Výbuchem ochromená a téměř neovladatelná kovová skořápka, vznášející se nad šedobílým lunárním povrchem, je tím posledním, co dělí trojici astronautů od smrtonosného prostředí vesmíru. Veškerou zbytnou techniku vypnuli, aby loď neztrácela tolik důležitou energii z baterií. Týká se to rovněž navigačního systému, jenž má zajistit hladký průběh letu i samotného přistání na Měsíci, ke kterému však už nedojde. 

Pilot velitelského modulu Jack Swigert se přesto může spolehnout na jednu z mála věcí, jež funguje. A funguje-li správně, šance posádky na záchranu se zásadně zvýší – náramkové hodinky Omega na jeho levém zápěstí. Odměří s nimi kapitánu Jimu Lovellovi čtrnáctisekundový zážeh motoru lunárního modulu, který urychlí jejich přílet k Zemi a zároveň zpřesní dráhu plavidla. Kdyby hodinky nepracovaly bezchybně, osud tří mužů z Apolla 13 se mohl odvíjet mnohem dramatičtěji…

Stopkám na stopě

Vraťme se však o šest let zpátky. Na počátku roku 1964, šest měsíců od posledního letu Mercury s Gordonem Cooperem a dlouho před startem nové kabiny Gemini, dostal mladý inženýr NASA James H. Ragan za úkol vybrat přesný časoměřič pro posádky amerických vesmírných misí. Ačkoliv již proběhlo šest kosmických letů, z nichž čtyři byly orbitální, hodinky dosud nepatřily do povinné výbavy. Původní „sedmička“, tedy skupina prvních sedmi astronautů projektu Mercury, si proto s sebou brala hodinky vlastní (viz Co nosila původní „sedmička“?), na něž se mohla spolehnout. S postupující náročností letů a výzvami, kterým měl čelit nový projekt Gemini, si však i tato oblast vyžádala urychlené řešení na centrální úrovni.

Ragan se tedy nejprve sešel se dvěma již ohlášenými posádkami premiérových letů Gemini a důkladně s nimi probral představy, jež by měly jejich hodinky splňovat. Čtveřice se jednomyslně shodla na funkci chronografu: Jde v podstatě o běžný model, rozšířený o možnost stopování času a často také o minutový či hodinový sčítač. Stopky nebo hodinky s touto funkcí měli totiž na palubě všichni američtí astronauti vyjma Gordona Coopera – a nadmíru se osvědčily. 

Přesnost na zápěstí

Komise určená k výběru oficiálních hodinek NASA poté sestavila seznam požadavků, přičemž chronograf jako podmínka samozřejmě zůstal. Vybrané modely však musely také vydržet vysoké přetížení či střídání teplot a fungovat v beztíži. Podrobný soupis zaslala vesmírná agentura všem zástupcům významných hodinářských firem, jež měly pobočky ve Spojených státech. V líčení následujícího vývoje událostí se důvěryhodné zdroje rozcházejí, nejpravděpodobněji však NASA na svou výzvu obdržela nabídku od čtyř společností: Hamilton, Longines, Rolex a Omega. 

Firma Hamilton byla vyřazena hned zkraje výběrového řízení. Přestože dodala hodinky s požadovanou funkcí chronografu, jednalo se o kapesní model, a nikoliv o náramkové hodinky. Porušila tedy jeden z bodů zadání. 

Čas pod tlakem

Zbylé tři adepty začala NASA poměrně svérázným způsobem testovat. Hned první zkouška byla vpravdě zatěžkávací. Hodinky po dva dny čelily teplotám přes 70 °C a následně 30 minut teplotě 93 °C. Poté technici snížili hodnotu na −18 °C na dobu čtyř hodin.

Zmíněná teplotní maxima a minima zkombinovali pracovníci NASA s tlakem 6–10 atmosfér, a to v 15 cyklech. Pro představu, deset atmosfér odpovídá tlaku pod vodou v hloubce 100 m. Modely také 10 dnů odolávaly teplotám od 21 °C do 71 °C a relativní vlhkosti vzduchu 95 %, což lze přirovnat k tropickému deštnému pralesu. 

Pokud jde o nárazuvzdornost, strojky musely vydržet šest otřesů o maximální síle 40 G po velice krátkou dobu 11 mili­sekund, a to v šesti různých směrech. Během šesti minut na ně rovněž působilo přetížení rostoucí postupně až na 7,25 G. Co se týká přetlaku a podtlaku, po 1,5 hodiny ve vakuu a v teplotách přes 70 °C následovalo na hodinu 1,6 atmosféry. V případě vibrací se jednalo o tři cykly po 30 minutách ve spektru 5–2 000 Hz a na řadu přišel i akustický hluk, konkrétně 130 dB na frekvenci 40–10 000 Hz po dobu půl hodiny. 

Překvapený vítěz

Všem testům nakonec vyhověl pouze model Speedmaster od Omegy. Ostatní kusy podle všeho nezvládly hned první teplotní zkoušku. Švýcarská společnost se tedy stala certifikovaným dodavatelem hodinek astronautů, navíc se sériovým modelem, který si mohla koupit široká veřejnost. 

Sama firma si nebyla vědoma, že její strojky pomáhají za oceánem svým nositelům překonávat hranici vesmíru, neboť ji oficiální distributor ve Spojených státech na výběrové řízení neupozornil. Manažery společnosti tak příjemně překvapilo, když na fotografiích rozeznali svůj výrobek obepínající zápěstí Eda Whitea, prvního Američana ve volném kosmu. 

