Po vyhlášení všeobecné mobilizace se měl u pěšího pluku č. 18 hlásit záložník Josef Vaněk (1886–1968). Své pozdější paměti sepsal na základě deníku, který si vedl v průběhu války, takže jsou autentičtější a detailnější než některé memoáry z pozdějších let. Hned zpočátku vzpomínal na náladu mezi budoucími spolubojovníky, z nichž někteří vyzývali ostatní, aby „nestříleli na bratry Srby či Rusy“. O měsíc později, po vystrojení a výcviku, vyrazil s II. pochodovým praporem na východní frontu. 

Pryč za každou cenu

Dne 9. října se Vaněk dostal poprvé – a zároveň naposled – do boje. Kvůli průjmu se však ztratil své jednotce a záhy potkal jiného vojáka a poté, co se řádně seznámili, smluvili se, že se navzájem postřelí, aby se dostali z fronty: „Postavil jsem se asi 10 kroků od něho natáhl levou ruku a naznačil, aby mě střelil do dlaně. Chlapík chvíli mířil, střelil – nic. Mířil znovu, střelil – zase nic. Měl jsem již dopal a chlapíkovi jsem řádně vynadal po vojensku nevybíravými slovy… Také jsem již ztrácel trpělivost a pohrozil mu, že ho zastřelím jako kočku, jestli mě teď řádně netrefí.“ 

Muž nakonec Vaňkovi prostřelil dlaň a po chvíli byla řada na něm, aby spolubojovníkovi „službu“ oplatil: „Říkám mu, aby se připravil a aby ukázal, kam chce být střelen. Ukázal na střed zápěstí. Namířil jsem a rychle střelil. Mládenec začal naříkat a brečel, že to bolí a že vykrvácí. Střelil jsem ho přesně tam, kde ukázal. Asi měl přeraženou kost a silnější žílu, poněvadž velmi krvácel. Chlapík naříkal až běda, že jsem ho zničil, že zemře, až jsem musel naň spustit vojenskou hrubostí: ‚Ty vole, vždyť jsi to chtěl a ukázals mi, kam mám mířit, (…) jestli tu budeš řvát, nebo něco žvanit, tak tu bouchačku o tebe přerazím.‘“

Po vzájemném ošetření a několika hodinách hledání se dvojice rozdělila a každý zamířil na jiné obvaziště. Lékař po ošetření vydal Vaňkovi potřebné dokumenty a zamířil zpět do Hradce Králové. Po této zkušenosti se zařekl, že už se na frontu nevrátí, a skutečně se mu to podařilo. Díky opakovanému simulování či píchání petroleje do žil sloužil po zbytek války jako telefonista a bitevní vřavě se vyhnul.

Muži v nejistotě

Zatímco příslušníci řadových a zeměbraneckých jednotek mířili v létě 1914 bez otálení přímo do pole, vojáci domobraneckých pluků zpočátku věřili, že nasazeni za hranicemi nebudou. To byl i případ Josefa Šefla, jenž uposlechl mobilizační vyhlášku a počátkem srpna se hlásil u domobraneckého pluku č. 28 v Písku: „Byl jsem s několika přáteli toho názoru, že přes hranice nepůjdem, ani do linie bitevní, protože jsme domobrana; a potom se mluvilo, že síla vojska aktivního dostačuje ku rychlému konci války. Klamali jsme se všickni. Objevení se muničních vozů na nádvoří kasáren a jiné přípravy potvrdily, že jdeme do pole proti nepříteli. Dne 10. srpna věděli jsme, že ráno odjíždíme; kam, to se nám neřeklo. Bez hudby, tiše dopraven byl náš pluk v síle asi 4 000 mužů na hlavní nádraží. S největším chvatem jsme byli naloženi do nákladních vozů.“

Regiment zamířil na východní frontu a po vyčerpávajícím několikadenním pochodu dorazil 30. srpna v rámci 21. domobranecké divize před městečko Opole Lubelskie západně od Lublinu. Šefl  vzpomínal na napětí toho dne, kdy nikdo nepochyboval, že ten den pluk prodělá křest ohněm: „Upozorňuji přítele Janala, aby se dnes držel těsně u mne, aby se v případném boji neztratil. Nápadná zamlklost a nejistota i u důstojnictva překvapuje, tušíme něco neočekávaného. Jdeme stále kupředu a nepřítele nelze nikde spatřiti. Snad tam naproti v těch tmavých lesích nás očekává. Jdeme, ani nemluvíme, jeden na druhého pohlížíme tázavými pohledy.“ 

Rakousko-uherské jednotky vstoupily do města, kde je ale záhy přepadli Rusové, a vypukl zmatek umocněný ještě faktem, že mezi prvními padl velitel „osmadvacátníků“. Na zmatečný ústup pak Šefl vzpomínal: „Náhle vyráží z ulic několik mužů 29. pluku domobrany se dvěma důstojníky. Vypravují mně, že za městem zuří boj muže proti muži, že bitva jest prohraná, a proto pryč odtud. Jdeme s nimi, avšak nestačíme jim. Nastává nesmírná panika. I naše dělostřelectvo odjíždí ze svých pozic a zaujímá postavení vzadu na okraji lesa. Utíká již kde kdo v dešti dělových kulí. Našemu dělostřelectvu nařízena uzavírací palba. Probíháme dvojím ohněm, granáty a šrapnely hvízdají nad hlavou…“ 

Šefl nakonec peklo u Opole jakož i celou válku přežil. Několik měsíců však kvůli své někdejší politické činnosti a protirakousky vedeným řečem strávil ve vězení, a dokonce se musel zodpovídat před stanným soudem.

Válečné paměti

Ondřej Kypr vydal své paměti ještě před koncem konfliktu v roce 1917 a je z nich lehce patrná autocenzura. Neobsahují na každé straně protirakouské obraty a omezují se na striktní vylíčení bojů. Kypr se coby příslušník IX. pochodového praporu jihlavského pěšího pluku č. 81 dostal na frontu až na jaře 1915, kdy se stal v Karpatech svědkem průlomu Centrálních mocností. 

