z nich neměl ani metr. Velké kusy třeba kolem pěti metrů jsou naprosto ojedinělé.

Mám pocit, že podle vašeho přesvědčení jsou ve hře o stavy žraločí populace i další faktory než jen snaha zasytit žaludky, že?

Rozhodně. Možná ještě důležitějším faktorem je všeobecný strach ze žraloků, který s potěšením stále živí média. Příkladem razantního postupu proti nim je Jihoafrická republika, kde vláda začala razit heslo: „Dobrý žralok, mrtvý žralok.“

Přitom jsou ale některé žraločí druhy už delší dobu chráněny, ne? 

Paradoxně právě Jihoafrická republika prosadila v 80. letech minulého století zákon na ochranu velkého bílého žraloka a po ní to akceptovaly další země, jako Austrálie nebo USA. Jenže doba se změnila a dnes vláda v JAR cíleně vybíjí žraloky, aby zabezpečila příliv turistů do země.

Jak konkrétně jsou tam žraloci likvidováni?

V prvé řadě byly podél pláží nataženy sítě, které mají zajistit, aby se žraloci nedostali k pobřeží. To je ale totální blbost, protože žralok není ani hloupý ani slepý a tu síť, pod kterou by se vešla atomová ponorka, jednoduše podplave. Má namířeno na plážičku, kam jeho předkové mířili po miliony let, aby lovili a aby se v příboji vyspali. To je jediné místo, kde si může odpočinout, aniž by musel plavat a přitom má stále přísun kyslíku z pohybujících se vodních mas.

Jenže na té pláži jsou tisícovky turistů, motorové skútry a kdovíco ještě. On se lekne, vyrazí odtamtud pryč a teprve v ten okamžik se zaplete do té sítě. Všichni ti žraloci, kterým má síť zabránit dostat se k pobřeží, se chytnou zevnitř a ne zvenku!

A celkový bezpečnostní účinek? Před 50 lety docházelo na těch plážích ke dvěma žraločím útokům za rok a dnes je to jeden. Asi nejsem schopen posoudit, zda je to opravdu dostatečné, aby člověk mohl zároveň ignorovat, že v těch sítích kromě žraloků končí taky mladé velryby, albatrosi, delfíni, želvy, spousty tuňáků ... K tomu jsou ještě mezi sítěmi natažené ocelové dráty s hákem a krvavým masem, aby dorazili zbytek žijících žraloků. To je prostě katastrofa.

Se žraloky jste už byl pod vodou určitě stovky hodin a tvrdíte, že s nimi lze být v přímém kontaktu a přitom nebýt napaden. Co hlavně musíte respektovat a na co dávat pozor?

Je potřeba mít na paměti, že žralok je dokonalý predátor – dravec na vrcholu potravního řetězce. Takže pokud připlave a zabije mě nebo jiného člověka ve vodě, má na to absolutní právo. Není to ovšem žádný hloupý a bezhlavý zabiják, který okamžitě útočí na všechno, co plave. Naopak. Je nesmírně opatrný a tisíckrát si situaci rozmyslí než opravdu zaútočí.

Dá se poznat, když se žralok chystá k útoku a je dobré se mu klidit z cesty?

Ano, potápěč se musí naučit znát řeč žraločího těla. Když chce žralok vědět, s čím má tu čest, bude se o vás otírat a pokoušet se vás okousávat. To ještě není útok, ale něco, čemu se říká testovací zákus.

Když za žraloky skočíte do vody, neustále si budou rozmýšlet dva možné postupy: sežrat – utéct. Čím déle budete ve vodě a čím víc jej budete dráždit, tím je pravděpodobnější, že po vás natvrdo půjde. Máme vyzkoušeno, že za půlhodinu až hodinu je žralok rozhodnut pro to, že by vás spíš sežral.

Něco mu ve vodě strašně voní, což jsou rozdrcené sardinky, které kolem něj házíme, abychom jej vůbec udrželi na dosah. Jinak bychom mu bez návnady byli úplně ukradení a on by uplaval. Človíček, který se před ním převrací ve vodě, je na něj strašně pomalý a vypadá jak mrtvola, takže jej to hrozně láká.

