Healthy life years (HLY neboli očekávaná délka života bez zdravotních komplikací, z angl. disability-free life expectancy) je oficiální statistický ukazatel sestavovaný zvlášť pro muže a pro ženy, a to po narození a dále v padesáti a pětašedesáti letech. Vychází z věkově specifické prevalence zdravé/nezdravé populace a věkově osobitých údajů o smrtnosti. Status HLY popisuje zdravá léta, tedy stav bez funkčního omezení nebo zdravotního postižení. 

Co je střední délka života?

Ing. Monika Raušerová z Krajské správy Českého statistického úřadu v Ústí nad Labem vysvětluje, že „střední délka života udává průměrný počet let, který má před sebou jedinec v určitém věku, pokud by zůstaly zachovány platné úmrtnostní poměry. Vypočítává se z úmrtnostních tabulek a lze ji určit pro jakýkoli věk. Nejčastěji se tento ukazatel využívá ve formě naděje dožití při narození, tedy kolika roků se dožije osoba právě narozená. Vzhledem k odlišné úmrtnosti mužů a žen se konstruuje odděleně pro obě pohlaví“.

Střední délka života (nebo také naděje dožití) úzce souvisí s HLY parametrem, protože je podle odborníků výrazně ovlivněna různými faktory. Mezi ty nejzmiňovanější patří: pohlaví, dědičnost, strava a pohyb, životní styl, přístup ke kvalitní zdravotní péči, kultura a míra kriminality.

Studie ukazují, že dlouhověkost je založena na dvou hlavních faktorech: dědičných předpokladech a individuální volbě životního stylu. Vzhledem k tomu mají státy po celém světě různou délku života.

Pohlaví vs. státní příslušnost

Podle Světové zdravotnické organizace byla v roce 2016 globální délka života 72 let (konkrétně tedy 74,2 léta u žen a 69,8 léta u mužů). V roce 2020 byl v rámci EU počet zdravých let při narození vypočítán na 64,5 roku u žen a 63,5 roku u mužů. 

Očekávaná délka života při narození byla u žen v EU v roce 2020 v průměru o 5,7 léta delší než u mužů. HLY představují 78 % a 82 % celkové naděje dožití u žen a u mužů. Muži proto v průměru tráví větší část svého poněkud kratšího života bez omezení aktivit.

Očekávaná délka života se v rámci různých regionů pohybuje v rozmezí od 61,2 léta v africkém regionu do 77,5 roku v evropském regionu. Mezi léty 2000 a 2016 se průměrná délka života prodloužila o 5,5 roku. Africký region podle WHO zaznamenal největší nárůst průměrné délky života během tohoto období (o zhruba 10 let) v důsledku zlepšení přežití dětí a rozšířeného přístupu k anti-retrovirové léčbě HIV/AIDS.

Jak jsou na tom státy EU?

Mezi členskými státy EU si v počtu zdravých let u žen v roce 2020 nejlépe vedlo Švédsko (72,7), následované Maltou (70,7) a Itálií (68,7). U mužů byly nejvyšší počty zaznamenány ve Švédsku (72,8), v Norsku (70,5), na Maltě (70,2) a v Itálii (67,2). Naproti tomu Lotyšsko mělo nejnižší počet HLY jak u žen (54,3), tak u mužů (52,6). Extrémní rozpětí hodnot lze částečně vysvětlit tím, jakým způsobem se v zemi měří omezená aktivita, jež do určité míry ovlivňuje výsledky.

Server Eurostat doplňuje: „Počet zdravých let byl vyšší u žen (ve srovnání s muži) ve dvaceti členských státech EU, přičemž rozdíl mezi pohlavími je obecně relativně malý. V sedmi členských státech EU byl rozdíl více než 2 roky, přičemž největší rozdíly byly zaznamenány v Bulharsku (+4,2 roku), Estonsku (+4,1 roku) a Polsku (+4 roky).“

Státy s nejvyšší délkou života

Nejvyšší průměrná délka života na světě je dlouhodobě zaznamenávána v Hongkongu – zhruba 88 let u žen a 82 let u mužů. Po druhé světové válce zaznamenal Hongkong rychlý ekonomický rozvoj, přičemž délka života se neustále prodlužovala. Hongkong se chlubí jedním z nejlepších systémů vzdělávání a zaměstnání, nejnižší dětskou úmrtností na světě a vysoce kvalitní zdravotní péčí. A to i přesto, že na zdravotní a sociální péči v poměru k HDP vydává daleko méně než jiné země na světě.

Druhou příčku okupuje Japonsko s očekávanou délkou života zhruba 85 let. To je asi 87,7 léta pro ženy a 81,5 roku pro muže. Podle studie z roku 2016 je dlouhověkost v Japonsku z velké části spjata se stravou. Japonci jedí spoustu ovoce a zeleniny, čerstvé maso, ryby a obilniny. Investice japonské vlády do veřejného zdraví je daleko lepší než před padesáti lety. Japonci zavedli systematické programy očkování dětí a univerzálního zdravotního pojištění, což se také podepsalo na vysoké průměrné délce života. Občané v Japonsku zůstávají aktivní, a to do velmi pozdního věku.

Dlouho žijící Evropané

Z evropských obyvatel dožívajících se požehnaného věku zmiňuje server worldpopulationreview.com Italy a Španěly. Průměrná délka života ve Španělsku je 83,6 roku (86 let u žen a 81 let u mužů). Španělsko je známé středomořskou stravou, která svým konzumentům značně prodlužuje život. Strava bohatá na proteiny a vlákninu, zahrnující dostatek zeleniny a ryb, je také spojena s vyšší kognicí a nižším rizikem demence.

Třetí nejvyšší očekávanou délku života mají Italové, u nichž se předpokládá, že se dožijí v průměru 83,5 roku, (tj. 85,6 léta u žen a 81,4 léta u mužů). Očekávaná délka života v Itálii se v posledních letech mírně snížila, což souvisí s tím, že zhruba osm a půl procenta italské populace žije v naprosté chudobě. Severní část země, ekonomicky nejrozvinutější, má očekávanou délku života asi o tři roky vyšší než jižní, chudší část země.

Nejkratší doba života

V globálním měřítku se mezi státy s nejkratší střední délkou života řadí Středoafrická republika (53,3), Čad (54,4), Lesotho (54,3), Nigérie (54,8), Sierra Leone (54,81), Somálsko (57,5), Pobřeží slonoviny (57,8), Jižní Súdán (57,9), Guinea (58,4) a Rovníková Guinea (58,8). Všech deset zemí s nejnižší průměrnou délkou života se nachází v Africe. Jak již bylo zmíněno, africký region zaznamenal největší zlepšení průměrné délky života, která se mezi roky 2000 a 2016 zvýšila o 10 let. Jedním z důvodů, proč byla průměrná délka života v afrických zemích tak nízká, byla epidemie HIV/AIDS.

