Fosilie sice představují velmi cenné informace o dávné minulosti života na Zemi, většinou ale vyprávějí jen velmi stručný příběh. Jen málokdy lze z fosilních nálezů vyčíst, jak dotyčný živočich žil a jak nakonec zahynul. K pověstným výjimkám patří fosilie ptáka ze skupiny enantiornitidů, na kterého narazila americká paleontoložka Jingmai O’Connorová z Fieldova přírodovědného muzea v Chicagu v čínském Přírodovědném muzeu v provincii Šan-tung.

Jde o doposud neznámého křídového enantiornitida, zástupce primitivních zubatých ptáků, kteří žili před zhruba 120 miliony let. Vědkyně jej pojmenovala Chromeornis funkyi, podle své oblíbené elektro-funkové dvojice Chromeo. Objev chromeornise uveřejnil odborný časopis Palaeontologica Electronica.

Jícen plný kamení

Objev nového druhu je pro vědce velkým úspěchem. V případě křídového enantiornitida ale nešlo o jedinou vědeckou zajímavost. V jeho jícnu vědkyně objevila kompaktní hmota tvořenou drobnými kamínky natlačenými až ke krčním obratlům. Podle chemického složení pocházely z těla zvířete a nešlo tak o posmrtné znečištění.

Zvířata polykající kamínky nejsou pro vědce ničím neznámým. Tzv. gastrolity některým živočichům pomáhají při mechanickém rozmělňování potravy. Paleontologové je v minulosti objevili u druhohorních dravých mořských plazů nebo u některých dravých teropodních dinosaurů. U skupiny, do které patřil Chromeornis funkyi, ale nic podobného neznáme.

Analýza pomocí CT navíc odhalila, že v jícnu ptáka, velkého zhruba jako vrabec, se nacházelo před 800 drobných kamínků. Takové množství z hlediska trávení nedává smysl.

Proč tedy zvíře kamínky polykalo? Vědci připouštějí, že odpověď neznají. Jako nejpravděpodobnější vysvětlení nabízí srovnání s chováním moderních ptáků, kteří dělají podobně nelogické kousky, když jsou nemocní. Podle O’Connorové je možné, že Chromeornis funkyi mohl být dezorientovaný, možná trpěl infekcí či zažívacími problémy a začal polykat vše, co našel. Nakonec se pokusil kamínky vyzvracet, pozřená masa ale byla příliš velká, zasekla se v jeho jícnu a způsobila mu smrt udušením. Podrobnosti vědkyně popisuje ve studii, kterou zveřejnil odborný časopis Palaeontologica Electronica.

Image

Čtěte také

Výjimečný objev v muzeu boří mýtus o potravě zubatých ptáků

Protitankové pušky se zrodily již krátce po nástupu zbraně, proti které byly určeny. První byla německá puška Mauser T-Gewehr z roku 1918, na kterou potom v meziválečném období navázala řada dalších typů. V principu šlo obvykle o opakovačky, jež pálily malorážovým, ale vysoce průbojným střelivem (nejčastěji s ocelovým jádrem).

Proti tehdejším tankům zpravidla postačovaly, ale průběh druhé světové války přinesl rychlé zesilování pancíře, a tudíž se faktická bojová hodnota těchto pušek prudce snižovala. O to zajímavější byla iniciativa SSSR, který zavedl protitankové pušky do služby až v roce 1941 a vytvořil pro ně novou munici ráže 14,5 mm, která se dodnes používá v těžkých kulometech.

Konstrukce dvou puškařů

Vývoj pěchotních protitankových pušek začal v SSSR v listopadu 1938. Původně se plánovala ráže 12,7×108 mm, ale výkon tohoto kulometného náboje byl vyhodnocen jako nedostačující, a proto byl dán i pokyn k vytvoření silnější munice. Tak se zrodilo střelivo ráže 14,5×114 mm a v září 1939 začaly zkoušky první takto kalibrované zbraně nazvané PTRR (protivotankovoje ružjo Rukavišnikova). Posléze bylo rozhodnuto o vstupu do výzbroje a produkci 15 000 kusů, ale ve skutečnosti vzniklo jen pět exemplářů, jelikož se projevila celá řada nedostatků.

Kromě toho se Sověti v Polsku zmocnili polských protitankových pušek Wz. 35 a mohli se seznámit i s německou zbraní Panzerbüchse 38. Přestože obě měly ráži jenom 7,92 mm, z hlediska kvalit celé konstrukce a funkčního mechanismu převyšovaly PTRR. Sovětští konstruktéři tak dostali pokyn, aby i dále zkoumali a vyvíjeli protitankové pušky pro munici ráže 14,5 mm, avšak aby u toho využili prvky zahraničních zbraní. Nejednalo se ovšem o nijak prioritní zadání, protože SSSR neočekával, že bude muset v brzké době vést obrannou válku, ve které by takové pušky mohl rozsáhle využít.

Dvaadvacátý červen 1941 však všechno změnil. Do nitra SSSR se valily německé tanky a sovětská pěchota neměla takřka žádné účinné protitankové zbraně. V červenci 1941 se ono zadání dostalo na čelní místa v žebříčku priorit a konstruktéři měli urgentně vytvořit nové protitankové pušky, které by mohly ještě v roce 1941 vstoupit do výzbroje. Naštěstí pro SSSR v tomto mezidobí puškaři skutečně nezaháleli a dva z nich mohli téměř okamžitě předložit své návrhy.

Alexejevič Děgťarjov (1880–1949) a Sergej Gavrilovič Simonov (1894–1986) zkonstruovali pušky, které pak podle jejich příjmení a roku zavedení do výzbroje záhy dostaly oficiální vojskové názvy PTRD-41 a PTRS-41. Již v srpnu začaly jejich zkoušky a v listopadu se mohla rozběhnout sériová produkce nových zbraní. První dodané exempláře PTRD-41 mohly být nasazeny do boje již při obraně Moskvy.

Jednoranná a poloautomatická

Ačkoliv oba konstruktéři použili pro své zbraně shodné střelivo, jinak zvolili značně odlišné přístupy. Děgťarjov vsadil na maximální jednoduchost a zřejmě se velmi inspiroval německou puškou Panzerbüchse 38, od které víceméně okopíroval jednorannou koncepci a částečně také řešení závěru. Jeho zbraň PTRD-41 tak dostala ručně ovládaný válcový otočný závěr, který se zamykal za pomoci dvou předních ozubů. Náboj se vkládal do závěru taktéž ručně, zvláštností však bylo samočinné vyhození prázdné nábojnice, o což se starala energie zákluzu hlavně.

Při konstrukci PTRS-41 postupoval inženýr Simonov úplně jinak a rozhodl se, že nevyrobí pušku ani jednorannou, ani opakovací, nýbrž poloautomatickou, což bylo tehdy skutečně nezvyklé řešení. Funkce mechanismu byla založena na odebírání prachových plynů z hlavně, jež byly odváděny kanálkem nad hlavní, kde pracoval píst spojený se svisle pohyblivým závěrem.

