Mořští koníci jsou tvarem svého těla jedineční – jejich zahnutý „krk“ a podlouhlá hlava připomínají koně, na rozdíl od ostatních ryb však nemají ocasní ploutev. Tyto zvláštnosti z nich dělají jedny z nejpomalejších plavců. Vlastně toho moc neuplavou. Raději se zachytí na mořské trávě svým chápavým ocáskem – podobně jako se některé opice přidržují větví.

Úspěšní mořští lovci

Biolog Brad Gemmell z University of Texas zkoumal, z jakého důvodu je neobvyklá stavba těla pro mořské koníky výhodná. Zaměřil se na trpasličí koníčky zosterové (Hippocampus zosterae) a porovnával způsob, jakým se různí mořští živočichové živí mikroskopickými druhy korýšů zvanými klanonožci (Copepoda). „Jelikož si na klanonožcích rádi pochutnají snad všichni obyvatelé moře, vyvinuli si tito živočichové velmi působivé únikové strategie,“ říká Gemmell. „Jsou velice citliví na pohyby ve vodě způsobené blížícím se predátorem.“ Jakmile klanonožci zaznamenají přítomnost nebezpečí, dokáží za jedinou vteřinu uplavat vzdálenost až pětsetkrát delší než je délka jejich těla. Pro srovnání uveďme, že gepard uběhne jen třicetinásobnou délku svého těla za sekundu.

TIP: Nepatrný mořský koník: Mistr dokonalé kamufláže

Pomalí koníčci jsou však právě díky své tělesné stavbě překvapivě dobrými lovci. Zahnutý krk používají jako pružinu, která jim pomáhá prudce vyrazit hlavou kupředu, a dostat se tak k prchajícím klanonožcům. Tento způsob je účinný i přesto, že omezuje vzdálenost, na které koníčci mohou lovit, délkou jejich krku. „Zjistili jsme, že koníčci uloví kořist ve více než v 90 % případů, což je vynikající výsledek pro jakéhokoli predátora,“ říká Gemell. Při lovu koníčci navíc využívají moment překvapení – ve stavu klidu se totiž díky špičatému tvaru čumáku voda v okolí koníčka téměř nepohne, a tak oběť útok nečeká.

Vykrádání hrobů bylo ve starověku nepochybně lukrativním, ale také velmi nebezpečným povoláním. Kromě drsné odplaty ze strany vládců daného území se vykradači obávali i nadpřirozené pomsty, ať už od magických sil chránících hroby, nebo přímo od duchů mrtvých, kteří v nich byli pohřbeni.

Potvrzuje to i nedávný pozoruhodný nález v mohyle, která se nachází ve vesnici Cheia v jihovýchodním Rumunsku. V roce 2022 tam byly pomocí geofyzikálních metod objeveny dva hroby ze začátku našeho letopočtu, které byly ještě ve starověku vyloupeny. Archeologové narazili na výkop dávných vykradačů a přímo v jeho ústí objevili vlčí lebku na hromadě kamenů.

Ochrana před pomstychtivými duchy

Vedoucí výzkumu Bartłomiej Szymon Szmoniewski z Institutu archeologie a etnologie Polské akademie věd je přesvědčen, že šlo o rituál, který měl uzavřít vykradený prostor mohyly a zabránit úniku a následné pomstě duchů pohřbených z této mohyly.

„Neobvyklý nález vlčí lebky ve výkopu vykradačů hrobů naznačuje, že ho mohli provést Getové, lidé ze skupiny thráckých kmenů,“ spekuluje Szmoniewski. „Getové v této oblasti žili před příchodem římských kolonistů.“ Další možností je, že se to tehdy na Gety někdo snažil „hodit“.

TIP: Zvláštní nález: Na pohřebišti v Británii objevili ostatky dvakrát zabitého válečníka

Podle dalších nálezů, mezi nimiž je i bronzová římská mince vyražená za vlády císaře Hadriana v letech 125 až 127 našeho letopočtu, kterou měl podle všeho jeden z pohřbených v ústech. Jde tak zřejmě o Římany, kteří zde byli pohřbeni na počátku římské kolonizace.

Evropsko-japonská sonda BepiColombo odstartovala na podzim 2018 a k Merkuru doputuje až na konci roku 2025. Její první návrhy vznikly sice už v květnu 1993, projekt byl ovšem schválen a vybrán k realizaci až v říjnu 2000, a to v rámci tzv. cornerstone misí neboli základních kamenů výzkumu či vlajkových lodí kosmických agentur: Definují se jako nejnákladnější projekty světové úrovně s vysokým vědeckým potenciálem, jejichž uskutečnění vyžaduje významný pokrok v technologickém vývoji. A právě uvedená definice zapříčinila mnohonásobný odklad startu a nejedno ohrožení celé existence fascinující sondy.

