Jedním z nejzáhadnějších vesmírných fenoménů jsou tzv. rychlé rádiové záblesky – krátké a velmi silné „výboje“ v oblasti rádiových vln. Přestože k nám přilétají z různých míst ve vesmíru v poměrně hojném počtu, stále přesně nevíme, jak vlastně vznikají. K vysvětlení tohoto pozoruhodného jevu (nebo alespoň jeho části) by mohlo přispět nedávné pozorování magnetaru ze souhvězdí Lištičky.

Extrémní rádiový výtrysk

Letos na konci dubna pozoroval tým studentů a zaměstnanců projektu Canadian Hydrogen Intensity Mapping Experiment (CHIME) Fast Radio Burst Collaboration neobvykle intenzivní rádiový výtrysk. Jako zdroj se podařilo určit magnetar – neutronovou hvězdu s extrémně silným magnetickým polem, který se nachází v souhvězdí Lištičky.

Intenzita tohoto rádiového výtrysku přitom byla 3 000× vyšší než cokoliv podobného, co jsme zatím kdy od magnetaru zaznamenali. To podle autorů studie přináší zásadní změnu v pohledu na rychlé rádiové záblesky. Magnetary byly až doposud považovány za příliš slabé zdroje rádiových vln na to, aby mohly být původci rychlých rádiových záblesků.

TIP: Záhada trvá: Ze souhvězdí Vozky přilétly další rychlé rádiové záblesky

Doposud zachycené rychlé rádiové záblesky pocházely bez výjimky z jiných galaxií. Čerstvě zachycený záblesk měl ale takovou intenzitu, že odpovídal dřívějším záznamům. Podle jedné z autorek studie, Pragya Chawly z kanadské McGillovy univerzity, jde o velmi solidní důkaz o magnetarech, coby původcích (alespoň některých) rychlých rádiových záblesků.

Americký výrobce elektromobilů Tesla uvedl na trh vlastní značku tequily. Zásoby nového nápoje Tesla Tequila byly v internetovém obchodě společnosti rychle vyprodány. Lahve ve tvaru blesku s cenou 250 dolarů (zhruba 5 600 Kč) si přitom zájemci mohli objednávat jen v některých státech USA a maximálně po dvou kusech.

TIP: (R)evoluční nízkonákladový stavební materiál? Zase v tom má prsty Musk!

Nápad na vlastní tequilu Tesly se poprvé objevil v aprílovém tweetu šéfa podniku Elona Muska z dubna 2018. Musk v tomto tweetu napsal, že Tesla zbankrotovala a že jeho našli v bezvědomí obklopeného lahvemi „Teslaquily“.

Musk už v minulosti přišel s jednorázovými nabídkami neobvyklých produktů. Začátkem roku 2018 například jeho firma The Boring Company, zaměřená na stavbu tunelů, získala deset milionů dolarů prodejem plamenometů.

Vesnička Carnac v bretaňském departementu Morbihan doslova vrostla do historie. Nejenže je oblast díky příjemnému podnebí a blízkosti moře kontinuálně obydlena tisíce let, ale také její památky se navzájem fyzicky proplétají napříč milénii. Středověké a raně novověké domy, které tvoří jádro obce, vyrostly v těsné blízkosti řad menhirů a jejich zdi často vznikaly z kamenů vyrvaných z prastarých hrobek. V některých případech dokonce vztyčení obři posloužili jako dobrý základ, takže stěny příbytků „obalují“ kdysi posvátné kameny. 

Lidská víra tam dokonale zamrzla v čase: Pomníky náboženství, které se ztratilo v dávnověku, si nejprve přivlastnili Keltové a jejich druidi, kteří mnohé kameny sestavili do podoby soustředných kruhů. Římané v místě později vzdali hold svým bohům vlastními rytinami a vše dovršili křesťané, když vrcholky některých menhirů otesali do podob křížů a nad pohřebními mohylami vztyčili kostely. Propletenec idejí a vzpomínek na dávno minulé doby je jen málokde v Evropě tak silný jako tady. 

Kamenné aleje

Carnac si většina turistů neodmyslitelně spojuje s ohromnou alejí vztyčených balvanů. Nejpůsobivější lokality představují zejména tři pole osazená kameny pojmenovaná podle vesniček, jimiž procházejí: Le Ménec, Kermario a Kerlescan. Nejlépe dochovanou část prvního z nich ušetřila historie mizerného osudu coby základu pro stavbu domů, a jasně tam proto můžeme pozorovat záměr stavitelů. 

Skupina začíná kamenným kruhem s překlady, tzv. kromlechem, a směrem na severovýchod z ní vychází 11 megalitických alejí. Kameny jsou uspořádány na pásu širokém 100 metrů a dlouhém téměř kilometr, a to podle výšky: od čtyřmetrových obrů k trpaslíkům měřícím necelý metr. Ohromné „sousoší“ 1 099 balvanů opět zakončuje dnes už nerozeznatelný kromlech na východě. 

Kermario neboli „místo mrtvých“ je o něco menší: V deseti řadách s podobnými rozměry jako pole v Le Ménecu se tyčí 1 029 kamenů. A Kerlescan jich má ve 13 řadách celkem 555, s výškou do 4 metrů. Nedaleko se také nachází velká mohyla Le Manio nebo kruhová hrobka Cairn de Kerkado, na jejíž vchod o zimním slunovratu dopadají paprsky vycházejícího Slunce. Vznikla přitom už okolo roku 4 700 př. n. l.

