Výzkumníci z Čeťiangské univerzity v čínském Chang-čou představili něco, o čem se desítky let tvrdilo, že je prakticky nemožné – inzulín vstřebatelný přes kůži. Novinka by v budoucnu mohla nahradit dnešní injekční aplikaci, kterou musí podstupovat miliony diabetiků.

Lidská kůže jako (ne)překonatelná bariéra

Kůže je evolučně navržena jako bariéra. Její horní vrstva – stratum corneum, neboli rohová vrstva – je tvořena mrtvými buňkami a lipidy, tedy tuky, které mají zabránit průniku cizorodých látek. Právě proto mohou běžné topické léky pronikat kůží jen tehdy, pokud mají malé „mastné“ molekuly, schopné projít skrz lipidovou vrstvu.

Inzulín takový ale není – je to velká molekula, která je navíc silně hydrofilní (přitahující vodu). Dlouho se tedy předpokládalo, že transdermální inzulín je reálný zhruba jako teleport. Nový polymer s navázaným inzulínem to ale zřejmě dokáže.

Chytrý trik

Kůže ale nemá jen lipidovou bariéru – má také pH gradient. Zatímco povrch kůže je mírně kyselý, s rostoucí hloubkou se její pH blíží neutrálním hodnotám. Tým čínských vědců si proto položil otázku: dá se tato chemická změna využít jako dveře pro inzulín?

Výsledkem je speciální polymer OP – plným názvem poly[2-(N-oxide-N,N-dimethylamino)ethyl methacrylate]. Jeho vlastnosti se mění podle pH: na povrchu kůže má kladný náboj, takže se snadno přichytí k lipidům. V hlubších vrstvách tento náboj ztrácí a zbavuje se lipidů. Vědci k polymeru připojili inzulín a vznikl OP-I, komplex, který umožňuje inzulínu „svézt se“ skrz kožní bariéru jako černý pasažér.

Naděje pro miliony diabetiků

Na modelech lidské kůže, diabetických myších a později miniprasatech ukázal OP-I výrazně vyšší účinnost než samotný inzulín nebo inzulín v kombinaci s běžným farmaceutickým polymerem PEG. 

Testy na myších prokázaly, že krém s inzulínem navrací hladinu glukózy v krvi na normální hodnoty během jedné hodiny, což je srovnatelné s injekcemi. Hladina glukózy pak zůstála stabilní asi 12 hodin. U miniprasat vědci zaznamenali podobný efekt, jen se zhruba dvouhodinovým nástupem.

Po průniku kůží se OP-I akumuloval v tkáních, které regulují hladinu cukru – v játrech, tukové tkáni a svalech – a uvolňoval inzulín podobně jako injekce. Účinek byl dokonce rovnoměrnější a trval o něco déle, což je u diabetu velká výhoda. Vědci navíc nepozorovali žádné známky zánětu, což naznačuje, že by metoda mohla být bezpečná. To ale budou muset potvrdit budoucí klinické studie.

Pokud se metoda osvědčí i u lidí, mohli by si diabetici v budoucnu aplikovat inzulín neinvazivní cestou. Výzkumníci navíc upozorňují, že jejich metoda nemusí být omezená jen na inzulín: polymer by mohl teoreticky do těla dopravovat i jiné velké biomolekuly, například peptidy, proteiny nebo nukleové kyseliny. V případě léčby diabetu jde každopádně o jeden z nejslibnějších směrů neinvazivní léčby diabetu za poslední roky.

Image

Čtěte také

Rostlinný inzulín z hlávkového salátu snižuje riziko hypoglykémie a lze jej užívat perorálně

Kvazary, intenzivně zářící galaktická jádra z mladého vesmíru, jsou samy o sobě fascinujícími objekty, kterým vědci věnují velkou pozornost. Když ale kvazar sehraje roli gravitační čočky a zvětšuje obraz objektů, které se nacházejí z našeho pohledu za ním, jde o nesmírnou vzácnost.

V průzkumu oblohy Sloan Digital Sky Survey je zahrnuto téměř 300 tisíc kvazarů a jen 12 z nich bylo donedávna vytipováno jako kvazary vytvářející gravitační čočku. Pouhé tři z nich byly v této roli potvrzeny. Pro vědce jsou takové systémy velice cenné, protože dovolují přesně změřit hmotnost hostitelské galaxie kvazaru, o nichž toho obvykle vím jen málo.

Čočkující kvazary

Everett McArthur ze Stanfordské univerzity s početným týmem spolupracovníků nedávno tyto počty dramaticky rozšířil. Využili inovativní přístup s umělou inteligencí, která prohledávala data zařízení Dark Energy Spectroscopic Instrument (DESI). 

V datech DESI vědci prozkoumali celkem přes 812 tisíc kvazarů a odhalili mezi nimi celkem 7 slibných kandidátů na kvazary vytvářející gravitační čočku. Pro vědce je to ohromný úspěch. Bude teď možné určit hmotnost hostitelských galaxií zmíněných kvazarů, což přispěje k výzkumu stále nepříliš jasné koevoluce mezi kvazary a jejich galaxiemi. Podrobnosti vědci popisují v preprintovém serveru arXiv.

Vycvičit umělou inteligenci na hledání čočkujících kvazarů, kterou představovala konvoluční neurální síť, nebylo jednoduché. Známých případů je tak málo, že se na nich trénovat moc nedá. Vědci to vyřešili tím, že uměle vytvořili asi tři tisíce umělých gravitačních čoček, k nimiž přidali spektra asi 30 000 obyčejných kvazarů. Inteligence pak fungovala velice přesně.

Image

Čtěte také

Rekordně výkonná gravitační čočka zpožďuje záři kvazaru o více než 6 let

Dvojice zoologů působících na Wits University v jihoafrickém Johannesburgu zjistila, že k „tradičním způsobům lovu“ má zmije navíc schopnost přilákat potenciální kořist k sobě. Xavier Glaudas a Graham Alexander sledovali během tří let 86 zmijí útočných (Bitis arietans) a pořídili 4 600 hodin videozáznamu, jenž zachycuje lovecké techniky těchto hadů.

Smrtící taktika kmitajícího jazyka 

„Zmije typicky útočí na vzdálenost 5–10 cm, a proto potřebují potenciální oběť přilákat co nejblíž. Zjistili jsme, že používají svůj jazyk, který se podobá bezobratlým živočichům, aby se k nim přiblížily nic netušící žáby, pro něž jsou bezobratlí potravou,“ vysvětluje Xavier Glaudas.

„Hadi jazyk vysunují, aby nabrali pachové stopy. Na záznamech jsme ale viděli, že tihle hadi nechávají jazyk vystrčený až 30 sekund, což je výrazně déle, než je pro čichání potřeba.“

„Víme, že na pohybující se jazyk lákají své oběti některé druhy brodivých ptáků, třeba volavky, stejně jako želva kajmanka supí a někteří vodní hadi. Zmije útočná je ale prvním pozemním hadím druhem, o němž víme, že tuto taktiku rovněž využívá.“

Pro vědce bylo neméně velkým překvapením, když si uvědomili, že zmije tímto způsobem lákají jen obojživelníky. To znamená, že jsou schopny rozlišovat mezi žábami a jinou kořistí, jako například malými savci.

Image

Čtěte také

Přeborníci beznohého života: Poodhalená hadí tajemství

Rychlost světla představuje jednu ze základních fyzikálních konstant a současně také velmi přísné omezení, které v současnosti pohřbívá naše naděje na cesty k jiným hvězdám, či dokonce galaxiím. Když lidé zjistili, že Zemi obklopuje celý vesmír plný stálic, hvězdných ostrovů a také ohromného množství dalších planet, jejich představivost pracovala na plné obrátky. O jaké světy asi jde, jaké nabízejí prostředí, dalo by se na nich žít? Bylo by velmi vzrušující na vlastní oči zjistit, jakou podobu mají exoplanety a jejich mateřské hvězdy v rozmanitých soustavách. Nebo jak to vypadá v cizí galaxii. 

