Atmosférická detektivka: Měření odhalují skryté emise skleníkového plynu v Německu
Nová atmosférická měření ukazují, že Německo výrazně podceňovalo své emise fluoridu sírového – extrémně silného skleníkového plynu.
Fluorid sírový (SF₆) je anorganická sloučenina síry a fluoru, známá také jako hexafluorid síry. Je to bezbarvý a nehořlavý plyn, který se za normálních podmínek chová velmi stabilně. Pokud se ale dostane do ovzduší, negativně přispívá ke změně klimatu. Jeden jediný kilogram tohoto plynu přispívá ke globálnímu oteplování podobně jako 24 tun CO₂, což z něj činí nejsilnější známý skleníkový plyn vůbec.
Původně se fluorid sírový používal jako izolační médium v elektrotechnice, ale i jako výplň sportovní obuvi nebo zvukotěsných oken. Tyto civilní aplikace však Německo zakázalo už v roce 2006. Přesto se fluorid sírový z Německa stále uvolňuje do atmosféry, a podle nových měření mnohem víc, než ukazovaly oficiální inventury emisí.
Koncentrace, které nedávají smysl
Tým vedený profesorem Andreasem Engelem z Goetheho univerzity provozuje měřicí stanici na Taunuské observatoři, která je od roku 2023 součástí globální sítě AGAGE sledující halogenované plyny. A právě tady vědci zaznamenali něco podivného. Ze všech evropských stanic měla ta jejich nejvyšší koncentrace SF₆.
Nejvyšší hodnoty přicházely při jižním proudění vzduchu, což naznačovalo zdroj někde v jihozápadním Německu. Vědci proto spustili detailní vyšetřování, kombinující nové typy dat a moderní modelovací techniky.
Potvrzení přišlo z měření ICOS (Integrated Carbon Observation System) v Karlsruhe. Analýza vzorků ukázala dokonce ještě vyšší koncentrace SF₆. Pomocí transportních atmosférických modelů a tzv. inverzního modelování pak vědci dokázali „zpětně dopočítat“, odkud může být plyn do ovzduší unášen.
Stopa vede do Heilbronnu
Výsledek vyšetřování byl překvapivě jednoznačný: hlavní zdroj fluoridu sírového v Německu se nachází v oblasti Heilbronnu s odhadovaným množstvím cca 30 tun SF₆ ročně, tedy zhruba třetiny všech německých emisí tohoto plynu. V regionu sídlí jediný známý evropský závod na výrobu a recyklaci fluoridu sírového.
Ve světovém měřítku jde sice o malou část (globální emise jsou odhadovány na zhruba 8 000 tun ročně, přičemž samotná Čína produkuje kolem 5 000 tun), ale v rámci Německa je to dramatická odchylka od dosud přijímaných závěrů.
Podle hlavní autorky studie Kathariny Meixnerové není zjištění jen vědeckou zajímavostí. Teprve když bude jasné, kde a jak fluorid sírový do atmosféry uniká, bude možné jeho emise správně započítat do národních inventur, regulovat je a snižovat, a také případně zpřísnit technologické požadavky na jeho výrobu a recyklaci. Nová měření každopádně ukazují, že Německo výrazně podhodnotilo své emise tohoto nejnebezpečnějšího skleníkového plynu současnosti.
Další články v sekci
Malé měsíce Uranu jsou tmavé, rudé a překvapivě chudé na vodu
Nová pozorování Webbova dalekohledu odhalují, že malé vnitřní měsíce Uranu jsou tmavé, rudé a chudé na vodu. Některé z nich se navíc pohybují po jiných drahách, než kde je před 39 lety zaznamenala sonda Voyager 2.
Uran je už dlouho považován za „podivína“ Sluneční soustavy – a jak ukazují nejnovější měření, stejné označení platí i pro jeho nejmenší měsíce. Tým astronomů vedený Mattem Hedmanem z Univerzity v Idaho získal první detailní infračervené spektra těchto drobných satelitů. Data, která budou představena 18. prosince na setkání Americké geofyzikální unie (AGU), odhalují, že povrchy těchto malých satelitů Uranu jsou mnohem červenější, tmavší a překvapivě chudší na vodu než povrchy pěti největších měsíců.
Neviditelné světy
Drobné měsíce Uranu objevila poprvé až sonda Voyager 2 v roce 1986. Od té doby jich astronomové našli desítky – dnes jich známe 29 –, přičemž ty nejmenší mají průměr pouhých 10 až 150 kilometrů. Obíhají navíc velmi blízko jasného disku samotného Uranu a uvnitř jeho prstenců, což jejich pozorování výrazně komplikuje.
S náročnou výzvou si naštěstí dokázal poradit Vesmírný dalekohled Jamese Webba (JWST), který v infračervené oblasti vidí Uran výrazně tlumeněji než optické teleskopy, takže malé měsíce z jeho pohledu lépe vystupují z pozadí. Dobře patrné jsou v infračerveném světle především spektrální rysy, jako je například přítomnost vodního ledu.
Nový měsíc a překvapivé posuny
Vědci se na rozsáhlou oblast Uranova systému zaměřili letos v únoru. Podařilo se nově popsat povrch desítek drobných měsíců – a dokonce objevit zcela nový měsíc, dočasně označený jako S/2025 U1, který se nachází za nejvzdálenějším prstencem Uranu.
Analýza ukázala, že vnitřní měsíce mají překvapivě podobné vlastnosti: jsou rudé, tmavé a obsahují jen malé množství vodního ledu. Výrazně tak kontrastují s jasnějšími a ledovými velkými měsíci, jako je Miranda, Ariel, Umbriel, Titania či Oberon.
Dalším překvapením je zjištění, že některé měsíce se nenacházejí v místech, kde je zaznamenal Voyager 2. Největší odchylky v tomto směru vykazují Perdita a Cupid, ale i Cordelia, Ophelia, Cressida a Desdemona se nacházejí jinde, než ukazovala dřívější data. Podle vědců může jít o důsledek přesnějšího měření, nebo o dosud neznámé dynamické jevy v komplexním systému Uranových prstenců a jeho satelitů.