Malárie také představovala problém, jenž výrazně ovlivnil délku života. Léčba a léky na HIV a malárii se od roku 2000 staly dostupnějšími a zlepšují zdravotní podmínky na celém kontinentu, čímž pomáhají zlepšovat život a také prodlužovat jeho délku.

Krátce žijící Evropané

K zemím s nejkratší střední délkou života patří Litva a Finsko. Odborník na demografii Neil Singh vysvětluje, co stojí za nízkým statusem HLY v Litvě. „V 90. letech vedly ekonomické výpadky a ztráty na životech způsobené nepokoji během hnutí za nezávislost k nízké průměrné délce života (68,5 roku). Od té doby se však míra růstu průměrné délky života stabilizovala.“

V roce 1991 litevská populace vyvrcholila (nejvyššího bodu dosáhla při počtu 3,7 milionů obyvatel). Od té doby se víceméně neustále snižuje. Dnes zemi obývá zhruba 2,79 milionu lidí, a to kvůli vysoké úmrtnosti (ta činí patnáct úmrtí na tisíc obyvatel) a emigraci populace do zemí západní Evropy. Dalším faktorem negativně ovlivňujícím délku dožití je vysoká míra sebevražd v Litvě – národ se bohužel potýká s nejvyšší mírou sebevražd na světě (v průměru šestadvacet sebevražd na sto tisíc lidí).

Očekávaná délka života ve Finsku je 57,2 léta (55,9 léta u žen a 57,7 léta u mužů). Pokles průměrné délky souvisí s nárůstem kardiovaskulárních onemocnění. Alzheimerova choroba a demence patří k předním příčinám nemocnosti a úmrtnosti ve Finsku. V roce 2014 se k tomu přidalo ještě vydatné kouření a pití alkoholu.

TIP: Kdy zemřete? Jednoduchý test vám ukáže očekávanou délku vašeho života

Stručně řečeno, více než jedna třetina dospělých Finů (34 %) v roce 2014 uvedla pravidelnou velkou konzumaci alkoholu. Spotřeba alkoholu rychle vzrostla po roce 2004, kdy vláda po vstupu Estonska do EU snížila daně z alkoholu. V letech 2013 a 2014 asi 30 % patnáctiletých adolescentů (27 % dívek a 32 % chlapců) uvedlo, že byli opilí alespoň dvakrát za život. Míra mezi muži (48 %) je stále více než dvakrát vyšší v porovnání se ženami (21 %). 

Vylepšit svůj zrak dokáže například užovka pletená (Masticophis flagellum), která ve chvíli ohrožení umí přesměrovat tok krve z očí a zajistit si tak volný výhled. Tento štíhlý, nejedovatý had žijící ve Spojených státech a Mexiku má podobně jako mnoho jiných plazů místo očních víček průsvitné blanky chránící oční bulvu. 

Krev jim brání ve výhledu

Právě na této blance před časem objevil Kevin van Doorn z University of Waterloo v Kanadě síť drobných vlásečnic a začal je blíž zkoumat. Zjistil, že jakmile se přiblíží nebezpečí, cévky se zúží, aby zabránily přítoku krve, která zhoršuje vidění. Tento stav trvá několik minut a umožňuje hadovi ostřejší zrak po dobu, kdy se možná bude muset bránit predátorovi nebo před ním utíkat.

TIP: Upřeným pohledem: Jak vidí psi, žáby, pavouci nebo třeba hmyz?

Zcela opačná situace u užovky nastává při svlékání kůže. Cévy zůstanou rozšířené, takže krev do nich neustále proudí, což zřejmě podporuje růst buněk při obnově svrchní vrstvy kůže. Zda se tato schopnost týká i jiných druhů hadů, je předmětem dalšího výzkumu.

Kolem obléhání poslední husitské pevnosti se nakupilo tolik mýtů a omylů, že to snad s trochou nadsázky můžeme přirovnat k legendám o dobytí bájné Tróje. Máme před sebou bezpochyby jednu z největších záhad české historie. Už několikrát se veřejné mínění ukolébalo s pocitem, že omyly byly vyvráceny a věda nás přivedla na práh pravdivého poznání. Skutečně?

Víme málo

Vzhledem k tomu, že se existence Sionu uzavřela v dalekém 15. století, museli se historici spoléhat na útržkovité písemné doklady, často tendenčně zkreslené neobjektivitou autora, který byl zainteresován na té či oné straně. Nabízelo se studium starých kronik, které ale, jak to tak bývá, nepsali očití svědci. Poslední pramen informací skýtal archeologický výzkum, ten však, jak se ukázalo, také nemusí být zcela jednoznačný.

Přenesme se do doby dávno po smrti Jana Žižky. Husitské hnutí postihly vnitřní rozpory. Už proběhla bitva u Lipan a českou korunu třímá Zikmund. Poslední tvrdé jádro bojovníků s kalichem na hrudi se semklo kolem Jana Roháče z Dubé. Muži odhodlaní položit život za svou víru se opevnili na hradě nedaleko Kutné Hory. Kromě plamenných srdcí jim snad mělo pomoci i jméno hradu odvozené od místa, kde stál boží chrám v Jeruzalémě – Sion.

Kdo byl kdo

Na tomto místě si přibližme znepřátelené strany. Hradu velí Jan Roháč, někdejší Žižkův blízký druh a jeden z nejvýznamnějších mužů husitství. Na čas se z neznámých příčin stáhl z vysoké politiky, ale u Lipan už nechyběl. Překvapivě se vrátil v době, kdy mu z toho nemohl kynout žádný prospěch, ale jedině nebezpečí. A fatální lipanská porážka ho nerozkolísala. Pro Zikmunda proto představoval cíl číslo jedna.

Roháč posílil opevnění hradu a zvětšil posádku o husity z Hradce Králové. Panovník za ním poslal vojáky, aby s odbojným potížistou skoncovali. V čele protihusitské formace však stál muž, jehož osoba dala později vzniknout řadě spekuklací. Obléhatel Sionu Hynek Ptáček z Pirkenštejna byl Roháčovým synovcem. To po letech podněcovalo úvahy o tom, zda souboj dvou příbuzných probíhal opravdu tak nemilosrdně, jak se tvrdilo.

Bájný rek

Poměrně podrobný zdroj informací skýtala Historia Bohemica z roku 1458, kterou sepsal Eneáš Silvius Piccolomini, pozdější papež. Líčil hrad Sion jako těžce dobytnou pevnost stojící na vysokém vrchu. Hovořil o dlouhém a krutém obléhání a o mrtvých bojovnících – zejména na straně útočníků. Silvius vylíčil, že dobyvatelé vystavěli vysoké věže, které jim umožnily zasypat hrad palbou.

