Arma diaboli neboli ďábelská zbraň – tak se také ve středověku říkalo kuši neboli samostřílu, tedy střelné zbrani fungující na podobném principu jako luk. Měla lučiště se silnější pletenou tětivou na pevnějším krátkém těle (soše) vyrobeném ze dřeva a podobném pažbě pušky. Tětiva se u menších kuší natahovala rukama, u větších pak pomocí kovového háku (násobil tažnou sílu střelce trojnásobně), pákového háku, a poté i kovového heveru, který zvětšil tažnou sílu více než desetinásobně. Historie této zbraně sahá až někam do 5. století před naším letopočtem, kdy se o ní zmiňují první zprávy z Číny a z oblasti dnešního Vietnamu. Nezávisle na těchto místech se začala podobná zbraň ve stejném období vyvíjet a používat také v řeckých městských státech.

Neúčinný zákaz

Ve střední a západní Evropě výrazněji pronikla do výzbroje armád v období středověku – spolu s dlouhým lukem to byla totiž jediná zbraň schopná na větší vzdálenost zneškodnit rytíře v plné zbroji. Mezi ní a lukem ale najdeme několik zásadních odlišností. Na rozdíl od luku byl výcvik střelce z kuše relativně levný – tedy kratší a jednodušší. Na druhou stranu nevýhodu představovala její větší hmotnost a nižší rychlost střelby. Výborně se tedy hodila jako pěchotní zbraň k obraně nebo dobývání opevněných míst a k využití ve stísněných prostorách.

Šlo opravdu o zbraň hrozivou s vysokou průrazností střel, a tak není divu, že byla na Druhém lateránském koncilu v roce 1139 církví oficiálně zakázána v boji křesťana proti křesťanu. Její použití proti bezvěrcům však nijak omezeno nebylo a četné písemné zmínky svědčí o tom, že ani církevní zákaz se příliš nedodržoval. Doklad o rozšíření kuše nám podává třeba zpráva z roku 1410 z polského území, která uvádí, že Řád německých rytířů jich vlastnil hned 4 167 a ve zbrojnicích na třinácti řádových hradech bylo připraveno na 600 000 střel. 

Význam kuše postupně klesal od druhé poloviny 15. století spolu s růstem využití ručních palných zbraní. Ještě dlouho do novověku se však využívala k lovu nebo ke střelbě na terče. Některé z těchto zbraní byly bohatě zdobeny a zůstaly dochovány v muzejních sbírkách jako doklady vysoce kvalitního renesančního a raně barokního řemesla.

Archeologické nálezy

Ale co vlastně je ten ořech zmíněný v úvodu článku? Jednalo se o součást spouštěcího mechanismu kuše. Měl podobu malého válce o průměru 25–45 mm, šířce 20–35 mm a vyráběl se zpravidla ze zvířecích kostí (méně často pak z parohu, později také ze železa). Nacházel se ve středu sochy zbraně a byl upevněn na kovovém čepu (nebo provázku) procházejícím jeho středem. Čep umožňoval volné otáčení válečku, na jehož jedné straně byl v celé jeho šířce vyhlouben polokruhový otvor pro zaháknutí tětivy po jejím natažení. Další menší otvor sloužil k zajištění ořechu kovovou spouštěcí pákou, která při stlačení uvolnila ořech, ten se protočil, uvolnil tětivu a došlo k výstřelu. Šlo o část kuše, která byla extrémně namáhána, a často docházelo k rozlomení ořechu, o čemž svědčí také archeologické výzkumy, protože jen málokdy se najde tento předmět nepoškozený.

Z našich zemí bylo dosud publikováno jen pár nálezů – jednalo se o jednotlivé nalezené kusy z města Berouna, ze zaniklé středověké vsi Mstěnice (okres Třebíč) a z hradů Tepenec (okres Olomouc) a Vildštejn (okres Cheb). Výjimku představuje hrad Rokštejn (okres Jihlava), ze kterého pocházejí nálezy hned tři. 

Jelikož větší část kuše se vyráběla ze dřeva, jen málokdy se podaří najít ji celou. Objevují se však další kostěné (ozdobné obložení rukojetí), ale hlavně kovové součásti těchto zbraní, jako páková spoušť, natahovací hák, páka a hevery nebo takzvaný třmenový nášlapec. To bylo velké oko podobné třmenu na přední části kuše, do kterého se zasunula noha, která zbraň přidržovala při natahování tětivy oběma rukama. Zdaleka nejvíce hmotných dokladů použití kuše reprezentují kovové hroty šípů, které je někdy problematické rozeznat od šípů do luku – obecně ty do kuše jsou mohutnější a těžší, a tak váha jednoho kusu zpravidla přesahuje 30 gramů.

Střelci při zdech městských

Dne 8. března 1348 založil český král a pozdější císař Karel IV. ( 1346–1378) rozlehlé Nové Město pražské, které bylo během následujících dvou let obehnáno kamennými hradbami v délce přibližně 3,5 km. Ve snaze zabezpečit stálou obranu města a jeho hradeb rozhodl panovník o přesídlení všech pražských výrobců kuší včetně jejich rodin a čeledi do věží novoměstského, a také nového malostranského opevnění. Udělil jim zároveň četná privilegia, jako byl monopol na výrobu a opravu kuší, povolení ke zřizování dílen ve věžích i osvobození od městských berní. Tato práva potvrdil a rozšířil roku 1390 i jeho syn Václav IV. (1378–1419), který povolil střelcům v blízkosti hradeb stavět domky a budovat zahrady. Privilegia pak byla i nadále potvrzována dalšími panovníky, a to až do roku 1623, kdy bylo všech 58 tehdy v blízkosti novoměstských hradeb stojících domků během tří dnů strženo na rozkaz císaře Ferdinanda II. ( 1619–1637).