Podle odborníků jde o důležitý střípek do mozaiky: některé z těchto měsíců se vzájemně gravitačně ovlivňují, jiné přesně kopírují prstence a jiné se pohybují po chaotických drahách. Nový soubor dat z JWST každopádně výrazně posouvá naše znalosti o vnitřních měsíčcích Uranu – jejich původu, složení i stabilitě oběžných drah. Stále ale nevíme, zda jde o úlomky po dávných srážkách, zachycené objekty, nebo prastaré zbytky z období, kdy se formoval systém prstenců Uranu.
Další články v sekci
Šnečí love story: Vzácný levotočivý hlemýžď hledá stejně vzácnou partnerku
Novozélandská zahrádkářka se pokouší najít partnerku pro raritního hlemýždě zahradního, jehož ulita se stáčí doleva.
Na první pohled je hlemýžď Ned (jméno dostal podle Neda Flanderse se seriálu Simpsonovi) úplně normální. Nicméně bližší zkoumání odhalí, že se jeho ulita nestáčí doprava, jak je běžné, nýbrž doleva.
Ke zmíněné hříčce přírody dochází v jednom případě ze čtyřiceti tisíc, jedná se však o závažný problém: hlemýždi jsou hermafroditi a mají tedy současně mužské i ženské pohlavní orgány. Ty jsou ale umístěné po straně hlavy, což znamená, že pravotočiví šneci se mohou pářit mezi sebou bez problémů, levotočiví jako je Ned ale potřebují protějšek, který je „natočený správným směrem“. Giselle Clarksonová, jež Neda našla, proto na internetu spustila kampaň s cílem najít nebohému plži protějšek.
Další články v sekci
Od dětské hvězdičky k megastar: Kdo zmizel v zapomnění a kdo dobyl svět?
Mladičký zpěvák nebo dospívající dívka zbourají se svou písní hitparády, svět jim na chvíli leží u nohou a mají všechno, co si mohou přát… Kolik z nich však dokáže přeskočit mezi dospělé hvězdy pop music a kdo nenávratně zmizí v zapomnění?
Zpěváci a zpěvačky, kteří svou kariéru začali – a někdy i skončili – jako náctiletí, zpravidla spadají do jedné ze tří kategorií: Může se objevit mimořádně talentovaný mladičký autor, který si své písně skládá sám a také umí dobře zpívat. Jeho nadání si povšimne nějaký „lovec talentů“ a vynese ho na výsluní. Druhá možnost spočívá v tom, že má dotyčný opravdu krásný a zajímavý hlas, ale postrádá vlastní písně, proto je třeba ho takovými skladbami zásobit. A nakonec může jít o chlapce či dívku, kteří výborně vypadají, tudíž si je producenti vyberou jako tváře pro populární skladby, i když samotný jejich hlas nijak zvlášť nevyniká.
Pokračování či konce hudebních kariér pak bývají také velice různé. Ohlédněme se tedy za uplynulými osmi dekádami v populární hudbě, abychom viděli, jaké příběhy mladých interpretů zmíněná léta přinesla…
Exotický mladík
Psala se polovina 50. let, když sotva 15letý kanadský chlapec složil písničku pro dívku, do níž se tajně zamiloval. Byla o několik let starší, a mělo se snad dokonce jednat o slečnu, která mu nějaký čas dělala chůvu. V písni mladíček fantazíroval, že jejich věkový rozdíl nebude na překážku tomu, aby ho dotyčná objala a pevně přitiskla k sobě… S penězi, které mu půjčil jeho strýček, se dokázal dostat do nahrávacího studia a natočit singl. A pak se začaly dít věci!
Chlapec s překvapivě mužným hlubokým hlasem, ale také s lehce exotickým vzhledem po libanonských a syrských předcích dobyl snad všechny tehdejší hitparády. Paul Anka se svou skladbou Diana – kterou si Češi dodnes zpívají u táboráků jako „Dajánu“ – se proměnil v legendu.
Náctiletý zpěvák natočil také další velké hity jako Put Your Hand on My Shoulder nebo You Are My Destiny. Po dvacítce jeho úspěch mírně zeslábl, přesto v následujících desetiletích dál nahrával a koncertoval, přičemž se občas dostal i na první příčky žebříčků. Dnes 84letý Anka, třikrát rozvedený otec šesti dětí, pořád vystupuje a vyprodává haly. Jen ta úvodní slova jeho nejznámější písně „I’m so young and you’re so old“, tedy „jsem tak mladý a ty tak stará“, už dnes možná vyznívají poněkud zvláštně…
V začátcích rokenrolu
U kořenů rokenrolu stál ve 40. letech dospívající černošský chlapec Richard Pennimen. Na pódiu se začal objevovat už coby 14letý, záhy opustil školu a koncertoval s různými skupinami, jež využívaly jeho hlavní přednost – doslova božský zpěv, který natrénoval v několika kostelních sborech a pro potřebu nově vznikajícího žánru ho jen mírně modifikoval. Mladíček brzy získal přezdívku Little Richard a používal ji pak po celý život. Přestože si své největší hity jako Long Tall Sally připsal „až“ po dvacítce, ukázal, že v budoucí pop music budou mít své místo i dospívající tváře.
Další velká jména přinesla 50. léta. Osmnáctiletý Harry Webb natočil v roce 1958 úspěšný singl Move It, považovaný za vůbec první britskou rokenrolovou píseň. Obyčejně znějící příjmení si raději změnil podle Little Richarda a křestní jméno podle výrazu pro „útes“ – načež vstoupil na scénu Cliff Richard. Rocková legenda koncertuje i po šesti dekádách, a dokonce obdržela šlechtický titul „sir“, což znamenalo historicky první podobnou poctu pro populárního muzikanta.
Naopak tragický příběh provází dalšího náctiletého z 50. let: Syn mexických imigrantů Ritchie Valens, původním jménem Richard Valenzuela, měl našlápnuto ke skvělé kariéře. V roce 1959 však coby 17letý zahynul při leteckém neštěstí na turné, kde účinkoval i hvězdný Buddy Holly. Jeho největší hit – původně mexická lidová La Bamba – je dnes známý spíš v pozdějším podání skupiny Los Lobos. Právě Valens však píseň uvedl do veřejného prostoru a zůstala po něm navždy jako připomínka jeho kratičkého života.