Atmosféru všeobecného postupu popsal: „Zde teprve se nám rozvíjí úchvatný obraz postupující armády. Cítíme zde tlukot srdce, dech milionů. Vše se šíleně žene kupředu. Nespočet dělostřelectva táhne silnicí. Deset párů koní zapřahá se do jednoho děla, aby rychle vyvezeno bylo na poslední kopce ovládající haličskou rovinu. V kotoučích zvířeného prachu objevuje se jako přízrak oddíl jízdy, který přeletí kolem nás šílenou rychlostí a mizí. A mezi tím jede náš trén a postupuje pěchota.“

Počátkem srpna 1914 se hlásil u olomouckého zeměbraneckého pluku č. 13 Bedřich Opletal (1891–1948). Jako student lékařské fakulty a nedávný jednoroční dobrovolník u téže jednotky dostal přidělení k sanitní hlídce, s níž zamířil 9. srpna vlakem na východní frontu. Koncem měsíce se pak na plukovním obvazišti poprvé setkal s následky války: „Práce na obvazišti vysiluje tělesně i duševně a pohled na různá bizarní zranění působí drtivě. Stále mám před očima jednoho z prvních, mladého praporčíka, jehož prsa byla úplně zbavena kůže a svalstva, žebra byla obnažena a měkké části jako by byly uměle odpreparovány. Zřetelně vidím, jak plíce vykonávají dýchací pohyby. Sem tam vyskakují vzduchové bublinky.“

Pole mrtvých

S příchodem tmy Opletal dokončil úkoly na obvazišti a se sanitní hlídkou vyrazil na bojiště hledat dosud žijící muže: „Jeden z raněných mě žádá, abych ho na místě zastřelil, cítí prý, že nemá naději, a bolest je ukrutná. Těším ho a dávám uložit do nosítek. Vzdychá těžce a naříká při každém kroku nosičů. Mrtvoly leží zkroucené v poloze, v jaké ukončily svůj poslední smrtelný zápas. Pohled na jejich otevřené oči a stopy utrpení v sinalých tvářích ve mně budí stále novou a novou hrůzu. V jednom z padlých poznávám svého krajana a dobrého známého – poručíka 16. zeměbraneckého pluku Ondřeje Hocha. Když jsem se s ním setkal naposledy v Krakově těsně před odjezdem na frontu, vyslovoval se o výsledku tažení krajně optimisticky. Tehdy mne také seznámil se svou sličnou polskou nevěstou.“

Opletal se už v prvních dnech války rozhodl, že jakmile k tomu nastane příležitost, dobrovolně se vzdá Rusům. To se mu také v půlce podzimu 1914 podařilo, když s několika dalšími vojáky zůstal pozadu za ustupujícími rakousko-uherskými jednotkami a počkal na zajetí. Později se přihlásil do čs. legií, kde se dokonce setkal s Radolou Gajdou. Toho ve svých pamětech vykreslil jako skvělého kamaráda s velkou ctižádostí, jenž svým skromným vystupováním získával přátele, kteří mu pomáhali v kariérním postupu.

Zdravotník na Balkáně

Po mobilizaci v létě 1914 se u své jednotky hlásil také dvacetiletý Jaroslav Janda (1884–1969). Sloužil u 11. zdravotnického oddílu, který působil celý podzim 1914 na srbské frontě. Od prvních dní tak Janda pracoval v různých polních nemocnicích – jednou ve škole, jindy na dvoře kasáren. 

Zpočátku se přímo do bitevní vřavy sice nedostal, jeho vzpomínky však dávají nahlédnout, jak to v takových zdravotnických zařízeních fungovalo: „Raněných stále přibývalo. Někdy se silnice netrhla raněnými po celý den. Všichni oči ‚na vrch hlavy‘, vyděšeni, nekonečná procesí. Vypravovali s hrůzou o šrapnelech, o tom, jak Srbi umějí dobře střílet. Avšak dobrá čtvrtina ‚raněných‘ byli simulanti nebo ti, kteří se poranili sami. (…) Kasárny byly barákové a uvnitř nacpané raněnými, velké množství lehce raněných leželo venku. Měl jsem komando nad dvaceti muži a konali jsme službu jako výpomoc. Byli jsme na dvoře ve stálé pohotovosti, určoval jsem lidi na různé výpomocné práce. Když přijel transport těžce raněných, tak ovšem pracovali všichni, ať to bylo ve dne, nebo v noci. Při odpočinku jsme seděli na balech presovaného sena a v noci i v seně spali.“

V prosinci 1914 utrpěly rakousko-uherské armády porážku během bitvy na Kolubaře a ze srbského území zahájily kvapný ústup. Ve Valjevu se tou dobou nacházela polní nemocnice, kde zůstalo mnoho raněných. Postarat se o ně měla Jandova jednotka. V podstatě jen čekali na příchod Srbů a zajetí. 

Jakmile se habsburské jednotky z města stáhly a dorazily tam oddíly nepřítele, zdravotník se vydal za prvními vojáky: „Nedaleko stál komita (partyzán – pozn. red.) v civilu, měl jen šajkačku, čepici s odznakem. Ten prohlásil všem, mně se dívaje do očí: ‚Češi by měli být postříleni ze všech první, že proti nám šli. Že prý jsme měli udělat povstání, a ne jít na ně. Vykládal jsem mu, že Němci by to byli také rádi viděli, aby měli záminku nás zničit, majetek nám pobrat. Že jsme byli Němci obklopeni. On ale trval na svém.‘“

Jaroslav Janda v následujícím roce absolvoval dlouhý ústup ze Srbska a vstoupil do čs. legií ve Francii. Jeho paměti vyznívají značně protirakousky a je z nich znát také to, že je sepsal až ve 30. letech.

