K mnoha partiím naší přírody se vážou dávné pověsti, většinou inspirované zdánlivě nevysvětlitelnými úkazy a jevy. Některé obzvlášť tajemné nebo pitoreskní útvary byly přičítány na vrub nadpřirozeným silám, nejčastěji „pekelným“, o čemž svědčí i četná lidová pojmenování. Stačí připomenout jihočeskou Čertovu stěnu, bizarní Čertovu zeď u Českého Dubu nebo „kostrbatou“ krajinu středočeské Čertovy hrbatiny s Čertovým břemenem. Vedle čertů a dalších pekelníků však našim horám vládli – alespoň v dávných pověstech a legendách – také duchové s mnohem „lidštější tváří“. 

Poťouchlý duch Krkonoš 

Nekorunovaným králem mezi pomyslnými vládci českých hor je nepochybně krkonošský Krakonoš. V mysli našich se předků se zrodil už ve středověku – původně jako Rýbrcoul (z německého Rübezahl), ale už z hloubi 19. století slyší i na pěkné české jméno Krakonoš. Kde bylo třeba, tam Krakonoš pomáhal, ale pokud přišel na nějakou levotu, neváhal ukázat svou přísnější tvář. V trestech a napomenutích býval vesměs spravedlivý, většinou však spíš poťouchlý než krutý.

S Krakonošem se v nejrůznějších podobách a souvislostech setkáme samozřejmě především v Krkonoších a blízkém okolí, vzácněji pak i na místech, kde bychom stopy po vládci hor už asi nehledali – socha Krakonoše například poněkud kuriózně shlíží i na návštěvníky západočeských Mariánských Lázní.

„Majetek“ na horách i v údolí

V Krkonoších se s Krakonošovým jménem setkáme už pod vrcholkem naší nejvyšší hory Sněžky. Příkrý sráz tam brázdí nápadné skalní žlaby, vyhloubené kamennými lavinami (murami) a sbíhající se v hlubině Obřího dolu. Při troše obrazotvornosti připomínají prsty na ruce, což bylo inspirací k pojmenování tohoto místa Krakonošova rukavice. Mezi přírodovědci je však více ceněna protilehlá partie Studniční hory, mimořádně bohatá na horskou květenu a proto nazývaná Krakonošova zahrádka. 

Coby přísně chráněné území není Krakonošova zahrádka veřejnosti přístupná, což ovšem neplatí třeba o Krakonošově údolí, jímž prochází frekventovaná silnice k Malé Úpě a Pomezním Boudám. Údolním zářezem je i Krakonošova strouha ústící do Labe pod Špindlerovým Mlýnem a k oblíbeným cílům turistických vycházek z Harrachova patří též Krakonošova snídaně – příjemné a svěží zákoutí v hlubokém údolí Mumlavy.

Kazatelna a klenotnice 

Krakonošovo jméno nese v Krkonoších i spousta kamenných přírodních hříček. Rekordmankou mezi nimi je s nadmořskou výškou 1 490 metrů Krakonošova kazatelna – žulové skalisko, vystupující přímo na polské hranici nad strmou stěnou Sněžných jam. 

Součástí údolního srázu Labského dolu je zase zdaleka nápadný skalní výčnělek Krakonošova hlava, zatímco nedaleká Krakonošova klenotnice – těsná jeskynní sluj opředená pověstmi o Krakonošových pokladech – je před zraky návštěvníků dokonale ukryta. 

Útvary ve skalním městě 

Celou plejádu poztrácené Krakonošovy výbavy však najdeme i mimo naše nejvyšší pohoří, například v pískovcovém Adršpašsko-teplickém skalním městě na Broumovsku. V zimě tudy mnoho turistů nechodí, ale i v tomto období se zdejší skalní scenérie a romantická zákoutí vyznačují neopakovatelným půvabem. Sněhový lem totiž zvýrazňuje kontury mnohých útvarů, které bychom jinak asi minuli bez povšimnutí. Patří k nim i rozličné kamenné kuriozity na „Krakonošovo téma“, vystupující při značených trasách.

