V džunglích Peru nebo na svazích filipínské sopky Kanlaon žijí pavouci, kteří si vyvinuli velmi kreativní strategii přežití: místo, aby se spoléhali jen na svou rychlost a život v úkrytu, tkají do svých sítí falešné verze sebe sama.

Jak oklamat nepřítele?

Nový výzkum publikovaný v časopise Ecology and Evolution dokumentuje, jak několik druhů pavouků rodu Cyclosa vytváří ve svých sítích promyšlené struktury, které imitují tvar tělo pavouka i s náznaky nohou. K jejich výrobě pavouci využívají nejen hedvábí, ale i lístky, zbytky hmyzu, části staré kořisti a občas i jiný materiál. Hotové „hedvábné sochy“ pak udržují zavěšené uprostřed sítě a průběžně je upravují.

Tyto struktury patří do širší kategorie tzv. stabilimentů – dekorativních prvků pavučin, jejichž účel je doposud předmětem debat. U pavouků Cyclosa se však ukazuje, že jde především o obranný mechanismus proti predátorům, zejména proti malým dravým vážkám, ptákům a ještěrkám.

Falešní hedvábní dvojníci jsou zpravidla mohutnější než jejich pavoučí sochaři – podle vědců mají tyto „přifouknuté“ proporce zvěstovat případným predátorům jednoznačný vzkaz – pozor, jsem velký a nebezpečný. Tímto trikem pavouci mění vizuální vnímání svého okolí: místo aby riskovali střet s predátorem, ovlivňují informace, které zrakově orientovaní lovci získávají. 

Vím, kdo jsem

Záhadou nicméně zůstává otázka, jak pavouci vědí, jak vlastně vypadají? Sebeuvědomění v míře „vím, jak vypadám“ se v biologii obvykle testuje tzv. „zrcadlovým testem“, kdy se zvířeti na tělo nenápadně aplikuje značka a sleduje se, zda si ji v zrcadle všimne a pokusí se ji odstranit. Tento test je považován za indikátor základního vizuálního sebeuvědomění, tedy vědomí vlastního těla a vzhledu.

Podle současného výzkumu je sebeuvědomění (v této konkrétní podobě) dokumentováno pouze u lidí, lidoopů, delfínů, slonů a některých ptáků. Náznaky sebeuvědomění ale vědci zaznamenali také u některých ryb a mravenců. 

Geometrie přežití

Nejpozoruhodnější není ani tak velikost dvojníků ale spíše přesnost, s jakou napodobují tělo pavouka. To podle vědců naznačuje schopnost prostorové organizace a pečlivého výběru materiálů, která přesahuje běžnou údržbu pavučiny. Pavouci rodu Cyclosa nevytvářejí náhodný shluk – jejich cílem je, aby vytvořený dvojník co nejpřesněji odpovídal tvaru těla a oklamal tak predátory.

Stejnou strategii používá několik druhů této pavoučí skupiny v různých částech světa. Podle vědců to naznačuje, že nejde o lokální výstřelek, ale o evolučně rozšířenou strategii přežití. Ve světle evoluce jde o jedno z nejkreativnějších řešení.

Pavouci rodu Cyclosa svou kreativní strategií překračují tradiční představy o rigidním instinktu bezobratlých: jejich přežití závisí na schopnosti vědomě manipulovat s prostředím, aby dokázali oklamat predátory. Jejich „hedvábní dvojníci“ představují nejen praktickou formou sebeobrany, ale i fascinující ukázku toho, jak se v přírodě snoubí instinkty a kreativita.

Image

Čtěte také

Vyzdobené pavoučí sítě mohou pomáhat pavoukům naslouchat pohybu kořisti

Vesmír je mnohem barevnější, než by se mohlo zdát. Z části je to dáno i tím, že velká část barev a jejich odstínů je pro lidské oko neviditelná. Pohled do tohoto „neviditelného“ světa nám nabízí nová kosmická observatoř SPHEREx (Spectro-Photometer for the History of the Universe, Epoch of Reionization, and Ices Explorer).

Tento vesmírný teleskop, vypuštěný letos v březnu, nyní úspěšně dokončil svou první infračervenou mapu celé oblohy, a to způsobem, jaký dosud nemá obdoby: zachytil ji ve 102 různých „odstínech“ (či přesněji vlnových délkách) infračerveného světla.

Tyto barvy a odstíny nejsou samoúčelné. Každá z nich nese jinou informaci o hvězdách, galaxiích, oblacích prachu i chemických sloučeninách – a dohromady umožňují vědcům klást otázky, které sahají od původu vody v Mléčné dráze až po to, co se odehrálo v prvním zlomku sekundy po Velkém třesku.

Mapování infračerveného vesmíru

Jedním z hlavních cílů mise SPHEREx je vytvořit trojrozměrnou mapu stovek milionů galaxií. Jejich poloha je sice známá už dnes, SPHEREx ale dokáže změřit i jejich vzdálenost – a tím i skutečné prostorové rozložení.

To je zásadní pro studium jevu zvaného kosmická inflace. Jde o extrémně krátké období, které nastalo v prvním nepatrném zlomku sekundy po Velkém třesku, kdy se vesmír rozpínal nepředstavitelnou rychlostí. Tento proces zanechal jemné, ale měřitelné otisky v rozložení galaxií, které dnes SPHEREx pomáhá odhalit.