Ani to však nemělo zabrat a posádka statečně odolávala. Útočníci tedy použili rafinovanou taktiku a prokopali chodbu, díky níž překonali opevnění. Měli údajně Roháče zaskočit nepřipraveného v čase oběda. Když se poslední husitský „mohykán“ vyřítil ven, aby zabránil nejhoršímu, padl prý do zajetí. To mělo zlomit morálku jeho mužů a ukončit bitvu. Následovala truchlivá cesta na pražské popraviště, kde Roháč spolu s nejvěrnějšími absolvoval potupnou popravu.

Tato dramatická událost našich dějin pochopitelně nenechávala chladné ani literáty. Alois Jirásek jí věnoval poslední hru ze své trilogie Jan Hus – Jan Žižka – Jan Roháč. Obléhatel Hynek Ptáček v ní líčí císaři vrchol bitvy slovy, která v podstatě odpovídají tomu, co Jirásek četl u Eneáše: „Nebylo možná hradu dobýti šturmem. Pan Roháč se udatně, mužsky bránil. (…) I dal jsem tajně prokopati průkop (…) Prudký vítr se zdvihl a dul na Sion. Spustili jsme střelbu (…) a dal jsem zapálit přichystané otepě. Hustý dým se hnal na hrad (…) V tu chvíli dorazili můj průkop, vběhli do příkopu, přistavěli žebříky, a tak snadno dostali se za val.“

Takto vypadal tradiční obraz památné bitvy našich dějin. Roháče přitom historikové a spisovatelé nevnímali ani tak jako dona Quijota, který se dal na marný boj, ale jako muže neochvějného a věrného husitským ideálům. Jak to ovšem vypadalo ve skutečnosti? Zvolil Roháč vědomě sebevražedný boj, nebo měl reálnou šanci zvítězit?

Ironií osudu je, že kdyby Roháč vytrval ve svém hradě o pár týdnů déle, dožil by se Zikmundovy smrti. Situace se bez pevné vladařovy ruky opravdu mohla ubírat jiným směrem. Roháčova statečná oběť každopádně posilovala národ i v budoucích těžkých časech, a to i po několika staletích! Například v průběhu druhé světové války. Vždyť právě v roce 1940 odhalili vlastenci na skále pod Sionem tajně Roháčův reliéf, který si tam můžeme prohlédnout dodnes. Ačkoliv vznikl až za okupace, nese datum pětistého výročí bitvy – tedy 1937. Právě v tomto roce totiž na hradě probíhaly připomínkové akce.

Přepište dějiny

Už Jirásek naznačoval, že boj možná nezuřil po čtyři měsíce tak nemilosrdně, jak se obecně soudilo. Vždyť Hynek Ptáček v čele obléhatelů měl důvod svého příbuzného šetřit a pokusit se s ním dohodnout. Útočníci možná opravdu poněkud otáleli a zvrat nastal až tehdy, když se Zikmund odhodlal poslat posily. Teď už nešlo počítat s žádnou shovívavostí, jaká snad mohla připadat do úvahy, když proti sobě stáli muži spojení pokrevním poutem.

Podoba hradu Sion podle anglického cestovatele Williama Francise Ainswortha. (zdroj: Wikimedia Commons, CC0)

Přesto nebyl důvod přepisovat dějiny. Jistě, bitva měla i své politické a snad i diplomatické okolnosti. Obléhatelé také pochopitelně nejprve budovali své pozice a byla by hloupost brát hradby hned útokem. I v tom případě by následná řež prolila doslova potoky krve. Jenže…

Zcela zásadní obrat přinesl archeologický výzkum, který proběhl v šedesátých letech 20. století. Co se našlo? Prakticky nic! Vykopávky na hradech, které prošly obléháním, přinesly obvykle bohaté nálezy vojenského materiálu. Dokonce i hradby opuštěné bez boje skrývaly i po letech značný počet různých částí zbraní, bez nichž to zkrátka ve středověku nešlo. Ale na Sionu? Nálezy hrotů šípů či vypálených koulí naprosto neodpovídaly tomu, co se psalo ve starých kronikách.

Byly popsány celé knihy o tom, že padl jeden z velkých českých mýtů. Statečný boj posledních husitských věrných? Pouhá legenda. Zbožné přání obrozenců! Nabízela se však otázka, proč by boj zveličoval Eneáš Silvius? Že by tím chtěl posloužit Zikmundovi? Hodlal popisem krutých bojů ospravedlnit popravu, kterou dal Zikmund vykonat? Bojovalo se na Sionu opravdu jen švejkovsky? Poznámka o tom, že Roháče zajali takřka u oběda, jako by získala nový rozměr. Možná se obránci a dobyvatelé prostě u poháru vína dohodli.

Odsouzeni k porážce?

Zbytky Sionu ostatně také nevypadaly tak, jak líčily staré kroniky. Hora? Kdepak. Z jedné strany chránila pevnost skála a potok, ale ze druhé se hrad spoléhal především na val, který tu podle dřívějších historiků zůstal ještě po slovanském hradišti (dnešní názory to zpochybňují). Eneáš Silvius očividně přeháněl, když v nás vyvolal dojem takřka nedobytné pevnosti na mohutném vrchu. Do hradu se také nemohl vejít větší počet bojovníků, ledaže by využívali právě předhradí – tedy prostor někdejšího hradiště. Mohli zde ale vzdorovat několik měsíců?

Nejhorší ránu všem, kteří věřili v poslední hrdinnou bitvu božích bojovníků, zasadilo jiné zjištění: na hradě se nenašla žádná studna! Vzdorovat čtyři měsíce v obklíčení bez vody? Nemožné. Ledaže by obléhatelé přimhouřili oko a prostě nechali posádku chodit s vědrem do potoka. Takhle měla vypadat ta slavná bitva velkého českého hrdiny? Moderní věda přinesla české veřejnosti veliké zklamání. Zhruba před půl stoletím to tak alespoň vypadalo.

Rehabilitace

Osud Sionu však ani několik staletí poté, co se proměnil v sutiny, nepřestává překvapovat. Na místo činu se vrátily nové generace archeologů s novou technikou a postupy. Průzkum pochopitelně probíhal i v okolí hradu a v táborech oblehatelů. A přinesl opět překvapivá zjištění!

Nejen, že se nalezly nové doklady o tom, že probíhala zuřivá palba, ale hradní stavby také ukázaly známky násilné destrukce, která neproběhla najednou. To znamená, že Sion skutečně čelil ostřelování, a to opakovaně. Přišlo se i na to, že hladina rybníka sahala mnohem výše, než se předpokládalo. Lze se proto domnívat, že obránci mohli získávat vodu právě z toho zdroje.

TIP: Město na počátku světa: Na jakých ideálech vznikl husitský Tábor?