Tak například k nejštíhlejším skalním věžím, dominujícím Anenskému údolí, patří Krakonošovo párátko, o zřejmých problémech s chrupem svědčí i poněkud „vykotlaná“ Krakonošova stolička. Sportovního ducha pak prozrazuje Krakonošův míč – bachratý balvan zaklíněný v temné soutěsce – a o jiných, tentokrát hudebních sklonech mají kolemjdoucího návštěvníka přesvědčit Krakonošovy tympány, Krakonošova harfa, Krakonošovo piáno nebo Krakonošovy varhany. Cesta Teplickými skalami prochází i Krakonošovou zahrádkou, v zimě ovšem poněkud nehostinnou, a nikdo z němých svědků okolního světa skal jistě neprozradí, při jaké příležitosti všemocný vládce hor přišel o své kalhoty...

Spojené státy čelí tropickým bouřím a hurikánům každoročně. Těch nejsilnějších – kategorie 5, při kterých vítr přesahuje rychlost 252 km/h, se za poslední století v Atlantiku urodilo více než třicet. Testovat odolnost různých materiálů a staveb proti ničivé síle větru je tak naprosto klíčové. Od roku 2005 k tomu slouží „Větrná zeď“ – největší větrný simulátor na světě.

TIP: Dům vyrobený z 600 tisíc PET lahví odolá i extrémnímu hurikánu

Původní, 15 let stará verze simulátoru, dokázala generovat vítr o maximální rychlosti 53 m/s, což podle Saffirov–Simpsonovy stupnice odpovídá hurikánu kategorie 3. Nová verze s tuctem obřích turbín „umí“ i hurikány kategorie 5, tedy takové jejichž rychlost větru dosahuje alespoň 70 m/s. Kromě větru dokáže simulátor testovat odolnost konstrukcí, staveb a materiálů i proti větrem hnaným dešťovým kapkám. To vše z různých úhlů, aby bylo možné odhalit potenciálně slabá místa.

Ledovce polárních oblastí ukrývají pozoruhodné věci. Vědci pod nimi v poslední době objevují například celou řadu subglaciálních jezer, v nichž je mezi ledem a povrchem země uvězněna kapalná voda. Tým amerických odborníků například nedávno pod ledem na severozápadě Grónska objevil dno velkého dávného jezera, jehož rozloha cca 7 100 kilometrů čtverečních odpovídá rozloze Jihomoravského kraje. V dnešním světě by se toto jezero umístilo kolem 20. místa v žebříčku největších jezer. 

Geolog Guy Paxman z Columbia University a jeho spolupracovníci odhadují, že toto jezero vzniklo před statisíci, možná i miliony let. Pojmenovali ho „Camp Century Basin“, podle již zaniklé blízké vojenské výzkumné základny. Zároveň jsou přesvědčeni, že toto jezero vzniklo v době, kdy tato oblast nebyla zaledněna. Další možností je, že oblast vznikla působením glaciální eroze.

TIP: Časovaná bomba: Tající led v Grónsku může odkrýt opuštěnou toxickou základnu

Dávné jezero mohlo pojmout zhruba 580 kilometrů krychlových vody. Badatelé odhadují, že ho napájelo nejméně 18 vodních toků, které tehdy protékaly grónskou krajinou. K objevu zásadně přispěl projekt americké kosmické agentury NASA „Operation IceBridge“, jejímž cílem je mapování polárních oblastí světa. Objevená oblast by každopádně mohla ukrývat cenné informace o dávném prostředí Grónska a o podmínkách, které tehdy v této polární krajině panovaly.

Národní park Serengeti ležící v severní Tanzanii je jedním z nejdůležitějších útočišť africké divoké zvěře. Prostor necelých 15 000 km² zde společně obývají více než tři miliony velkých zvířat. Jedním z nejběžnějších masožravých obyvatel Serengeti jsou hyeny. Tito výkonní lovci dokáží ve smečce velmi dobře spolupracovat a jejich hlavní kořistí jsou kopytnatci. Spokojí se ovšem i s tím, co po sobě zanechají lvi nebo pytláci. Hyeny jsou hlavními „odklízeči“ uhynulých zvířat a jediný další druh, který jim dokáže v rychlosti přeměny mrtvého zvířete na hromadu kostí konkurovat, jsou supi.