Ambiciózní plány…

Původní návrhy multioborové mise BepiColombo byly nesmírně ambiciózní a komplexita, s jakou se automat projektoval, neměla obdoby. Počítalo se totiž se sestavou tří samostatných sond, které by k Merkuru dopravila dvojice transportních modulů, přičemž existoval scénář pro start na jedné raketě, ale i na dvou. Vědeckou část mise měla tvořit hlavní družice Mercury Planetary Orbiter (MPO), menší zařízení Mercury Magnetospheric Orbiter (MMO) a přistávací modul s malým pásovým vozítkem Mercury Surface Element (MSE). K cíli by je dopravilo duo modulů Solar Electric Propulsion Module (SEPM) a Chemical Propulsion Module (CPM): První měl zajistit přelet k Merkuru a pomalé přiblížení, zatímco druhý vstup na oběžnou dráhu planety a transport vědeckých nákladů na plánované orbity.

Start se původně plánoval na rok 2008 při použití dvou raket Sojuz, nebo na rok 2009 s jediným silným nosičem Ariane 5. V obou případech měla sonda BepiColombo dorazit k Merkuru v roce 2011.

… versus tvrdá realita

Klíčový prvek při cestě revoluční sondy měl tvořit iontový pohon transportního modulu SEPM. V roce 2000 však Evropská kosmická agentura (ESA) neměla se slibnou technologií žádnou operační zkušenost! Dosud jediného významného využití iontového motoru dosáhla americká NASA se sondou Deep Space 1 o pouhé dva roky dřív. Premiéra pro ESA měla teprve přijít s měsíční misí SMART-1, která startovala až v roce 2003. Šlo o jeden z důvodů existence hned dvou přeletových modulů: V případě neúspěchu SEPM s iontovým pohonem by jej částečně nahradil CPM, a podařilo by se tak splnit alespoň část stanovených vědeckých cílů.

Krátce po získání financí na zahájení vývoje a postup do dalších fází projektu byla ohrožena existence přistávacího modulu MSE. Ukázalo se, že povrchová sonda s vozítkem by byla oproti očekáváním výrazně těžší a vyžadovala by start třetí rakety. Navíc přišly i rozpočtové škrty, a přistávací modul MSE tak v roce 2003 z plánů definitivně zmizel.

Technologická a finanční náročnost vývoje a konstrukce BepiColombo přesto hnala rozpočet nad prvotní očekávání a start se každý rok posouval. Mimo to se postupně měnil i design sondy. Dvě vědecké družice MPO a MMO zůstaly víceméně stejné, razantního přepracování se však dočkala dvojice transportních modulů. Vzhledem k pozitivním zkušenostem se solárně-elektrickými pohony se CPM s klasickým chemickým pohonem škrtnul a jeho roli při dopravě dvou satelitů na cílové oběžné dráhy převzala vědecká družice MPO. Druhý z dvojice, SEPM, se pak transformoval do pokročilého přeletového modulu Mercury Transfer Module (MTM).

Kolem roku 2011 byla konstrukce BepiColombo v podstatě hotová a nastalo dlouhé období důkladného testování. Přinášelo však další komplikace a odklady startu, navíc se prodlužovala i doba potřebná pro přelet k Merkuru. Konečné datum vzletu se zastavilo až na 20. říjnu 2018, kdy motory evropské rakety Ariane 5 zaburácely nočním tichem tropického pralesa, obklopujícího kosmodrom CSG v Kourou ve Francouzské Guyaně.

Sedmiletý pád ke Slunci

Přestože se Merkur nachází v našem planetárním sousedství, mise k němu je velmi složitá. Proto se ostatně k první planetě Sluneční soustavy dosud vydalo tak málo robotických průzkumníků. Při cestě k cíli je nejdřív potřeba výrazně zpomalit z rychlosti 30 km/s, jíž sonda spolu se Zemí obíhá kolem Slunce, načež začne automat doslova padat k centrální hvězdě. Pouť do nitra našeho planetárního systému totiž znamená přibližování ke Slunci, které svou nesmírnou gravitační silou sondu přitahuje. Při putování vesmírným vakuem, jež neklade žádný odpor, tak zařízení neustále zrychluje po dobu několika měsíců! Výsledná rychlost při příletu k Merkuru je tudíž nesmírně vysoká a při použití současných technologií nedokážeme průzkumníka zpomalit natolik, aby mohl vstoupit na oběžnou dráhu planety. Doprava jakéhokoliv tělesa na tamní orbitu je dokonce energeticky náročnější než jeho vyslání k předalekému Plutu!

Řešení vyžaduje vynalézavost, složité matematické výpočty a významnou pomoc okolních planet. Právě proto bude BepiColombo k blízkému Merkuru putovat dlouhých sedm let. Využije totiž rekordních devět gravitačních manévrů u tří planet.