Problém je, že všechny zmíněné objekty leží neskutečně daleko. A pokud bychom k nim chtěli doletět klasickým způsobem, narazíme na zásadní limit daný nepřekonatelnou rychlostí světla. Jedná se o fyzikální hranici ve vesmíru, která zatím fatálně svazuje naše možnosti.

Tři sta tisíc kilometrů za sekundu

Rychlost světla ve vakuu činí 299 792 458 m/s a často se uvádí jako zaokrouhlených 300 000 km/s. Představuje univerzální konstantu c, jež se vyskytuje v mnoha fyzikálních rovnicích. Jak vyplývá z Einsteinovy speciální teorie relativity, která tvoří základ podstatné části dnešní fyziky, nic ve známém kosmu se nemůže pohybovat tak rychle jako světlo. Stejně jako v případě podobných fyzikálních extrémů souvisí s rychlostí světla pojem nekonečna. Z teorie plyne, že když se hmota blíží rychlosti světla, současně roste její hmotnost. Pokud by se dostala až k uvedené hranici, její hmotnost by dosáhla nekonečna, což není v rámci standardní fyziky možné. Proto vytváří rychlost světla za současného stavu poznání absolutní rychlostní omezení pro celý vesmír.

Rychlost světla ve vakuu je přitom natolik konstantní, že se používá pro definování základních veličin, jako je jednotka délky metr. Rovněž se podílí na definici kilogramu pro hmotnost či kelvinu pro teplotu. Coby konstanta je velmi užitečná. Současně však mnohé vědce i tvůrce sci-fi dráždí její nepřekonatelnost, spojená s faktem, že se kvůli ní reálně nemůžeme dostat ani ze Sluneční soustavy za dobu, která by významně nepřesahovala délku lidského života.

Neustále se tedy objevují představy, že bychom mohli daný limit nějakým způsobem obejít, takže bychom pak fakticky cestovali rychleji než světlo, ale přitom bychom jeho rychlost fyzikálně nepřekračovali. Ať už se však jedná o warpový pohon ze světa Star Treku, pohyb hyperprostorem Hvězdných válek, průlety červími dírami jako ve filmu Interstellar, průchody hvězdnými bránami, nebo o fascinující nepravděpodobnostní pohon ze světa Stopařova průvodce po Galaxii, přesuny nadsvětelnou rychlostí zatím zůstávají doménou science-fiction.

Rok jako vzdálenost

Vědecké obory zabývající se vesmírem mívají občas sklon používat poněkud matoucí termíny a patří mezi ně i světelný rok neboli ly, z anglického „light year“. Nejde totiž o jednotku času, jak by se mohlo na první pohled zdát: Světelný rok vyjadřuje vzdálenost, jakou ve vakuu urazí světlo za jeden rok, čili zhruba deset bilionů kilometrů. Jedná se o praktický způsob, jak popisovat nezměrné dálavy dělící hvězdy a galaxie.

Z Měsíce k nám světlo doletí přibližně za sekundu. Lze tedy říct, že našeho souputníka od nás dělí jedna světelná sekunda – z čehož vyplývá, jak ohromující vzdálenost představuje světelný rok. Světlo ze Slunce dorazí k Zemi asi za osm minut, hvězda je od nás tudíž vzdálená okolo osmi světelných minut. Jakmile se však ocitneme za hranicemi Sluneční soustavy, dostávají se do hry světelné roky. Momentálně nejbližší hvězdu, červeného trpaslíka Proximu Centauri v souhvězdí Kentaura, pozorujeme ve vzdálenosti 4,22 ly. Kdyby explodovala, dozvíme se to za 4,22 roku.

Jak si představit 1 ly? Pozemský rok má zhruba 31,5 milionu sekund. Světelný rok tedy zahrnuje asi 31,5 milionu násobků vzdálenosti mezi Zemí a Měsícem. Pilotované kosmické lodě v programu Apollo se pohybovaly rychlostí kolem 39 400 km/h, přesto by jim trvalo přibližně 27 tisíc let, než by urazily 1 ly. Dopravní letadlo letící rychlostí 965 km/h by na to potřebovalo milion roků, a automobil jedoucí rychlostí 90 km/h dokonce 12 milionů let.

Vesmírné objekty jsou na tom poněkud lépe. Země obíhá kolem Slunce rychlostí asi 107 000 km/h, takže 1 ly absolvuje za 10 tisíc roků. I pohyb naší planety ovšem bledne ve srovnání s celou Sluneční soustavou, jež se řítí Mléčnou dráhou rychlostí okolo 720 000 km/h. Vzdálenost 1 ly tak pokoří jednou za 1 500 let a od konce nejmladší doby ledové zhruba před 10 tisíci roky urazila v Galaxii necelých 7 ly.

Odmítnutý objev

Vliv fenoménu rychlosti světla na pozorování kosmu je tak značný, že si ho lidé všimli už před 350 lety. Dánský matematik a astronom Ole Rømer se snažil vytvořit spolehlivé astronomické hodiny pro námořníky. Mezitím v roce 1676 z pozorování Jupitera a zákrytů měsíce Io odvodil, že je rychlost světla konečná. U vědecké obce však se svým objevem narazil, jelikož odporoval tehdejším představám o fungování vesmíru.

Rømerovy závěry potvrdil až v roce 1851 francouzský fyzik a astronom Hippolyte Fizeau, který také odhadl rychlost světla na 315 000 km/s. Na svou dobu velmi přesné měření provedl již roku 1862 jeho kolega Léon Foucault, jenž dospěl k údaji 298 000 km/s. Rychlostí světla a jeho fyzikální povahou se intenzivně zabýval i Albert Abraham Michelson: V roce 1879 uplatnil pro svůj záměr Foucaultovu metodu, vylepšil ji ovšem použitím extrémně kvalitních zrcadel a čoček. Dobral se tak hodnoty 299 910 km/s, která poté zůstala nejexaktnějším určením rychlosti světla další čtyři dekády, než ji tentýž americký fyzik opět zpřesnil.

Vlnění éteru

V uvedené době zápolili fyzici s povahou světla. Nebylo totiž jasné, zda jde o vlny, nebo o částice. Michelson a jeho kolega Edward Morley předpokládali, že má světlo vlnovou povahu, stejně jako zvuk – což ovšem znamenalo problém, protože zvuk potřebuje k šíření médium. Proto byli i mnozí další badatelé přesvědčeni, že světlo vlastně představuje mechanické vlnění dosud neznámého média, které tehdejší přístroje nedokázaly detekovat. Podobný přístup uplatnili vědci mnohem později v případě temné hmoty a temné energie.

Hypotetické všudypřítomné a neviditelné substanci s extrémně nízkou hustotou, jejímž prostřednictvím se mělo světlo šířit, se začalo říkat éter. Odborníci se pak usilovně pokoušeli zmíněnou podivuhodnou látku objevit a prokázat, že je světlo jejím mechanickým vlněním. Tehdejší snahy vyvrcholily slavným Michelsonovým–Morleyho experimentem, jenž se uskutečnil roku 1887 v Clevelandu. Dopadl ovšem úplně jinak, než dvojice očekávala.

Nobelova cena za neúspěch

Michelson s Morleym postavili důmyslný interferometr, vlastně velmi jednoduchou variantu přístrojů, jež dnes detekují gravitační vlny v zařízeních observatoře LIGO. V uvedeném instrumentu putovaly světelné paprsky různými cestami. Badatelé tehdy předpokládali existenci tzv. éterového větru, vznikajícího pohybem těles éterem – tedy především Země kolem Slunce a naší soustavy okolo centra Galaxie. Dvojice očekávala, že vlivem zmíněného větru dojde ke zpožďování světla, podle toho, jakým směrem se bude světelný paprsek pohybovat.

Experiment navazoval na úvodní pokusy v Postupimi z roku 1881, naprosto však selhal. Jednalo se o „tektonický zlom“, který přiměl většinu vědců hypotézu o éteru definitivně zavrhnout. Na jeho výsledky později navázal Albert Einstein, když v roce 1905 publikoval svoji speciální teorii relativity. Nevydařený experiment byl přitom nakonec tak vlivný a důležitý pro další rozvoj fyziky, že se zřejmě jako jediný podobný neúspěch stal hlavní motivací pro udělení Nobelovy ceny za fyziku: Michelson ji získal v roce 1907.