Ořechy z Masaryčky

V místě Masarykova nádraží v Praze již několik let probíhají rozsáhlé archeologické výzkumy. Plocha je zajímavá mimo jiné tím, že leží na samém okraji Nového Města pražského a v minulosti ji tak protínaly jeho městské hradby. Součást tohoto opevnění tvořily také čtyři mohutné brány, a právě jedna z nich – Horská brána – byla v areálu nádraží v blízkosti dnešní Hybernské ulice objevena.

Nedávno archeologové našli také základy střeleckého domku, který původně přiléhal k hradbě v místě jedné z hradebních věží. Ležel tak přímo v ploše příhradební uličky, která zevnitř kopírovala průběh hradeb a měla sloužit k případným rychlým přesunům obránců města. Ulička měřila v těchto místech na šířku 12 m a dům z ní zabral 5,5 m. Další sklep domu, zanikajícího v 1. polovině 17. století, pak objevili kousek dál za zdí oddělující uličku od městských parcel.

Neobvyklé umístění objektu v hloubce parcely, daleko od dnešní ulice Na Florenci, v jejímž čele novoměstské stavby stály, napovídá, že se jednalo o další ze střeleckých domků. Takových domů mělo stát v tomto úseku hradby (od řeky Vltavy k Horské bráně) na přelomu 16. a 17. století celkem dvanáct. Další důkazy, že v těchto místech výrobci kuší skutečně žili a provozovali své řemeslo, reprezentují nálezy zmíněných ořechů – těch archeologové dosud našli osm, což je na jednu lokalitu opravdu mimořádný počet. Ořechy o průměru okolo 40 mm a šířce 30–35 mm byly datovány do 2. poloviny 14. až 1. poloviny 15. století. Objevené předměty pak doplňují také nálezy železných hrotů k šípům, kterých dosud našli šest. 

Písemné prameny nám zejména pro 16. století dokládají výrobu menších loveckých kuší s dvojitou tětivou, které se nazývaly balestry a vystřelovaly kamenné nebo kovové kuličky. Byly určeny pro lov ptáků nebo jiné menší zvěře, jako byli zajíci a králíci. V této souvislosti zaujmou nálezy více než 60 kuliček v ploše nádraží. Většina z nich pocházela ze situací datovaných právě do 16. století, a i když kuličky měly obecně více různých způsobů využití a jednalo se o kuličky keramické, nelze vyloučit jejich použití právě do balester. Kuličky z tohoto materiálu mohly být výrazně levnější variantou střeliva než z kamene nebo kovové. Je tak možné, že v tomto období, kdy bojový význam těchto zbraní rychle klesal, stala se důležitou výrobní náplní zdejších dílen výroba loveckých kuší.

Image

Čtěte také

V polském jezeře Lednica objevili archeologové unikátně zdobené středověké kopí

Akreční disk vzniká, když hmota – plyn, prach či jiný materiál – obíhá kolem centrálního objektu a v důsledku úhlového momentu se nemůže okamžitě zhroutit přímo do středu. Místo toho se zplošťuje do rotujícího disku, kde dochází k tření a disipaci energie, což způsobuje zahřívání prstence a postupnou spirálovitou akreci látky na centrální těleso. V extrémních případech se hmota v disku ohřívá natolik, že se stává velmi intenzivním zdrojem tvrdého rentgenového záření. Navíc je v takových systémech částečně vymetána v polárních výtryscích, v nichž dosahuje rychlostí blízkých světlu.

Akreční disky se formují v soustavách, kde se v blízkosti hmotného objektu nachází dostatek volného materiálu. Najdeme je tedy u mladých hvězd v počátečních fázích vývoje před vstupem na hlavní posloupnost: Z akrečního disku se postupně stane disk protoplanetární, z něhož zkondenzují zárodky planetárního systému.

Popisované útvary se vyskytují také v těsných dvojhvězdách, pokud v důsledku hvězdného vývoje dochází k přetoku z jedné složky na druhou, kterou může být i zhroucená stálice v podobě černé díry. A nakonec extrémní akreční disky obklopují rovněž černé veledíry v jádrech galaxií, včetně těch nejaktivnějších – kvazarů.

Image

Čtěte také

Vznikají akreční disky u všech černých děr?

Na pomezí Albánie a Řecka, hluboko pod zemí, objevili vědci ohromující pavoučí kolonii – gigantickou pavučinu, která se rozprostírá na více než 100 m² a poskytuje domov zhruba 110 000 pavoukům. Objev učinil mezinárodní tým evropských badatelů, jehož součástí byli i členové České speleologické společnosti.

Podle vědců gigantickou pavučinu obývají dva druhy pavouků – přibližně 69 000 pokoutníků domácích (Tegenaria domestica) a 42 000 menších a u nás kriticky ohrožených pavučenek trnohřbetých (Prinerigone vagans). Jde o první zaznamenaný případ, kdy tyto druhy kooperují, a zároveň o první zaznamenaný případ, kdy stovky pavouků budují a sdílejí jednu obří pavučinu v tzv. chemoautotrofní jeskyni – ekosystému, který je nezávislý na slunečním světle a fotosyntéze.

Pavoučí velkoměsto 

Sirné jeskyně jsou jedinečným a drsným životním prostředím – není v nich k dispozici sluneční světlo a jsou v nich vysoké hladiny toxického sirovodíku. Pomocí analýzy stabilních izotopů tým zjistil, že pavouci nejedí hmyz přilétávající z vnějšího prostoru. Místo toho je celý potravní řetězec poháněn mikroby oxidujícími síru, kterým se daří v jeskynním systému a jejichž sekrety jsou konzumovány drobnými nebodavými pakomáry, kteří se líhnou v silně zapáchající vodě o stálé teplotě 26 °C. Tento malý hmyz pak končí v pavoučích sítích a poskytuje oběma druhům pavouků vydatný a prakticky nekonečný zdroj potravy.