Do kosmu jen mechanika

Většina lidí by očekávala, že s nástupem technologií quartz éra mechanických hodinek ve vesmíru skončí. Ano, strojky poháněné baterií jsou bezesporu přesnější. Také se dají vyrobit levněji, což i ve specifickém odvětví kosmických letů znamená pozitivní aspekt. Jenže při práci mimo stanici vykazují vysokou poruchovost: Nízké teploty a radiace škodí elektronickým modulům, jež se přehřívají, zatímco pájené spoje naopak křehnou a praskají. 

Digitální hodinky, které v 80. letech nesměly chybět ve výbavě žádného kluka, pak čeká ještě drastičtější osud. LCD totiž znamená „liquid crystal display“ čili „displej tvořený tekutými krystaly“. Ty ve vesmírném vakuu mrznou, téměř okamžitě se odpaří, a čas tudíž člověku doslova proteče mezi prsty. 

Ačkoliv tedy na zápěstích dnešních posádek ISS můžeme zahlédnout všelijaké modely – LCD, quartz i mechanické –, při výstupu do kosmu se používá výhradně „mechanika“. U amerických astronautů se navíc stále jedná o model Speedmaster. Přestože doznal jistých inovací, vychází z designu a kalibru vyvinutého v 60. letech. Hodinky Omega tak představují jediný typ vybavení, který se od dob Apolla nezměnil. 

Česká stopa ve vesmíru

Jak již bylo řečeno, mechanické hodinky nemohou přesností konkurovat elektronickým modelům řízeným kmitem krystalu čili quartz. Zmíněná vlastnost se dá ovlivnit mnoha faktory, ať již použitými materiály, preciznějším obráběním dílů, nebo lepším zapouzdřením. Ovšem i nejpřesnější mechanické modely ze Švýcarska trpí rozptylem v rozmezí několika sekund denně. 

Zdánlivě neřešitelnou překážku poprvé zdolala společnost Bulova, kterou koncem 19. století založil syn českých emigrantů Josef Bulova. V říjnu 1960 uvedla firma na trh revoluční strojek pojmenovaný Accutron, ze spojení „accuracy through electronic“ čili „přesnost pomocí elektroniky“. Jde vlastně o hybrid mezi bateriovými hodinkami s křemenným oscilátorem a klasickým mechanickým strojkem. 

Namísto setrvačky používá ladičku: Magnetické pole vytvářené dvěma cívkami roztáčí tzv. ručkové kolo – miniaturní součástku, jejíž zoubky nelze pouhým okem rozeznat. Vibrační frekvence ladičkového systému činí 360 Hz, zatímco klasické strojky oscilují okolo 2,5 Hz. A v hodinářském světě platí, že čím vyšší frekvence, tím větší přesnost. Accutron dosáhl rozptylu okolo minuty za měsíc a baterie ho vydržela pohánět celý rok. Navíc běžné mechanické modely zahrnují okolo 150 součástek, kdežto v nové verzi od Bulovy se jich nacházelo jen 27, z toho 14 pohyblivých. Pravděpodobnost mechanické poruchy se tak výrazně snížila.

Od tajných složek po NASA

O revoluční novinku samozřejmě projevila zájem vláda Spojených států, respektive její tajné složky: CIA nechala Accutrony umístit do palubní desky nově vyvíjeného letadla A-12, jehož úkolem bylo sledovat a fotit tajné cíle v Sovětském svazu. Stroj se dokázal pohybovat trojnásobkem rychlosti zvuku a létal ve výšce 26 km. Drtivá většina součástek pro něj vznikala přesně na míru. Mechanika Accutronu zvládla přetížení, podtlak, teplotu i otřesy způsobené rychlostí letadla bez sebemenšího poškození či poklesu přesnosti. NASA tedy logicky sáhla po prověřené technologii a vlastní letový hardware také vybavila výrobky firmy Bulova.

Kupuj americké

Víc než mnohá jiná odvětví se hodinářský svět pojí s marketingem. Strojky Bulova sice pomáhaly americkým astronautům bojovat se Sověty v závodě o Měsíc – ale obyčejnému spotřebiteli jen těžko vysvětlíte, aby si hodinky koupil proto, že jejich princip slouží v lodích Mercury, Gemini či Apollo. Mnohem lépe by se prodával výrobek, který nosí na zápěstí hrdinové ve vesmíru. Zájem firmy se tak logicky obrátil k náramkovým hodinkám. 

Když ovšem přišlo zadání NASA zpracované týmem Jamese Ragana, zklamání nemohlo být větší. Bulova totiž nedisponovala jediným chronografem. Jeho vývoj se nacházel teprve v počátcích a v době výběrového řízení se rodil první prototyp. Nepomohly ani přímluvy u vedení NASA. Testy prokázaly spolehlivost hodinek Omega a nebyl důvod je čímkoliv nahrazovat. 

Existovalo však něco, co mohlo Speedmastery velice rychle vyřadit ze hry: Od roku 1933 platil ve Spojených státech zákon, který vládní orgány zavazoval upřednostnit nákup zboží vyrobeného v USA před dovozem – a to i v případě, že byl srovnatelný domácí produkt dražší. Bulova tak měla jakožto americká firma oproti švýcarské Omeze jednoznačnou výhodu.

Srdce versus obálka

V roce 1972 došlo ke druhému výběru, v němž se rozhodovalo pouze mezi dvěma zmíněnými firmami. Jenže Bulova utrpěla těžkou a poměrně nespravedlivou porážku. Omega totiž, vědoma si amerického zákona, začala vyrábět sklíčka a pouzdra v Michiganu a Pensylvánii. Díly se následně zaslaly do Švýcarska, kde se osadily strojkem, a komplet se vrátil do Houstonu. Většina z objemu i hmotnosti hodinek tedy vznikala v USA, přestože veškerý vývoj a inovace týkající se jejich srdce – strojku – probíhaly ve Švýcarsku. 