Daleko za světem

Návštěvník může celým ohromným komplexem procházet a v němém úžasu upínat zrak k obzoru. Lze se pouze dohadovat, jaké rituály se před šesti tisíci lety v lokalitě odehrávaly. Archeologové se však shodují, že ať už šlo o jakékoliv náboženské obřady, měly co dělat s uctíváním duchů předků. Kamenné řady – a v Bretani jich v různém stupni zachovalosti najdeme desítky – obvykle slouží jako „ulice“ vedoucí živé k příbytkům zesnulých. Počítačová studie badatelů z University of Cambridge prokázala, že aleje obvykle směřovaly k vyvýšenému horizontu a symbolicky člověka odváděly za jeho svět, kam už oči nedohlédnou. 

TIP: Magická síla kamenů: Jaký příběh nám vyprávějí tajemné menhiry?

Místní kromlechy nejspíš představují svatyně, ale jistota nám opět chybí. Stojí převážně v níže položených bodech, zatímco ohromné kamenné „stoly“, tzv. dolmeny, zřejmě sloužily jako otevřené hrobky. S ostatky mrtvých si pak bezpečně poradily přírodní živly či zuby predátorů. Hrobky se často nacházejí na sousedících pahorcích, aby bylo od jedné vidět na druhou. A podle některých vědců se možná po staletí dědily mezi rodinnými klany, jež tvořily jeden kmen. 

Pamětník v krajině

Carnac každoročně přiláká na 600 tisíc návštěvníků, a především v létě se tedy vrátka v plotech okolo kamenných alejí zavírají, aby davy kameny nepoškodily. Na většinu ostatních pamětníků zašlých časů si však můžete sáhnout. K nejoblíbenějším místům, která lze navštívit a netísnit se přitom s dalšími turisty, patří obrovitý menhir Keorlac. Než do něj v 19. století udeřil blesk, tyčil se do výšky 12 metrů, ale i dnes představuje s 9,5 metru největší stojící kámen ve Francii. 

Dávní stavitelé vztyčili kolos o hmotnosti několika stovek tun na kopci vysokém 132 metrů, takže byl vidět na vzdálenost víc než 30 km. Dostat ho do vertikální polohy si nejspíš vyžádalo spolupráci několika kmenů nebo jediného mocného etnika, takže dával příchozím jasně najevo, kdo krajině vládne a jaké přízni bohů či duchů se těší. Ještě počátkem 20. století k menhiru přicházeli novomanželé, aby si o něj otřeli břicho, a zajistili si tak početné a zdravé potomstvo. 

Záhadní stavitelé

Otázkou zůstává, kdo byli tajemní stavitelé, kteří balvany vztyčili. Náboženství, jež se opíralo o kamenné obry, bylo rozšířené v Asii i v Africe. Nejlépe se však dochovalo na západě Evropy – snad právě proto, že nové vlny dobyvatelů a jejich kněží kameny nevyvrátily, ale naopak je začlenily do vlastní kultury. K nejzdatnějším architektům patřili nejspíš příslušníci tzv. kultury zvoncovitých pohárů, jež se před pěti tisíci lety rozšířila prakticky po celé Evropě i na sever Afriky. Nápad na vztyčování balvanů si však tito lidé pravděpodobně vypůjčili od mnohem starší civilizace, kterou asimilovali. 

Zmínění stavitelé si nebudovali trvalá sídla (přinejmenším se žádná nedochovala) a nejspíš se jednalo pouze o částečně usazené zemědělce. Je možné, že svá pole osívali a sklízeli, ale neobdělávali, a většinu letních měsíců raději se svými stády procházeli krajinou. Zjevně si však dobře uvědomovali pomíjivost života a věřili v moc předků, která ho mohla alespoň zčásti zlepšit. 

„Na trvalo“ stavěli jen hrobky s přilehlými pomníky, a to zjevně za cenu obrovských obětí a dřiny mnoha generací. Kameny těžili lokálně, ale přepravovat je na kopce a vztyčovat pomocí lan a náspů si jistě žádalo stovky rukou a dobrou organizaci – což je obdivuhodné už proto, že civilizační centrum se tehdy nacházelo ve Středomoří a západní Evropa stále představovala jakýsi „zapadákov“ s chladným podnebím a nejspíš jen s desítkami tisíc obyvatel. 

Merlinova kouzla

Gigantické kameny čnící k nebi budily pozornost za všech časů a jejich původ i účel se staly předmětem bádání bezpočtu učenců. Středověk je pokládal za dílo obrů či nadpřirozených sil, novověcí badatelé zas přemýšleli o náhodném zásahu přírody. Diskuse se vedla také o jejich stáří: Jedni je přisuzovali Římanům, jiní Galům. Podle nejznámějších bretaňských legend jsou megalitické řady v okolí Carnacu římskými legiemi, které nechal zkamenět čaroděj Merlin, případně hordy pohanů zakleté svatým Corneliem. 

Ženám, jimž se nedařilo otěhotnět, se doporučovalo sklouznout po některém z kamenů, namazat se medem, olejem a voskem a přespat mezi řadami, případně se balvanů dotýkat klínem. Děti nabité jejich magickou silou měly být zdravé a silné. Megalitům se ovšem připisují i jiné zázračné schopnosti: Například tak jako se o Kamenném pastýři u českých Klobuk tvrdí, že se pomalu blíží k místnímu kostelu, carnacké řady se prý zas o vánoční půlnoci chodí koupat do moře.