Tím bylo zajištěno samočinné vyhazování nábojnic a nabíjení nových nábojů ze schránky, do které se vešlo pět ran. Ta řešením trochu připomínala schránku americké pušky M1 Garand, a tak se nabíjela s pomocí rámečků; po vypálení poslední rány zůstal závěr otevřený a rámeček vypadl ze schránky.

Navzdory odlišnému principu ale měly zbraně PTRD-41 a PTRS-41 také několik společných rysů. Obě disponovaly velikými úsťovými brzdami a skládacími dvojnožkami, jež kromě položení na zem sloužily též k uchycení na lehký pásový transportér Universal Carrier.

Obě měly jednoduchá kovová mířidla bez možnosti připojit teleskopické zaměřovače, lišilo se však pojetí mířidel, protože zbraň PTRD-41 měla jen dvě nastavení (jedno pro 100 až 400 m a druhé pro 400 až 1 000 m), zatímco u typu PTRS-41 se mířidla dala nastavit od 100 do 1 500 m s krokem 50 m. Efektivní mířená palba se ovšem dala s oběma vést na vzdálenost pouze okolo 300 až 400 m. Standardně vydávaným střelivem byl náboj BS-41, který měl wolframové jádro a na vzdálenost 100 m prorážel ocelovou desku silnou 40 mm.

Proti obrněncům i do města

Na probíjení čelního pancíře německých středních tanků to sice nestačilo, ale proti lehkým tankům, kolovým obrněným vozidlům a také bočnímu pancéřování středních tanků se to ukázalo jako docela postačující. Jednu dobu platil též příkaz pálit nikoli na pancéřové stěny koreb či věží, nýbrž na průzory, přesnost obou pušek však toto prostě nedovolovala. Když pak rostla síla pancíře německých tanků, reálná efektivita zbraní se logicky zmenšovala.

Proti obrněncům nové generace Tiger a Panther už byly víceméně k ničemu, takže v roce 1943 byly prakticky přesunuty do funkce, kterou bychom dnes charakterizovali jako „protimateriálové“. Střílelo se s nimi tedy spíše na statické cíle (například lehká opevnění) a nepancéřovaná vozidla, pro což se stále ukazovaly jako vysoce účinné. Osvědčily se též v městském boji, jelikož dokázaly prostřelovat tenké stěny budov. Navzdory velkým rozměrům je rádi užívali partyzáni, protože v německém týlu se pro ně nabízela spousta cílů.

Pušky PTRD-41 i PTRS-41 tak byly mezi vojáky vcelku oblíbené, ačkoliv měly četné nectnosti. Kromě ne zrovna ideální přesnosti vadil nápadný účinek úsťové brzdy, který zviřoval oblak prachu či sněhu, což mohlo prozradit polohu střelce. Poloautomatická PTRS-41 byla i značně choulostivá a její mechanismus nebyl právě příkladem spolehlivosti, protože se hodně zanášel nečistotami. Rudá armáda však tyto zbraně užívala až do konce války, během níž bylo zhotoveno údajně 281 111 kusů PTRD-41 a 190 615 kusů PTRS-41.

Coby kuriozitu lze dodat, že s nimi bylo (zajisté s ohromným štěstím) dosaženo dokonce i několika sestřelů německých letounů. Poté se obě zbraně užívaly ve válce v Koreji, v občanské válce v Číně a snad i ve Vietnamu, ačkoliv v mnohem menších počtech a s klesající účinností. Stále se však objevují v některých konfliktech, zejména v Asii. V nedávné minulosti se objevily například na východě Ukrajiny, kde s nimi proti obrněncům vládních jednotek stříleli proruští separatisté.

Image

Čtěte také

Protitanková puška Tankgewehr: Převratný vynález Velké války

Sonda MAVEN (Mars Atmosphere and Volatile Evolution) odstartovala v roce 2013 a k Marsu dorazila o rok později. Původně šlo o jednoroční misi zaměřenou na studium toho, jak sluneční vítr působí na marsovskou atmosféru. Sonda na marsovské orbitě vydržela násobně déle a stala se jedním z tahounů meziplanetární flotily NASA.

Na počátku letošního prosince ale stalo něco nečekaného. Podle NASA bylo vše v pořádku, než MAVEN zmizela za odvrácenou stranou rudé planety. Po opětovném vynoření se zpoza Marsu však Deep Space Network – rozsáhlá síť pozemních antén – nezachytila od MAVEN žádný signál.

Dekáda plánů

Kromě vědeckých měření má MAVEN i zásadní „logistickou“ roli: přenáší data mezi Zemí a rovery Perseverance a Curiosity. O většinu přenosů se sice stará evropský Trace Gas Orbiter, ale MAVEN představuje druhou nejdůležitější spojovací linku. Společně s ještě staršími sondami Mars Reconnaissance Orbiter, 2001 Mars Odyssey a evropskou Mars Express tvoří křehkou komunikační síť.

A právě tato křehkost je nyní začíná ukazovat v plné nahotě. MAVEN si na marsovské orbitě kroutí už jedenáctý rok a její mladší souputník TGO jen o dva roky méně. Zbylá trojice sond je ještě výrazně starší. Selhání, byť i jednoho článku této sítě, by teoreticky mohlo vyvolat celou sérii problémů.

NASA si riziko stárnoucí sítě uvědomuje už dlouho. Plány na novou, moderní komunikační sondu se objevují už přes dvacet let. Jeden z ambiciózních projektů – Mars Telecommunications Orbiter – byl několikrát ohlášen, zrušen a znovu vzkříšen. Letos pro něj dokonce vznikl rozpočet s alokací 700 milionů dolarů. Jenže i kdyby se projekt skutečně rozběhl, cesta nové sondy na marsovskou orbitu bude trvat roky.

MAVEN je také klíčovou součástí budoucí mise Mars Sample Return, která má dopravit na Zemi vzorky, jež právě sbírá rover Perseverance. Porucha sondy by tak přišla v nejméně vhodnou dobu.

Stárnoucí veterán

Není to poprvé, co se MAVEN odmlčela. V roce 2022 se sonda přepnula do režimu údržby v důsledku selhání inerciální měřicí jednotky – nástroje, který určuje orientaci sondy v prostoru. Pozemní středisko NASA tehdy fatální situaci vyřešilo přeprogramováním způsobu, jakým se sonda stabilizuje. Současná porucha může mít podobnou povahu, může ale představovat i podstatně větší problém.

Inženýři NASA nyní pracují na obnovení spojení a pokoušejí se sondu přimět, aby odpověděla i na ten nejslabší signál. Dokud se tak nestane, pokračují pozemní týmy v nouzových protokolech: odesílají k MAVEN servisní příkazy a pokoušejí se probudit její subsystémy. Jisté je v tuto chvíli jediné – osud MAVEN rozhodne nejen o průběhu několika aktuálních misí, ale i o tom, zda zůstane Mars v následujících letech vědecky „online“.

V roce 1347 dorazila do Evropy pandemie moru, která se stala jednou z nejhorších událostí v lidské historii. Bakterie Yersinia pestis doslova vylidnila velkou část tehdy známého světa. O moru už leccos víme. Stále ale zůstává řada nejasností, především to, jaké faktory ovlivnily příchod černé smrti a jakým způsobem se infekce přenášela světem.