Stevie a Michael
Dodnes nejmladším vítězem americké hitparády v historii zůstává 13letý hoch, který v roce 1963 dobyl žebříčky se svou skladbou Fingertips. Pokud dodáme, že se jednalo o nevidomého černošského školáka Stevlanda Morrise, který vždy nosil tmavé brýle, bude hned jasno. Ano, i tady si interpret zvolil umělecké jméno, a protože šlo opravdu o velký zázrak, zrodil se Stevie Wonder. Chlapec zpíval, skládal, hrál na klavír i na další nástroje a první nahrávací smlouvu podepsal už v 11 letech. Zájem o něj na nějaký čas poklesl poté, co se mu v pubertě změnil hlas, ale v žádném případě nešlo o konec, nýbrž o nový začátek. Později Stevie Wonder svůj úspěch ještě překonal a ukázal, že dětské hvězdy mohou být stejně výrazné i v dospělosti.
Na počátku 70. let pak ovládl americkou hitparádu další 14letý Afroameričan, nicméně sláva pro něj neznamenala novinku: Zakusil ji už jako člen skupiny, kterou tvořil se svými sourozenci. Chlapec se jmenoval Michael Jackson a tentokrát nešlo o žádný pseudonym. Píseň Ben, s níž tehdy zvítězil, představovala vyznání lásky nezvyklému mazlíčkovi – konkrétně kryse – a mimochodem pocházela z hororového filmu. O další kariéře zpěváka se netřeba rozepisovat, ale opakovaně říkával, že jako člověk žijící od útlého věku v záři reflektorů nemůže být nic jiného než tak trochu podivín…
Nejmladší rekordmanka
Léta osmdesátá, doba synthpopu a mládeže s melírovanými vlasy a trvalou, byla pro náctileté zpěváky mimořádně příznivá. Druhá polovina dekády vynesla v Americe na vrchol dvě mladičké interpretky, Debbie Gibson a Tiffany. První z nich se v roce 1987 stala držitelkou dodnes nepřekonaného rekordu, když díky skladbě Foolish Beat coby nejmladší zpěvačka ovládla hitparádu s písní, kterou složila, nazpívala i produkovala. Debbie si veškeré své úspěšné písně oslavující bezstarostné mládí psala sama, což jí tehdy zajistilo i autorské ceny.
Rusovlasá Tiffany šla potom odlišnou cestou: Její největší hit I Think We’re Alone Now tvořil novou verzi starší oblíbené skladby z 60. let. Každopádně obě dámy stále vystupují, natáčejí, účinkují v muzikálech – a nebojí se shodit svou slávu v přiznaně „béčkových“ filmech jako Obří krajta versus aligátor, kde se s radostí nechají zmíněnými monstry rozsápat…
Holky odvedle
Jiné případy z té doby představují dívky, jejichž hity napsala skladatelsko-producentská trojice Mike Stock, Matt Aitken a Pete Waterman, určující svými chytlavými synthpopovými písněmi tehdejší tvář britské populární hudby. Jednou z nejmladších vítězek ostrovní hitparády z uvedené stáje se stala zpěvačka Sonia, která se svým mírně buclatým obličejem a rezavými vlasy ztělesňovala prototyp „holky odvedle“.
I pro mladičkou hvězdu australského seriálu Sousedé pak pánové napsali píseň, a dokonce jí zajistili letadlo, aby mohla nahrávat přímo ve studiu v Anglii. Kylie Minogue přitom nezůstala pouhou náctiletou nadějí, ale proměnila se v superstar žánru. Jednu z výjimek téměř totální americko-britské dominance v hudebním světě potom reprezentuje Francouzka Vanessa Paradis, která v roce 1987 coby 14letá uspěla v hitparádách po celé Evropě. Ačkoliv ji dnes známe spíš jako oceňovanou herečku, její skladba Joe le taxi se v rádiích dosud hraje.
Návrat teen popu
S koncem 90. let vtrhla na scénu jedna z nejznámějších náctiletých celebrit, blonďatá Američanka Britney Spears. Už od dětství účinkovala v muzikálech, reklamách i seriálech a posléze vrátila na výsluní teen pop, který na konci 80. let spíš mizel ze scény. Její image kombinující nevinnost školačky a lolitovskou dráždivost – spolu s vytrvalým tvrzením, že je stále panna – stála za obrovským úspěchem písně Baby One More Time, kterou nazpívala jako 16letá.
Následovalo několik roků mimořádné popularity a sláva přetrvala, i když zpěvačka překročila dvacítku. Nicméně opakující se skandály, pobyty v psychiatrických léčebnách, boj o dva syny a stálé pokusy o návrat na pódia – to vše ukazuje, že si krátká úspěšná kariéra v pop music může vybrat nemalou daň.
Z dětského televizního seriálu, respektive z popularity na nově vzniklé platformě YouTube vzešly i dva další idoly teenagerů z nultých a desátých let. Navzdory různým přešlapům však oba zmínění zpěváci zvládli „přestup“ mezi dospělé mnohem lépe a dnes jako třicátníci patří ke stabilním postavám showbyznysu. Miley Cyrus, dcera country zpěváka Billyho Raye Cyruse, se nejdřív proslavila v seriálu Hannah Montana, později ovšem image nevinné dívenky opustila, což u publika vyvolalo nemalý poprask – nicméně i dětské hvězdičky vyrostou a chtějí třeba vypadat přitažlivě.
Kanaďan Justin Bieber si pak získal popularitu jako 15letý díky písním na YouTube a jeho kariéra ukazuje nové možnosti současné doby: Podařilo se mu dostat na vrchol hitparády, aniž by vydal jediné album. A jeho skladby z dob, kdy mu ještě nebylo dvacet, patří na YouTube dodnes k nejhranějším.