Ani existenci studny zatím výzkum nepotvrdil, ale také úplně nevyvrátil. Lze také soudit, že Roháč se na obléhání pečlivě připravoval a zvyšoval odolnost svého opevnění. Sion sice poněkud zklame svou rozlohou a netyčí se ani na vysokém kopci, ale na svou dobu šlo o promyšlenou fortifikaci, na níž si rozhodně bylo možné vylámat zuby. Současní historikové a archeologové zkrátka do jisté míry odporují tomu, co tvrdili jejich předchůdci z šedesátých let minulého století. Sion nejen, že mohl odolávat dlouhému obléhání, ale máme také potvrzeno, že nešlo o žádnou „bitvu nad hodovním stolem“, ale o nefalšovaný boj muže proti muži. Husité přitom disponovali na svou dobu moderními palnými zbraněmi z dílny puškaře Zeleného. Odehrál se přece jen na Sionu krvavý masakr?

Obležení

Rozhodující sílu, která přispěla k pádu Sionu, představovali uherští vojáci Michala Országa, kteří přispěchali obléhatelům na pomoc poté, co se jim dlouho nedařilo Roháčův odpor zlomit. Nejnovější důkazy však svědčí o tom, že dlouhé obléhání nezavinila ani tolik liknavost pana Hynka Ptáčka. Obránci Sionu zkrátka kladli tvrdý odpor – a to včetně aktivních útoků na pozice dobyvatelů. Podle současných vědomostí víme hned o třech stanovištích, které strana pana Hynka Ptáčka obsadila. Pozůstatky svědčí o značném počtu bojovníků, i o tom, že si zde vybudovali poměrně důmyslná opevnění a zemnice, kde mohli vojáci přebývat po dlouhé týdny. Po hradě, ale i po pozicích jeho dobyvatelů vás nyní provede naučná stezka. 

Je to delfín? Nebo je to slon? U nově popsaného třetihorního delfína z oligocénu na Novém Zélandu vlastně těžko říct. Měl totiž v přední části lebky kly, které se podobají spíše zubům slonů než čemukoliv, co mají dnešní delfíni.

Fosilie třetihorního delfína byla objevena již v roce 1998 a badatelé ji nyní znovu důkladně analyzovali. „Lebka a čelisti tohoto delfína jsou výjimečně dobře zachovalé a nabízejí detailní pohled na obživu tohoto druhu,“ pochvaluje si vedoucí výzkumu Ambre Costeová z Otažské univerzity v Dunedinu. „Se zbytkem těla je to horší. Kromě lebky se zachovalo v podstatě jen pár žeber a obratlů.“ Výsledky výzkumu novozélandských vědců nedávno zveřejnil odborný časopis Proceedings of the Royal Society B: Biological Sciences.

Lovec olihní z oligocénu

Dotyčný delfín žil asi před 25 miliony let v období oligocénu. Nese jméno Nihohae matakoi, které je složeninou výrazů z maorštiny, popisující zvláštní zuby a lebku tohoto kytovce.

Pozoruhodně zachovalá lebka třetihorního delfína Nihohae matakoi s vystouplými kly. (foto: University of Otago, Ambre Coste, CC BY-SA 4.0)

Na uspořádání lebky a čelistí je na první pohled patrné, že delfín nihohae se především hlavou dost lišil od dnešních delfínů a zřejmě používal strategie lovu, s nimiž jsme se zatím nesetkali u žádných mořských savců. Badatelé se domnívají, že pravěcí delfíni nihohae mohli lovit kořist podobně jako rejnoci pilouni - rychlými pohyby hlavou ze strany na stranu mohli svou kořist nejprve omráčit nebo zranit a teprve poté ji ulovit.

TIP: Zabijácký delfín Ankylorhiza z oligocénu byl na vrcholu potravního řetězce

V případě delfínů nihohae vlastně nejde o pravé kly, jako u slonů či narvalů, které by po celý život dorůstaly. Jde jen o povrchní podobnost. Zároveň se ukázalo, že tyto zvláštní zuby u delfínů nihohae prakticky nejsou opotřebované a že tedy nesloužily například k prohrabávání písku nebo bahna na dně. Podle Ambre Costeové mohly být kořistí těchto třetihorních delfínů například olihně.

Představme si jednoduchý pokus: Každý den vždy v pravé poledne vyfotografujeme pozici slunečního disku z pevně umístěného fotoaparátu a po roce všechny snímky složíme. Získáme tak tzv. analemu – křivku podobnou osmičce, jež znázorňuje měnící se polohu Slunce na nebi v pevný časový okamžik v průběhu roku.

Analema je důsledkem oběhu Země kolem centrální hvězdy po elipse a sklonu zemské rotační osy vůči této oběžné rovině. Druhý z efektů odpovídá za změnu výšky Slunce nad obzorem, tedy za „protaženost“ osmičky. V zimě se sluneční disk nachází nízko, v létě vysoko. Za „šířku“ osmičky pak může tzv. časová rovnice neboli rozdíl mezi pravým a středním slunečním časem, jež kombinuje dva efekty: jednak výstřednost trajektorie naší planety, kdy se Země v přísluní pohybuje na své dráze rychleji a poté se „nestíhá dotáčet“; a také sklon ekliptiky k rovníku, kdy se Slunce zdánlivě v průmětu do rovníku nepohybuje rovnoměrně. Důsledkem časové rovnice je i fakt, že se sluneční hodiny mohou s těmi náramkovými rozcházet až o 15 minut.

TIP: Marsovské analema: Cesta Slunce po obloze Rudé planety

Analema se objevuje i na dalších planetách Sluneční soustavy. Její tvar závisí na oběžných a rotačních parametrech jednotlivých planet. Analema na Marsu a Saturnu má tvar hrušky, na Jupiteru má tvar elipsy a na Zemi, Uranu a Neptunu tvar osmičky.

Pro Merkur a Venuši klasická analema neexistuje – je to kvůli spin-orbitální rezonanci Merkuru (každý den na Merkuru trvá přesně dva roky) a velmi dlouhému dni (v porovnání s délkou roku) na Venuši.

Tektonický zlom San Andreas je jedním z nejznámějších, a také nejobávanějších geologických útvarů ve Spojených státech. Jde o 1 200 kilometrů dlouhý transformní zlom, který odděluje západní část Kalifornie od zbytku USA. Vzniká vzájemným třením Pacifické a Severoamerické tektonické desky, které se pohybují vedle sebe.