TIP: Idyla krvelačných šelem: Zatracovaná hyena skvrnitá zblízka

U mrtvoly (v tomto případě zdechliny nosorožce zastřeleného pytláky) je proto často k vidění obdobný obrázek. Na tělo se vrhnou hyeny, jejichž silné čelisti nemají problém ani s rozdrcením kostí. V případě, že jsou u mršiny jako první supi, před nimi nemá smečka hyen velký respekt a ihned je od těla odežene. Supi pak postávají opodál a občas „testují“, zda by je hyeny už také nenechaly urvat si svůj díl. Opovážlivce, kteří se dostali příliš blízko, ovšem hyeny nekompromisně vykazují do větší vzdálenosti. Od okamžiku, kdy jsou čtyřnozí mrchožrouti nasyceni a supi konečně mají volné pole působnosti, zbývá k úplné likvidaci zbytků masa často jen několik desítek minut.

Vysokohorský terén patří z hlediska zdolávání k těm nejobtížnějším, což dokládá i skutečnost, že armády zřizovaly a dosud zřizují elitní jednotky určené k nasazení v tomto prostředí. Výjimkou nebyla před Velkou válkou ani podunajská monarchie.

Příslušníci horských útvarů se rekrutovali zpravidla z obyvatel alpských oblastí, přesto mezi nimi sloužily i desítky Čechů. Rakousko-Uhersko disponovalo v létě 1914 čtyřmi pluky Tyrolských císařských střelců a několika regimenty zemských střelců a zeměbranců. Za „specialisty“ na pohyb v horách bylo považováno ještě 29 praporů polních myslivců, ty ale postrádaly speciální vybavení a výstroj.

Zbytečné krveprolití

Většina těchto útvarů vykrvácela během bojů v Haliči a Srbsku, kde je velení nasadilo jako klasickou pěchotu. Když pak vypukly boje v horském prostředí italsko-rakouských hranic, elitní myslivci citelně chyběli. 

TIP: Rány na těle i na duši: Jaká byla nejčastější zranění z Velké války

Vojáci na snímku jsou vybaveni speciálním vybavením. Jasně jsou vidět lana, cepíny a někteří mají také brýle s matovými skly, mezi další nezbytnosti patří speciální horská obuv. Při podrobnějším zkoumání si lze všimnout také tetřevích pírek na čepicích, znaky alpské protěže na límcích bohužel vidět nejsou, ale měly by tam být – oboje totiž patřilo k symbolům horských jednotek. Na závěr dodejme, že muži na snímku „cestují nalehko“, další obtížný úkol představovalo dopravení munice a zásob na vrcholky hor. Také z toho důvodu v těchto místech Rakušané i Italové nasazovali jednotky do velikosti roty

Pozemští těžaři už dávno využívají služeb mikroorganizmů, při takzvané biotěžbě. Mikrobi úspěšně pomáhají například při těžbě mědi nebo zlata. Biotěžba bývá praktická a úsporná na zdroje, takže není divu, že upoutala pozornost vesmírných těžařů. Zatím ale nebylo moc jasné, jak si pozemské mikroorganismy povedou ve vesmíru, na místech, kde mohou panovat velmi odlišné podmínky od Země.

Evropská kosmická agentura ESA nedávno uspořádala experiment BioRock, jehož cílem bylo otestovat schopnosti „mikrobiálních“ horníků ve vesmírném prostoru. Experiment proběhl během tří týdnů v létě 2019, na palubě Mezinárodní vesmírné stanice ISS. Zúčastnily se ho tři druhy bakterií, které se na Zemi vyskytují v horninách a mají schopnost je měnit.

Biotěžba na orbitě

Bakterie Sphingomonas desiccabilis, Bacillus subtilis a Cupriavidus metallidurans měly za úkol „těžit“ 14 různých prvků vzácných zemin z připravené horniny, v prostředí mikrogravitace a gravitace odpovídající planetě Mars. Ve speciálních mini bioreaktorech byly umístěné vzorky čedičové horniny, tedy materiálu z vychladlé lávy, který je běžný nejen na Zemi, ale i na Měsíci a Marsu. 