Postup Bulovy byl zrcadlově obrácený: U svých švýcarských partnerů nechala vyrábět komponenty ke strojku a sama prováděla náročný vývoj nového chronografu. Po přezkoumání obou společností došla NASA k závěru, že Bulova paradoxně porušuje zákon z roku 1933, a vyloučila ji i z druhého výběru.

Na Měsíc vlastní cestou

Hodinky Bulova se však nakonec na Měsíc podívaly, a to na zápěstí Davida Scotta, velitele Apolla 15. Firma jej oslovila, zda by si s sebou nechtěl vzít na misi prototyp jejího chronografu. Dave souhlasil pod podmínkou, že mu dají i kapesní stopky, které by mohl využít při odpočtu startu z Měsíce. Náhoda tomu chtěla, že sklíčko jeho Omeg někdy během druhého výstupu na povrch našeho souputníka vypadlo. Když si toho Scott po návratu do lunárního modulu všiml, vyměnil Omegy za své vlastní Bulovy, které pak bezpečně fungovaly až do přistání na Zemi.

I tento příběh má zajímavou dohru: Astronaut se po letech rozhodl zmíněné hodinky prodat. Na rozdíl od všech Speedmasterů, jež jsou majetkem NASA a po misi se vracejí do depozitářů, byly Bulovy jeho a vesmírná agentura mu je po prozkoumání musela vrátit. V roce 2015 se tak dostaly do aukce jediné měsíční hodinky, které může vlastnit obyčejný smrtelník. Vydražily se za astronomických 1,3 milionu dolarů. 

Obyčejný večer se pro osmdesátníka z obce Parcoul-Chenaud nedaleko Bordeaux proměnil v tragikomickou hru o život: Když kolem penzisty začala kroužit otravná moucha, sáhl po elektrické plácačce. Nevšiml si však, že jeden hořák na plynovém sporáku je puštěný. Jakmile se pak po dotěrném hmyzu ohnal, kuchyně vybuchla.

TIP: V domě na Floridě vybuchl záchod po úderu blesku do septiku

Nešťastník vyvázl z neúspěšného lovu s šokem a popálenou rukou, ale jinak v pořádku. Okolí ovšem exploze zdemolovala a tlaková vlna poškodila také část střechy, takže dům zůstal neobyvatelný. Rodina proto vzala nebohého příbuzného k sobě a v době vzniku tohoto článku byly už nejspíš opravy v plném proudu. 

Když se doktorka Suzanne Simardová dozvěděla, že mezi sebou stromy komunikují, nijak zásadně ji to nepřekvapilo. Kariéru totiž začínala coby lesnice a věděla, že je příroda neuvěřitelně komplikovaná, spletitá a propojená. „Když se procházíte divokým lesem, všimnete si, že si rostliny navzájem pomáhají vytvářet vhodné prostředí pro růst,“ vysvětluje Simardová, která krajinu vnímá jako síť – obrovské množství provázaných komponent, jejichž jednotlivé funkce jsou důležité pro celek. 

V 90. letech 20. století se začaly objevovat důkazy, že se mezi houbami a kořeny stromů odehrává podzemní soužití, a vědci jej nazvali „mykorhiza“. „Spousta lesníků tou dobou pozorovala, jak mezi sebou stromy soupeří o světlo,“ dodává Simardová, která nyní pracuje na University of British Columbia. „Mě však stále víc zajímalo to, co se děje pod zemí.“ A její výzkum mířil správným směrem: Rostliny pod našima nohama totiž komunikují. Příběhy o přátelství, chamtivosti a zradě si vyprávějí prostřednictvím podzemní sítě, jíž vědci přezdívají „wood-wide web“. Jedná se o slovní hříčku odvozenou od spojení „World Wide Web“, tedy systému pravidel pro prohlížení, ukládání a propojování dokumentů na internetu.  

Každý musí přispět

Mykorhizy jsou všude. V lese mohou vést pod zemí stovky kilometrů nahuštěných spojení, po nichž si rostliny a houby posílají substance potřebné k životu: První jmenované dodávají cukry bohaté na uhlík, které vznikají při fotosyntéze. Za odměnu dostávají živiny jako fosfor a dusík, jež houby získávají z půdy. Kromě toho dochází i k další formě interakce – nejen mezi rostlinami a houbami, ale také mezi rostlinami navzájem. Houby zde fungují coby zprostředkovatelky a utvářejí tzv. mykorhizní sítě. 

Necháme-li „zapojené“ rostliny nasát například izotopy uhlíku, můžeme cestu daných prvků sledovat od kořenů ke kořenům. Výzkum tak mimo jiné odhalil, že se rostliny o potřebné látky často dělí s kolegyněmi, které trpí jejich nedostatkem: Dospělé exempláře posílají uhlík sazeničkám, zatímco umírající stromy přenechávají své nutriční poklady okolní zeleni…

Pomalá a účinná 

Zdá se, že svým zapojením do sítě ovlivňují rostliny ekosystém, jehož součást tvoří. Ve světle nových poznatků tak lesy připomínají obří superorganismy. Nicméně wood-wide web se netýká jen dřevnatých porostů. Mykorhiza se objevuje všude, kde se vyskytují rostliny – od tropických pralesů až po arktické tundry. Vzniklé sítě jsou komplexní a často zahrnují hned několik druhů zeleně. V uplynulých letech přitom vědci prokázali, že si zapojené rostliny mohou posílat nejen výživu. 

