Agitace místo střelby: Podoby propagandy ve španělské občanské válce
I když v každém konfliktu sloužila cílená osvěta k podpoře vlastních zájmů a podrývání nepřátelské morálky, ve 20. století se stala neodmyslitelnou součástí boje proti nepříteli. Válka na Pyrenejském poloostrově je toho jasným důkazem.
Ve španělské občanské válce využívaly propagandu obě strany, ovšem republikáni měli mnohem širší mezinárodní ohlas, a i když nakonec válku prohráli, jejich revoluční nadšení doznívalo ve světě ještě dlouho. Ze začátku tahali zastánci republiky na poli propagandy za kratší konec provazu, jelikož se mezinárodní společenství snažilo uvrhnout zemi do izolace. Západní státy se obávaly revolučních mas, jež by mohly oživit levicová hnutí v Evropě, a nechtěly se zaplést do politicky nepřehledné situace.
Pomoc od diktátorů
Ideologické rozvrstvení obou znepřátelených politických frakcí před vypuknutím války jasně určilo i zdroje jejich podpory. Zatímco na straně republikánů stáli socialisté, částečně někteří leví liberálové, dál komunisté, trockisté a anarchisté, vojenská junta frankistů získávala podporu hlavně od fašistických, nacistických a církevních kruhů. Obě strany se snažily si naklonit světové veřejné mínění hned od začátku bojů přehnanými nebo zcela vymyšlenými zprávami.
Frankisté využívali strachu katolických věřících z revolučních lidových mas, hrozících likvidací církve, a proto zveřejňovali zprávy o vypalování kostelů a znásilňování jeptišek. Pro obyvatele Německa a Itálie žijící tou dobou v režimu diktatury byly zase určeny články o vládnoucí anarchii v republikánských městech, zavádění komun a likvidaci soukromého vlastnictví.
Na straně vzbouřenců se stal brzy jediným vůdcem generál Franco. Tento budoucí diktátor si rychle našel cestu k Hitlerovi a Mussolinimu, již mu slíbili vojenskou podporu i přes uvalené sankce. I když v obou zemích měly komunistické a socialistické strany bohatou historii, v druhé polovině 30. let byly zahnány do ilegality nebo neměly žádný vliv.
Nacistická propaganda měla obrovské možnosti a plně je také využila ve prospěch frankistů. Hitler odeslal do Španělska Legii Condor, což byla navzdory různým politickým výmluvám jednotka Luftwaffe s pravidelným zásobováním a pozemním zabezpečením. Stroje však neměly německé výsostné znaky a propaganda je v týdenících zobrazovala jako dobrovolníky.
Ve Stalinově objetí
Republikáni byli na začátku války ve složitější situaci, protože je kvůli evropské politice neintervence podporovalo pouze vzdálené Mexiko. Zatímco se fašisté a nacisté snažili zajistit diktaturu, Sovětský svaz naopak viděl možnost založení další socialistické země v Evropě, což by značně oslabilo pozici Velké Británie a Francie. Do země začali proudit z celého světa reportéři a umělci, kteří měli blízko k levici, i když mnozí z nich později zažili velké zklamání.
Výraznou část republikánské propagandy tvořila 3. internacionála, sdružující komunistické strany řady zemí včetně Československa. Sjezdy této organizace, tvrdě řízené sovětskými bolševiky, probíhaly v Moskvě a její politika směřovala k zavedení rudé nadvlády ve světě. Republikáni zde nalezli všemožnou pomoc od finanční podpory přes verbování bojovníků až po tisk knih a výrobu filmů.
Sovětský svaz samozřejmě sledoval vlastní cíle a tvrdě likvidoval anarchisty a další levicové síly, jež nesouhlasily se stalinistickou frakcí. Republikáni vydávali pro interbrigadisty vlastní noviny v několika jazycích, protože jen málokdo z nich uměl číst ve španělštině. Pro Čechoslováky byla k dispozici „slovanská“ verze, určená také pro Jugoslávce.
Bojujeme za Prahu
V Československu již od prvního dne války drtivě vítězila republikánská propaganda. Ve Španělsku měly proběhnout Lidové hry, jež měly tvořit protiváhu olympijských her v Berlíně s jasně nacistickým podtextem. V zemi tak byla řada levicových sportovců a novinářů, z nichž někteří vstoupili přímo do mezinárodních brigád nebo aspoň psali články na podpoření republikánské věci. Mezitím u nás začaly vznikat humanitární organizace v čele s Výborem pro pomoc demokratickému Španělsku, za jejichž činností stála i řada tehdejších významných osobností. Za frankisty stály pouze fašistické a katolické organizace, jež však měly nesrovnatelně menší vliv na veřejné mínění.
I přes rozšiřující se působnost rozhlasu a filmu měly v Evropě největší vliv na veřejnost noviny, časopisy a plakáty. Všechny tyto možnosti využívaly levicové organizace velmi účinně. Známí výtvarníci, jako Adolf Hoffmeister nebo František Bidlo, vytvořili řadu karikatur zobrazujících generála Franka a hrůzy občanské války. Zakladatel již zmíněného výboru Emanuel Voska se stal také redaktorem časopisu Španělsko, kde se mohli čtenáři seznámit s republikánským pohledem na válku.
Kromě toho zde byly prezentovány veřejné sbírky. Čechoslováci provozovali z těchto zdrojů ve Španělsku polní nemocnici a také se snažili zajistit péči o válečné sirotky. Odvrácená strana boje republikánů, tedy jejich bratrovražedné spory a nadvládu komunistů, samozřejmě nikde prezentovány nebyly.
Přímo z fronty také přijížděli přímí účastníci, kteří na řadě přednášek vykreslovali veřejnosti bojující zemi v poněkud růžových barvách lidové jednoty odporu. Situaci samozřejmě využívali i komunisté, kteří se snažili ukázat občanskou válku jako boj proti nastupujícímu nacismu. Odtud také pochází známé heslo: „U Madridu se bojuje i za Prahu.“
Naše vláda činnost těchto výborů a spolků nijak neomezovala ani nebránila cestám reportérů a budoucích interbrigadistů. Republikánská propaganda v Československu tak nerušeně pokračovala až do konce občanské války, i když v roce 1938 zájem o ni mezi občany upadal kvůli narůstajícím hrozbám ze strany nacistů.
Další články v sekci
Moudrost lidstva v plamenech: Kdo opravdu zničil slavnou knihovnu v Alexandrii?
Rozsáhlé regály naplněné popsanými svitky papíru zachvátil oheň. Dlouhá staletí pracně sbírané dokumenty byly navždy ztraceny. Kdo za ničivý požár knihovny v Alexandrii mohl? A došlo k němu vůbec, nebo je vše jen staletími zažitý mýtus?