Na první pohled je zřejmě, že jde o geologicky velmi aktivní oblast, kde by o zemětřesení neměla být nouze. Skutečnost je ale poněkud jiná. Země se v tomto místě sice chvěje prakticky neustále, zejména v jižní části zlomu (v okolí města Los Angeles), v drtivé většině případů jde ale jen o slabé nebo zcela nepatrné otřesy. Opravdu silná zemětřesení (s magnitudou 6 Mw a vyšší) zažila tato oblast za posledních 200 let jen čtyři - v letech 1857 (7,9 Mw), 1906 (7,8 Mw), 1989 (6,9 Mw) a naposled v roce 2004 (6 Mw). Konstatní pohyb obou desek a s ním související lehké otřesy jsou vlastně dobrou zprávou - pomáhají uvolňovat hromaděnou energii, která by jinak hrozila mnohem výraznějšími zemětřeseními. 

Nečekaná role Saltonského moře

Se zajímavým příspěvkem k dynamice tektonického zlomu San Andreas nyní přichází nový výzkum, publikovaný prestižním vědeckým časopisem Nature, který vedl geofyzik Ryley Hill z Kalifornské univerzity v San Diegu. Hill se svými kolegy dospěl k tomu, že velká zemětřesení v oblasti jižní části zlomu San Andreas „tlumí“ vysychání Saltonského moře (což je navzdory jménu slané jezero) a s ním spojená absence velkých záplav směřujících do tohoto jezera. Saltonské moře se nachází v Dolnokalifornské propadlině a má rozlohu zhruba 620 kilometrů čtverečních.

Vědci jsou si ale bohužel zároveň prakticky jistí, že toto tlumení jižního konce zlomu San Andreas, nepotrvá věčně. Saltonské moře sice možná dokázalo oddálit další velká zemětřesení, hrozbu skutečně silného zemětřesení ale eliminovat nedokáže. Navíc podle odborníků platí, že čím delší je časový odstup mezi zemětřeseními, tím silnější a ničivější jsou.

TIP: Překvapení pro geology: V jižní Kalifornii se objevil zbrusu nový tektonický zlom

„Víme, že tato jižní část zlomu San Andreas již nashromáždila dostatek tektonického pnutí, aby vyvolala velmi silné otřesy,“ obává se Hill. „Rovněž víme, že jde o oblast s největším seismickým rizikem v celé Kalifornii, protože může dojít k devastujícím škodám v metropolitní oblasti Los Angeles.“ Scénář známý jako „ShakeOut“ předpovídá zemětřesení s magnitudou 7,8 Mw, které by znamenalo až dva tisíce mrtvých a až 50 tisíc zraněných. Pokud by bylo zemětřesení ještě silnější, uvedená čísla mohou být mnohem vyšší.

Prvním státem v Pobaltí, do jehož vývoje zasáhly události první světové války, se stala Litva. Německá armáda obsadila její území během září 1915 a dostala se i do jižních částí Lotyšska. Na okupovaném území byla zřízena vojenská správa Ober-Ost vedená generálem Erichem Ludendorffem. Otázka litevské budoucnosti se však v následujících měsících značně zkomplikovala. 

S Němci, nebo s Dohodou?

Na jedné straně stála domácí politická reprezentace spolu s emigranty, kteří se snažili jednat v otázce vlastní státnosti s diplomaty v obou znepřátelených táborech. Druhou stranu zastupovala německá politická scéna, jejíž přístup k okupovanému Pobaltí nebyl zdaleka jednotný. Část politiků zejména z katolické strany Centrum chtěla respektovat litevské požadavky, ale jen za předpokladu, že nový stát se bude orientovat na Německo. 

Opozici proti tomuto přístupu tvořilo výhradně vojenské velení včetně ústředních postav okupační správy, které by raději obsazené území anektovaly. Ludendorff dokonce rozpracoval plán, podle nějž měla v regionu vzniknout dvě knížectví – Litevské a Kuronské. Jejich hlavou by se stal císař Vilém II. a ke spojení s Německým císařstvím by došlo skrze personální unii.

Mezitím se činila také litevská emigrace, jejíž zástupci se v srpnu 1915 sjeli nejprve do švýcarského Lausanne, kde vznesli požadavek na autonomii, a o rok později na sjezdu v Bernu už volali po nezávislosti. V době carské vlády zůstávala otázka autonomie jednotlivých států uvnitř říše tabu. Po vypuknutí války se však Lotyšům podařilo prosadit formování vlastních útvarů v rámci ruské armády a jejich existence měla posilující vliv na národní cítění. Po zhroucení carského režimu a nástupu prozatímní vlády v čele s Alexandrem Kerenským se situace poněkud změnila.

Přístup prozatímní vlády

Jako odpověď na rozsáhlé levicové protesty kabinet v Petrohradě rozhodl o spojení Estonska, Livonska a přilehlých ostrovů v jeden administrativní celek a dosavadní stavovské sněmy v květnu 1917 nahradil volený společný sněm. Pro správu této Němci neokupované části Pobaltí navíc Kerenského vláda jmenovala vlastní komisaře, kteří se rekrutovali zejména z řad místní politické elity, čímž vznikal dojem jakési autonomie. 

S ohledem na sílící bolševický vliv představovalo pro prozatímní vládu v Petrohradě velký problém Lotyšsko. Již v červenci 1917 na sjezdu zástupců tamních civilních a vojenských organizací převládaly levicové názory. Ty sice nebyly radikální v otázce nezávislosti, protože požadovaly pouze autonomii, ale podrývaly moc centrální vlády v regionu. Když se po Říjnové revoluci dostali k moci bolševici, stalo se Lotyšsko jejich skutečnou baštu. Místní sověty na svém sjezdu ihned deklarovaly Lotyšsko jako autonomní součást nového sovětského státu. V Estonsku sice panovala obdobná situace, když se místní sověty rychle dostaly k moci, avšak jejich panování ukončil příchod Němců.

Příchod revoluce 

Koncem zimy 1918 zasáhla Pobaltí německo-rakousko-uherská vojenská operace Faustschlag. Ofenziva měla donutit bolševiky k ústupkům během mírových jednání v Brestu-Litevském a vilémovská armáda během ní v podstatě obsadila většinu Pobaltí. Třetího března pak delegáti obou stran konečně podepsali mírovou dohodu, na jejímž základě spadla celá oblast pod německou kontrolu.

Estonci využili předchozích bojů a ústupu bolševiků, aby ještě v únoru 1918 vyhlásili v Tallinu nezávislost. Současně s tím byla ustavena prozatímní vláda v čele s Konstantinem Pätsem. Berlín ale odmítl nezávislost uznat a nový premiér dokonce skončil ve vězení. Podobná situace panovala v Lotyšsku, tamní kabinet ale stačil před příchodem Němců prchnout do Petrohradu.