Takže nejdéle hodinu po prvním kontaktu se žralokem prostě musíte z vody ven? To určitě není všechno…

Jistěže ne. Musíte žraloka umět číst. Jak se točí, kdy signalizuje, že už jej to hraní přestává bavit. Když je v klidu, uvolněný a plave v horizontální poloze, má tak povolené svaly, že byste jej promáčkli jak gumový člun. Jakmile sklopí ploutve, nahrbí se, začne se kroutit doleva doprava, cenit čelisti a celá mimika ve tváři mu ztuhne, jakoby říkal: „Už jsi tady moc dlouho a moc blízko!“ Pokud to nerespektujete, přitvrdí a začne kroužit kolem vás. V té chvíli má tak zpevněné tělo, že byste jej ani harpunou neprostřelil. Jasně a dlouze vám dává najevo, že se mu něco nelíbí. Pak se může stát, že zaútočí a určitě to nebude čelní útok. Přijede na vás zezadu a kousne vás do zadku nebo do lýtek, kam si nevidíte.

Žraloci jsou tedy vlastně dost čitelní – predátoři, před kterými je potřeba dát si pozor. Napadá vás nějaké zvíře, které se lidem naopak jeví jako milé a podle vaší zkušenosti je pravdou spíš opak?

Protikladem žraloka je podle mě v tomto ohledu oslavovaný miláček delfín. To je opravdu jedno z mála zvířat, které zabíjí pro zábavu – aniž by lovil, aniž by trénoval lov, aniž by učil lovit mláďata. Jsou známy případy, kdy delfíni jen tak zabíjí mladé velryby běluhy. Další nesympatickou vlastností je, že tři čtvrtiny jejich populace tvoří gayové. To je proto, že delfíni mají nedostatek samiček. Dokonce jsou tímto faktem tak frustrovaní, že se snaží kopulovat se zévami nebo si vyberou za „cíl“ dýchací otvor velryby keporkaka. Dokonce se několikrát stalo, že dotírali na ženu, která se potápěla v období plodnosti.

A co opak, pokud tedy pomineme žraloky? Napadá vás zvíře, které je vám sympatické přes jeho obecnou neoblíbenost? 

Když pominu vodní živel, tak mám hrozně rád hyeny. Možná právě proto, že jsou tak odsuzované. I v přírodě to má nesmírně těžké. Je to hrozně ubližované zvíře, které je nesmírně zajímavé, inteligentní a přitom má obrovskou spoustu kladných vlastností.

Máte velké zkušenosti s fotografováním zvířat mnoha druhů ve vodě i na souši. Co je podle vás zcela zásadní pro to, aby vznikla dobrá fotografie nějakého živočicha?

Zásadní je určitě trpělivost a čas, což je v případě fotografování pod vodou někdy problém. No a pak samozřejmě technika, představivost a fotografický cit. Když se tohle dá dohromady s obrovskou dávkou štěstí, může vzniknout něco zajímavého.

Máte nějaký fotografický cíl nebo sen?

Je to toho hrozně moc. V podstatě závidím každému fotografovi, který vyfotil něco, co já nemám. Ale nemůžu dělat všechno i proto, že spoustě zvířat nerozumím. Nemůžu pracovat se zvířetem, které jsem nepochopil už proto, že mám rád kontakt a snažím se, aby mě to zvíře pustilo k sobě. Život v divoké přírodě ale mizí tak závratným tempem, že za pár let se už jen budeme dívat na archiv snímků a vzpomínat na to, co kdysi bylo. Moje vize je, že nejdéle vydrží v mořích život u pólů v chladných vodách a tam mám v plánu jezdit.  

Skutečně máte pocit, že život mnoha druhů se počítá už jen na roky?

Bavil jsem se o tom s mnoha lidmi včetně například Jean-Michaela Costeaua, syna Jacquese Cousteaua, či Billa Parkse – známého oceánologa a znalce žraloků. Tihle lidé o oceánech opravdu něco ví a shodnou se na tom, že život v nich skončí ani ne za sto let.

Kdo je Richard Jaroněk

Cestovatel, fotograf a potápěč Richard Jaroněk pochází z valašských Vizovic. Jeho osudem se však nestaly valašské kotáry, ale vrcholoví mořští predátoři – žraloci. Jejich poznávání a fotografování se intenzivně věnuje bezmála dvacet let a snaží se vyvrátit mýtus o žralocích jako krvelačných zabijácích bezhlavě útočících na lidi.