Knihovna není jen studnicí vědění posbíraného předchozími generacemi i současníky, je to také centrum intelektuálního života. Zvyšuje prestiž místa, kde se nachází, a přitahuje intelektuály a učence. Proto u zrodu mnohých z nich stáli slavní panovníci a vládci. U kořenů jedné z těch nejznámějších vůbec – alexandrijské knihovny – stál nejspíše vojevůdce Alexandra Velikého Ptolemaios I. Soter (asi 323 – asi 283 př. n. l.). Ten se po smrti slavného makedonského krále stal faraonem a vládcem Egypta a buď přímo on sám, nebo některý z jeho potomků inicioval i založení velké knihovny. A doba podobnému počinu přála.
Sbírka všeho poznání
Prvním významným předpokladem se stal politický a ekonomický úpadek Atén. Někdejší centrum evropské vzdělanosti, v němž před několika desetiletími působily osobnosti jako Sokrates či Platón, intelektuálové postupně opouštěli a hledali nová místa působení. Alexandrie jakožto moderní a bohaté město na břehu Středozemního moře se jako nové intelektuální centrum přímo nabízela. Egypt také skýtal bohaté zdroje papyru – klíčové komodity pro tvoru psaných textů –, a v neposlední řadě šli šíření vzdělanosti ve své zemi vstříc i noví vládci země.
Ptolemaiovci nechali v Alexandrii vybudovat rozsáhlý komplex budov nazvaný Museion. V něm se nacházela nejen knihovna samotná, ale také rozsáhlé zahrady, přednáškové sály, prostory pro diskuse i společné stolování. Učenci působící v Museionu dostávali plat ze státní pokladny a měli také nárok na bezplatné ubytování a stravu. Záhy se tak na místě začala shromažďovat pestrá komunita vzdělanců, mezi něž patřily i největší osobnosti své doby jako otec geometrie Euklides, astronom a geograf Erastothenes (který jako první spočítal obvod Země) a na čas i slavný matematik a fyzik Archimédes.
Ptolemaiovci také vyslali své agenty do všech koutů tehdejší civilizace – především však do Atén a na Rhodos – aby skupovali co nejvíce knih a svitků od jakýchkoliv autorů na jakákoliv témata. Také každá loď, která připlula do Alexandrie, musela zapůjčit své texty, které poté učenci v Museionu opisovali a kopie zařazovali do knihovny. Nakonec tak vznikla nevídaná sbírka čítající podle dobových autorů až 700 000 svitků (soudobí historici však toto číslo považují za značně nadhodnocené). Tradovalo se dokonce, že se v knihovně nachází „všechno dostupné poznání světa“. Po desetiletích rozkvětu ale přišel náhlý úpadek.
Římané přicházejí
O tom, co se vlastně s monumentální knihovnou stalo, se dodnes spekuluje a existuje hned několik rozšířených teorií. Podle té první lehly sbírky knih a svitků popelem během Caesarova afrického tažení a jeho války s Ptolemaiem XIII. (bratrem slavné Kleopatry). Tehdy se ve městě odehrálo několik bitev, během nichž došlo i k velkému požáru. Řecký letopisec Plútarchos píše: „Když se nepřítel pokusil přerušit jeho [Caesarovo] zásobování po moři, byl nucen odvrátit toto nebezpečí zapálením svých lodí, plameny se poté rozšířili do doků a zničily velkou knihovnu.“
Další starověcí autoři však tuto událost popisují trochu jinak, či o ní úplně mlčí. Cassius Dio například píše o požáru, který zničil přístavní budovy včetně skladiště knih. Marcus Lucanus zase poznamenává, že shořelo několik domů poblíž moře. Navíc geograf Strabón popisuje svoji návštěvu Museionu okolo roku 20 př. n. l.
Soudobí badatelé jsou si tak téměř jisti, že Caesar za zničením slavné alexandrijské knihovny nestál. „Mezi dnešními historiky převládá názor, že hlavním dějištěm událostí byl přístav, a že byl možná zničen některý ze skladů, kde se skladovaly svitky a knihy určené k opisu,“ shrnuje britský historik a knihovník Richard Ovenden. Pravdou ovšem je, že v následujících staletích knihovna téměř mizí z historických pramenů, a pokud dále existovala, její věhlas zcela jistě výrazně poklesl.
Křesťané, muslimové...
Další rozšířená verze dává vinu za zničení alexandrijské knihovny Kristovým následovníkům. Na konci 4. století došlo ve městě ke tvrdým střetům mezi věřícími vedenými patriarchou Theofilem a příznivci pohanských a filozofických učení. Během rozsáhlé série útoků přitom křesťané údajně zlikvidovali knihovnu i se všemi texty a povraždili velkou část jejich strážců včetně slavné matematičky a filozofky Hypatie.
Příběh má však opět několik zásadních mezer. Ke zmíněným nepokojům sice skutečně došlo, cílem fanatických křesťanů však nebyl Museion, ale Serapeum – oddělený chrám spravovaný především novoplatónskými filozofy. Většina dobových pramenů navíc žádné velké ničení knih a svitků nezaznamenává. Zůstává tak otázkou, zda v této době ještě nějaká knihovna existovala. Někteří soudobí historici jsou však přesvědčeni, že se do Serapea po začátku letopočtu přesunula část literárních sbírek původní knihovny, a ty potom nepochybně byly zničeny během tohoto útoku.
Poslední příběh klade zničení knihovny ještě o čtvrt tisíciletí později. V roce 642 dobyla Alexandrii muslimská armáda vedená chalífou Omarem. Ten údajně nařídil likvidaci rozsáhlých literárních sbírek se slavným odůvodněním, že „souhlasí-li s Koránem, jsou zbytečné, nesouhlasí-li s ním, jsou nebezpečné“. Svitky a knihy potom měly posloužit za palivo v městských lázních, kde je během šesti měsíců všechny spolykaly plameny.
Také o této verzi většina současných historiků pochybuje a poukazuje na to, že se objevila až s několikasetletým zpožděním. Historička Diana Deliová tak tvrdí, že: „Omarovo údajné zavržení pohanské a křesťanské moudrosti si možná vymyslely konzervativní muslimské autority jako morální vzor pro věřící v pozdějších nejistých dobách...“
... nebo postupný úpadek?
Moderní badatelé se tak kloní k o něco méně dramatickému vysvětlení zániku největších sbírek vědomostí té doby. „Rozkvět alexandrijské knihovny se zastavil souhrou několika nepříznivých faktorů: jednak pro neschopnost udržet krok s technologickým pokrokem, dále kvůli ochabujícímu státnímu patronátu, který byl podstatný pro založení, ranou historii i slávu této instituce. A konečně je pravděpodobné, že komplex postihly požáry a další katastrofy, po nichž už nedošlo k obnovení nebo doplnění sbírek,“ vysvětluje historik Richard Ovenden.