Fantazie na dosah

Zdaleka nejvíc příběhů však kameny provází díky artušovským legendám, jež se ohromně rozvinuly v pozdním středověku a ovlivnily celou rytířskou kulturu západní Evropy. Tehdy bylo příhodné mít po ruce záhadné objekty, jež se jaksi neurčitě pojily s pohanskou minulostí. 

Nedaleko Carnacu tak můžete navštívit například hrobku čaroděje Merlina. Pokud však čekáte masivní stavbu ukrytou v mlžném hvozdu, budete zklamáni. Mohyla se nachází v turisticky populární oblasti Paimpontu, jenž má být oním legendárním lesem Brocéliande, kde se mytická dobrodružství odehrávala. V zemědělském regionu, asi 40 km od bretaňské metropole Rennes, však narazíte pouze na menší prosvětlený lesík, jakých je v českých údolích nespočet. 

TIP: Záhada rozluštěna: Archeologové vystopovali původ balvanů ze Stonehenge

O něco víc vaši fantazii možná zjitří „údolí bez návratu“, kde vyvěrá pramen obložený kameny: Právě u něj prý víla Viviane Merlina okouzlila a uvěznila ho v „devíti kruzích vzduchu“. Objevit zřídlo je mnohem těžší než v případě hrobky, a setkáte se tak s podobně naladěnými hledači snů a příběhů, jimž jsou místa plná turistů cizí. Zakletého mága nejspíš nenajdete, ale přinejmenším si můžete sáhnout na jeho trůn – zlatě natřený strom u malého vodopádu, osazený v roce 1991 výtvarníkem Françoisem Davinem. 

Totenkopf má oproti ostatním divizím SS zcela odlišný původ, a to v oddílech určených k ostraze koncentračních táborů. Její kořeny lze vystopovat až do roku 1933, kdy se šéfem lágru v Dachau stal SS-Oberführer Theodor Eicke. Ten ihned zpřísnil dohled nad vězni a na popud říšského vůdce SS Heinricha Himmlera začal pracovat na reorganizaci systému stálých strážních jednotek pro koncentrační tábory.

Policisté v čele

Světlo světa tak spatřily útvary zvané SS-Wachverbände. Za to se Eicke 30. ledna 1934 dočkal povýšení na SS-Brigadeführera a jeho hvězda dále stoupala, když se v červnu téhož roku významně podílel na noci dlouhých nožů – osobně se totiž zapojil do popravy velitele SA Ernsta Röhma. Za tuto „zásluhu“ obdržel hodnost SS-Gruppenführera i funkci inspektora koncentračních táborů a strážních oddílů SS.

Eicke mohl díky svému postavení a vlivu začít v rámci SS budovat jakousi soukromou armádu, přičemž výcvik nových strážných se odehrával přímo v Dachau. Řadoví příslušníci pocházeli většinou z SA a Allgemeine-SS (složka Schutzstaffel sdružující řadové členy, kteří nebyli součástí některé z ozbrojených formací), důstojníci se rekrutovali většinou z policistů. Na jaře 1936 byly strážní oddíly přejmenovány na SS-Totenkopfverbände a Eicke pod jejich hlavičkou zahájil též formování vyloženě bojových útvarů.

Jednotky z koncentráků

Jednotlivé standarty (formace odpovídající zhruba pluku) byly postupně založeny a dislokovány přímo v táborech: 1. standarta „Oberbayern“ vznikla v Dachau, 2. standarta „Brandenburg“ v Oranienburgu, 3. standarta „Thüringen“ v Buchenwaldu a 4. standarta „Ostmark“ v Mauthausenu. Ve srovnání s disciplinovanou SS-Verfügungstruppe (předchůdkyně Waffen-SS) byly tyto jednotky nicméně považovány za podřadné.

Zatímco začlenění do Verfügungstruppe totiž vypovídalo o výjimečných vojenských schopnostech daného muže, u Totenkopfverbände byly morální i odborné kvality příslušníků mnohdy pochybné. Eicke však měl se svými oddíly velké plány a postupně z nich vyřadil nejslabší členy, čímž úroveň sboru částečně zvýšil. Přesto se stále jednalo o pouhé útvary vnitřní ostrahy disponující druhořadou výzbrojí.

Krvavá premiéra

Přes tyto nedostatky se standarty „Oberbayern“, „Thüringen“ a „Brandenburg“ v září 1939 zapojily do polského tažení. Nešlo ani tak o boj jako spíše o potlačení odporu „nežádoucích osob“ v týlu. Eickeho muži asistovali nechvalně proslulým Einsatzgruppen při shromažďování Židů a jen samotný pluk „Brandenburg“ v okolí Bydhoště popravil za pouhé dva dny na 800 „podezřelých“ Poláků. Důstojníci Wehrmachtu si po návratu do Německa na otřesné chování smrtihlavů stěžovali, ale bez jakýchkoliv výsledků.

Ačkoliv se oddíly SS v Polsku příliš nevyznamenaly, Hitlera nadchla jejich loajalita, neústupnost a snaha útočit bez ohledu na ztráty. Namísto dosud uvažované jediné divize Waffen-SS tak vydal pokyn postavit hned tři. Zároveň měla armáda zrušit kvantitativní omezení odvodů do Schutzstaffel, aby nové jednotky mohly rychle získat co nejvíce členů.

Diktátor už totiž plánoval přepad Beneluxu i Francie a Himmler si hodlal z předpokládaného vítězství ukousnout kus slávy také pro SS. Kvůli nedostatku času na zformování nových svazků od nuly se rozhodl proměnit právě strážní oddíly v regulérní bojovou formaci a v listopadu 1939 se oficiálně zrodila motorizovaná divize SS Totenkopf. Na počátku sestávala asi ze 6 500 mužů, které během následujícího roku posílili další esesmani posbíraní z různých jednotek.