Je autorem několika fotografických knih a spoluautorem filmu „Interactions“., který pojednává o možné symbióze člověka se žraloky.

Na okraj rozhovoru

Richard Jaroněk mi byl na dálku sympatický už při čtení knihy Čekání na bílou smrt, kde spolupráci s ním popisuje Steve Loveček-Lichtag. Moje virtuální sympatie byly posíleny, když se mi do ruky dostaly jeho vlastní knihy a články. Představoval jsem si jej jako velkého bodrého chlapa, jehož přítomnost oceníte když vám poteče do bot. Který si na nic nehraje a když má popsat věci, jaké jsou, nebere si servítky. Setkání zcela naplnilo moje představy a měl jsem příjemný pocit, že tohohle člověka už vlastně dávno znám.

Povolávací rozkaz dostal Josef Allerberger, stejně jako dvacet dalších hochů z malé štýrské vesničky, na podzim roku 1942. V únoru 1943 je přiřazen ke 144. pluku horských myslivců (Gebirgsjäger) třetí horské divize. Ke službě u tohoto typu vojska ho předurčoval především jeho alpský původ.

Později Allerberger přiznával, že se cítil být hluboce zavázán heroickou minulostí těchto elitních pěchotních oddílů, které bojovaly statečně už za první světové války. Šest měsíců výcviku v Kufsteinu ho vyprofilovalo na pozici kulometčíka. Je ironií osudu, že během několika dalších měsíců bojů se sám vypracoval na odstřelovače, kteří na frontě často sehrávali roli „lovců kulometů“.

Divoký křest ohněm

V září roku 1943 je jeho jednotka převelena na východ do Vorošilovska (dnešního Stavropolu) a křest ohněm si mladí rekruti mohou vyzkoušet ještě týž den. Sovětská armáda, zásobená zbraněmi od Američanů, právě zahájila postup celou doněckou pánví. Němečtí nováčci byli náchylní k panikaření a vzhledem k tomu, že boje probíhaly v okolí uhelných dolů, mnoho z nich věřilo, že znenadání útočící ruské oddíly se pohybují „pod zemí“. Allerberger byl proto velmi vděčný za zkušené veterány, kteří udržovali kázeň a morálku.

Ve svých pamětech o tom napsal: „Bez nich bychom se nejspíš rozutekli hned při prvním útoku.“ Při zpětném dobývání Stavropolu padlo na 650 Allerbergerových vrstevníků, kteří s ním nastupovali do bojů. On sám se za kulometem necítil vůbec jistě. „Po pár dnech mi to došlo. Taktická výhoda opevněného kulometného hnízda je jasná i protivníkům, a proto se právě na mou pozici vždy zaměřovaly těžké zbraně, dělostřelectvo a minomety, nemluvě o nepřátelských odstřelovačích. Šance, že bych se takhle dožil svých devatenáctých narozenin, byla dost bídná.“ Štěstím v neštěstí se pro něj stalo lehké zranění. Čtrnáct dní léčebného volna se rozhodl nepromrhat.

Patnáct zásahů „na zkoušku“

Ve skladu kořistního materiálu objevil ruskou odstřelovačskou pušku Mosin-Nagant vzor 91/30. Možná jednu z těch, která na něj ještě nedávno pálila z druhé strany. Výstrojní mistr mu jí rád zapůjčil a mladý Sepp s ní zkoušel, co dovede. Po třech dnech tréninku se už mohl pochlubit krabičkou sirek sestřelenou na sto metrů. Bez optiky. Střelecká exhibice zaujala i důstojníky a ti hned nařídili výstrojnímu, aby mladíkovi vydal i ruský puškohled PU s 3,5násobným zvětšením. S touto výzbrojí jej poslali do první linie, aby ukázal, co skutečně umí.

Allerberger, oficiálně stále umístěný v polní nemocnici, se tak po necelém týdnu léčení plížil za šera mezi zákopy. První působení v „zemi nikoho“, mezi troskami a krátery, dopadl pro Seppa nad očekávání dobře. Projevil se jako talent „číst terén“. Na dvě stě metrů se vypořádal s obsluhou minometu, na sto s ruským kulometem a sérii uzavřel zneškodněním svého prvního ruského odstřelovače.