K teorii postupného úpadku se kloní i profesor Stanfordské univerzity Reviel Netz: „Ke ztrátám starověké literatury docházelo pozvolna. Každá další generace si některé knihy opsala a jiné nikoliv... k žádné jednorázové katastrofě nedošlo. A nakonec ani jeden totální požár by neměl na znalosti lidstva až tak zásadní dopad, knihoven bylo vždy mnoho.“
Další články v sekci
Kolik je hodin na Marsu? Vědci konečně spočítali, jak rychle běží marsovský čas
Jak rychle plyne čas na jiné planetě a proč na tom vůbec záleží? Nový výzkum odhaluje, že Mars má vlastní tempo, které může ovlivnit navigaci, komunikaci i sny o jeho osídlení.
Na Zemi bereme přesný čas jako samozřejmost. Díky atomovým hodinám, družicím GPS a rychlým komunikačním sítím víme na miliontiny sekundy, kolik je hodin. Jenže jak už před více než stoletím ukázal Albert Einstein, čas neběží ve vesmíru všude stejně. Záleží na gravitaci a také na pohybu – a právě to komplikuje snahu sladit hodiny nejen na Zemi, ale i mezi planetami. Pokud má lidstvo jednou kolonizovat Mars, musí si položit zdánlivě jednoduchou otázku: jak rychle vlastně na rudé planetě plyne čas?
Jak jde čas na Marsu?
Základní parametry času na Marsu se od Země na první pohled liší. Den na rudé planetě, tedy doba, za jakou se otočí kolem své osy, je o 40 minut delší než na Zemi. U délky roku čili jednoho oběhu kolem Slunce je to ještě mnohem výraznější. Rok na Marsu trvá 687 dní. Pro vědce je ale zásadní zjistit, jak se liší sekunda na Marsu od sekundy na Zemi.
Do nelehkého úkolu se jako první pustili fyzici amerického Národního institutu standardů a technologie (NIST). Zjistili, že hodiny na Marsu jdou v průměru rychleji o 477 mikrosekund za jeden pozemský den. Vzhledem k výstředné dráze Marsu a působení gravitace dalších těles Sluneční soustavy se ale tato hodnota může v průběhu roku snižovat i zvyšovat až o 226 mikrosekund. Závěry pozoruhodného výzkumu uveřejnil odborný časopis Astronomical Journal.
Podle obecné teorie relativity běží čas pomaleji tam, kde je gravitace silnější a Mars má přibližně pětkrát slabší povrchovou gravitaci než Země, takže jeho hodiny běží rychleji. Jenže do hry vstupují i další faktory: rychlost oběhu planety, a především gravitační vliv Slunce, Země, Měsíce i obrů typu Jupiteru a Saturnu. Zatímco Země a Měsíc mají poměrně stabilní dráhy (čas na Měsíci běží konzistentně o 56 mikrosekund denně rychleji než na Zemi), Mars se pohybuje po výrazně excentričtější dráze, což způsobuje větší časové výkyvy.
Výpočet tak nebyl jednoduchý. Fyzici z NIST museli zvolit referenční bod na povrchu Marsu – obdobu hladiny moře na Zemi – a zkombinovat dlouholetá data z marsovských misí s Einsteinovými rovnicemi. Jak sami přiznávají, šlo o velmi složitý problém, kde se místo jednoduché dvojice těles řeší hned čtyři: Slunce, Země, Měsíc a Mars.
Čas pro meziplanetární budoucnost
Proč to celé podstupovat kvůli zlomkům mikrosekundy? Odpověď zní: komunikace a navigace. Moderní sítě, jako je 5G, vyžadují synchronizaci s přesností lepší než desetina mikrosekundy. Pokud má jednou vzniknout „internet Sluneční soustavy“ nebo přesné navigační systémy pro cestu na Mars, bez dokonale sladěných hodin to nepůjde.
Znalost marsovského času je proto důležitým krokem k budoucím misím, ať už robotickým, nebo lidským. Zároveň má ale i hlubší vědecký význam. Poprvé totiž přesně víme, jak se relativita času projevuje na jiné planetě. Jak říkají samotní fyzici z NIST, nejde jen o praktickou technologii, ale i o test a rozšíření Einsteinových teorií.
Další články v sekci
Plazí sexmise: Rostoucí teploty ohrožují budoucnost plazích populací
Změny klimatu nepředstavují výzvu jen pro lidstvo. Vyšší teploty zásadním způsobem ohrožují rovnováhu pohlaví mořských želv, krokodýlů a dalších teplotně citlivých plazů.
Pod nočním hvězdným nebem severního Kypru se plazí mořská želva, aby zde do písku nakladla svá vejce. Ze snůšky čítající okolo stovky vajec se po 60 dnech vylíhnou její potomci. Želví matka se ale nejspíš nikdy nedozví, že většina jejích potomků budou samice.
Podobně jako u želv, i u krokodýlů, některých druhů ještěrek nebo třeba novozélandských hatérií neurčuje pohlaví vylíhnutých potomků genetika, nýbrž teplota. Pro mořské želvy platí, že při cca 29 °C panuje mezi počtem vylíhnutých samců a samic rovnováha. Při teplotách nad 33 °C se ale rodí převážně samice. U krokodýlů je tomu naopak – při vyšších teplotách se rodí více samců.
Plazi na pokraji pohlavní krize
Mechanismus, který ovlivňuje pohlaví vylíhnutého jedince je pro vědce do značné míry stále záhadou. Víme ale, že i malé rozdíly ve střední inkubační teplotě rozhodují, zda se z vejce vylíhne samec nebo samice. Želví embryo zaznamenává okolní teplotu speciálními čidly v mozku. Při různých teplotách jsou odlišně aktivovány geny zodpovědné za produkci samčích nebo samičích hormonů a odlišné hladiny hormonů pak „přehodí výhybku“ při vývoji pohlavních orgánů směrem ke vzniku samice nebo samce.
Biologové pozorují, že některé druhy se na rostoucí teploty a změny klimatu částečně adaptují – želvy začínají klást vejce dříve, aby inkubace probíhala v chladnějším písku. Některé druhy ještěrek mění kromě času snůšky i hloubku svých hnízd. Tyto adaptace ale mají své limity: nestabilní pláže, horký písek nebo omezený prostor na ostrovech přirozeně omezují možnosti plazů.
Příkladem je hatérie novozélandská (Sphenodon punctatus), relikt starý čtvrt miliardy let, přežívající pouze na malých novozélandských ostrovech. Vysoké teploty pro tento druh zásadně mění poměr narozených samců a samic a populace na North Brother Island se v posledních letech stává převážně samčí.
Důležitou roli u plazů hraje i dlouhá doba, než dosáhnou reprodukčního věku. Aligátoři dosahují reprodukčního věku v 16 letech a mořské želvy dokonce až kolem čtyřicítky. Jediný teplý rok tak může mít na plazí populaci extrémně dlouhodobé dopady. Globální oteplování podle biologů hrozí drastickým narušením rovnováhy pohlaví u plazů, což spolu s dalšími tlaky – ztrátou přirozeného prostředí a znečištěním – může ohrozit tyto miliony let staré linie plazů.