Vzpomínka na dragouny

V řadách pražského zeměbraneckého pluku č. 8 se prvních dvou tažení do Srbska koncem léta 1914 účastnil také Emil Mácha. V jeho vzpomínkách se mísí pohled na „rytířskou“ válku jako z minulého století se syrovým líčením jejích hrůz. Takto popsal statečný zásah jednotky dragounů, která se vypravila krýt ústup svých kamarádů bojujících na planině Cer: „Ve dvě hodiny se začlo střílet. Troubili, křičeli, že prý jsou naši – zmatek nad zmatek. Potmě běhal jeden přes druhého. Toho právě využili Srbové a pálili do nás jako do zvěře. Snad by se byl z nás ani jeden neuchránil, ale ti dragouni (…) ti se obětovali. Nezapomenu to nikdy – rytmistr první poklekl, sundal helmu a pak za ním všichni. Modlili se. Pak všichni vyhoupli se na koně, šavle se zablýskly a hromové ‚hurá‘ zaznělo kolem. Jako déšť sypaly se kule na ně a my rychle ustupovali. Z těch ubohých hrdinů však nezůstal ani jeden.“

Po kvapném ústupu se rakousko-uherské jednotky opět převalily přes hraniční řeku a pokusily se Srbsko pokořit podruhé. Vojáci však cestou vídali zmar, jejž po sobě zanechal nedávný útěk: „Po silnici válelo se všechno možné. Pytle s moukou, bedny od konzerv, pláště, torny, patrony, telefonní materiál a mnoho jiných předmětů. Na mnoha místech byly také povaleny a rozbity vozy, ležely zdechliny koní, které již nesnesitelně zapáchaly, a na některých místech viděti bylo i mrtvoly vojáků.“ Mácha pár dní poté, co pořídil tyto řádky, padl do srbského zajetí a válku přežil.

Palba do vlastních

Někteří autoři vzpomínek s prožitými hrůzami otupěli a často šokující události pak papíru předávali s dnes takřka nepochopitelným klidem. Podobně Josef Aust z Poličky, který sloužil u zeměbraneckého pluku č. 30 ve Vysokém Mýtě a od prvních týdnů se zúčastnil tažení proti Rusku. Rakousko-uherské regimenty pálily ze zákopů na postupujícího nepřítele, když nalevo od zeměbranců vyrazili do protiútoku jejich kolegové z čáslavského zeměbraneckého pluku č. 12. Když pak padla tma a vraceli se zpět do svých zákopů, došlo k palbě do vlastních, kterou Aust popsal: 

„Vraceli se však naneštěstí proti nám, proti pravému křídlu a dříve byli na levém křídle. Jak jsem již psal, byla úplná tma a my stříleli na naše hochy od čáslavského regimentu, mysleli jsme, že jsou to nepřátelé. Byl velký hluk, rámus, čáslavští hoši křičeli: ‚Feuer einstelen, Hoch ‚osterreich, nestřílejte, jsme vaši.‘ Ale v tom hluku se jim nerozumělo, až teprve přišli blíže a bylo zpozorováno, že je to naše vojsko, palba proti nim přestala. Ovšem když k nám naši kamarádi přišli, naříkali, že mají velkých ztrát z naší strany.“

Jindy zase vzpomínal na případy, kdy proti vojákům stříleli civilisté: „…z jednoho stavení bylo vystřeleno na majora z uherského regimentu, a když v tom stavení nechtěli otevříti, bylo stavení zapáleno. Když stavení vyhořívalo, bylo slyšeti, jak praskaly v ohni patrony. Byl dán rozkaz později, aby se zapálila celá vesnice. Lidé naříkali, plakali, ale nic nepomohlo, vesnice celá byla zapálená a vyhořela. Ten major byl postřelen.“

Image

Čtěte také

Trest pro dezertéry i zločince: Popravy vlastních vojáků za 1. světové války

Astronomové s pomocí Hubbleova vesmírného dalekohledu objevili dosud největší známý protoplanetární disk – obří disk plynu a prachu, v němž se rodí nové planety. Systém s označením IRAS 23077+6707, vzdálený asi 1 000 světelných let od Země, přináší vůbec poprvé pohled na vznik planet ve viditelném světle s nebývalou mírou detailu. Výsledky, připravované k publikaci v časopise The Astrophysical Journal, ukazují, že planetární kolébky mohou být velmi chaotickým a bouřlivým místem.

Drákulův sendvič

Disk, přezdívaný „Draculův chivito“, má úctyhodné rozměry: jeho průměr dosahuje více než 4 300 AU (644 miliard km), což je asi čtyřicetkrát více než vzdálenost Slunce od okraje Kuiperova pásu v naší Sluneční soustavě. Svou velikostí tak dalece překonává všechny dosud známé protoplanetární disky. Mladou hvězdu (nebo možná dvojhvězdu), kolem níž se disk rozprostírá, zcela zakrývá, takže samotný zdroj záření zůstává astronomům skrytý.

Nejpřekvapivějším ale není velikost disku, nýbrž jeho vnitřní struktura. Hubble odhalil, že disk je mimořádně neuspořádaný a turbulentní. Z jeho horních a dolních vrstev vystupují jemné struktury, které sahají mnohem dál, než bylo kdy pozorováno u podobných objektů. Ještě podivnější je, že tyto filamenty se nacházejí pouze na jedné straně disku, zatímco druhá strana má ostrý okraj a podobné útvary zcela postrádá.

Tato výrazná asymetrie naznačuje, že disk je formován dynamickými procesy – možná nedávným přísunem dalšího plynu a prachu nebo interakcí s okolním mezihvězdným prostředím. Podle vědců tak nejde o klidnou „planetární továrnu“, ale spíše o kosmické staveniště plné pohybu, nestability a prudkých změn.

Pozorování je výjimečné i tím, že z našeho pohledu vidíme disk téměř přesně z boku. V tomto pohledu připomíná vrstevnatý sendvič: tmavý pruh hustého materiálu uprostřed je sevřený jasnějšími horními a dolními vrstvami plynu a prachu. Právě tento úhel umožnil Hubbleovu dalekohledu zachytit jemné detaily, které jsou u jiných systémů obvykle skryté.