Šest manévrů má již sonda úspěšně za sebou: Nejdříve využila gravitaci Země (duben 2020) a poté dvakrát prolétla v blízkosti Venuše (říjen 2020 a srpen 2021). Přiblížení k Merkuru využije sonda hned šestkrát a polovinu z toho má již za sebou (říjen 2021, červen 2022 a červen 2023). Zbývající tři průlety jsou naplánované na září a prosinec 2024 a poslední v lednu 2025. Na počátku prosince 2025 by se měla sonda usadit na oběžné dráze Merkuru. Celkově průzkumník na pouti k cíli urazí devět miliard kilometrů, uskuteční 18 oběhů Slunce a jeho nejvyšší rychlost dosáhne těžko představitelných 60 km/s.

Tajemný svět

Mezinárodní mise BepiColombo sestává ze dvou samostatných vědeckých družic a přeletového modulu. Za konstrukci a provoz první z nich, nazvané Mercury Planetary Orbiter, odpovídá Evropská kosmická agentura. MPO se usadí na nízké polární dráze, bude planetu obíhat ve výšce 400–1 500 km a podrobně zmapuje celý její povrch. Na palubě nese 11 pokročilých vědeckých přístrojů, které se mají věnovat zejména topografii, geologii, chemickému složení povrchu i podpovrchových vrstev, mineralogii, struktuře a dynamice planetárního jádra, exosféře, magnetickému i gravitačnímu poli a dalším aspektům.

Nejnovější snímky Merkuru, jak jej zachytila sonda BepiColombo během svého posledního průletu, 19. června 2023. Nejblíže povrchu se sonda přiblížila na 236 km. (foto: ESA/BepiColombo/MTM, CC BY-SA 3.0 IGO)

Za vědeckou družicí Mercury Magnetospheric Orbiter pak stojí Japonská kosmická agentura (JAXA). V porovnání s evropským kolegou je automat výrazně menší, jednodušší a nese „jen“ pět vědeckých přístrojů. Důležité však je, že bude obíhat po vysoce eliptické dráze a zaměří se na jiné oblasti bádání než MPO. Parketou japonské sondy se stanou magnetická pole a magnetosféra, sluneční vítr a vysokoenergetické částice, blízká i vzdálená elektrická pole, plazmové a rádiové vlny, meziplanetární prach a exosféra. 

Obě družice budou řadu pozorování vykonávat nezávisle na sobě, ale jinde je naopak žádoucí jejich úzká spolupráce a vzájemné doplňování. Jen díky tomu bude možné získat podrobná měření ze dvou různých míst současně. Všech 16 vědeckých přístrojů BepiColombo prozkoumá Merkur s dosud nevídanou přesností a širokým záběrem do mnoha oborů. Zařízení pracují většinou samostatně, ale teprve společně fungují jako sehraný tým, který nám snad díky dílčím objevům a pozorováním poskytne odpovědi na nejpalčivější otázky o vzniku a vývoji planety a jejích největších záhadách. 

Kosmický tahač

Poslední z hlavních součástí mise BepiColombo tvoří transportní modul MTM, s úkolem dopravit uvedenou vědeckou dvojici do její destinace, a zajistit tedy hlavní pohon, orientaci a korekci dráhy. Jedná se tudíž o jakýsi kosmický tahač.  Mercury Transfer Module má solárně-elektrický pohon v podobě čtyř iontových motorů T6 na xenon. Uvedený typ je vysoce efektivní a oproti klasickým chemickým raketovým motorům vyžaduje zlomek paliva, což znamená nemalou úsporu hmotnosti. Na druhou stranu jeho tah dosahuje pouhých několika newtonů, tudíž musí být v chodu celé týdny či měsíce. K funkčnosti rovněž vyžaduje značné množství elektrické energie. Proto má MTM dvojici solárních panelů o rozpětí 30 m a ploše 42 m².

Promyšlený jízdní řád

Těsně před finálním přiblížením sondy k Merkuru se od sestavy oddělí přeletový modul MTM, čímž se jeho mise završí. BepiColombo se pak velmi pomalu přiblíží k Merkuru a pomocí motorů družice MPO vstoupí na jeho oběžnou dráhu: 5. prosince 2025 se tak stane teprve druhou lidmi vyrobenou sondou u nejmenší planety Sluneční soustavy.

Následujících několik měsíců budou oba vědecké automaty putovat na své cílové orbity. Nejprve se oddělí japonský Mercury Magnetospheric Orbiter a krátce po něm i sluneční štít MOSIF, chránící jej dlouhých sedm let před zničujícím slunečním zářením. Od té chvíle bude MMO regulovat teplotu permanentní rotací a svým vysoce odrazivým povrchem. Poté bude evropský průzkumník MPO jako poslední kousek skládačky několik dalších týdnů klesat k planetě a nakonec se ustálí na nízké polární dráze, odkud se mu naskytne nejlepší výhled na každý kousek jejího povrchu.

Na jaře 2026 začne jednoletá základní mise, kterou bude možné o rok prodloužit. BepiColombo přinese velké množství nových poznatků, jež nám bezpochyby pomohou odhalit roušku tajemství Merkuru, ale také lépe pochopit vývoj planet a vznik života ve Sluneční soustavě.