Zpěvačky i skladatelky
Novou výraznou stopu v současné pop music zanechaly náctileté slečny nejen s hezkou tváří, ale především s vynikajícím hlasem, skladatelky a textařky, které jejich brzká kariéra v žádném případě nesemlela. Taylor Swift podepsala první profesionální smlouvu jako 14letá a dlouhohrající desku vydala v šestnácti. Navíc trvala na tom, aby se alespoň zčásti jednalo o autorský počin, protože pro ni bylo vždy důležité zpívat o vlastních prožitcích a pocitech. Obrovské úspěchy v podobě cen Grammy v době, kdy ještě ani nebyla plnoletá, ji přitom nepoznamenaly a její kariéra stabilně pokračuje i po třicítce. Dnes jde o nejposlouchanější interpretku na serveru Spotify a se jměním 1,6 miliardy dolarů o nejbohatší zpěvačku vůbec.
Také Billie Eilish zahájila kariéru jako 14letá a na písních spolupracovala se starším bratrem Finneasem. Rychlý úspěch vedl mimo jiné k tomu, že se v roce 2020 coby teprve 18letá stala nejmladší interpretkou, která kdy obdržela nabídku složit píseň pro film o Jamesi Bondovi. Nakonec jí skladba No Time to Die vynesla i Oscara a také ona patří mezi ty, kdo se chtějí vyzpívat z toho, co sami mladí lidé prožívají.
Další články v sekci
Vitamin C zřejmě chrání plíce před poškozením znečištěným ovzduším
Nová studie naznačuje, že vitamin C může pomáhat chránit plicní buňky před škodami způsobenými jemným prachovým znečištěním.
Vitamin C, obvykle spojovaný s imunitou a nachlazením, může přinášet i jeden doposud neznámý zdravotní benefit. Nová studie vědců z Technologické univerzity v Sydney a Woolcockova institutu, kterou publikoval odborný časopis Environment International, naznačuje, že tento dostupný antioxidant dokáže tlumit zánět a buněčné poškození vyvolané každodenní expozicí prachových částic PM₂,₅ – jedné z nejnebezpečnějších součástí městského smogu.
Nebezpečné částice
Ultrajemné prachové částice PM₂,₅ vznikají hlavně při spalování benzínu, nafty a plynu, ale také při požárech či prachových bouřích. Protože jsou menší než 2,5 mikrometru, snadno pronikají hluboko do plic a přispívají ke vzniku astmatu, chronické obstrukční plicní nemoci, plicní fibrózy nebo třeba rakoviny plic. Jednoduše řečeno: před částicemi PM₂,₅ se prakticky nedá uniknout – jsou všude kolem nás.
Australští vědci nedávno testovali účinky vitaminu C na myších a na lidských plicních buněčných kulturách s poměrně překvapivými výsledky. I nízká expozice částic PM₂,₅ může podle vědců představovat spouštěč zánětů a vystavovat buňky oxidačnímu stresu. Mitochondrie, tedy buněčné elektrárny extrémně citlivé na toxiny, se při expozici těchto ultrajemných prachových částic začaly deformovat: bobtnaly, fragmentovaly a nadměrně produkovaly volné radikály. Lidské plicní buňky vykazovaly sníženou životaschopnost a aktivovaly procesy typické pro chronická respirační onemocnění.
Podání vitaminu C u myší i u plicních buněčných kultur zmírňovalo téměř všechny zmíněné negativní účinky. Zánětlivé markery klesly, aktivita antioxidačních enzymů se obnovila a mitochondrie si udržely zdravou strukturu i funkci. Zdá se, že vitamin C dokáže zastavovat dominový efekt, kterým prachové částice PM₂,₅ ničí buňky. Zdravotní benefity, a také bezpečnost, ale bude nutné ještě potvrdit v klinických testech na lidech.
Kolik vitaminu C je potřeba?
Dávka použitá na myších odpovídala zhruba 1 000 mg denně u člověka. To je zhruba desetinásobek doporučené denní dávky (95 mg pro ženy a 110 mg pro muže), nicméně jde stále o množství, které je pod hranicí považované za bezpečnou (2 000 mg denně).
Sami autoři studie nicméně varují před laickou sebemedikací. Nadbytek vitaminu C sice většinou není nebezpečný, může ale způsobit zažívací potíže a u lidí s některými zdravotními komplikacemi i vážnější problémy. Podle odborníků je proto před nasazením podobně vysokých dávek vitaminu C žádoucí porada s lékařem.
Podle vedoucího autora Briana Olivera jde o „první náznak dostupné, levné a potenciálně účinné prevence“ proti zdravotním rizikům způsobených znečištěným ovzduším, tedy problému, který se týká stovek milionů lidí po celém světě. A protože dnes víme, že neexistuje žádná bezpečná úroveň znečištění, i malý ochranný efekt může mít velký význam.
Další články v sekci
Litevci proti Rusům u Orši: Bitva, která změnila mocenskou rovnováhu na východě Evropy
Nedaleko běloruského města Orša proběhla roku 1514 významná bitva. Spojené armády Litvy a Polska se tam pod velením litevského velkého hetmana knížete Konstantina Ivanoviče Ostrožského střetly s vojsky moskevského velkoknížectví.
Mezi litevským velkoknížectvím a moskevským velkoknížectvím existovala od nepaměti neutuchající rivalita, která vyústila v četné konflikty, známé jako rusko-litevské války (1512–1522). Oba státy si totiž činily nárok na dědictví po prvním ruském státě, Kyjevské Rusi, a horlivě zabíraly jeho bývalá území.
Dva kohouti na smetišti
Litva nejdříve využila tatarského jha nad ruskými knížectvími a postupně si podmanila západ bývalé Rusi. Z toho důvodu tvořili většinu jejích obyvatel pravoslavní východní Slované. Ve zbylých knížectvích někdejší Kyjevské Rusi vyvrcholila v 15. století konsolidace moci moskevského velkoknížectví, jehož vládnoucí rurikovská dynastie se zbavila závislosti na Tatarech a vytvořila jednotný silný stát.