Když třeba fazolová pole napadnou mšice, plodiny vyloučí chemikálie, které útočníky odpuzují a zároveň lákají vosy coby jejich predátory. David Johnson z University of Manchester se rozhodl zjistit, zda by se rostliny nemohly prostřednictvím mykorhizních sítí navzájem varovat před blížícími se problémy: Předem určenou pokusnou zeleň vystavil mšicím a sledoval okolí. „Rostliny na hrozbu reagovaly, ale pouze pokud byly zapojeny do stejné mykorhizní sítě,“ popisuje mikrobiální ekolog. 

Houbová komunikace je pomalá a dala by se přirovnat k vytáčenému internetovému připojení. Přesto zřejmě sehrává významnou roli v předávání vzkazů, ať už se jedná o varování před hladovými housenkami, nebo škodlivými patogeny. Představa, že si rostliny navzájem pomáhají, je sice krásná, ale podle Toby Kiersové z Vrije Universiteit Amsterdam také nerealistická. „Harmonii vidíme jen proto, že ji vidět chceme,“ vysvětluje evoluční bioložka. „Přírodu si idealizujeme jako místo, kde všichni žijí v souladu. Pokud však nahlédneme pod povrch, zjistíme, že je divočina všechno, jenom ne idylická.“ Ostatně v každém prostředí s omezenými zdroji představuje „soused“ pouhý eufemismus pro „rivala“. 

Práce Kiersové a jejích kolegů naznačuje, že když se do jedné sítě zapojí víc druhů rostlin, každá do údržby houbových vláken investuje jiným dílem. Podobně jako na internetu existuje tzv. dark web, má i síť zeleně svou stinnou stránku. Na každou břízu, jež do ní přispívá uhlíkem, se najde orchidej, která si živiny pouze bere. A proti každé rostlině varující sousedy před nebezpečím stojí strom či květina, jež se pokouší zlikvidovat „konkurenci“ svými toxiny. Wood-wide web zkrátka staví na soupeření minimálně stejnou měrou jako na spolupráci. 

Miluj souseda svého?

Dokonce ani přátelská výměna přitom nemusí být tím, čím se jeví na první pohled. „Je lákavé uvěřit, že si rostliny navzájem pomáhají,“ dodává Kathryn Morrisová z Xavier University v Ohiu. Poukazuje přitom hlavně na starší stromy, jež se „starají“ o mladé sazenice. Na popsanou interakci se však dá podle Morrisové dívat i z druhé strany: Mladé výhonky na letitých dřevinách jednoduše parazitují. 

Podobně lze pohlížet na samotné houby, které síť tvoří: Ačkoliv se jejich vztah s rostlinami jeví jako vzájemný, i mezi nimi se najdou jedinci starající se hlavně sami o sebe. „Základ každé kooperace tvoří konflikt,“ vysvětluje Kiersová. „Všem nám totiž jde o to, vytěžit ze spolupráce maximum.“ Mezi houbami a rostlinami tomu není jinak: Zúčastněné strany se snaží od protějšků získat potřebné živiny, ale výměnou za poskytnuté služby nabízejí jen absolutně nutné minimum. 

Čekáme na dodavatele

Mnohé experimenty vnímají houby pouze jako dopravce či zprostředkovatele spojení, ale jejich role v látkové výměně nejspíš není jen pasivní. „Domníváme se, že ji nějakým způsobem kontrolují,“ objasňuje Johnson. Utváření sítě se pravděpodobně odvíjí od potřeby hub získávat uhlík od více druhů rostlin. Na rozdíl od nich si totiž nedovedou obstarat živiny fotosyntézou a bez mykorhizy se jednoduše neobejdou. Svůj hendikep proto zřejmě vyrovnávají tím, že zapojeným rostlinám omezují přístup k půdním živinám, které by zeleň mohla získat sama skrz kořeny. Síť se tak pro ni stává hlavním zdrojem výživy, čímž podle Kiersové vzniká jistá závislost: „Pokud si nedokážete potravu zajistit sami, musíte se spoléhat na dodavatele.“ 

Současné výzkumy se zaměřují hlavně na přenos signálů a živin. „Mykorhizní síť je neuvěřitelně komplexní a už jen fakt, že v jejích vláknech dokážeme pozorovat transfer mezi jednotlivými rostlinami, je úžasný,“ líčí Simardová, podle níž komunikaci zeleně zajišťuje řada mechanismů. Morrisová zas zkoumá myšlenku, že je přenos signálů ve skutečnosti pasivní a látky se přesouvají v rámci přirozeného koloběhu vody… 

Mezi dvěma „ismy“

Jazyk, superorganismus, wood-wide web… V diskusi o mykorhizních sítích rozhodně nechybějí metafory. Žádná z nich však zcela přesně nevyjadřuje složitost sítí a velmi úzké propojení spolupráce s rivalitou v jejich rámci. Zřejmě nejvýstižnější popis zmíněného uspořádání je ten, který preferuje i Simardová: „Můj výzkum představuje velkou metaforu mezilidských vztahů. Dáte-li dohromady novináře, vědce, učitele, lékaře a mnoho dalších, dostanete naši společnost. Pokud z ní pak vyjmete třeba veškeré učitele, jednoduše to přestane fungovat.“ Aby zůstal ekosystém funkční, vyžaduje zapojení všech „komponent“. 