V roce 1982 vznikla v USA firma Space Industries Inc., která představila projekt jednoduché ministanice ISF alias Industrial Space Facility pro provádění pokusů a průmyslovou výrobu. Za projektem stál mimo jiné Max Faget, konstruktér prvních amerických pilotovaných lodí Mercury a Gemini. Stanice měla mít tvar válce o délce 10,67 m a do vnitřního objemu 71 m³ by pojala až 11 tun experimentů. Sluneční panely měly dodávat 20 kW energie a třicetimetrová tyč se závažím by díky gravitačnímu gradientu zajišťovala trvalou stabilizaci komplexu.

Space Industries podepsala v roce 1984 dohodu s NASA o poskytnutí 2,5 letu raketoplánu. Jeden měl sloužit k vynesení stanice, další tři mise by ISF navštívily a vyměnily by přístrojové vybavení nebo přivezly či odvezly materiál. Proto se počítaly jen za „polovinu“: Na oběžnou dráhu mohly dopravit i další náklad, takže návštěva ISF představovala jen jeden z úkolů mise.

Jenže v lednu 1986 havaroval krátce po startu z Floridy Challenger, což znamenalo tvrdou ránu pro mnohé plány na uplatnění této techniky. Prezident Ronald Reagan dokonce zakázal komerční využití raketoplánů, a řada projektů tak musela skončit. Stanice ISF kupodivu přežila a dál se počítalo se startem v rozmezí let 1989–1992. Manažeři projektu totiž zákaz komerčních nákladů šikovně obešli tak, že nabídli NASA spolupodílnictví. Start by byl tudíž plně v režii kosmické agentury, jež mohla mít podíl na případném zisku.

Chceme, nechceme, chceme, nechceme…

Jenže důvěra trhu v programy spojené s raketoplány poklesla. Nešlo o technickou spolehlivost letounů, jen náhle nebylo jasné, která zařízení se na jejich palubu dostanou a která nikoliv. Díky technologickému pokroku navíc začaly pozemské výrobní technologie dohánět ty kosmické a mnohé do té doby nereálné produkty vznikaly nesrovnatelně levněji v podmínkách gravitace. 

Nicméně v lednu 1988 nařídil Poradní výbor Bílého domu americké vesmírné agentuře pronajmout si ISF na pět let od roku 1991, a to za 140 milionů dolarů ročně. NASA měla získat 70 % kapacity zařízení, zbývající část by byla k dispozici přímo firmě Space Industries a jejím zákazníkům. Agentura příkaz rozporovala s tím, že po podobné službě nepanuje poptávka.

Už v únoru 1988 však provedla otočku o 180°, a dokonce vypsala výběrové řízení na „Commercially Developed Space Facility“ neboli „komerčně vyvinutou kosmickou stanici“. Podmínky byly jako šité na míru projektu ISF, ať již rozměry, výkonem, či cenou. Jenže o měsíc později bylo zas všechno jinak: Kongres nařídil práce na zmíněném projektu zastavit. Ve znamení podobných veletočů se pak nesl celý následující rok, což na důvěře investorů a potenciálních zákazníků příliš nepřidalo.

Definitivní tečku za programem ISF učinil duben 1989, kdy NASA oznámila, že drtivou většinu zvažovaných experimentů dokáže provést při dlouhodobých letech raketoplánů – jinými slovy dedikovanou laboratoř zatím nepotřebuje. Situaci lakonicky shrnul bývalý astronaut Joe Allen, který v té době pracoval ve Space Industries: „V projektu vystupovalo příliš mnoho kuchařů, a recept tak nikdy nebyl hotový.“

Na samotce u Miru

Když se rodily plány na sovětskou orbitální stanici Mir, figuroval mezi nimi i záměr vypustit dvacetitunový modul TME. Netvořil by trvalou součást komplexu, ale létal by po samostatné dráze a jednou za několik měsíců by se k Miru připojil. Toto „samotářství“ mělo jednoduchý důvod: Kosmonauti na stanici představují rušivý element, neboť se odrážejí od jejích stěn, a na palubě navíc běží klimatizace i další systémy zajištění životních podmínek apod. TME měl v množství několika tun ročně vyrábět polovodiče, skla pro optickou potřebu a farmaceutické preparáty. Jednalo by se o skutečný prototyp „kosmické továrny“. 

U obří – a nikdy nerealizované – stanice Mir 2 se počítalo s modulem TMP o hmotnosti 100 tun, který už se měl stát opravdovou vesmírnou továrnou. U něj se předpokládala produkce v řádu desítek tun ročně, takže můžeme mluvit o reálné průmyslové výrobě.

Když na Kristallu rostly krystaly

I když byl TME později zrušen, myšlenka „kosmické továrny“ v programu Mir přetrvala. Modul 77KST (nebo také CM-T či 11F77T), známý především pod názvem Kristall, nesl celou řadu zařízení na zpracování surovin. Když v květnu 1990 startoval do vesmíru, sovětská média psala, že ročně vyprodukuje zhruba 100 kg materiálu. Šlo ovšem o pouhé zbožné přání, protože nikdy nepokročil ze zkušebního provozu do masové výroby.