Na rozdíl od Vesmírného dalekohledu Jamese Webba, který dokáže studovat objekty v extrémním detailu, má SPHEREx sice nižší rozlišení, ale obrovské zorné pole. Právě kombinace těchto dvou zařízení je pro vědce ideální: Webbův dalekohled vidí hloubku a SPHEREx šířku.

„Je úžasné, jak moc údajů pořídila observatoř SPHEREx za pouhých šest měsíců,“ říká Shawn Domagal-Goldman, ředitel Astrofyzikální divize NASA. „Přitom jde o informace, které jsou velmi cenné pro lepší chápání vesmíru. Máme k dispozici 102 nových map celé oblohy, každou odpovídající jiné vlnové délce a s unikátní údaji o vesmírných objektech.“

Malá mise, velká věda

Během své dvouleté primární mise provede SPHEREx ještě tři další celooblohové mapy, jejichž sloučením se zvýší citlivost měření. I když jde z ekonomického hlediska o středně velkou misi, její vědecký dopad může být zásadní. SPHEREx totiž neslibuje jen další obrázky vesmíru – ale nový způsob, jak jej číst. Jako barevný kód, ve kterém je zapsána historie galaxií, původ vody i samotný počátek vesmíru.

Image

Čtěte také

Tajemství Velkého třesku: Co se stalo během první sekundy?

Pokud se lidé někdy vydají na Mars, nečeká je jen dlouhá cesta vesmírem, ale také zásadní otázka: kde a jak na nehostinném povrchu planety přežít. Mars nemá ochranné magnetické pole ani hustou atmosféru. Jeho povrch je vystaven silnému slunečnímu a ultrafialovému záření. Budoucí astronauti proto budou potřebovat spolehlivý úkryt.

Marsovská iglú

Materiálem, který by budoucí marsovští osadníci mohli využít k výstavbě úkrytů, je podle vědců led. Mars je na led mimořádně bohatý. Nachází se nejen na jeho povrchu, zejména v polárních oblastech, ale i těsně pod povrchem – a podle vědců se ve větších hloubkách mohou skrývat další rozsáhlé zásoby. Pokud by se k tomuto ledu podařilo získat přístup, mohl by se stát klíčovým stavebním materiálem pro první lidské základny.

Navrhované struktury by měly podobu velkých kopulí z čirého ledu, tedy jakýchsi iglú. Jejich velikost by se mohla pohybovat od několika desítek metrů čtverečních až po plochy o rozloze několika hektarů. Uvnitř by se nacházel nejen obytný prostor, ale i místo pro pěstování potravin, což je pro dlouhodobé mise zásadní.

Zásadní výhodou ledových kopulí je jejich optická vlastnost. Podle Robina Wordswortha, profesora planetárních věd na Harvardově univerzitě a spoluautora studie, prezentované na letošním výročním zasedání Americké geofyzikální unie, by led propouštěl viditelné sluneční světlo, zároveň by ale blokoval škodlivé ultrafialové záření.

Sluneční světlo je přitom klíčové nejen pro růst rostlin bez nutnosti energeticky náročného umělého osvětlení, ale i pro psychickou pohodu lidí, kteří by na Marsu žili dlouhé měsíce nebo roky v izolaci.

Teplo pod ledem

Vědci pomocí matematických modelů vypočítali, kolik ledu by bylo potřeba, aby takové obydlí bylo provozuschopné. Ukázalo se, že v kombinaci s vhodnými vnějšími povlaky by ledové stěny dokázaly udržet vnitřní teplotu kolem 20 °C, tedy hodnotu srovnatelnou s běžnými podmínkami na Zemi.

Takový přístup by řešil jeden z největších problémů pilotovaných misí: jak postavit bezpečné a tepelné stabilní obydlí přímo na Marsu, aniž by bylo nutné dopravovat obrovské množství stavebního materiálu ze Země.

Současné plány pilotovaných misí k Marsu počítají s tím, že by rakety mohly na oběžnou dráhu a dále k Marsu dopravit až 100 tun nákladu. I to by ale pravděpodobně nestačilo – pro skutečnou lidskou misi by bylo nutné vyslat mnoho takových letů, což by bylo logisticky i finančně extrémně náročné.

Využití místních surovin, jako je led, by tuto zátěž výrazně snížilo. Podle Wordswortha je navíc led snáze dostupný a zpracovatelný než jiné materiály, například křemičitý prach, který by bylo možné použít k výrobě stavebních bloků.

Starý nápad v novém světě

Myšlenka využívat led jako stavební materiál není pro lidstvo nová. Na Zemi lidé po staletí obývali iglú, ledové jeskyně a další přírodní úkryty, které navzdory mrazu poskytují stabilní teplotu, ochranu před větrem a mají překvapivě dobré izolační vlastnosti. Marsovské iglú by tento princip pouze posunulo do zcela extrémních podmínek.

Přesto zůstávají některé otázky otevřené. Největší výzvu podle odborníků představují pověstné marťanské prachové bouře, které mohou zastínit povrch planety na celé týdny či měsíce. Usazený prach by mohl snižovat průhlednost kopulí a narušit jejich izolační vlastnosti.

Autoři studie přiznávají, že tento problém zatím nedokázali plně vyřešit. Jedním z možných řešení by podle Wordswortha mohlo být odfukování prachu proudy stlačeného vzduchu po odeznění bouří.