Nová studie, ve které spojili síly historik Martin Bauch z německého Leibnizova institutu pro historii a kulturu východní Evropy a paleontolog Ulf Büntgen z britské Univerzity v Cambridgi, potvrzuje scénář, v němž podle nedávno objevených důkazů přišla morová epidemie do Evropy z Kyrgyzstánu, odkud se šířila po obchodních cestách dále do světa. Podrobnosti výzkumu popisuje studie uveřejněná v odborném časopisu Communications Earth & Environment.

Na počátku byla erupce

Badatelé prostudovali ledová jádra z Antarktidy a Grónska, společně s letokruhy v kmenech stromů z osmi oblastí Evropy a s evropskými historickými záznamy ze 14. století. Analýza těchto dat naznačuje, že na počátku byla masivní vulkanická erupce neznámého vulkánu, k níž došlo kolem roku 1345, zřejmě někde v tropech.

Vulkanické plyny poté podle vědců ochladily klima a Evropu postihla neobvykle zasmušilá a chladná léta bez Slunce, po nichž následovala katastrofální neúroda v řadě zemí, především v oblasti Středomoří. Benátská republika, tehdejší námořní velmoc, zareagovala tak, že zrušila obchodní embargo vůči Zlaté hordě, aby získala potraviny pro hladovějící obyvatele.

Šlo o dobrý tah a nejspíš by uspěl. Jenomže tentokrát s dodávkami potravin připlul i mor, který se už nějakou dobu šířil v Asii. Lidé v Evropě začali umírat nejprve v místech, kam dorazily lodě ze Zlaté hordy, tedy v italských přístavech. Podle tohoto scénáře představovala sopečná erupce v roce 1345 pověstné mávnutí motýlích křídel spouštějící katastrofu v jiné části světa.

Image

Čtěte také

Benefity epidemií: Co lze na černé smrti nebo španělské chřipce nalézt pozitivního?

Nový výzkum vědců z Southern Medical University v čínském Kantonu ukazuje, že čmeláci si mohou navzájem předávat optimismus pouhou krátkou vizuální interakcí. Studie čínských vědců také odhaluje, že nálada jednoho jedince může změnit způsob, jakým reaguje celá hmyzí kolonie, což naznačuje dosud podceňovanou sociální dynamiku u čmeláků.

Brundibáři na cvičáku

Čínští vědci podrobili čmeláky zemní (Bombus terrestris) speciálnímu výcviku: pruhovaní brundibáři se v něm nejprve učili rozpoznávat dvojici barev – modrá znamenala sladkou odměnu, zelená neskýtala odměnu žádnou. Poté jim vědci předložili tři odstíny nejednoznačné modrozelené barvy, které měly testovat, jak optimisticky či opatrně hmyz reaguje.

Vědci očekávali, že optimističtěji naladění čmeláci zareagují na tyto nejednoznačné barvy pozitivně, naopak čmeláci-pesimisté se k nim budou přibližovat s opatrností nebo se jim zcela vyhnou.

Po výcviku dostal jeden z čmeláčích absolventů malé množství cukerného roztoku a badatelé ho vystavili krátkému setkání s jiným jedincem. V tomto setkání již nehrály roli žádné barevné ani pachové signály. Čmelák mohl jen pozorovat chování svého druha nesoucího si sladkou odměnu.

Opakovaný test čmeláka-pozorovatele ukázal, že vidina odměny je nakažlivá. Čmelák-pozorovatel se v testu s nejednoznačnými barvami choval optimisticky a ke všem barvám se přibližoval rychle a sebevědomě. Kontrolní pokus v úplné tmě navíc ukázal, že k nákaze optimismem dochází pouze tehdy, když se čmeláci vidí.

Nakažlivé emoce

Překvapující pro vědce bylo, jak rychle k přenosu pozitivního nastavení mezi čmeláky docházelo. K nákaze čmeláčího kolegy stačilo pouhých 30 sekund. Chování odpovídá vzorcům známým u zvýšené hladiny dopaminu – tedy systému odměny v nervové soustavě hmyzu. Autoři tak předpokládají, že by právě dopamin mohl hrát klíčovou roli v přenosu pozitivního nastavení.

Výsledky čínského výzkumu naznačují, že vnitřní stavy čmeláků nejsou čistě individuální a mohou se přenášet napříč sociální skupinou. Pokud lze šířit pozitivní stav, je pravděpodobné, že se podobně může šířit i stres nebo negativní naladění. To má důsledky pro chov i zemědělství – atmosféra v úlu může ovlivnit fungování celé kolonie, podobně jako třeba výživa nebo zdraví jednotlivců.

V navazujícím výzkumu se vědci hodlají zaměřit na neuronální mechanismy tohoto přenosu, tedy na to, jak se pozitivní stav uvnitř mozku utváří, jak cirkuluje mezi jednotlivci a jaké nervové dráhy jsou do něj zapojeny. Vědci se sice vyhýbají pojmům jako je „štěstí“ v lidském slova smyslu, jejich výsledky ale naznačují, že i drobný hmyz může mít bohatší vnitřní život, než bychom nejspíš čekali.

Image

Čtěte také

První výzkum svého druhu potvrdil, že i čmeláci si rádi hrají

Nejslavnějším pirátem druhé poloviny 17. století byl zřejmě kapitán William Kidd. Tento britský námořní důstojník se během devítileté války mezi roky 1688 a 1697 rozhodl, že si finančně přilepší, a požádal proto anglického krále Viléma III. Oranžského o vydání kapérského listu, který by mu umožnil zajímat francouzské lodě. Panovník Kiddovi vyhověl a 11. prosince 1695 podepsal jeho privilegium – součást výnosu však tvořila povinnost odvést z každého plavidla desetiprocentní podíl státu.

Z kapéra psancem

Kidd se tedy zařadil mezi tzv. kapéry a vyplul směr Madagaskar. Nicméně již na začátku cesty v Greenwichi vyvolal pobouření: Jeho loď se na Temži míjela s královskou jachtou, a Kidd nestáhl vlajku ani nevystřelil čestnou salvu. Posádka dokonce protijedoucímu plavidlu ukázala několik oplzlých gest. Představitele admirality to pobouřilo natolik, že si vynutili vstup na palubu a většinu najatých mužů násilím odvedli pro službu na lodích Východoindické společnosti. Kapitán od té doby další pokyny admirality nerespektoval a během války operoval v Karibiku, kde se těšil podpoře místní koloniální správy. 

Tím však jeho problémy nekončily – přepadal totiž i lodě mimo rozsah královského povolení. První závažný diplomatický incident způsobil 30. ledna 1698, kdy zajal plavidlo Quedagh Merchant patřící arménskému obchodníkovi, ovšem s anglickým kapitánem. A aby toho nebylo málo, majitel pro loď zakoupil ochranný list u francouzské Východoindické společnosti. Kidd si ovšem plavidlo ponechal a kořist rozdělil mezi posádku, což vzbudilo nevoli admiralitních úředníků v Londýně, podle kterých šlo o protiprávní pirátství.