TIP: Těžaři míří do vesmíru: Vědci chtějí podstatnou část Sluneční soustavy chránit

Uvádí se, že i malé množství vzácných slitin a čistých krystalů vyprodukované v Kristallu v 90. letech mělo vyšší hodnotu, než jaké dosáhly náklady na provoz stanice. Těžko soudit, zda se jednalo o pravdivé, nebo účelové tvrzení, přičemž mělo jen ospravedlnit pokračování pilotovaného kosmického programu v době hluboké hospodářské krize. Vzniklé materiály totiž neputovaly na volný trh, ale navzájem si je mezi sebou „přeprodávaly“ sovětské podniky. Cenu tak bylo možné upravit „dohodou“, což ovšem také mnohdy znamenalo „podle potřeby“.

Ústup a návrat továren

Změnila se doba, doprava nákladu do vesmíru výrazně zlevnila – a přesto se s průmyslovou kosmickou výrobou už příliš nepočítá. Důvod jsme naznačili výše: Technologie a věda pokročily natolik, že již nepotřebujeme využívat unikátní vlastnosti mikrogravitace. Nicméně na vesmírné továrny se nezapomnělo. Budoucnost aktuálně patří 3D tiskárnám schopným operativně „vyrábět“ potřebné nástroje či náhradní díly. A pokud se vize Jeffa Bezose stanou realitou, pak příští roky patří i skutečným kosmickým továrnám.

Od sedmdesátých let se v mnoha materiálech a výrobcích používají bromované zpomalovače hoření (BFR, podle anglického Brominated flame retardants). Jsou to organické sloučeniny bromu, které zpomalují hoření a zvyšují tím požární bezpečnost. Problém je ale v tom, že tyto látky jsou toxické. Nebezpečné je především jejich dlouhodobé působení, hlavně během těhotenství. Zároveň jsou schopné dlouhodobě přetrvávat v prostředí a hromadit se v něm.

Jedna skupina těchto látek, polybromované difenylethery (PBDE), narušují fungování lidských hormonů a například v Kanadě byly zakázány v roce 2008. Na mnoha místech se ale stále používají předměty starší výroby, v nichž jsou ještě tyto zpomalovače hoření hojně obsažené.

TIP: Chemikálie v životním prostředí: Sobí trus obsahuje zpomalovače hoření

Potvrzuje to i nový výzkum týmu kanadského výzkumného centra Canadian Light Source (CLS), který vedl Peter Blanchard. Výzkumníci použili tvrdé rentgenové záření synchrotronu, tedy kruhového urychlovače částic, s nímž analyzovali 20 vzorků prachu z domácností v oblasti Newfoundlandu.

Svým výzkumem také prokázali, že tímto způsobem je možné detekovat bromované zpomalovače hoření v domácnostech, a také to, že je touto metodou možné rozlišovat mezi bromovanými zpomalovači hoření a dalšími látkami, které obsahují brom. Toxické látky s bromem jsou podle všeho stále problémem, který ohrožuje velké množství lidí.

Milovníkům sjezdového lyžování toho Dánsko příliš mnoho nenabízí. Nevyšším přírodním vrcholem země je 160 metrů vysoký kopec Møllehøj, vedle kterého i brněnský Špilberk (270 metrů) vypadá jako hora. V zemi Hamletově ale naštěstí platí, že nejde-li Dán k hoře, musí hora k Dánovi.

Onou „horou“ je v tomto případě CopenHill – sjezdovka vybudovaná na střeše teplárny a elektrárny v samém středu Kodaně, která milovníkům lyžování nabízí 500 metrů dlouhou trať.

Nápad vybudovat sjezdovku v centru města vznikl již v roce 2002 v architektonickém studiu PLOT. Architekti tehdy počítali s vybudováním sjezdovky na střeše nákupního centra. Projekt sice nebyl nikdy realizován, jeho myšlenka ale nezmizela.

Deset let poté ji oživilo architektonické studio Bjarke Ingels Group (BIG) v rámci projektu na výstavbu zařízení na zpracování odpadu. Spalovna, teplárna a elektrárna Amager Bakke (známá také jako Amager Slope nebo CopenHill) byla otevřena v březnu 2017 a ročně zpracuje okolo 400 tisíc tun komunálního odpadu. Po technologické stránce jde o učiněný skvost a 85 metrů vysoká spalovna je považována za nejčistší na světě.

Vedle své primární funkce ale spalovna nabízí i pořádnou porci zábavy – vedle celoročně využitelné umělé sjezdovky i s vlekem, zde návštěvníci najdou běžecké trasy, workoutová hřiště a nejčerstvěji i obří lezeckou stěnu. Chvíle odpočinku pak lze strávit v restauraci s kavárnou na vrcholu „kopce“.

Chřipku můžete kvůli ne vždy zcela jasným příznakům snadno zaměnit za jiné onemocnění, stejně jako jí přisoudit řadu vlastností, které ve skutečnosti nemá. Zároveň se chřipkou běžně nazývají stavy, které však s chřipkovým virem nemají mnoho společného. Všechny tyto faktory způsobily, že se kolem chřipky točí řada mýtů, jež úspěšné vyléčení komplikují a mohou způsobit, že tuto nebezpečnou chorobu podceníte – a pak se budete divit. 

1. Hlavně pěkně v teple

Čím nižší je vlhkost prostředí, tím více vlhkosti obsahuje aerosol vašeho kýchnutí. A tím dál mohou přenášené viry doletět. Suchý vzduch také přesušuje vaše sliznice, a brání jim v efektivním zachycování putujících virů. Z jediného exempláře se po čtyřiadvaceti hodinách množení může stát 16 milionů jedinců. Teplota místnosti, ve které stonáte, by tedy měla odpovídat běžnému provoznímu optimu. Myšlenka, že nemocným pořádně osolíte termostat, není šťastná. Výsledkem přetopené místnosti je totiž jen suchý vzduch, který jim dýchání rozhodně neusnadní.

