Usáma bin Ládin se po útoku Al-Káidy na cíle v New Yorku a Washingtonu stal globální „celebritou“ a jedním z nejhledanějších lidí světa. I tak se ale tomuto muži, pocházejícímu z prominentní saúdské rodiny, podařilo na dlouhá léta ztratit a jen občas o sobě dávat vědět prostřednictvím videonahrávek. Protože na vlastní kůži zažil válku proti Sovětům v Afghánistánu, byl na život v utajení zvyklý. Po jeho zmizení na konci roku 2001 ale mnozí již nevěřili, že jej Američané (či kdokoli jiný) ještě vůbec kdy vypátrají.

První pokusy o bin Ládinovo zneškodnění

„Arciterorista“ se do hledáčku amerických zpravodajských služeb dostal už dlouho před 11. zářím 2001. V období okolo prvního útoku islamistů na Světové obchodní centrum v únoru 1993 si skupina tří agentek CIA uvědomila, že z fundamentalistických veteránů války v Afghánistánu se začíná formovat nebezpečná organizace pojmenovaná Al-Káida. Právě tyto agentky, přezdívané „Sesterstvo“, pak dokázaly tuto skupinu spojit i se samotným bin Ládinem a díky jejich informacím vzniklo v roce 1996 samostatné oddělení zaměřené na jeho dopadení.

V roce 1997 vypracovala CIA vůbec první plán na bin Ládinovu likvidaci. V tomto případě měla být využita řízená střela, zaměřená na místo jeho předpokládaného pobytu. Operace sice dostala posvěcení z vyšších míst, ale nakonec byla kvůli obavám z nejistého úspěchu a možných civilních obětí zastavena. Paradoxně ale hned následující rok Američané po teroristických útocích na ambasády ve východní Africe odpálili sérii raket na výcviková centra Al-Káidy.

Na konci 90. let pak protiteroristické centrum CIA dostalo rozkaz zformulovat komplexní strategii na její zničení, kam patřil i zásah proti jejímu nejvyššímu vedení. Kvůli politickým problémům v Pákistánu jej ale nakonec nerealizovalo. Zpravodajská služba nicméně během let 1999 a 2000 dokázala zmapovat podobu sítí Al-Káidy v Afghánistánu a částečně i její aktivity v zahraničí. 

V roce 2000 vznikl další plán na bin Ládinovo zneškodnění, tentokrát za pomoci rakety odpálené z bezpilotního letounu typu Predator. Na podzim roku 2000 ovšem vyslání takového stroje překazilo špatné počasí a série testů na americké půdě v létě následujícího roku nepřesvědčila nejvyšší místa o proveditelnosti akce. Kvůli právním a technologickým komplikacím byl útok na začátku září 2001 odložen na neurčito. Američané ale během let 2000 a 2001 pravidelně prováděli sledovací přelety nad Afghánistánem a postupně dokázali vytipovat místa, kde by se hledaný terorista mohl nacházet.

Těsný útěk z Tora Bora

Vše samozřejmě změnilo 11. září, po němž se dopadení bin Ládina stalo jasnou prioritou. CIA jen pár hodin po útocích informovala prezidenta Bushe, že za akcí nejspíše stojí Al-Káida, a v následujících dnech se zrodil plán na vojenský úder proti jejím afghánským základnám. Prezident v druhé polovině září také podepsal vysoce utajený dokument, kterým CIA pověřil pátráním po špičkách Al-Káidy a dal jí při těchto aktivitách maximální volnost.

Po invazi do Afghánistánu v říjnu 2001 začaly speciální týmy americké armády pročesávat severovýchod země, kde se měl bin Ládin ukrývat. Nejspíše zde skutečně pobýval, ale dařilo se mu před svými pronásledovateli zůstávat o krok napřed. Pozornost se postupně upřela na jeskynní komplex Tora Bora nedaleko hranic s Pákistánem, kde se nacházela jedna z bin Ládinových základen. Na začátku prosince na ni zaútočily americké a britské speciální síly podporované afghánskými ozbrojenci a podařilo se jim v ní opevněné teroristy obklíčit.