Kosmické staveniště

Vědci odhadují, že hmotnost disku odpovídá deseti až třicetinásobku hmotnosti Jupiteru, což z něj činí mimořádně bohatý rezervoár stavebního materiálu. Teoreticky by v takovém prostředí mohlo vzniknout hned několik plynných obrů a možná i velmi rozsáhlý planetární systém. Ačkoli se procesy formování planet v tak extrémním disku mohou v detailech lišit od těch, které známe z historie naší Sluneční soustavy, základní fyzikální principy budou podle astronomů pravděpodobně podobné.

Objev „Draculova chivita“ tak nabízí jedinečnou příležitost studovat vznik planet v podmínkách, které byly dosud spíše teoretickou představou. Nové snímky sice přinášejí více otázek než odpovědí, zároveň ale otevírají zcela novou kapitolu ve výzkumu planetárních kolébek a pomáhají lépe pochopit, jak rozmanité mohou být cesty k vzniku světů podobných – či zcela nepodobných – tomu našemu.

Image

Čtěte také

Planety v přímém přenosu: Astronomové možná poprvé pozorují, jak se rodí nové světy

Neobvyklou praxi odhalil výzkum mumií nalezených v dnešním Súdánu, v oblasti, která byla v raném středověku součástí křesťanské Núbie. Nálezy pocházejí z doby, kdy se zde křesťanství teprve upevňovalo – a právě tato souvislost může být klíčem k celé záhadě.

Tetované děti

Archeoložka Anne Austinová z Univerzity Missouri–St. Louis a její tým prozkoumali 1 048 mumifikovaných lidských ostatků ze tří archeologických lokalit v severním Súdánu. Stopy tetování se podařilo identifikovat u 27 jedinců všech věkových kategorií i pohlaví. K odhalení tetování, která jsou často pouhým okem sotva viditelná, použili vědci mikroskopii s infračerveným světlem, schopnou proniknout do jednotlivých vrstev kůže.

Nejzajímavější nálezy pocházejí z lokality Kulubnarti, kde byli lidé pohřbíváni zhruba mezi lety 650 a 1000 našeho letopočtu. Většina zkoumaných osob měla tetování na obličeji – na čele, spáncích, tvářích nebo v oblasti obočí. Tetování v obličeji jsou sama o sobě v archeologických nálezech vzácná. To, co ale výzkumníky skutečně překvapilo, byl věk nositelů tetování.

Většina tetovaných jedinců byly děti mladší 11 let. Nejmladšímu dítěti s jednoznačně prokázaným tetováním bylo pouhých 18 měsíců. U jedné tříleté dívky dokonce archeologové objevili tetování umístěné přímo přes starší tetování, což naznačuje, že děti mohly být tetovány opakovaně.

Analýza tvaru tetovacích stop ukázala, že k jejich vytváření byly pravděpodobně používány nože, nikoli jehly, což naznačuje poměrně rychlý a technicky jednoduchý zákrok. Výsledky studie byly publikovány v prestižním časopise PNAS.

Inkoustový křest

Ve většině případů se jednalo o jednoduché vzory. Nejčastější motiv tvořily čtyři tečky uspořádané do tvaru kosočtverce na čele, které mohou připomínat křesťanský kříž. Podle vědců je možné, že tetování sloužilo jako trvalý symbol křesťanské identity. Pokud se křesťanství v oblasti teprve prosazovalo, mohli rodiče považovat za důležité označit tímto trvalým způsobem své děti jako příslušníky nové víry. Austinová dokonce připouští, že tetování mohlo fungovat jako forma alternativního křtu – viditelného a neodstranitelného.

Existuje však i jiné možné vysvětlení: tetování mohlo sloužit jako léčba nebo prevence nemocí. Vysoký výskyt tetování u malých dětí by mohl naznačovat, že komunita čelila vážným zdravotním problémům. Tetování na čele mohla mít ochrannou funkci proti bolestem hlavy či vysokým horečkám, typickým například pro malárii, která má v nilském údolí dlouhou historii. 

Ať už mělo tetování náboženský, léčebný, ochranný nebo prostě dekorativní význam, výzkumníci varují před unáhleným morálním odsudkem. Podle Austinové nebyla tato forma tetování nijak extrémní – rozhodně ne víc, než dnešní propichování uší malým dětem nebo obřízka novorozenců, které jsou v mnoha kulturách stále běžné. Nálezy z Kulubnarti tak neodhalují jen dávnou praxi tetování, ale také hluboký vhled do rodičovství, víry a každodenního života lidí, kteří žili na pomezí starých tradic a nové, křesťanské identity.

Image

Čtěte také

Nejstarší klienti tatérů: Tyrolan Ötzi vede, tetování ale nosili i jeho dávní souputníci

Podobně jako v týlu i v bojové linii se dny vánočních svátků zásadně lišily od všech ostatních. Vojáci dostávali zvláštní příděly potravin, probíhaly bohoslužby, a pokud to situace umožnila, zdobily se stromečky a vařila sváteční jídla. Snad největší dárek pro každého představoval dopis nebo balíček z domova, který alespoň částečně ulehčil odloučení od blízkých. Většina vojáků sice toužila po dovolené, jen málokdo však měl takové štěstí, aby ji dostal.

Padlí jako dárek

První válečné Vánoce v roce 1939 se odehrály v poklidu, uprostřed takzvané podivné války. Také o rok později dělalo vojákům starost především odloučení od blízkých. To se ale změnilo o vánočních svátcích roku 1941, kdy na východní frontě v hlubokých mrazech pokračovala sovětská ofenziva na moskevském směru. Jen dva dny po Štědrém dnu pak britští commandos podnikli nájezd na norské souostroví Lofoty.