Než dokončil svůj „nemocniční“ pobyt, měl na kontě patnáct mrtvých nepřátel, a nikdo v okolí už nepochyboval, že Seppa je pro kulomet škoda. Stal se tedy neoficiálním odstřelovačem své jednotky. 18. srpna 1943 si do deníčku zaznačil už sedmadvacátý potvrzený zásah. Německá armáda však stále ustupovala: Nikopol, Ingulez, řeka Bug, Bakalov…

Profesionál mezi amatéry

Díky dosaženým výsledkům Allerbergera odeslali na čtyřtýdenní odstřelovačský kurz do Seetaleralpe. Ve svých pamětech se o něm nezmiňuje s přílišnou chválou. Na rozdíl od nováčků, kteří podávali vynikající výsledky jen během střelby na terče, on měl zkušenosti přímo z frontové praxe. Vyučovanou teorii střelby nebo kurzy terénního maskování považoval za „vojenskou realitu vyloženě zkreslující“.

Často se proto dostával do diskuzí s instruktory, které však spíše připomínaly hádky. Odbojný vojín ale věděl své. „Než maskovat svou pozici za patník nebo zbytek telegrafního sloupu, na které ve stepích nenarazíte, já měl metodu jinou, ověřenou.“ Allerberger totiž mezi svými kolegy proslul novátorskou kamufl áží pomocí kostry starého deštníku, na niž umně připevňoval kusy vegetace či plátno. Navíc deštník mohl vytvarovat prakticky do jakékoli podoby, a proto vždy dokázal dokonale splynout s terénem.

„Druhou šanci na výstřel proti nepřátelskému odstřelovači vám stejně nikdo nedá. Musíte dát jen jednu ránu a tou se trefit“ říká Allerberger, který v kurzu s pobavením sledoval instruktáž o vytvoření posedu ve větvích stromu. Podobně nahlížel na rady, jak a kdy setrvat v pozici při úderu nepřátelské artilerie. Budoucí odstřelovači se učili rozpoznat podle gramofonových nahrávek, jaká zbraň nepřítele právě pálí, a jestli je skutečně nezbytné vyhledávat úkryt.

Nováčci poznali houfnici i minomety, ale zvuk „Stalinových varhan“ jim byl cizí. Allerberger si přitom vysloužil pokárání instruktorů, když řekl, že jediné co mohou dělat, až tento zvuk uslyší, je modlit se. Motivaci k úspěšnému absolvování odstřelovačského kurzu však měl „Sepp“ značnou. Kromě oficiálního přidělení totiž čekala na frekventanty odměna v podobě snajperské pušky K98k s kvalitním puškohledem.

Příliš pozdě na vítězství

Po návratu na frontu se už s většinou bývalých spolubojovníků neshledal. Ústupové boje opět povážlivě zdecimovaly početní stavy německé armády. „Letecká podpora byla něco jako nesplněný sen. Naposledy jsme viděli naše letadla ve vzduchu někdy v polovině čtyřiačtyřicátého roku,“ zmiňuje ve svých pamětech. V srpnu navíc přichází „zrada“ v podobě přechodu Rumunska na stranu Spojenců.

Seppovi horští myslivci se nadále účastní ústupových bojů, mimo to jsou vysláni také k potlačování partyzánských aktivit na Východním Slovensku a v okolí Rožumberoku. Do ukončení bojů dosáhl Allerberger 257 potvrzených zásahů. Na základě těchto mimořádných úspěchů byl 20. dubna 1945 poblíž Moravské Ostravy, u příležitosti Hitlerových narozenin, vyznamenán polním maršálem Ferdinandem Schörnerem Rytířským křížem Železného kříže za „opakované projevy příkladné odvahy, vynikající chování v boji a osobní statečnost“.