Moskevský velkokníže Ivan III. (1462–1505) poté pokračoval v expanzi na západ a činil si nárok na vrácení všech východoslovanských oblastí. Na počátku 16. století se mu podařilo odejmout Litvě třetinu území. Po krátkém míru zahájil s Litevci na konci roku 1512 další válku Ivanův syn velkokníže Vasilij III. (1505 až 1533). Bezprostřední záminkou bylo demonstrativně násilné zatčení ovdovělé královny a velkokněžny Heleny, které přikázal její švagr, nový polský král a litevský velkokníže Zikmund I. Jagellonský (1506 až 1548). Jelikož byla sestrou Vasilije III., jednalo se o těžkou urážku rurikovské dynastie. Závažnějším důvodem pro vztyčení válečné standarty se však stala nová smlouva mezi Litvou a krymským chanátem, který dostával finanční podporu, aby mohl útočit na moskevský stát.
Dobytí Smolenska
V roce 1512 začala válka ruským obléháním pevnosti Smolensk, která představovala nejsilnější východní výspu polsko-litevské unie. Obránci během dvou roků odrazili všechny pokusy o ztečení silných hradeb a zdálo se, že Rusové si na nich vylámou zuby i na jaře 1514, kdy se kolem města rozložilo nové vojsko, které navíc střílelo z 300 děl. Nakonec Smolensk padl do ruských rukou v důsledku zrady velitele posádky 30. července 1514 a již o den později velkokníže Vasilij III. slavnostně vtáhl do dobytého města. Nicméně se nespokojil se získáním klíčového opěrného bodu na horním toku Dněpru a již začátkem srpna vyslal na Litvu další invazní vojska. Jejich celkovou sílu odhadovali ruští historici maximálně na 12 000 mužů, zatímco doboví polští kronikáři přehnaně psali o 40 000 nepřátel.
Mezitím svěřil polský král a litevský velkokníže Zikmund I. velení vojska pro znovudobytí Smolenska knížeti Konstantinu Ivanoviči Ostrožskému. Kníže, který odvozoval svůj původ od volyňských knížat z rodu Rurikovců, měl bohaté zkušenosti z boje s Tatary i Moskvany. Sílu jeho armády historici odhadují na 7 000 mužů. Jednalo se vesměs o litevské bojovníky, neboť velká část polské šlechty od počátku války mobilizaci ignorovala. Teprve v létě 1514 se sešlo 9 000 mužů polských jednotek v Minsku. Poláci i Litevci najali též mnoho žoldnéřů ze střední a západní Evropy.
Zikmund I. měl k dispozici dobře vycvičenou a těžce vyzbrojenou jízdu, ženijní vojsko i dělostřelectvo, takže mohl se svým vojskem postoupit až k městu Borisov vzdálenému 250 kilometrů od Smolenska. Zbytek vojska táhl pod velením knížete Ostrožského směrem na Oršu, ležící sto kilometrů západně od Smolenska. Celková síla polsko-litevského vojska u Orši činila podle ruských pramenů asi 12 000 mužů.
Jezdci na křídlech
Moskevský velkokníže vyslal naproti polsko-litevské armádě jednotky také o síle zhruba 12 000 mužů, a to a pod vedením Ivana Andrejeviče Čeljadnina. Vojsko se přesunulo do oblasti kolem Vitebska, kde rozbilo tábor. Podle pokynů velkoknížete měli vojáci nejprve pouze pozorovat pohyby nepřátelských jednotek, což vzhledem k názorovým rozdílům mezi velitelem Čeljadninem a formálně nejvyšším velitelem knížetem Michailem Ivanovičem Bulgakov-Golicynem bylo zcela ignorováno, takže vojsko vyrazilo vstříc nepříteli směrem na Oršu.
Ráno 8. září 1514 v devět hodin stálo celé polsko-litevské vojsko tři kilometry na východ od Orši v zákrutu řeky Dněpr, čímž bylo ze tří stran obklopeno vodou. Jeho postavení odpovídalo takzvané staropolské tradici, jejímž cílem bylo vázat protivníkovu armádu ve středu jejích linií, aby ji potom pomocí polské těžké jízdy umístěné na křídlech mohli rozdrtit. Střed polsko-litevských formací tvořila v nejpřednějších liniích pěchota včetně části dělostřelectva. Formace pěchoty s dělostřelectvem stála uprostřed mezi kontingentem jezdců polské jízdy pod velením Wojciecha Sampolińského na levém křídle, zatímco na pravém stáli ve stejné síle Litevci a Rusíni v čele s knížetem Ostrožským.
Ukrytí pěšáci a děla
Na levém křídle, kousek za Sampolińským, stál Świerczowski se svou polskou těžkou jízdou, zatímco za jednotkami Ostrožského se nacházelo vojsko knížete Jerzyho Radziwiłła přezdívaného Herkules. Obě křídla posilovaly ještě zálohy polské těžké a litevské lehké jízdy. Zbytek pěchoty s většinou dělostřelectva se ukryl v úvozu v zalesněné oblasti. Vypadalo to, že velký hetman Ostrožský počítal s masivním útokem moskevských jednotek na tomto místě a včas učinil protiopatření.
Moskevská armáda, tvořená pěti seskupeními, byla rozmístěna v tradiční bitevní formaci. Ve středu se rozložily nejlepší jednotky sestávající z muromských, velkoknížecích a tulských vojáků pod velením Čeljadnina. Před něj se v široké formaci postavil pluk bývalého údělného knížete Ivana Ivanoviče Temky Rostovského. Na pravé straně stál pluk knížete Michaila Ivanoviče Bulgakov-Golicyna. Na levé straně byl připraven pluk pod velením knížete Andreje Obolenského. Zálohy se nacházely vzadu za těmito jednotkami.
První zaútočili Rusové
Kolem poledního vydal velitel největšího moskevského uskupení jednotek Čeljadnin povel k útoku. Bulgakov-Golicyn zaútočil se svým plukem z pravého křídla jako první a pokusil se obchvátit nepřítele na polském levém křídle. Proti němu se postavil Sampoliński se svými jezdci, aniž by vyčkal na Ostrožského rozkaz k útoku. Nicméně ho překvapil mimořádně silný výpad Moskvanů, takže se za velkých ztrát stáhl na výchozí pozici.