Bojovalo se také pod Leningradem, kde svátky trávil i poddůstojník německého 227. dělostřeleckého pluku Wolfgang Buff k 24. prosinci si do svého deníku zapsal mimo jiné toto: „Včera padlo ještě několik výstřelů a pak nastalo hrobové ticho. Smrtelná únava padla na důstojníky i mužstvo po nadlidském úsilí z posledních dnů. Všechna očekávání radostného prožití svátků se ztratila a Vánoce pro nás byly úplně zničené. Osmdesát padlých a více jak 100 zraněných na našem úseku – i to byl náš vánoční dárek. Naší situace teď Rusové určitě využijí a svými protiútoky a dělostřeleckými přepady nám vánoční svátky ještě více zkazí.“

Koledy v mrazivém nočním tichu

Vánoční příděly byly tehdy ještě bohaté. Každý voják 227. dělostřeleckého pluku obdržel mimo jiné po jedné láhvi červeného vína a koňaku a třetinu láhve sektu, dále konzervu s ovocem, dvě jablka, 60 cigaret, tabák a čokoládu. Mrazivou nocí se pak vzduchem nesly známé melodie vánočních písní, aby o půlnoci odkudsi z dálky zazněla sborem trubek koleda Tichá noc, svatá noc. O rok později, v prosinci 1942, se miliony očí upíraly ke Stalingradu, v jehož ruinách museli trávit velmi pochmurné svátky vyčerpaní vojáci obklíčené německé 6. armády. Ani ve dnech okolo 24. prosince zde přitom boje neutichly.

Josef Gräupel, svobodník sanitního oddílu v podzemním Timošenkově bunkru v centru Stalingradu, měl štěstí a přežil jak bitvu, tak i sovětské zajetí. Po válce na ony „sváteční“ dny vzpomínal: „Vánoce v kotli; Ježíšek nám přinesl tři cigarety a krajíc knäckebrotu, ale žádnou poštu z domova. Na Štědrý den byla bohoslužba v bunkru. Žádná střela a žádná bomba už nás nakonec tam dole hluboko pod zemí, v centru města, v Timošenkově bunkru, nemohla trefit. Zato jsme byli stále citelněji potrefeni hladem. Bylo zde asi 2 000 raněných a nemocných a sanitní oddíl, ale mohli se tito všichni nasytit ze sedmi kilogramů nudlí a pytle soli? Takto jsme leželi ve zničeném městě, ve sklepích, na holé zemi nebo na ‚měkkých‘ prknech.“

Vojenské koledy

U frontových jednotek byly stalingradské Vánoce alespoň o trochu veselejší. Horst Rocholl, lékař u 24. tankové divize vzpomínal takto: „Ježíšek s dary navštívil každý bunkr. Každý dostal osminu láhve kořalky, balíček sušenek, 12 cigaret, dva doutníky, jeden pecen chleba a další věci. To nebylo to hlavní, i když zvláště chléb nám udělal velkou radost.

Nejdůležitější byl průběh nadílky. Museli jsme Ježíškovi odříkat básničku a zazpívat písničku, tím se navodila vánoční nálada, kterou jsme nečekali. Byly to svým způsobem krásné Vánoce.“ Kromě Stalingradu se o Vánocích 1942 bojovalo také v severní Africe, na Nové Guineji nebo v Barmě. 

Oslava s prázdným žaludkem

Na Štědrý den 1943 vojáci umírali mimo jiné u Kyjeva nebo v Pacifiku na Šalamounových ostrovech. Bez odpočinku tehdy prožili svátky také vojáci 1. čs. samostatné brigády v SSSR. Její příslušník Oldřich Kvapil vzpomínal: „Dne 23. prosince jsme se přesunuli směrem na Fastov, kam již dříve odcházely sovětské jednotky a dělostřelectvo. Štědrý večer jsme slavili ve Fastově, kde jednotky brigády zaujaly obranu.

Aby nám bylo v tom pustém, válkou zničeném městě ‚veseleji‘, zabloudily k nám při pochodu polní kuchyně, které si ve tmě a hlubokém sněhu spletly cestu. I když nám trochu kručelo v břiše, přece jen nám bylo lépe než nepříteli. Sovětské jednotky totiž po dělostřelecké přípravě zahájily v noci z 24. na 25. prosince svou zimní ofenzivu.“

Poslední válečné Vánoce

O rok později prožívali západní Spojenci horké chvilky v Ardenách. Právě 24. prosince se asi po týdnu vyčistila obloha od mraků a vysvitlo slunce. Pro americké a britské vojáky to byl skutečný dar z nebes, neboť jim mohlo na pomoc přispěchat letectvo. Richard D. Sparks, příslušník americké 106. pěší divize, která do 21. prosince bojovala v bitvě o St. Vith, na ten den vzpomínal takto:

„Za úsvitu jsme zaslechli zvuk letadel a zároveň vyšlo jasné slunce do dne bez mlhy a sněžení. Obloha byla brzy plná nejrůznějších typů letadel: B-17, B-24, P-38. Slyšeli jsme dopadat bomby na německé pozice a také vzdálený rachot kulometů, jak naše stroje napadaly německé kolony. Během dne jsme navštívili zdravotníky, bylo vydáno nové oblečení a po dlouhé době jsme měli tři teplá jídla. Nejvíce jsme ale uvítali možnost rychle se osprchovat. Večer se pod hvězdnou oblohou odehrála štědrovečerní bohoslužba. Cítili jsme se v bezpečí.“

V bezpečí se naopak zcela jistě necítili němečtí a maďarští obránci Budapešti, protože na východním předměstí už museli svádět boje s postupujícími rudoarmějci, kteří o dva dny později metropoli sevřeli v obklíčení. Poslední, šesté válečné Vánoce tak přinesly radost především Spojencům a také civilistům, kteří již mohli tušit, že další svátky prožijí v klidu a míru. 

Image

Čtěte také

Vánoce na bitevním poli: Jak slavili svátky klidu a míru českoslovenští legionáři?

Astronomové pomocí Vesmírného dalekohledu Jamese Webba objevili exoplanetu, která jako by vypadla z vědecko-fantastického světa: nejen že svým tvarem připomíná citrón, její atmosféra je navíc složena téměř výhradně z uhlíku a zcela postrádá dusík a kyslík.