Bin Ládin již v té době ztratil některé ze svých nejbližších spolupracovníků a podle pozdějších svědectví jeho spolubojovníků se obával, že ze základny neunikne ani on sám. Postup Američanů a jejich spojenců však nebyl kvůli nedostatku vojáků příliš rychlý a velení opakovaně zamítlo příliš riskantní pokusy o útok. Džihádistům se také povedlo přimět některé místní milice k uzavření příměří, což zdrželo postup západních jednotek ještě více.

Nejpozději 16. prosince bin Ládin Tora Bora opustil a spolu s rodinou a několika spolubojovníky uprchl směrem k pákistánským hranicím. Britské a americké speciální jednotky dobyly poslední části komplexu o den později, ale našly již pouze řadové bojovníky. Podle pozdějších vyjádření armádních představitelů byli Američané právě zde bin Ládinovu dopadení nejblíže. 

Skládání mozaiky

Některé zdroje uvádí, že se po útěku z obklíčení zdržoval v severním Afghánistánu, jiné odhadují, že se přesunul do Pákistánu. Na různých místech v této zemi nicméně žil podle pozdější výpovědi jedné ze svých žen přinejmenším od druhé poloviny roku 2002. Několik týdnů po bitvě u Tora Bora ale natočil video, kde, viditelně zestárlý a zesláblý, vyzval k dalšímu pokračování bojů proti Západu. 

Pro Američany tak začalo pátrání nanovo. CIA nyní čekalo velmi dlouhé období spojování a prověřování útržků informací získaných různými způsoby po celém světě. Jednou z metod bylo i tvrdé vyslýchání zajatých teroristů, a to nejen v podobě známého „waterboardingu“ (mučení spočívající v napodobení pocitů, jaké člověk zažívá při topení se ve vodě) na základně Guantánamo.

Americká zpravodajská služba spolupracovala v období po 11. září například i se syrským nebo egyptským režimem, jejichž bezpečnostní síly se neštítily využívat i mnohem horších metod. Právě informace z těchto kontroverzních výslechů ovšem přivedla Američany na bin Ládinovu stopu. Jeden z islamistických militantů zatčených v roce 2002 v Mauritánii zmínil jméno Abu Ahmed al-Kuwaití. Vyšetřujícím bylo okamžitě jasné, že se jedná o přezdívku (v překladu znamená „otec Ahmeda z Kuvajtu“), ale i tak záznam založili do systému monitorujícího celosvětovou síť islamistických radikálů.

Pokračování: Hon na arciteroristu: Dopadení Usámy bin Ládina v Abbottábádu

Stejné jméno pak zmínil v lednu 2003 po několikaměsíčním tvrdém vyslýchání na základně v Guantánamu i bin Ládinův druh z Tora Bora Mohamed al-Kahtání. Ten zároveň uvedl, že se jedná o blízkého spolupracovníka nejužšího vedení Al-Káidy a nejspíše i bin Ládinova osobního kurýra. Takových zpráv se ovšem i díky odměně, kterou Američané na bin Ládinovu hlavu vypsali, objevovaly spousty a CIA neměla kapacity všechny je prověřovat...

V Evropě i leckde jinde je krajina protkaná elektrickým vedením, které rozvádí elektřinu mezi elektrárnami a spotřebiteli. Co kdybychom ale tuhle síť využili i jinak?

Britští vědci nedávno poprvé v historii přenesli data rozvodnou sítí. Během experimentu použili 20 přijímačů, jimiž úspěšně zachytili 100 procent vyslaných signálů. V budoucnu nebude těžké zavádět podobné technologie do praktických aplikací, protože elektrické sítě už stojí, a není nutné pořizovat novou infrastrukturu.

TIP: Přinesou plovoucí elektrárny revoluci ve využití jaderné energie?

Jde o další významný krok na cestě k inteligentním elektrickým sítím. Takové sítě, které budou regulovat výrobu a spotřebu elektřiny v reálném čase, by mohly významně snížit účty za elektřinu. Britské úřady předpokládají, že kolem roku 2030 by inteligentní rozvodné sítě mohly ušetřit spotřebitelům 8 miliard liber (asi 240 miliard Kč) ročně.

Americká firma MegaBots vyzvala v loňském roce japonskou společnost Suidobashi Heavy Industry k souboji obřích robotů. Na očekávaný velkolepý souboj, který se měl konat v letošním roce, si ale bohužel budeme muset ještě chvíli počkat. Americký robot prý zatím není v optimální kondici.