Jak ho zpomalit?

Ve vakuu se světlo obvykle pohybuje absolutní rychlostí. Pokud však prochází nějakým materiálem, projeví se absolutní index lomu dotyčné látky: Výsledná rychlost světelných paprsků pak odpovídá podílu rychlosti světla ve vakuu a tohoto indexu. V rozmanitých průhledných či průsvitných materiálech se může rychlost světla značně lišit. Například zemská atmosféra jej zpomalí asi o tři desetitisíciny jeho rychlosti ve vakuu, zatímco ve vodě se šíří rychlostí okolo 225 000 km/s a ve skle zhruba jen 200 000 km/s, takže je o třetinu pomalejší než ve vakuu. Diamantem pak prolétá rychlostí asi 124 000 km/s, tudíž oproti svému typickému pohybu zpomalí na méně než polovinu – přestože našemu vnímání připadá taková hodnota stále naprosto neskutečná.

Experimenty provedené asi před čtvrtstoletím ukázaly, že lze světlo polapit, a dokonce zastavit uvnitř ultrachladných oblaků atomů. Vědci se jej snažili zpomalit i při průletu vakuem a v roce 2015 to dokázal tým vedený Danielem Giovanninim z University of Glasgow, k jehož členům patřil také Václav Potoček z ČVUT v Praze. Badatelé zpomalili let světla vakuem s vy­užitím specificky prostorově strukturovaných fotonů a potvrdili tím, že za určitých okolností se může i přímo ve vakuu pohybovat pomaleji než svou oficiální rychlostí.

Rychlejší než světlo

O rychlosti světla se často mluví jako o maximální povolené rychlosti kosmu. Může ji něco ve vesmíru překročit? Poněkud překvapivá odpověď zní „za speciálních okolností ano“. Může ji překročit například samotný vesmír svým rozpínáním. Expanduje totiž rychlostí přes 68 km/s na každý megaparsek (MPc) neboli asi 3,26 milionu světelných let: Galaxie ležící 1 MPc daleko se od nás tudíž každou sekundu vzdaluje o 68 km, galaxie ležící 2 MPc daleko pak o 136 km atd.

V určité vzdálenosti potom rychlost kosmické expanze z daného úhlu pohledu převýší rychlost světla. Einsteinova obecná teorie relativity takovou situaci připouští. Samozřejmě to ovšem neznamená, že by se něco v uvedené vzdálenosti pohybovalo nadsvětelnou rychlostí vůči svému bezprostřednímu okolí.

Image

Čtěte také

Vědci „zmrazili světlo“ a vytvořili nový typ suprapevné látky

Na jihu Arizony, východně od města Tuscon, se rozkládá Willcoxova pánev. Tamní krajina připomíná téměř postapokalyptický svět – studny jsou prázdné a terén je rozervaný velkými trhlinami.

Podle geologů je příčina tohoto stavu zcela jasná. Velké zemědělské společnosti čerpávají stále více podzemní vody na zalévání a celá krajina na jihu Arizony se propadá. Jde o dlouhodobý proces. Dřívější výzkum ukázal, že některé části Willcoxovy pánve poklesly od poloviny 20. století až o 3,6 metru. Satelitní data rovněž ukazují, že v současnosti se některé oblasti propadají rychlostí vyšší než 15 centimetrů ročně, což je nejvyšší rychlost poklesu povrchu krajiny v celé Arizoně.

Vyčerpaná Arizona

Klíčovou roli hraje podzemní voda, která vyplňuje nepatrné prostory mezi částicemi, tvořící sedimenty pánve. Když podzemní voda zmizí, prostory mezi částicemi se zhroutí a sedimenty se sesednou. Problém je v tom, že taková změna je nevratná. Dotyčná oblast trvale ztrácí schopnost svou podzemní vodu obnovit. 

Samotná příroda si s tím neporadí – přestože zima 2022–2023 přinesla nadprůměrné srážky i bohatou sněhovou pokrývku v horách, situace se ve Willcoxově pánvi nijak výrazně nezměnila. Extrémně horké a suché léto většinu přírůstku vody zase rychle vymazalo. Propady sice na čas zpomalily, ale zastavit se je nepodařilo. Doplňování vody srážkami tak zřejmě nedokáže držet krok s čerpáním podzemní vody zemědělci.

Naději na zlepšení přináší vyhlášení režimu s přísnější kontrolou čerpání podzemní vody (Active Management Area). Obyvatelé toto opatření sice v roce 2022 v referendu odmítli, letos ale bylo přesto zavedeno. Podobná opatření už v jiných částech Arizony pomohla: „V okolí Phoenixu a Tucsonu se hladiny podzemní vody zotavují a propady půdy výrazně zpomalily. V Tucsonu dnes už prakticky nevidíme žádný další pokles půdy,“ říká geofyzik Brian Conway z Ministerstva arizonských vodních zdrojů.

Willcoxská pánev má však podle odborníků před sebou těžší cestu. Místní ekosystém ani hydrologie se již nedokážou vrátit do stavu před masivním čerpáním. „Aby se hladina opravdu zotavila, oblast by nesměla být pouští s tak vysokou poptávkou po vodě,“ podotýká geoložka Danielle Smilovská. Podle ní sice režim s přísnější kontrolou čerpání podzemní vody dokáže propad zpomalit, ale úplné zastavení se očekávat nedá.

Image

Čtěte také

Města na východním pobřeží USA se propadají rychleji, než stoupají oceány

Přechodu k totalitarismu nahrávala obecná atmosféra poválečné éry. Část předválečných stran (včetně mocných agrárníků) nebyla povolena a ty zbylé se uměle spojily do Národní fronty. Vysídlování německého obyvatelstva provázel vypjatý nacionalismus a šířily se iluze o budování sociálně spravedlivější společnosti. K ní záhy vykročil prostřednictvím znárodňovacích dekretů prezident Edvard Beneš a socialisticky orientovaná vláda. Vládla posedlost jednotou, s níž korespondovaly centralizační tendence v nejrůznějších oblastech. 

Proti „reakci“

Tato mentalita zapustila kořeny i v Brně, budoucím dějišti Šoffrovy aféry. Názorným příkladem jsou slova Jiřího Krohy, vynikajícího architekta, přeživšího nacistických koncentráků, přesvědčeného komunisty a jednoho z hlavních strůjců poválečných prověrek na brněnských vysokých školách. V září 1945 dal rektorátu Masarykovy univerzity najevo, že v poválečných podmínkách nemohou pedagogicky působit lidé, kteří se prokázali „svým antisovětským, nedemokratickým a dokonce reakčním charakterem“. Taková charakteristika samozřejmě postihovala mnohem širší spektrum než jen kolaboraci s nacisty. 

Na poválečných činech takzvaných demokratických stran lze najít leccos nedemokratického, ale navzdory tomu lpěly na určitých zásadách, které je vháněly do gradujícího sporu s komunisty. Je přitom pozoruhodné, že vysokoškolské studentstvo vystupovalo v poválečném období méně radikálně levicově, než tomu bylo za první republiky, a tak se studenti a komunisté opakovaně ocitali na opačných stranách pomyslné barikády.

První otevřené spory se studenty nastaly pro KSČ v prosinci 1945 v Praze, kde došlo k demonstraci kvůli tristnímu nedostatku učebnic a špatnému materiálnímu zabezpečení. Akci provázely projevy nesouhlasu s některými rysy společenského vývoje, čehož komunisté zneužili k očerňování studentů jako „reakčních spiklenců“. Ještě mnohem výbušnější měl být v tomto ohledu brněnský skandál z února 1946, spojený s osobou majora generálního štábu Šoffra. 