TIP: Univerzální jazyk včel: Vědci úspěšně dešifrovali včelí esperanto

Tvoří tedy mykorhizy socialistickou utopii s rovnoměrně rozdělovanými živinami, nebo jde o sítě řízené kapitalistickými rostlinami, které se ze všech sil snaží předehnat konkurenci? Pravda zřejmě leží někde uprostřed. Podobně jako lidskou společnost i tu rostlinnou charakterizuje rozličnost, přičemž si zeleň umí nejen pomáhat, nýbrž také škodit. 

Ačkoliv se oddíly SS v Polsku příliš nevyznamenaly, Hitlera nadchla jejich loajalita, neústupnost a snaha útočit bez ohledu na ztráty. Původně strážní oddíly se tak v listopadu 1939 přeměnily v regulérní bojovou formaci a oficiálně se tak zrodila motorizovaná divize SS Totenkopf. Na počátku sestávala asi ze 6 500 mužů, které během následujícího roku posílili další esesmani posbíraní z různých jednotek.

Předchozí část: Nelítostní smrtihlavové v boji (1): Zrození německé divize SS Totenkopf

Do čela motorizované divize SS Totenkopf se nepostavil nikdo jiný než sám SS-Gruppenführer Theodor Eicke, jenž osobně dohlížel na pokračovací výcvik. Ačkoliv tvrdě trestal neuposlechnutí rozkazu či porušení subordinace, problémy s kázní přetrvávaly. Další komplikace spočívala v zoufalém nedostatku vozidel a těžké techniky. Eicke musel doslova žebrat, půjčovat si a krást dopravní prostředky nutné k tomu, aby jeho jednotky dosáhly požadované úrovně připravenosti. 

Proti Francouzům

Před tažením na západ se divize Totenkopf, tou dobou již v síle více než 21 000 mužů, stala součástí 2. armády, ale generálové Wehrmachtu se na ni coby bojem neprověřený svazek dívali skrz prsty. To Eickeho rozzuřilo natolik, že se do drilu pustil s ještě větší vervou. Když velitel 2. armády generál jezdectva Maximilian von Weichs provedl začátkem dubna inspekci, byl příjemně překvapen.

Totenkopf se úrovní vybavení blížila motorizovaným svazkům a počet disciplinárních prohřešků se snížil na minimum. I tak padlo rozhodnutí divizi v den invaze raději ponechat v záloze a smrtihlavové směli vyrazit do boje až 16. května 1940. Díky vysoké úrovni motorizace dokázala Totenkopf udržet krok s rychle postupujícími obrněnými klíny. Pátého dne bojů se severovýchodně od Cambrai střetla s francouzskými tanky i marockou pěchotou a zajala stovky nepřátel za cenu 16 padlých a 53 zraněných.

Výkonní, ale necitelní

Vojáci Wehrmachtu vyjadřovali k výkonu esesmanů respekt, jenže záhy se od nich znechuceně odvrátili – smrtihlavové považovali africké vojáky za méněcenné, odmítli je vzít do zajetí a všechny na místě postříleli. Při dalším postupu měla Totenkopf posílit svazky mířící k pobřeží, čímž by došlo k odříznutí britského expedičního sboru od hlavních francouzských sil. Roztažené německé linie však byly zranitelné, což 21. května potvrdil britský tankový protiúder u Arrasu.

Eicke spoléhal na svou artilerii, ale jeho divize měla jen slabé protitankové prostředky, které nemohly těžce pancéřované stroje Matilda ohrozit. Mnoho nezkušených esesmanů se navíc dalo na útěk a formace utrpěla těžké ztráty. Z kaše esesmany vytáhly až střemhlavé bombardéry Ju 87 a Eicke si uřízl pořádnou ostudu. Ve svých závěrečných bojích na francouzském území divize obsadila předmostí u Béthune. U usedlosti Le Paradis esesmani narazili na tuhý odpor 2. praporu královského norfolkského pluku, jehož příslušníci přiměli Němce draze zaplatit za každý kousek dobyté půdy. Jakmile Britům došla munice a 27. května se vzdali, rozzuření esesáci jich stovku nahnali ke zdi stodoly a postříleli je kulomety. 

Šance jen pro bílé

Po evakuaci Britů od Dunkerku bojovala Totenkopf v Kleistově tankové skupině s úkolem odříznout francouzské síly v Alsasku. Zadržela mnoho zajatců, ale příležitost se vzdát dostávali výhradně muži bílé pleti – koloniální vojáky rasističtí esesmani bez milosti vraždili.

Po kapitulaci Paříže plnila divize okupační povinnosti v jihozápadní Francii a léčila si četné rány. Vzhledem k Eickeho bezohledným ambicím i původu velké části mužstva (rekrutovaného z nevojáků či pouličních rváčů) utrpěla Totenkopf značné ztráty – za pouhých deset dnů boje padlo nebo utrpělo zranění více než 1 100 mužů, z toho na 300 důstojníků.

Hrdina tažení Erich von Manstein pak poznamenal, že divize sice prokázala statečnost, disciplínu a enormní odhodlání v útoku, nicméně její muži se ještě musí naučit všem běžným vojenským dovednostem, které například příslušníci Wehrmachtu již dávno ovládají. Eicke proto nelenil a následující měsíce využil k navýšení efektivity i palebné síly divize. Pluky motorizované pěchoty přetvořil v samostatné bojové skupiny s vyšší mírou nezávislosti, Totenkopf získala nové protiletadlové baterie i dlouho slibovaná děla ráže 150 mm.