Čekání na souboj titánů

Čest Ameriky měl původně hájit Mark II, který měří přes čtyři a půl metru a váží 5,4 tuny. Japonský Kuratas je o něco subtilnější – při svých 3,7 metrech výšky váží 4,5 tuny. Japonec je ale podstatně pohyblivější a jak se ukazuje i mnohem lépe ovladatelný.

Američané proto hodlají do souboje nasadit desetitunového Marka III, na jehož dokončení nyní shánějí peníze na crowdfundigovém portálu Kickstarter. Nový Megabot má být nejrychlejším a nejlépe ovladatelným megabotem na světě.

Zda se jim podaří sehnat potřebných 2,5 milionu dolarů, ale není úplně jisté. Přestože se do první kampaně zapojilo téměř 8 tisíc podporovatelů, dokázali vývojáři z MegaBots vybrat z požadovaného milionu dolarů jen zhruba polovinu.

Japonský astronom Daisuke Homma z Tohoko Univerzity a jeho tým objevili novou trpasličí galaxii Virgo I. Je to podle všeho nejméně zářivá galaxie, jakou jsme zatím objevili.

Galaxie Virgo I je ještě o polovinu temnější, nežli galaxie Segue 1, která byla až doposud považovaná za tu nejtmavší ze všech. Virgo I září asi jako 180 Sluncí. To je tak málo, že ji přesvítí jediná jasná hvězda Mléčné dráhy.

Nově objevená galaxie měří napříč jen pár set světelných let, ale galaxie to prý doopravdy je. Hvězdokupa by byla kompaktnější. Virgo I je od nás vzdálená 280 tisíc světelných let, tedy téměř dvakrát více, nežli nejjasnější satelitní galaxie Mléčné dráhy – Velký Magellanův oblak.

Pokud byla Virgo I vždy tak vzdálená od Mléčné dráhy, znamená to, že ji Mléčná dráha nemohla krást hvězdy. V takovém případě Virgo I zřejmě už vznikla jako velice tmavá galaxie.

TIP: Jak hvězdokupa z trpasličí galaxie zlikvidovala kandidáty na temnou hmotu?

Odborníci se už dlouho moří záhadou, proč je v okolí Mléčné dráhy tak málo trpasličích galaxií. Podle kosmologických modelů by Mléčná dráha měla mít stovky satelitních trpasličích galaxií, ale objevili jsme jich jenom zhruba 50.

Objev supertmavé galaxii Virgo I nabízí zajímavé řešení. Satelitních galaxií jsou možná opravdu stovky, ale kvůli jejich extrémně slabé zářizatím jsme je ještě nenašli.

Vulkán Kilauea je v různé míře trvale aktivní od roku 1983. Je jednou z pěti aktivních sopek na Havaji a po celých 30 let nepřetržitě chrlí lávu. Nedávno se na toto uhrančivé místo vydal i fotograf Mike Mezeul. Snímky, které se mu zde podařilo pořídit, doslova berou dech. Proudy rozžhavené horniny, prodírající se po svazích hory, vytváří neuvěřitelné divadlo dokazující sílu přírody.

Takhle vypadaly svahy vulkánu Kilauea v roce 2012:

Někteří živočichové mizí, jiní zase přibývají, na tom není nic divného. Ale pokud jde o motýly, entomologové už řadu let bijí na poplach. V celé Evropě totiž mizí doposud běžné druhy denních motýlů.

Mizející motýli

Letošní sčítání motýlů, které se uskutečnilo ve Velké Británii, v rámci projektu občanské vědy Big Butterfly Count, dospělo ke dramatickým výsledkům. Vědci zjistili, že počty řady druhů motýlů ve Velké Británii letos poklesly naprosto alarmujícím způsobem.

Na projektu se podílelo přes 36 tisíc dobrovolníků, kteří dali dohromady ohromující soubor dat. Díky jejich snaze vyšlo najevo, že mezi nejvíce postižené druhy motýlů náležejí okáč lipnicový, babočka kopřivová, babočka paví oko, babočka bílé C nebo modrásek krušinový. Počty všech těchto motýlů se oproti minulému roku propadly o více než 40 procent. Celkově je letos motýlů rekordně málo.

