Hubbleův vesmírný dalekohled zachytil následek dramatické srážky těles v blízkém systému Fomalhaut. Jde o relativně mladý planetární systém, který vzniká u masivní a zářivé hvězdy spektrální třídy A, s hmotností necelých dvou sluncí, jejíž stáří je zhruba pouhých 400 milionů let. Fomalhaut pozorujeme v souhvězdí Jižní ryby, ve vzdálenosti jen asi 25,1 světelných let, což dělá z tohoto systému atraktivní cíl pozorování.

Od exoplanety ke kolizi

Když astronomové spatřili nový jasný objekt v blízkosti hvězdy Fomalhaut, nejprve si mysleli, že jde o exoplanetu pokrytou prachem, která odráží záření hvězdy. Pak ale tato „exoplaneta“ zmizela a místo ní se objevil nový jasný objekt. Okamžitě bylo vědcům jasné, že nešlo o exoplanetu, ale o kosmickou srážku.

Bylo to vlastně již podruhé, kdy v systému hvězdy Fomalhaut došlo k něčemu podobnému. Poprvé se tak stalo před zhruba dvaceti lety. I tehdy si astronomové mysleli, že jde o exoplanetu. „Exoplaneta“ Fomalhaut b tehdy dokonce dostala od Mezinárodní astronomická unie i své jméno – Dagan (odkazující na starověkého kanaánského boha, obvykle zobrazovaného jako polovičního člověka a poloviční rybu).

Do pozorování objektu Fomalhaut b se v dalších letech zapojila celá řada vědeckých přístrojů. Kromě Hubbleova teleskopu například kosmický dalekohled Herschel nebo radioteleskop ALMA. Postupem času se ukázalo, že jas Fomalhaut b slábne a rozplývá se.  Šlo o typické chování rozpínajícího se prachového oblaku. Definitivní tečku za existencí exoplanety Fomalhaut b udělali v roce 2020 Andras Gaspar a George Rieke z Arizonské univerzity, kteří přišli se studií, potvrzující, že Fomalhaut b je ve skutečnosti  pomalu se rozšiřujícím mračnem, vyvrženým do vesmíru v důsledku kolize dvou planetesimál. Dnes je tento objekt označován jako Fomalhaut cs1.

Další srážka v prachovém disku

V roce 2023 objevil Hubbleův dalekohled na stejném místě další zářící objekt. Tentokrát bylo vyhodnocení vědců výrazně rychlejší – mezinárodní tým astrofyziků dospěl k závěru, že pozorované světelné zdroje jsou obrovská mračna prachu, vzniklá po srážkách planetesimál – malých kamenných těles, podobných asteroidům, které jsou základními stavebními kameny planet. Výsledky pozorování zveřejnil vědecký časopis Science. 

Skutečnost, že jsme během 20 let zaznamenali dvě takové události v jednom systému je podle vědců velmi překvapivá. Podle teoretických modelů by se totiž podobné srážky měly odehrávat jednou za stovky tisíc let.

Štafetu přebírá James Webb

Protože Hubbleův dalekohled už kvůli svému stáří nemůže poskytovat dostatečně kvalitní data, převezme další pozorování systému Fomalhaut Vesmírný dalekohled Jamese Webba. Jeho přístroj NIRCam umožní získat detailnější informace o prachových mračnech a určit velikost, složení i přítomnost vody či ledu v troskách.

Přestože nejde o objevení nové exoplanety, zjištění má klíčový význam pro budoucnost astronomie. Ukazuje totiž, že prachové mračno může po mnoho let dokonale napodobovat exoplanetu, protože odráží světlo hvězdy podobným způsobem. To je důležité varování pro připravované projekty, jako je například Velký Magellanův dalekohled, který má přímo zobrazovat planety podobné Zemi. Zkušenost ze systému Fomalhaut ukazuje, jak snadné je zaměnit nové světy s pozůstatky kosmické nehody.

Image

Čtěte také

Vědci objevili exoplanetu u dvojhvězdy v cirkumbinárním polárním disku

Vědci nedávno jen kousek od západního pobřeží Perthu objevili tisíce vzácných masožravých rostlin Drosera silvicola, které si poblíž hranic města vytvořily hustou kolonii. Dosud byla tato tajemná rostlina spatřena jen dvakrát – přibližně 70 km daleko, v přírodní rezervaci Paruna Wildlife Sanctuary.

Australský ráj masožravých rostlin

Drosera silvicola patří mezi rosnatky – skupinu masožravých rostlin, které lákají hmyz svými barevnými květy. Jejich listy jsou pokryty malými chapadélky se žlázami, které vylučují lepkavý sekret. Lapená kořist obvykle umírá vyčerpáním, nebo zadušením způsobeným lepkavými látkami. Drosera poté začne vylučovat speciální enzymy, které lapený hmyz rozkládají a uvolňují z něj živiny. Výsledná látka se pak vstřebává přes povrch listu.

Rostlina je pro lidi neškodná, její výskyt je ale důležitý pro ochránce přírody. Drosera silvicola je extrémně vzácná a dosud špatně prozkoumaná – vědci ani nevědí, zda v současnosti tři známé lokality představují úplný areál jejího výskytu.

„Když jsem Droseru poprvé zahlédl z okna auta, radostí jsem vyskočil,“ vzpomíná Thilo Krueger, doktorand Curtinovy univerzity a odborník na masožravé rostliny. Jeho tým už po totiž dva dny marně pátral po této rostlině na známých lokalitách.

Celkově tým v Paruně objevil šest dalších druhů rosnatek, včetně Drosera walyunga, Drosera hyperostigma, Drosera pallida, Drosera collina a Drosera glanduligera.

Tento region je domovem nejrozmanitějších populací masožravých rostlin na světě – známo je přes 150 druhů. Ty se však shlukují jen na malých plochách a jsou proto velmi zranitelné. „Najít zdravou populaci vzácného druhu na chráněném území je obrovský úspěch pro ochranu přírody,“ vysvětluje Dr. Amanda Bourne z Australian Wildlife Conservancy.

Image

Čtěte také

Jakým způsobem tráví masožravé rostliny svoji kořist?