Příběh Anny Tyrolské, která se stala římskou císařovnou i českou a uherskou královnou, není zrovna typický. Původně ji totiž vyhlédli jako nevěstu už pro císaře Rudolfa II. Jenže ten se, jak známo, nejspíš nechtěl vůbec ženit. V Praze žil ve volném svazku se svou metresou Kateřinou Stradovou, s níž zplodil několik dětí. A přitom urozených nevěst měl zástupy! 

Marné naděje

Rudolf II. si každý sňatek rozmýšlel tak dlouho, až potencionální nevěstě došla trpělivost a vdala se za jiného. A to pak bylo teprve zle – Rudolf dostával záchvaty zuřivosti a urážel se. Jak si to jen mohla dovolit?! 

Podobné to nejspíš bylo i s Annou Tyrolskou. Také ona několik let čekala a dělala si plané naděje. Rudolf II. byl ovšem Anniným bratrancem, navíc byl starší o celých třiatřicet let! Byl totiž nejstarší syn krále a císaře Maxmiliána II. a dědic trůnu, kdežto Anna zase nejmladší dcera Maxmiliánova bratra Ferdinanda Tyrolského – z jeho druhého manželství s o více než třicet let mladší Annou Kateřinou Gonzagovou.  

Nový ženich

Když už bylo jasné, že se Anna svatby s Rudolfem nedočká, obrátila vdavekchtivá dívka svou pozornost k jinému příbuznému: Rudolfovu o pět let mladšímu bratrovi Matyášovi. Ostatně, Rudolf se mezitím v Čechách dostal do takových problémů, že ho zdejší šlechta za vydatné pomoci jeho bratra donutila abdikovat a na trůn si pak aristokraté nastolili právě Matyáše. Taková byla situace, kdež se za Matyáše v prosinci 1611 Anna Tyrolská provdala.

TIP: Poslední intrika nemocného císaře: Plánoval Rudolf II. sesazení svého bratra?

Ženich nebyl žádný mladíček. Bylo mu už čtyřiapadesát let a ženil se tak pozdě prý proto, že mu to Rudolf dřív nechtěl dovolit. Bývalý panovník o svém mladším bratrovi dokonce rozhlašoval, že je impotentní. Mimořádně ctižádostivý Matyáš byl v podstatě veselý člověk, i proto byla jeho svatba s Annou pojata jako velká oslava. Věděl, že v Tyrolsku, tedy Annině domovině, si na to potrpí. Láskou ke slavnostem byl tím proslulý především Annin otec Ferdinand.

Šťastné manželství

Sama Anna prý moc krásy nepobrala. Navíc se z ní kvůli výchově její bigotní matky se stala katolička do morku kostí. Často se mrskala bičíkem se stříbrnou rukojetí: to když měla pocit, že se provinila proti víře. Trestala se za hříchy. Jenže mnohdy nejspíš ani sama nevěděla, za jaké. Byl to zkrátka její vlastní recept na to, jak dosáhnout duševní rovnováhy.

Na Annu Tyrolskou po svatbě čekal důležité životní úkol – povít manželovi očekávaného syna. Jenže ač se velice milovali a jejich manželství bylo považováno za šťastné, kýžený potomek se stále nedostavoval. A Matyášovi, který navíc trpěl dnou, už v jeho věku sil valem ubývalo. Tu a tam se sice objevily zvěsti, že je mladá paní v požehnaném stavu, ale ty zprávy byly k zármutku všech stejně rychle dementovány. Ostatně, není se čemu divit, novomanželce už také táhlo na třicítku…

Dvojí korunovace

Císař Rudolf II. už v té době nežil. Zemřel v lednu 1612. Matyáš, který ho už dříve připravil o všechny tituly, si tak mohl připsat i ten poslední, císařský, jež Rudolfovi za života ještě zůstal. Samozřejmě jej získala i jeho žena Anna. Ke slavnostní korunovaci došlo ve Frankfurtu v červnu 1612. Matyášovi se tak konečně splnil životní sen a Anně nejspíš také. Čeho nedosáhla s Rudolfem, podařilo se jí s Matyášem. Za českou královnu ji korunovali 10. ledna 1616.

Kdykoli to neklidná doba dovolila, nežili manželé v Čechách, ale v Hofburgu. V parném létě se pak rádi uchylovali na lovecké sídlo Katterburg, které se tehdy nacházelo mimo vídeňské centrum. A právě Matyášovi se připisuje zásluha na tom, že zámeček změnil název. Podle půvabné fontány, kam císař chodil v době lovu s oblibou pít, se sídlo později přejmenovalo libozvučným jménem Schönbrunn. Jak Matyáš stárl, měl stále menší vliv na dění ve své rozsáhlé říši. Když začínalo být jasné, že se s Annou dědice nedočkají, zvolil svým nástupcem bratrance Ferdinanda z vedlejší štýrské větve. Nebyla to šťastná volba! 

Nový nástupce

Matyáš byl sice také katolík, ale ani zdaleka ne takový fanatik jako jeho nástupce. Snažil se s nekatolickou šlechtou „rozumně“ domluvit. Slíbil i dodržování Rudolfova majestátu. Přece jen mu záleželo na tom, jak velké daně bude z Čech dostávat. Peníze nutně potřeboval k financování válek s Turky, a tak raději příliš neprovokoval. 

TIP: Johann a Anna: Milostná romance, která otřásla habsburským domem

Jenže Ferdinand Štýrský měl úplně jinou náturu. Tlačil na Matyáše, aby byl na českou šlechtu tvrdší. Jenže zároveň proti němu intrikoval. Co na to Anna? Ferdinanda nenáviděla! Ale nezbývalo jí nic jiného, než něžně pečovat o těžce nemocného a na lůžko upoutaného Matyáše. Jeho dny se povážlivě krátily. 