Odstrašující romantika

Když pak Kidd prchal před britskou flotilou, uchýlil se na Madagaskar, kde mu část posádky zběhla k pirátovi Robertu Cullifordovi. Se zbývajícími loajálními členy zapálil svou starou loď a vyrazil hledat nové útočiště do Severní Ameriky. Nakonec zakotvil v Bostonu, kam jej pozval newyorský guvernér lord Richard Coote – načež Kidda uvěznili a obvinili z pirátství. Sám Coote se totiž bál, že by mohl být nařčen z podpory nájezdníků, a z kapitánova procesu se tak rozhodl učinit exemplární příklad. Po roce věznění provinilce eskortovali do Anglie, aby se ze svých zločinů zodpovídal tam. Ve vlasti jej pak před davem přihlížejících oběsili a jeho tělo vystavili v kleci, nicméně zamýšlená výstraha pouze přidala legendárnímu pirátovi na popularitě. 

Image

Čtěte také

Skuteční piráti: Žádní romantičtí hrdinové s dřevěnou nohou a papouškem na rameni

Bílý trpaslík představuje jedno ze závěrečných stadií vývoje hvězd. Přestože v něm již neprobíhají termojaderné reakce, může za určitých podmínek zazářit mohutnou explozí. V dvojhvězdných systémech se může na jejich povrchu nashromáždit dostatečné množství vodíkového a héliového plazmatu a zažehnout termonukleární explozi. Do té doby jen málo zářící bílý trpaslík extrémně zjasní, což pro pozemské pozorovatele může působit dojmem, že se objevila nová hvězda. Proto tyto jevy astronomové označují jako exploze nov.

Podobné výbuchy většinou trpaslíka nezničí, pouze z něj „odfouknou“ vrstvu nashromážděného materiálu do prostoru. Vědci dlouho předpokládali, že se jedná o jeden jednoduchý výbuch. Nová pozorování ale ukazují, že realita je mnohem dramatičtější.

Exploze nov pod drobnohledem

Elias Aydi z Texaské technické univerzity v Lubbocku a jeho kolegové v početném týmu pozorovali dvě novy jen několik dnů po jejich explozi v doposud nevídaném detailu. Vědci při výzkumu nov, který uveřejnil vědecký časopis Nature Astronomy, využili metodu interferometrie při zpracování snímků z více různých teleskopů v kalifornském centru CHARA Array, a také spektrometrická měření z observatoře Gemini. Tím dosáhli extrémně detailního rozlišení při pozorování rychle se rozvíjejících explozí nov.

Badatelé pozorovali dvě velmi odlišné novy, které explodovaly v roce 2021. První z nich, nova V1674 Herculis, patří k nejrychlejším, jaké jsme kdy zaznamenali. Od zjasnění do zhasnutí to trvalo jen pár dní. Snímky pořízené krátce po explozi ukázaly dva kolmé výtrysky materiálu, což je podle vědců přímý důkaz vícenásobných a navzájem se srážejících výtrysků. Druhá nova V1405 Cassiopeiae probíhala mnohem pomaleji. K odvržení vnějších vrstev trpaslíka došlo až po 50 dnech od počátku exploze.

Nové poznatky ukazují, že při explozích nov dochází k více odděleným výtryskům, při kterých rychlé proudy dohánějí pomalejší a vzájemně se srážejí. Některé z těchto výtrysků jsou opožděné až o desítky dnů produkují vysoce energetické gama záření. Exploze nov tedy nejsou jediným velkolepým ohňostrojem, ale spíše sérií explozí, které se navzájem ovlivňují.

Zatím není jasné, zda se jedná o typické chování nov, nebo zda V1674 Herculis a V1405 Cassiopeiae představovaly pověstnou výjimku z pravidla. Vědci se nyní hodlají zaměřit na další novy a pokud by se opožděné výtrysky ukázaly jako běžné, mohly by se novy stát ideálním místem pro studium extrémní fyziky a interakcí hvězd v těsných binárních systémech.

Image

Čtěte také

Astronomové objevili vzácnou supernovu, která zřejmě prošla dvojitou explozí

Šesté nejlidnatější sídlo Francie sice nepatří mezi nejvyhledávanější turistické cíle země galského kohouta, nicméně brzy by se jedním z nich stát mohlo, protože o zábavu a zajímavosti v něm rozhodně není nouze. Zamilujete si ho, zejména pokud holdujete umění, chutná vám bretaňská kuchyně a rádi se projdete po středověkých památkách. Plusové body sklízí město i za to, že je tamní hromadná doprava o víkendech zdarma. A pokud byste nevěděli, kam se v jeho ulicích vydat, stačí sledovat zelenou trasu, která vás provede nejzajímavějšími místy. Musíte se však připravit na velmi intenzivní zážitek, protože je dlouhá bezmála dvacet kilometrů.

Ačkoliv v Nantes zahlédnete bezpočet bretaňských vlajek, město do zmíněného regionu nespadá – tvoří součást Pays de la Loire. Prapory tak odkazují k období mezi roky 1066 a 1790, kdy město pod křídla Bretaně náleželo a o pozici nejvýznamnějšího sídla soupeřilo s nedalekým Rennes. Koncem 15. století nechal navíc markýz François II. právě v Nantes postavit Château des Ducs de Bretagne neboli „zámek vévodů bretaňských“. V impozantní pevnosti s vodním příkopem se pak narodila i jeho dcera, budoucí královna Anna Bretaňská. Hranice regionů však roku 1790 překreslily události spojené s Velkou francouzskou revolucí…

Poslední vzpomínka

Kromě bretaňských vévodů se historie Nantes silně pojí také s mezinárodní lodní dopravou. Nejenže se tam dovážely suroviny z mnoha bývalých francouzských kolonií, ale město se stalo i významným „překladištěm“ černých otroků, kteří putovali z Afriky do Spojených států, aby dřeli na místních plantážích. Zmíněnou temnou část historie připomíná památník zrušení otroctví na nábřeží Loiry – relativně malé muzeum Mémorial de l’abolition de l’esclavage, ale se vstupem zdarma.

Dnešní Nantes je orientované sociálně a někdejší industriální sídlo se proměnilo v oázu zeleně i uměleckou metropoli. Přístavní jeřáby nahradila mola promenád a v bývalých docích vyrostly jako houby po dešti početné galerie. Několik odkazů na minulost sice přetrvalo, ale tvoří spíš architektonické dominanty – jako například Žlutý jeřáb na ostrově Île de Nantes.

Ostrov ze dřeva a oceli

Bohatou historii a rozmanité kulturní tradice má mnoho francouzských měst, ale jen Nantes se může pochlubit Ostrovem strojů – uměleckým projektem scénografa Françoise Delarozièrea a divadelního producenta Pierra Oreficea. Zmíněná dvojice si vysnila fantastický svět inspirovaný knihami Julese Vernea a vynálezy Leonarda da Vinciho. 