Archeologové a genetici narazili na znepokojivý, zároveň ale vědecky fascinující objev: nejstarší dosud známý genetický důkaz incestu mezi otcem a dcerou. Pochází z kosterních pozůstatků starých přibližně 3 700 let, nalezených v jižní Itálii. Studie, publikovaná v časopise Communications Biology, výrazně rozšiřuje naše chápání sociálních a rodinných vztahů v pravěkých komunitách.

Genetická skládačka

Nález pochází z jeskyně Grotta della Monaca v Kalábrii, tedy z oblasti, která tvoří pomyslnou „špičku“ italské boty. Jeskyně sloužila jako pohřebiště během mladší doby bronzové, v období let 1780–1380 př. n. l. Archeologové zde objevili ostatky 23 jedinců – převážně žen a dětí.

Kosti byly silně fragmentované a promíchané, přesto se vědcům podařilo určit biologické pohlaví 18 jedinců (10 žen a 8 mužů). Analýza mitochondriální DNA a chromozomu Y ukázala, že komunita nebyla geneticky homogenní – lidé pocházeli z různých rodových linií, což naznačuje, že nešlo o izolovanou malou skupinu.

Výzkumníci identifikovali i příbuzenské vztahy. Jeden z nich byl zcela běžný: matka a dcera pohřbené blízko sebe. Druhý případ byl ale zcela jiného kalibru.

Pravěký incest

Pozornost vědců upoutaly ostatky dospělého muže a nedospělého chlapce. Klíčem k rozluštění jejich vztahu byla analýza homozygotních částí genomu, kde jsou obě kopie DNA prakticky totožné. Z nich lze určit míru příbuznosti – čím více a čím delší tyto úseky jsou, tím blíže si byli rodiče daného jedince geneticky příbuzní.

Většina lidí z pohřebiště vykazovala hodnoty odpovídající vzdálenému příbuzenství v rámci posledních šesti až deseti generací – nic neobvyklého pro pravěké společnosti. U ostatků chlapce ale vědci naměřili nejvyšší součet dlouhých homozygotních úseků, jaký byl kdy zaznamenán u starověké DNA.

Výsledek je podle genetiků jednoznačný: chlapec byl potomkem incestního svazku prvního stupně, konkrétně mezi otcem a jeho vlastní dcerou. DNA navíc potvrdila, že dospělý muž pohřbený v jeskyni byl chlapcovým otcem – a zároveň dědečkem z matčiny strany. Ostatky matky (dcery onoho muže) se však na místě nenašly.

Příbuzenská blízkost

Incestní vztahy nejsou v archeologii neznámé. Genetické analýzy například ukázaly, že rodiče jedné neandertálské ženy z Altaje byli pravděpodobně nevlastní sourozenci. Sourozenecké sňatky byly běžné také v královských dynastiích starověkého Egypta a podobný případ známe i z neolitu v Irsku.

V drtivé většině známých případů se ale jednalo o svazky druhého stupně (mezi sourozenci). Vztah rodič–dítě je svazkem prvního stupně, který je z genetického hlediska mnohem rizikovější a v lidských společnostech téměř univerzálně tabuizovaný. Přesto vědci u chlapce nenašli žádné známky vzácných genetických poruch.

Proč k takovému svazku došlo, zůstává nejasné. Komunita v Grotta della Monaca nebyla extrémně malá ani izolovaná a nic nenasvědčuje tomu, že by šlo o hierarchickou společnost, kde by incest sloužil k udržení moci či majetku – jako například u faraonů.

Autoři studie připouštějí, že mohlo jít o sociálně tolerované chování v rámci specifických místních zvyklostí. Tomu by odpovídal i fakt, že onen muž byl jediným dospělým mužem pohřbeným na místě, jinak vyhrazeném hlavně ženám a dětem. Zda šlo o všeobecně přijímaný vztah, ojedinělý případ, nebo výsledek nátlaku či násilí, se už ale s největší pravděpodobností nikdy nedozvíme.

Image

Čtěte také

Historie příbuzenských sňatků: Proč incest ničí pokrevní linie

Supernova představuje velmi vzácný astronomický úkaz, který nastává na konci poslední vývojové fáze masivní hvězdy. Závěr života obří hmotné stálice má podobu gigantické exploze, jež znamená jakousi její katastrofickou destrukci včetně blízkého okolí. Na krátkou dobu se potenciálním pozorovatelům z daného místa ve vesmíru – například právě ze Země – objeví na obloze „nová hvězda“, jejíž jas během několika následujících týdnů až měsíců slábne, až nakonec přestane být viditelná.

Zmíněná neuvěřitelně intenzivní exploze dokáže nakrátko přezářit i celou galaxii. O jak vzácný astronomický jev se jedná, dokazuje i skutečnost, že se za poslední tisíciletí podařilo v naší Galaxii pozorovat pouhé tři supernovy viditelné pouhýma očima. Poslední z nich, slavná Keplerova supernova, byla na podzim roku 1604 déle než tři týdny dobře rozeznatelná v souhvězdí Hadonoše.

V průběhu minulých milénií, či dokonce milionů let geologického času však byly supernovy ze Země vidět mnohokrát. Mohli na ně nechápavě pohlížet například i dinosauři nebo ještě dříve praobojživelníci a další prvohorní tvorové? Je to velmi pravděpodobné, ačkoliv uvedené nebeské úkazy s pozemskými živými formami nijak neinterferovaly. Nebo snad ano?

Podle již půlstoletí staré hypotézy neznamenají výbuchy supernov pouhou externí záležitost, jež by byla pro směr vývoje života na Zemi zcela neškodná. Daná myšlenka vychází ze znepokojivého předpokladu, že pokud by se explodující mohutná stálice proměnila v supernovu dostatečně blízko Sluneční soustavy, mohla by naši planetu následně zaplavit extrémně silná dávka radiace a vyvolat masové vymírání druhů.

Odvážná teorie

Dle Alvarezovy impaktní teorie z roku 1980 vyhubila dinosaury na konci druhohor, před 66 miliony roků, srážka Země s planetkou. Již deset let před jejím publikováním však byla veřejně prezentována vědecká studie o vymírání na sklonku křídy, za které mohla právě exploze domnělé blízké supernovy. Existují pro takovou představu nějaké solidní důkazy?