O definitivní porážce smrti pojednává i nejstarší dochované epické dílo, Epos o Gilgamešovi z 2. tisíciletí př. n. l. Hrdinské činy měly podle legendy zajistit sumerskému králi vytouženou nesmrtelnost. Bolestné pátrání po smyslu života však nakonec panovník završil poznáním, že navěky nepřetrvá jeho fyzická existence, nýbrž sláva. Přesto se už v téže době objevily ryze praktické snahy o dosažení věčného pozemského života.

Před třemi tisíci lety se pokoušeli nesmrtelnosti docílit čínští alchymisté, a to pomocí různých elixírů na bázi zlata – kovu takřka nezničitelného, a tudíž věčného. Pozadu nezůstávali ani jejich evropští kolegové: Ještě o mnoho století později urputně pátrali po bájném kameni mudrců, jenž kromě kýženého omlazení sliboval i přeměnu obyčejných kovů právě v ceněné zlato. Pokusy o prodlužování života původně tvořily doménu šarlatánů, mastičkářů či alchymistů. Časem však k palčivé otázce upřeli pozornost i serióznější odborníci včetně lékařů, kteří ve výsledku volili metody ne nepodobné snahám svých předchůdců.

Tipy z renesance

V období renesance se dlouhověkostí zabýval například benátský šlechtic a mecenáš Luigi Cornaro. Roku 1550 napsal jednu z prvních příruček, jak se ve zdraví dožít vysokého věku, a v následujících stoletích se kniha dočkala desítek vydání i překladu do řady jazyků. Autora by nejspíš překvapilo, že se dnes její anglická verze pod názvem The Art of Living Long neboli „umění dlouhého života“ prodává na internetovém knihkupectví Amazon.

Při psaní Cornaro čerpal z vlastních zkušeností: Už jako třicátník trpěl v důsledku poživačnosti různými zdravotními neduhy, na doporučení lékařů však výrazně upravil stravovací návyky, a nakonec údajně zemřel v úctyhodných 98 letech. Jeho rady přitom nebyly nijak složité – stačilo vést ve všech ohledech zdrženlivý život a zachovávat si „vitální energii“, která umožňovala dosáhnout vysokého věku při fyzickém i duševním zdraví. Stáří samotné navíc Cornaro nepokládal za nutně negativní.

Zázračný jogurt

Jak ovšem připomíná historička Carole Haberová z Tulane University, 19. století přineslo na podzim života poněkud odlišný pohled. Stáří se stalo synonymem pro období, kdy lidé trpí narušením fyzických i duševních schopností, a na vysoký věk se pohlíželo de facto jako na nemoc.

Kupříkladu ruský imunolog a nositel Nobelovy ceny Ilja Mečnikov dospěl k názoru, že za stárnutí zodpovídají toxické látky uvolňované střevními bakteriemi. K omezení jejich zhoubného vlivu doporučoval konzumovat kvašené mléčné produkty, tehdy podstatně méně rozšířené než dnes, které měly podle jeho přesvědčení umožnit lidem dožít se i dvou set let. V daném tvrzení se sice úsměvně mýlil, nicméně jako jeden z prvních upozornil na roli mikrobiomu v udržování dobrého zdraví.

Je libo varle?

V debatě o příčinách stárnutí o sobě dala na přelomu 19. a 20. století vědět skupina vědců, podle nichž za celým procesem stálo ochabování funkce endokrinního systému, zejména varlat a vaječníků. A to znamenalo, že lze chřadnutí tělesné schránky zbrzdit, zastavit, nebo dokonce úplně zvrátit – stačilo hormonální soustavu nějakým způsobem povzbudit nebo tělu dodat potřebné látky. Bylo jen potřeba vše vyzkoušet v praxi.

Průkopníkem revoluční myšlenky se stal francouzský fyziolog Charles Édouard Brown-Séquard, který si v roce 1889 ve 72 letech injekčně vpravil do těla sérum z rozmixovaných varlat psů a morčat. Tvrdil, že tím omladil svou mysl i tělo a že mu zákrok odpomohl také od některých zdravotních neduhů, například zácpy. Těžko však soudit, zda mu skutečně prodloužil život, neboť badatel zemřel o pět let později. Každopádně vzbudil značný ohlas a záhy se objevili podnikavci, kteří se jeho nápad pokoušeli zpeněžit prodejem přípravků s výtažky ze zvířecích pohlavních žláz.

Mladíci z vězení

Jak podpořit funkci staré a ochabující pohlavní žlázy? Bylo jen otázkou času, než někoho napadne vypůjčit si schopnosti mladších a vitálnějších jedinců. Experimenty s transplantováním lidských varlat, respektive tkáňových štěpů se poprvé objevily zhruba před sto lety. A jako jeden z prvních metodu vyzkoušel americký lékař G. Frank Lydston, který se sám zařadil mezi dobrovolníky. Po operaci tvrdil, že kromě zpomalení stárnutí u sebe pozoruje vyšší sexuální výkonnost i navrácení původního odstínu u již šedivých vlasů.