Studentstvo versus dělnictvo

V době, která hlásala „Už žádný Mnichov“, přibyl na vysoké školy předmět Nauka o obraně státu. Na brněnských institucích (konkrétně Masarykově univerzitě, Vysoké škole technické, Vysoké škole zemědělské a Vysoké škole zvěrolékařské) jej měl vyučovat major Vladimír Bohumil Šoffr (1904–1993). Ten měl k tomu víc než dostatek předpokladů. Do armády vstoupil ve dvacátých letech a obdobné přednášky držel už v roce 1938 na bratislavské univerzitě. Za protektorátu byl jako příslušník odboje zatčen a strávil takřka šest let ve vězeních a koncentračních táborech včetně Osvětimi.

Konání jeho první přednášky (konkrétně pro techniky) bylo slavnostní událostí a zúčastnili se jej například i rektoři brněnských vysokých škol nebo místní divizní generál. Major se při přednášce obdivně zmínil o chování studentů za války a postavil jej do kontrastu ke konformitě a šmelinaření většinového obyvatelstva. 

Jeho slova o inteligenci jako atomovém jádru společnosti se mezi přítomnými setkala s velkým ohlasem. (Nutno dodat, že množství perzekvovaných osob z řad studentstva bylo za okupace skutečně disproporčně vysoké.)

Nazítří Šoffr přednášku s obdobným úspěchem opakoval pro posluchače Právnické a Filozofické fakulty Masarykovy univerzity a o den později, 1. února 1946, ji měl vyslovit také pro mediky a studenty z Přírodovědecké fakulty. K tomu už ale nedošlo. Informace o obsahu přednášky se mezitím donesly do redakce brněnského komunistického deníku Rovnost, který rozpoutal drsnou dehonestační kampaň o Šoffrově „protilidovém postoji“. Dlouholetého vězně nacistů neváhali komunističtí novináři pod záminkou hájení jednoty všech tříd národa přirovnávat k přednímu kolaborantovi Emanuelu Moravcovi. Šoffr ke svému zklamání nenašel zastání ani u armádních nadřízených, a tak pod záminkou zhoršení zdravotního stavu další přednášky odřekl. 

Násilnosti v ulicích

Studenty oficiální zdůvodnění neobalamutilo a mnozí z nich se s vývojem událostí nehodlali smířit. Dne 6. února se jich několik set shromáždilo před kinem Metro, v jehož prostorách se měla původně konat další Šoffrova přednáška. Spontánní protest proti omezování autonomie akademické půdy a svobody slova se vzápětí proměnil v protestní pochod pod okna nedaleké redakce Rovnosti. Zhruba dvousethlavý průvod měl spíše recesistický charakter, nicméně dva z procházejících posluchačů byli napadeni, zataženi do budovy redakce a zbiti. Za těchto okolností se ráz pochodu vytratil a vystřídal jej hněv. Výhružné výkřiky mládeže ukončil narychlo povolaný přepadový oddíl SNB. Esenbáci mládež rozehnali a jedenáct studentů dokonce zadrželi. 

Tím ovšem dramatické události onoho dne nekončily. Komunisté totiž bleskově zorganizovali mnohem početnější protidemonstraci dělníků z brněnské Zbrojovky. Pochod zbrojováků provázely pokřiky jako „Všechny studenty postřílet, postavit ke zdi!“ či „Profesory do dolů!“ a došlo při něm k řadě násilností. Nejvážnější z nich byla bitka se středoškoláky z průmyslovky na ulici Veveří, kterou vyprovokovala poznámka „Nehlučte tady a držte huby!“. Dělnický pochod posléze dospěl k budově brněnské techniky, kde ke zbrojovákům promluvilo několik komunistických pohlavárů. Avšak ani zpáteční cesta nebyla poklidná a prostá dalších výstřelků.

Následně se konflikt kolem Šoffra přesunul na stránky tisku a na půdu parlamentu. Samotného majora přerostl, protože se stal součástí zápasu o veřejné mínění v předvečer květnových parlamentních voleb. Komunistická propaganda nadále pokračovala v očerňování: podle jejích slov byli demonstrující studenti fašisty a Šoffr se za války „snažil vším možným způsobem zavděčit se Němcům“ a nabízel se „k převýchově vězňů na Mírově v nacistickém duchu“. Nelze říct, že tuto bitvu o veřejné mínění komunisté jednoznačně vyhráli, sami však byli s potvrzením své akceschopnosti spokojeni. Na vysokých školách ovšem obecně vzato tahali za kratší provaz a Šoffrova aféra přispěla k jejich oslabení v brněnských studentských spolcích. 

Únor 1948 nanečisto

Obecný vývoj ve společnosti spěl ale jiným směrem. Prudkou proměnu ovzduší dokládá kontrast mezi dvěma proslovy, které začátkem roku 1948 zazněly na půdě Masarykovy univerzity ani ne s dvouměsíčním odstupem. Dne 20. ledna 1948 přebíral ministr zahraničí Jan Masaryk čestný doktorát, přičemž vyzdvihl svobodu bádání a svědomí: „Nesneseme, aby politika nebo státní moc zasahovaly do našeho sancta sanctorum!“

Dne 15. března, doslova pár týdnů po únorové krizi, během níž se komunisté chopili otěží moci, se ve stejných prostorách sešli téměř všichni řádní i mimořádní profesoři, docenti, asistenti a lektoři ze všech vysokých škol na Moravě – zdaleka ne vždy z vlastní iniciativy, protože jim účast naordinovaly vyšší orgány.

Důvodem byla návštěva ministra školství Zdeňka Nejedlého. Ze slov politika, jehož si dnes obvykle spojujeme s úsměvnou senilní figurkou z filmu Skřivánci na niti, muselo mnohé mrazit: „V tom, co vám chci říct, budu velmi upřímný, protože naše spolupráce upřímnost vyžaduje. Vzdal jsem v roce 45 chválu našim školám za to, jak se držely v době protektorátu (…). Tuto chválu už nemohu opakovat tak jednoznačně. Mluví-li se o reakci, ukazovalo se sem tam na školy. A ne na školy mateřské, ani na obecné a měšťanky. Více již na školy střední a hlavně na vysoké. (…) Dívám se na to jako na přechodnou chorobu a chci vystoupit v roli lékaře. Bude mou snahou léčit, ale bude-li to k ozdravení nutné, vystoupím i v roli chirurga!“

Nezůstalo jen u slov: na vysokých školách rozpoutaly komunistické Akční výbory hromadné čistky. A major Šoffr? V roce 1947 sepsal pamětní spis o pozadí své perzekuce a dožadoval se rehabilitace. Nejen, že toto úsilí bylo marné, ale nakonec mu ještě přitížilo.

V červenci 1948 ho Vrchní vojenský soud v Brně seznal vinným z kolaborace a provinění proti vojenské cti. Šoffr ztratil hodnost a měl putovat za mříže, po odvolání byl nicméně rozsudek zmírněn na podmíněný trest.

V následujících desetiletích byl Šoffr nucen pracovat v pozicích neodpovídajících jeho vzdělání a schopnostem, například jako dělník či šatnář. Na počátku sedmdesátých let byl sice zproštěn obžaloby, ale plné rehabilitace se dočkal pouze díky své dlouhověkosti po listopadu 1989. V roce 1990 byl dokonce povýšen na plukovníka.

Image

Čtěte také

Hon na lišku majora Zemana: Co se skutečně odehrálo u Flosmanova mlýna

Armády zemí Dohody zastavily na jaře 1918 velkou německou ofenzivu, od které si slábnoucí císařství slibovalo zvrat ve válce. Nikdo tehdy však ještě nemohl tušit, že centrální mocnosti na podzim kapitulují. Vesměs se čekalo, že se konflikt potáhne až do roku 1919 a zřejmě jej zakončí postup britských, francouzských a amerických vojáků do nitra Německa. Pro tento záměr, jenž se stal známým jako „Plán 1919“, by spojenecké armády potřebovaly také rozsáhlou logistickou podporu v podobě konvojů tisíců nákladních vozů. A právě na těch již usilovně pracovaly továrny na druhém břehu Atlantiku.