Na počátku 70. let vystoupil s hypotézou o vraždící supernově z konce křídy Dale Russell. Tento neortodoxní kanadský paleontolog proslul také coby spoluautor modelu tzv. dinosauroida, hypotetického vysoce inteligentního tvora, jenž vzešel z dinosauřích předků. Díky ochotě přemýšlet nekonvenčně patřil Russell mezi hrstku paleontologů, kteří brali možnost mimozemské příčiny vymírání na konci křídy vážně. Podle něj mohla blízká supernova zaplavit Zemi smrtícím vysokoenergetickým zářením, kterému více čelili velcí tvorové jako dinosauři nebo ptakoještěři, zatímco menší ptáci, obojživelníci, savci, ještěři a další se většinou dokázali schovat, a období nejhoršího ozáření tak s určitými ztrátami přečkat. 

Kolegové paleontologové tehdy Russella nebrali příliš vážně, zato astronomové a astrofyzici našli v jeho myšlence zajímavý opěrný bod. Již v roce 1972 pak kanadští astrofyzici V. Hughes a D. Routledge publikovali studii, v níž dokonce sebevědomě oznámili objev pozůstatků skutečného původce masového vymírání na konci křídy!

Gigantický výbuch

Onen pomyslný důkaz měl tvořit velký plynový oblak, který se stále rozpíná rychlostí okolo 6 km/s a jehož střed dnes od nás dělí zhruba 900 ly (světelných let). Hlavní osa přibližně eliptického mračna má mít průměr kolem 4 200 ly a jeho hmotnost se podařilo spočítat na tři miliony sluncí. Následné výzkumy nasvědčovaly, že jde skutečně o pozůstatek gigantické supernovy, která explodovala zhruba před 65 miliony let. Její smrtonosné záření by se k Zemi dostalo za necelých devět století, což z geologického hlediska znamená pouhý okamžik. Pozůstatek po zmíněné supernově má představovat i tzv. Gouldův pás, zahrnující převážně hvězdy existující asi jen 30–50 milionů let, které dle původního předpokladu vznikly postupně jako přímý důsledek supernovy.

Zmíněná exploze se sice odehrála ve větší vzdálenosti než 25 světelných let, kterou dnes považujeme pro Zemi za nebezpečnou, ale extrémní intenzita události měla podle autorů studie tentokrát „hlavní slovo“. Astronomové ji propočítali z dostupných dat a dospěli k závěru, že se jednalo o nevídaně silnou supernovu – a možná dokonce ani nešlo o explozi masivní hvězdy. Rozpínající se prstenec materiálu měl každopádně šířit děsivou „vlnu smrti“, jež zaplavila naši planetu a kromě úžasné podívané na noční i denní obloze vyvolala také velké vymírání druhů. Svět se pak na jistou dobu proměnil v apokalyptickou vizi zmaru a chaosu, s miliony dinosaurů a dalších organismů umírajících různě rychle na nemoci z plíživého a neviditelného ozáření.

Spíš dopad planetky

Od odvážné hypotézy se však postupně upustilo, a to zejména v důsledku pečlivého chemicko-fyzikálního rozboru sedimentů. Když geolog Walter Alvarez se svým týmem objevil v italském Gubbiu neobvykle vysoký obsah iridia ve vzorku jílové vrstvičky K-Pg na přechodu mezi sedimenty křídy a paleogénu, jeho první interpretace nezahrnovala dopad asteroidu, ale právě již dříve zmiňovanou supernovu. Jeho otec Luis Alvarez, nositel Nobelovy ceny za fyziku z roku 1968, potom navrhl pátrat po prvcích, jež by výbuchy supernov v daných vrstvách nepochybně uložily.

K nejlepším ukazatelům takové události by měl patřit izotop plutonia 244Pu s poločasem rozpadu kolem 80 milionů let, a tak vědci zaměřili svoji analýzu vzorků právě uvedeným směrem. Přestože však jejich extrémně detailní a na poměry roku 1980 velmi vyspělé technologie dokázaly detekovat i nejnepatrnější stopy daných prvků, po izotopu 244Pu tehdy nenašli ani stopu. Krásná, byť poněkud znepokojivá teorie se tak rozpadla jako domeček z karet. 

Další průběh událostí už nadšení čtenáři geologické a paleontologické literatury dobře znají: Alvarezův kolega Chris McKee postuloval, že třicetinásobné navýšení obsahu vzácného kovu iridia v hraniční vrstvě K-Pg mohl způsobit dopad kometárního jádra či planetky, což otočilo pátrání správným směrem. A supernova byla ze hry venku.

Vymírání v prvohorách

Navzdory svému exotickému popisu reprezentují zmíněné hvězdné exploze zcela reálnou a dnes již poměrně dobře pochopenou událost, k níž ve vesmíru dochází pravidelně. Dinosaury ani jejich další nešťastné souputníky však vražedné záření na konci křídy nepochybně nevyhubilo. Dnes už dobře víme, že na vině byla planetka typu uhlíkatý chondrit o průměru asi 10–15 km, která se srazila se Zemí před 66 miliony let na území současného Mexického zálivu. Po uvedené srážce se dochoval i obří impaktní kráter Chicxulub s průměrem kolem 180 km, identifikovaný teprve začátkem 90. let minulého století.

V roce 2020 se nicméně myšlenka vraždící supernovy v dějinách Země opět vrátila, i když tentokrát pro mnohem starší období konce devonu. Daná prvohorní perioda skončila zhruba před 359 miliony let, tedy asi 120 milionů roků před zrodem prvních dinosaurů. A právě tehdy se odehrálo jedno z pěti hromadných vymírání druhů, která výrazně promluvila do vývoje pozemského života. Katastrofa na sklonku devonu vyhubila přibližně 70 % bezobratlých druhů, stejně jako některé starobylé formy obratlovců – například rybovité pancířnatce – a mnoho dalších.

Smrtící záření

Příčiny popsaného vymírání dodnes tvoří předmět debat a dohadů vědců z mnoha oborů. Odborná práce publikovaná před pěti lety nás přitom možná navádí správným směrem: Zabijákem se tenkrát mohla stát právě relativně blízká supernova. K tomuto překvapivému zjištění dospěli autoři studie díky výzkumu fosilních spor tehdejších rostlin, u nichž bylo možné prokázat poškození silným ultrafialovým zářením. UV paprsky spolu s rentgenovým a gama zářením mohly zničit velkou část zemské atmosféry a následně proniknout až k povrchu planety. Nejhorší úvodní etapa smrtonosné radiace dopadající na Zemi pak trvala až rok.