Za podpory lehké jízdy Jana Amora Tarnowského se Sampoliński ještě dvakrát, leč pokaždé neúspěšně, pokusil o protiútok. Teprve Świerczowského těžká jízda zcela rozmetala nepřátelské jednotky pod velením Čeljadnina a jejich zbytky zatlačila směrem k Dněpru. Tím se Čeljadnin dostal do kleští. Neblaze zapůsobily jeho spory s knížetem Bulgakovem-Golicynem, který mu úmyslně nepřišel na pomoc. Podobné neshody pramenily z hádek o to, který velitel pochází ze starobylejšího rodu, a tudíž má právo převzít velení.
Past s děly sklapla
V poledne zaútočily moskevské jednotky knížete Temky Rostovského též na křídlo pod velením Ostrožského, který přikázal svým jednotkám, aby provedly stažení směrem k újezdu. Tam se nacházela část polsko-litevské pěchoty a téměř celé dělostřelectvo. Válečná lest mu vyšla. Moskevská jízda špatně odhadla situaci a následovala Ostrožského jednotky směrem do úzkého úvozu k Dněpru, kde se spolu s pěchotou dostala do silné palby z ručnic a děl. Dělová koule zabila například moskevské vojevůdce Temku Rostovského a Obolenského. Jejich jednotky byly zdecimovány.
Zničení jednotek Temky Rostovského a Obolenského znamenalo začátek zkázy ruské armády. Ostrožský zavelel ke generálnímu útoku a postavil své jednotky se zálohami proti hlavním silám moskevské armády, která utrpěla těžké ztráty. Čeljadninovi se jen s velkou námahou podařilo dostat k zadním zálohám, jenže ho pronásledovala polská těžká jízda Świerczowského a Radziwiłła. Moskvané prchali před polskými i litevskými jezdci až k řece Kropiwně, vzdálené čtyři kilometry od bitevního pole, kde mnoho prchajících utonulo.
Kolem šesté hodiny večer bitva skončila, nicméně pronásledování rozprášených ruských jednotek trvalo až do půlnoci. Jeden ze zakladatelů moderní ruské historiografie, Nikolaj Michajlovič Karamzin napsal, že litevská vojska dosud nikdy nedosáhla tak slavného vítězství nad Rusy.
Odměna pro vítěze
Podle polské propagandy přišli Moskvané o 30 000 mužů. Tato čísla jsou nepochybně nadsazená. S jistotou víme, že podle polsko-litevských dokumentů bylo zaevidováno 611 zajatců z řad ruské aristokracie – včetně Čeljadnina a knížete Bulgakov-Golicyna.
Litevský veliký hetman Ostrožský se stal hrdinou polsko-litevské unie a dostalo se mu přízviska Scipio Ruthenus, což odkazovalo na římského vojevůdce a vítěze nad Hannibalem. Ostrožský podobně jako římští vojevůdci absolvoval slavnostní triumfální pochod hlavním městem. V několika oslavných spisech byl dokonce srovnáván s Alexandrem Makedonským. Na památku vítězství mu bylo uděleno též privilegium postavit ve Vilniusu, katolickém hlavním městě litevského velkoknížectví, dva pravoslavné kostely. Zmíněné svatostánky Svaté Trojice a sv. Mikuláše dodnes patří k nejpůsobivějším příkladům pravoslavné církevní architektury v Litvě.
Ztracená prestiž Rusů
Bitva u Orši neznamenala pro poražené Moskvany zásadní prohru, neboť polsko-litevské jednotky byly příliš vyčerpané, než aby ještě před zimou dokázaly obsadit Smolensk. Válka pokračovala menšími pohraničními potyčkami a nájezdy a skončila v roce 1522. Přesto měla porážka u Orši pro Rusy neblahé důsledky. Snížila vážnost moskevského velkoknížete jako potenciálního spojence a posílila prestiž polsko-litevské unie.
Na sjezdu císaře Maxmiliána I. Habsburského, českého a uherského krále Vladislava II. Jagellonského a jeho bratra polského krále a litevského velkoknížete Zikmunda I. Starého v červnu 1515 ve Vídni se totiž císař slavnostně zřekl podpory moskevského velkoknížectví. Spojenecké vztahy mezi Habsburky a Jagellonci potvrdila i sňatková dohoda, která o jedenáct let později umožnila Habsburkům dosednout na český trůn.
V analýze důsledků bitvy u Orši psali ruští historici oprávněně o „katastrofě elit“ moskevského státu, která na půl století zastavila útočnou sílu expanze na západ. Navíc na „Moskovii“ čekalo nejtemnější období jejích dějin od tatarského vpádu. Vasilijův syn car Ivan IV. Hrozný zahájil krutovládu a po ní následovalo smutnoje vremja či krátce smuta, během níž se Poláci dokonce načas zmocnili ruského trůnu.
Další články v sekci
Kryovulkány na mezihvězdném objektu 3I/ATLAS mění pohled na vznik komet
Mezihvězdnou kometou 3I/ATLAS otřásají erupce kryovulkánů. Vědci na ní detekovali množství kovů.
Astronomové sledují v pořadí již třetí známé mezihvězdné těleso, které prolétá Sluneční soustavou. V roce 2017 jsme objevili protáhlou planetku 1I/ʻOumuamua, o dva roky později mezihvězdnou kometu 2I/Borisov a před několika měsíci další mezihvězdnou kometu 3I/ATLAS. Pro vědce je to skvělá příležitost rozšířit si obzory za hranice Sluneční soustavy. A jak se ukazuje, rozhodně to stojí za to.
V uplynulých týdnech mohli vědci v reálném čase sledovat, jak mezihvězdná kometa 3I/ATLAS začala zhruba ve vzdálenosti 2,5 AU od Slunce postupně zjasňovat. Zřejmě došlo k aktivaci celé vrstvy ledu komety, která na rozdíl od jiných komet postrádá prachový obal. Na kometě 3I/ATLAS podle všeho probíhá intenzivní kryovulkanismus, což čekal jen málokdo.
Podezřele kovová kometa
Dalším překvapením bylo, když vědci analyzovali záři komety. Její spektrum je totiž velmi podobné záři uhlíkatých chondritů, primitivních meteoritů z dávné minulosti, které obsahují hodně kovů, jako je železo nebo nikl.