Další články v sekci
Výstražná aplikace AllergE varuje před nastupujícím anafylaktickým šokem
Nové zařízení vyvinuté odborníky ze Saúdské Arábie dokáže detekovat protilátky v krvi alergiků a varovat je před možným nástupem nebezpečného a potenciálně smrtícího anafylaktického šoku.
Když se alergik setká s alergenem, může se u něj rychle rozvinout extrémní forma alergické reakce – anafylaktický šok. Jde o život ohrožující stav, kdy bílé krvinky uvolní velké množství histaminu a dalších bioaktivních látek, které mohou vyvolat kopřivku, svědění, rozsáhlé otoky, dušení a značný pokles krevního tlaku.
Alarm pro anafylaktický šok
V účinné pomoci při anafylaktickém šoku hraje zásadní roli čas. Významným ukazatelem nastupujícího anafylaktického šoku je zvýšení hladiny protilátek IgE (imunoglobulin E) v krvi. Otázkou je, jak rychle zjistit, že se u někoho množství IgE zvýšilo, pokud možno jednoduše a bezbolestně.
Odborníci saúdskoarabské Technické a přírodovědecká univerzity krále Abdalláha (KAUST) vyvíjejí zařízení AllergE, které dokáže přes pokožku bezbolestně zjistit množství IgE v krvi člověka, jemuž by mohl hrozit anafylaktický šok. Jde o náplast pokrytou dutými mikrojehličkami, které jsou kratší než milimetr a tenčí než lidský vlas, propojenou s aplikací v chytrém telefonu. Když se náplast přitlačí k pokožce, polymerové mikrojehličky propíchnou pouze svrchní vrstvu kůže a nedosáhnou k nervovým zakončením. Uživatel tak vlastně píchnutí vůbec necítí.
Současně ale mikrojehličky dosáhnou do mezibuněčné intersticiální tekutiny (tkáňového moku), v němž se rovněž nachází zmíněné protilátky IgE. Z jejich obsahu je možné odvodit hladinu v krvi.
Když se tyto protilátky dostanou do mikrojehliček, setkají se speciálními molekulami DNA, které při kontaktu s IgE změní tvar a vyvolají tím elektrochemický signál. Zařízení AllergE je podle vývojářů úžasně citlivé, asi stonásobně citlivější než většina dnes používaných metod. Vývoj a fungování tohoto zařízení popisuje studie, kterou uveřejnil odborný časopis ACS Materials Letters.
Další články v sekci
Vědci radí: Co dělat, aby mozek nezlenivěl a podával maximální výkon
Mozek je jako sval – pokud ho netrénujete, ochabne a přestane sloužit. Odpověď na otázku, jak zabránit jeho zlenivění a posílit odolnost vůči degenerativním chorobám, zní překvapivě jednoduše: Stačí ho každý den přimět, aby se alespoň trochu namáhal.
Neurovědec Aleš Benjamín Stuchlík z Fyziologického ústavu Akademie věd ČR zdůrazňuje, že trénink mozku by měl pro všechny znamenat každodenní samozřejmost. „Kdy začít? Dobrá otázka. Odpověď zní ‚okamžitě‘,“ radí a doporučuje pestrý a pravidelný trénink, který vás bude bavit. Z účinných metod vyjmenovává paměťové testy, doplňovačky, křížovky, sudoku a osmisměrky. Důležitá je však podle něj také sociální interakce a efektivní práce se stresem.
Zpívat, cvičit, dobře jíst
Stuchlík dál upozorňuje na negativní vliv chytrých telefonů na paměť. Radí proto jejich používání omezit a místo toho se věnovat aktivitám, jež mozek stimulují a podporují jeho zdraví. Zahraniční studie potvrzují pozitivní dopad takového tréninku na kognitivní funkce. Například výzkum publikovaný v International Journal of Geriatric Psychiatry zjistil, že hra na hudební nástroj či zpěv zlepšují paměť a schopnost řešit problémy u dospělých nad čtyřicet let.
Další studie ukazují, že pravidelné fyzické cvičení jako aerobik nebo jóga podporují kognitivní funkce, včetně paměti a zvládání složitých úkolů. Nejen mentální, ale i fyzická aktivita má kladný vliv na tzv. neuroplasticitu neboli schopnost mozku adaptovat se na proměnlivé podmínky. „Mozek tvoří z šedesáti procent tuk, což z něj činí nejtučnější orgán v těle,“ popisuje neurolog Kapil Sachdeva z institutu Northwestern Medicine. „Lipidy hrají v jeho výkonu naprosto klíčovou roli, proto je důležité doplňovat mentální a fyzickou aktivitu stravou s obsahem zdravých tuků,“ dodává.
Pomůže vám trénink?
„Mentální cvičení“ představuje moderní pojem a více či méně důvěryhodní neurokoučové slibují při jeho využívání vše – od zlepšení paměti po rychlejší myšlení, bryskní řešení zapeklitých problémů nebo vyšší inteligenci. Není divu, že se z něj stal miliardový byznys. Jak ovšem aktivity, jež „garantují“ zlepšení kognice, skutečně ovlivňují mentální kapacitu? Na to se rozhodla přijít britská BBC ve spolupráci s vědci z Cambridge University, v čele s Adrianem M. Owenem.
Přes jedenáct tisíc lidí se zúčastnilo šestitýdenní online studie, kdy alespoň třikrát týdně plnili nejrůznější úkoly zaměřené na paměť, soustředění, logiku či prostorové schopnosti. Rozdělili se do tří skupin, přičemž skupina A trénovala logické myšlení, plánování nebo řešení problémů, zatímco „béčko“ se orientovalo na krátkodobou paměť, matematické dovednosti, pozornost a prostorové vnímání. Kontrolní skupina pak odpovídala na náhodné vědomostní otázky bez kognitivního tréninku. Na začátku i na konci studie prošli dobrovolníci tzv. benchmarkovými testy, měřícími obecné kognitivní schopnosti jako paměť, logiku nebo učení. A výsledky výzkumníky překvapily.