TIP: Proč se ptáci tolik bojí krásných očních skvrn na křídlech motýlů?

Pro vědce je to záhada, protože letošní počasí je ve Velké Británii pro motýly příznivé. Pro všechny druhy to ale nevypadá až tak špatně. Třeba babočka admirál a bělásek řepkový jsou letos ve Velké Británii mnohem početnější.

Lidé mívají problém se čtením emocí druhých. Co to ale nechat na strojích? Nové zařízení inženýrů MIT zvané EQ-Radio dovede odhadnout lidské emoce z odražených vln bezdrátového vysílání. Jeho úspěšnost je přitom solidních 87 procent.

EQ-Radio analyzuje odražené bezdrátové vlny a odvozuje z nich dýchání a srdeční tep skenované osoby. Stejné parametry se používají ke zjišťování emocí běžně, obvykle je k tomu ale nutné zkoumanou osobu připojit k senzorům.

TIP: Strach při hraní videoher je reálný a hráči si to užívají

Zařízení je menší než běžný Wi-Fi router. Změří člověku dýchání a tep a získaná data pak prožene skrze algoritmy strojového učení, které nakonec dospějí k odhadu emoce analyzovaného. Podle autorů se EQ-Radio přesností odhadů vyrovná nejlepším zařízením pro odhad emocí, které jsou dnes k dispozici.

Rukování do slovenské armády se nevyhnulo ani strojnímu zámečníkovi Štefanu Tučkovi (1921–1943). Jako příslušník Zajišťovací divize však v prosinci 1942 přešel se svými druhy na východní frontě k běloruským partyzánům. Kromě prozrazení jeho kontaktu s partyzány mělo být důvodem dezerce zejména jeho rozhořčení z německých zločinů proti civilnímu obyvatelstvu.

Seriál Nerealizovaný titul Hrdina SNP

Zasloužilí bojovníci (vyšlo 13. září)

Poslanec mezi povstalci Jan Šverma (vyšlo 20. září)

Kontroverzní bojovník Daniel Gonda (vyšlo 27. září)

Ľudovít Kukorelli v čele skupiny Čapajev (vyšlo 4. října)

Československý tankista Štefan Tuček (vyšlo 11. října)

Hrdina Sovětského svazu Ján Nálepka (vyšlo 18. října)

Výsadkář a styčný důstojník Michal Pavlovič (vyšlo 25. října)

U partyzánů se později vyznamenal jako minér při ničení nepřátelských transportů. Nejvyšší partyzánský štáb jej v roce 1943 vyslal na Všeslovanský sjezd do Moskvy, kde měl projev jako zástupce slovenských partyzánů, a mimo jiné vyzýval slovenské vojáky, aby přeběhli k povstalcům. Protože bylo vzhledem k tomuto veřejnému vystoupení nebezpečné, aby se vrátil zpět, bylo rozhodnuto, že se přidá k čs. vojenské jednotce v SSSR.

V srpnu 1943 vstoupil do tankového praporu 1. čs. samostatné brigády v SSSR, kam byl zařazen jako řidič lehkého tanku T-70. Dne 9. listopadu 1943 v bojích u Čerňachova (jižně od Kyjeva) jeho tank dostal zásah a začal hořet. Tuček, který měl poraněné nohy, se raději zastřelil, aby unikl bolestivé smrti v plamenech. Byl držitelem sovětské partyzánské medaile I. stupně.

Nový marsovský experiment ze Země odstartoval v polovině března z kazašského kosmodromu Bajkonur. Do vesmíru jej vynesla ruská raketa Proton-M. Kromě výsadkového modulu nesla raketa také druhou část experimentu - družici TGO (Trace Gas Orbiter), která má působit na oběžné dráze Marsu až do roku 2022.

Úkolem přistávacího modulu Schiaparelli je ověřit kritické technologie, které mají demonstrovat evropskou schopnost provést řízené přistání na Marsu. Družice TGO má za úkol studovat atmosférické plyny potenciálně spojené s dnešní biologickou či geologickou aktivitou rudé planety.

Jak bude vypadat přistání

Podle plánu má dojít k oddělení přistávací části a orbitální družice v neděli 16. října, přistání na pláni Meridiani Planum je pak plánováno o tři dny později 19. října.