Požadavek unifikace

Automobil se zrodil v Evropě, kde ale zprvu představoval spíše „hračku“ pro bohaté. Status běžného zboží, jež si může dovolit i normální pracující člověk, získal teprve v Americe, kde se rozběhla skutečně masová produkce. Jako první s ní přišel Henry Ford, kterého ale záhy napodobili další podnikavci, takže vznikaly desítky fabrik chrlící tisíce osobních a užitkových vozidel. 

Motorizace vzbudila i zájem US Army, která se zařadila mezi velké zákazníky bouřlivě se rozvíjejícího odvětví průmyslu. Stinnou stránkou se poté stala obrovská technická roztříštěnost, jelikož během první světové války bylo zařazeno do služby 294 typů a verzí automobilů. 

Armádní Zásobovací sbor (QMC, Quartermaster Corps) tak v polovině roku 1917 začal sestavovat specifikace nové „rodiny“ standardizovaných vozů, jež sice měly vyrábět různé firmy, avšak dle naprosto identického zadání. Z hlediska součástí by tak nabídly stoprocentní unifikaci bez ohledu na konkrétního dodavatele. Dnes to jistě vypadá  logicky a jednoduše, v té době však šlo o takřka revoluční myšlenku. Projekt obdržel formální název Standardized Military Truck, ačkoliv se mu běžně říkalo zkrátka „Standard Truck“ a do historie vstoupil pod přezdívkou „Liberty Truck“. 

Při vytváření specifikací požádala armáda o expertizu Společnost automobilových inženýrů (Society of Automotive Engineers), díky níž za několik týdnů vznikla čtveřice návrhů. Vůz nazvaný Class AA měl užívat motor o výkonu 19 kW a převážet náklad o hmotnosti 680 kg. Od vozu Class A se stejným agregátem se pak žádala nosnost okolo 1 800 kg. Automobil Class B měl mít motor s výkonem v rozmezí 39–43 kW a převážet 2 700–4 500 kg. Spektrum uzavíral šestikolový Class C, který by obdržel stejnou pohonnou jednotku a nabízel nosnost 4 500 kg.

Zakázky pro 15 automobilek

Největší úsilí se zaměřilo na nákladní Class B, jenž se potom jako jediný skutečně dostal do fáze sériové výroby. Inženýři navrhli jednoduchou, ale na tehdejší dobu poměrně vyspělou konstrukci, která zahrnovala pokroková řešení používaná u produktů různých firem. Jako příklad lze popsat motor – benzinový čtyřválec o objemu 6,96 l, jenž spojoval blok firmy Continental, válce konstrukce Waukesha Engine,  písty od podniku Hercules a ještě další součásti z továren Buda Engine a Wisconsin Motor. Výkon 39 kW se přes čtyřstupňovou převodovku přenášel na zadní kola a stačil na maximální rychlost asi 24 km/h.

To se sice dnes jeví jako velmi málo, tehdy se však jednalo o celkem běžnou hodnotu. Za pouhých 69 dnů od vytvoření designu vznikly dva prototypy, které ministerstvo války formálně převzalo v říjnu 1917. Testy odhalily pouze nepatrné nedostatky (záhy se vyřešily), takže se mohlo začít se zadáváním výrobních zakázek. 

Kvůli požadavku stoprocentní standardizace musely firmy vše dodávat přesně dle vládní dokumentace. Unifikace šla tak daleko, že výrobci nesměli na kapotu umisťovat ani vlastní logo, takže všechny Liberty Trucks nesly pouze písmena USA. Zástupci firem si na to však nejspíše nestěžovali, protože gigantické plány jim slibovaly velké zisky – armáda počítala s více než 50 000 kusy. Kontrakty na finální produkci získalo 15 automobilek, avšak díky dodávkám součástek se na programu podílelo celkově asi 150 podniků. 

Výroba se rozběhla na začátku roku 1918, už na jaře dosáhla tempa zhruba tisícovky kusů měsíčně a dále rostla. Jako zajímavost lze uvést, že vedle hotových automobilů vznikaly též kompletní sady dílů, které se dodávaly zabalené v bednách. Daly se používat jako náhradní součásti, stalo se ale běžnou praxí, že z nich vojáci montovali celé nové automobily.

Vylepšování podle zkušeností

Právě tento postup, který se za druhé světové války opakoval také u legendárních jeepů, trochu komplikuje odpověď na otázku, kolik vozů Standard Class B vlastně vzniklo. Dle dokumentů deklarujících produkci do vyhlášení příměří (11. listopadu 1918) šlo o 9 364 kusů, ale díky výše popsané montáži v režii armádních mechaniků reálně existoval výrazně vyšší počet, možná až 14 000 vozidel. Také je nutné zdůraznit, že počátkem podzimu 1918 došlo v sériové produkci ke změně čerpající z reálných zkušeností s prvními „Liberty Trucks“, které během léta dostávaly útvary na západoevropské frontě. 

První výrobní provedení mělo poměrně propracovanou elektrickou soustavu včetně několika světel, avšak praxe ukázala, že světlomety postrádají jednu ve válce velmi důležitou možnost – ztlumení. U druhé série se proto elektrická výbava zredukovala na zapalování motoru a vozy začaly dostávat acetylenové a olejové lampy. Šlo sice o technicky zastaralá, ale díky možnosti ztlumení pro tuto funkci vhodnější svítidla. Na základě připomínek příslušníků expedičních jednotek se uskutečnily též některé další technické změny, jež se týkaly mimo jiné předního nárazníku, odpružení kol, chladiče a olejové nádrže, ale základní konstrukce zůstala zachována. 

Vojáci si „Liberty Trucks“ obecně velice chválili a pozitivně hodnotili jejich jednoduchost, spolehlivost a odolnost. Veškeré sériové dodávky sice směřovaly k US Army, zvažovala se ale i možnost pozdější výroby také pro armády evropských spojenců – pokud by projevily zájem, protože by jejich vlastní výrobní kapacity nestačily pro pokrytí logistiky chystaného Plánu 1919.

Dvojice menších vozů

Pracovalo se i na šestikolové verzi Class C, která užívala maximum součástí z konstrukce Class B, avšak dostala navíc druhou zadní nápravu, respektive pohon 6×4. Tři prototypy tohoto provedení ale byly dokončeny až po válce a zůstalo pouze u testů a sériová produkce Class C nikdy nezačala. Ve stadiu zkoušek prototypů zůstaly též dva menší designy, které armádní a civilní inženýři společně navrhli (Class AA a Class A). V případě prvního z nich, jenž měl poskytovat užitečnou nosnost asi 680 kg, vznikly čtyři exempláře – po jednom dodaly firmy Federal, Maxwell, Reo a Willys-Overland. Armádní specifikace zajišťovaly, že všechny čtyři užívaly shodné podvozky a motory, a sice benzinové čtyřválce Northway o objemu 4,11 litru, jež produkovaly výkon 28 kW.

Každý ze čtyř prototypů se ale mírně odlišoval provedením karoserie a firma Federal u svého vozidla použila plná kola, zatímco zbylá tři měla kola loukoťová. Ze srovnávacích zkoušek měl vzejít vítězný automobil, jehož sériovou produkci by potom zajišťovalo více továren podobně jako u Class B. Armáda se však nakonec rozhodla, že v této kategorii nosnosti zavede jako standardní dopravní prostředek již existující automobil GMC Model 16. 

Velmi podobně dopadl též výběr vozu Class A s požadovanou nosností okolo 1 800 kg. US Army sice provedla zkoušky trojice prototypů značek Autocar, Denby a White, jejichž agregáty s objemem 5,11 l produkovaly výkon 33 kW, nakonec se však rozhodla i v tomto případě pro zavedení jednoho už dostupného vozu. Vybrala si typ White 2-Ton Truck, který licenčně dodávaly také společnosti Peerless a Winton. 

Pro úplnost lze ještě dodat, že kromě projektu Standardized Military Truck existoval ještě menší program armádního letectva Air Service. Značky Denby, GMC, Paige a Republic dodávaly vozy Light Aviation Truck o nosnosti 1 400 kg, zatímco společnosti Federal, Kelly-Spring eld, Standard, United a Velie obdržely kontrakty na výrobu automobilů Heavy Aviation Truck s nosností 3 600 kg.