Přestože ledová obydlí zatím existují pouze na papíře a v modelech, naznačují, že budoucí kolonizace Marsu nemusí nutně spoléhat na mohutné betonové nebo kovové konstrukce dovezené ze Země. Místní suroviny – v tomto případě led – by se mohly stát klíčem k tomu, aby lidé rudou planetu nejen navštívili, ale skutečně na ní dokázali žít.

Image

Čtěte také

Budeme někdy žít mimo Zemi? S jakými překážkami se musíme vypořádat?

Dárky a vánoční ozdoby se v prvních letech po velké válce scvrkly na nejnutnější praktické věci. Obyčejná pasta na zuby, kousek mýdla, nebo konzerva dokázaly udělat spoustu radosti. Mnohem častěji se objevovaly figurky z chleba – a to jak na stromečku místo skleněných ozdob, tak jako drobné dárečky. I takové nábojnice a kousky staniolu uměly stromek alespoň zdálky proměnit blýskavým vánočním kouzlem.

Sváteční šneci

Sváteční dny měly za první republiky svá pevná pravidla – alespoň v bohatších rodinách, kde si luxusnější úkrok od každodennosti mohli dovolit. Na Štědrý den samozřejmě lidé normálně chodili do práce, leda by připadl na neděli. Odpoledne se tak procházeli a součástí jejich vycházek bývala i návštěva restaurací a lahůdkářství. 

Za módní platilo dát si šneky. Splňovali totiž dvě zásadní podmínky: šlo o postní jídlo a zároveň i snobskou záležitost. A to i přesto, že původně se šnečí maso vyskytovalo hlavně na jídelníčku venkovské chudiny, kam jej řadí ještě i Magdaléna Dobromila Rettigová. Jenže ve městech se na šneky dívali jinak – a inspirovali se francouzskou kuchyní. 

Kniha Rybí kuchyně, kuchařka od majitele proslulé rybí restaurace na Václavském náměstí Jindřicha Vaňhy, uvádí hned šestnáct receptů! Mohli jste si tedy pochutnat na šnecích na burgundský způsob, á la Dijonnaise, ála Chablisienne nebo třeba na hlemýždí bryndě (salát s nasekanými hlemýždi, vejci, cibulí a křenem) či na hlemýždích koblížcích á la Vigneronne.

V knize Česká strava lidová od Marie Úlehlové-Tilschové z roku 1945 se můžeme dočíst, že v okolí Luhačovic si pasáčci opékali šneky napíchnuté na prutu přímo v terénu – a solili si je před konzumací vlastní močí… 

Image

Čtěte také

Štědrovečerní dobrota: Kde se vzal tradiční houbový kuba?

Když Wehrmacht obsadil 15. března 1939 zbytek českých zemí, padla mu do rukou i jedna z největších evropských zbrojovek. Záhy se stala součástí obřího koncernu Říšských závodů Hermanna Göringa, přičemž Němci nechali dokončit prakticky všechna děla objednaná čs. armádou a většinu exportních zakázek. Bylo to pochopitelné, protože většina zbraní ze Škodovky se vyrovnávala nebo překonávala ty německé. Pod nátlakem říšských závodů a z důvodu unifikace však továrna musela postupně převzít produkci děl německé konstrukce, která běžela až do konce dubna 1945.

Normy a orchestry

Plzeň zatím šťastně unikala větším škodám, i když se Spojenci několikrát pokusili ochromit zdejší produkci, a úloha tamních závodů v dodávkách pro Wehrmacht měsíc po měsíci rostla. Tomu odpovídala i situace zaměstnanců – v dubnu tam pracovalo přes 45 000 dělníků, techniků a úředníků.

Šlo většinou o Čechy, u nichž bylo zřejmé, že na vítězství Říše nemají zájem. Proto se okupační režim snažil zajistit si jejich loajalitu řadou výhod. V provozech sice panoval tuhý režim, stále se prodlužovala pracovní doba a zpřísňovaly se normy, na druhé straně se zaměstnanci těšili řadě privilegií. Patřily k nim mimořádné příděly, závodní stravování, rekreační pobyty a kulturní programy pořádané zaměstnanci, ale i populárními umělci. Kromě vlastního jazzového orchestru bavil dělníky například Vlasta Burian, orchestr Karla Vacka nebo Settleři. Poslední koncert se uskutečnil ještě 17. dubna, kdy nejlepším dělníkům hrál orchestr Rudolfa Antonína Dvorského.

Zpomaluj, zdržuj

I v Plzni se našla řada lidí, kteří se pokusili bojovat s okupanty, a v koncentračních táborech skončily stovky škodováků. Podnikat sabotáže přímo ve výrobě se dalo jen velmi těžce. Němci měli vypracovaný dokonalý systém kontroly a gestapo bylo v továrně častým hostem. Přesto se dařilo statečným lidem v dělnických i úřednických pozicích částečně brzdit válečné úsilí. Technici například pod záminkou plného vytížení odmítali naléhavé žádosti o opravy poškozených děl nebo dodávky náhradních dílů. Dokládají to zamítavé odpovědi psané česky, reagující na urgentní objednávky od německých útvarů z fronty. Stovky poškozených zbraní se tak nepodařilo vrátit do boje. Jinou formou odporu se stalo zpomalování výroby pod záminkou důkladného provedení práce nebo díky nenápadným úpravám výkonnostních norem.