2. Univerzální lék?

Vitamín C má se skutečnou léčbou chřipky jen pramálo společného. Pochopitelně, že dostatek všech vitamínů je důležitý jako prevence většiny onemocnění. Ale když už jednou chřipku máte? Zvýšené dávky „céčka“ vám souboj s nemocí už nevyhrají. I když zahájíte frontální útok, při kterém nasadíte céčko v prášku a budete k tomu přikusovat citron, lépe vám nebude. Tělo si totiž nevezme žádného vitamínu o mnoho víc, než dokáže aktuálně zpracovat. Nadbytečné látky v lepším případě vyloučí. Se zbytečnou  přemírou vitamínu C ve formě surové šťávy si můžete spíš poškodit zubní sklovinu, rozhodit zažívání nebo uhnat alergickou kopřivku. Mimochodem, dosud žádná vědci řízená studie neprokázala, že by vitamín C proti chřipce nějak zázračně působil.

3. Antibiotika jako těžký kalibr?

Komu se chce doma ležet týden nebo dva s chřipkou? Nikomu! A protože všichni dobře vědí, že nejtěžší ráží v běžné výbavě lékáren jsou antibiotika, dožadují se jich pacienti i na léčbu chřipky. Jenže chyba lávky. Chřipka je onemocnění virového původu, tudíž se antibiotiky, která zabírají na bakteriální infekce, léčit nedá. Antibiotika vám v případě chřipky nepomohou, jen vám huntují už tak podlomené zdraví. Jistě, čas antibiotik při chřipce může nadejít – zvláště když nedodržíte doporučované klidové podmínky, a přiberete si ještě třeba zápal plic.

4. Kde všude se schovávají?

Vzhledem k velikosti viru je dost těžké poznat, kde všude jsou. Pokud přistanou na hladkém a suchém neporézním povrchu, dokážou tu přežít až osmačtyřicet hodin, na šatstvu potom kolem dvanácti. Tedy dost dlouho na to, aby je někdo jiný nabral. Riziko tak svým způsobem může představovat kniha, kterou nemocný čte, televizní ovladač, který používá, nebo chumel posmrkaných kapesníků pod polštářem. Postačí, když si budete dál mýt ruce a obličej jako normálně. Virus vám stejně může ve 30 % případů předat někdo, kdo se zatím jeví zdravý a bez příznaků. Nejspíš proto, že o své nemoci ještě neví.

5. S nakaženým jako s malomocným?

Nakaženému ruku podat můžete, a pokud mu podáte hrnek horkého čaje, bude nejspíš za trochu toho lidského kontaktu rád. Primární forma přenosu chřipkových virů je totiž v kapénkové infekci, tedy ve formě nepatrných částeček slin a nosního sekretu. Do okolí je uvolňujete hlavně během kýchání a kašlání, kdy z vás tenhle aerosol obohacený o viry vyráží rychlostí přesahující sto kilometrů v hodině. Účinný dolet je kolem osmi až dvanácti metrů. Teprve když se přenášené viry trefí do vašeho nosu nebo sliznice oka, může dojít k pokusu o invazi. Výhoda je ale na vaší straně. Takže pokud si pacient odmítá při kašli dávat před pusu ruku nebo kapesník, izolaci si nejspíš opravdu zaslouží. Jinak se jej ale bát nemusíte.

6. Chřipka není levná

Počet omluvených dnů, které stráví američtí žáci doma s chřipkou místo ve škole, činí dohromady 60 milionů. A pokud jde o dospělé a počet dnů, které ročně promarodí doma? Dalších 50 milionů. Prakticky každý Američan stráví v hrubém průměru čtyři dny léčbou chřipky. Ztráta pracovní produktivity pak podle Centra pro prevenci šíření chorob (CDC) ročně vystoupá na 9,7 miliardy dolarů. Pokud se budeme bavit o ušlé mzdě, přijde chřipka každý rok Američany na 15 miliard dolarů a léčba včetně hospitalizací kritických případů na dalších 10,4 miliardy dolarů.

TIP: Přechozená chřipka: V krajním případě můžete dát všanc i svůj život

Spojené státy americké bohužel vedou i v dalších oblastech. Tato země například dosahuje rekordního počtu chybné medikace. Ano, doktoři tu rádi vyslyší nesmyslná přání pacientů, pokud si za ně sami připlatí. A výsledek? Na chřipku se zde ordinují antibiotika až v 60 % zaznamenaných případů. Pacienti v USA během chřipek také ve velkém užívají nejrůznější doplňky stravy a neregistrovaná léčiva, která jim údajně mají pomoci. Jen z jejich ceny mrazí: Je to pět miliard dolarů ročně. V zemi, kde každoročně opakovaně onemocní 5–20 % obyvatel, je chřipka zlatý důl pro podnikání.

7. Jsem silnější než nějaká chřipka!

Rázný přístup a zápal pro věc se jistě cení, ale v případě chřipkového onemocnění opravdu namístě není. Snaha vytlačit ze sebe chřipku sportovním výkonem je vyloženě špatným krokem. I když si to možná neuvědomujete, během infekce jste opravdu silně oslabení. A pokud spotřebujete veškerou dostupnou energii na běh nebo posilovnu, ponecháváte tím své tělo naprosto bezbranné. Fyzická námaha je jen pozvánkou pro další, nebezpečnější a život ohrožující komplikace. Šetřete se a nabírejte sílu. I když jindy zvládáte maraton, běh s chřipkou by mohl být váš poslední. Podobně nešťastný nápad je nechat chřipku vyhladovět. Ne, tohle opravdu není čas na půst. 