Dlouho i v civilních službách

Krátce po uzavření příměří v Evropě dostali výrobci nákladních vozů Class B pokyn pozastavit běžící produkci a v prosinci 1918 byly původní obří kontrakty úplně zrušeny. Pro menší podniky to znamenalo problémy a některé firmy zbankrotovaly. Poslední sériové Liberty Trucks armáda převzala v prosinci 1918, ačkoli se poté ještě pokračovalo ve výše popsané montáži ze součástkových souprav. 

Nákladní vozy Class B zůstávaly ve službě v US Army a menší počet získala také námořní pěchota. Několik desítek vozidel pak prodělalo i modernizaci, jejíž výsledek se nazýval Class B Third Series (třetí série), ačkoliv šlo jen o úpravy existujících kusů. Získaly například šestiválcové motory Continental o výkonu 78 kW, kola s pneumatikami nebo velké elektrické světlomety. Také mariňáci část svých vozů v poválečné éře zmodernizovali a vybavili je mimo jiné pevnou střechou, pneu matikami či elektrickými světly, ponechali však původní motor. 

Vzhledem k výborné odolnosti a spolehlivosti zřejmě příliš nepřekvapí, že Američané vyřadili Liberty Truck až na začátku 40. let. Z jeho uživatelů zmiňme ještě polskou armádu, která používala vozy Class B ve válce s bolševickým Ruskem. Mnoho vozů pak jezdilo i v civilních službách, a to na obou březích Atlantiku, protože velký počet jich ve 20. letech koupil francouzský podnikatel Louis Willème. Ten nejprve pod svým jménem prodával zrenovované exempláře a následně zahájil i sériovou výrobu nových automobilů podle amerického vzoru. 

Povedený vůz vykazoval skutečně impozantní trvanlivost, jelikož upravené Liberty Trucks se vyskytovaly na stavbách, v zemědělství nebo jako hasičské stříkačky ještě v 50. letech. Desítky vozidel tak lze pořád spatřit v muzeích a o odolnosti této konstrukce nemálo vypovídá také skutečnost, že mezi nimi figuruje několik plně pojízdných exemplářů. 

Image

Čtěte také

Tažný kůň US Army: Nezničitelný náklaďák GMC CCKW

„Když jsme viděli ledové ostrovy, které (…) byly podobné povrchu a okrajům velkého ledu (…), dospěli jsme k závěru, že tyto ledové masy a všechen podobný led se svou gravitací nebo jinými fyzikálními důvody oddělil od pobřeží pokrytého ledem, unášen větry, plující nad prostorem Jižního ledového oceánu,“ prohlásil objevitel Antarktidy 5. února 1820.

Cesta kolem světa

Kariéra ruského admirála, cestovatele a kartografa Fabiana Gottlieba Benjamina von Bellingshausen byla poměrně přímočará – od počátku směřovala k moři. Fabian se narodil 18. srpna 1779 v rodině baltských Němců na statku Lahetaguse na estonském ostrově Saaremaa (německy Ösel). Ten tehdy patřil k Ruské říši. Gottlieb pocházel ze šlechtického prostředí, jeho otcem byl Fabian Ernst von Bellingshausen a matkou Anna Katharina von Folckern. Přišel na svět jako dvojče bratra Otto-Wilhelma, který však ve věku jednoho a půl roku zemřel na černý kašel.

V deseti letech se Fabian Gottlieb stal kadetem v námořním kadetním sboru v Kronštadtu u Petrohradu. Během studia poruštil své jméno na Fadděj Faddějevič Bellinsgauzen a přestal používat šlechtický přídomek „von“. V roce 1795 povýšil na poručíka, rok poté odplul do Anglie, kde rozšířil své znalosti a stal se velkým obdivovatelem objevitele Jamese Cooka (1728–1779). V roce 1797 postoupil na midshipmana, což byla první důstojnická hodnost ve flotile, a byl přidělen k eskadře v estonském Revalu (dnešním Tallinnu).

V roce 1803 se před mladým důstojníkem objevila velká příležitost. Dostal možnost podílet se na první ruské objevné plavbě kolem světa. Ta proběhla v letech 1803–1806 pod velením Ivana Fjodoroviče Kruzenšterna (vlastním jménem Adama Johanna von Krusensterna). Výpravě doporučil Fabiana Gottlieba ředitel Navigační školy baltské flotily Pjotr Ivanovič Chanykov, pod jehož velením absolvoval rodák z Baltu několik plaveb.

Expedice se uskutečnila na lodích Něva a Naděžda (Bellingshausen se plavil na druhé z nich), jejím cílem bylo dopravit na Aljašku zboží a potraviny a na zpáteční cestě prodat v Číně americké kožešiny. Kromě toho byla pověřena politickými i vědeckými úkoly: s pomocí moderních navigačních a astronomických přístrojů měla zkoumat splavnost moří a provádět oceánografické pozorování, popsat břehy Sachalinu i ústí Amuru a pořídit sbírky minerálů a rostlinstva zemí, které navštíví.

Výprava přinesla Rusku i světu řadu objevů. Bellingshausen během ní prokázal nadání pro kartografii a byl povýšen do hodnosti kapitána-poručíka. Po návratu sloužil v Baltském moři, kde velel korvetě Melpomene. Od roku 1810 prováděl rozsáhlý hydrografický výzkum v Černém moři. Ve zdejší flotile velel v letech 1812–1816 fregatě Minerva a v letech 1817–1819 mu podléhala posádka fregaty Flora.

První ruská antarktická expedice

V roce 1819 Bellingshausen převzal spolu s Michailem Petrovičem Lazarevem (1788–1851) velení první ruské expedice do vod Jižního ledového oceánu. Není zcela jasné, kdo tuto cestu podnítil. Za možné iniciátory jsou považováni ruští admirálové, mezi nimi Ivan Fjodorovič Kruzenštern nebo Vasilij Michajlovič Golovnin, ale i ruský ministr námořnictva Jean Baptiste, markýz de Traversay či samotný car Alexandr I. ( 1801 až 1825). Důvodem, proč neznáme iniciátora expedice, byla skutečnost, že výprava probíhala tajně. Zjevně měla i komerční význam, zúčastnili se jí totiž mimo jiné zástupci Rusko-americké obchodní společnosti.

Vlastním cílem objevné části cesty bylo potvrdit nebo vyvrátit předpoklad existence šestého kontinentu – zatím neznámé Antarktidy. Šlo nepochybně o odvážný podnik. Do té doby se nejblíže k mrazivé pevnině přiblížil během své druhé výpravy kapitán James Cook. Ten dosáhl 71°10 jižní šířky, kde jej zastavila ledová bariéra. Cook tehdy prohlásil: „Většina jižního kontinentu (za předpokladu, že existuje) musí ležet v polární oblasti nad polárním kruhem, a tam je moře tak hustě poseté ledem, že přístup na pevninu je nemožný. Riziko spojené s plavbou po těchto neprozkoumaných a ledem pokrytých mořích při hledání jižního kontinentu je tak velké, že mohu s jistotou říci, že žádný člověk se nikdy neodváží dále na jih než já. Země, které se mohou nacházet na jihu, nebudou nikdy prozkoumány.“ 

Jeho přesvědčení vyvrátil až Bellingshausen, který měl na cestě kolem světa směrem na jih „vynaložit veškerou možnou píli a největší úsilí, aby se dostal co nejblíže k pólu, hledal neznámé země a neopouštěl tento podnik jinak, než tváří v tvář nepřekonatelným překážkám“.