Planeta, pojmenovaná PSR J2322-2650b, je plynným obrem s hmotností podobnou Jupiteru a obíhá kolem pulzaru – husté, rychle rotující mrtvé hvězdy, která z pólů vysílá pravidelné paprsky elektromagnetického záření, podobně jako maják. Díky silné gravitaci svého hostitelského pulzaru je exoplaneta PSR J2322-2650b protahována do tvaru připomínajícího citrón, což je u plynných obrů velmi neobvyklé. PSR J2322-2650b se nachází ve vzdálenosti okolo 750 světelných let, z našeho pohledu v souhvězdí Jižní ryby a od pulzaru ji dělí jen zhruba 1,6 milionu kilometrů.

Pozorování atmosféry odhalila molekulární uhlík, který podle vědců může tvořit i jádro planety, možná dokonce v podobě diamantů. Tato kombinace – uhlíková atmosféra bez dusíku a kyslíku – je ale zcela neobvyklá, protože v běžném vesmíru se uhlík téměř vždy vyskytuje spolu s těmito prvky.

Největší záhadou ovšem zůstává, jak tato planeta mohla vůbec vzniknout. Podle jedné z hypotéz je možné, že jde o zbytky bývalé hvězdy, z níž zbylo jen jádro. Ani tento scénář by ale podle vědců nevysvětloval absenci dusíku a kyslíku. Michael Zhang z Chicagské univerzity, spoluautor studie připravované k publikaci v odborném časopisu Astrophysical Journal Letters, připouští, že PSR J2322-2650b by mohla být zcela novým a doposud zcela neznámým typem objektu.

Image

Čtěte také

Planeta, která vzdoruje fyzice: TOI-561 b má atmosféru navzdory pekelným podmínkám

Kancléř Metternich má dnes večer důležitou návštěvu. Na hosty chce udělat dojem. Okoukané sladkosti už ho ale přestaly bavit. Týmu svých kuchařů proto dává nečekaný příkaz: připravte nějaký nový originální dort! Jenže… šéfkuchař je nemocný. Co si v kuchyni mají počít? Jediný šestnáctiletý učeň Franz Sacher zachovává chladnou hlavu. Vzpomíná si na jeden zajímavý recept, který viděl ve staré kuchařské knize. Nemá sice všechny ingredience, ale nevadí: postup si upraví podle svého. Metternichovi hosté jsou lahodným dortíkem s marmeládou a čokoládovou polevou nadšeni!

Dědictví Osmanské říše

Osmanští Turci si sebou na válečné výpravy kromě zbraní a munice brávali také své kuchaře a pekaře. Jednou z jejich specialit bylo pečivo z listového těsta známé jako börek. Zachutnalo i lidem na dobytých územích na dnešním Balkáně a v Maďarsku. Protože ale nevěděli, jak přesně toto pečivo připravit, vznikaly nejrůznější börkem inspirované recepty.

Teprve v Rakousku někoho napadlo základní těsto doplnit kombinací jablek, skořice a rozinek. Dezert, kterému se kvůli způsobu přípravy začalo říkat Strudel neboli vír byl na světě! První známý recept na štrúdl pochází už z roku 1696. 

Stará placka s novou tváří

Recept na přípravu palačinek údajně okoukal kuchař maďarského hraběte Pála Esterházyho na dvoře francouzského krále Ludvíka XIV. v roce 1687. Francouzské crêpes vylepšil tím, že placku zesílil, potřel ji silnou vrstvou jahodové marmelády, výtvor sroloval a povrch ozdobil šlehačkou s ovocem. Protože se kuchař jmenoval Pallacini, nový dezert se začal nazývat po něm.

Příběh o Pallacinim, kuchaři s italským jménem, který se narodil v Rumunsku, pracoval v Maďarsku a inspiroval se francouzskou kuchyní, ukazuje na to, že si nikdo nemůže být zcela jistý, kde a jak vlastně palačinky vznikly! Placky na podobném principu se připravovaly už ve starověku a původ jména palačinka jazykovědci vystopovali až ve staré řečtině! 

Hudba obšťastňuje srdce, párek žaludky

V květnu 1805 postává dav zvědavců před výlohou nového vídeňského řeznictví na ulici Am Schottenfeld číslo 274. Řeznický mistr Johan Georg Lahner v obchodě vystavil uzenářskou novinku, o které v širokém okolí ještě nikdo neslyšel: párek. Zákazníci se jen hrnou, protože každý chce Lahnerovu novou podivnou klobásu ochutnat. Zakrátko párek s hořčicí a křenem nesmí chybět na stole žádného Vídeňana. Po městě se dokonce rozšiřuje pořekadlo, že zatímco tehdejší král valčíků, hudební skladatel Lanner obšťastňuje srdce, řezník Lahner zase jejich žaludky! 

Jmenovkyně slavného skladatele

Mozartovy koule – cukrovinka, kterou dnes ve Vídni najdete na každém kroku, ve skutečnosti nemá s rakouským hlavním městem co do činění. Pochází totiž ze Salzburgu.

Tatíčkem Mozartových koulí byl cukrářský mistr Paul Fürst. V roce 1890 poprvé nabídl svým hostům bonbón z pistáciového marcipánu, nugátu a tmavé čokolády, který na počest slavného salcburského rodáka pojmenoval jako Mozartovy koule. Na výrobu cukrovinky ale neměl ochranný patent a výborné bonbóny se tak brzy rozšířily do celého Rakouska. Dnešní firma Mirabell například ročně vyrobí na třicet milionů kusů Mozartových koulí, které exportuje do třiceti různých zemí!

Image

Čtěte také

Všechny chutě monarchie: Kultovní vídeňské kavárny, které stojí za návštěvu

Představitelé Evropské organizace pro jaderný výzkum (CERN), která provozuje momentálně největší a nejvýkonnější urychlovač částic na světě - Velký hadronový urychlovač (LHC), v uplynulých dnech oznámili, že se soukromí dárci zavázali věnovat miliardu dolarů na stavbu nového urychlovače.