Josep Trigo-Rodríguez ze španělského Institutu vesmírných věd (ICE – CSIC) a jeho kolegové se proto domnívají, že 3I/ATLAS má podobné složení. Podle vědců by takové složení mezihvězdné komety mohlo vysvětlit její mohutnou kryovulkanickou aktivitu. Jakmile se kometa zahřeje a roztaje na ní led, voda začne reagovat s kovy v nitru komety. Takové procesy by uvolnily další energii, která na ní pohánějí kryovulkány. Podrobnosti svého výzkumu vědci zveřejnili v doposud nerecenzované studii na preprintovém serveru arXiv.
Neobvyklá kombinace chemické aktivity za přítomnosti kovů a kryovulkánů se hodně liší od toho, jak si obvykle představujeme komety. Podle stávajících představ jsou komety špinavé sněhové koule s mizivým obsahem kovů a jejich aktivitu pohání Sluncem ohřívající ledový povrch. Jak se ale zdá, komety jsou mnohem rozmanitější.
Další články v sekci
Migrace bez hranic: Která zvířata putují na největší vzdálenosti?
Zatímco někteří živočichové setrvávají na jednom místě, jiní takové štěstí nemají a během svého života musejí na cestě za potravou či teplejším podnebím urazit někdy i miliony kilometrů…
Další články v sekci
Nejstarší RNA na světě: Mamut ze Sibiře odhaluje tajemství doby ledové
Paleogenetikům se poprvé podařilo přečíst téměř 40 000 let starou RNA z mamuta srstnatého. Objev otevírá bezprecedentní pohled do posledních okamžiků života tohoto dokonale zachovaného tvora doby ledové.
V roce 2010 objevili hledači mamutích klů v severovýchodní části Sibiře zmrzlé tělo mamuta srstnatého. Ukázalo se, že Juka, jak tuto zmrazenou subfosilii pojmenovali, je jedním z nejlépe zachovaných mamutů na světě. Od té doby je v centru pozornosti vědců, kteří se ho snaží prozkoumat mnoha různými způsoby, včetně například výzkumu na molekulární úrovni.
Tým vedený Love Dalénem a Emiliem Mármolem Sánchezem ze švédského Centra pro paleogenetiku nyní dosáhl významného úspěchu, když se jim podařilo izolovat a přečíst RNA starou téměř 40 tisíc let, což z ní dělá nejstarší získanou RNA na světě.
Křehká RNA
Zatímco DNA prozrazuje informaci o genomu daného organismu, RNA odhaluje, jaké geny byly aktivní v době smrti. Díky tomu mohou vědci například zjistit, jak fungovaly mamutí svaly nebo jaké procesy uvnitř buněk v posledních okamžicích života mamuta probíhaly. Zároveň platí, že dávná RNA se analyzuje mnohem obtížněji než DNA.
Řetězce dvoušroubovice DNA připomínají zapnutý zip a jsou díky tomu poměrně odolné. Molekulu RNA tvoří jen jediný řetězec nukleové kyseliny. Proto je RNA mnohem křehčí a podstatně snadněji a rychleji podléhá zkáze, zřejmě hlavně díky působení enzymů v buňkách. Obvykle se rozpadá během několika dní. V případě Juky vědci vsadili na to, že pokud mamut zmrzl dostatečně rychle, mohl led tyto enzymy zastavit dřív, než RNA zanikla.
Poklad ze sibiřského ledu
Ukázalo se, že tento předpoklad byl správný a výsledkem je sklizeň celé řady molekul RNA. Badatelé přečetli přes 340 molekul mRNA, která slouží při výrobě proteinů, přes 900 molekul RNA, které nekódují proteiny, a také zhruba 60 krátkých molekul mikroRNA. Přečtené RNA odpovídají svalům, což podle vědců dokládá, že nejde o kontaminaci, a že skutečně přečetli RNA mamuta. Úspěch paleogenetiků uveřejnil vědecký časopis Cell.
Vzorec genové aktivity ukázal převahu pomalých, vytrvalostních svalových vláken – svalů stvořených na dlouhé zimní pochody po mamutí stepi. V RNA se navíc objevily i signály buněčného stresu, tedy geny zapojené do nouzového metabolismu. To se shoduje s předchozími teoriemi, podle kterých mamuta mohli napadnout jeskynní lvi a možná ho i usmrtit. Sekvenování RNA zároveň vyřešilo kuriózní záhadu. Yuka byla v literatuře dlouho označována za samici, nově získané RNA i DNA ale nesou jasné znaky chromozomu Y. Yuka byl tedy samcem.
Podle profesora evoluční genomiky Daléna může výzkum starověké RNA otevřít úplně novou kapitolu paleogenetiky. Nejenže lze přímo sledovat aktivní geny v okamžiku smrti zvířete, ale do budoucna by se mohlo podařit analyzovat i RNA z mamutích vlasových folikulů. To by vědcům umožnilo zjistit, jaké geny byly odpovědné za typickou srst mamutů – klíčovou adaptaci na dobu ledovou.
Další články v sekci
Křídla nad cizími světy: Létající drony míří k Titanu, Venuši i k Marsu
Ve stopách průkopníků Ingenuity, Huygens a sovětského programu Vega, se v blízké budoucnosti vypraví nová generace létajících dronů. Čeká nás návrat na Saturnův měsíc Titan i odvážné mise v atmosférách Venuše a Marsu.
Návrat na Titan
- Dragonfly
Když pouzdro Huygens v roce 2005 nahlédlo pod hustá mračna Saturnova měsíce Titanu a odhalilo metanová jezera a mlhavou krásu onoho zajímavého světa, otevřelo tím dveře k dalším dobrodružstvím. A jedno takové už se dokonce chystá: Americká kosmická agentura se rozhodla, že tamní oranžové planiny prozkoumá speciálně navržený dron a pomůže najít odpovědi na další otázky, jež přinesla nejen mise Cassini–Huygens.
Tentokrát však nepůjde o pouhý demonstrátor, nýbrž o plnohodnotný létající stroj s řadou vědeckých zařízení. Uvedené přitom v žádném případě neznamená, že by se nejednalo o průkopnický počin, právě naopak – ve skutečnosti NASA plánuje zatím svoji nejodvážnější a nejambicióznější misi.