Spolu s vyznamenáním Allerberger obdržel také krabici s potravinami, koňakem a doutníky. Toto udělení je však provázeno jistou kontroverzí, neboť není nijak písemně doloženo. To ke konci války nebylo nic zvláštního, problematická je však spíše skutečnost, že Schörner v té době neměl k udělování Rytířských křížů potřebnou pravomoc. K vyznamenání byl navíc údajně použit pouze upravený Železný kříž II. stupně. Po válce se nicméně „Sepp“ jako hrdina vrací domů, do alpského podhůří, aby se věnoval práci tesaře a truhláře, tak jako jeho otec. Zemřel 2. března 2010 a pohřben je na hřbitově ve Wals-Siezenheim. 

V malajsijském Kuala Lumpuru funguje první pětihvězdičkový hotel pro kočky. Catzonia, jak se hotel jmenuje, nabízí čtyři typy pokojů, včetně královského apartmá, určeného pro kočičí VVIC (Very Very Important Cat) celebrity.

TIP: Tchajwanské kočičí město jako originální turistická atrakce

Kromě pohodlných lůžek, klimatizovaných pokojů, kočičích sportovišť, sprch a designových záchodků je v hotelu k dispozici i Wi-Fi připojení (patrně pro kočky, které rády surfují na internetu). Čtyřnohým šelmám je servírována výhradně vybraná krmě, sestávající se převážně z rybího a kuřecího masa. O pohodlí koček se starají vyškolení maséři a kadeřníci. Zkrátka ale nepřijdou ani majitelé, kteří mohou své rekreující se miláčky sledovat 24 hodin denně prostřednictvím mobilní video aplikace.

Podle údajů Světové zdravotnické organizace bylo v roce 2015 ve světě nakaženo 212 milionů lidí malárií. Téměř 430 tisíc z nich zemřelo, v naprosté většině případů v subsaharské Africe.

Odborníci se už dlouho snaží bojovat proti malárii ve všech stádiích této obávané choroby, kterou ve vlhkých a teplých oblastech světa šíří komáři. Malaričtí prvoci zimničky jsou ale velmi nepříjemným protivníkem.

Stoprocentní účinnost

Němečtí vědci teď vyvíjejí pozoruhodnou vakcínu, která je založená na vypuštění plně vyvinutých zimniček do krevního oběhu očkované osoby. Během nákazy malárií totiž zimničky nejprve proniknou do jater a tam se dlouho skrývají, než se začnou šířit v krvi pacienta.

TIP: Nová zbraň proti malárii: Experimentální insekticid způsobí, že komáři vybuchnou

Když se ale zimničky dostanou s vakcínou rovnou do krve pacienta, vyprovokují intenzivní imunitní reakci, která zabrání rozvoji nemoci. Dosavadní klinické testy ukazují, že nová vakcína dlouhodobě chrání před malárií až sto procent očkovaných.

Kdo zná příběhy o chytré kmotře lišce, tak toho jistě nepřekvapí, že lišky obecné dovedou podivuhodné věci. Často to ale odnášejí jiná zvířata. V devatenáctém století se lišky dostaly do Austrálie a začaly tam decimovat místní cenné druhy.

Až doposud jsme si mysleli, že zvířata, která žijí na stromech, jsou před liškami v bezpečí. V Evropě totiž lišky prakticky nikdy nelezou na stromy.

TIP: Kočkastrofa: Zdivočelé kočky obsadily prakticky celou Austrálii

Australští vědci ale zjistili, že invazní lišky jsou skvěle přizpůsobivé. Ukázalo se, že dovedou lézt po stromech docela dobře. V noci šplhají na stromy a hledají tam mláďata koal a další stromová zvířata. Je to pro ně snadná kořist, která s podobnými útoky nepočítá.

Raketa PSLV XL vzlétla ve středu ze základny Šríharikóta na stejnojmenném ostrově v Bengálském zálivu. Kromě družice Cartosat2 s hmotností 714 kilogramů nesla 103 takzvaných nanosatelitů, které váží méně než deset kilogramů. Tři vynesené družice patří Indii, 96 Spojeným státům, další Izraeli, Kazachstánu, Spojeným arabským emirátům, Švýcarsku a Nizozemsku. 

Indie míří mezi vesmírné velmoci

Vynesení více satelitů v rámci jedné mise snižuje náklady. To je výhodné nejen pro Indii, která se jako efektivní, ale přitom levný dopravce snaží získat větší podíl na lukrativním trhu vynášení komerčních satelitů na oběžnou dráhu, ale i pro její klienty. Indie se zařadila mezi kosmické velmoci už v roce 1981, kdy jako sedmý stát na světě vypustila vlastní nosnou raketu s družicí na palubě. V posledních letech zaznamenal indický vesmírný program řadu úspěchů.