Do marsovské atmosféry ve výšce 121 kilometrů vstoupí modul rychlostí 21 tisíc kilometrů v hodině. Po snížení rychlosti na 1 700 kilometrů v hodině a dosažení výšky okolo 11 kilometrů dojde k odhození tepelného štítu a otevření brzdících padáků. Ty by měly zbrzdit modul na rychlost okolo 250 kilometrů v hodině, o přechod na bezpečnou přistávací rychlost se pak postarají přistávací trysky aktivované těsně nad povrchem Marsu. Celý sestup má podle výpočtů ESA trvat necelých 6 minut.

Po přistání modul odešle prostřednictvím družice TGO data o rychlosti a směru marsovského větru, tlaku, vlhkosti a teplotě na povrchu planety.

Bílá místa na mapě už prakticky neexistují. Máš pocit, že lidé vůbec někde ještě žijí tak jako přes tisícovkami let, pouze ve spojení s přírodou?

Taková místa určitě jsou, například na Guineji. Tamní domorodci dokáží během chviličky zhotovit z listí vak, ve kterém dál přepravují úlovek. Zvíře svážou pomocí šlahounů z ratanu či listů pandanu a všechny tyto práce jim trvají jen chviličku. Použijí přitom cokoli, co mají zrovna k dispozici. Je to rychlé, přirozené, nikdo se nad tím zvlášť nepozastavuje, ani o tom moc nemluví. Pro nás je fascinující pozorovat už jen způsob, jak se při tom pohybují. Jejich pohyby jsou chytře úsporné, stále šetří energií. V tomhle jsou lidé z moderní civilizace úplně někde jinde.

Sotva se ale asi dá říct, že civilizace nějakým způsobem jejich život neovlivňuje, že?

Můžeme se samozřejmě přidat k všeobecnému pláči nad tím, jak se naše planeta mění a už to tu není jako dřív. Na druhé straně i při těch změnách, které jsem v určitých oblastech za uplynulých dvacet let zaznamenal, je obdivuhodné, jak málo se jim lidé v některých oblastech přizpůsobili, jak si dokázali udržet svoji kulturu. To platí například částečně i o Šerpech v Himálaji. Dnes tam sice mají čajovny a hotýlky, ale myšlení a život tamních obyvatel se nijak zásadně nezměnil. Na to, co znamená v oblasti turistiky dvacet let, je to skutečně až neuvěřitelné. Jsou místa, kde takhle dlouhé období znamená absolutní převrat, ale v těch syrovějších oblastech není posun nijak zásadní. Nejvíc je to vidět právě v horách, kde jsou lidé ryzejší a velmi osobití. Nenechají se snadno převálcovat něčím novým, co do jejich prostředí přichází.

Můžeš uvést nějaký konkrétní příklad takové kulturní odolnosti?

Loni jsem byl svědkem toho, jak ani velká čínská síla nedokáže zlomit hrdost a víru Tibeťanů. Slavila se výročí narození a úmrtí Buddhy i výročí jeho první meditace v Sarnáthu. K posvátné hoře Kailás přicházely davy poutníků. S fantastickým nadhledem ignorovali vojenskou techniku a oddíly, které tam rozestavěla čínská vláda. Roztáčeli své mlýnky a brumlali magické mantry, obcházeli horu plazivou chůzí. S naprosto ubohým vybavením urazí 56 kilometrů a vystoupají do sedla Dolma La ve výšce 5 600 metrů. Mají na sobě často jen tepláky a roztrhané tenisky nebo sandály, rozhodně si nehrají na žádné velké horolezce. Někteří se tak plazí až z míst, kde bydlí – stovky nebo tisíce kilometrů daleko. Snad nic nedokáže zlomit tibetskou duši a sílu, která v těch lidech je. Máme se od nich mnoho co učit. Měli bychom si na ně vzpomenout vždy, když lamentujeme nad tím, jak se na Zemi všechno mění. Není to tak docela pravda.

Jsi spolumajitelem cestovky, která posunuje hranice toho, kam je běžné jezdit. Je vůbec ještě kam tyto hranice posunovat? Co může přijít dál?