Ještě horší však byla pozdější fáze účinků supernovy, když do Sluneční soustavy dorazila rázová vlna z exploze a zaplavila naši planetu vysokoenergetickým proudem nabitých částic, které do značné míry zničily ozonovou vrstvu. Vysokoenergetické nestabilní elementární částice zvané miony poté Zemi doslova zaplavily a dostaly se i hluboko pod povrch, do zemské kůry, moří a oceánů. 

Zůstává otázkou, jak silné by muselo být poškození zemských ochranných vrstev, aby skutečně došlo k hromadnému vymírání. Podle autorů zmíněné hypotézy by ovšem účinky rázové vlny a zaplavení planety vysokoenergetickou radiací mohly trvat až děsivých sto tisíc roků. A spory i pylová zrna 359 milionů let starých rostlin, poškozených ultrafialovým zářením, takové možnosti skutečně nasvědčují.

Důkazů je zatím málo

Je však tato zdánlivě bizarní představa přijatelná? A můžeme pro ni shromáždit přesvědčivé důkazy? Zatím spíš nikoliv, i když se ji na základě novějších údajů a výzkumů nepodařilo ani vyvrátit. Autoři původní hypotézy si byli vědomi, že exploze supernovy v kritické blízkosti Země by mohla zdejší život úplně vyhladit – k čemuž naštěstí nedošlo. Prezentovali proto myšlenku, že mohla supernova explodovat podstatně dál, konkrétně asi 65 milionů světelných roků od naší planety, a přesto by v případě enormní síly výbuchu dokázala pozemskému životu ublížit. A třeba bychom pak ve fosilním záznamu viděli přesně takovou míru vymírání, jakou skutečně pozorujeme.

Základní problém tkví v tom, že jsme ještě neobjevili žádného hvězdného kandidáta na supernovu, která vybuchla před 359 miliony let. Nemůžeme nijak dokázat, že se taková událost skutečně odehrála, natož že by se stala příčinou pozdně devonského vymírání. Dějiny vědeckého bádání nás ovšem naučily, že bychom měli zůstávat otevření i na první pohled fantastickým a nepravděpodobným myšlenkám. Vždyť ještě před půlstoletím téměř nikdo nevěřil, že by život na Zemi mohla ohrozit srážka s planetkou či kometárním jádrem…

Image

Čtěte také

Smrt přilétla z daleka: Vědci už vědí, odkud přilétl zabiják dinosaurů

Příběh dívenky není příliš známý, přesto se zakládá na pravdě. Když se o něm před několika lety dozvěděli její přímí potomci, nechtěli tomu věřit. Rodinné legendy však nelhaly, jak si potvrdili díky odpovědi z britského královského paláce…

Jediná přežila

Ona holčička se původně jmenovala Aina a podle několika zdrojů pocházela ze vznešené či dokonce vládnoucí rodiny kmene Jorubů, který žil na území dnešní Nigérie. Psal se rok 1848 a Aině bylo právě pět let, když král Ghezo, neslavně proslulý africký obchodník s otroky ze sousední Dahomy (tedy dnešního Beninu), napadl jejich kmen. 

Velkou část obyvatelstva brutálně vyvraždil včetně celé vládnoucí rodiny a zbytek prodal do otroctví. Osiřelou princeznu, jedinou přeživší z celé rodiny, ušetřil a držel v zajetí. Zpočátku to s ní nevypadalo dobře. Jako prominentní státní vězeň čekala, že ji obětují při náboženském obřadu. Tragédie však měla kupodivu šťastné pokračování.

Nová identita

Ainu zachránil mladý velitel britského námořnictva Frederick E. Forbes, kterého do Afriky poslala britská panovnice na misi k ukončení obchodu s otroky. Přesvědčil krále Dahomy, aby dívenku věnoval darem britské královně Viktorii. Tím jí vlastně zachránil život. Měla být darem krále černých královně bílých.

Už během plavby si Forbes jemnou dívku velice oblíbil a byl překvapen její inteligencí i přizpůsobivostí. Ještě na lodi se rozhodl ji nechat pokřtít, dal jí své příjmení a přidal i jméno lodi, na níž se plavili. Od tohoto momentu dostala Aina novou identitu. Nyní se jmenovala Sarah Forbes Bonetta.

Nový život

V Anglii začal pro dívku nový život. Zpočátku žila v rodině Fredericka Forbese v Gravesendu v severozápadním Kentu. Kapitán ji brzy představil královně. Viktorie si ji velice oblíbila, uznala její královský původ, nazývala ji princeznou. Natolik ji zaujaly její způsoby a vystupování, že se ji rozhodla adoptovat. Sarah, kterou královna něžně oslovovala Sally, nebyla součástí královské domácnosti, ale královnu pravidelně ve Windsoru navštěvovala. 

Protože Frederick E. Forbes bohužel brzy nato zemřel a v Anglii začal Sarah, neuvyklou zdejšímu klimatu, sužovat chronický kašel, obávala se královna o dívčino křehké zdraví. Proto Sarah poslala do Afriky – do speciální misionářské anglické školy ve Freetownu v Sierra Leone. I když byla Sarah přizpůsobivé děvče, nebyla ve škole šťastná. Anglická kultura zde byla studentům vnucována jako jediná možná cesta. Jakmile se Sarah upravilo zdraví, dovolila jí královna Viktorie návrat do Anglie.

Vzdělaná a krásná

Při výběru nových opatrovníků měla královna šťastnou ruku. Stala se jí rodina reverenda Jamese Schoena žijící v Gillinghamu v Kentu, asi 35 mil východně od Londýna. Manželé působili jako misionáři v Africe a podle všeho s nimi Sarah velmi dobře vycházela. S královnou, která i nadále financovala její výchovu a vzdělání, se Sarah rovněž pravidelně vídala. Dokonce se zúčastnila svatby nejstarší dcery britské panovnice – princezny Viktorie, stejně jako o pár let později princezny Alice, s níž si velmi rozuměla.