Ještě nikdy se až doposud nestalo, aby soukromé osoby a filantropické nadace podpořily hlavní projekt v CERN. Podle dostupných informací patří mezi dárce nadace Breakthrough Prize Foundation miliardáře ze Silicon Valley Yuriho Milnera, fond pro strategické inovace Erica a Wendy Schmidtových (Eric Schmidt je bývalý výkonný ředitel Google), italský průmyslník John Elkann nebo francouzský telekomunikační magnát Xavier Niel.

„Je to poprvé v historii, co se privátní dárci chtějí spojit s CERNem,“ potvrzuje generální ředitelka CERNu Fabiola Gianottiová. „Budou se podílet na stavbě mimořádného výzkumného zařízení tady v CERNu, které by mělo posunout lidstvo vpřed v porozumění základů fyziky a celého vesmíru.“

Od LHC k ještě většímu kolosu

Současným rekordmanem je Velký hadronový urychlovač – 27 kilometrů dlouhý prstenec uložený zhruba 100 metrů pod zemí na pomezí Francie a Švýcarska. Právě zde se v roce 2012 podařilo objevit Higgsův boson, přezdívaný „božská částice“. Tento objev, který vysvětluje, jak částice získávají hmotnost, vynesl v roce 2013 Peteru Higgsovi a Françoisovi Englertovi Nobelovu cenu za fyziku. LHC však nebude fungovat věčně. Kolem roku 2040 se očekává konec jeho provozu – a s ním vyvstává otázka: co dál?

Odpovědí má být Future Circular Collider (FCC) – urychlovač, který by měl obvod 91 kilometrů a byl by uložen v průměrné hloubce 200 metrů. Už samotné rozměry naznačují ambice projektu: FCC se má stát největším a nejvýkonnějším vědeckým přístrojem v dějinách.

Vědci totiž vědí, že vše, co vidíme kolem sebe – hvězdy, planety, plyn, prach i život sám – tvoří pouhých 5 % obsahu vesmíru. Zbylých 95 % připadá na temnou hmotu a temnou energii, záhadné složky, které zatím nikdo nikdy přímo nepozoroval. FCC nám má pomoci tyto skryté ingredience kosmu konečně pochopit.

Cena poznání

Projekt má však i odvrácenou stranu: odhadovaná cena 17 miliard dolarů z něj činí jednu z nejdražších vědeckých investic všech dob. Přestože miliardový příslib soukromých dárců je významný, finální souhlas musí dát 25 členských států CERN. Rozhodnutí se očekává v roce 2028. Teprve poté bude jasné, zda se ambiciózní plán promění ve skutečnost, nebo zůstane jen vizí na papíře.

Zastánci projektu zdůrazňují, že přínosy FCC by sahaly daleko za hranice částicové fyziky. Podle Erica Schmidta mohou technologie vyvinuté při jeho stavbě a provozu ovlivnit medicínu, výpočetní techniku i udržitelnou energetiku – podobně jako v minulosti výzkum v CERNu vedl například ke vzniku World Wide Webu.

Image

Čtěte také

Evropský CERN: Jak se vaří v kuchyni bohů

V roce 1893 došlo v ještě novotou vonícím Národním divadle k téměř revolučnímu počinu. Ředitel František Adolf Šubert, který divadlo vedl od jeho samého vzniku, si uvědomil, že početnou diváckou skupinu představují střední a nižší vrstvy a především studenti. Pro ně však byly obvyklé časy představení, a zvláště ceny vstupného prakticky nedostupné. Pokrokový Šubert proto organizoval tzv. „představení pro lid“, uváděná vždycky ve středu o třetí hodině odpolední. Diváci se rekrutovali ze sociálních skupin, které ve středečním brzkém odpoledni nemusely být v práci – tedy právě studentů, ale i drobných podnikatelů nebo žen v domácnosti. Zavedení tohoto hracího času vedlo k určité demokratizaci Národního divadla.

A právě o jedné takové středě, konkrétně 9. května 1894, se konala i světová premiéra jednoho z nejslavnějších českých dramat: Maryši bratrů Aloise a Viléma Mrštíkových. Národní divadlo nabízelo na tuto premiéru mimořádně snížené vstupné – lístek do lóže stál 2 zlatky, křesla v přízemí 50 korun a místa na stání v přízemí 20 korun.

Těšany

Mrštíky měl k napsání ve své době dost kontroverzního titulu inspirovat pobyt ve slovácké vísce Těšany. Pětadvacetiletý Alois sem totiž v roce 1886 přišel coby podučitel místní dvojtřídky a strávil zde celkem dva roky. Sám pocházel z Jimramova na Českomoravské vrchovině a úrodné Těšany s rozlehlými lány ho okouzlily. Brzy si ale všímal i hlubokých sociál­ních rozdílů, které z bohatství kraje plynuly. 

Sedlák byl boháč, kterému nic nechybělo, jeho čeledín se však životem stěží protloukal. Páni se snažili svůj majetek chránit a rozmnožovat. Proto v selských rodinách fungovala sňatková politika. Bylo nemyslitelné, že by se nemajetný kluk přiženil na grunt anebo že by se z chudé dcerky stala nevěsta v zámožné selské rodině. Těšanský podučitel situaci citlivě vnímal, ale věděl, že on ji jen těžko změní. Chtěl na ni však aspoň upozornit, protestovat, zastat se lásky… 

Marie z gruntu

Jako konkrétní předloha Vilémovi Mrštíkovi posloužil příběh Marie Horákové, která se narodila v domku u kostela sv. Barnabáše na těšanské návsi. V době, kdy Vilém Mrštík přišel do Těšan, Marie už chodila k muzice. Půvabná dívka s milým úsměvem a v pestrém kroji dokázala pěkně zpívat i tančit a Viléma úplně okouzlila! Dokonce se s ní chtěl oženit. Marie však jeho žádost o ruku rozhodně odmítla. Měla totiž oči jen pro Šimona Petláka, mladíka, který bydlel v sousedství a který k Horákům často chodíval. Jenže neoplýval majetkem a pro Mariina otce nepředstavoval žádanou partii. A venkovský učitel samozřejmě také ne!