TIP: Astronauti na ISS testují řasový bioreaktor, který vyrábí kyslík i jídlo

Bakterie Bacillus subtilis jsou sice velmi odolné, ale v experimentu se jejich schopnost extrahovat prvky vzácných zemin v prostředí s nízkou gravitací snížila. Cupriavidus metallidurans „těžil“ prvky vzácných zemin stejně jako to na Zemi zvládají nebiologické procesy. Ale bakterie Sphingomonas desiccabilis si jako jediné z testovaných vedly velmi dobře ve všech třech úrovních gravitace. Jak se zdá, vesmírní těžaři mohou s těmito bakteriemi počítat.

Z pevniny se na Saaremaa dostanete nejprve trajektem, který směřuje na ostrůvek Muhu, a odtud po silničním mostě na většího souseda. Až do roku 1989 šlo o sovětskou uzavřenou zónu, takže i pro místní bylo složité se v oblasti pohybovat. Dnes už je ovšem cestování po ostrově jednoduché. 

S necelými 33 tisíci obyvateli na 2 714 km² patří Saaremaa k nejřídčeji osídleným regionům Evropy, přesto nabízí přátelskou atmosféru i historické památky. Ojedinělé lokality a přírodní krásy vás tam čekají na každém kroku.

Město tří jmen

Hlavní město ostrova, Kuressaare, má velice osobitého ducha, a i když se stalo domovem 15 tisíc lidí, působí až venkovským dojmem. První zmínka o zdejším osídlení pochází z roku 1381, přestože tam již v předešlých letech stála pevnost a místo proslulo pod názvem Arensburg. Roku 1563 získalo – už jako Kuressaare – městská práva po vzoru Rigy. Následovalo ještě jedno přejmenování, a to za nadvlády SSSR v polovině 20. století: Tehdy se město nazývalo Kingissepa, po komunistickém rodákovi. S odchodem posledních sovětských vojáků se však vrátilo ke svému dnešnímu jménu. 

Jeho dominantu tvoří biskupský hrad, stojící jen kousek od moře, jehož mohutné opevnění udiví snad každého. Ještě větší úžas však vzbuzuje rychlost, s jakou Estonci své památky rekonstruují. Je radost se dívat, jak se z oblých kopečků a zarostlých kanálů vynořují mohutné hradby grandiózní pevnosti. Vnitřní expozice pak zahrnuje jednu velice zajímavou část: Mnoho sovětských občanů prchalo přes ostrov do blízkého Finska. A právě jejich příběhy i to, jak se k nim na Západě chovali, představuje zajímavý exkurz do problémů 20. století. 

Procházka na ostrov

Když se řekne „ostrov“, každý si nejspíš představí kus souše obklopené vodou. Jen málokoho napadne, že k ní vede značená pěší cesta. Ani to ovšem neznamená, že lze vycházku ze Saaremaa na přilehlý miniaturní ostrůvek Vilsandi absolvovat suchou nohou: Člověk se naopak namočí, někdy i pořádně – ale zážitek stojí za to. 

Nejlepší je vyrazit z malého příbřežního kempu Käkisilma, přičemž cesta na Vilsandi měří asi 4 km. Trasa se příliš nehodí pro nejmenší děti a neplavce, jelikož voda může být hluboká i přes 150 cm. Vždy se kromě toho vyplatí předem zavolat na informace a získat aktuální rady a předpověď počasí.

Ráj ornitologů

Hladinu Baltského moře totiž víc ovlivňuje vítr než příliv a odliv. V silném vichru se tak voda občas zvedne i o desítky centimetrů, což může cestu na Vilsandi znemožnit nebo ji proměnit v opravdu zajímavé dobrodružství. 

Přesto vás na konci jedinečného výšlapu čeká ráj milovníků ptactva, kteří se raději vyhýbají společnosti. Národní park Vilsandi patří k nejstarším v zemi a vznikl před více než sto lety díky místnímu strážci majáku. Dnes zahrnuje část pobřeží Saaremaa a přibližně 150 ostrovů, jeho rozloha dosahuje 240 km² a přes dvě třetiny zaujímá moře.