Ze Sarah rostla mimořádně inteligentní, vzdělaná a také krásná mladá dáma s vybranými aristokratickými způsoby. Měla velký talent na jazyky i hudební nadání. Královna měla pro ni velkou slabost také proto, že i ona sama se cítila v dětství často osamělá a smutná. Africká princezna, která přišla o celou svou rodinu, ji v tomto její osud připomínala.

Přestože žila Sarah mezi anglickou elitou a získala skvělé vzdělání, nemohla o svém budoucím životě sama rozhodovat. A stejně jako většina žen 19. století se i ona měla po dosažení určitého věku vdát. Starosti si dělala především její adoptivní matka královna Viktorie. Ta byla pověstná tím, že pro své početné potomstvo vždy dokázala najít vhodné protějšky. Stála i za výběrem ženicha pro Sarah.

Bílá svatba

Svého budoucího manžela, o deset let staršího Jamese Pinsona Labulo Daviese, poznala Sarah ve svých osmnácti letech. Původně britský námořní důstojník narozený v Sierra Leone chodil do stejné misionářské školy jako Sarah. Poté, co odešel z námořnictva, se stal kapitánem obchodní lodi a úspěšným a bohatým podnikatelem. Vypadalo to, že mají hodně společného, ale Sarah ho nemilovala, a tak jeho žádost o ruku nejprve odmítla. Nakonec souhlasila a dostala i požehnání od královny.

Svatba Sarah a Jamese Pinsona Labulo Daviese měla přímo pohádkové kulisy. Uskutečnila se kostele sv. Mikuláše v Brightonu ve východním Sussexu. Po železnici, která právě zažívala boom, se na ni sjelo mnoho hostů. Sarah přivezl kočár taženými bílými koňmi a k oltáři ji doprovázelo šestnáct družiček, z nichž čtyři měly černou barvu pleti.

Viktorie také pověřila svého oblíbeného fotografa Camille Silvyho, aby páru pořídil svatební fotografie. Sarah měla šaty s hlubokým výstřihem a s rozšířenými rukávy zdobenými u zápěstí – a celé bílé, což byla móda, kterou zavedla až královna Viktorie.

Život v Africe

Novomanželé se po svatbě odstěhovali do Afriky. Nejdříve žili v Sierra Leone a poté přesídlili do Lagosu. Šťastné manželství bylo obdařeno třemi dětmi.

Sarah nikdy nezapomněla být své dobroditelce náležitě vděčná. Pojmenovala po ní svou nejstarší dceru a královna se děvčátku stala dokonce kmotrou. Předala dítěti několik zlatých darů s vyrytým vzkazem: „Viktorii Daviesové od její kmotry Viktorie, královny Velké Británie a Irska, 1863.“ 

Bohužel několik let po svatbě se Sarah začaly vracet její zdravotní problémy. Odjela na Madeiru a doufala, že jí tamní klima pomůže v léčbě. V roce 1880 tu však v pouhých sedmatřiceti letech zemřela na tuberkulózu, tehdy velice rozšířenou plicní chorobu…

Image

Čtěte také

Černá princezna na dvoře Ludvíka XIV.: Utajila královna nemanželskou dceru?

Tradice duchovní služby v německé armádě sahá až do 19. století. Tak jako téměř ve všech armádách i v německé sloužilo mnoho věřících a nejvyšší velení si uvědomovalo potřebnost církve pro mužstvo. V roce 1935 proto spolu se znovu zavedením branné povinnosti došlo rovněž k reorganizaci této složky a vznikly čtyři nové funkce duchovních: vojenští Kriegsoberpfarrer (hlavní válečný kněz), Kriegspfarrer (válečný kněz) a civilní Standortpfarrer im Hauptamt (místní kněz Hlavního velení) a Standortpfarrer im Nebenamt (pomocný místní kněz). 

Kněží třetí a čtvrté kategorie působili jako civilní zaměstnanci na celý, respektive částečný úvazek, posledně jmenovaní za svými svěřenci docházeli ze svých domácích farností podle rozpisů služeb. Jednalo se především o neděle a křesťanské svátky, o sloužení mší svatých a svatou zpověď, případně o pastorační činnost za účelem povzbuzení věřících vojáků ve službě.

Profesionální duchovní

Od roku 1937 však docházelo k nahrazování civilních duchovních, kteří působili jako externí zaměstnanci, kompletně armádními faráři. Do války tedy vstupovala německá branná moc výhradně s profesionálními vojenskými kněžími. Část z nich dál působila v původních kasárnách a další se spolu se zdravotnickým personálem přesunuli blíže k frontě. 

Jejich služba se přenesla i do samotného pole – blíže k jejich svěřencům. Nejednalo se však o působení přímo v bojových oblastech, i když existují doklady o působení farářů v první linii – jednalo se spíš o výjimky. Ve většině případů se jejich působištěm staly nemocnice, lazarety a posádky v blízkém či vzdálenějším okolí, kde kromě běžných kněžských povinností rovněž pomáhali s vedením matrik, seznamů zraněných a padlých, případně jim připadala povinnost oznámit smrt vojáka jeho rodině.

U esesmanů jen výjimečně

Povinnosti duchovních i za války vypadaly v mnohém podobně jako v míru. Jednalo se především o mše, mnohokrát v improvizovaných polních podmínkách, svaté zpovědi a čím dál víc o poslední pomazání a pohřby padlých. Zvyšoval se také počet důvěrných rozhovorů, kdy se voják prostřednictvím kněze potřeboval zbavit vnitřního strachu či nejistoty pramenící z pobytu na frontě. Polní faráři vycházeli vstříc i místnímu obyvatelstvu a zajišťovali křest, sňatek, poslední pomazání a pohřeb v případě, že se v okolí nenacházel místní civilní kněz. Armádní kněží sloužili dobrovolně. V rámci Wehrmachtu působily samostatně skupiny farářů u dvou jeho složek – Heer (pozemní armády) a Kriegsmarine (válečného námořnictva). U Luftwaffe duchovní služba oficiálně neexistovala, přesto tam malá skupina kněží působila v řadách zdravotnického personálu. Naproti tomu Waffen-SS se samotnou víru snažily vytěsnit – církevní pracovníci tam působili jen výjimečně. 