„Účastníci se výrazně zlepšili v úkolech, které přímo trénovali, přičemž čím víc cvičili, tím lepší byli,“ potvrzuje Owen. „Pokrok se však nepřenášel na netrénované úkoly. Nenastalo tedy žádné ‚všeobecné posílení mozkových schopností‘.“
Kontrolní skupina, jež neprováděla systematický trénink, zaznamenala v testech téměř stejný posun jako ty trénované. Šlo tedy spíš o vliv opakovaného testování než o skutečný rozvoj kognitivních schopností. „Zlepšení v rámci konkrétních úloh je reálné,“ dokládá Owen. „Pokud budete často luštit sudoku, zlepšíte se v něm. Jestli ale doufáte, že se díky luštění křížovek budete například snáz soustředit v práci nebo rychleji chápat nové souvislosti, tak vás musím zklamat.“
Předmět sporu
Navzdory tvrzením influencerů a koučů zůstává účinnost mentálního tréninku předmětem sporu. Studie ukazují, že obecné kognitivní schopnosti jako inteligenci či kapacitu pracovní paměti lze takto zlepšit jen minimálně, nebo vůbec. Psycholog Fernand Gobet navíc dodává, že je učení silně specifické pro danou oblast a schopnosti získané v jedné z nich se jen těžko přenášejí do jiné. Metaanalýzy zabývající se různými druhy tréninku – například formou videoher, hudby nebo šachu – ukazují, že výsledky ovlivňuje rozdílná metodika měření a náhodné odchylky ve výběru vzorku.
Za novodobého „průkopníka“ mentálního cvičení lze považovat amerického psychologa Shawna Greena, který v roce 2019 využil štědřejší financování výzkumu a představil zbrusu novou metodologii zkoumání mentálního cvičení. Důležitý a současně opomíjený pojem představuje tzv. transfer, tedy přenos získaných dovedností z jedné oblasti do druhé. Rozlišujeme přitom dva druhy: Při blízkém transferu nastává zlepšení ve více velmi podobných kognitivních oblastech, což se testuje například posloucháním posloupnosti písmen a rozhodováním, zda se aktuální písmeno shoduje s předchozím. Obojí vyžaduje zapojení pracovní paměti, liší se jen formát. Při vzdáleném transferu pak dochází ke zlepšení ve více oblastech, jež spolu na první pohled nesouvisejí, například když trénink paměti vede ke zvýšení skóre v IQ testu.
Podle Greena přitom jedině prokázání vzdáleného transferu dokáže obhájit skutečný účinek mentálního tréninku: „Pouze pokud zvládne zlepšit kognici v několika nesouvisejících oblastech, dá se o něm říct, že je skutečně funkční.“ Přestože lze ovšem mnohé z jeho návrhů – například důraz na velikost testovacího vzorku, význam kontrolních skupin či exaktní terminologii – považovat za vědecky přesné, dopustil se Green ve svém výzkumu několika zásadních chyb. Ta hlavní spočívala v nesprávné definici kognitivního tréninku: Psycholog totiž odmítá připustit, že by kognici zlepšovaly činnosti jako hudba, šachy či hraní videoher. Ocitá se tím v rozporu s desítkami dalších studií, jež dané aktivity s kognitivními přínosy prokazatelně spojily. Kdo má tedy pravdu?
Hudba jasně vítězí
Studie z roku 2024, publikovaná v International Journal of Geriatric Psychiatry, závěry amerického psychologa vyvrací a přináší fascinující poznatky o tom, jak hudba pomáhá udržet mozek v kondici. Odborníci sledovali více než tisícovku dospělých starších čtyřiceti let, s průměrným věkem osmašedesát roků, aby zjistili, které volnočasové aktivity prospívají kognitivním schopnostem nejvíc. A hudba – ať už zpěv, hra na hudební nástroj, nebo pouhý poslech – ze studie vyšla jako jasný vítěz.
„Lidé, kteří se hudbě věnují celý život, dosahují v paměťových testech, v rychlosti mentálního zpracování a v efektivitě řešení problémů znatelně lepších výsledků než ti, kdo s ní nemají zkušenost,“ potvrdila neuroložka Gaia Vetereová. „Nejvýraznější vliv na paměť a exekutivní funkce, tedy schopnost plánovat a řešit složité úkoly, měla hra na klávesové nástroje,“ uvedla Anne Corbettová z University of Exeter. Paměť zlepšovala také hra na dechové nástroje, zatímco zpěv vedl k lepšímu zvládání komplikovaných úkolů.
Důvod je přitom podle vědců jednoduchý – hraní a čtení not představují komplexní mentální činnost, která mozek intenzivně stimuluje. „Vytváří se tak hustší síť nervových spojení, podobně jako když se učíme nový jazyk nebo se věnujeme mentálním tréninkovým hrám,“ přibližuje Corbettová.
Kde slova selhávají
Proč hudba tak dobře funguje? Protože v mozku aktivuje rozmanité oblasti, od sluchových center přes regiony spojené s pamětí a pozorností až po centra pohybu a emocí. Podařilo se prokázat, že u pacientů s Alzheimerovou chorobou přetrvává hudební paměť i v pokročilých stadiích onemocnění, kdy jiné druhy paměti nenávratně mizí. Lidé, kteří ztratili schopnost mluvit, tedy mohou stále rozpoznávat známé melodie, nebo dokonce hrát na nástroj ovládaný v mládí.
„Hudba má v péči o lidi s demencí unikátní sílu. Dokáže se dotknout hlubokých vrstev paměti, pomáhá navazovat kontakt tam, kde slova selhávají, a vrací pacientům pocit identity. I když je před námi ještě kus cesty, hudba se zdá být tím pravým, co propojí svět nemocných s naším – lidským, vnímavým a plným melodií,“ napsal v roce 2013 indický akademik Balakrišnan Nair a předznamenal tak rozsáhlý výzkum vlivu hudby na oddálení nástupu demence a dalších neurodegenerativních onemocnění, včetně Alzheimerovy či Parkinsonovy choroby.
Zázračný orgán
Mozek má podle vědců takřka neomezenou kapacitu. „Skládá se přibližně z šestaosmdesáti miliard neuronů,“ objasňuje Kapil Sachdeva. „Každý se přitom pojí s dalšími a dohromady utvářejí až kvadrilion spojení.“ Informace se navíc v mozku šíří impozantní rychlostí paž 120 metrů za sekundu. Tvrzení, že využíváme jen desetinu mozkové kapacity, je pověra. „Používáme ho celý, i když spíme,“ potvrzuje neurolog.
„Kousek jeho tkáně o velikosti zrnka písku obsahuje až sto tisíc neuronů a miliardu synapsí. Mozek navíc pracuje s výkonem přibližně dvaceti wattů, což by stačilo k napájení žárovky.“ Aby tedy klíčový orgán zvládl vše obsloužit, nesmí ve své aktivitě ani na okamžik polevit.
Další články v sekci
Vyřešení záhady? Arménské „dračí kameny“ by mohly souviset s dávným kultem vody
Šest tisíc let staré arménské „dračí kameny“ možná nebyly záhadnými symboly ani hraničními značkami, ale monumentálními totemy prastarého kultu, který v drsných horách uctíval životodárnou vodu.
V arménských horách jsou na vysoko položených vulkanických svazích a pastvinách, v místech, kde nejsou stopy po dávném osídlení, roztroušené takzvané „dračí kameny“ – mohutné, opracované a rytinami zdobené monolity, jejichž stáří se odhaduje na zhruba šest tisíc let. Archeologové se po celé 20. století dohadovali, k čemu měly dračí kameny sloužit a jaký byl jejich smysl.