Na kajaku k majáku

Jednu z nejlepších možností, jak poznat břehy Estonska, skýtá mořský kajak. Severní část Saaremaa bývá sice bouřlivější, ale o to krásnější. Balt je relativně mělký a ovládnutí kajaku vyžaduje pouze trochu cviku. Hlavně musíte dát pozor na vlny s bílou čepičkou a držet se při pobřeží. Pro opravdové začátečníky se pak hodí jižní část ostrova a na plážích najdete spoustu různých kempů – ovšem nikoliv zástupy turistů.

Skvělý zážitek nabízí i obeplutí poloostrova Harilaid s ikonickým majákem Kiipsaare. Od roku 1933 plnil svoji funkci skoro šest dekád, cestu k němu však občas lemují větší vlny. Původně stál asi 150 metrů hlouběji ve vnitrozemí, ale kvůli erozi pláže se nyní nachází víc než 50 metrů v moři. Po železných žebřících se můžete vyšplhat do jeho útrob a záhy se ocitnout 20 metrů nad hladinou. Vnitřní prostory majáku slouží místnímu ptactvu jako „veřejné WC“, takže lezení nenabízí příliš voňavé dobrodružství – ale kde jinde se vám naskytne podobná zkušenost?

Místo obětí

Saaremaa tvoří jednu velkou placku, takže útes Panga na severu ostrova – s výškou 20 metrů a délkou přes 2,5 km – nabízí úžasný výhled do krajiny. Západ slunce pozorovaný ze skalního výběžku patří k nejmystičtějším zážitkům, jaké vám Estonsko nabídne. Přímo na vyhlídce si pak můžete postavit stan a strávit příjemný večer u ohně. 

Unikátní atmosféru místa znali již naši předci a využívali ji ke svým rituálům. Na nejvyšším bodě útesu se před mnoha staletími odehrávaly lidské oběti moři. V 19. století pak námořníci a rybáři nabízeli vlnám pivo i jiný alkohol, aby si je naklonili. Jakkoliv neuvěřitelně to zní, poslední zvířecí oběť voda pohltila v 60. letech minulého století, kdy jí prý kolchoz v Mustjale obětoval býka.

Devět návštěv z vesmíru 

Mluvíme-li o místech s tajemnými kořeny, nelze nezmínit jeden z opravdových divů ostrova – krátery v Kaali. Devět děr v zemi tam zanechaly meteority po dopadu přibližně před čtyřmi tisíci lety. Událost zřejmě pronikla do severské historie, a Saaremaa by tak mohl být mytickým ostrovem Thule, odkud podle finských legend sepsaných v eposu Kalevala pochází oheň.  

Největší kráter, o šířce 100 metrů a hloubce 16 metrů, vyplnilo jezírko. Již ve starověku šlo o obětiště, dokonce obestavěné vysokou zdí. Atmosféra místa vás zasáhne: Stačí zavřít oči a představit si pradávné rituály, za nimiž přijížděli pohanští válečníci z okolních ostrovů i pevniny. 

Na výlet do bažiny 

Estonské vnitrozemí ukrývá rozsáhlé bažiny protkané mnoha kilometry stezek – a ani na ostrově Saaremaa nepřijdete zkrátka. Krásnou túru lze absolvovat jen kousek od jezera Koigi. Cesta napřed vede po dřevěné stezce, ale jak se zakusuje hlouběji do mokřadu, přesouvá se na staré sovětské pontony, tu a tam ponořené i pár centimetrů pod hladinu. 

TIP: Běloruský Minsk: Město dvou tváří, kde se mísí minulost se současností

Pokud vás přepadne touha zaplavat si v bažině, neváhejte. Nejen zde, ale i v dalších estonských mokřadech jsou vyznačena bezpečná místa ke koupání. Jenom pozor, voda nebývá nejteplejší. Saaremaa zkrátka představuje cíl zejména pro fajnšmekry, kteří dokážou ocenit jedinečnost, krásu a opravdovost. 

Jen málo sovětských zbraní vzbuzovalo na Západě takové obavy jako letoun MiG-25, ale současně jen málo typů bylo hodnoceno tak nesprávným způsobem. Znepokojení Američanů se pak odrazilo ve zrodu stále výborné stíhačky F-15 Eagle. Na přímý střet těchto dvou letounů s americkými a sovětskými znaky sice naštěstí nikdy nedošlo, ale války na Středním východě poskytly americkým a izraelským „patnáctkám“ možnost soubojů se stroji MiG-25, které byly dodány Sýrii a Iráku. Tyto případy dokázaly, že navzdory impozantní rychlosti a dostupu není kdysi obávaná „pětadvacítka“ zdaleka nepřemožitelná.