V září roku 2014 Indie vstoupila do elitního vesmírného klubu, když úspěšně navedla na oběžnou dráhu kolem Marsu svou sondu Mangalján. V prosinci téhož roku pak vypustila do vesmíru svou zatím nejtěžší raketu vážící 630 tun. V září 2015 Indie vypustila na oběžnou dráhu svou první vesmírnou observatoř Astrosat a šest družic. Patří také k zemím, které dokázaly vyvinout vlastní pokročilý pohonný systém s vlastním superzchlazeným palivem.

Během letošního března by měla Indie spustit další velký kosmický projekt. Jde o satelitní síť SAARC Satellite neboli jihoasijský satelitní systém, který bude součástí sítě GSAT-9. Všechny tyto úspěchy z posledních let jsou součástí snahy indického premiéra Nárendry Módího o rozšíření indického vesmírného programu.

Kolik má Země kontinentů? Podle školních učebnic sedm. Geologové ale tvrdí, že Evropa a Asie jsou součástí jednoho kontinentu a je jich tak vlastně jen šest. Nyní se ale zdá, že ani jedno z tvrzení není úplně pravdivé – podle vědců je již v podstatě jisté, že dalším zemským kontinentem je Zélandie.

Utopený kontinent

Geologická odysea nového kontinentu započala před třiaosmdesáti miliony let, kdy se od superkontinentu Gondwana odtrhl kus pevniny o velikosti zhruba dnešní Indie a vznikl tak kontinent Zélandie. Ten se později téměř celý ponořil do oceánu a nad hladinou zůstaly jen malé ostrůvky.  Patří mezi ně dnešní Nový Zéland, Nová Kaledonie, ostrov Norfolk a několik dalších menších ostrovů. 

Tento stav trval až do doby před dvaceti třemi milióny let, kdy byl následkem nárazů zemských desek vyzvednut nad úroveň moře střed Zélandie (zhruba dnešní Nový Zéland). Satelitní snímky jasně dokazují, že zbytek pevniny nadále spočívá pod hladinou v hloubce okolo 1,5 kilometru. Nad vodu tak ční přibližně sedm procent Zélandie na které žije okolo 5 milionů lidí.

TIP: Výprava ke ztracenému kontinentu: Vědci budou vrtat v potopené Zélandii

Deset let trvající výzkumy ukazují, že Nová Kaledonie a Nový Zéland nejsou jen součástí ostrovního řetězce, ale vlastního separátního kontinentu, geologicky jednoznačně odlišného od Austrálie. Podle geofyzika z University of California Bruce Luyendyka jsou důkazy natolik přesvědčivé, že je jen otázkou času, než dojde k oficiálnímu uznání Zélandie jako nového kontinentu.

Pro českého paleontologického nadšence platí bohužel smutná pravda, že se pozůstatky exotických druhů dávných tvorů nacházejí ve velmi vzdálených oblastech, jako je Čína, Mongolsko, Argentina či západ Spojených států. Nicméně právě v poslední jmenované lokalitě, konkrétně ve státě Montana, pořádá tamní Museum of the Rockies pravidelné každoroční letní vykopávky, pro něž je třeba sehnat dostatek dobrovolníků na práci v odlehlých pustinách pod vedením odborného týmu. 

Jedinou podmínkou účasti jsou angličtina a dobrá fyzička (věková hranice se většinou pohybuje mezi 16 a 60 lety, ale vyrazit můžete i po šedesátce). Pokud se však rozhodnete přihlásit a vydat se na své životní dobrodružství do východní Montany, počítejte s tím, že vás čeká úmorná dřina, pobyt ve spartánských podmínkách a navíc si svůj sen splníte na vlastní náklady – zdarma vás pouze ubytují v táborovém stanu… 

Země nikoho

Paleontologický tábor tvoří obvykle jediný domek, k němuž vás uprostřed divočiny nasměruje osamělá řada sloupů s elektrickým vedením. Poštovní schránka takovéto „usedlosti“ se může nacházet klidně i deset kilometrů daleko – jednoduše u nejbližší silnice. V Montaně se navíc bude naleziště velmi pravděpodobně rozkládat na pozemku některého z mnoha farmářů, mezi něž se tamní neúrodná půda rozdělovala po obrovských kusech. Dodnes je přitom z četných nálezů obsidiánových hrotů šípů zřejmé, že se původně jednalo o indiánská loviště.  