Myslím si, že není zásadní hrát si na ta prvenství a premiéry a počítat, kolikrát jsme kde byli. Mnohem podstatnější je poznávat lidi a jejich životní příběhy a snažit se jim rozumět. To, jestli se v Nepálu nebo v Himálaji dostáváme do dalších a dalších oblastí, není prioritou. Samozřejmě je příjemné být někde, kde nepotkáte jediného turistu, ale určitě nevyhledáváme dobrodružství za cenu nebezpečí. Jezdíme v zásadě do oblastí, kde to bezpečné je. Dobrodružství se nám však někdy samo postaví do cesty. Cestování rozhodně není jen o hledání těch nejextrémnějších lokalit. Pro mě osobně jsou zajímaví hlavně lidé a hory, které jsou mojí velkou láskou. V ideálním případě se to spojí a mám možnost být s lidmi žijícími v horách. Nicméně výzev a fantastických oblastí je stále hodně.

Myslíš si, že je to dobře, že se ty hranice stále posunují? Nepřináší civilizace do prostředí přírodních národů spíše negativní jevy?

Nic není černobílé a každá činnost má svoji lepší a horší stránku. Když půjde do džungle lékař, tak i ty jeho nejpozitivnější zásahy budou mít svá proti. Podle mě jde o prolínání kultur, vzájemné poznávání a velké obohacení. Když člověk vidí chudé lidi v Etiopii nebo v Súdánu, uvědomí si, jaké má štěstí, že se narodil právě tady. Srovnávání jednotlivých kultur posouvá dál. Když se například nabubřelý podnikatel setká na vlastní oči s bídou a chudobou, obyčejným životem lidí v jiné části světa, tak to s ním zamává a domů se vrací často zcela proměněný. Začne se třeba chovat trochu jinak a uvědomovat si řadu důležitých věcí, na které by dřív ani nepomyslel.

Měl jsi příležitost poznat, co vlastně si přírodní lidé myslí o nás?

To se samozřejmě nedá generalizovat, protože každý turista je jiný a chová se odlišně. Čím odlehlejší končinu navštívíme, tím jsou tamní lidé pro nás zajímavější a tím zajímavější jsme také my pro ně. Vždy záleží na našich gestech a našem chování, jestli u nich vzbudíme sympatie nebo ne. Každopádně jsou na nás velmi zvědaví. Měl jsem zatím štěstí, že jsem na tom byl vždy fyzicky dobře a to usnadňovalo moji pozici. To, že člověk stačí, že zvládá, vnímají domorodci v náročné džungli pozitivně. Přírodní národy si vytváří obrázek o lidech, kteří je přijedou navštívit, hodně podle této na první pohled viditelné stránky. Fyzická kondice je opravdu důležitá. Nejdůležitějším a nejhezčím pojítkem je ovšem lidský smích. Funguje lépe než jakékoli vyprávění. Pokud se člověk dokáže smát, i když je situace na hranici zvládání, je to zásadní krok k vítězství.

Myslíš, že lidem ze vzdálených oblastí přináší cestovní ruch něco pozitivního?

Samozřejmě bychom našli spoustu věcí negativních a spoustu pozitivních. Nechci cestovní ruch jen obhajovat. Je to věc, která je namíchaná, má své klady a zápory. Rozhodně dokáže v řadě ohledů přinášet i pozitivní věci.

Co tě naučilo cestování? Změnilo nějak zásadně tvůj pohled na některé věci?

Každá cesta se promítne v psychice. To by člověk musel být slepý a hluchý, aby neviděl dění kolem sebe. Jednoznačně nás to někam formuje. Dnes závidím mladým lidem, kteří můžou ve věku osmnácti devatenácti let nasávat vzdálené končiny. Tam člověk prožije za den to, co tady za měsíc. Čím je oblast odlehlejší a extrémnější, tím jsou zážitky kumulovanější a koncentrovanější.

Nedá mi to, abych se krátce nedotknul tvé již dostatečně zmedializované výpravy na Everest. Cílem výpravy byl vrchol, na nějž ti nebylo dopřáno vystoupit. Máš pocit, že ti to nějakým způsobem chybí?