V Litvě už od září 1917 působila volená a čistě národní rada, která měla sloužit okupační správě jako poradní sbor. Vzhledem k tomu, že tento orgán zůstával pod silným německým vlivem, jeho představitelé počátkem jara 1918 formálně požádali císaře Viléma, aby přijal Kuronské vévodství pod svou ochranu. V reakci na novou situaci panovník přijal rezoluci, jež měla vést ke spojení Pobaltí v jeden celek. Kuronsko, Livonsko, Estonsko a ostrov Ösel pak měly být sjednoceny a připojeny k Německu. Berlín pak využil místních Němců, kteří 20. dubna 1918 na svém sjezdu v Rize formálně deklarovali odtržení celého Pobaltí od Ruska a jeho přičlenění k Německu v rámci personální unie. Dalšímu vývoji však učinil přítrž konec války na podzim 1918.

Vytoužená nezávislost 

Mocenské vakuum po kolapsu Německého císařství dalo šanci místním politickým reprezentacím, aby dokončily své státotvorné aspirace. Litevská rada sice vyhlásila nezávislost již v únoru 1918, ale císařské mocenské zájmy ji respektovaly jen v případě začlenění vévodství do říše. Avšak v posledních týdnech války dal německý kancléř Max Bádenský Litevcům volnou ruku v otázce budoucnosti jejich země, a dokonce podmíněně přislíbil stažení ozbrojených složek. Berlín uznal právo litevské rady na řízení státu a přikázal tamním německým orgánům, aby započaly s přesunem pravomocí místním. Sestavení první litevské vlády dostal na starost Augustinas Voldemaras a prvním prezidentem byl následně v dubnu 1919 zvolen Antanas Smetona. 

Situace využila také lotyšská Lidová rada, která vyhlásila nezávislost 18. listopadu 1918. Sama sebe pak prohlásila za nejvyšší zastupitelský orgán a do vedení si zvolila Jānise Čaksteho. Premiérem se stal Kārlis Ulmanis, představitel nejsilnější nebolševické strany – Svazu zemědělců. Dohoda uznala nezávislost pobaltských států takřka okamžitě. Velkou zásluhu na tom měla Lidová rada, jež vznikla jako protiváha lotyšským sovětům, a diplomaté, kteří na západě vyjednávali ještě před koncem války. 

Rovněž v případě Estonska došlo k navázání kontaktů s Dohodou již dříve a ta de facto uznala jeho nezávislost už v květnu 1918. Ruská bolševická vláda viděla v německé kapitulaci příležitost, jak dostat pod svou kontrolu území, o něž přišla podepsáním brestlitevského míru. Rudá armáda okamžitě vtrhla do Estonska, kde se ji podařilo zastavit až před Tallinem. V Lotyšsku bolševici obsadili většinu země a vytlačili tamní armádu společně s Němci do Kuronska. Německá armáda totiž navzdory kapitulaci v regionu nadále zůstávala. Na základě dohody o příměří v Compiègne měla setrvat v Pobaltí jako bariéra proti bolševikům, avšak v počátcích ofenzivy rudých byla jejich morálka velice nízká. Navíc v Lotyšsku panovaly silné protiněmecké nálady, což invazním silám postup ještě usnadňovalo. Také v Litvě se bolševikům zpočátku dařilo, když obsadili severní část země včetně hlavního města Vilniusu. Jejich postup se podařilo zastavit jen díky německé vojenské a finanční pomoci.

Nejen proti bolševikům 

Moskva oslněná úspěchy svých jednotek v Pobaltí začala spřádat plány ohledně budoucnosti regionu. Ve všech zemích vznikly sovětské vlády, avšak nebylo ještě úplně jasné, jaký bude jejich vztah k bolševickému Rusku. Na stole ležely koncepce úplné integrace nebo nezávislosti. V druhém případě mělo rudé Pobaltí sloužit jako odrazový můstek pro šíření revoluce dále do Evropy. Než se však mohlo cokoliv z toho naplnit, podařilo se estonské armádě za pomoci zahraničních dobrovolníků a s podporou britského námořnictva v únoru 1919 vetřelce z Estonska vytlačit. 

Také v Lotyšsku došlo během jara 1919 k obratu. Politické vedení využilo místní Němce jakožto nejsilnější protibolševický element; jejich zeměbranu navíc posílili příslušníci jednotek Freikorps přímo z Německa. Lotyšská vláda těmto dobrovolníkům přislíbila občanství a spolu s tím i podíl na plánované pozemkové reformě, což ale vedlo k silné vlně nespokojenosti mezi místními. Po úspěšné ofenzivě a ústupu bolševických sil se navíc začaly požadavky příslušníků Freikorpsu stupňovat a jejich splnění by de facto znamenalo rozsáhlou kolonizaci německým obyvatelstvem. Vztahy mezi ním a Ulmanisovou vládou se začaly vyhrocovat a vše vyvrcholilo v dubnu 1919, kdy němečtí vojáci provedli ozbrojený puč, po němž se k moci dostal nový kabinet s výraznou orientací na Berlín. Odmítavý postoj Dohody a velké části lotyšské armády vedly k další eskalaci krize a vzájemným bojům. Lotyšům se následně po několika vítězných bitvách s Němci povedlo tuto kapitolu na podzim 1919 uzavřít, následujícího roku Estonci a Lotyši podepsali s Moskvou mírové smlouvy.

Trable s Poláky 

V Litvě se o likvidaci bolševického režimu zasadila zejména polská armáda, která tam pronikla na jaře 1919. Jablkem sváru se tehdy stalo město Vilnius, protože litevská vláda chtěla svou zemi obnovit v rozsahu ze 16. století, což zasahovalo do polských územních aspirací. Mezi oběma zeměmi se schylovalo k ozbrojenému konfliktu a mezinárodní krize vyvrcholila v roce 1920. V srpnu zástupci Litvy a sovětského Ruska podepsali mírovou smlouvu, v níž bolševici uznali litevskou nezávislost a novému státu „přiznali“ také regiony, na něž vznášelo nárok Polsko. Také Dohoda se stavěla za toto řešení a chtěla přenechat Vilnius Litvě. 

TIP: Nejen Československo: Rok 1918 výrazně proměnil tvář celé Evropy

Avšak polský prezident Józef Piłsudski se s nastalou situací nehodlal smířit a nechal město obsadit naoko vzbouřeným polským generálem. Poláci se pokusili postupovat dále do litevského vnitrozemí, ale mezinárodní tlak a hrozba lotyšské intervence je přinutily k ústupu. Společnost národů pak mezi oběma státy vytvořila demilitarizovanou zónu, ale otázka města stále nebyla rozhodnuta – Vilnius zůstal nadále v polských rukou a Varšava jej v roce 1922 anektovala. Litevským dočasným hlavním městem se stal Kaunas, ale pocit hořkosti z této skutečnosti zůstal, což meziválečné vztahy mezi oběma zeměmi notně poznamenalo.