Nakonec to ale byla Anna Tyrolská, která zemřela dřív. Stalo se tak v prosinci 1618. Matyáš svou milovanou choť přežil o pouhé tři měsíce. Oba byli nejprve pohřbeni v klášteře klarisek, odkud byly jejich ostatky v roce 1633 přeneseny do nově vzniklé Kapucínské hrobky, jejíž založení Anna iniciovala.

Drony s kolmým startem a přistáním bývají všestranné a praktické. Spojují dobré vlastnosti helikoptér a letounů s pevnými křídly. Tým odborníků nizozemské techniky Delft University of Technology (TU Delft) ve spolupráci s  námořnictvem Royal Netherlands Navy a pobřežní stráží Netherlands Coastguard vyvíjí experimentální dron tohoto typu, který má díky pohonu s vodíkovým palivovým článkem prodloužený dolet.

Dron s třímetrovým rozpětím křídel a hmotností 13 kilogramů startuje a přistává vertikálně. Zároveň je to takzvaný „tail-sitter“, tedy stroj, který startuje a přistává ve vertikální poloze, čili na ocasních plochách. Pohon dronu zajišťuje celkem 12 rotorů, které jsou rozmístěné po křídlech. Testy ukázaly, že dron je schopný pokračovat v letu i přistát, i když několik motorů selže.

TIP: Program Tern: DARPA připravuje exotické drony s kolmým startem

Zdrojem energie dronu je 800wattový vodíkový článek. Tento článek je zásobován vodíkem z tlakové nádrže z uhlíkového kompozitu o obsahu 6,8 litru. Když dron letí horizontálně, motory jsou poháněné pouze palivovým článkem a zároveň za letu nabíjejí baterie na palubě dronu.

Pro starty a přistání potřebuje dron energii nejen z palivového článku, ale i z baterie. V nedávných testech u nizozemského pobřeží dron startoval z palubu lodě pobřežní stráže a pak nepřetržitě létal nad mořem 3,5 hodiny. V budoucnu by se podobné drony měly uplatnit při průzkumných a inspekčních letech nad mořem a pobřežím.

Velká rudá skvrna je jednou z nezaměnitelných ozdob Jupitera. Obří vír, který v atmosféře naší největší planety existuje po více než tři staletí, zůstává až překvapivě stabilní a svými rozměry bezpečně přesahuje velikost Země. Jeho načervenalý vzhled tvoří zřejmě důsledek fotolýzy organických látek působením ultrafialového záření Slunce. Z moderních sledování vyplývá, že skvrnu neustále „přiživuje“ pohlcování drobných vírů v jižním atmosférickém pásu. Přesto se ze systematického měření zdá, že se v čase zmenšuje. Pozorování s vysokým rozlišením dokonce ukazovala odtrhávání rudých šupinek vlivem okolního proudění. 

TIP: Tajemství obří planety Jupiter: Zaniká Velká rudá skvrna?

Někteří vědci tak vidí budoucnost Jupiterovy ozdoby skepticky, jiní však poukazují, že u vírového proudění jsou oscilace velikosti běžné. Jelikož Velká rudá skvrna představuje velmi hluboký útvar, reprezentuje zřejmě solidní množství kinetické energie. Některá pozorování dokonce naznačují, že se v jejím okolí již formují malé vírové útvary, které se pro ni zřejmě brzy stanou novým energetickým zdrojem. To vše svědčí o nesmírně bouřlivé dynamice plynu v atmosféře Jupitera. 

S lidskou plodností, především pokud jde o kvalitu spermatu, je již dlouho spojováno prostředí, v němž lidé žijí, a také jejich životní styl. Takové faktory se mohou projevit na epigenetických změnách, tedy takových, které pozmění čtení DNA buňkou, ale nikoliv samotný zápis v DNA. Často se to týká metylace DNA, čili navěšení chemických značek, které informují buňku, co má s dotyčnou částí DNA dělat.

Doposud se vědělo, že na kvalitu spermií negativně působí pití alkoholu, kouření a užívání řady dalších drog. Úloha potravin ale není až tak dobře známá. Skupina španělských a amerických odborníků nedávno zjišťovala, jaký vliv mají na stav DNA lidských spermií, a tím i na jejich plodnost, ořechy. Badatelé uspořádali experiment se 72 zdravými muži nekuřáky, z nichž 48 podávali k jídlu směs ořechů, která obsahovala mandle, lískové ořechy a vlašské ořechy.

TIP: Chemikálie v domácnostech přispívají k neplodnosti mužů i domácích psů

Experiment ukázal, že u mužů z „ořechové“ skupiny došlo ke změnám „chemických značek“ v celkem 36 oblastech genomu. Některé z těchto změn byly velmi výrazné. Dřívější výzkum přitom odhalil, že právě tyto ořechy ve stravě významně zlepšují kvalitu lidského spermatu.

Vědci z toho usuzují, že pozorované změny „chemických značek“ jsou pro mužskou plodnost příznivé. Zatím ale není úplně jasné, jaké látky obsažené v ořechách jsou příčinou pozorovaných změn. V podezření jsou například kyselina listová a genistein ze skupiny izoflavonů. Výzkum vlivu potravin na plodnost je teprve v počátcích a bude nepochybně pokračovat.