Procesy na Slovensku se od těch českých do určité míry lišily, neboť souzení luďáků probíhalo na základě nařízení Slovenské národní rady a dekrety prezidenta Beneše přitom nehrály žádnou roli. Zmíněné nařízení zavádělo do praxe tři stupně revoluční justice: Národní soud, okresní lidové soudy a místní lidové soudy.

Národní soud se sídlem v Bratislavě měl za úkol stanovit vinu nejvýše postavených reprezentantů Slovenského státu, tedy prezidenta, ministrů či vůdců režimních organizací, okresní a místní lidové soudy pak posuzovaly „menší ryby“ na regionální a lokální úrovni.

Vedle domácích provinilců se retribuční soudnictví zaměřovalo také na činnost cizích státních příslušníků, kteří během války působili na Slovensku – například na německé důstojníky či diplomaty.

Defilé vrahů a násilníků

Slovenské hledání poválečné spravedlnosti rozhodně nemělo povahu krvelačného zúčtování s minulostí. Méně exponovaní ministři luďáckého režimu často vyvázli pouze s několikaletým vězením, o řadových poslancích ani nemluvě. Daleko více si „zavařili“ lidé, kteří se přímo podíleli na plánování perzekucí či na jejich realizaci.

Dodnes diskutabilním rozsudkem smrti a následnou popravou zastřelením skončil život Jána Šmigovského, velitele vojenské posádky v Nitře, která se pod jeho velením odmítla přidat k povstání. Už méně kontroverze vyvolal rozsudek nad posledním velitelem Hlinkových gard Otomarem Kubalou, známým nacisticky orientovaným politikem a oblíbencem Němců. Za zločiny na východní frontě byl popraven setník (ekvivalent kapitána) Ladislav Kleinera. Ten se v srpnu 1942 zúčastnil výpravy proti běloruské obci Maloduš, kde jeho vojáci v odvetě za partyzánský útok zavraždili patnáct civilistů.

Trest smrti neminul ani gardisty Jozefa Gašparíka, Heliodora Gombarčíka a Michala Gombárika. Všichni tři si libovali v mučení Židů a politických vězňů, v některých případech zcela nechutným způsobem. Stejné zvrhlosti se staly příčinou popravy teprve třiadvacetiletého Františka Knollmayera. Ten se až příliš vžil do role neomezeného pána židovského koncentračního tábora v Seredi a jeho krátkou anabázi, provázenou znásilňováním mladých Židovek a bezhlavým bitím vězňů, museli dokonce rázným zásahem ukončit samotní Němci. Za perzekuci Židů stihl nejvyšší trest známého „židovského krále“ Antona Vaška, který měl na ministerstvu vnitra odpovědnost za praktické vykonávání protižidovské politiky.

Nikoho nepřekvapil ani stejný osud Vojtěcha Tuky, bývalého slovenského premiéra, ministra zahraničí a jednoho z hlavních iniciátorů slovenského holokaustu. Diskuze vyvolaly snad jen okolnosti samotné exekuce, neboť na smrt nemocný stařec téměř nevnímající své okolí musel být na popraviště k smrti oběšením přivezen na nemocničním lůžku. V Bratislavě skončili na šibenici i tři vysocí představitelé německé říše na Slovensku – vyslanec Hanns Elard Ludin, velitel okupačních vojsk Hermann Höfle a poradce pro řešení židovské otázky Dieter Wisliceny. 

Popravený prezident

Jednoznačně největší pozornost v zemi vyvolal „proces procesů“ – přelíčení s Jozefem Tisem, Alexandrem Machem a v nepřítomnosti souzeným Ferdinandem Ďurčanským, které probíhalo od prosince 1946 do dubna 1947. Proces měl především díky Tisově osobě současně trestněprávní i politickou dimenzi. Na jedné straně stál před soudem politik objektivně odpovědný za dění ve Slovenském státě – koneckonců v něm vedle prezidentské funkce úřadoval i jako vůdce HSLS, vrchní velitel armády a nejvyšší představitel Hlinkovy gardy. Na straně druhé čelil obvinění katolický kněz a živý symbol slovenské státnosti, který v očích částí slovenské veřejnosti reprezentoval vrchol národní emancipace.

Tisovu popravu 18. dubna 1947 proto provázely mnohoznačné interpretace, podle kterých mělo jít o „útok na církev“, o „politickou svévoli komunistické justice“ či o „českou pomstu“ za 14. březen 1939. Mezi Tisovými příznivci koloval i údajný výrok prezidenta Beneše, dle něhož „Tiso musí viset“. 

TIP: Pohaslá hvězda Davidova: Holocaust slovenských židů

Přes nespornou snahu československých úřadů přivést nazpět do země i ty aktéry luďáckého režimu, kteří počátkem roku 1945 uprchli do ciziny, se tyto aktivity nesetkaly vždy s úspěchem. Ministři Ferdinand Ďurčanský a Štefan Haššík společně s nacistou Franzem Karmasinem oprátce unikli a zbytek života prožili v německém, respektive americkém exilu. Celkem se na retribučních soudech na Slovensku až do konce jejich působnosti v prosinci 1948 projednávalo téměř čtyřicet tisíc kauz, v nichž bylo odsouzeno přes osm tisíc osob. Tribunály vynesly celkem šedesát pět rozsudků smrti, které ale díky prezidentským milostem došly naplnění „pouze“ ve dvaceti devíti případech. 