Zmíněná budova se po příjezdu osazenstva běžně rozšíří o dva karavany se skromným vědeckým zázemím, které sestává z malé laboratoře s připojením k internetu a z polní paleontologické knihovny. Dále v místě vyroste jídelní stan, kde se dobrovolníci spolu s vědci scházejí každé ráno a večer. Tématem konverzace bývají vykopávky, dinosauři, ale i filmy či politika. Tábor doplňuje kamionový přívěs plný nářadí a nezbytného vybavení. Spí se ve stanech na karimatkách. 

Nářadí s sebou!

Vstává se mezi šestou a sedmou ranní, načež následuje rychlé čištění zubů, jež se obvykle odbude na trávě před stany. Poté je potřeba si nachystat sendviče, různé energetické tyčinky a především pití. V rozpálené Montaně, ale třeba i v Argentině či v jiných oblastech mohou teploty přes den vystoupat až ke 40 °C, a bez dostatečných zásob vody proto cesta do terénu nepřipadá v úvahu. 

Po snídani se osazenstvo rozdělí do týmů, které se pak střídají na různých lokalitách, kam je rozvážejí terénní auta. Vedle svačiny a pití si s sebou dobrovolníci berou také své vlastní paleontologické vybavení, jako třeba geologická kladívka. Těžší nářadí bývá připraveno pod ochrannou plachtou na místě. Všechny lokality se samozřejmě zaměřují pomocí GPS, proto je není těžké najít ani v rovinaté a poměrně nepřehledné krajině nalezišť. 

Práce s výbušninami

K objevu dinosauřích fosilií v terénu může dojít zcela náhodně, ale také při cíleném pátrání. K práci už ovšem dávno nestačí jen krumpáč a lopata. Současní paleontologové používají složité mikroskopy, počítačové tomografy nebo chemické rozbory sedimentů i vzorků zkamenělin. A právě tyto speciální metody a technologie umožňují nahlédnout pod povrch a objevit jinak bezpečně ukryté detaily na pozůstatcích dávných tvorů. Množství nových poznatků proto během posledních dvou desetiletí rapidně stoupá a uvedená tendence se zřejmě v dohledné době jen tak nezastaví.  

Jakmile se konečně podaří zachované zkameněliny objevit, nastává často problém, jak je z horniny uvolnit: Některé typy podloží jsou velmi tvrdé a v mnoha případech se musejí zdolávat pomocí řízených odstřelů a těžké techniky, včetně buldozerů či bagrů. Takto drastické metody však přicházejí na řadu pouze při nejhrubší práci a dostatečně daleko od samotných fosilií.

Zpevnit a zabalit

Při vykopávkách se dosud musí používat několik základních nástrojů, jejichž vzhled a tvar se sice časem zmodernizovaly, avšak způsob využití zůstává prakticky stejný. Podle velikosti nalezeného „pokladu“ a tvrdosti okolní horniny jde například o zubní kartáčky či chirurgické skalpely, ale hodí se rovněž kladiva, krumpáče, páčidla či lopaty. Při odkrývání fosilií v tvrdší hornině pochopitelně hrozí i úraz, proto bývají součástí oděvu také ochranné přilby, brýle a rukavice. 

Mnohé odkryté zkameněliny jsou velmi křehké a před převozem se musejí zabezpečit. Slouží k tomu široká škála pomůcek – například speciální, rychle účinkující lepidla a umělé pryskyřice, jež se nanášejí štětcem či nástřikem. Menší zkameněliny lze balit do papíru nebo sáčků z různých odolných materiálů. Ty nejkřehčí chrání polyuretanová pěna (která se využívá i při výrobě některých druhů postelových matrací) nebo třeba epoxidové pryskyřice, jež brání chemickému i mechanickému poškození. Větší nálezy se běžně omotávají síťovinou, kterou zpevní například sádra: Na nalezené pozůstatky se opatrně přikládají pásy látky napuštěné „tužidlem“, jež fosilie velmi dobře zakonzervuje a ochrání. 