Při jeho realizaci pak proměnila bývalé loděnice industriálního Nantes v čarovnou zoo, kde se můžete mimo jiné svézt na obřím mechanickém slonovi. Jeho tělo vzniklo z více než 48 tun oceli a dřeva, na cestu s sebou dokáže vzít až padesát zájemců a do pohybu jej uvádějí hydraulické zvedáky. Při půlhodinové procházce přístavními doky pak nezvyklého chobotnatce nezřídka doprovázejí nadšené skupinky turistů a hravý tvor je občas pokropí vodopádem z chobotu.

Kromě majestátního sloního robota potkáte na Ostrově strojů i roztomilého mechanického lenochoda, obří volavku anebo můžete nasednout do velkého černého pavouka. Na tamním třípatrovém kolotoči, vysokém bezmála 25 metrů, potom místo poníků najdete nejrůznější mořské potvory, gigantického kraba, rejnoka či oliheň.

Na skok na Měsíc

Imaginativnímu zábavnímu parku nicméně patří jen část ostrova Île de Nantes. Vedle mechanických tvorů tam narazíte třeba na Ping-Pong Park, kde si můžete zahrát na neobyčejných stolech – namísto klasického obdélníkového tvaru se vlní, kroutí se do zatáček nebo mají podobu zakulaceného tunelu. Za zhlédnutí stojí i lehce futuristická atrakce v Parc des Chantiers: Dílo studia Detroit architectes a francouzského umělce Bruna Peinada nese název On va marcher sur la Lune čili „budeme kráčet po Měsíci“ a jde vlastně o dětské hřiště se speciálním povrchem, který má připomínat lunární terén. Jeho součást tvoří také sedm kráterů s trampolínami na dně, jež mají „simulovat“ nízkou gravitaci našeho souputníka.

V Parc des Chantiers narazíte na promenádě u Loiry i na dílo Prsteny, jež sestává z osmnácti obřích kruhů usazených na kraji nábřeží Quai des Antilles. Nejvíc však ohromují v noci, kdy září neonovými barvami. A komu by nestačilo venkovní umění, může prozkoumat rovněž mnohé galerie Banánového hangáru. Říká se tak bývalému přístavu, který dřív sloužil k překládce zboží z francouzských kolonií. Nicméně import zmíněnou cestou přestal proudit v roce 1975.

Cesta z města

Nezvyklé množství výtvarných děl není jen případem zmíněného ostrova. Téměř v každém koutě centra Nantes se nachází trocha umění a může za to festival Le Voyage à Nantes neboli „cesta do Nantes“, který se koná každý rok v červenci a srpnu. Jeho hlavní myšlenkou je zpřístupnit kulturní aktivity a umění všem bez ohledu na příjem, proto většina atrakcí stojí volně v ulicích a lze si je užít bez nutnosti platit vstupné. Nejoblíbenější kousky se pak z krátkodobých exponátů proměňují v trvalé. Nejenom tato díla, ale i historické památky a různá muzea přitom spojuje již zmíněná zelená trasa.

Ve veřejném parku Jardin des Plantes zas uvidíte několik obřích barevných postaviček Filili Viridi designéra Jeana Julliena, které reagují na okolní krajinu a rozmanitý terén: Oranžový pozorovatel sedí na větvi a kouká do dálky; žlutý převozník vyčuhuje z potoka a roztahuje ruce tak, aby vytvořil most přes vodu; zatímco přadlák kolem sebe nahazuje zelený provaz. 

Výlet do uměleckého světa navíc nekončí ani za hranicemi města. Cestu na kole či lodí do Saint-Nazaire při ústí Loiry do Atlantiku lemuje 33 děl různých současných umělců a další výtvarně nabitá stezka vede z centra Nantes do blízkých vinic podél řeky Sèvre Nantaise. Na jejím začátku můžete obdivovat například pětimetrovou sochu nahé ženy, která drží v ruce hada a připomíná biblickou Evu. 

Image

Čtěte také

Kamenný div Francie: Majestátní Mont-Saint-Michel by mohl zaniknout

Když v Evropě vypukla druhá světová válka, vedení americké muniční správy si uvědomilo, že stávající přístavní kapacity by v případě zapojení USA nemusely stačit. Po několikaměsíčním váhání proto na západním i východním pobřeží začaly růst nové přístavní terminály. Jeden z mnoha, Port Chicago v ústí kalifornské řeky Sacramento, námořnictvo převzalo 30. listopadu 1941 a už za týden u mola přistála první nákladní loď – Brewer typu Liberty. Nakládací proces na první pohled budil dojem jednoduchého systému. Vlaky se zásobami přijížděly na břeh Tichého oceánu, odkud je dělníci jak ručně, tak s pomocí jeřábů – přístavních i lodních – překládali do lodí uvázaných u mola. 

Terminál měřil 450 metrů a nacházely se v něm tři řady kolejí. U každé z nich stál dřevěný perón široký šest metrů. Vagony se řadily podél nákladových jícnů, kterých měla každá loď třídy Liberty pět. Munice se přivážela v krytých vozech, odkud ji přístavní dělníci vykládali na perón – do položených sítí, které jeřáb přenesl do lodních útrob. Tam jiní pracovníci jednotlivá břemena rozmístili tak, aby plavidlo zůstalo vyvážené a náklad se během cesty nepohyboval.

Zaděláno na problém

V roce 1944 se terminál rozšířil, takže mohl odbavovat dvě lodě současně. Velitel Port Chicaga kapitán Nelson Goss na základě konzultací s odborníky požadoval, aby každá pracovní četa u svého jícnu přeložila deset tun materiálu za hodinu. Praxe však ukázala, že podle Gossových plánů nešlo nic. Mohl za to jednoznačně lidský faktor. Drtivou většinu přístavního dělnictva tvořili námořníci černošského původu, což byl důsledek tehdejší segregační politiky. Jejich kariéra vypadala tak, že po šestitýdenním přijímači došlo na základě zjištěných schopností jednotlivých rekrutů k selekci. Ti nejzdatnější s radostí přijali službu na válečných lodích, kde pracovali jako stevardi, pomocní kuchaři a podavači munice. Horší se dostali k pomocným jednotkám (stavební, zdravotní, pohřební…) a na ty ostatní s nejnižší kvalifikací zůstala práce v docích.

Přístavní nakladači měli často jen minimální vzdělání, někteří zůstali zcela negramotní a naprosté většině chyběly nejen pracovní, ale i hygienické návyky. Přesto by se i s takovým lidským „materiálem“ asi dalo pracovat – kdyby někdo chtěl. Černí dělníci nastoupili do pracovního procesu bez jakéhokoli kursu nebo proškolení, námořnictvo zamítlo i dobře míněnou nabídku přístavních odborových svazů na zácvik novopečených dělníků. Takový přístup se jeví jako hodně zvláštní, když uvážíme, že v době míru se přístavní dělník považoval za plně kvalifikovaného až po dvou letech praxe. Politika „nic neřešit“ se pochopitelně promítla jak do pracovních výkonů, tak do údržby, manipulace a častých poruch mechanických zařízení – tedy jeřábů.