Armádní duchovní (přibližně na úrovni důstojníků) působili většinou na úrovni divizí, a to rovnoměrně katoličtí i evangeličtí. Zastřešoval je Feldbischof (polní biskup) hodnostně na generálské úrovni, a to opět dva – jeden pro každé vyznání. I přesto, že služba v týlu přinášela méně rizik než na frontě, vybrala si mezi faráři smrt svou daň, ať už šlo o nemoci, nehody či dělostřelecké přepady nepřítele zaměřené na německý týl. Podle statistik prošly během druhé světové války službou v německé armádě stovky kněží, zemřelo pouze několik jednotlivců. 

S biblí i waltherem v ruce

Zobrazený figurant Klubu vojenské historie Tyrnau (Trnava) představuje katolického duchovního, jenž sloužil u Wehrmachtu na východní frontě v roce 1944. U ozbrojených sil třetí říše byl poměr katolických a evangelických (či protestantských/luteránských) kněží přibližně vyrovnaný, což odpovídalo zhruba paritnímu zastoupení těchto dvou hlavních křesťanských vyznání mezi mužstvem. Oficiální označení této profese znělo Kriegspfarrer (válečný farář), též Heeresgeistlicher (armádní duchovní) nebo Feldgeistlicher (polní duchovní).

1. Důstojnická brigadýrka s tmavofialovým lemováním, křížkem označujícím duchovního a důstojnickými insigniemi. Zlatá – generálská varianta – zůstávala vyhrazená pro vyšší církevní hodnostáře – biskupy.
2. Chybějící výložky měly mezi vojáky odbourat odstup a posílit důvěru v kněze, tak aby působil jako přirozený most mezi důstojníky a mužstvem.
3. Duchovním římskokatolického vyznání náležely výložky na fialovém podkladu s fialovou „barvou zbraně“. Evangeličtí faráři nosili podklad výložek zelený.
4. Kříž na řetízku jako hlavní rozlišovací znamení kněze.
5. Pro vojenské využití vznikaly malé zpěvníky obsahující základní modlitby a písně pro potřeby polních mší.
6. Bílá páska s červeným křížem doplněná o fialový pás označuje duchovního.
7. Na standardním důstojnickém opasku se dvěma trny se nachází osobní zbraň, většinou lehká 7,65mm pistole Walther PP nebo PPK. Jako nebojující personál měli vojenští faráři působit neozbrojení, ale především realita východní fronty to neumožňovala. Na dobytém území SSSR dostali duchovní povinnost nosit osobní zbraň rozkazem.
8. Štóla na krku označuje duchovního „ve službě“. Pro různé příležitosti existovaly štóly různých barev.
9. Standardní polní uniforma důstojnického střihu, duchovní v poli však nosili častěji upravené stejnokroje pro mužstvo.
10. Policejní pistole Walther PPK vyrobená ve firmě Zella Mehlis přibližně v roce 1935 pro sedm nábojů 7,65 mm Browning.
11. Zásobník a náboje 7,65×25 mm Browning, určené spíše pro policejní než armádní využití, s nedostatečným zastavovacím účinkem.
12. Štóla měla v závislosti na období církevního roku různé barvy: fialovou (postní čas), bílou (Vánoce, Velká noc, svatby, křty) a červenou (Velký pátek)

Image

Čtěte také

Po stopách války: Na Benešovsku fungoval výcvikový prostor Waffen-SS

Od popu až k heavy metalu

• Spinal Tap | heavy metal

Na televizních obrazovkách se kapela Spinal Tap neboli „lumbální punkce“ poprvé objevila v roce 1979, kdy stanice ABC uvedla propagační video k její písni Rock and Roll Nightmare. Tři hlavní členové skupiny – Derek Smalls, Nigel Tufnel a David St. Hubbins – však představovali fiktivní postavy, které ztvárnili herci Harry Shearer, Christopher Guest a Michael McKean. Také oni přitom patřili k dovedným muzikantům, a tak si Spinal Tap psala i hrála vlastní hudbu.

O kapele pak v roce 1984 vznikl rovněž falešný dokument, ve kterém zmíněné „hudebníky“ doplnil ještě klávesák Viv Savage v podání Davida Kaffa a bubeník Mick Shrimpton alias Ric Parnell. Jednalo se o další dílek do pestré skládačky fikce, podle níž kapela začínala v roce 1964 pod názvem Thamesmen a jako Spinal Tap vystupovala až o dva roky později. Původně hrála psychedelický pop, načež se přeorientovala na heavy metal, ale koketovala i s jazzovou fúzí, reggae a progresivním rockem.

Skupina se vyžívala v ironii a sarkasmu, s ledovým klidem pronášela největší klišé hudebního průmyslu a tvářila se, jako by jí patřil svět. O svých členech navíc šířila bizarní historky, z nichž ty nejdivočejší se týkaly bubeníků: Jeden z nich údajně zemřel při práci na zahradě, další se udusil zvratky, ačkoliv nebylo jisté, zda svými. Hned dva hráči na bicí pak v kapele skončili poté, co je přímo na jevišti postihlo samovznícení… Navzdory všem popsaným personálním komplikacím vydala skupina čtyři alba, z nichž to poslední s názvem The End Continues neboli „konec pokračuje“ vyšlo letos v září. 

Když pouhý zpěv nestačí

• The Monkees  | pop rock

Skupina The Monkees vznikla pro stejnojmenný sitcom televizní stanice NBC, který běžel mezi roky 1966 a 1968. Herci ztvárňující muzikanty však na obrazovkách pouze zpívali, zatímco hudbu a kompozice zajišťovali profesionálové ve studiu. Nicméně postupem času chtěli seriáloví aktéři muziku skutečně produkovat a v roce 1967 kapelu reálně převzali. V nové sestavě pak nahráli dvě alba, načež se skupina rozpadla: Pod názvem The Monkees nicméně vzniklo hned pět desek.

Z vyvrhelů legendami

• Mimikry | bigbít

Fiktivní česká kapela Mimikry se objevila v jednom z dílů normalizačního detektivního seriálu Třicet případů Majora Zemana: Se svou písní Bič boží měla vyvolat kontroverzi a vrhnout špatné světlo na československý hudební underground. Jako hlavní inspirace přitom posloužila skupina The Plastic People of the Universe – legenda, kterou v září 1968 založil baskytarista Milan „Mejla“ Hlavsa. Dodnes se přitom neví, kdo skladbu Bič boží napsal. Za autora textu je nejčastěji považován Zdeněk Liška, samotná nahrávka je pak pravděpodobně dílem Filmového symfonického orchestru FISYO.