Už v brzkých jarních dnech se v prohřátých vodách tůní, jezírek, příkopů a louží odehrává rozmnožování řady našich obojživelných tvorů. K těm méně nápadným patří i čolci horští (Ichthyosaura alpestris) – jeden ze sedmi druhů čolků, které se u nás vyskytují. 

Nápadní i nenápadní samečci

Drobní čolci horští už v březnu nebo začátkem dubna opouštějí své zimní skrýše a až do června žijí ve vodě. Jejich kůže se přizpůsobuje pobytu v mokrém živlu: narůstají jim blány mezi prsty a vytváří se hřbetní a ocasní lem, který jim usnadňuje plavání. Pod vodou vydrží „na zadržený dech“ několik minut. Poté se svižnými pohyby olemovaného ocásku vydají k hladině nadechnout. 

Samečci horských čolků patří mezi našimi druhy bezesporu k největším parádníkům. Během čtrnácti dnů od vstupu do vody se na své námluvní tance „odívají“ do pestrého svatebního šatu. Hřbet a boky se jim zabarvují do modra, v bílém pruhu na boku jsou černě tečkovaní, bříška a spodní část hrdla mají křiklavě oranžová. Tečkování lze pozorovat i na nožkách. Ze shora ale zůstávají stále poměrně nenápadní, aby unikli pozornosti predátorů. 

Varování oranžového hrdla

Samičky, které dosahují délky až dvanácti centimetrů, si na rozdíl od svých protějšků udržují dokonalý maskovací kabát. Žádnou „parádu“ si nemohou dovolit, pokud si chtějí zachovat maximální šance na splnění nejdůležitějšího životního úkolu – kladení vajíček. Neznamená to ovšem, že jsou stále naprosto stejné. Dokážou se totiž do určité míry barevně přizpůsobit okolním podmínkám. Mohou být světlejší nebo tmavší a maximálně tak splynou s okolím. Proto najdete jak jedince šedo-modré, tak i hnědo- nebo zeleno-šedé. 

Bříška a hrdla ale mají samičky také křiklavě oranžová. V případě napadení má tato výrazná barva sloužit oběma pohlavím jako poslední možnost varovat útočníka. Signál jej má upozornit, že při spolknutí zamýšleného sousta se mu do žaludku dostane i jedovatý kožní sekret, který čolci produkují. 

Od zásnub až po „pubertu“

Během námluv se samečci, kteří dorůstají 8–9 centimetrů, snaží upoutat pozornost samic zásnubním „tancem“. Připlavou k samičce a nastaví k její hlavě ohnutý barevný ocásek, jímž jemně chvějí. Navíc při tom vypouštějí do vody svůj „parfém“ – vonné látky, které mají na potenciální partnerku působit také přitažlivě. Úspěšný nápadník předá na konci námluv samičce svůj spermatofor (pouzdro obsahující spermie) s jehož pomocí dojde k oplodnění vajíček. 

Samička klade vajíčka jednotlivě. Pokud má možnost, zabalí každé do listu nebo kousku vegetace. Osm milimetrů velké larvy se líhnou po dvou týdnech. Jejich vývoj v mladé čolky trvá přibližně tři měsíce a k rozmnožování jsou připraveni ve věku tří let. Na rozdíl od pulců narůstají čolkům nejprve hrudní nožky, zadní se vyvíjejí později. Než dospějí, jsou larvy přizpůsobeny i k dýchání pod vodou. K tomu jim slouží vnější keříčkovité žábry. Ke konci léta prochází jejich tělíčka řadou složitých změn. Především vznikají plíce a zanikají vnější žábry. Sílí tělo i končetiny, aby byl mladý čolek schopný přežívat na souši.

Milovníci čistého prostředí

Po zbytek roku žijí dospělí čolci mimo vodu skrytým životem a rychle ztrácejí své svatební vybarvení. Mají rádi vlhko, a proto přes den vyhledávají úkryt pod kmeny, kameny, kořeny, v listí nebo v mechu. Aktivní jsou převážně v noci, kdy loví hmyz. V říjnu se pak pomalu začínají připravovat na přezimování.

Čolci i jejich larvy mají spoustu nepřátel, například potápníky, larvy vážek a dravé ploštice. Nejvíce je ale ohrožuje chemizace, znečištění průmyslem a civilizací a také úbytek vhodných vodních biotopů. 

Méně jedovaté, ale rychlejší samičky

Schopnost unikat predátorům patří k základním dovednostem většiny živočichů. Reakce na setkání s útočníkem se značně liší nejen mezi jednotlivými živočišnými druhy, mohou ji ovlivnit i vnější faktory. U čolků horských byla provedena studie (autoři Polcak a Gvozdik) zkoumající změny chování při napadení v závislosti na okolní teplotě (teplota těla čolků je závislá na teplotě prostředí).

TIP: Žádné dobré zprávy: Unikátní velemlok čínský je na pokraji vyhubení

Čolci volí mezi dvěma obrannými reakcemi: útěkem nebo naopak strnulostí doprovázenou vyloučením toxického sekretu. Ukázalo se, že při vyšších teplotách je častější reakcí útěk a samci volí ústup častěji než samičky. Pokud ale prchá samička, dokáže být rychlejší než samec, což odborníci vysvětlují tím, že spotřebuje méně energie na tvorbu jedovatého sekretu. Samičky jsou tedy méně jedovaté, ale uspoří více energie na aktivní útěk. Rozdílná teplota ovšem na samičky prakticky nepůsobila; ovlivnila výhradně chování samců.