Co je ale opravdu pozoruhodné, je chování pavouků. Pokoutníci domácí jsou považováni za samotářské lovce. V jeskyni ale žijí tisíce jedinců pospolu v propojených pavučinách bez známek kanibalismu. Klíčem k takovému soužití je podle odborníků obrovská dostupnost potravy. V jeskyni vědci objevili mimořádně hustý roj malých pakomárů druhu Tanytarsus albisutus, kteří zjevně slouží pavoukům jako hlavní zdroj potravy. 

Genetické testy navíc ukázaly, že jeskynní pavouci mají unikátní DNA a jednodušší mikrobiom než jejich protějšky žijící na povrchu. Pokoutníci domácí zde také kladou méně vajec, než je u tohoto druhu obvyklé. I to je důsledek života ve zdejším specifickém prostředí. Kombinace vysokých energetických nároků temného prostředí chudého na kyslík a absence predátorů umožňuje pavoukům udržovat stabilní populaci i bez zvýšené reprodukce.

Objev podle odborníků opět ukazuje, jak flexibilní může život být v extrémních podmínkách. Díky tomu, že zdejší osminozí obyvatelé dokázali přizpůsobit své chování i biologii nejen přežívají, ale úspěšně prosperují ve zcela temném a do značné míry toxickém prostředí.

Image

Čtěte také

Smrtící marináda: Pavouci bez jedu zabíjejí pomocí agresivních žaludečních šťáv

Psal se rok 1498, kdy se ve florentské republice stal kancléřem dosud téměř neznámý Niccoló Machiavelli (1469–1527). Ten pak jako vyslanec projezdil celý svět a jako houba přitom nasával informace o nejrůznějších způsobech vládnutí, které následně vtělil do díla Vladař. Útlý svazek je praktickým návodem, jak vést tu nejpragmatičtější politiku a stát se úspěšným panovníkem. Vladař byl obdivován i zesměšňován, ale nikdy nebyl zapomenut.

O čem se povídá v pekle

Dílo a jeho autor inspirovali i francouzského právníka Maurice Jolyho (1829–1878), který v roce 1864 vydal pamflet s názvem Rozhovor Machiavelliho a Montesquieua v pekle, aneb politika machiavellismu ve století devatenáctém. Kniha obsahuje fiktivní rozhovory, v nichž spolu hovoří personifikovaný politický liberalismus a ryzí pragmatismus. První jmenovaný promlouvá ústy Montesquieua, zatímco postava Machiavelliho mluví za pragmatismus a ztělesňuje tak režim císaře Napoleona III.   

Důležité je, že Machiavelli ve spisu rozvíjí koncepci o vhodných postupech při cestě za ovládnutím světa. Jolyho kritické dílo neušlo pozornosti Napoleonovy tajné policie, autor byl zatčen, pokutován a většina výtisků zničena. Navzdory určitým literárním kvalitám by však spisek zapadl, kdyby si ho nevšimli antisemité.

Antisemitská literární žeň

V době, kdy již Jolymu zbývalo jen pár let života, vyšel v Německu jiný literární počin. Byl jím román Biarritz, který vydal jistý Sir John Retcliffe. Pod tímto pseudonymem se však ve skutečnosti skrýval vášnivý antisemita Hermann Goedsche (1815–1878). Poslední část románu nese název Židovský hřbitov v Praze a jednání zástupců dvanácti kmenů Izraele. Popisuje se zde tajná schůzka, jaká probíhá vždy jen jednou za sto let a na níž je probírán strategický plán čítající i ovládnutí světa. 

Jednání se přímo účastní také Antikrist, který poté o výsledcích informuje židovské obce po celém světě. Shromáždění rabíni jsou zde označováni jako „mudrcové Siónu“ a některé jejich proslovy obsahují jen drobně poupravené části Jolyho Rozhovoru v pekle. V roce 1872 byla kapitola Židovský hřbitov v Praze a jednání zástupců dvanácti kmenů Izraele přeložena do ruštiny a vydána časopisecky. Všem stále zůstávalo zřejmé, že se jedná jen o literární fikci.

Z fikce „pravda“

Jenže právě část přímo vykrádající Jolyho postupně začala obíhat bez jakéhokoli kontextu a dala tak vzniknout i Protokolům sionských mudrců. I toto dílo je tedy pouhým plagiátem. Hlavními tvůrci byli pravděpodobně příslušníci ruské tajné služby pobývající ve Francii, a to zejména Petr I. Račkovský. Právě od Račkovského pak měl francouzský text Protokolů obdržet vydavatel nejznámější verze, duchovní Sergej Nilus (1862–1929).

Jolyho dialog, který je v podání hovorného Machiavelliho beztak spíše monologem, autoři jen překlopili do množného čísla. Jinak se převzaté pasáže shodují téměř na slovo a byly přejaty naprosto bez ohledu na to, čemu má dílo posloužit, a tak působí zmatečně a zcela mimo kontext. 

Ani originální, ani pravé

Pak spisek nějakou dobu putoval kuloáry, přičemž již tehdy zazněly jisté výhrady k jeho originalitě či pravosti. Následovala rusko-japonská válka a s ní i katastrofální porážka východního kolosu. Nilus, který už tehdy sám sebe označoval za „mystického světce“, tehdy spis vytáhl jako králíka z klobouku. Hle, za porážku mohou Židé a jejich ohavný plán! Konečně máme viníka všech svých těžkostí! Dílo se hodilo o to více, že bylo drobně upraveno (a i nadále upravováno) tak, aby lépe korespondovalo s konkrétními historickými událostmi.

