Tajemství elixíru mládí: Alchymisté doporučovali šťávu z bradavic i zlato

04.12.2020 - Radomír Dohnal

S přibývajícími lety se vyhlídka na pokročilá léta života jeví stále méně radostná. Kdyby tak jen šlo nezestárnout! Naštěstí jsou tu alchymisté, kteří mají na takové trápení lék. Zadarmo to ale nebude!


Reklama

Seznam historických receptů na nejrůznější lektvary, které měly zastavit proces stárnutí anebo hned svým konzumentům léta věku ubírat, má tisíce položek. Většinou šlo o dost nechutné záležitosti. Třeba takový Plinius Starší, jinak uznávaný válečník a filozof 1. století, doporučoval „šťávu vymačkanou z bradavic a vředů“. Přišlo mu, že tyhle kožní výrůstky jsou plné života, a tak ho z nich chtěl extrahovat. Nemějme ale tomuto moudrému muži za zlé, že ke stáru podlehl mámení věčného života. Rozhodně nebyl sám. 

Zlato je nejlepší

Čchin Š'-chuang-ti, první z dlouhé řady čínských císařů, zase nedal dopustit na výluh s kapkou rtuti. I jemu přišel „živý kov“ jako zdroj nehynoucí síly. Posedlost nesmrtelností ho díky nevyhnutelné otravě stála život. A staří Egypťané? Jejich pokusy s rozpouštěním olověného prachu v kobřím jedu také nedopadly pro uživatele nejlépe. A dál? Doba se možná mění, ale lidská touha po nekonečném životě je věčná. V raném i pozdním středověku tak zažívá ohromný boom coby léčivo na přibývající léta zlato. Ptáte se proč? 

Je to kov, který nekoroduje, nestárne! A tudíž musí mít s věkem něco společného, ne? Trochu ujetá idea ale tehdy lidem smysl absolutně dávala. Není snad pravdou, že se boháči, šlechtici i králové, kteří nemají hluboko do kapsy, dožívají vyššího věku? Samozřejmě! Ti, kteří měli dost jídla a pohodlí a nemuseli se dřít na polích, očividně žili déle a stárli pomaleji, než zbytek populace. A této myšlenky se pak s radostí zhostili nejrůznější mastičkáři a výroba ve velkém mohla začít!

Nemáte zlato?

Co všechno svedou zlaté medikamenty? Ve formě masti, obvykle ze zvířecího tuku s příměsí zlatého prachu, zabrání stárnutí pokožky. Jako přísada do koupele pak omlazují tělo i ducha. Takhle to třeba zkoušel Jindřich II. Plantagenet, o kterém víme, že: „Od rána do večera se neustále zabýval záležitostmi království. Nikdy si nesedl, pokud zrovna neseděl na koni nebo nejedl. Pokud neměl v rukou luk nebo meč, zasedal v radě nebo četl.“ Prý za to mohlo zlato, šeptali si poddaní. A alchymisté takové příběhy rádi notně přiživovali.

Ne každý si ale mohl dovolit zlatou lázeň, jako anglický král. A pro takové případy je tu Aurum potabile čili pitné zlato! Malý flakónek s touto tekutinou se vyplatí mít vždy při ruce, lektvar naplněný životem je totiž zázračný. Uvnitř se nachází silný líh a pár zlatých zrníček. Výsledek? Zahřeje a povzbudí. Naštěstí toxicita zlata není vysoká, takže měli jen boháči pořádně drahou stolici. Horší už bylo, když strůjci lektvarů šetřili a místo čirého zlata přidávali do nápoje díl rtuťového amalgámu. Ten už zabíjel.

Nesmrtelná teta? 

Podobné excesy se ale obvykle vysvětlovaly tím, že konzument „nebyl svým původem hoden“ daru věčného života. S postupem času nabírají variace pitného zlata na obrátkách. Na francouzském dvoře se v 16. století pravidelně popíjí roztok chloridu zlata a dietyléteru. Ano, i to je dost smrtící kombinace. Ale uvěřit bylo snadné: podívejte se třeba na královu milenku a učitelku jeho dětí Dianu de Poitiers. Dožila se 66 let, ale pořád vypadala jako mladá laňka. I když trochu přiotrávená. Lidé od dvora věřili, že zlato je všelék na všechny neduhy. Od záchvatů šílenství, přes úplavičný průjem po epilepsii. K pití zlata ve vodě se přiznal i portugalský papež, Jan XXI. Vatikánského stolce si moc neužil, ale o peníze nouzi evidentně neměl. 

TIP: Nesmrtelný alchymista a kámen mudrců: Kdo byl tajemný Nicolas Flamel?

Dvorní felčaři Jean Beguin a Christophe Glaser nám také zanechali originální postup pro výrobu „oživujícího zlatého tonika“. Pokud byste si jej chtěli připravit doma, budete potřebovat nejen pořádnou porci zlata, ale i stříbro, měď, železo, ocel a trochu olověných pilin. To vše je třeba vylouhovat v první moči novorozence. Smíchejte roztok s bílým vínem, listy fenyklu, trochou lidské krve, vaječným bílkem a mateřským mlékem. Pak už stačí jen nechat šest dní odležet, scedit a může se podávat. Na zdraví!

Reklama

Další články v sekci

Reklama

Reklama

Aktuální články

Věda
Historie
Reklama

Magnetické pole Jupiteru. Vlevo měsíc Io.

Vesmír

Mexické tučnice většinou tvoří dva typy růžic – letní masožravé a zimní s kratšími, sukulentními listy, díky nimž rostlina přečkává suché období. Listy zimních růžic jsou křehké, snadno se odlomí a jednotlivé listy jsou pak schopné zakořenit. Některé druhy mají báze listů zapuštěné v zemi, a tak se chrání před vyschnutím či v suchém ročním období vytvářejí pod povrchem země šupinaté cibulky.

Květy tučnic jsou opylovány hmyzem. Semena těchto rostlin jsou jemná, mají strukturovaný povrch. Ve vodě se díky tomu na jejich povrchu drží bubliny, které semena nadnášejí a umožňují jejich šíření pomocí menších i větších vodních toků. Na snímku Tučnice ocasatá (Pinguicula moranensis). Snad nejznámější, často pěstovaný druh tropické tučnice

Příroda
Zajímavosti

Nové časopisy Extra Publishing

RSSInzerceO serveru (Redakce)Partnerské weby
© Extra Publishing, s. r. o. 2007–2011. ISSN 1804-9907