Snažili se i konstruktéři a technici. Zatímco ve 30. letech připravily kanceláře zbrojních oddělení desítky úspěšných projektů, za války se nepodařilo dokončit jediný, i když Škodovka dostala pověření vyvíjet či modernizovat řady dělostřeleckých typů. Stávalo se tak především díky „úsilí“ konstruktérů, kteří přicházeli s nekonečnou řadou modifikací a zlepšení. 

Pořád něco chybí

Na jaře 1945 tuto podvratnou činnost usnadnili sami Němci. Mozaiková a rozdrobená výroba komponentů měla sice snížit škody po bombardování, ale postupující devastace dopravní sítě a potíže s logistikou způsobily, že stále něco chybělo a muselo se improvizovat. Přesvědčivě to dokládá například harmonogram produkce hetzerů. Wehrmacht objednal celkem 11 000 vozidel, ale vznikla pouze čtvrtina. Škodovka předala v březnu 1945 jednotkám 153 stíhačů, tedy hluboko pod plánovaným počtem, v dubnu se podařilo zkompletovat už jen 47 kusů. Pak už přišlo zničení závodu spojeneckým bombardováním.

Stejná situace panovala u artilerie. Zatímco v posledním čtvrtletí roku 1944 vyrobila Škodovka 1 700 děl, za čtyři měsíce roku 1945 tam vzniklo pouze 1 300 zbraní a velká část se již na frontu nedostala. Další zpomalení provozu přineslo i plánované přenesení části výroby do podzemních prostor v Plzni a okolí. Jistý díl produkce dělovky měl se od poloviny roku rozběhnout i v proslulých sklepech Prazdroje.

Škodovy závody se na jaře 1945 staly nejlépe bráněným teritoriem v protektorátu. Vzdušný prostor střežily desítky baterií všech ráží doplněné světlomety, radiolokátory a zadýmovacími přístroji. Pro oklamání spojeneckých bombardérů dokonce vznikla asi devět kilometrů od města dřevěná maketa továrny, zachovávající rozměry a charakteristické prvky skutečného závodu. Za náletu pak Němci maketu osvětlili, zatímco skutečná zbrojovka zůstala zatemněna či zadýmena. Britské a později americké letectvo se pokusily od roku 1942 závody několikrát napadnout, ale způsobené škody nikdy příliš neovlivnily kapacitu výroby. Bohužel přitom došlo několikrát k velkým ztrátám mezi civilisty v Plzni a okolí. V Dobřanech například zahynulo v dubnu 1943 na 300 obyvatel. 

Pozor, přijde nálet

Velení 8. letecké armády USA mělo Škodovku zanesenou v seznamu důležitých cílů nejméně od konce roku 1944, ale prioritu dávalo cílům v Německu. Teprve v dubnu 1945 došlo na žádost pozemních vojsk k naplánování mohutného náletu. Toto rozhodnutí často kritizovali zejména komunističtí historici. Nikdo však nepředpokládal, že od zhroucení dělí Říši tak krátký čas. U amerických zpravodajců panovalo přesvědčení, že stovky děl z Plzně mohou ještě posílit stále houževnatě bojující německé jednotky, navíc se na tamním letišti nacházela nejméně stovka moderních letadel.

Protože se spojenecké velení rozhodlo co nejvíc zamezit civilním obětem, sáhlo k bezprecedentnímu kroku. Ve vysílání BBC se objevilo varování, že dojde k bombardování Plzně, a především dělníci zbrojovky měli odejít ze závodu a z blízkosti vojenských objektů. Osmá letecká armáda vyslala ke svému poslednímu náletu v Evropě 276 bombardérů B-17 doprovázených 188 mustangy. Poplach byl v Plzni vyhlášen 25. dubna v 10.13 a trval asi 90 minut. Přímo do areálu závodu dopadlo přes 480 těžkých trhavých a stovky lehkých zápalných pum. Ze 125 továrních budov se podařilo Američanům zničit 83 a ostatní poškodit. Díky varování zahynulo přímo ve Škodovce jen šest zaměstnanců, na základnu se však nevrátilo šest bombardérů a desítky dalších protiletadlová palba poškodila. Nálet poslední velkou dělovku Říše kompletně zdevastoval.

Krátká „revoluce“ a čekání na shermany

Když se začali vracet zaměstnanci, mohli již jen sledovat práci požárních družstev a čekat na zneškodnění nevybuchlých bomb. Později se začalo s odklízením trosek a s pokusy částečně obnovit dodávky energie. Vedení závodu s další produkcí už nepočítalo. Mezitím se události valily převratným tempem – 4. května večer začali Plzeňané strhávat německé nápisy a ráno 5. května se ulice zaplnily lidmi. Došlo k živelnému napadání okupantů i prvním ztrátám na životech. Dopoledne povstalci obsadili radnici a rozhlasový vysílač, Revoluční národní výbor (RNV) jednal s generálem Wehrmachtu Georgem von Majewským o kapitulaci tamní posádky.

V tom okamžiku se do povstání zapojili i zaměstnanci Škodovky – jejich firemní požární sbor odzbrojil Werkschutz (německou závodní stráž), spolu s dalšími pak zajistil většinu okupačních úředníků, konfidentů a pomahačů. Později je předal tamní české policii. Vedení Škodovky, respektive toho, co z ní zbylo, se ujal RNV, do čela závodu dočasně postavil Ing. Šoltu a Ing. Říhu. Mezitím došlo ve městě k dalším srážkám s okupanty, a proto se dělníci pokusili zprovoznit několik nejméně poškozených hetzerů. Tři pak vyjely do ulic, a i když jejich osádky utrpěly vážné ztráty, obrněnce v rukou povstalců uspíšily ochotu německého velení uzavřít příměří.