Největšího rozšíření dosáhly Protokoly během revoluce v letech 1917–1918, kdy pro změnu posloužili bělogvardějcům proti bolševikům. Poražení „bílí“ následně emigrovali od západní Evropy až po Čínu a s sebou si nesli i text Protokolů. Text byl mimo jiné rozšířen i mezi kozáckými vojáky a používán k ospravedlnění násilností páchaných na Ukrajině a Krymském poloostrově. 

Odhalený padělek

Autoři díla se nikdy nedokázali shodnout na tom, jak se k textu dostali a odkud vlastně pochází. Dokonce i samotný Nilus vypráví pokaždé úplně jiný příběh a vzájemně si neustále protiřečí. Zlom přinesl rok 1921, kdy Herman Bernstein odhalil podobnost mezi Protokoly a románem Biarritz Hermanna Goedscheho. V tomto roce byl také jistý reportér Timesů obdarován francouzským výtiskem Rozhovoru v pekle a zjistil, že spis se s Protokoly značně shoduje.

V roce 1935 pak Herman Bernstein vše shrnul v díle Pravda o Protokolech sionských mudrců, ovšem lež má někdy zatraceně dlouhé nohy. Text se stal klíčovou součástí propagandy NSDAP i pozdějších neonacistických hnutí a dodnes se s ním argumentuje v některých fundamentalistických církevních kruzích.

Ledotřesení představuje speciální typ zemětřesení, které vzniká v chladných oblastech s množstvím ledu. Poprvé bylo zaznamenáno na severní polokouli (hlavně v Grónsku) před více než 20 lety. Původcem těchto ledových otřesů jsou především velké kusy ledu, které se oddělují od ledovce a padají do vody.

Ledotřesení soudného dne

Vědci až doposud znali ledotřesení téměř výhradně ze severní polokoule. Seismolog Thanh-Son Pham z Australské národní univerzity ale nedávno odhalil spoustu doposud přehlížených ledových otřesů, které se odehrály v Antarktidě mezi lety 2010 až 2023. Své výsledky uveřejnil v odborném časopise Geophysical Research Letters.

Pham prostudoval data seismických stanic v Antarktidě a objevil v nich celkem 362 seismických událostí, z nichž 245 pochází z oblasti konce masivního pevninského ledovce Thwaites, známého též jako Ledovec soudného dne. Většina z těchto otřesů jsou podle Phama zmíněná ledotřesení.

Podle předešlých výzkumů vznikají ledotřesení obvykle tehdy, když se z mateřského ledovce odlamují vysoké a úzké kusy ledu. Tyto kusy narážejí do mateřského ledovce a generují seismické vlny, které se šíří na vzdálenost tisíců kilometrů.

Ledotřesení je unikátní tím, že při něm nevznikají žádné vysokofrekvenční zemětřesné vlny. Ty přitom hrají klíčovou roli při detekci a určení místa původu u typických seismických zdrojů, jako jsou například zemětřesení, vulkány nebo jaderné exploze. To je také důvod, proč byla ledotřesení objevena až relativně nedávno. 

Varování z Antarktidy

Zajímavé je, že na rozdíl od Grónska zde nehraje hlavní roli sezónní oteplování vzduchu. Největší nárůst ledovcových zemětřesení nastal v letech 2018–2020, kdy se výrazně zrychlil pohyb ledového jazyka ledovce Thwaites směrem k oceánu. Tento proces byl nezávisle potvrzen satelitními pozorováními.

Příčina zrychlení zřejmě souvisí s podmínkami v oceánu, jejichž vliv na stabilitu ledovců zatím není úplně jasný. Právě to dělá z ledovce Thwaites tak nebezpečný objekt: pokud by se celý zhroutil, zvýšil by globální hladinu moří až o tři metry, přičemž k jeho rozpadu by mohlo dojít relativně rychle.

Druhá největší skupina zaznamenaných otřesů se objevila u antarktického ledovce Pine Island. Tyto události byly lokalizovány 60 až 80 kilometrů od mořského okraje, takže je podle vědců nepravděpodobné, že by je způsobovalo převracení ledovcových ker. Jejich původ zůstává záhadou a bude vyžadovat další výzkum.

Image

Čtěte také

Antarktický ledovec Hektoria mizí nejrychleji v moderní historii

Stále oblíbenější dovolenkovou destinací Čechů se v posledních letech stává baltské pobřeží našich polských sousedů. Málokdo z turistů si přitom uvědomuje, že mořské dno je doslova poseto nesčetnými vraky obchodních i válečných plavidel všech druhů a velikostí, které zde v průběhu staletí klesly na dno. 

Je mezi nimi i řada německých ponorek z období druhé světové války, o nichž existují tištěné publikace i specializované weby. Bohužel autoři se neshodnou v lokalitě ani v identifikaci jednotlivých vraků, takže je třeba brát tyto údaje s rezervou. Nejvíce baltských vraků je evidováno v Gdaňské zátoce, kde byly v drtivé většině ztraceny v důsledku nějaké nehody s fatálními následky. 

Nový U-Boot

Německé loděnice během války doslova chrlily U-Booty, z nichž řada VIIC se stala nejpočetnějším typem ponorky všech dob. Rozhodně nebyly dokonalé. Většinu času musely trávit na hladině, omezený akční rádius jim nedovoloval delší pobyt ve vzdálených vodách a životní podmínky posádek se dají označit jako velmi neutěšené. Ani výzbrojí a vybavením nepatřily k nejlepším. Spojencům sice způsobily těžké ztráty, i přes řadu zdokonalení během svého nasazení však nemohly Německu vyhrát válku. 