Mnohem dál pak transplantaci varlat dovedl vězeňský lékař Leo L. Stanley z kalifornského San Quentinu. Uvádí se, že v roce 1919 voperoval 60letému vězni varle popraveného vraha. O dvacet let později měl na kontě již deset tisíc kontroverzních zákroků, přičemž podle jeho vlastních slov se pacienti těšili z vynikajících výsledků. U některých prý pominuly choroby jako astma, cukrovka, epilepsie či tuberkulóza. Nic na tom nezměnilo ani pozdější nahrazení lidských varlat zvířecími – zejména ovčími, prasečími nebo jeleními – protože sehnat pohlavní žlázy člověka se stalo velmi obtížným úkolem.

Čtrnáct let s eunuchy

Na vlně úspěchů amerického průkopníka se svezl ruský emigrant a později francouzský občan Sergej Voronoff, který dokázal stoupající poptávku po omlazení a prodlužování života mistrně využít. Ostatně s gonádovými transplantacemi měl už řadu zkušeností: Nejenže krátce po příchodu do Francie začal spolupracovat s již zmíněným Brownem-Séquardem, ale roku 1896 odcestoval do Egypta a čtrnáct let se tam zabýval studiem eunuchů.

Všímal si u nich například obezity, ztráty ochlupení, problémů s pamětí či snížené inteligence a všechny popsané negativní projevy připisoval absenci varlat. Pohlavní žlázy totiž podle něj vylučovaly speciální látku, díky níž měli muži víc energie, byli sexuálně výkonnější a cítili se mladší. Stejně jako jeho předchůdci dospěl Voronoff k přesvědčení, že právě varlata představují svatý grál dlouhověkosti, a hodlal to dokázat.

Jemné šimpanzí plátky

Dostat se k lidským orgánům však nebylo snadné, a tak badatel sáhl po těch, které považoval za druhé nejvhodnější: po varlatech lidoopů – zpočátku šimpanzů učenlivých a později šimpanzů bonobo. Jednalo se tedy o tzv. xenotransplantace neboli přenos tkáně či orgánů mezi odlišnými živočišnými druhy. První operaci provedl chirurg v létě roku 1920, kdy do šourku pacienta implantoval tenké plátky opičího varlete. V následujících letech si pak obdobných zákroků připsal celé stovky, ne-li tisíce.

Navíc se neomezoval jen na Francii a za movitějšími pacienty jezdil i do jiných koutů světa, přičemž si za svůj výkon nechával platit v řádu vyšších stovek liber. V roce 1925 dokonce koupil zámek v Itálii a zřídil si tam laboratoř i zvěřinec pro chov „dárců“ varlat. V pozdějších letech zahájil experimenty také s opačným pohlavím a nabízel ženám toužícím po zmírnění příznaků menopauzy transplantaci štěpů z opičích vaječníků. Rozhodně se však nesetkal se stejným úspěchem, a podle některých autorů byly následky dokonce katastrofální.

Operace za čtvrt milionu

Na opačné straně oceánu, konkrétně v americkém Kansasu, se do „podnikání“ pustil kvaker a nedostudovaný lékař John R. Brinkley. Na rozdíl od Voronoffa preferujícího šimpanze však od začátku vsadil na jiné savce, a sice na kozly. Za transplantování štěpů z jejich varlat si účtoval 750 dolarů – což by dnes odpovídalo 11 tisícům dolarů, tedy skoro čtvrt milionu korun – a na nezájem si nemohl stěžoval. Založil dokonce vlastní nemocnici a finanční úspěch mu umožnil zřídit první rádiovou stanici v Kansasu, na jejíchž vlnách pak propagoval své medikamenty i transplantace kozlích pohlavních žláz.

Časem si vydobyl takový věhlas, že získal dostatečnou podporu pro kandidaturu na guvernéra státu. Na vysoký politický post ovšem nedosáhl a po několika soudních sporech s lékařskou obcí i federální rádiovou komisí musel podnikání v Kansasu ukončit. Přesto se nenechal odradit, přesunul se k mexickým hranicím a postupně nashromáždil jmění kolem dvanácti milionů dolarů. Nicméně štěstěna se od něj po čase odklonila: Ne všichni pacienti totiž přežili a Brinkley zemřel roku 1942 v pouhých 56 letech bez peněz.

Hrátky s chromozomy

Touha porazit stáří a zůstat věčně mladý nevyprchala ani dnes, ba naopak. S prudkým rozvojem vědeckého poznání se – leckdy navzdory nevoli lékařské komunity – objevují stále nové „zaručené“ recepty, jak vysněného cíle dosáhnout. V posledních několika dekádách se intenzivně hovořilo například o růstovém hormonu či antioxidantech, jejichž nadměrné užívání se však brzy ukázalo jako kontraproduktivní a očekávanou dobu dožití spíš zkracovalo.

