Jiřího Zíku hypnóza fascinovala už od dětství a stala se pro něj i prvotním impulzem ke studiu psychologie. Hypnoterapii pak uplatňoval při práci s pacienty na klinikách a pracovištích, jimiž prošel. V současnosti provozuje svou vlastní praxi a působí i jako trenér klinické hypnózy, tématu transu se tedy věnuje naplno. Médiím už poskytl nespočet rozhovorů, přesto také tentokrát trpělivě odpovídal i na ty nejobvyklejší otázky, které mnohdy pokládají i samotní klienti. V jakých případech se při terapii hypnóza používá? Může být zhypnotizován každý člověk? A je možné tuto metodu i zneužít?

Co se vlastně s člověkem v hypnóze děje?

Občas se říká, že někdo „chodí jako tělo bez duše“ nebo že je „duchem nepřítomný“. Jedná se vlastně o projev stavu označovaného jako disociace. Tedy stavu, kdy se něco oddělí od něčeho. Za běžných okolností je člověk takzvaně asociovaný, jeho pomyslné části jsou spojené. Ale v hypnóze se vůle, která vědomě řídí naše projevy, odděluje. Zjednodušeně řečeno je tedy naše vědomí potlačené, utlumené, vypnuté. Zato spontánní část našeho já se aktivuje, rozeběhne. A navenek je to pozorovatelné různými projevy.

Jakými například?

Určitou změnou chování. Existuje několik indikátorů transu, jak tomuto stavu říkáme. Klíčová je změna dýchání, které se většinou prohloubí, zpomalí. Dále se mění probarvení pokožky či napětí svalů – to se buď maximálně zvýší do takzvané katalepsie, nebo se rozeběhnou automatismy jako třeba pohyb víček, u někoho se pak trans projevuje relaxací, svaly se uvolní, jako by člověk spal. 

Ale spánek to není…

Navenek to tak vypadá, ale ve skutečnosti se o spánek nejedná. Člověk vlastně funguje ve třech režimech: Buď spí, nebo bdí, a to, co se nachází mezi spánkem a bděním, tedy přechodový stav, to je ten trans. 

A jak trans slouží při psychoterapii?

Trans je totéž co hypnóza. Hypnóza slouží k tomu, abychom využili určité změny stavu vědomí a mohli tak kontaktovat podvědomí neboli odborně řečeno nevědomí. Díky dočasnému oddělení vůle od těla a od psychiky můžeme s nevědomím lépe pracovat. Když to vyjádřím metaforou: Chcete-li pěstovat třeba zeleninu, nejdříve si připravíte půdu a pak zasejete. Trans představuje přípravu půdy a semínkem je pak vaše sdělení, užitečné podněty, které předáte nevědomí. Tam pak to „semínko“ roste. Hypnóza tedy slouží jako prostředek pro psychoterapii. 

A s jakými problémy se na vás lidé nejčastěji obracejí?

Při potížích, kdy je ve hře psychika, nebo kdy má psychika výrazný vliv na somatický tělesný problém. Konkrétně jsou to nejčastěji problémy z oblasti chování. Třeba to, že se děti pomočují nebo si koušou nehty. Lidé se přejídají, nebo naopak nejedí (jako třeba v případě anorexie), pijí příliš mnoho alkoholu, berou drogy, trhají si vlasy (to je takzvaná trichotillomanie)… Nebo mají různé emoční potíže, fobie, strachy.

S jakými strachy se nejvíc setkáváte?

Spousta lidí se bojí pavouků, plísní nebo bacilů, teď se hodně lidí bojí covidu. To jsou strachy a fobie, které mají obsah. Ale pak se často objevují úzkostné stavy, kdy člověk má zničehonic strach, ale neví proč. Úzkost je takzvaně nemotivovaný strach. Nebo lidé trpí panickými atakami. To jsou takové stavy, kdy se člověk z absolutního klidu najednou dostane do šílené úzkosti. Často se ta úzkost pojí s nějakými prostorami – buď s uzavřenými, což je klaustrofobie, nebo naopak s otevřenými (agorafobie), kdy lidé třeba mají potíže vůbec odejít z domu. Těchto lidí přichází poměrně nejvíc – s úzkostnými stavy, panickými atakami a pak také třeba s problémy se spánkem, s depresí, s různými formami apatie. 

To jsou tedy bolesti duše. A co tělesné potíže? Může hypnóza pomoct také při nich?

To jsou takzvaně psychosomatické obtíže, které se projevují primárně jako tělesné, ale psychika tam má klíčovou roli. Jde třeba o projevy na pokožce, jako jsou ekzémy a lupénky, nebo žaludeční vředy, astma, často se setkávám i s dráždivým tračníkem… Každý je nemocný takovým způsobem, jaký je on sám. A také se dá velice dobře pracovat s bolestí. 

Takže dokážete pomoct třeba i při chronických bolestech, kdy nelze pacientovi jinak ulevit?