Do čtyř tisíc metrů
Dragonfly neboli „vážka“, jak vědci jedinečný stroj nazývají, nebude žádný drobeček. S hmotností přibližně 450–500 kg a s rozpětím přesahujícím 3 metry se velikostně přiblíží největším marsovským roverům Perseverance a Curiosity. Místo kol však k pohybu využije křídla, respektive osm rotorů o průměru 1,35 metru, jež se budou nacházet v párech po stranách jeho těla a umožní mu pohybovat se rychlostí asi 36 km/h. Půjde tak v podstatě o oktokoptéru.
Jako zdroj energie poslouží radioizotopický termoelektrický generátor o výkonu 70 W, kterým se Dragonfly rovněž podobá již zmíněným marsovským vozítkům. Generátor se bude nacházet v zadní části ve válcovém pouzdře spolu s dobíjecími bateriemi, zatímco „hlavička“ plná vědeckého vybavení na opačné straně bude mít místo očí kamery mapující terén. Právě svým specifickým tvarem připomíná dron vážku, a odtud i jeho název. Na spodní části pak ponese přistávací ližiny a celkově bude na výšku měřit asi 1,5 metru.
Počítá se rovněž se selháním: Stroj by měl být schopen letu i bez jedné lopatky či motoru. Kvůli vzdálenosti od Země ovšem nepůjde jeho pohyb ovládat v reálném čase, a proto se bude vše odehrávat v autonomním režimu. Výzvu tvoří také silná radiace a teploty klesající až k −179 °C, zatímco hustá atmosféra Titanu a slabá gravitace znamenají, že je letový výkon pro danou hmotnost asi 40krát nižší než na Zemi. Samotný let potrvá vždy asi půl hodiny, dron během něj vystoupá do výšky až 4 km a urazí zhruba 10 km. Poté bude následovat dobíjení baterií z generátoru, trvající necelých 200 hodin.
Přísady do prapolévky
Dragonfly představuje především astrobiologickou misi, jež má posoudit mikrobiální obyvatelnost a studovat prebiotickou chemii na různých místech Titanu. Saturnův souputník připomíná ranou Zemi: Jeho povrch obsahuje komplexní chemické látky bohaté na uhlík, a dokonce se tam může vyskytovat jak (přechodná) kapalná voda, tak kapalné uhlovodíky, jež mohou tvořit prebiotickou primordiální polévku. Mise tak možná najde odpovědi i na otázky ohledně vzniku života na modré planetě.
Po startu na raketě Falcon Heavy od SpaceX, plánovaném na rok 2028, čeká Dragonfly šestiletá cesta k Titanu. Přistát by měl v oblasti Shangri-La a následně se pohybovat směrem k impaktnímu kráteru Selk. Popsaná odvážná výprava má opět ambice posunout robotický průzkum Sluneční soustavy na zcela novou úroveň. Obří „vážka“ se podrobněji zaměří na jeden z nejzajímavějších světů, jaké jsme dosud ve vesmíru našli, a její dobrodružství se tudíž určitě vyplatí sledovat.
Budoucí návštěvníci Venuše
- Šukraján, HAVOC, DAVINCI+, Veritas
Na někdejší průzkum Venuše v podání Sovětského svazu hodlá navázat Indie se svou sondou Šukraján 1 neboli Venus Orbiter Mission (VOM), vybavenou velkým množstvím vědeckých přístrojů. Automat se usadí na oběžné dráze planety, ale jeho součást by mohlo tvořit rovněž přistávací pouzdro, jež by mělo fungovat i nějakou dobu po dosednutí na povrch. Bližší informace zatím nemáme k dispozici, ale pokud by se podařilo popsaný plán uskutečnit, mohl by další pozemský průzkumník po dlouhé době absolvovat průlet fascinující atmosférou nejžhavější oběžnice.
Také NASA dlouhodobě plánuje průzkum Venuše prostřednictvím létajících strojů. Známý koncept vzducholodí HAVOC byl bohužel v roce 2017 zrušen. Nadějněji se nyní jeví navrhovaná mise DAVINCI+ neboli Deep Atmosphere Venus Investigation of Noble gases, Chemistry, and Imaging. Při ní by se měla k Venuši vydat sonda Veritas s pouzdrem, jež by následně „ochutnalo“ tamní ovzduší a zaměřilo se na dosud jen málo prozkoumanou spodní atmosféru. A přestože není navrženo pro práci po přistání, existuje šance, že náraz rychlostí asi 12 m/s na povrch přežije: V takovém případě by pak jeho přístroje mohly fungovat ještě nejméně 18 minut.
Rušno nad rudou planetou
- MarsBird-VII, PYTHIA, MSH
Velmi reálné se zdá také vyslání kvadrokoptéry MarsBird-VII v rámci čínské marsovské mise Tchien-wen 3 (Tianwen). Zhruba čtyřkilový dron se čtveřicí rotorů po vzoru NASA plánuje lidová republika využít pro odběr vzorků a jejich dopravu na Zemi. Konečná architektura ještě zdaleka není hotová, ale Číňané na popsaném stroji pracují a zůstává jen otázkou času, kdy se dozvíme víc podrobností.
Ve studiu rudé planety „ze vzduchu“ hodlá pokračovat i NASA. Po triumfálním úspěchu vrtulníčku Ingenuity se mluví o dalších konceptech, včetně dronu PYTHIA, navrženého pro průzkum lávových jeskyní v oblasti Arsia Mons. Jeho protějšek MSH alias Mars Science Helicopter by zas mohl nést 2–5 kg vědeckého vybavení a zaměřit se na oblasti, kam se rovery nedostanou. Možnost představuje i využití vrtulníčku pro sběr kapslí se vzorky půdy, které už nyní shromažďuje Perseverance.
Všechny zmíněné stroje znamenají pokrok v průzkumu Sluneční soustavy a postupně bude obdobných počinů přibývat. Mise jako Dragonfly či PYTHIA nás zavedou do dosud neprobádaných koutů a zatím můžeme jen hádat, jaká tajemství vesmíru nám umožní odhalit.