TIP: Je stárnutí nemoc? A dokážeme ji vyléčit a lidské stárnutí zastavit?

Obdobnou naději vědci vkládají do enzymu telomerázy, který dokáže prodlužovat tzv. telomery: Zmíněné struktury na konci chromozomů fungují jako plastové koncovky na tkaničkách bot a brání „třepení“ chromozomů. Při buněčném dělení se ovšem neustále zkracují, takže slouží coby ukazatel stáří organismu. Pokud se telomery pomocí telomerázy opět prodlouží, v podstatě se „omladí“ – zatím však rozhodně není jisté, zda lze tímto způsobem zvrátit stárnutí. A cílené nucení buněk k vyšší produkci telomerázy by naopak mohlo přinést negativní důsledky, například v podobě četnějšího výskytu rakoviny. 

Muži, kteří za druhé světové války působili v nejvyšších patrech Wehrmachtu, byli zpravidla zkušenými vojáky s praxí z let 1914–1918. Čtyřicátníci mezi nimi tedy tvořili spíše výjimku, na druhou stranu se v aktivní službě nacházelo jen velmi málo generálů ve věku přesahujícím 65 let. Za ideální pro vysoké funkce považovali Hitlerovi úředníci rozmezí 50 až 60 let, kdy už měl důstojník znalosti, dovednosti a zkušenosti, ale zároveň ještě dostatek fyzických a psychických sil.

Narozeninový čtvrtmilion 

Berlín se snažil podporovat loajalitu generality mnoha hodnotnými dary. Kupříkladu důstojníci ve dvou nejvyšších hodnostech – polní maršálové a generálplukovníci – dostávali od roku 1940 až do konce války každoměsíční příplatky, které více než zdvojnásobily jejich běžné příjmy. V letech 1941–1942 někteří Hitlerem vybraní generálové taktéž obdrželi ke kulatým narozeninám šek na 250 000 říšských marek, přičemž tento příjem byl osvobozen od daní. A konečně roku 1944 stát malou skupinu vysokých velitelů odměnil rozlehlými pozemky, jejichž hodnota v některých případech přesahovala milion marek. 

Mimo skupinu nejprivilegovanějších požívali i další velitelé materiálních výhod za svou loajalitu vůči hitlerovskému režimu – například v podobě hotovosti, nemovitostí nebo automobilů. Někteří historikové v této souvislosti hovoří o nepokrytém uplácení důstojníků, které – na rozdíl od nižších šarží – bylo de facto legální a docházelo k němu se souhlasem pohlavárů NSDAP. Hitler šel tak daleko, že pro tyto účely zřídil takzvané Konto 5 spravované šéfem říšského kancléřství Hansem Lammersem, z něhož vyplácel generálům „osobní dary“. Bankovní účet vznikl už v roce 1933 s rozpočtem 150 000 říšských marek a jeho objem postupně rostl, takže do konce války z něj bylo odesláno asi 40 milionů. Aby nakládání s těmito penězi podléhalo výhradně führerově vůli, zrušili nacisté všechny kontrolní mechanismy běžné před jejich nástupem k moci – nyní mohly peníze ze státního účtu odcházet například bez podpisu ministra financí. 

Peníze měly navýšit životní úroveň příjemců – pro porovnání: roční plat polního maršála či velkoadmirála činil 26 000 říšských marek, u generálplukovníka nebo admirála šlo o 24 000. Jakmile Wehrmacht napadl Polsko, dostávali generálové velící polním jednotkám navíc ještě drobné měsíční příplatky coby kompenzaci zvýšených životních výdajů ve válečném období.

Úplatní generálové 

Zároveň nacistický režim seniorním důstojníkům doživotně odpouštěl placení daní, což v praxi znamenalo výrazné navýšení příjmů (do roku 1939 daň z příjmu za částku převyšující ročně 2 400 marek činila 65 %). Dostávali též příspěvky na stravu, lékařskou péči, ošacení a bydlení. Výše těchto darů vynikne při srovnání s rizikovým příplatkem, který armáda přiřkla pěšákům čistícím průchody v minových polích – činil totiž pouhou jednu marku denně. 

Zatímco někteří vysocí důstojníci „dary“ s poděkováním odmítali, jiní se na nich stali takřka závislými a zkrátka je očekávali. Část generálů se tak skutečně nechala uplatit a odmítala „kousnout ruku, která je krmila“. Když Hitler v prosinci 1941 kupříkladu propustil polního maršála Fedora von Bocka, zareagoval dosavadní velitel skupiny armád Střed na východní frontě poněkud nečekaně. Jeden z jeho prvních kroků totiž spočíval v oficiálním dotazu k diktátorově pobočníkovi Rudolfu Schmundtovi, zda vyhazov znamená také konec přísunu peněz z Konta 5. 