Posádka čítající 7 000 mužů se na rozkaz velícího generála stáhla večer 5. května do kasáren a zavládl křehký klid. Představitelé RNV v čele s generálem Kloudem dále jednali s Wehrmachtem o kapitulaci, ten však vyjádřil ochotu složit zbraně pouze do rukou Američanů. Ti dorazili ráno 6. května. První části 16. pancéřové divize přijely na náměstí Republiky v 8.15 a zažily bouřlivé uvítání, dopoledne dosáhly Plzně i dva pluky 2. pěší divize následované proudem dalších jednotek.

Generál von Majewski již podepsal kapitulační listinu a jeho muži složili zbraně, on sám se 6. května zastřelil. Odpoledne celé město včetně Škodovky převzali Američané. V samotném závodě se podařilo částečně obnovit zbrojní výrobu teprve v roce 1946.

Image

Čtěte také

Zbrojovky zabrané Německem: Továrny, které pracovaly pro Říši

Tajfuny, hurikány a cyklony patří k nejsilnějším přírodním jevům na Zemi. Vznikají nad teplými oceány, putují tisíce kilometrů přes moře, která jsou dnes doslova prosycena plastovým odpadem. Vědci z britské Nottinghamské univerzity si proto položili zásadní otázku: mohou tyto bouře fungovat jako dopravní systém pro plastový odpad?

Nová studie publikovaná v časopise Environmental Science & Technology přináší překvapivě jasnou odpověď. Tajfuny skutečně fungují jako obří přírodní vysavače, které nasávají mikroplasty z oceánu, vynášejí je do atmosféry a následně je rozsévají po pevnině. Jde o první výzkum, který fyzikálně propojuje dvě globální krize současnosti: plastové znečištění a změnu klimatu.

Problém plastového spadu

Aby bylo možné tento proces zachytit, bylo nutné sledovat atmosféru s velmi vysokým časovým rozlišením. V čínském přístavním městě Ningbo proto vědci sbírali vzorky celkové atmosférické depozice každých 12 hodin během přechodu tří tajfunů – Doksuri, Gaemi a Bebinca.

Tento přístup jim umožnil sledovat rychlé změny během jednotlivých fází bouře, nikoli jen průměrné hodnoty. Výsledky byly jednoznačné: před příchodem tajfunu panovala stabilní, relativně nízká úroveň spadu mikroplastů. S nástupem bouře se množství ukládaných částic zvýšilo až desetinásobně a vrchol nastal během tajfunu Gaemi, kdy depozice dosáhla 12 722 částic na metr čtvereční za den. Po odeznění bouře hodnoty opět rychle klesly zpět k normálu.

Stopy vedou do oceánu

Další klíčovou otázkou bylo, zda se jedná o místní spad mikroplastů, nebo o mikroplasty přinesené z moře? Odpověď poskytla detailní analýza samotných částic.

V klidných obdobích převažovaly v měřených oblastech běžné městské polymery, například PET nebo nylon. Během tajfunů se ale objevovala mnohem pestřejší směs, včetně těžších polymerů jako PVC, akrylátů či PTFE – materiálů typických pro mořské sedimenty a hluboké oceánské prostředí, nikoli pro městské ovzduší. Po bouři tyto částice opět zmizely.

Více než 60 % plastů přenesených tajfuny mělo velikost pod 280 mikrometrů. Právě tyto drobné částice se podle laboratorních experimentů nejlépe dostávají do vzduchu ze zpěněné mořské hladiny.

Atmosférické modely také ukázaly, že vzduch během nejvyššího spadu přicházel přímo z oblastí nad oceánem zasaženým tajfunem a nikoli z vnitrozemí.

Nová kapitola plastového cyklu

Výzkum odhalil dosud neznámý mechanismus globálního koloběhu plastů, ve kterém tajfuny, hurikány a cyklony fungují jako krátkodobý, ale extrémně účinný dopravní prostředek.

Pro pobřežní oblasti to znamená zásadní změnu pohledu na rizika bouří. Tajfuny nepřinášejí jen vítr a vodu, ale i neviditelný, potenciálně nebezpečný plastový spad, kterému jsou vystaveny miliardy lidí.

Zároveň se ukazuje, že odstraňování plastů z pobřeží a řek není jen otázkou ochrany přírody, ale i součástí klimatické adaptace a veřejného zdraví. Čím méně plastu bude v oceánech, tím méně ho velké bouře přenesou do vnitrozemských městských sídel.

Image

Čtěte také

Mikroplasty ve vzduchu: Denně vdechneme desetitisíce plastových částic

Kolumbijská Cartagena je proslulá svým historickým centrem s úzkými uličkami, sluncem zalitými náměstími a koloniálními sídly, která připomínají filmové kulisy. Po desetiletí bylo toto město spjato s koňskými povozy, které turistům nabízely pohodlnou projížďku, při níž mohli návštěvníci nasávat atmosféru tohoto starobylého města a poslouchat příběhy o jeho historii.

Tato romantická tradice však brzy skončí. Městská rada Cartageny se rozhodla zakázat koňské povozy a nahradit je elektrickými bryčkami. Hlavním důvodem je ochrana zvířat.