Z Kronštadtu do Ria

Na jih byly vyslány dvě plachetnice. Bellingshausen velel šalupě Vostok, Lazarev šalupě Mirnyj. Expedice se účastnilo 190 osob. Carův příkaz k provedení výpravy byl vydán koncem března a lodě odpluly 15. července 1819. Na přípravu tak nebyl dostatek času. V důsledku mimořádného spěchu, jehož důvod opět neznáme, nebyla sestavena žádná skupina vědců a téměř všechna vědecká pozorování v oblasti geografie, etnografie a přírodopisu prováděli důstojníci. Jediným vědcem na palubě byl mimořádný profesor Kazaňské univerzity Ivan Michajlovič Simonov, jehož cestovní zápisky se staly prvními publikacemi o postupu plavby. Malíř Pavel Nikolajevič Michajlov byl najat k zaznamenávání událostí, krajiny, ostrovů a biologických druhů.

Kapitána expedice do Antarktidy přijal v Petrodvorci před odjezdem sám car. Výprava opustila Kronštadt 15. července 1819. V Evropě se stavila v Kodani, kde měli čekat vědci z německých univerzit, ale ti se plavby odmítli účastnit. Z toho důvodu posádka doplnila alespoň mapy a některé přístroje, podobně jako později v Londýně. 

V Portsmouthu se expedice setkala se šalupou Kamčatka pod velením kapitána Golovnina, která se vracela z druhé ruské objevné cesty kolem světa. Po krátké zastávce na Kanárských ostrovech výprava dorazila v listopadu 1819 do Rio de Janeira. Bellingshausen obecně nebyl z brazilského hlavního města nadšený, všímal si „nechutné nepořádnosti“ a „ohavných obchodů, ve kterých se prodávají černoši“. Vědec Simonov naopak tvrdil, že Rio „v jemnosti morálky, luxusu a zdvořilé společnosti i nádheře duchovních průvodů zcela připomíná města jižní Evropy“.

Veselí na palubě

Z Brazílie Bellingshausen v polovině listopadu zamířil přímo na jih, proplul kolem už známého jihozápadního pobřeží ostrova Jižní Georgie a dorazil na 56° jižní šířky. Výprava dále zkoumala Jižní Sandwichovy ostrovy, kde objevila tři ostrovy, které byly na počest ministra námořnictva pojmenovány Ostrovy markýze de Traversaye.

Dne 6. ledna 1820 expedice oslavila pravoslavné Vánoce. Na palubu Vostoku byl přiveden kněz a konala se modlitba u příležitosti „osvobození Ruska od invaze Galů“. Slavnostní jídlo představovala polévka šči z čerstvého vepřového masa s kysaným zelím, koláče s rýží a mletým masem. Řadoví námořníci dostali půl hrnku piva a po obědě punč z rumu s cukrem a citronem.

Šestadvacátého ledna výprava překročila jižní polární kruh, načež Bellingshausen následující den popsal „ledy, které jsme si představovali jako bílé mraky přes přicházející sníh“. Jednalo se o antarktický ledový šelf poblíž pobřeží princezny Marthy v dnešním Lazarevově moři. O den později výprava dosáhla 69°2128 jižní šířky a 2°1450 západní délky. Tento okamžik je v Rusku považován za objevení Antarktidy. Dotyčný bod ležel asi 32 kilometrů od antarktické pevniny.

Počátkem února přiměl nedostatek palivového dřeva na obou šalupách posádky rozsekat sudy s vodou a vínem. Aby muži nabyli lepší nálady, dostávali navíc celý týden sýry a během posledních tří dnů i palačinky z rýžové mouky. Spolu se sklenkou punče směli vypít i půllitr piva, vyrobeného z anglického koncentrátu, protože „veselý duch a potěšení posilují zdraví, naopak nuda a tupost způsobují lenost a nepořádek, které vedou ke kurdějím“.

Nebe hoří

Dne 14. února napsal Bellingshausen do deníku: „O půlnoci jsme viděli na jihozápadě na obzoru malé světlo, které vypadalo jako východ slunce a rozšířilo se téměř o 5 stupňů; když jsme nabrali kurz na jih, toto světlo se zvýšilo. Domníval jsem se, že pochází z velkého ledového pole, ale s východem slunce bylo toto světlo méně viditelné, a když vyšlo slunce, byly tam jen nějaké mraky a žádný led. Takový fenomén jsme ještě nikdy neviděli.“ Pravděpodobně šlo o některou z podob jižní polární záře.

Výprava se k antarktickému kontinentu přiblížila ještě několikrát. Dne 18. února dosáhla 70°30 jižní šířky a 27° východní délky a 26. února 1820 dorazila na 60°49 jižní šířky a 49°26 východní délky. Tehdy panovala silná mlha a vichřice, šalupy se dostaly do ledových polí, plachty, kormidla a přístroje zamrzly. Řízení Vostoku bylo téměř nemožné a všechny pokusy o opravu selhaly. Poškozeno bylo vybavení dílny i stožáry. Rovněž zdravotní stav posádky se zhoršil.

Třetího března účastníci expedice spatřili výrazné noční svítící mraky: „Na jihu jsme nejprve pozorovali dva bílomodré sloupy, které vypadaly jako fosforový oheň, který vycházel z mraků rychlostí raket; každý sloup byl šířky tří sluncí v průměru, takže nás to ohromilo. (…) Nakonec, blíže ke konci úkazu, byla celá obloha pokryta takovými sloupy.“ Následujícího dne spatřili námořníci jiný obrázek: „celá obloha, od obzoru po 12° nebo 15°, byla pokryta duhovými pruhy, které stejně rychle jako blesk běžely z jihu na sever a neustále měnily svou barvu.“ Posádka šalupy Mirnyj si dokonce myslela, že „nebe hoří“.

Malíř Pavel Nikolajevič Michajlov namaloval 4. března největší ledovec, který na svých cestách námořníci potkali. Údajně dosahoval 124 metry, čímž překonal „výšku katedrály svatého Petra a Pavla v Petrohradě“. Protože antarktické léto pozvolna končilo, ve stejný den bylo rozhodnuto, že se šalupy rozdělí. Zatímco Vostok odplul do Port Jacksonu (dnešního Sydney), Mirnyj měl ještě prozkoumat rozsáhlé území na jih od Van Diemenovy země (dnešní Tasmánie).

Výprava do Oceánie

Vostok i jeho posádka se v té době nacházely ve velmi špatném stavu, část námořníků i zvířata trpěla kurdějemi. Do Port Jacksonu loď dorazila 18. března, Mirnyj připlul o týden později. Guvernér Nového Jižního Walesu Lachlan Macquarie ubytoval ve svém domě důstojníky a vědce. Výpravě poskytl bezplatné dodávky vody, palivového a komerčního dřeva. Posádka žila ve stanovém městečku. Tam rovněž probíhaly opravy obou lodí.

V květnu 1820 vyrazily šalupy na průzkum do Tichého oceánu. Zastavily se na Novém Zélandu a pokračovaly k souostroví Tuamotu. Zde v červenci 1820 objevily několik ostrovů a atolů, které měly být považovány za ruské, ruské názvy se však na mezinárodní úrovni nikdy neprosadily. Na moderních západních mapách zůstaly pouze Rajevského ostrovy ve Francouzské Polynésii.

Dne 22. července výprava stanula na Tahiti. Vostok a Mirnyj kotvily v zálivu Matavai, kde lodě navštěvovaly stovky lidí, a posádkám se podařilo výměnným obchodem doplnit zásoby. V září expedice doplula zpět do Austrálie a na zpáteční cestě opět objevila a pojmenovala několik ostrovů. V Port Jacksonu opravila lodě a znovu doplnila zásoby. Ruští námořníci se podíleli na společenském životě v kolonii a nasbírali zde množství přírodovědných poznatků i živých zvířat.

Druhá sezona u Antarktidy

V listopadu 1820 se expedice znovu vydala do jižních polárních moří a navštívila ostrov Macquarie jižně od Nového Zélandu, který je dnes součástí Austrálie. Zde se setkala s lovci tuleňů. Odtud šalupy zamířily na jih, pak na východ a třikrát překročily polární kruh. Na 75° západní délky Bellingshausen narazil na pevný led, proto musel vyrazit na sever. V lednu 1821 objevil mezi 68° a 69° jižní šířky ostrov Petra I. a pobřeží Alexandra I. (až o sto let později se ukázalo, že jde o ostrov). Pak se přiblížil k Jižním Shetlandským ostrovům, objel je, některé z nich objevil (v téže době jako další dobrodruzi) a pojmenoval ruskými jmény. Odtud výprava zamířila opět do Rio de Janeira a přes Atlantský oceán zpět do Evropy. Do Kronštadtu se vrátila 6. srpna 1821.