Pozemky pro věrné

Dary přijímali i velitelé, u nichž bychom to spíše nečekali – skuteční profesionálové, kteří se s diktátorem dostávali do sporů a mnohdy za to byli odvoláni. Příkladem může být otec Panzerwaffe Heinz Guderian, jemuž vůdcova kancelář začátkem roku 1943 sdělila následující návrh: Ať si na polském území vytipuje statky, které se mu líbí, a automaticky mu budou přiklepnuty. Guderian následně Polsko navštívil a vybral si pozemky o celkové rozloze 937 hektarů. Majetek zkonfiskovaný původním vlastníkům mu Hitler promptně předal včetně doživotního osvobození od daně z nemovitostí. Někteří historici dodávají, že po tomto gestu Guderianova kritika vůdcových velitelských schopností výrazně zeslábla. 

TIP: Hermann Balck: Neprávem zapomenutý generál a hvězda německé Panzerwaffe

Přes výše uvedené nelze říci, že by osobní zájmy a zisky zajímaly generály více než vojenské záležitosti a vedení jednotek. Existovala snad jediná výjimka, na niž se kvůli tomu s jistým pohrdáním dívali už současníci – polní maršál Günther von Kluge. Ostatní generálové jej popisovali jako nedůtklivého člověka se slabostí pro pompu, jenž nikdy neodmítl peněžitou odměnu od Hitlera.

Látka zvaná kanabidiol (CBD), je hned tetrahydrokanabinolu (THC) druhou nejvýznamnější látkou tohoto typu obsaženou v konopí. CBD je na rozdíl od THC psychoaktivní jen minimálně a naopak některé účinky THC tlumí. V dnešní době je CBD populární především díky svým pozitivním léčebným účinkům v podpůrné léčbě epilepsie, chronických bolestí nebo úzkostí (ne vždy vědecky a klinicky ověřených) a je tak součástí celé řady léčebných přípravků.

Výzkumný tým, který vedl molekulární biolog Rodrigo Moura Neto z braziské Federální univerzity v Riu de Janeiru nedávno objevil látku CBD v dalším druhu rostliny. Jde o keř Trema micrantha, který běžně roste jako ruderální dřevina na mnoha místech Jižní Ameriky. CBD obsahují jeho květy a plody.

Levná náhražka medicínského konopí?

Trema micrantha se sice na první pohled konopí příliš nepodobá, ve skutečnosti jsou si tyto rostliny ale velmi blízce příbuzné. V soudobém botanickém taxonomickém systému jsou trema i konopí řazeny do stejné čeledi konopovitých (Cannabaceae).

Podle Neta je v tomto případě každopádně velkou výhodou z hlediska využití rostlin fakt, že trema neobsahuje THC. Tím se stává zajímavým zdrojem CBD, který je dostupný ve velkém množství a zároveň nemusí čelit řadě právních a praktických komplikací, které jsou spojené se získáváním CBD z rostlin konopí. „Jde o legální alternativu pro produkci CBD,“ potvrzuje Neto. „Trema micrantha roste v celé Brazílii a mohla by se stát snadno dostupným a hlavně levnějším zdrojem CDB.“

TIP: Látka obsažená v konopí, je účinná proti patogenním bakteriím, včetně obávaného zlatého stafylokoka

Tým Rodrigo Neta nedávno získal od brazilské vlády grant ve výši 500 000 brazilských realů (v přepočtu zhruba 2,3 milionu korun) na financování dalšího výzkumu. Ten má podle odhadů trvat nejméně pět let a jeho cílem je mimo jiné nalezení efektivního způsobu extrakce CDB z rostliny. Trh s medicínským CDB je mimořádně lukrativním odvětvím. Loňská studie společnosti Vantage Market Research například odhaduje velikost současného globálního trhu s CBD na téměř 5 miliard amerických dolarů. Do roku 2028 by podle analytiků mohl vzrůst až na více než 47 miliard dolarů, především díky využití CDB v oblasti zdraví a wellness.

Nová studie vědců z Londýnské univerzity (University College London) a italského Národního výzkumného ústavu pro geofyziku a vulkanologii (INGV) varuje před ztenčujícím se příkrovem sopečné kaldery Campi Flegrei, nacházející se nedaleko Neapole. Podle vědců jde o známku toho, že je kaldera náchylnější k erupci.

Podřimující „supervulkán“

Sopka Campi Flegrei, známá též jako Flegrejská pole, vybuchla naposled v roce 1538, zvýšenou aktivitu ale vykazuje v podstatě kontinuálně posledních 70 let. Během této doby došlo v důsledku zvýšené aktivity sopky k množství menších zemětřesení. Letos v dubnu jich vědci zaznamenali více než 600, což představuje nejvyšší měsíční úhrn. Podle Christophera Kilburna z UCL je kaldera v současné chvíli „napjatá k prasknutí“, což ale nutně nemusí znamenat, že k erupci skutečně dojde. Samotná erupce podle něj vyžaduje splnění řady faktorů.