Jedna z 22 ponorek tohoto typu zhotovených v loděnici Nordseewerke v Emdenu dostala označení U-346. Kriegsmarine ji objednala 10. dubna 1941, stavba však začala položením kýlu až v říjnu 1942. Poté již šlo vše rychle, neboť 13. dubna 1943 nový člun s trupovým číslem 218 spustili na vodu.

Na hladině ho poháněly dva dieselové šestiválce Germaniawerft s uváděným výkonem 2 100–2400 kW, pod hladinou dva elektromotory o celkovém výkonu 560 kW. Maximální rychlost při plavbě na hladině činila 17,7 uzlů (32,8 km/h), což stačilo pro stíhání většiny obchodních plavidel. Pod hladinou však tato ponorka mohla vyvinout necelých osm uzlů (14 km/h) a žádnému hladinovému nepříteli tak neutekla. Už i proto, že pod vodou dokázala urazit jen zhruba 150 km při plíživé rychlosti kolem čtyř uzlů (7,4 km/h). Poté bylo třeba vynořit se k dobití akumulátorů. Konstrukce trupu pak umožňovala bezpečný ponor do hloubky kolem 220 m.

Hlavní zbraň představovaly čtyři torpédomety v přídi a jeden na zádi. Zásoba činila 14 torpéd, odpalovala se pomocí stlačeného vzduchu. Posádky jim říkaly „úhoři“. Dokud jich nebylo několik vystřeleno, muži spali a jedli doslova na torpédech. Proti vzdušným cílům sloužilo kanonové dvojče ráže 20 mm. Zpočátku se dobře uplatňoval také 88mm kanon. S elevací 30° ale nesloužil k palbě na letadla – posádka se díky němu měla vypořádat s osamělými neozbrojenými obchodními plavidly, případně dorazit poškozenou oběť. V polovině války toto dělo na německých ponorkách ztratilo svůj význam a koncem dubna 1943 velení nařídilo, aby se na nově stavěná plavidla typu VII již nemontovalo. Postupně bylo sejmuto i z člunů operačně nasazených v Atlantiku. 

Splnit zmíněný rozkaz a odstranit kanon ze všech jednotek zabralo celé týdny. V době vydání zmíněného rozkazu se U-346 nacházela v procesu dostrojování a už v červnu se přesunula k cvičným plavbám v Baltském moři. Není tedy jisté, kdy bylo toto dělo demontováno a jestli se to vůbec stihlo.

Velitel, posádka a výcvik

Do služby ve válečném námořnictvu byla U-346 zařazena 7. června 1943. Ještě než k tomu došlo, objevil se na palubě námořní nadporučík (Oberleutnant zur See) Arno Leisten. Měl dohlížet na závěrečné vystrojování ponorného člunu a testování instalovaných zařízení. Rodák z Düsseldorfu vstoupil do Kriegsmarine v roce 1938, měl za sebou dvě bojové mise v roli prvního strážního důstojníka na U-336, za což obdržel Železný kříž 2. třídy. Nyní byl jmenován velitelem dokončovaného člunu U-346. Nebylo mu ještě ani 24, přestalo tedy platit pravidlo, že velitelem ponorky se kromě prokázání potřebných schopností mohl stát důstojník až po dosažení 25 let.

Ještě před oficiálním uvedením plavidla do provozu začali přicházet také členové posádky. Především specialisté a technický personál, aby si co nejdříve osvojili zacházení se zařízením. Šlo vesměs o velmi mladé a zdravé muže ve věku 18–21 let. Propaganda i sdělovací prostředky vykreslovaly námořníky na ponorkách jako elitu národa a neohrožené hrdiny. A mnoho z nich před nástupem k U-Bootwaffe věřilo, že je čeká velké dobrodružství.

Prozření přišlo již během výcviku. Zpravidla si neuměli představit, v jak stísněných prostorách naplněných směsicí výparů z akumulátorů, naftových motorů nebo tělesných pachů budou sloužit. A to vše bez nároku na soukromí.

Po zařazení do služby byla U-346 převelena do Baltského moře k 8. výcvikové flotile. Zde čekal posádku v Gdaňské zátoce několikaměsíční náročný výcvik, který ji měl připravit na plánované bojové nasazení v Atlantiku. Cvičení probíhala ve dne i v noci, na hladině i pod ní. Potápění do periskopové hloubky, poplachové i hloubkové ponory. Sled každého manévru byl přesně definován. Musel proběhnout rychle a přesně. Samozřejmě se zkoušely torpédové útoky, střelba z palubních zbraní, manévry ve všech možných režimech plavby, úniky protiponorkové obraně, činnost při leteckém poplachu... 

Obzvláště nesnadná byla strážní služba, kdy čtyřčlenné hlídky na věži za jakéhokoli počasí kontrolovaly dalekohledem svěřený 90° sektor a nic je nesmělo od jejich úkolu odlákat. Cílem bylo vše zautomatizovat, dokonale se sžít s technickým zařízením, učinit z posádky skvěle fungující tým. Pro chybující nebo pomalé zde nebylo místo. 

Bez šance na záchranu

V pondělí ráno 20. září 1943 opustila U-346 základnu Hel a zamířila do sektoru na severovýchod od stejnojmenného poloostrova. V předchozích dnech se cvičily normální i poplachové ponory a nouzová vynoření. Také tentokrát měl probíhat výcvik na hlubší vodě v Gdaňské zátoce. Nadporučík Leisten měl na palubě několik kadetů a budoucích velitelů ponorek. Po připlutí do určeného sektoru nastoupilo pět kadetů a člen posádky Alfred Winkler do gumového člunu s rozkazem, aby pozorovali ponořování zvenčí a pořídili o tom snímky. Nikoho nenapadlo, že U-346 už se nikdy nevynoří... 