Image

Čtěte také

Miliony prodaných desek: Pět nejúspěšnějších kapel nedávné minulosti

Odborníci Japonského pokročilé institutu vědy a techniky (JAIST) se pustili do neobvyklého výzkumu. Zajímala je střeva dvou obojživelníků – rosničky japonské (Dryophytes japonicus) a čolka ohňobřichého (Cynops pyrrhogaster), společně s ještěrkou z rodu bičochvostů Takydromus tachydromoides.

Měli k tomu ale dobrý důvod. Pátrali po tom, proč jsou tito živočichové tak nápadně odolní vůči rakovině. Nádory je postihují ven velice zřídka. Pokud se přece jenom objeví, prakticky vždy jde o rakovinu vyvolanou vnějšími faktory prostředí, například znečištěním a podobně. Vzhledem ke své velikosti se zkoumané druhy těší značné dlouhověkosti.

Bakteriální terapie

Japonští badatelé se domnívají, že přinejmenším část ochrany proti rakovinnému bujení u obojživelníků a plazů pochází od symbiotických mikrobů, tedy z jejich mikrobiomu. Ze zmíněných tří druhů živočichů izolovali celkem 45 kmenů bakterií, u nichž poté testovali schopnost potlačovat růst nádorů. 

Po řadě experimentů na laboratorních myších se nakonec vítězem stala bakterie Ewingella americana, kterou vědci izolovali ze střev rosničky. Ukázalo se, že ewingella vykazuje velmi účinnou protinádorovou aktivitu, kterou selektivní cílí na nádory. Působí na nádory dvěma mechanismy současně. Podrobnosti tohoto pozoruhodného výzkumu uveřejnil odborný časopis Gut Microbes.

Ewingella podle vědců přímo útočí na buňky nádoru a likviduje je. Bakterie také v těle spouští silnou imunitní odpověď, která poté vede k intenzivním útokům imunitních buněk na nádor. 

Léčba ewingellou, přinejmenším u myší, se ukázala jako znatelně úspěšnější než standardní typy léčby, včetně speciálních protilátek nebo silného chemoterapeutického léčiva. Při experimentu s kolorektálním karcinomem u myší stačila jediná intravenózní injekce s těmito bakteriemi a nádor u všech pokusných myší kompletně vymizel.

Image

Čtěte také

Salmonella s nanočásticemi je nečekaným spojencem v boji proti nádorům

Arma diaboli neboli ďábelská zbraň – tak se také ve středověku říkalo kuši neboli samostřílu, tedy střelné zbrani fungující na podobném principu jako luk. Měla lučiště se silnější pletenou tětivou na pevnějším krátkém těle (soše) vyrobeném ze dřeva a podobném pažbě pušky. Tětiva se u menších kuší natahovala rukama, u větších pak pomocí kovového háku (násobil tažnou sílu střelce trojnásobně), pákového háku, a poté i kovového heveru, který zvětšil tažnou sílu více než desetinásobně. Historie této zbraně sahá až někam do 5. století před naším letopočtem, kdy se o ní zmiňují první zprávy z Číny a z oblasti dnešního Vietnamu. Nezávisle na těchto místech se začala podobná zbraň ve stejném období vyvíjet a používat také v řeckých městských státech.

Neúčinný zákaz

Ve střední a západní Evropě výrazněji pronikla do výzbroje armád v období středověku – spolu s dlouhým lukem to byla totiž jediná zbraň schopná na větší vzdálenost zneškodnit rytíře v plné zbroji. Mezi ní a lukem ale najdeme několik zásadních odlišností. Na rozdíl od luku byl výcvik střelce z kuše relativně levný – tedy kratší a jednodušší. Na druhou stranu nevýhodu představovala její větší hmotnost a nižší rychlost střelby. Výborně se tedy hodila jako pěchotní zbraň k obraně nebo dobývání opevněných míst a k využití ve stísněných prostorách.

Šlo opravdu o zbraň hrozivou s vysokou průrazností střel, a tak není divu, že byla na Druhém lateránském koncilu v roce 1139 církví oficiálně zakázána v boji křesťana proti křesťanu. Její použití proti bezvěrcům však nijak omezeno nebylo a četné písemné zmínky svědčí o tom, že ani církevní zákaz se příliš nedodržoval. Doklad o rozšíření kuše nám podává třeba zpráva z roku 1410 z polského území, která uvádí, že Řád německých rytířů jich vlastnil hned 4 167 a ve zbrojnicích na třinácti řádových hradech bylo připraveno na 600 000 střel. 

Význam kuše postupně klesal od druhé poloviny 15. století spolu s růstem využití ručních palných zbraní. Ještě dlouho do novověku se však využívala k lovu nebo ke střelbě na terče. Některé z těchto zbraní byly bohatě zdobeny a zůstaly dochovány v muzejních sbírkách jako doklady vysoce kvalitního renesančního a raně barokního řemesla.

Archeologické nálezy

Ale co vlastně je ten ořech zmíněný v úvodu článku? Jednalo se o součást spouštěcího mechanismu kuše. Měl podobu malého válce o průměru 25–45 mm, šířce 20–35 mm a vyráběl se zpravidla ze zvířecích kostí (méně často pak z parohu, později také ze železa). Nacházel se ve středu sochy zbraně a byl upevněn na kovovém čepu (nebo provázku) procházejícím jeho středem. Čep umožňoval volné otáčení válečku, na jehož jedné straně byl v celé jeho šířce vyhlouben polokruhový otvor pro zaháknutí tětivy po jejím natažení. Další menší otvor sloužil k zajištění ořechu kovovou spouštěcí pákou, která při stlačení uvolnila ořech, ten se protočil, uvolnil tětivu a došlo k výstřelu. Šlo o část kuše, která byla extrémně namáhána, a často docházelo k rozlomení ořechu, o čemž svědčí také archeologické výzkumy, protože jen málokdy se najde tento předmět nepoškozený.