Tu výpravu jsme si užívali, i když měla své náročnější peripetie. Pro vyvěšování tibetské vlajky primátorem na pražské radnici nás nepustili do Tibetu. Naše expedice tak skončila na tibetské hranici a my museli celou logistiku kompletně překopat a nakonec šplhat na nejvyšší horu světa z jižní nepálské strany. Byli jsme partička, která si užívala společný výstup. Přepadl mne problém se zubem a kolega z výpravy Ado Eliáš byl ochotný sestoupit se mnou až kam bylo potřeba. Poměrně složitým způsobem mi vytrhl šestku vlevo nahoře. Tím jsme ale oba přišli o vrcholovou šanci, protože týden časového skluzu se už nedá dohonit. Když byl Pavel Bém na vrcholu, tak jsme si ten obrovský nával štěstí užili všichni. Cílem přece bylo, aby někdo z nás vylezl nahoru. A to se po dlouhých chvílích čekání, v zimě a v těžkém terénu, kde stále hrozí laviny, podařilo. Společně jsme tam patřičně a intenzivně oslavili náš úspěch. Až když se novináři ptají po sto padesáté osmé, proč jsi nebyl nahoře, tak to teprve začíná bolet. Formu jsem měl, ale osud se odklonil jinam. Na Everestu to nebylo podstatný. Byli jsme parta, která dosáhla úspěchu. Dnes mám jiné priority a neleží mi to v hlavě. Mám jiná přání a touhy.

Nevadí tedy ani to, že jsi nedovršil svůj někdejší cíl zdolat nejvyšší vrcholy všech kontinentů?

Dříve pro mě bylo důležité za každou cenu stanout na vrcholu, ale postupně se nenápadně změnila horská filosofie. Přišla Aconcagua, nejvyšší hora Ameriky, kde jsem byl s režisérem Palo Barabášem. On zůstal těsně pod vrcholem, takže jsem nahoru vystoupil sám. Stál jsem tam osamoceně, a nic. Přestože to je nejvyšší hora jižní hemisféry, říkal jsem si – no a co, tak jsem tady a co má být? Strašně mi chyběl stisk ruky, přátelská herda do zad nebo společné bujaré zařvání. Postál jsem tam jak opuštěná trubka a šel zase dolů. Moc mi to nepřineslo. Zjistil jsem, že je pro mě důležitější být s někým. Potřebuji přátelství, které je někdy zásadní.

Everest je sice nejvyšší hora naší planety, ale předpokládám, že výstup na něj nebyl tím nejobtížnějším, co jsi podstoupil.

Největší extrém byla Antarktida. Tlak na psychiku je tam obrovský. Jakákoliv šance na pomoc je nekonečně daleko. Nesmí se prostě nic přihodit. Zlomenina či vyvrknutý kotník se stane obrovským problémem. Šlapali jsme 350 kilometrů panenským terénem a nevěděli, jak dopadneme na konci expedice. Čekal nás ledopád, který měl kilometrové převýšení. Nevěděli jsme, zda ho dokážeme zdolat a jestli se zase nebudeme muset vracet. Ve stanu jsme měli 38 °C pod nulou. Když jsme ledopád překonávali, byla bouřka a nás pět chlapů na jednom laně. To byl zbytečně velký adrenalin. Tenkrát tam byla špičková sestava – Petr Valušiak, největší z polárníků, Zdeněk Hrubý, šéf mnoha expedic, Láďa Nosek, Pavol Barabáš a moje maličkost. Vědomí, že jsi na zcela nedostupném místě, dává člověku zabrat. V případě, že by se něco stalo, budeš těžko shánět pomoc, Stejně ošemetné je to například na Guineji.

Právě při výpravách na Guineu máte někdy k jídlu chody, na nimiž by asi většina zoologů přinejmenším kroutila hlavami …

Na Guineji jsme nuceni žít život domorodců se vším všudy. Jestliže oni uloví kasuára, jíme také kasuára. Je to prostě jejich svět a jejich život. My jim ho nepřevracíme, naopak. Vždy se snažíme respektovat kulturu, ve které se nacházíme. Důležité je nezasahovat do jejich zvyků a rituálů. Když domorodci uloví kuskusa, jíme kuskusa, když lukem sejmou papouška, jíme papouška. Nemůžeme si nosit velké množství jídla s sebou, expedice jsou často velmi dlouhé.

TIP: Rozhovorem s Vladislavem T. Jirouškem: Není lepší, když druh vymře!

Pro mnohá zvířata je setkání s člověkem bohužel osudné. Vzpomněl by sis na nějaké setkání se zvířetem, které málem bylo osudné tobě?