Každý dračí kámen je opracovaný ze všech stran, s výjimkou jejich spodní části. Podle vědců to jasně ukazuje, že původně stály zaražené svou spodní částí do země. Některé připomínají natažené hovězí kůže, jiné zase stylizované ryby. Každopádně muselo být velmi náročné je vyrobit a dopravit na místo určení.
Dračí kameny a kult vody
Výzkumný tým Jerevanské státní univerzity a Institutu archeologie a etnografie nedávno vůbec poprvé detailně analyzoval prostorové rozmístění 115 známých dračích kamenů. Podle vědců dračí kameny neoznačovaly území a ani nesouvisejí s mýty. Ukázalo se, že dračí kameny se prakticky ve všech případech vyskytují poblíž zdrojů vody, jako jsou horské prameny, vulkanické krátery nebo třeba prehistorické zavlažovací kanály a zřejmě původně přesně označovaly místa, kudy tekla voda.
Badatelé jsou na základě analýz přesvědčeni, že dračí kameny s jejich zpracováním a umístěním v obtížně dostupném vysokohorském prostředí, souvisejí s kultem, pro který byla svatá samotná voda. Výsledky výzkumu uveřejnil odborný časopis npj Heritage Science.
Vědci ve své studii pracují s tezí, že dračí kameny sloužily jako totemy pro uctívání vody. Podle radiokarbonového datování byly některé z kamenů umístěny k vodě již před 6 200 lety čili v době měděné. Znamená to, že jsou výrazně starší než podobná nejznámější díla megalitických kultur v Evropě. Britský Stonehenge je například o zhruba 1 000 let mladší.
Další články v sekci
Spartakus nebyl první: Kdo byli předchůdci slavného gladiátora a vzbouřence?
Existuje míra, do níž lze otroctví snášet. Po jejím překročení však už touhu po svobodě neudrží žádný meč ani strach. Spartakus nebyl první, kdo se vydal po nejisté cestě za svobodou. Před ním zkusilo štěstí mnoho odvážlivců.
Spartakovo povstání nebylo jediným, se kterým se Římané museli potýkat. Všechny pokusy postavit se centrální moci však končily stejně: stovky, ba tisíce přeživších povstalců čekala trýznivá smrt. K prvnímu organizovanému povstání, proti němuž vládnoucí moc poslala armádu, došlo v roce 199 př. n. l. v Setii (dnešní Sezze asi 65 km jižně od Říma).
Tehdejší konzul Lucius Cornelius Lentulus rebelii potlačil a nechal popravit pět set jejích účastníků. O pět let později se vzbouřili otroci v Etrurii. Po porážce stihl všechny povstalce krutý, ale tehdy běžný trest – do jednoho byli ukřižováni. A už kolem roku 180 př. n. l. se museli Římané vypořádávat s dalším povstáním, tentokráte v jihoitalské Apulii. Smrtí ho zaplatilo sedm tisíc vzbouřenců.
Otroci vládnou Sicílii
K vážnějšímu povstání došlo v roce 136 př. n. l. Po druhé punské válce (218–201 př. n. l.), proslulé Hannibalovým tažením do Itálie, vtrhli na Sicílii spekulanti z Říma a skupovali za nízkou cenu pozemky poražených nepřátel. Dříve totiž byla Sicílie v rukou Kartaginců. K obdělávání rozsáhlé a nově nabyté půdy využívali majitelé práce otroků. Prý tehdy kupovali otroky v celých houfech. Zacházeli s nimi tvrdě, otroci byli velmi zanedbaní a hladověli. Protože většinou pocházeli ze Sýrie, Thrákie a Galatie a hovořili jedním jazykem, nebylo pro ně těžké domluvit se na organizovaném odporu.
Vzpoura otroků měla svůj počátek v Henně na Sicílii, kde podle římského historika Diodora jakýsi boháč jménem Dámofilos zacházel s otroky neobyčejně krutě. Dámofilovi otroci se rozhodli ke vzpouře a přemluvili k ní i dalších čtyři sta otroků. Pak vtrhli do majitelova domu a všechny včetně kojenců povraždili. Smilovali se pouze nad Dámofilovými dcerami, které se k otrokům předtím chovaly soucitně.
Ke vzpouře se přidali další otroci, většinou Syřané, a zvolili si za svého vůdce Eunua. Toho považovali za proroka syrské bohyně Atargatis. Podle římského historika Flora měl Eunus ve věšteckém transu vyzývat otroky ke vzpouře. Aby boží pokyn dokázal, skryl v ústech ořech naplněný doutnající sírou a při lehkém výdechu vypouštěl mezi slovy plamen. Svými triky dal dohromady nejprve dva tisíce bojovníků. Když s nimi osvobodil otrocká vězení, dalo se jeho stoupence spočítat na šedesát tisíc.
Současně na jihu Sicílie propuklo povstání otroků pod vedením Kleóna z Kilíkie, který se k Eunuovi připojil a podřídil se mu. Otrokům se podařilo několikrát porazit římské legie a načas se stali pány většiny Sicílie. Jednalo se o první stát v dějinách lidstva, který vytvořili bývalí otroci. Eunus se prohlásil za krále Sicílie a nazval se Antiochem (podle seleukovského krále v Sýrii).
Nedobytná Henna
Otroci byli úspěšní také proto, že Římané byli tehdy zaneprázdněni válkou v Hispánii a pozemkovými reformami Tiberia Graccha. V roce 133 př. n. l. se na Sicílii s legiemi vypravil konzul Lucius Calpurnius Piso Frugi. Oblehl kolébku povstání Hennu, ale neuspěl. Nutno říci, že nebyl jediný, kdo si se sídlem v horách nevěděl rady. V raném středověku roku 859 trvalo Arabům dlouhých 31 let, než Hennu dobyli. Podobně dopadli i bojovní Normané, kteří pod Hennou strávili skoro čtvrt století, než ji v roce 1087 obsadili.
K obratu v takzvané první válce s otroky došlo v roce 132 př. n. l., kdy na Sicílii připlul se silnou armádou praetor Marcus Perperna. Ten oblehl Hennu, nechal město vyhladovět a dal vzbouřence ukřižovat. Po vítězství se spokojil s ovacemi, k nimž se sahalo, když poražený nepřítel nebyl pokládán za Římanům rovného. Zajatý vůdce Eunus pravděpodobně na cestě do Říma zemřel. Avšak inspiroval takřka celé Středomoří. V následujících letech podle Diodora propuklo jedno povstání otroků v samotném Římě a další v jihoitalské Kampanii. Otroci se bouřili i v řecké Attice, na egejských ostrovech Chios a také Délos, kde byl ohromný trh s otroky, a v pobřežních městech Malé Asie.