Deset tun? Ani náhodou

Partám přístavních nakladačů moc „nevoněl“ ani drsný vojenský režim. Jednotlivé čety pracovaly po osmi hodinách tři dny: jeden den se cvičily v kasárnách, další tři dny na terminálu a potom následoval den volna. Jenže právě o ten den volna černí námořníci často přicházeli – což býval obvyklý trest za neplnění norem. Ukázalo se totiž, že nakladači místo požadovaných deseti tun za hodinu zvládnou sotva polovinu, a tak dozorující (bílé) důstojníky a (černé) poddůstojníky napadlo zvýšit výkon pomocí soutěží. Příslušníci čet s nejhoršími výsledky nesměli na vycházku, zatímco ti výkonnější dostávali volno navíc. Opatření opravdu trochu pomohlo. 

Objem přeloženého materiálu se zvýšil na 70–80 % požadovaného množství, ale černošským dělníkům to bylo celkem jedno. Někteří se pokusili požádat služební cestou o přeložení, jiní hledali štěstí v „paragrafu 8“ (duševní nezpůsobilost, diváci seriálu M*A*S*H si jistě vzpomenou na postavu desátníka Maxwella Klingera). Vše ale bylo marné.

Prozatím bez nehody

Pověstnou „třešničku na dortu“ představovala bezpečnost práce. Kromě dvou úvodních formálních lekcí upozorňujících, že materiál může explodovat, o něčem podobném v Port Chicagu nikdo neslyšel. Nakladači sice věděli, že manipulují s nebezpečnou municí, jenže tak většinou činili v naivní víře, že je neaktivní a že všechny ty bomby a granáty dostanou roznětky až na místě určení. 

Z přístavu skutečně část munice odplouvala v bezpečném stavu, ale týkalo se to jen lodních granátů největších kalibrů nebo protiponorkových hlubinných pum adjustovaných krátce před shozem speciálním klíčem. Takřka všechna ostatní munice ale při neopatrném zacházení hrozila explozí. Na poměrech se nic nezměnilo ani po výměně kapitána Gosse za kapitána Merilla Kinna v dubnu 1944. Kinn se vrátil z penze, v době aktivní služby žádnému přístavu nevelel a práce v terminálu nechal běžet ve starých kolejích.

Jak poměry v Port Chicagu v létě 1944 vypadaly, o tom později podal svědectví například civilní údržbář Albert Carr, který do přístavu jednou přišel opravit jeřáb. Osobně s hrůzou sledoval, jak černošští dělníci vyhazovali dělostřelecké granáty z vagonů na peron pomocí sochorů, aniž je zajímalo, že o sebe naráží tak, až z roznětek vytéká jakási tekutina. A když jeden z jeřábníků „vyzkoušel“ Carrem opravený vrátek způsobem, že z metrové výšky pustil na zem leteckou bombu volným pádem, Carr terminál urychleně opustil. V přístavu zkrátka vládl chaos, ale protože se v něm lodě opravdu nakládaly a bez větších nehod či pracovních úrazů odplouvaly, o bližší okolnosti se nikdo nestaral. A tak přišlo nevyhnutelné.

Ohnivý hřib a zemětřesení

Dne 13. července 1944 v Port Chicagu přistála loď E.A. Bryan s nádržemi plnými topného oleje. Vedle ní se zanedlouho objevila Quinault Victory, rovněž napěchovaná palivem, a asi stovka mužů ji připravovala pro náklad munice. Ve stejný den do ní dělníci začali umisťovat 450kg letecké pumy, 40mm protiletadlové granáty, protiponorkové hlubinné nálože a tříštivé kazetové bomby. Souhrn všech výbušnin odpovídal 2 000 tunám TNT. 

Největší pozornost se věnovala 290kg zápalným pumám ukládaným do prostoru č. 1, protože právě tam neměl lodní jeřáb funkční brzdu a jeřábník musel pohyb dolů brzdit včasným přepnutím do zpětného chodu. Další potíž představovalo příliš těsné uložení munice ve vagonech, což nakladači řešili vyhazováním některých kusů ven.

Po čtyřech dnech (17. července) byla E. A. Bryan plná asi ze 40 %, když vtom se podle přeživších ozval zvuk připomínající „praskot, jako kdyby se zlomilo něco ocelového“. Vzápětí došlo na molu k explozi a vypukl požár; o několik vteřin později se ozvala další detonace – tentokrát nesrovnatelně silnější. Seismografy Kalifornské univerzity v 30 km vzdáleném Berkeley zaznamenaly otřes o síle 3,4 stupně Richterovy škály a průměr ohnivého hřibu svědci odhadli na pět kilometrů. Kusy trosek vylétly snad až do výše čtyř kilometrů. 

Loď E.A. Bryan zmizela, Quinault Victory exploze roztrhla na jednotlivé sekce. Nejdál dopadla záď, která skončila dnem vzhůru v moři 150 metrů od místa úvazu. Špatně dopadlo rovněž malé plavidlo Pobřežní stráže. Výbuch je odmrštil od mola asi 200 metrů do moře, kde se i s pětičlennou posádkou potopilo. Na břehu bylo vše (lidé, vagony, lokomotiva, koleje…) roztrháno. Asi 320 mužů – z toho přes 200 černošských nakladačů – zemřelo, stovky dalších utrpěly zranění. Vážné škody tlakovou vlnou utrpěly také domy ve městě Concord vzdáleném tři kilometry, kde střepy skla a kusy padajících trosek zranily 233 civilistů. Materiální škody dosáhly výše 9,9 milionu dolarů.

Odklízení škod dostali za úkol ti černošští námořníci, kteří v době katastrofy neměli směnu. Pátrali v sutinách po kamarádech, ale našli jen 51 těl, jež se dala identifikovat. Zbytek ostatků náhodně uložili do rakví a umístili na místním hřbitově pod náhrobky s textem „Neznámý námořník US Navy 17. července 1944“. 

Vyšetřování příčin neštěstí se o čtyři dny později ujala komise vedená kapitánem Albertem Cookem – její závěrečná zpráva na základě výslechu 120 svědků dospěla k závěru, že přesný důvod exploze se nepodařilo stanovit. Jediný konkrétní výstup se dostavil v podobě zproštění viny ze strany důstojníků a náznak, že ať za explozi může cokoli, určitě s tím má něco společného nedbalost černých nakladačů.

Vzpoura černých mužů

Zprávy o nehodě se rozšířily po celém západním pobřeží. Negativně dopadly především na morálku černochů pracujících v jiných terminálech, kde panoval obdobný „pořádek“. Událost však nejvíc otřásla námořním skladem ve Valleju na ostrově Mare u San Franciska, kam námořnictvo po skončení záchranných prací přeložilo muže z Port Chicaga. Když 9. srpna dostali rozkaz naložit muniční loď Sangay, všech 328 mládenců odmítlo splnit rozkaz. Důstojníci se je nejdřív snažili přesvědčit po dobrém. 