Pro mě bylo nejsilnější setkání s horskými gorilami. Když jsme tam byli poprvé, šlapali jsme nekonečným pralesem a šance, že je objevíme, byla poměrně malá. Už jsme se srovnali s tím, že na ně tentokrát nenarazíme. Chtěli jsme to otočit zpátky, ale nakonec jsme měli štěstí. Když člověk zírá na ten kolos, dívá se z očí do očí obrovskému zvířeti, je to fakt silnej okamžik. To se nedá srovnat se šimpanzi, kteří blbnou někde o kus dál, hážou lejna a kálejí na tebe ze stromu. Jednou se stalo, že mi obrovský gorilí samec sebral brašnu s kamerou a zmizel s ní v džungli. Já jen zíral, jak kamera mizí v nenávratnu… Nakonec se mi podařilo s pomocí rangerů získat ji zpátky. Silným momentem je lov predátorů. Sledovali jsme vrh zebry v nekonečné savaně. V momentě, kdy konečně porodila mládě, objevily se nečekaně hyeny. Drsná příroda má svou drsnou stránku.

Svět se obecně zmenšuje a otvírá, jak jsme si již říkali. Existují podle tvé zkušenosti oblasti, které naopak byly dřív přístupné, ale dnes se do nich není možné dostat?

Takhle se v podstatě uzavírá Afrika. Jezdit tam bylo dříve někde jednodušší než dnes. Obtížná je zvláště linie Súdán–Kongo–Angola. V roce 1994 jsme projeli Kongem jako poslední expedice, dnes je srdce Afriky již neprůjezdné. Díky uzavírání se světu si tyto izolované oblasti na druhé straně uchovají svoji původnost.

Máš vůbec ještě nějaký cestovatelský sen, který sis zatím nesplnil?

Mě cestování baví snad čím dál víc. Míst, která chci vidět, a věcí, které bych si přál zažít, je stále velká spousta. Chci se dostat do východního Tibetu, do severního Tibetu, kam se chystám na šamanský festival, strašně bych chtěl pořádně prožít akci velký Snowman, uváděný jako nejtěžší trek světa. Zajímá mě oblast západního Nepálu, která je izolovaná a uzavřená. Těším se na nepálské národní parky, kde se chceme plavit více dní na lodi... Těch zajímavých výzev je opravdu hodně.

Kdo je Rudolf Švaříček

Vystudoval ekonomii na VUT v Brně. Má za sebou mimořádné výkony v průzkumu extrémních oblastí i řadu úspěšných expedic: Polar 89 (se psím spřežení na pól), Marco Polo (napříč Asií), Hedvábná stezka (rok a půl asijskými státy), Živá Afrika (napříč Afrikou v modulu Tatry). Autor knihy Živá Afrika, spoluautor publikací Tamtamy času, Třetí Everest a Past na rovníku. Věnuje se hlavně oblastem izolovaných etnik. Jeho doménou je Indonésie, ostrov Nová Guinea a oblast Himaláje. Absolvoval ojedinělé horské výstupy (např. český prvovýstup na Carstensz). Publikuje v českých i zahraničních časopisech, spolupracuje s televizí. Spolupracoval na natáčení Cestománie. Hlava i duše festivalu Go Kamera.
V horolezeckém projektu Koruna Planety – 7 Summits absolvoval výstupy na nejvyšší vrcholy kontinentů. Od roku 1995 je majitelem cestovní kanceláře Livingstone

Na okraj rozhovoru

Rudu Švaříčka už znám pěknou řádku let a mám pocit, že se za tu dobu prakticky nezměnil. Stále je v poklusu, pořád ve stavu příprav na další cesty, výstavy nebo těsně před dokončením další knihy. Naše schůzka se po měsících plánování a přesouvání termínů nakonec odehrála u něj v bytě. V pozadí hrála nezbytná hudba, bez níž by Rudova osobnost snad ani nebyla kompletní, a ovzduší bylo poklidně předvánoční. Navzdory této atmosféře jsem se nemohl zbavit pocitu, že se tenhle člověk stejně cítí víc doma na cestách. Expedice jsou tím, pro co žije a mezidobí vždy přečká jen díky myšlenkám na další výpravu, kde si bude opět moci „dobít baterky“.