Čínská elektrovozítka

Aktivisté a ochránci přírody dlouhodobě upozorňují na to, že koňské povozy jsou pro zvířata stresující – hlučné městské ulice, tvrdý povrch a horko zhoršují jejich zdraví. Existují dokonce případy, kdy se zvíře vyčerpáním zhroutilo.

Projekt náhrady koňských bryček za elektrické inicioval populární kolumbijský komik Alejandro Riaño. Už v roce 2021 se mu podařilo v crowdfundingové kampani vybrat přes 25 000 dolarů na vývoj elektrického vozidla připomínajícího tradiční koňský povoz. Prototyp byl testován na ulicích Cartageny a nyní se projekt dostává do fáze realizace.

Od 29. prosince budou tradiční koňské povozy zakázány a nahrazeny 62 elektrickými bryčkami dovezenými z Číny. Město investuje do projektu přibližně dva miliony dolarů (zhruba 40 milionů korun), zahrnujícího kromě samotných bryček i stání s fotovoltaickou nabíjecí stanicí. Corpoturismo, agentura podporující turismus, doufá, že elektrické bryčky budou inspirací i pro jiná města, kde stále jezdí koňské povozy.

Rozhodnutí úřadů rozhodně nevítají všichni. Proti jsou hlavně provozovatelé koňských povozů, kteří strávili desetiletí budováním svého živobytí. Obávají se, že je město tímto krokem připravuje o práci a navrhovanou kompenzaci ve výši 10 000 dolarů považují za nedostačující. Starosta Domek Turbay na oplátku tvrdí, že město majitelům povozů nabídlo podíl na zisku z nové dopravy. Část majitelů povozů hodlá přesedlat na elektrickou verzi. 

Otázkou zůstává, zda nové bryčky přivítají také turisté. Elektrické stroje sice poměrně věrně napodobují tradiční povozy, pro milovníky autentických zážitků ale tradiční koňský povoz představuje symbol Cartageny. Zastánci novinky naopak tvrdí, že se tímto krokem Cartagena stává místem, kde jdou tradice a inovace ruku v ruce – na jedné straně chrání zvířata a životní prostředí, na straně druhé se snaží udržet si své historické kouzlo. Novinku si budou moci turisté vyzkoušet po dobu dvou měsíců zdarma.

Image

Čtěte také

Masový turismus a krátkodobé pronájmy mění tvář Barcelony

Původně se pohanský svátek slavil o zimním slunovratu, ale s přijetím křesťanství se jeho datum ustálilo na 24. prosince. Řada původních pohanských zvyků, které se k němu tradičně pojily, se udržela nadále (některé až dodnes), i když proti nim církev vytrvale brojila. 

Příprava na příchod Krista

Křesťané si o Vánocích připomínají narození Ježíše Krista. V dobách antického Říma však byly konkurenčním svátkem ke staršímu předchůdci, řeckořímskému kultu Slunce, jehož svátek se slavil 25. prosince a za doby císaře Aurelia se stal oficiálním náboženským svátkem. Předcházely mu také Saturnálie slavené od 17. prosince, které trvaly po sedm dní a byly časem volna, veselí, zábavy, kdy se lidé ve zvýšené míře oddávali pití, orgiím a vzájemně se navštěvovali a obdarovávali dárky.

Ve středověku byl Štědrý den chápán jako příprava na příchod Ježíše Krista na svět, a tak měl být spíše časem modliteb, střídmosti a meditace. Ačkoliv tak velké množství křesťanů zbožně činilo, našla se řada lidí, kteří dodržovali praktiky a zvyky vycházející z pohanských kořenů ne zcela slučitelných s katolickou vírou. Mezi ně patřilo například svěcení vína na svatého Jana Evangelisty (27. prosince), které potom chránilo proti kouzlům, uhranutí dobytka a nemocem, jak jej popsal ve 14. století Tomáš ze Štítného.

Z doby Václava IV. také pochází jeden z prvních popisů oslav Vánoc v Čechách – Pojednání o Štědrém večeru od benediktina Jana z Holešova z let 1397–1405. Popisuje v něm lidové zvyky, o kterých mu vyprávěli staří lidé, že je dodržovali za svého mládí. Spadají tak do období vlády Karla IV.

Image

Čtěte také

Štědrovečerní hostina v lidovém prostředí: Co všechno patřilo na vánoční stůl?

S tím, jak světová populace stárne, přibývá i lidí s neurodegenerativními nemocemi, jakou je například Alzheimerova choroba. Spolehlivá léčba ale obvykle schází a často ani přesně nevíme, jak takové onemocnění vzniká. Vědci a lékaři proto pátrají po různých nových možnostech, které by pomohly jak s léčbou, tak i prevencí.

Odborný časopis Journal of Alzheimer’s Disease v těchto dnech uveřejnil výsledky malé klinické studie, která zkoumala vliv mikrodávek extraktu konopí na pacienty se slabě rozvinutou Alzheimerovou chorobou. Ukázalo se, že mikrodávky jsou pro pacienty příznivé a brzdí postup této záludné choroby.

Mikrodávky konopí

Brazilský badatel Francisney Nascimento z Federální univerzity latinskoamerické integrace (UNILA) a jeho tým získali pro výzkum 24 seniorů ve věku 60 až 80 let, u nichž byla diagnostikována mírná forma Alzheimerovy choroby. Těmto seniorům denně po dobu 24 týdnů podávali olej obsahující THC a CBD, hlavní účinné látky konopí. Polovina účastníků experimentu sloužila jako kontrolní skupina a dostávala placebo.