Jenže na argumenty, že nakládání munice je povinností vůči vojskům na frontě, námořníci odpovídali, že vykonají jakoukoli práci, ale k nakládání munice je už nikdo nedonutí, protože se bojí. Teprve po „rázných domluvách“ velitele kasáren poručíka Tobina nastoupilo do práce 70 mužů. Zbytek si vzal druhý den „do prádla“ šéf námořního okruhu San Francisco (a velitel amerických sil v prohrané bitvě u Tassafarongy 30. listopadu 1942) kontradmirál Carleton Wright. Oznámil, že stávku považuje za akt vzpoury, a dodal, že „nakládání munice je méně nebezpečné než postávání před popravčí četou“. Na většinu to zapůsobilo a po Wrightových výhrůžkách v odporu setrvalo jen 50 mužů. Jenže Wrightovi to nestačilo. V události viděl nebezpečný precedens a s výjimkou oněch 70 ochotných nechal námořníky zatknout.

Kriminál, pak amnestie

Tvrdošíjní i méně paličatí vzbouřenci se ocitli v táboře Shoemaker, kde následovaly výslechy. Soudní proces pod řízením kontradmirála Huga Osterhause začal 14. září a předpokládalo se, že rozsudek bude exemplární, až odstrašující. Nicméně skupina šesti obhájců pod vedením poručíka Geralda Veltmanna měla jiné úmysly. Advokáti porotě připomněli četné procesní chyby (obžalované před výslechem nikdo nepoučil o jejich právech, po explozi a úklidu těl proti všem zvyklostem nedostali dovolenou, ba ani pomoc ze strany psychologů) a porotní sbor složený ze sedmi důstojníků připustil, že s dělníky se opravdu nakládalo poněkud nestandardně. Konečný rezultát tak nevyústil rozsudek ve smyslu vzpoury, nýbrž pouhé „spiknutí za účelem vyvolání vzpoury“. Za to už podle paragrafů popravčí četa nehrozila, avšak i tak se tresty za mírné označit nedají.

Deset předních vzbouřenců dostalo trest 15 let vězení, degradaci (pokud nějakou hodnost měli) a propuštění ze služby se ztrátou cti. Zbytek „vyfasoval“ 8–12 let ve věznici na ostrově Terminal u San Pedra a všichni pozbyli práv válečných veteránů (možnost vyššího vzdělání zdarma, bezplatná lékařská péče ve veteránských nemocnicích…). 

Tím ale příběh ještě neskončil. Otazníků kolem vzpoury zůstalo dost na to, aby o několik měsíců později proběhlo nové soudní líčení. Rozsudky sice zůstaly v platnosti, ale už v lednu 1946 se větší část vězňů v rámci všeobecné amnestie ocitla na svobodě. Ostatní se dočkali v příštích měsících. Stín vzpoury ovšem na černých námořnících zůstal do konce života.

Image

Čtěte také

Jak vypadalo poválečné působení mezinárodní organizace UNRRA v Evropě

Mnišství, jakožto způsob zvláštního přiblížení se Bohu na zemi, se objevilo již ve starověku. Od počátku se dělilo na poustevnictví a tzv. cenobitství, neboli život ve společenství. V podmínkách Evropy a českých zemích se prosadila zejména druhá forma, jíž dal v 6. století podobu svou řeholí Benedikt z Nursie. Jednalo se o přehledné směrnice, podle nichž se organizoval život klášterního společenství.

Víra a práce

Tím hlavním, co činilo mnicha mnichem, byla služba Bohu prostřednictvím práce a modlitby. To vyjadřovalo známé benediktinské heslo „Modli se a pracuj!“ Popularita Benediktovy řehole byla obrovská. Zásadního rozšíření se jí dostalo ve středověku a dodnes představuje základní kánon mnišského života. Řádů však středověk poznal celou řadu. Zjednodušeně můžeme říct, že Benediktovou řeholí se řídily řády označované jako mnišské, k nimž se počítají benediktini, cisterciáci či kartuziáni. Život příslušníků těchto řádů se vyznačoval celoživotním připoutáním ke klášteru, prací a meditací v ústraní. Zatímco benediktini a cisterciáci žili ve společenství, kartuziáni byli především poustevníky a s ostatními členy kláštera se setkávali jen příležitostně. 

Ve středověku dále vznikaly řády tzv. řeholních kanovníků, mezi něž patřili premonstráti a augustiniáni. Oproti mnichům se zabývali kněžskou službou v rámci svěřených farností, a proto museli klášter (zvaný kanonie) často opouštět. Pro ně byla oporou jiná řehole, sepsaná sv. Augustinem, stejně jako pro řády rytířské či špitální, které se věnovaly péči o nemocné a chudé. Středověký svět klášterů v neposlední řadě dotvářely řády žebravé. Jejich zaměření na kázání a pastorační činnost je nutilo pobývat většinu času mimo klášter. Slovo „mnich“ tak ve své podstatě označuje pouze příslušníky první skupiny, ač bývá někdy nesprávně užíváno pro příslušníky církevních řádů vůbec.

Osazenstvo klášterů nebývalo většinou zvlášť početné, v českých zemích jej tvořilo obvykle kolem dvaceti nebo třiceti bratrů. Číslo nesmělo být příliš vysoké, jinak by se mniši nezvládli z výnosu klášterních statků uživit. Za minimální stav konventu bylo považováno dvanáct bratrů plus opat a tento počet symbolicky odkazoval ke Kristu a apoštolům. Zcela jistě však existovaly i menší komunity.

Bratři v Kristu

Vedle zasvěcených osob žili v některých klášterech, zejména cisterciáckých, také laičtí bratři, tzv. konvršové. Ti se na rozdíl od mnichů pocházejících z urozenějších vrstev rekrutovali mezi venkovskými obyvateli, zůstávali negramotní a jejich úkolem bylo starat se o klášterní hospodářství. Často se stávalo, že mniši jim zcela přenechali fyzickou práci na poli a starost o chovaná zvířata, zatímco sobě vyhradili pouze práci intelektuální, čili studium a přepisování textů.

Do kláštera také pravidelně mířily nejrůznější návštěvy, od prostých lidí, žebráků a poutníků až po osoby urozené, a to včetně žen. Ač to představené autority neviděly rády, bylo těžké zavřít před vznešenými dámami bránu, zvláště když se jednalo o mecenášky kláštera, pamatující na něj ve svých darech. Některé kláštery měly pro hosty zvláštní budovy, kde mohli strávit noc. Nehledě na majetek a společenské postavení měl být každý přijat tak, jako by to byl sám Kristus. Na Bibli také odkazoval zvyk mýt příchozím ruce a nohy. U vzácných návštěv směl opat jakožto hlavní hostitel dokonce přerušit půst, aby se neprohřešil proti zásadám pohostinnosti. 

V klášteře také nacházeli útočiště nemocní z nejbližšího okolí. Mniši totiž bývali jedni z mála, kdo měli jisté medicínské znalosti. V zahradě za tímto účelem pěstovali léčivé bylinky, ve kterých se vyznali. V určité dny se klášter otevíral chudým, kteří se tu mohli najíst, vykoupat, případně získat nějaký kus oblečení. Sami mniši dodržovali hygienu střídmě. Řehole povolovala koupele pouze výjimečně, několikrát denně se však myly ruce a jednou týdně nohy. Mniši se pravidelně holili a obnovovali si tonzuru, znak mnišství (vyholené kolečko na hlavě). Vždy však záleželo na představeném kláštera, který mohl v případě potřeby zavést častější mytí. 