Z našich zemí bylo dosud publikováno jen pár nálezů – jednalo se o jednotlivé nalezené kusy z města Berouna, ze zaniklé středověké vsi Mstěnice (okres Třebíč) a z hradů Tepenec (okres Olomouc) a Vildštejn (okres Cheb). Výjimku představuje hrad Rokštejn (okres Jihlava), ze kterého pocházejí nálezy hned tři. 

Jelikož větší část kuše se vyráběla ze dřeva, jen málokdy se podaří najít ji celou. Objevují se však další kostěné (ozdobné obložení rukojetí), ale hlavně kovové součásti těchto zbraní, jako páková spoušť, natahovací hák, páka a hevery nebo takzvaný třmenový nášlapec. To bylo velké oko podobné třmenu na přední části kuše, do kterého se zasunula noha, která zbraň přidržovala při natahování tětivy oběma rukama. Zdaleka nejvíce hmotných dokladů použití kuše reprezentují kovové hroty šípů, které je někdy problematické rozeznat od šípů do luku – obecně ty do kuše jsou mohutnější a těžší, a tak váha jednoho kusu zpravidla přesahuje 30 gramů.

Střelci při zdech městských

Dne 8. března 1348 založil český král a pozdější císař Karel IV. ( 1346–1378) rozlehlé Nové Město pražské, které bylo během následujících dvou let obehnáno kamennými hradbami v délce přibližně 3,5 km. Ve snaze zabezpečit stálou obranu města a jeho hradeb rozhodl panovník o přesídlení všech pražských výrobců kuší včetně jejich rodin a čeledi do věží novoměstského, a také nového malostranského opevnění. Udělil jim zároveň četná privilegia, jako byl monopol na výrobu a opravu kuší, povolení ke zřizování dílen ve věžích i osvobození od městských berní. Tato práva potvrdil a rozšířil roku 1390 i jeho syn Václav IV. (1378–1419), který povolil střelcům v blízkosti hradeb stavět domky a budovat zahrady. Privilegia pak byla i nadále potvrzována dalšími panovníky, a to až do roku 1623, kdy bylo všech 58 tehdy v blízkosti novoměstských hradeb stojících domků během tří dnů strženo na rozkaz císaře Ferdinanda II. ( 1619–1637).

Ořechy z Masaryčky

V místě Masarykova nádraží v Praze již několik let probíhají rozsáhlé archeologické výzkumy. Plocha je zajímavá mimo jiné tím, že leží na samém okraji Nového Města pražského a v minulosti ji tak protínaly jeho městské hradby. Součást tohoto opevnění tvořily také čtyři mohutné brány, a právě jedna z nich – Horská brána – byla v areálu nádraží v blízkosti dnešní Hybernské ulice objevena.

Nedávno archeologové našli také základy střeleckého domku, který původně přiléhal k hradbě v místě jedné z hradebních věží. Ležel tak přímo v ploše příhradební uličky, která zevnitř kopírovala průběh hradeb a měla sloužit k případným rychlým přesunům obránců města. Ulička měřila v těchto místech na šířku 12 m a dům z ní zabral 5,5 m. Další sklep domu, zanikajícího v 1. polovině 17. století, pak objevili kousek dál za zdí oddělující uličku od městských parcel.

Neobvyklé umístění objektu v hloubce parcely, daleko od dnešní ulice Na Florenci, v jejímž čele novoměstské stavby stály, napovídá, že se jednalo o další ze střeleckých domků. Takových domů mělo stát v tomto úseku hradby (od řeky Vltavy k Horské bráně) na přelomu 16. a 17. století celkem dvanáct. Další důkazy, že v těchto místech výrobci kuší skutečně žili a provozovali své řemeslo, reprezentují nálezy zmíněných ořechů – těch archeologové dosud našli osm, což je na jednu lokalitu opravdu mimořádný počet. Ořechy o průměru okolo 40 mm a šířce 30–35 mm byly datovány do 2. poloviny 14. až 1. poloviny 15. století. Objevené předměty pak doplňují také nálezy železných hrotů k šípům, kterých dosud našli šest. 

Písemné prameny nám zejména pro 16. století dokládají výrobu menších loveckých kuší s dvojitou tětivou, které se nazývaly balestry a vystřelovaly kamenné nebo kovové kuličky. Byly určeny pro lov ptáků nebo jiné menší zvěře, jako byli zajíci a králíci. V této souvislosti zaujmou nálezy více než 60 kuliček v ploše nádraží. Většina z nich pocházela ze situací datovaných právě do 16. století, a i když kuličky měly obecně více různých způsobů využití a jednalo se o kuličky keramické, nelze vyloučit jejich použití právě do balester. Kuličky z tohoto materiálu mohly být výrazně levnější variantou střeliva než z kamene nebo kovové. Je tak možné, že v tomto období, kdy bojový význam těchto zbraní rychle klesal, stala se důležitou výrobní náplní zdejších dílen výroba loveckých kuší.

Image

Čtěte také

V polském jezeře Lednica objevili archeologové unikátně zdobené středověké kopí

Akreční disk vzniká, když hmota – plyn, prach či jiný materiál – obíhá kolem centrálního objektu a v důsledku úhlového momentu se nemůže okamžitě zhroutit přímo do středu. Místo toho se zplošťuje do rotujícího disku, kde dochází k tření a disipaci energie, což způsobuje zahřívání prstence a postupnou spirálovitou akreci látky na centrální těleso. V extrémních případech se hmota v disku ohřívá natolik, že se stává velmi intenzivním zdrojem tvrdého rentgenového záření. Navíc je v takových systémech částečně vymetána v polárních výtryscích, v nichž dosahuje rychlostí blízkých světlu.

Akreční disky se formují v soustavách, kde se v blízkosti hmotného objektu nachází dostatek volného materiálu. Najdeme je tedy u mladých hvězd v počátečních fázích vývoje před vstupem na hlavní posloupnost: Z akrečního disku se postupně stane disk protoplanetární, z něhož zkondenzují zárodky planetárního systému.

Popisované útvary se vyskytují také v těsných dvojhvězdách, pokud v důsledku hvězdného vývoje dochází k přetoku z jedné složky na druhou, kterou může být i zhroucená stálice v podobě černé díry. A nakonec extrémní akreční disky obklopují rovněž černé veledíry v jádrech galaxií, včetně těch nejaktivnějších – kvazarů.

Image

Čtěte také

Vznikají akreční disky u všech černých děr?