Použitý extrakt obsahoval THC a CBD v naprosto minimálních dávkách – pouhých 0,3 mg každé látky denně. To je množství hluboko pod hranicí, při níž by se dostavily jakékoli změny vědomí či pocit intoxikace, obvykle spojovaný s užíváním konopí. 

Vědce inspirovaly předešlé studie, které například prokázaly, že velmi nízké dávky THC mohou obnovit kognitivní schopností, expresi genů a hustotu synapsí v mozku u starších myší tak, že se přiblíží stavu u mladých myší. První náznak účinku u lidí vzešel z dlouhodobého sledování jednoho pacienta s Alzheimerovou chorobou, u něhož se po více než 20 měsících mikrodávkování zlepšily výsledky kognitivních testů. To přimělo vědce k provedení randomizované, dvojitě zaslepené klinické studie.

Malý, ale významný efekt

K posouzení účinku léčby použili vědci několik standardizovaných klinických škál. Nejvýraznější rozdíl se objevil v testu MMSE (Mini-Mental State Examination), který je běžně používán ke sledování kognitivního stavu pacientů s demencí. Zatímco pacienti užívající placebo během půl roku vykazovali zhoršení kognitivních funkcí, skupina s konopným extraktem si své skóre udržela stabilní. Rozdíl činil přibližně 2 až 3 body z maximálních 30, což sice není velký efekt, ale u postupující neurodegenerativní choroby jde o klinicky významný rozdíl.

Naopak se neprokázal vliv na jiné projevy nemoci, jako jsou deprese, celkový zdravotní stav či kvalita života. Důležité ale je, že nebyl zaznamenán rozdíl v nežádoucích účincích mezi oběma skupinami – pravděpodobně právě díky extrémně nízké dávce.

Nový pohled na starou rostlinu

Podle autorů studie mohou kanabinoidy chránit mozek před zánětlivými procesy, které jsou jedním z hlavních mechanismů poškozujících nervové buňky při stárnutí a Alzheimerově chorobě. S věkem totiž klesá přirozená aktivita endokanabinoidního systému, což může mozek činit zranitelnějším. Mikrodávky konopí by tak mohly tento systém jemně dolaďovat, aniž by narušovaly běžné fungování mozku.

Jednou z hlavních překážek využití konopí v léčbě neurodegenerativních onemocnění není ani tak věda, jako spíše kulturní a společenské předsudky. Obava z psychoaktivních účinků odrazuje pacienty i lékaře. Studie Francisney Nascimenta ale ukazuje, že konopí lze používat i bez jakéhokoli omamného efektu. Mikrodávkování by se v budoucnu mohlo stát součástí preventivních strategií, například u lidí s mírnou kognitivní poruchou nebo s rodinnou anamnézou demence.

Autoři studie zdůrazňují, že výsledky je třeba brát s opatrností. Počet účastníků byl malý a účinek se projevil pouze v jedné oblasti kognitivních funkcí. Přesto jde o první klinickou studii, která úspěšně otestovala přístup mikrodávkování konopí u pacientů s Alzheimerovou chorobou. Další výzkum bude muset zahrnovat větší skupiny pacientů, delší sledování a také biologické ukazatele, jako jsou zobrazovací metody mozku či zánětlivé markery. Teprve pak bude možné odpovědět na zásadní otázku, zda dokáže konopí skutečně zpomalit postup Alzheimerovy choroby.

Image

Čtěte také

Nový „zázrak“ z konopí: Jak se vyrábí HHC, jak funguje a opravdu prospívá lidskému zdraví?

Ačkoliv ostrovní stát Trinidad a Tobago dosáhl nezávislosti na Británii „už“ v roce 1962, angličtina tam zůstala úředním jazykem. Od podobných zemiček v Karibiku se navíc souostroví liší tím, že nevsází jen na zájem cestovatelů: Na jeho území se totiž nacházejí zásoby ropy a zemního plynu, takže pro něj turismus sice znamená vítaný bonus, ale vyžil by i bez něj.

Zejména Tobago si každopádně vysloužilo přezdívku karibského ráje, jenž ukrývá divokou přírodu, krásné pláže i dostatek odkazů na koloniální minulost. To vše navíc můžete zažít v relativně krátkém čase, protože rozloha ostrova dosahuje zhruba 300 kilometrů čtverečních. Přicestovat se dá buď lodí z Trinidadu, nebo letadlem, které přistane na malém letišti nesoucím jméno Arthura Napoleona Raymonda Robinsona, místního rodáka a třetího prezidenta státu.

Ostrovní tahanice

Když se řekne Karibik, každý si většinou představí kokosové palmy a nádherné pláže. Málokdo by nejspíš řekl, že se v dané oblasti odehrály i zajímavé historické příběhy, přesto je opak pravdou. Například nad Scarborough coby hlavním městem ostrova se vypíná pahorek s pozůstatky pevnosti Fort King George. O nutnosti chránit Tobago opevněním rozhodl britský guvernér lord George Macartney již v roce 1777. V minulosti totiž o území usilovali jak Britové, tak Francouzi a Nizozemci. Ani s hradbami se však pevninu nepodařilo ubránit, záhy nad ní vlála francouzská trikolóra a pevnosti se začalo říkat Fort Liberté. Britové se nicméně s porážkou nesmířili, nakonec Tobago získali zpět a udrželi jej až do zmíněného roku 1962. O svůj majestát pevnost přišla v 19. století vinou hurikánu, její děla ovšem stále míří na moře do míst, odkud se očekával útok nepřátel.