Před oltářem zkrátka s půvabnou dívkou nakonec nestál ani jeden. Mariin bohatý otec rozhodl, že dceru provdá za Felixe Turka. Postaršímu vdovci, který už měl z předchozího manželství tři dcery, totiž patřil výstavný grunt, který stál přímo naproti Horákovu domu.

Po Těšanech se povídalo, že Marie noc před svatbou plakala a rodiče na kolenou prosila, aby sňatek zrušili. Otcem ale v nejmenším nepohnula. Dramatický příběh pro bratry Mrštíkovy byl na světě!

Krimi zápletka

Alois to možná zamýšlel jako svého druhu pomstu. Za to, že ho Maruška Horáková odmítla, dokreslil celkem všední realitu do příběhu, ve kterém mladinká Maryša miluje rekruta Francka, jenže otec ji provdá za mlynáře Vávru – starého a krutého vdovce, který má už velké děti a Maryšu týrá. Zoufalá novomanželka nakonec muže otráví arsenikem, který nasype do kávy „od Žida“. Děvčica nešťastná! Původně chtěl Alois těšanskou lovestory, do které zasáhly peníze, zpracovat do románu, ale mladší bratr Vilém ho nakonec přesvědčil, že jde o látku pro divadlo.

Historie mu dala za pravdu. O premiéře v Národním divadle hrála Maryšu Hana Benoniová. Pro titulní postavu si ji vybrali sami autoři. Režisér prosazoval Marii Laudovou, Mrštíci však namítali, že její „impozantní zjev a eminentní hra“ by divákům zcela vysvětlovaly tragický čin. Podle autorů u subtilnější a jemnější Benoniové naopak vynikne přesně to, co měli u Maryši především na mysli. A sice, že ji „ku vraždě dohnalo zoufalství a ne rabiátství“.

Mlynáře Vávru hrál v prvním uvedení Jakub Vojta Slukov – „herec statného zjevu a mohutné energie“, jak napsal ve svém referátu divadelní kritik F. X. Šalda. Maryšina otce sedláka Lízala „spolehlivá opora“ Jindřich Mošna, který postavu Vávry: „prohloubil a vysondoval úžasně bohatě a bezpečně…“ Rekruta Francka pak Eduard Vojan. Ten se na první scéně teprve usazoval a právě i touto rolí dokázal svůj talent, protože Franckova „povaha drsná, místy až neurvalá, která divoce sleduje svou vášeň“ mu sedla. „Rozvinul tolik divokého, svérázného naturalismu, tolik přirozené opravdivosti, že jej obecenstvo nepoznávalo…,“ psaly reporty z představení.

Moc depresivní

A přitom se Maryša do zlaté kapličky dostala až na druhý pokus! Když bratři Mrštíkové přišli se svou hrou do Národního divadla v roce 1891 poprvé, dramaturg Ladislav Stroupežnický jim drama promptně vrátil. Tento vynikající dramatik měl sice rád moderní realistické hry, ale upřednostňoval dramata méně temná a konfliktní. Nejvíc mu podle všeho vadil tragický konec. Dráždil ho fakt, že Maryšin morálně dosti problematický čin není nijak potrestán, a naopak je ukazován s jistým pochopením, či dokonce ospravedlněním. Stroupežnický byl přesvědčený o tom, že takto naturalistické drama české publikum nepřijme, že mu bude připadat nemravné. Maryša se tedy na jeviště dostala až po Stroupežnického smrti, kdy se za ni postavil ředitel F. A. Šubert, ač k ní i on sám měl jisté výhrady.

Prožito

Ve skutečnosti ale Marie Horáková s Felixem Turkem žila v manželství dalších 39 let jako dobrá manželka a matka. Narodilo se jim sedm dětí, dospělosti se ale dožily jen tři. „Slávu“, kterou jim ve vesnici přinesla Mrštíkovic hra, Marie a především sedlák Turek těžce nesli. Felix se kolikrát v hospodě i porval, když Těšanští dramatické podání jeho života u piva zesměšňovali a leccos mu předhazovali. Jeho žena však i v takových chvílích stála při něm. 

Na náhrobku paní Turkové v epitafu stojí: „Napsáno drama – prožito větší“, protože její společný život s hospodářem Turkem sice neskončil arsenikem v kávě, ale společně prožili několik osobních tragédií, především předčasných úmrtí svých dětí. Nakonec se spoluobčané Turka ale přece jenom – po svém – zastali!

Když se Maryša inscenovala v Brně, vydala se na premiéru i delegace z Těšan. Po skončení rozhodně zavolali: „Tak to nebelo“ a brněnské divadlo rozhořčeně opustili. Každopádně Vilém Mrštík za svého života v Těšanech hrát Maryšu místním ochotníkům nedovolil. Nakonec drama místní Tělocvičná jednota Sokol nazkoušela až v roce 1926. Režíroval ho místní učitel František Čech a hrálo se na těšanské návsi před starou kovárnou s barokním podloubím a sochou svatého Dominika.

Divadelní život tohoto dramatu je dodnes více než pestrý. Maryša se už od začátku 20. století s úspěchem uváděla i na zahraničních jevištích. Hrála ji divadla v Lublani, ve Vídni, Lvově, Bělehradě, Záhřebu, v Rize, Lodži, Varně, ale i ve finských Helsinkách. A velice si ji oblíbili na Slovensku – zejména tamní ochotníci. Jednou z nejkrásnějších novodobých divadelních verzí byla inscenace Divadla Husa na provázku z roku 1995 v režii Vladimíra Morávka s Ivanou Hloužkovou v titulní roli a Jiřím Pechou coby mlynářem Vávrou. Momentálně ale Maryšu uvádí Národní divadla v Praze i Brně, Divadlo Radka Brzobohatého i HaDivadlo… 

Image

Čtěte také

Šťastná to žena? Jak to bylo doopravdy s Babičkou Boženy Němcové?