Druhá válka s otroky
V roce 104 př. n. l. vypuklo na Sicílii druhé povstání otroků. A nebylo o nic menší než Eunuovo. Podle římského historika Flora jakýsi pastýř jménem Athénión z Kilíkie zabil svého pána a utvořil z otroků vysvobozených z vězení bojovou jednotku. Spojil se s dalším vůdcem povstání Salviem, původně hráčem na flétnu, a dal dohromady vojsko podobné Eunuovu. Athénión se navlékl do purpuru, čelo si ozdobil královským diadémem a několikrát porazil římské vojsko.
Podle Flora byl Athénión mnohem krutější než Eunus: „Jako by se chtěl pomstít i za něj (Eunua), drancoval vesnice, města, osady ještě nelítostněji a s otroky nakládal podstatně krutěji než s pány, protože je měl za zběhy.“
Štěstí ho však opustilo, když v roce 100 př. n. l. Titus Aquilius odřízl otroky od přísunu zásob. Dohnal je tím do krajní nouze a pak zdecimované lehce pobil. Poražení otroci dávali před kapitulací přednost sebevraždám. Potupné smrti ukřižováním unikl i Athénión, kterého srocení vojáci roztrhali na kusy, když se o něj rvali jako o kořist. Do Spartakova povstání, jež způsobilo Římu ještě daleko větší škody, zbývalo dvacet sedm let.
V čem se povstání otroků lišila
Římský historik Lucius Annaeus Florus (74–130), jehož dějiny Říma byly hojně čteny ve středověku i později, srovnal první války proti otrokům s pozdějším Spartakovým povstáním. To se podle Flora od předchozích rebelií lišilo v první řadě tím, že proti legiím nestáli obyčejní otroci, ale k boji vycvičení gladiátoři. Všechny dřívější velké vzpoury se navíc odehrávaly mimo Itálii a jejich prvotní úspěch spočíval v nepřítomnosti silné armády v oblasti revolty. Itálie byla naopak plná legií, nicméně dlouho bez vojevůdce, který by nepodceňoval sílu Spartakova vojska.
Římané se také cítili zostuzeni, protože nedokázali na domovské italské půdě včas potlačit počátky revolty a dali gladiátorům příležitost stát se generály ohromného vojska.
Další články v sekci
Dobrá zpráva pro měsíční základnu: Zemská atmosféra proniká až na povrch Měsíce
Zemská atmosféra po miliardy let postupně uniká do vesmíru a její částice dopadají na povrch Měsíce. Mohlo by jít o dobrou zprávu pro budoucí kolonisty.
V měsíčním regolitu, který přivezi na Zemi astronauti z misí Apollo, vědci objevili překvapivě vysoké množství tzv. těkavých látek – například vody, oxidu uhličitého, helia, argonu nebo dusíku. Některé z těchto látek se na Měsíc dostávají prostřednictvím slunečního větru, jejich množství, zejména v případě dusíku, se ale na našeho souputníka nemohlo dostat jen tímto způsobem.
Už v roce 2005 přišli japonští vědci z Tokijské univerzity s tezí, podle které by mohla část těchto těkavých látek pocházet přímo ze Země, konkrétně z horních vrstev atmosféry. Předpokládali ale, že k tomu mohlo docházet jen v rané historii planety, kdy ještě Země neměla silné globální magnetické pole.
Měsíc jako archiv Země
Nová studie z Rochesterské univerzity ale ukazuje něco jiného. Tým vedený Shubhonkarem Paramanickem a profesorem Ericem Blackmanem pomocí počítačových simulací zkoumal dva scénáře: ranou Zemi se slabým magnetickým polem a silným slunečním větrem a moderní Zemi s pevným magnetickým polem a slabším slunečním větrem.
Výsledky simulací ukazují, že moderní podmínky jsou pro transport částic na Měsíc efektivnější. Magnetické pole totiž částicím nebrání, ale naopak vytváří „dálnici“, po které mohou cestovat až k Měsíci.
Vizualizace působení slunečního větru (žlutooranžové stopy) odnášejícího částice pozemské atmosféry (modře). Některé z těchto částic putují podél magnetických siločar Země (bílé) a dopadají na povrch Měsíce. (zdroj: University of Rochester , CC BY-SA 4.0)
V roce 2024 objevili vědci z Oxfordu v Grónsku 3,7 miliardy let staré horniny, které obsahovaly informace o magnetickém poli dávné Země. Analýza objevených minerálů ukázala, že tehdejší magnetické pole bylo srovnatelné s tím dnešním a částice z naší atmosféry tak mohly unikat do vesmíru a dopadat na Měsíc prakticky po celou historii Země.
Podobné „atmosférické sdílení“ se neomezuje jen na Zemi. Také Pluto ztrácí částice své řídké atmosféry, které jsou přitahovány jeho největším měsícem Charonem. Podobné procesy mohou probíhat i na jiných planetách, například na Marsu, který kdysi měl magnetické pole a hustší atmosféru.
Zjištění vědců by mohlo mít i praktické dopady. Díky miliardám let toku částic je možné, že se na Měsíci nahromadilo více těkavých látek, než odborníci až dosud předpokládali. Část z nich by mohla posloužit budoucím kolonistům nebo osádce plánované základny na Měsíci.
Další články v sekci
Slepá ulička se třemi křídly: Francouzský letoun Nieuport Triplane
Nad bojištěm se objevily trojplošníky britské a německé konstrukce. Poměrně málo se však ví, že vedle Londýna a Berlína se o koncepci se třemi křídly krátce zajímala i Francie, kde vzniklo několik prototypů řady Nieuport Triplane.
Ve druhé polovině roku 1915 vybojovalo císařské Německo díky jednoplošníkům Fokker série E se synchronizovanými kulomety jasnou nadvládu ve vzduchu. Letectva členů Dohody hledala odpověď a v roce 1916 dokázala situaci zvrátit, na čemž se podílely zejména nesmírně obratné dvouplošníky od firmy Nieuport. Francouzští konstruktéři se nebáli experimentů, takže začali zkoumat i designy s trojicí štíhlých křídel, od nichž si slibovali například zlepšení stoupavosti, stability a rozhledu z kokpitu.
Nezvyklá konfigurace
Gustave Delage, jenž pracoval jako hlavní konstruktér značky Nieuport, se začal zabývat myšlenkami na trojplošník nejpozději v roce 1915. Tehdy vytvořil nový systém vzpěr trojúhelníkového tvaru, který byl určen právě pro letoun se třemi křídly, a poté si podal žádost o patent na svůj vynález. Úřady mu jej schválily 10. ledna 1916 a v témže roce vznikl experimentální letoun, jenž tuto konstrukci využíval.