Krátce poté, co zmizela pod hladinou, stačila ještě její posádka před přerušením spojení oznámit, že narazili na neznámý předmět. S poškozeným hloubkovým kormidlem následoval pozvolný, ale nezastavitelný sestup a náraz na mořské dno, který způsobil trhlinu v přídi. Je jasné, že muži uvěznění v člunu, jenž se jim stal železnou rakví, učinili všechny možné pokusy, jak se dostat zpět na hladinu. Nakonec už jen bušili různými předměty do stěn trupu. Nikdo jim ale nemohl pomoci. Byli příliš daleko od břehu, příliš hluboko. Voda pronikající do poškozeného tlakového trupu postupně zaplavovala další oddělení včetně akumulátorů.

Zbyly dvě možnosti – utopit se nebo se zastřelit. Kriegsmarine a 8. ponorková flotila neztratila jen další z ponorných člunů a 37 členů jeho posádky, ale na dně Baltského moře nalezlo smrt také pět důstojníků coby budoucích palubních specialistů nebo příštích velitelů. Přežila jen šestice mužů zanechaných ve člunu na hladině. 

Poloha vraku neznámá

Dlouhá léta se soudilo, že U-346 ztroskotala na úpatí Helského poloostrova jen několik kilometrů od břehu v hloubce kolem 50 metrů. V roce 2013 však skupina polských potápěčů vrak prozkoumala a společně prohlásili, že se nejedná o člun ztracený v září 1943, ale o U-272, která se zde potopila již v listopadu 1942 rovněž po nehodě. Svá tvrzení opřeli o fakt, že ačkoli obě ponorky patřily k typu VIIC, U-346 se měla lišit například tvarem věže, údajnou absencí palubního 88mm děla i dalšími detaily. 

Kolem skutečné polohy U-346 vůbec panují zmatky. Německá zpráva hovoří o ztrátě člunu 12 mil (22 km) severovýchodně od Helu na hranici sektorů AO9578 a AO9579. Často uváděné souřadnice polohy vraku však odkazují na místa ležící více na jih a blíže pobřeží nebo dokonce na pevnině! 

Jako jediný z řádné posádky přežil tragickou nehodu Alfred Winkler. Později sloužil na U-978 a dočkal se konce války. Díky velké porci štěstí se vyhnul smrti i praporčík Ferdinand Gottfried hrabě von Arco, rodák ze Sudet (Hošťálkovy u Krnova). Ten byl v červenci 1943 přeložen na ponorku do Středomoří a válku zakončil jako velitel školního člunu U-151. Zemřel až v roce 2004 v Rakousku ve věku 82 let. 

Zda byla příčinou katastrofy srážka s neznámým předmětem, chyba posádky nebo dokonce sabotáž nějakého dělníka v přístavu, by mohl vyjasnit důkladný průzkum vraku. Zatím však U-346 leží na dně kdesi na severovýchod od Helu s trupem částečně zakrytým sedimenty. Za několik let, možná několik desítek let zmizí zcela pod nánosy jako věčný hrob německých námořníků.

Image

Čtěte také

Strastiplná cesta na dno: Šestice nejslavnějších havárií ponorek

Astronomové se díky vesmírnému dalekohledu Jamese Webba (JWST) podívali hluboko do minulosti – až do doby, kdy byl vesmír starý pouhých 800 milionů a objevili objekt, který na první pohled působil zcela nevinně. Galaxie přezdívaná Virgil se ve viditelném a ultrafialovém světle tváří jako obyčejná mladá galaxie, kde se rodí nové hvězdy.

Jakmile se ale na ni astronomové podívali v infračerveném světle, ukázala se její druhá, mnohem temnější tvář. V jejím srdci vědci objevili supermasivní černou díru, která zběsilým tempem požírá okolní hmotu a vyzařuje obrovské množství energie.

Černá díra, která přerostla vlastní galaxii

Galaxie Virgil vědcům zamotala hlavu. Podle současných teorií vznikají nejprve galaxie a teprve postupně v jejich centrech vyrůstají černé díry. Supermasivní černá díra v centru galaxie Virgil je ale vzhledem k velikosti hostitelské galaxie nepřiměřeně velká. Vědci ji řadí do kategorie tzv. „přerostlých“ černých děr, které do současných modelů vývoje raného vesmíru příliš nezapadají.

Podle astronoma George Riekeho z Arizonské univerzity je možné, že některé černé díry ve svém vývoji „předbíhají“ své galaxie. To podle něj představuje zásadní obrat v chápání kosmické historie. Podrobnosti vědci popisují ve studii zveřejněné v odborném časopisu Astrophysical Journal.

Tajemné červené tečky

Virgil patří mezi objekty označované jako malé červené tečky (Little Red Dot). Tyto extrémně červené, kompaktní a jasné zdroje zaznamenal Vesmírný dalekohled Jamese Webba ve velkém množství v době zhruba 600 milionů let po Velkém třesku. Přibližně v době, kdy byl vesmír starý 1,5 miliardy let, je už ale téměř nepozorujeme.

Může jít o místa s extrémní tvorbou hvězd, vyloučit ale nelze ani projevy neobvyklé fyziky. Odpovědi by mohl ukrývat právě Virgil – je totiž nejčervenějším objektem ze všech dosud známých červených teček.

Image

Čtěte také

Vědci potvrdili existenci doposud nejméně zářící galaxie v mladém vesmíru

V roce 2022 paleontologové prozkoumali fosilní druhohorní naplaveniny z období křídy v Severní Dakotě. V oblasti již dříve známé nálezy „kachních dinosaurů“ rodu Edmontosaurus vědci objevili zub tyranosaura, čelist krokodýla, a společně s nimi také zub mosasaura.