Dnes ve Scarborough žije zhruba dvacet tisíc lidí, což představuje přibližně třetinu ostrovní populace. Město hrálo v karibské oblasti významnou roli už v 18. století a dosud se tam všechno točí kolem mořeplavby. V průběhu staletí se navíc přístav značně prohloubil, takže v něm nyní mohou kotvit i obří výletní lodě – a jejich přítomnost zásadním způsobem ovlivňuje rytmus obce.

Hosté na obzoru

Když je přístav prázdný, bývá Scarborough tiché a ruch panuje nanejvýš na tržišti. Drobné stánky se suvenýry uvidíte i v blízkosti kotviště, nicméně pokud na molu chybějí lodě, nemrhají prodavači časem a přesouvají se jinam. Jakmile však v přístavu zakotví výletní plavidlo, zaplní se město lidmi. Již tak živelné tržiště se dostane do úplně jiných obrátek a novou krev do žil vlijí návštěvníci i místním podnikům: Hudba hraje hlasitěji, pivo teče proudem a veselí je všudypřítomné.

Pokud dostanete hlad nebo vás jen bude honit mlsná, uděláte nejlépe, když zavítáte do některé z restaurací u přístavu. Vynechat byste však neměli ani pouliční občerstvení, hlavně pokrm doubles: Dvě placky zvané baras vám místní jednoduše přelijí cizrnovým kari a doplní několika druhy čatní. Jedná se o lahůdku s indickým původem a o příklad importované kultury. Vaří ji totiž potomci Indů, které Britové v minulosti přivezli jako pracovní sílu.

Na vlastní pěst

Navzdory všem atrakcím pro turisty si Scarborough užijete do sytosti už zhruba po dvou hodinách a pak nastane nejlepší čas vyrazit na okružní trasu po ostrově: Měří asi 150 kilometrů a umožní vám poznat skutečné bohatství oblasti, které tkví v její přírodě. V každém případě dobře zvažte dopravní prostředek, protože místní hromadná doprava neblaze proslula jako velmi nespolehlivá. Daleko lépe tudíž uděláte, vypůjčíte-li si auto a vyrazíte na vlastní pěst. Případně si můžete najít taxikáře a domluvit se s ním na celodenní přepravě – a samozřejmě na sumě za takovou službu.

Ať už se však rozhodnete jakkoliv, jen pár kilometrů za městem narazíte na zátoku Bacolet, v jejímž okolí za poslední roky vyrostlo hned několik hotelů. Místní pláž je navíc natolik hezká, že se tam údajně měli zastavit i členové kapely Beatles. Dnes na ní ovšem potkáte víc domácích než turistů, protože skvělým koupáním jsou pověstné jiné lokality. Jakmile se tedy dostatečně vynadíváte, pokračujte podél pobřeží. 

Sever proti jihu

Po pravé straně budete mít moře, kdežto vlevo se budou zvedat kopce s hustým exotickým porostem. Rezervace Tobago Main Ridge Forest ve vnitrozemí chrání deštný prales i několik vodopádů – včetně nejznámějších Argyle Falls, kde se ovšem budete mačkat s dalšími turisty. Pokud tedy chcete mít nějaké místo takřka pro sebe, zkuste raději King’s Bay Waterfall.

Dál po cestě natrefíte na městečko Speyside, odkud se vám naskytne výhled na ostrůvek Little Tobago. Jeho krása a divokost daly začátkem 20. století vzniknout přirovnání k ráji, které pak ještě podpořil sir William Ingram, když do izolované oblasti vypustil ptačí druhy dovezené z Nové Guineje. Ačkoliv se předpokládá, že silný hurikán z roku 1963 tamní mimořádně vzácnou populaci opeřenců zdevastoval, nadále se jedná o vyhledávaný cíl ornitologů. Nedaleko pobřeží se navíc pod hladinou ukrývají jedinečné korálové útesy, které byste rozhodně neměli minout, patříte-li mezi nadšence potápění.

V další zátoce za kopcem se rozkládá obec Charlotteville, kde na vás dýchne atmosféra pohody, až ospalosti. Obzvlášť poklidné je potom nábřeží poseté starými domy. Městečko leží na severní straně ostrova, jíž se přezdívá „karibská“: Takže zatímco jih Tobaga omývají vody Atlantiku, zde už hladina získává tyrkysové odstíny Karibského moře.

Jako trosečníci

Nejútulnější pláže na severním pobřeží najdete v zátoce Englishman’s Bay. Zachovávají si totiž část své přirozenosti a dojem z nich nekazí lehátka ani slunečníky. Naopak na březích rostou palmy a padají z nich kokosové ořechy, takže pokud byste si chtěli na chvilku hrát na opuštěné trosečníky, můžete si tam své přání splnit.

Jestliže ovšem netoužíte po samotě, ale naopak vás láká ruch, vyrazte na údajně nejkrásnější pláž ostrova, Pigeon Point. Jedná se o dokonalé zosobnění toho, co si člověk představí, když se řekne Karibik. Pláž nabízí velmi jemný písek, k zemi se sklánějí palmy a v okolních malých barech si můžete koupit karibský rum. Navíc se lze odtud loďkou vydat ke korálovému útesu Buccoo Reef s pestrým podmořským životem. Není tedy divu, že se stal Pigeon Point velmi oblíbeným, a za vstup se dnes dokonce platí.