Jednalo se o derivát modelu Nieuport 10, tedy dvoumístný pozorovací stroj osazený rotačním motorem Le Rhône 9C (s výkonem 60 kW). Od standardní podoby „desítky“ se lišil řešením nosných ploch, jelikož dostal tři křídla, ale na rozdíl od známých britských a německých stíhaček Sopwith Triplane a Fokker Dr.I se jednalo o velmi nezvyklou konfiguraci. Trojice křídel nebyla ve vertikální rovině uspořádána v jedné linii nad sebou. To horní se nacházelo nad krytem motoru, kdežto spodní až v místě zadního připojení podvozku. Prostřední bylo upevněno na úrovni zadního kokpitu. Jejich pozice proto z profilu odpovídaly vrcholům pravoúhlého trojúhelníku.
Letoun s číslem N1118 prodělal zkoušky, a ačkoli se přesné výsledky nezachovaly, lze soudit, že zřejmě nešlo o velký úspěch, protože se v rozvoji této konfigurace již nepokračovalo. Sama myšlenka trojplošníku však žila dál, neboť ještě v roce 1916 vznikl další exemplář, jenž tentokrát představoval variantu jednomístné stíhačky Nieuport 17 C.1. Pohon zajišťoval rotační motor Le Rhône 9Ja (82 kW), ale uspořádání křídel se od prvního letadla odlišovalo.
Pozice spodního křídla se nezměnila, to prostřední však konstruktéři zabudovali do trupu v místě motorového krytu, kdežto horní se posunulo výrazně dozadu až za kokpit pilota. Dá se říci, že Gustave Delage onu původní patentovanou konstrukci vzpěr „obrátil“, neboť u prvního stroje mířil pravoúhlý vrchol trojúhelníku dozadu, kdežto u druhého dopředu. Výzbroj tvořil jeden synchronizovaný kulomet Lewis.
Zkoušky u Britů
Testování stroje s číslem N1388 začalo v listopadu 1916 a v tomto případě se dochovaly i kompletní zprávy deklarující maximální rychlost kolem 168 km/h. Letoun dobře stoupal, avšak z hlediska celkových letových vlastností za standardní „sedmnáctkou“ zaostával. Francouzské vzdušné síly jej prohlásily za zastaralý a ztratily o program zájem, ale poněkud nečekaně se v prosinci 1916 objevil požadavek z druhé strany průlivu La Manche. Není jisté, co přesně za ním stálo, ale lze spekulovat o zájmu Britů porovnat francouzský trojplošník se strojem firmy Sopwith, respektive o snahu vyhodnotit, jestli má smysl tuto koncepci dále rozvíjet. Letoun se tudíž vydal na ostrovy a 6. ledna 1917 přistál na britské základně Candas. Britové požádali o jeho vyzbrojení kulometem Vickers, čemuž Francouzi vyhověli, použili však zbraň své ráže 8 mm Lebel, nikoliv britského kalibru 7,7 mm.
Královské letecké sbory (RFC – Royal Flying Corps) jej zařadily do inventáře pod novým číslem A6686 a v únoru 1917 zahájily jeho zkoušky. Britové naměřili o něco vyšší rychlost než dříve Francouzi (177 km/h), slibně vypadaly i hodnoty stoupavosti, avšak celkové hodnocení vyznívalo spíše negativně. Letoun se jevil jako málo stabilní a špatně vyvážený („těžký na ocas“), takže složité bylo i přistávání. Problémy se týkaly také rozhledu z kokpitu, protože neobvyklé uspořádání křídel sice zlepšovalo výhled dopředu a nahoru, ale výhled dolů před stroj byl oproti většině tehdejších letounů horší, což dále komplikovalo proces přistání.
Zpráva v závěru konstatovala, že Nieuport Triplane zjevně zaostává za soudobými britskými stíhačkami a že žádné případné změny konstrukce by patrně nevedly ke zlepšení. V dubnu 1917 obdržel kopii zprávy o zkouškách letounu i velitel letectva Hugh Trenchard, jehož odpověď se sice nezachovala, ale vše nasvědčuje, že RFC pokládalo stroj za slepou uličku a dále se jím nezabývalo. Žádný dokument neosvětluje ani jeho další osudy, ty se však dají odvodit.
Nieuport Triplane A6686
- ROZPĚTÍ KŘÍDEL: 8,04 m
- CELKOVÁ DÉLKA: 5,73 m
- CELKOVÁ VÝŠKA: 2,25 m
- PRÁZDNÁ HMOTNOST: 372 kg
- VZLETOVÁ HMOTNOST: 556 kg
- MOTOR: rotační Le Rhône 9Ja (82 kW)
- MAX. RYCHLOST: 177 km/h
- MAX. VYTRVALOST: 2,5 hodiny
- OPERAČNÍ DOSTUP: 5 000 m
Trojplošníky pro RNAS
O trojplošníky Nieuport se začaly zajímat také letecké útvary britského námořnictva (RNAS – Royal Naval Air Service). Do jejich inventáře byl v červnu 1917 zaveden stroj, jenž nesl číslo N532 a jehož pohon zajišťoval rotační motor Clerget 9B (96 kW). Jeho snímky naznačují, že se opět jednalo o derivát modelu Nieuport 17 C.1, avšak v dokumentech firmy Nieuport neexistuje žádný důkaz, že by kdy vyrobila trojplošník na bázi tohoto typu s motorem Clerget. Většina odborníků tedy dnes soudí, že RFC zřejmě předaly svůj stroj s číslem A6686 námořnictvu, ale ještě předtím z něj nechaly vymontovat výborný motor Le Rhône 9Ja. Mechanici RNAS do něj pak zabudovali agregát Clerget.
Trojplošník s číslem N532 prošel zkouškami u 10. a 11. námořní perutě, avšak dokumenty o výsledcích se nedochovaly a stroj v únoru 1918 opustil službu. Námořnictvo testovalo ještě další kus, tentokrát s číslem N521, který si nechalo postavit na zakázku přímo u firmy Nieuport. Ta tentokrát použila jako základ model 17bis, jenž se od původní „sedmnáctky“ lišil zaoblenými tvary trupu. K pohonu sloužil osvědčený agregát Clerget 9B.
Britové letoun převzali v březnu 1917 a v následujícím měsíci u 11. perutě proběhly jeho srovnávací testy se základní podobou stíhače Nieuport 17bis. Trojplošník sice demonstroval o něco málo vyšší rychlost, opět se ale objevily problémy a nic nenasvědčovalo tomu, že by si tato konstrukce zasluhovala další podporu.
Stroj s číslem N521 tudíž v létě 1917 opustil inventář námořnictva, které navíc zrušilo původní kontrakt na druhý exemplář s předběžně přiděleným číslem N522. Tím skončila krátká historie trojplošníků Nieuport, jejichž zkoušky ve Francii i Velké Británii ukázaly, že jde o technicky zajímavé, ale prakticky málo užitečné stroje. Ostatně také úspěchy britských a německých trojplošníků nad frontou měly jen relativně krátké trvání a konstruktéři se záhy obrátili k jiným aerodynamickým koncepcím.