Na první pohled šlo o velmi neobvyklou kombinaci. Jak se mohla dostat na jedno místo fosilie suchozemského dravého dinosaura, krokodýla, který žil v řekách a mosasaura, o nichž vědci předpokládali, že žili v moři? Zapeklitou záhadu zřejmě rozřešil mezinárodní vědecký tým, který prozkoumal izotopy ve sklovině zubu dotyčného mosasaura.

Mořský obr v řece

Vzhledem k tomu, že všechny tři uvedené nálezy, zub tyranosaura, čelist krokodýla i zub mosasaura jsou zhruba stejného stáří – pocházejí z doby asi před 66 miliony let, krátce před katastrofálním koncem křídy – byli vědci schopní porovnat jejich chemické složení pomocí analýzy obsažených izotopů. 

Analýzy, které provedl mezinárodní tým vědců z USA, Švédska a Nizozemska, zaměřené na poměry mezi různými izotopy kyslíku, stroncia a uhlíku ukázaly, že zub mosasaura obsahoval více lehkého izotopu kyslíku-16, než kolik ho mívají v zubech mořští mosasauři. K podobnému závěru ukazoval i poměr izotopů stroncia. 

Ještě zajímavější výsledky přinesly izotopy uhlíku. U většiny mosasaurů se vyskytují jen nízké hodnoty izotopu uhlíku-13, což souvisí se schopností potápět se velkých hloubek. Severodakotský exemplář naopak vykazoval nejvyšší hodnoty uhlíku-13, jaké byly kdy u mosasaurů, dinosaurů i krokodýlů naměřeny. To naznačuje, že se do hlubin nepotápěl a mohl se živit i mršinami suchozemských dinosaurů – například těly, která se dostala do řeky.

Sladkovodní adaptace

Když vědci analyzovali další dva mosasauří zuby z nedalekých, o něco starších lokalit, objevili stejný „sladkovodní podpis“. To znamená, že nešlo o náhodný výkyv nebo zatoulaného jedince, ale o širší ekologickou adaptaci: mosasauři skutečně obývali říční prostředí v posledním milionu let své existence. Podrobnosti popisuje studie zveřejněná v odborném časopisu BMC Zoology.

Objev zapadá do širšího obrazu proměn tehdejší Severní Ameriky. Kontinent byl kdysi rozdělen vnitrozemským mořem, do kterého postupem času proudilo stále více sladké vody. To vedlo k přechodu od slané, přes brakickou až k téměř sladké vodě, podobně jako dnes v Botnickém zálivu. 

Izotopové analýzy ukazují, že živočichové dýchající žábrami, zůstávali v brakických či slanějších vrstvách, zatímco tvorové vybavení plícemi – včetně například mosasaurů – obývali horní sladkovodní vrstvu. Mosasauři se tak dokázali přizpůsobit novým podmínkám bez nutnosti zásadních fyziologických změn.

Výzkum zásadním způsobem mění představu o mosasaurech, coby striktně mořských tvorech. Ukazuje se, že šlo o flexibilní predátory, kteří dokázali reagovat na proměny planety.

Image

Čtěte také

„Dýkozubý“ mosasaurus Khinjaria byl postrachem moří na konci křídy

Ještě před pár desítkami let byl Titan, největší měsíc Saturnu, považován za zamrzlou a spíše nehostinnou pustinu. Změnila to zjištění americké sondy Cassini, která naznačují, že pod jeho ledovou krustou by se mohl skrývat rozsáhlý podpovrchový oceán. Nová studie tento obrázek výrazně mění – a paradoxně tím Titan činí ještě zajímavějším kandidátem pro hledání mimozemského života.

Podle výzkumu publikovaného v prestižním časopise Nature totiž Titan pravděpodobně nemá pod ledem klasický otevřený oceán, jaký známe ze Země. Místo toho se v jeho nitru může nacházet složitá síť rozbředlých ledových tunelů, kapes roztáté vody a kašovité směsi ledu a kapaliny.

Základ tohoto objevu sahá až k misi Cassini, která byla vypuštěna v roce 1997 a téměř dvacet let zkoumala Saturn a jeho měsíce. V roce 2008 si vědci všimli, že se Titan při oběhu kolem Saturnu vlivem slapových sil nepatrně „pohupuje“. Tehdy se zdálo logické vysvětlení, že pružná ledová kůra klouže po hlubokém kapalném oceánu, který tyto deformace umožňuje.

Rozbředlý měsíc

Nová studie se zaměřila na detail, který byl dříve přehlížen: načasování těchto změn tvaru. Ukázalo se, že Titan nereaguje na nejsilnější gravitační tah Saturnu okamžitě, ale s přibližně patnáctihodinovým zpožděním. To naznačuje, že v jeho nitru dochází k výraznému rozptylu energie – a to v míře, kterou by kapalný oceán nevysvětlil.

Právě tento „energetický podpis“ je podle autorů klíčovým důkazem, že vnitřní stavba Titanu je mnohem složitější. Místo volně tekoucí vody se pod jeho povrchem pravděpodobně nachází hustá, viskózní směs ledu a kapaliny, která se chová spíš jako kaše než jako běžná kapalina. Tato struktura by vysvětlovala, proč Titan reaguje na gravitační síly se zpožděním.

Ačkoliv by se mohlo zdát, že absence otevřeného oceánu snižuje šance na existenci života, vědci věří v opak. Podle nich takový scénář rozšiřuje představu o tom, jaké prostředí může být obyvatelné. V malých kapsách kapalné vody, uzavřených v ledu, by se podle nich mohly koncentrovat živiny a energie mnohem efektivněji než v obrovském, zředěném oceánu.