Když hvězdě podobné Slunci dojde „palivo“, projde fází červeného obra a skončí jako bílý trpaslík – relativně malý a současně velmi hmotný objekt. Bílí trpaslíci jsou obvykle tvořeni dusíkem, uhlíkem nebo alotropy kyslíku v podobě extrémně stlačené hmoty. Typický bílý trpaslík má hmotnost srovnatelnou se Sluncem a rozměr odpovídající Zemi. 

V podobném prostředí (extrémního tlaku a obrovských teplot) se podle vědců může stát, že se jádro bílého trpaslíka začne měnit v diamant. Jde o proces, který probíhá pomalu a dlouho - podle současných odhadů jde pravděpodobně o biliardy (tisíc bilionů) let. Náš vesmír je ale starý „jen“ asi 13,8 miliardy let, což znamená, že by ve vesmíru měli být pouze trpaslíci v počáteční fázi tohoto procesu. Právě takového trpaslíka objevil mezinárodní tým odborníků, který vedl Alexander Venner z australské Univerzity Jižního Queenslandu.

Blízký kosmický diamant

Jak vědci popisují ve studii zveřejněné v časopisu Monthly Notices of the Royal Astronomical Society, bílý trpaslík, který se začíná měnit v diamant, se nachází v soustavě HD 190412, vzdálené od nás asi 104 světelných let. 

Badatelé se soustředili na to, jakým zůsobem bílý trpaslík nebo též objekt HD 190412 C, vychládá. Od zániku hvězdy bílý trpaslík ztrácí teplo, průběh tohoto procesu se ale může lišit. Když dochází ke změnám uspořádání vnitřních částí trpaslíka, jeho chladnutí se může zpomalit. Může při tom dojít ke změně jasnosti a jeho barvy, což astronomové sledují.

TIP: Těsné páry bílých trpaslíků splynou do velmi exotického druhu hvězdy

Vennerův tým analyzoval záření trpaslíka HD 190412 C a také určil jeho vzdálenost od nás. Z toho pak vědci odvodili, jak daleko už dotyčný bílý trpaslík pokročil na své cestě k přeměně v diamant. Vzhledem k objevu „krystalizujícího“ trpaslíka tak blízko od nás se vědci domnívají, že podobné hvězdné systémy jsou nejspíš poměrně běžné, což by mohlo pomoci dalšímu výzkumu krystalizace bílých trpaslíku.

Levhart, někdy také levhart skvrnitý (Panthera pardus), patří mezi velké kočkovité šelmy. Jedná se o velkou kočku s historicky největším areálem rozšíření, která zahrnuje jeden poddruh žijící v Africe a několik poddruhů asijských. Zoologické označení skvrnitý odkazuje na typickou černou kresbu na jeho srsti, která má podobu okrouhlých nebo oválných skvrn či rozet bez vnitřní skvrny (na rozdíl od jaguára, jenž žije v Jižní a Severní Americe a jehož rozety mohou mít uvnitř jednu nebo více skvrn).

Odkud se vzalo pojmenování „levhart“? Pochází údajně z německého výrazu lewehart, který byl odvozen z latinského leopardus a doplněn příponou –hart, která se objevuje v řadě německých mužských jmen a má význam tvrdý nebo silný. 

Starší, z latiny převzatý pojem leopard je složeninou slov léo (lev) a pardus (pardál). V období středověku byl prý totiž leopard pokládán za křížence lva a pardála, což zní sice poněkud zmateně, ale představa naivního přírodopisu mohla být taková, že potomkem žlutě zbarveného lva a černého pardála (respektive pantera) mohl být právě „malý skvrnitý lev“ – leopard. Zmatení pojmů v tomto období názorně demonstruje i ranná středověká heraldika s erby leopardů, kteří jsou zobrazováni jako kráčející lvi s přivrácenou hlavou, nebo erby pardálů či panterů ve formě bájných biblických zvířat s tělem lva a hlavou draka plivajícího oheň.

Existuje ovšem i méně romantický výklad původu slova leopardus, jenž odkazuje na indoevropský kořen perd-, který má znamenat totéž, co pestrý či skvrnitý, takže levhart je v tomto smyslu celkem logicky pestrá skvrnitá kočka připomínající v Evropě tehdy známějšího lva.

Ve slovníku spisovného jazyka českého jsou jako synonyma slova levhart zmíněny výrazy leopard, pardál a panter. V přírodopisných dokumentech se nejčastěji objevuje označení leopard, patrně pod vlivem překladu z původního anglického komentáře a rovněž u expozic levhartů skvrnitých v zoologických zahradách uslyšíme v případě radostných dětských zvolání nejčastěji právě tento popis zřejmě nejelegantnější z velkých koček.

Panterové a pardáli

Výraz panter ovšem není jen synonymem pro levharta. Koresponduje totiž s označením rodu velkých koček Panthera. Zoologicky je tedy v tomto smyslu panterem každá velká kočka tohoto rodu, avšak zvykově se s tímto pojmem setkáme především ve spojení černý panter, jímž se označuje melanická forma levharta skvrnitého (nikoliv samostatný druh), tedy jedinci levharta skvrnitého s výrazně rozvinutým tmavým pigmentem melaninu ve své srsti.

Pokud jde o výraz pardál, tak, na rozdíl od slovníku spisovného jazyka českého, podle něhož je pardál kromě žertovného označení pražského šviháka, nebo též syčáka, prostě jen synonymem levharta, zoologicky je pardál sice také velkou kočkou, ale zcela odlišného rodu. 

Jedná se o rod Neofelis, který zahrnuje dva druhy, nejčastěji zoologicky označované jako pardál obláčkový (Neofelis nebulosa) a pardál Diardův či ostrovní (Neofelis diardi). Tyto dvě nejmenší velké kočky byly až do roku 2006 považovány za jeden druh. Necelých patnáct let tedy vědci na základě genetických testů rozlišují dva pardálí druhy typické neobyčejně prodlouženými špičáky připomínající vyhynulého šavlozubého tygra.

Když se levhart plete s pardálem

Zoologické označení obláčkový má svůj původ v kresbě na srsti obou pardálů, jež připomíná velké tmavé mlžné obláčky. Pardál obláčkový má své obláčky větší, šedožluté, oválné a s černým okrajem, zatímco pardál Diardův má obláčky menší, tmavší a s velkým množstvím skvrnek uvnitř.

Výraz pardál je pro velké kočky rodu Neofelis užíván některými českými zoology ve zřejmé snaze odlišit laické veřejnosti méně známý druh velké kočky od všeobecně známého levharta skvrnitého. Odlišení „levharta“ od „pardála“ je žádoucí zejména s ohledem na skutečnost, že se nejedná o dva druhy či poddruhy stejného rodu, nýbrž o dva zástupce dvou zvláštních rodů (Panthera a Neofelis) v rámci podčeledi velkých koček (Pantherinae). 