Mapování oblasti

Pokud je fosilie příliš rozměrná, často se musí před transportem rozřezat. Ve vzácných případech se však pomocí těžké techniky vyzvedávají kostry celé. Bloky horniny, v nichž byly objeveny, pak mohou měřit i kolem deseti metrů a vážit mnoho tun. 

Vyzvednutí zkameněliny představuje poměrně choulostivou záležitost: Je třeba odstranit přebytečnou část horniny kolem samotného nálezu, přičemž se dosah fosilní kostry pod povrchem někdy zjišťuje tzv. penetračním radarem, přístrojem podobným rentgenu. Před osekáváním se nález musí nejprve bezpečně lokalizovat, případně zaměřit pomocí systému GPS, přesně zakreslit či vyfotografovat a pečlivě zanést do speciální mapy. Vzniká tak dostatečně podrobný plán lokality, jehož význam se nezřídka rovná ceně samotné fosilie. Zajištěný objev se následně může převézt do laboratoře. 

Lidská vynalézavost

Výzkumné pracoviště se jen zřídka nachází přímo na místě vykopávek, a vzácné fosilie se tak obvykle přepravují v nákladních či terénních vozech, které mívají vlastní jeřáb. Pozůstatky jsou ovšem často objeveny v místech, kam se nedostane ani terénní vozidlo. Pak se musí improvizovat a do akce nastupuje lidská vynalézavost a síla: Nález se například pomocí popruhů připevní k „odtrženému“ krytu kufru auta – a pak už nezbývá než táhnout.

TIP: Sibiřské bílé zlato: Jak se žije lovcům mamutů z 21. století

Každodenní práce dobrovolníků na vykopávkách končí mezi pátou a šestou hodinou odpolední. Ještě než se všichni nahrnou na večeři do jídelního stanu, mohou využít luxusu sprchy, přesněji řečeno hadice zavedené do sprchovacího koutu se zástěnou. Smýt ze sebe křídový prach, který na vás během horkého dne ulpí, je však téměř nemožné. 

O prázdný trůn se handrkovaly tři urozené dámy a každá si hbitě opatřila vlastního krále. Svého kandidáta nejrychleji prosadila královna-vdova. Krásná Eliška, které se říkalo Rejčka. Ta se střelhbitě provdala za Rudolfa I. Habsburského.

Šetřivý král Kaše

Manželství ale nebylo šťastné. Eliška milovala přepych a byla velmi temperamentní. Habsburk byl nevýrazný a spořivý. Jeho mimořádná šetrnost mu dokonce vynesla nelichotivou přezdívku král Kaše – jedl totiž nejčastěji tento skromný mnišský pokrm. Jednou to ale Rudolf s kaší přehnal a onemocněl úplavicí. Tato nepříjemná nemoc je provázená velice silnými průjmy, a králova duše tak opustila tělo jiným koncem, než je obvyklé.

Mladý, šestadvacetiletý, panovník byl mrtev. Jenže se to stalo zrovna uprostřed vojenského tažení. Jeho věrní zrovna obléhali Horažďovice odbojného pána Bavora ze Strakonic. A co horšího. Sám Bavor byl zrovna na cestě. Přijížděl se vzdát! Kdyby se dovtípil, že je král po smrti, tak by celé snažení vyšlo nadarmo. Královi muži se proto rozhodli pro šílený plán.

Mrtvola přijímá audience

Popadli chladnoucí mrtvolu, naaranžovali ji na trůn a podepřeli mečem. A za přítmí k ní vpustili šlechtice. Bavor přistoupil se sklopeným zrakem, jak se to sluší, a pokorně přednesl slova kapitulace. Sotva domluvil, už ho královi muži bleskově vystrkali ven. Šlechtic se podivoval, že vládce jen mlčel, ale rádci mu hned vysvětlili, že je na něj panovník rozezlen. Víc se s ním prý nebude mazat. Provinilec byl nakonec rád, že z toho vyvázl tak snadno, a rádcům se ulevilo, že to tak dobře dopadlo.