Modely navíc naznačují, že některé z těchto „kapes sladké vody“ by mohly dosahovat teplot až kolem 20 °C – tedy hodnot, které jsou z pohledu pozemského života velmi příznivé. Extrémní tlak v hloubkách Titanu totiž zásadně mění fyzikální vlastnosti vody a ledu, které se chovají jinak než na Zemi.

Laboratoř života

Titan zůstává jedním z nejpodivnějších světů ve Sluneční soustavě. Je zahalen hustou oranžovou atmosférou plnou organických sloučenin, na jeho povrchu prší metan, nacházejí se zde jezera a moře z kapalných uhlovodíků a teploty zde klesají k –183 °C. Právě tato chemická bohatost z něj činí fascinující laboratoř pro studium vzniku života.

Další odpovědi by mohla přinést připravovaná mise NASA Dragonfly. Tento unikátní rotorový stroj, který má odstartovat nejdříve v roce 2028 a na Titan dorazit kolem roku 2034, se stane teprve druhým létajícím strojem na jiném světě než Zemi. Jeho úkolem bude zkoumat povrch Titanu a hledat místa, kde by se voda, organické látky a energie mohly spojovat do podmínek vhodných pro život.

Barmská vojska zaútočila na siamské království Ayutthaya poprvé v roce 1547. Barmánci nakonec odtáhli s nepořízenou: vítězství sice měli na dosah a obléhali už hlavní město Siamu, ale armáda obránců posílená o bitevní slony dokázala z obklíčení prorazit. Barma nakonec musela přijmout vcelku potupné podmínky smíru.

O patnáct let později vytáhla do války znovu. Tehdy Siam (dnešní Thajsko) už porazila. A teď to byla Barma, kdo vydíral a zostuzoval svého nově podřízeného vazala nesmyslnými požadavky. Nešlo jen o odvody, daně, reparace. Siamský král Mahachakkaphat byl pověřen, aby Barmě jako „důkaz dobré vůle“ předal sedm bílých slonů. Nejspíš jako oplátku minulé prohry, za kterou stáli hlavně sloni. 

Hledání bílého slona

Jenže kde je vzít? Bílý slon byl víceméně buddhistickou legendou. Hledat jej bylo podobné, jako sehnat u nás dvouocasého lva. Siamský král se ale nevzdával a rozesílal posly na všechny strany. Mystéria a pradávné příběhy by přece měly mít solidní základ, ne? 

O slonech s poruchou pigmentace se v Siamu vědělo, takže bylo zapotřebí najít nějakého opravdu hodně světlého. Pátrání, navzdory enormním nákladům, přineslo úspěchy! Mahachakkaphat skutečně dokázal několik exemplářů sehnat. Přivést si je nechal zpod Himalájí, a celá „sloní expedice“ jej málem zruinovala. Tato historická a finančně bolestivá zkušenost se ale jeho následovníkům hodila. 

O desetiletí později, kdy je siamské království Ayutthaya zase svobodné, monarchové na minulost nezapomínají. V palácovém okrsku hlavního města je vyhrazeno několik pavilonů stálému chovu posvátných bílých tlustokožců. Králové si je tu drží jako „živoucí ztělesnění moci a spravedlnosti“. Neobvykle vybarvení sloni jsou pro všechny praktickou ukázkou majestátu, míru a prosperity. Jejich chov má ale mnohem prostší než náboženské vysvětlení.

Tato vzácná a překrásná zvířata vládcům slouží k vydírání jejich protivníků a příliš hlasitých politických oponentů. Jak to? Když si krále znepřátelíte, nemusíte hned skončit ve vězení nebo vyhnanství. Čeká vás horší osud. Může vás obdarovat bílým slonem!

Pochvala a dar svedou víc

Opravdu! Král se může rozhodnout, že si za své mimořádné zásluhy o blaho země zasloužíte odměnu. A tak vám předá to nejcennější, co zrovna má. Pět a půl tuny radosti a štěstí. Odmítnout takový dar znamená podepsat si dobrovolně rozsudek smrti, takže tuto poctu raději ochotně přijmete. Získáte titul „Pán bílého slona“, který je známkou nejvyšší společenské prestiže.

Jenže tady dobré zprávy končí. Zvíře je považováno za posvátné a nikdy nesmí pracovat. Naopak, musí být chováno „ve zlatě a stříbře“ a je třeba mu předkládat ty nejvybranější pochoutky. Rozhodně nesmí pojít nebo utéct. Darovaný slon v žádném ohledu nemůže strádat. Provoz jeho zvěřince stojí tolik, co chod malého městečka! 

A tak se musíte po zbytek života dívat, jak se váš majetek doslova rozpouští ve sloním žaludku. Bílý slon je prostě navýsost nepraktické zvíře, které je sice hodno obdivu, ale k ničemu jinému se nehodí. Proto je spíš kletbou a trestem, než požehnáním. 

Jak to tedy fungovalo v praxi? Vyjádřil se někdo nepěkně o králi, postavil si vlastní armádu nebo byl díky bohatství až příliš nezávislý na koruně? Dostal slona! Všechny své peníze rázem utápěl v chovu posvátného zvířete. Na rebelie už jistojistě ani nepomyslel. Nechtěl občan platit daně nebo se finančně podílet na výstavbě královského vojska? Panovník mu svěřil slona, ale s nabídkou, že zůstane u něj v paláci. Obdarovaný tak jen zaplatil jeho další chov. Pochopitelně tím králi přispíval na to, co pán sám uznával za vhodné.

Image

Čtěte také

Upalte to prase! V minulosti stanula před soudním tribunálem mnohá zvířata