Hazardní hra symbolizuje štěstěnu, a jako taková, jak říká Umberto Eco, je jistou metaforou života. Jisté je, že hazard je starý jako civilizace sama a nevymizel ani s nástupem křesťanského středověku. Volný čas rolnictva, měšťanstva či vrchnosti se neobešel bez hracích kostek. Už od nejstarších dob však církev pohlížela na činnost hazardních hráčů, jakož i na samotné aktéry, kriticky. Španělský biskup a slavný encyklopedista Isidor ze Sevilly napsal přelomu 4. a 5. století, že provozování takových to her není nikdy bez podvodů, lhaní a křivopřísežnictví.

Počátky hazardu v Čechách

Hazard se samozřejmě nevyhnul ani českým zemím, což dokládají jak písemné a ikonografické prameny, tak také četné archeologické nálezy. Tak například na nádvoří pražského hradu se našlo pět hracích kostek, které archeologové datují do 13. století. Četné nálezy přinášejí i další městské lokality, ať už královské či poddanské. Kostky jednoznačně patřily k nejpoužívanějším hracím předmětům a není divu, že na jejich výrobě se podíleli specialisté zvaní kostkáři.

Co víc však může svědčit o oblibě hazardních her ve středověku, než zápis v nejstarším tzv. Menším privilegiu krále Václava I. pro město Brno z roku 1243? V listině, která vypočítává povinnosti rychtáře, se náhle objevuje ustanovení: „Přikazujeme také, aby nikdo nikoho, který nemá ani na chleba, neobral při hře v kostky o víc, než stojí jeho oděv.“ Že se tento paragraf dostal do privilegia, znamená jediné: takové příklady byly na denním pořádku. Nuzák s vidinou brzkého zisku vsází poslední groš, aby přišel o svůj oděv a odkryl tak svou hanbu. 

Hospody a herny

Nejčastějším místem, kde se hráči scházeli, byly pochopitelně krčmy. Alkohol a hazardní hra představovaly nerozlučnou dvojici, jakousi Skyllu a Charybdu, v jejichž chřtánu skončil nejeden návštěvník krčmy. Pokusit své štěstí bylo možno také v městských lázních, v hampejzech, tedy nevěstincích, a dokonce i v domech, které byly zřejmě specializovány právě na hazardní hru. Těchto předchůdců dnešních kasin bylo například v Praze hned několik.  

Hazardní hry nekončívaly dobře. Český středověký zeman Tomáš Štítný ze Štítného pranýřoval hráče, protože každá hra nakonec vždy končí špatně, ať už vyhrají nebo prohrají. Na chování hráčů působil také konzumovaný alkohol. Jak taková hra mohla dopadnout, dokládají dochované satirické skladby, které si braly na mušku jednotlivé stavy středověké společnosti, ale také unikátní soubor asi 120 kachlů z 15. století, jejichž zobrazení upozorňovaly na neblahé konce. Z původně nadšených hráčů se stávají zoufalé postavy rváčů, kteří si nad stolem s pohozenými kostkami či vrhcábnicí vjíždějí do vlasů nebo se ohrožují svými noži. 

Co na to církev?

Ačkoliv bojovou pochodeň proti ďábelskému hazardu zažehla církev, její mnozí příslušníci se jím nechávali ochotně pohltit. Kanonické právo nejen zakazovalo duchovním hru v kostky a vrhcáby a s tím spojenou návštěvu krčem, ale i samotnou přítomnost při hře. Od počátku 14. století začínají pražští a olomoučtí biskupové svolávat diecézní synody, na nichž se řešili nejrůznější otázky a problémy spojené s životem kleriků. Z těchto synod byla pořizována synodální statuta, která měl mít každá farář na své faře k dispozici. Skutečnost, že se v nich zákazy návštěvy krčem a hraní hazardních her opakovaně objevují, svědčí o jejich velké oblíbenosti a zároveň o výsledné nevalné účinnosti těchto zákazů.  

Jan Hus si nezřídka při svých kázáních stěžoval na nemístné chování některých duchovních. Na mušku si bral často oltářníky, kteří měli v kostele na starost určitý oltář. Na místo své práce, však „nekážou a jen co si odbudou mši, buď spí, nebo se v krčmě obírají. Jsou tak podobni více divé zvěři, neb se oddávají lakomství, smilství, hrám, tancům či pro kněží zakázanému lovu.“ 

Církev se snažila proti hazardu ve svých řadách i mezi farníky bojovat, nebyla v tom však příliš úspěšná. Hrálo se stále a hazardní hra se stála stálicí volného času. Nejčastějším hráčským doupětem byla krčma, která sama o sobě přitahovala zástupce všech vrstev společnosti, duchovní nevyjímaje. Proto církev zakazovala klerikům do nich vůbec vstupovat! Jedinou výjimku představovali ti, kteří byli zrovna na cestách.

TIP: Jak obelstít štěstěnu? Hra v kostky baví už více než dva tisíce let

Všechny tyto zákazy, postihy i tresty, které následovaly, ať už to byly pokuty, hrozba exkomunikací, případně vyhnání z města či vsi, neměly takový účinek, jak by si jejich stanovitelé přáli. A tak měli nejrůznější reformátoři látku ke kritice svých kolegů, která se stala živnou půdou pozdější husitské revoluce. V roce 1404 Jan Hus ve svém kázání vytkl do očí přítomným klerikům: „Je mnoho takových mezi vámi, kteří se více než laici hanebně poskvrňují nesmírným pitím a opilostí, kteří kráčí do hospody s berlami, a když odtud odcházejí, nemohou dobře chodit, ještě méně mluvit a v nejmenším pak nemohou vědět, co jejich kněžská důstojnost vyžaduje.“