Vědci vycházejí ze studia vulkánu a pokročilých počítačových modelů. Ty podle Kilburna potvrzují dřívější odhady a zatím naplňují očekávané scénáře. „Naše studie ukazuje, že části sopky jsou oslabené, což může vyústit v erupci,“ potvrzuje i Nicola Alessandro Pino z INGV.

Uklidnění nepřináší ani zjištění, že odhadovaný tlak v nitru sopky je zřejmě zhruba o třetinu nižší, než tomu bylo v posledních dekádách. Důsledky dlouhodobé aktivity jsou podle vědců kumulativní, což ostatně dokládá i erupce kaldery Rabaul na Papui-Nové Guineji v roce 1994. Té podle vědců také předcházela výrazně slabší zemětřesení a paradoxně i menší aktivita než o deset let dříve. Použitý počítačový model proto vědci hodlají aplikovat na vybrané již probuzené sopky a pokusí se tak stanovit pravděpodobnost sopečné erupce Campi Flegrei.

TIP: Velký výbuch na dohled: Která islandská sopka je momentálně nejaktivnější?

Nad rozsáhlým podzemním komplexem Flegrejských polí žije více než 1,5 milionu lidí a zhruba 360 tisíc lidí má své domovy přímo uvnitř 11 kilometrů dlouhé kaldery. Případná masivní erupce by podle vědců mohla znamenat nejen katastrofu pro blízké okolí, ale i změnu globálního klimatu.

Pluto sice přišel v roce 2006 na pražském kongresu Mezinárodní astronomické unie o status planety, přesto neustále vzbuzuje zájem odborníků a ukazuje se jako nevysychající zdroj překvapení. Pozoruhodná je například skutečnost, že žádný z pěti známých měsíců Pluta, kterými jsou kromě masivního Charonu ještě Nix, Hydra, Styx a Kerberos, vlastně neobíhá kolem bodu, který by se nacházel uvnitř Pluta. Podle odborníků je hlavním viníkem této zajímavé situace měsíc Charon.

Příliš masivní Charon

Tento měsíc je v porovnání s Plutem totiž velmi velký. Charon má proti Plutu asi poloviční rozměry a zhruba osminovou hmotnost. Kvůli tomu se barycentrum soustavy Pluto-Charon, tedy bod, kolem něhož tato tělesa obíhají, nachází ve volném prostoru mezi nimi, ve vzdálenosti asi 960 kilometrů od povrchu Pluta, což odpovídá úctyhodným 83 procentům poloměru Pluta.

Technicky vzato, Charon, Nix, Hydra, Styx ani Kerberos neobíhají kolem bodu, který by se nacházel uvnitř Pluta. (foto: NASA/JUHAPL/SwRI, CC BY-SA 4.0)

Podobná situace existuje ve vztahu Slunce a Jupiteru, ale v tomto případě se barycentrum soustavy Slunce-Jupiter nachází ve vzdálenosti, která odpovídá jen asi 7 procentům poloměru Slunce. Pokud jde o zmíněné čtyři malé měsíce Pluta, všechny rovněž obíhají kolem uvedeného barycentra.

Nix, Hydra, Styx a Kerberos jsou nejen malé, ale ve srovnání s Plutem či Charonem mají velmi nepravidelné tvary. Obíhají zhruba na úrovni rovníku Pluta a odborníci se domnívají, že v minulosti vznikly při nepochybně úchvatné kosmické srážce Pluta a objektu srovnatelné velikosti. Malé měsíce Pluta by tak vlastně představovaly suť této vesmírné kolize.

Obrovský komplex dunící vody vzniká na řece Iguazú a je součástí dvou národních parků, brazilského a argentinského. V průměru tudy proteče 1 756 metrů krychlových vody za sekundu, což například pro Vltavu představuje třetí stupeň povodňové aktivity.

Podle staré indiánské legendy se vodopády, jejichž pojmenování znamená v překladu Velká voda, zrodily kvůli zlobě žárlivého boha lesů. Spolu s mladíkem Tarobá mu totiž na kánoi uprchla jeho vyvolená dívka Naipi. Bůh tedy před loďkou s milenci vytvořil vysoký „schod“ a odsoudil je k věčnému pádu. Pro svět tento přírodní skvost poprvé objevil španělský conquistador Álvar Núñez Cabeza de Vaca v roce 1541.

Království ptáků

K vodopádům, které byly v roce 2011 zařazeny mezi sedm nových přírodních divů světa, míří každý rok více než milion turistů. Nádhernou vodní podívanou si přitom mohou vychutnat z argentinské i brazilské strany. Navíc na řadě míst vznikly lávky, takže se lze k hřmící vodě dostat opravdu velice blízko. Úchvatný je především pohled shora do tzv. Ďáblova jícnu. 

TIP: Lesothský vodopád Maletsunyane: Padající voda pro odvážné

A pokud už byste snad měli vody dost, můžete si užít přírodní krásy také v okolních deštných pralesích. Na brazilské straně se kromě toho nachází Ptačí park, kde chovají přes osm set druhů ptáků, například tukany, papoušky Ara či kolibříky.