V této souvislosti lze však hovořit o určitém matení pojmů, neboť historicky je výraz pardál spojen s levhartem skvrnitým a variantou jeho označení leopard. Snad proto a také asi z důvodu označení pardálů v anglické verzi (clouded leopard pro pardála obláčkového a sunda clouded leopard pro pardála Diardova neboli ostrovního) se v českém jazyce stále používá i ekvivalentů levhart obláčkový a levhart Diardův čili ostrovní.

Irbis, neboli sněžný levhart

V regionu, kde pardál obláčkový žije, se mu říká harimauda. Škoda, že v češtině působí tento výraz poněkud „nesklonně“, protože jeho zavedení do české zoologické taxonomie by možná pomohlo zdůraznit odlišnost tohoto živočišného druhu od levharta skvrnitého, podobně jako je tomu v případě další velké kočky, které jsme zvyklí říkat levhart – tedy levharta sněžného čili irbise.

Irbis, někdy také irbis horský (Panthera uncia) se podle dřívější vědecké taxonomie neřadil mezi pantery, přesto je všeobecně znám a označován podle levharta, jehož menší, ale robustnější verzi připomíná. Dříve byl irbis považován za jediného zástupce zvláštního rodu Uncia, nyní je tedy již také panterem, protože společně s levhartem skvrnitým, jaguárem, tygrem a lvem patří do jednoho rodu Panthera.

Označení irbis má původ v mongolštině (irbes nebo irves) a do češtiny se dostalo přes ruštinu. Označení sněžný levhart nebo sněžný leopard vystihuje typický biotop irbise v oblasti horských masívů střední Asie. Toto označení je primární například v angličtině (snow leopard) nebo němčině (Schneeleopard).

Václavův osud byl od počátku spjat s christianizací Čech. Šíření křesťanství tvořilo základní koncepci jeho vlády, a proto se také služebníci církve stali jedním z terčů Boleslavových čistek po odstranění Václava. Boleslav nechal z Čech vykázat všechny Václavovy kněží, z nichž převážná většina přišla z Bavorska. Tento akt však neznamenal odtržení se od řezenské církevní diecéze, šlo spíš o pokus umenšit sílu těch, kteří představovali významnou opozici v zemi. Přece jenom vybít kněží, stejně jako věrné družiníky, by nebylo zrovna moudré. Někteří služebníci boží v Čechách jistě zůstali, někdo se totiž musel starat o křty, bohoslužby či pohřby. Právě z tohoto okruhu patrně vzešly první podněty k povznesení Václava mezi světce, přenesení jeho ostatků a také sepsání první legendy. 

Smír s biskupem 

Tělo knížete Václava nejprve pohřbili v boleslavském kostele, nebylo to však definitivní místo jeho odpočinku. Ačkoliv si kníže Boleslav proti sobě popudil řezenského biskupa Michala (biskupem 942–972), čas podobně jako ve vztazích s králem Otou I. ukázal, že pro Čechy i Boleslava samotného bude lepší se s biskupem usmířit a opět navázat s Řeznem vzájemnou spolupráci. Kosmas ve své kronice z počátku 12. století vypráví: „Kníže Boleslav vypravil k biskupu Michalovi, jenž byl tehdy představeným kostela řezenského, posly s velikými dary a ještě většími sliby a přípověďmi a prosil ho, aby ráčil posvětiti kostel pražský; ale jen stěží dosáhl od něho, aby splnil jeho žádost.“ 

O čem to Kosmas mluví? Boleslav si uvědomil důležitost spolupráce s biskupem, proto se zavázal napravit události minulých let. Velmi pravděpodobně se jednalo o návrat vyhnaných kněží a uctění památky zavražděného Václava, možná i v podobě jakéhosi pokání. V době, kdy měl biskup Michal navštívit Prahu, sílil tlak na uctění knížete, jenž byl považován za mučedníka a možná již i světce. S tím také souviselo ono posvěcení pražského kostela, tedy dosud nedokončené Václavovy rotundy sv. Víta na Pražském hradě. Za daných okolností biskup s návštěvou Prahy souhlasil. Jeho přítomnost v sídle českých knížat, s důrazem na Václavovu památku, měla obrovský význam pro zemi i samotný rodící se svatováclavský kult. K návštěvě biskupa došlo pravděpodobně před tažením Oty I. roku 950 do Čech, reálná se jeví doba kolem roku 945.

Přenesení Václavových ostatků 

Přenesení ostatků uctívaného mučedníka představovalo základní předpoklad a de facto bránu k prohlášení za svatého. Ačkoliv snaha o přenesení Václavových ostatků patrně vzešla od knížete Boleslava, jenž chtěl tímto krokem posílit šanci na vytvoření vlastního biskupství, byla to obvykle duchovní autorita, biskup nebo papež, která k translaci dávala souhlas. V případě Václava jsme sice opět bez přímých dokladů, je však jasné, že nešlo jen o svatořečení, ale též o určitou formu rehabilitace, což mělo význam pro značnou část Čechů, kteří vnímali jeho smrt v kontextu mocenského boje. A tak pod tlakem okolností i z praktických důvodů Boleslav přikázal Václavovy ostatky přenést do nově vysvěcené rotundy sv. Víta v Praze. 

Zda se nad bratrovým tělem kníže opravdu kál, jak vypráví italský mnich Vavřinec, nevíme. Kristián o převozu Václavových ostatků vypráví: „I poslal lidi a nařídil jim, aby přenesli svaté tělo za noci, s tou podmínkou, že nebudou-li svaté údy před svítáním dopraveny tam, kde mají být pohřbeny, všichni ti, kterým to bylo uloženo, budou zcela jistě mečem utraceni.“ 

TIP: Poslední boj knížete Václava: Otazníky kolem skonu legendárního Přemyslovce

Legendistovo vyprávění může být odrazem skutečného Boleslavova nařízení. Kníže mohl mít reálné obavy ze spontánních reakcí lidí při převozu Václavových ostatků, vždyť vzpomínka na vraždu i následné masakry byla mezi Čechy zřejmě stále živá. Zda tedy tento noční převoz představoval oficiální akt, schválený řezenským biskupem Michalem, nelze s jistotou říci. K translaci velmi pravděpodobně došlo mezi lety 945 až 950, kdy již byla vysvěcena rotunda sv. Víta, patrně jeden z předpokladů přenesení mučedníkova těla. Od té doby se začal naplno utvářet mýtus o svatém Václavovi, který sám Boleslav podporoval. Jeho prvotní snaha zahladit všechny stopy po Václavově působení v zemi se nakonec obrátila v Boleslavovo zištné nadšení pro podporu bratrova kultu. Vedle pověsti bratrovraha, s níž si zřejmě až tak těžkou hlavu nedělal, mu totiž kult svatého knížete přinášel nemalé výhody.