Rychlý, ale velmi žíznivý

V druhé polovině 50. let 20. století se rodily nové typy amerických bombardérů B-58 Hustler a XB-70 Valkyrie, které měly dosahovat dvojnásobku, respektive trojnásobku rychlosti zvuku. Na to musela zareagovat sovětská Protivzdušná obrana státu (PVOS), která proto vydala požadavky specifikující přepadový stíhací letoun s rychlostí Mach 3, který ponese výkonný radar a řízené rakety proti americkým bombardérům. Úkolu se chopila kancelář Mikojan–Gurjevič, která ale od počátku zápasila s potížemi plynoucími ze zaostalé sovětské elektroniky.

Radar a rakety byly značně rozměrné a těžké, což se podepsalo na velikosti a hmotnosti celého letadla, které proto muselo dostat silné motory, jež by takový stroj mohly pohánět žádanou rychlostí. Výsledný design s firemním názvem Je-155 tedy obdržel dvojici agregátů, které byly původně vytvořeny pro mezikontinentální řízenou střelu, z čehož plynula jejich nepříliš velká životnost a enormní spotřeba paliva.

Rozpadající se motory

První prototyp odstartoval 6. března 1964, brzy následovaly další a letoun si připsal dlouhou řadu světových rekordů v rychlosti a stoupavosti. Do služby vstoupil roku 1970 pod názvem MiG-25 a primárně sloužil jako přepadový stíhač MiG-25P, jenž nosil čtyři rakety R-40, většinou dvě s naváděním radarovým a dvě s infračerveným. Přibývaly také další verze jako průzkumná MiG-25R či bombardovací MiG-25RB, zatímco základní „péčko“ prodělalo modernizace na varianty PD a PDS.

Zlepšení se týkala zejména elektroniky, ale příliš neovlivnila hlavní parametry, jež byly bizarní kombinací úžasných i téměř směšných hodnot. Nejvyšší rychlost činila zhruba Mach 3,2, ovšem „pětadvacítka“ jí dosahovala jen bez výzbroje a dokázala ji udržet pouze krátkou dobu, jelikož motory se potom v podstatě rozpadly a shořely. Tento režim se proto používal jenom při průzkumných letech, zatímco piloti stíhacích verzí měli zakázáno překročit hranici Mach 2,5. Letoun měl absurdně krátký dolet a postrádal obratnost potřebnou pro manévrové vzdušné souboje.

Image

Čtěte také

Americký Orel a sovětský Netopýr (2): Duel F-15 Eagle vs. MiG-25

Odborníci amerických Duke University a University of California – Los Angeles (UCLA) vyvinuli nový hydrogel, který dokáže při hojení spustit regenerativní imunitní odpověď. 

Hydrogel MAP (podle anglického microporous annealed particle) podporuje zdravější průběh hojení, což znamená, že zhojená kůže je silnější omezuje se tvorba jizev. Hydrogely tohoto typu vytvářejí „lešení“ pro buňky regenerující kůže a rána se zahojí mnohem hladší.

TIP: Hydrogelové náplasti využívají tělesné teplo k urychlení hojení

Hydrogely MAP nejsou úplnou novinkou. Dřívější verze sice zlepšovaly hojení ran, regenerovaná kůže ale postrádala některé složité prvky, jako chloupky a mazové žlázy. Maani Archang z UCLA a jeho spolupracovníci v hydrogelu změnili strukturu peptidu, který je jeho klíčovou složkou. Očekávali, že tím omezí imunitní reakci organismu na hydrogel, což vylepší hojení ran. To se nepovedlo, neboť změněný peptid vyvolal naopak ještě silnější imunitní reakci. Kupodivu to ale vedlo k ještě lepšímu hojení, než vědci očekávali.

Díky „rozlobené“ imunitě hydrogelové lešení rychle zmizelo a v místě poranění po něm zůstala skvěle zhojená tkáň s folikuly, ale bez nežádoucích jizev. Jak je vidět, o imunitě se ještě máme co učit.