Ruská antarktická expedice skončila úspěchem a stala se druhou výpravou (po té vedené Jamesem Cookem), která obeplula celou Antarktidu. Z celkového počtu 751 dní na cestách strávili námořníci 527 dní pod plachtami. Obecně je trápily problémy s počasím, zapříčiněné nejčastěji polárními bouřemi. Dohromady urazily lodě 89 748 kilometrů. 

Posádka se k břehům Antarktidy přiblížila devětkrát, přitom na kontinent nikdy nevkročila a jemu přilehlé ostrovy zřejmě též pouze obeplouvala. Byly totiž pokryty šelfovým ledovcem, sahajícím i několik kilometrů od pobřeží. Lodě se k němu nemohly přiblížit.

Na antarktické mapě bylo zakresleno 28 objektů, ve vysokých jižních šířkách a tropech bylo objeveno a pojmenováno celkem 29 ostrovů. Účastníci expedice shromáždili unikátní přírodovědné a etnografické sbírky, které jsou dnes uloženy na Kazaňské univerzitě, a zhotovili vynikající náčrty Antarktidy i tamějších zvířat.

Přes nesporný úspěch polární plavby vešly ruské objevy ve známost poměrně pozdě, a to i proto, že popis výpravy vyšel ve dvou rusky psaných dílech s připojeným atlasem kreseb až v roce 1831. V roce 1842 došlo ke zveřejnění krátké zprávy o výpravě v Německu. Kompletní překlad Bellingshausenovy knihy do angličtiny byl vydán teprve v roce 1945 v úpravě slavného polárníka Franka Debenhama.

Bellingshausenův osud

Při přípravě výpravy do Antarktidy se Bellingshausen setkal se svou budoucí manželkou Annou Dmitrijevnou Bajkovou (1808–1892), kterou si vzal za ženu roku 1826. Anna byla o 30 let mladší a pocházela z rodiny drobného statkáře. Navzdory skutečnosti, že její manžel byl luteránského vyznání, zůstala u pravoslavné víry. Z partnerství vzešlo 7 dětí, z nichž se dospělosti dožily pouze čtyři dcery – Eliza, Katharina, Elena a Maria.

Po návratu z plavby byl Bellingshausen povýšen do funkce kapitána 1. hodnosti, o dva měsíce později se stal kapitánem-velitelem. Ještě téhož roku byl vyznamenán Řádem sv. Vladimíra 3. stupně a Řádem sv. Jiří 4. stupně. V námořnictvu prošel mnoha pozicemi. Zúčastnil se rusko-turecké války v letech 1828–1829, v roce 1839 byl jmenován hlavním velitelem kronštadtského přístavu a vojenským guvernérem Kronštadtu. Posléze se stal velitelem Baltské flotily. Bellingshausen zemřel 13. ledna 1852 ve věku 73 let v Kronštadtu, kde je pochován na luteránském hřbitově. Do současnosti se dochoval pouze jeho kenotaf. Smrt slavného dobrodruha vyvolala mezi obyvateli města a v námořnictvu nelíčený smutek.

Fabian Gottlieb je dodnes považován za jednoho z nejvýznamnějších ruských objevitelů a admirálů. Jeho pomníky jsou k vidění v Kronštadtu v Rusku, v Nikolajevu na Ukrajině, v brazilském Rio de Janeiru či v uruguayském Montevideu. Pojmenováno je po něm množství geografických lokalit, ať už mys, ostrov či moře, tak i dva objekty ve vesmíru: kráter na Měsíci a planetka. V Černém moři zase plula od roku 1965 oceánografická loď nazvaná podle ruské podoby objevitelova jména.

Image

Čtěte také

Scott vs. Amundsen (1): Závod slavných polárníků se změnil v tragédii

Tým vědců a biomedicínských inženýrů Massachusettského technologického institutu (MIT) posledních několik let pracoval na revoluční technologii, která by mohla ušetřit pacienty s neurologickými a duševními chorobami značného množství operací a s nimi spojených rizik. 

Nová technologie, která se nazývá cirkulatronika, je založená na spojení elektroniky a biologického transportu krevním oběhem. Díky cirkulatronice je možné nechat čipy, aby se samy implantovaly v těle pacienta, bez jakéhokoliv chirurgického zásahu, jen pomocí injekce. Technologii cirkulatroniky nedávno uveřejnil vědecký časopis Nature Biotechnology.

Nanočipy v injekcích

Cirkulatronika navazuje na léčebné postupy s cílenou elektrickou stimulací mozku. V posledních letech se takový přístup uplatňuje například u léčby deprese, Alzheimerovy choroby, roztroušené sklerózy nebo u mozkových nádorů. Doposud ale tento postup vyžadoval invazní a nákladnou chirurgii, především kvůli implantaci elektrod do mozku. Podobnými obtížemi přitom dnes podle odhadů trpí okolo tří miliard lidí na celém světě.

Deblina Sarkarová, která na institutu MIT vede laboratoř Nano-Cybernetic Biotrek Lab, a její kolegové využívají v cirkulatronice nepatrná bezdrátová elektronická zařízení subbuněčné velikosti (SWED). Po vpíchnutí injekcí do paže se zařízení SWED samovolně implantují do cílových oblastí v mozku.

Zařízení SWED jsou menší než krvinky. Tvoří je vrstvy organického polymerového polovodiče, vložené mezi vrstvy kovu. I přes svou miniaturní velikost v sobě ukrývají vlastní „motor“: umí získávat energii ze světla, podobně jako solární panel. Stačí jen nasvítit lebku blízkým infračerveným laserem, který proniká do tkání, a čipy uvnitř mozku se probudí a začnou dodávat ultrajemné pulzy elektřiny přesně tam, kde je to potřeba. Vědci uvádějí, že stimulace je extrémně přesná – v řádu desítek mikrometrů. To je zhruba velikost několika neuronů.

Krvinky jako dostavník

Aby se SWED dostaly na místo určení v mozku, tvůrci je spojili s monocyty (bílými krvinkami) a vytvořili tím buněčno-eletronické hybridy, které se svými silami dopraví k zánětu v mozku. Výhodou monocytů je, že dokážou bezpečně projít hematoencefalickou bariérou, která normálně mozku brání vniknout cizím látkám a přirozeně vyhledávají místa zánětu. Výsledkem je hybrid živé buňky a nanočipu, který se po injekci sám dopraví k problémovému místu v mozku a sám se tam uchytí.

Testy na myších ukázaly funkčnost dvou klíčových částí: dopravy na místo určení a stimulace. Vědci vytvořili pokusným myším hluboko v mozku malý zánětlivý cíl a do krevního oběhu jim vstříkli monocyty SWED. Po 72 hodinách se velká část nanočipů přesně trefila do cílové oblasti.

Pomocí infračerveného laseru následně vědci čipy aktivovali. V okolí čipů se masivně objevily buňky s proteinem c-Fos – typickým znakem toho, že byly právě aktivovány. Stimulace byla navíc extrémně lokalizovaná v okruhu jen 30 µm kolem cílového místa.

Cirkulatronika vědcům a lékařům otevírá dveře k úplně nové generaci léčby Alzheimerovy a Parkinsonovy choroby, mozkových nádorů, chronické bolesti nebo cílené léčbě zánětů. Podle Debliny Sarkarové by se podobné nanočipy časem mohly naučit nejen stimulovat, ale také snímat dění v těle nebo fungovat jako syntetické elektronické neurony.

Startup Cahira Technologies chce technologii dostat do klinických testů během tří let. Pokud vše půjde hladce, mohl by se tento druh léčby dostat k pacientům v horizontu několika let až desetiletí.

Image

Čtěte také

Miniaturní lékaři: Vědci vyvinuli medicínské mikroroboty na rostlinné bázi