Řeholníci a klérus byli dlouhou dobu jedinými členy společnosti, kteří uměli číst a psát. Při klášterech proto existovaly také školy, kde se vzdělávali budoucí adepti mnišství. Kontakt mnichů s vnějším světem však byl omezený. Klášter směli opustit pouze v nutných případech na přesně určenou dobu se svolením opata. Vždy bylo vhodnější vyslat bratry dva, aby nad sebou vzájemně mohli mít dohled.

Poslušnost a prohřešky

Kázeň, poslušnost a pokora byly vlastnostmi pro středověkého mnicha naprosto nepostradatelnými. Jen s nimi mohl naplnit mnišský ideál. Do kláštera byly posílány v případě benediktinů často již malé děti, které tak dostaly patřičnou klášterní výchovu. U cisterciáků bylo možné do kláštera vstoupit až od 18 let, mělo se tedy jednat již o osoby uvědomělé, které ví, co řeholní život obnáší. Horní věková hranice neexistovala. Mnozí do kláštera vstoupili až v pokročilejším věku, kdy se tímto způsobem chtěli před smrtí kát za své hříchy.

Jeden rok od vstupu probíhal noviciát, po němž adept složil do rukou představeného kláštera sliby, které ho zavazovaly dodržovat věčnou chudobu, poslušnost a čistotu. Doba, která uplynula od slibu, byla pak důležitá pro stanovení hodnostního pořadí. Mniši byli totiž považováni za „mladší“ či „starší“ ne podle věku, ale doby pobytu v klášteře. Podle tohoto pořadí pak zasedali ke stolu nebo k modlitbám a museli si vzájemně prokazovat odpovídající úctu.

Představený, jímž byl opat či převor, tvořil hlavní autoritu kláštera, byl zástupcem Kristovým. Vyžadovala se bezpodmínečná poslušnost a on byl zase zodpovědný za spásu svěřených duší. K tomu náleželo i udělování trestů za nejrůznější prohřešky. Mezi ty nejčastější patřilo pozdní docházení k modlitbám, nekázeň při bohoslužbách a při jídle či porušování mlčení. Kromě k tomu určené speciální místnosti, tzv. hovorny, neměli mniši povoleno se mezi sebou bavit. Jedna vizitace v klášteře například zachytila, že bratři se vedle dovolené znakové řeči dorozumívali mumlavými zvuky, což vzbudilo podezření.

Jiným zajímavým (ale lidsky zcela pochopitelným) přestupkem mnichů z Vyššího Brodu bylo vysedávání při víně po večerce v infirmariu, kde panoval volnější režim, čehož bratři rádi využívali. Obvyklým trestem za různá provinění, pokud se hříšník po dvou napomenutích nenapravil, bylo setrvání o chlebu a vodě po příslušný počet dní. Zvláště u mladistvých bratrů byly běžné fyzické tresty. Mezi nejpřísnější patřilo převelení do jiného kláštera. Každý totiž při obvyklém běhu věcí zůstával od složení slibů až do smrti ve stejném klášterním společenství a přesun jinam byl pro něj velkým trestem.

Běh dne dle modliteb

Den v klášteře byl rozvržen do nejmenších detailů tak, jak to nařizovala řehole. Páteří dne byla tzv. oficia (latinsky officium=služba), kanonické hodinky, což byly modlitby a bohoslužby v přesně stanovenou dobu. Toto schéma se opíralo o Bibli, konkrétně o žalm č. 119, kde se píše: „Vstávám o půlnoci, abych ti vzdal chválu… Chválívám tě sedmkráte za den za tvé spravedlivé soudy.“

Rytmus dne tedy řídilo sedm oficií provázejících mnichy od rána až do večera. Každou modlitbu ohlásil klášterní zvon. Řehole k tomu říká: „Jakmile je slyšet znamení k hodince, mnich nechá všechno, co má v rukou a spěchá co nejrychleji k službám Božím.“ 

Poprvé zvon zazněl ještě hluboko v noci mezi první a druhou hodinou ranní, aby mnichy svolal do klášterního chrámu na tzv. vigilii. Aby vstávání netrvalo dlouho, spávali bratři oblečeni. Sešli do křížové chodby, kde si v kašně umyli ruce a obličej a pak se vydali do kostela. Další rozvrh dne záležel na ročním období. Letní rytmus od Velikonoc do podzimu byl poněkud příjemnější, vstávalo se trochu později a mniši měli přes den více času na odpočinek. V zimě bylo nutné využít co nejvíce omezeného denního světla, proto přibyla práce na úkor odpočinku a také se podávalo pouze jedno jídlo namísto dvou v létě.

Během rána a dopoledne mnichy v každém případě čekalo několik dalších oficií (zvaných laudes, primy, tercie a sexty) a jedna mše. Nedílnou součástí začátku dne bylo také shromáždění všech v čele s opatem, tzv. kapitula. Její název souvisí s tím, že se při ní četla vždy jedna kapitola z řehole. Na kapitule se řešily hlavně praktické věci související s novým dnem. Ti bratři, kteří se něčím provinili, zde před všemi museli přiznat svoje pochybení.

V poledne se podával oběd (v zimním období až odpoledne kolem 3 hodin), jejž tvořilo velmi jednoduché vařené jídlo složené zejména ze zeleniny. Všechno maso kromě rybího, jež bylo považováno za postní jídlo, se zcela zakazovalo.Výjimkou bylo tzv. infirmarium neboli nemocnice, kde se zesláblým nemocným mohlo přilepšit výživnější stravou. Pilo se víno, samozřejmě v přiměřeném množství, a v postním období byl jídelníček ještě skromnější. Při každém stolování jeden z mnichů ostatním předčítal náboženské texty, aby se tak nezapomnělo na to, že živit se má nejen tělo, ale i duše.

Po obědě a krátkém odpočinku v letním období pak následoval čas vymezený pro práci. Tou se rozuměla jak práce v klášterním hospodářství, tak ve skriptoriu, kde mniši opisovali a zdobili knihy. Pamatovalo se i na soukromé studium a četbu. I pro ně byla vyhrazena určitá část dne. Zhruba uprostřed odpoledne svolal bratry zvon k další části hodinek, tzv. nonám. Posledními modlitbami pak byly nešpory a kompletář, po němž se mniši ukládali ke spánku. V létě se tak stávalo kolem osmé hodiny večer, v zimě však už po západu slunce, tedy kolem čtyř hodin odpoledne. Podle tehdejšího vnímání času totiž den končil se soumrakem. Na spánek mnichům zbývalo 6-9 hodin. V klášteře během té doby musel panovat klid, dokud se znovu neozval ranní zvon.

Image

Čtěte také

Těžký život duchovního pastýře: Venkovští kněží si museli přivydělávat různými způsoby