Terapeut může s člověkem pracovat tak, že mu hypnózou pomáhá bolest rozpouštět. Většinou ale tyto lidi naučíme určitým manévrům, třeba autohypnóze nebo jiným způsobům, jak bolest uvolnit, a oni si pak pomáhají sami. Vděčným tématem pro hypnózu jsou pak fantomové bolesti. Tedy když člověka bolí to, co nemá, třeba amputovaná noha. Většina lidí, které jsem léčil s fantomovými bolestmi, se toho zbavila. 

A co třeba tinnitus?

To je taky častý problém, se kterým teď chodí hodně klientů. Z deseti lidí jím trpí nejméně dva. Tinnitus se může objevit na základě nějakého neurologického poškození, ale někdy tyto obtíže nemají žádný organický podklad. Je to nepříjemný problém. Lidé s masivním tinnitem třeba nemůžou spát. Někteří musejí usínat v hluku, aby přehlušili to, co slyší uvnitř. Neříkám, že všechny vyléčím úplně, ale pro každého má terapie výrazný přínos. Když přijde člověk jednou, tak to nemá efekt. Ale pokud se tomu věnuje čas, tak se vždycky dostaví aspoň padesáti- nebo šedesátiprocentní úspěch, někdy problém zmizí úplně. 

Dokážete zhypnotizovat každého člověka?

Neříkám, že dovedu zhypnotizovat každého hned, ale když je na to čas, tak si poradím s každým. 

Takže je potřeba více sezení?

Ano, sezení se opakují právě proto, že trans, tedy stav, kterého chceme dosáhnout, je vlastně dovednost. Je to podobné, jako když se učíme plavat nebo jezdit na kole. Každý má danou určitou míru hypnability neboli citlivosti na trans. Zhruba patnáct procent populace je takzvaně refrakterních, těm to ze začátku vůbec nejde. Dalších asi patnáct procent jsou hypnotiční „virtuosové“ – lidi, kterým to jde absolutně. A zbytek je průměr. Ale somnambulům, jak se říká právě těm „virtuosům“, zabere hypnóza hned napoprvé. Oni při ní třeba i chodí, mluví, dělají všelijaké věci, ale upadnou rovnou do tak hlubokého transu, že si to vůbec nepamatují. 

A mohou v transu provést i něco, co by jinak neudělali? 

Ne, zhypnotizovaný člověk neudělá nic, co by bylo proti jeho vůli, co není jeho přirozeností. Prováděly se třeba pokusy, kdy experimentátor podal hluboce zhypnotizovanému člověku, tedy somnambulovi, pistoli a řekl, ať jej zastřelí. Zbraň samozřejmě nebyla nabitá. A stalo se, že ten zhypnotizovaný ji vzal a zmáčkl spoušť. Moje vysvětlení ale je, že ten člověk podvědomě věděl, že je to habaďůra. Přece proč by někdo chtěl být zastřelen? Takže se choval, jako by to byla hra. V knize Fenomén hypnóza také píšu o takzvaném kodaňském případu. Jednalo se o dva vězně, z nichž jeden ovládal hypnózu. Uváděl tak svého spoluvězně do transu, ve kterém mu zadával různé úkoly, například díky tomu získával jeho porce jídla. Vztah obou mužů pokračoval i na svobodě, až jednou dal hypnotizér svému „příteli“ sugesci, že vykrade banku. A on to opravdu udělal. Hypnotizér tedy využíval toho, že ten člověk byl somnambul.

Takže somnambula je možné i zneužít?

Ano. Ale člověka lze naprogramovat i bez hypnózy – tedy dosáhnout toho, že udělá něco, co chcete vy. Je to vlastně manipulace. Ale v transu je to snadnější. Na druhou stranu somnambulům pak léčba pomůže rychleji. Zkrátka hypnóza je dobrý sluha, zlý pán. 

Je možné ji využít třeba i při policejním vyšetřování?

Spolupracoval jsem na několika případech, většinou se jedná o oživení paměti. Například mi policie poslala děvče, které se probudilo v nemocnici se zlomenýma nohama. Dívka si naposledy pamatovala jen to, že byla se dvěma chlapci asi v pátém patře paneláku. Neměla důvod si sama něco udělat a bylo potřeba zjistit, co se stalo. To je takzvaná retrográdní amnézie, kterou někdy trpí pacienti po vážných úrazech. Nepamatují si, co se dělo třeba ještě čtvrt hodiny předtím. V hypnóze se pak snažíme tu amnézii prolomit. 

A funguje to i na běžnou zapomnětlivost?

Chodí ke mně i lidi, kteří si někde něco založili, třeba peníze, prstýnky, doklady. Tam to většinou funguje a vzpomenou si. 

Může se stát, že by se člověk z hypnózy neprobral? Třeba kdybyste jej uvedl do transu a pak odešel?

Člověk se z hypnózy vždycky probere. Může si v sobě trvale nést posthypnotickou sugesci, ale nemůže být trvale v transu. Někdo se probere, jakmile odejdu z místnosti, jiný usne a probere se po probuzení. 

Jaké jsou předpoklady dobrého hypnoterapeuta?

Musí ho to bavit. Musí být motivovaný a umět navázat s člověkem kontakt. A musí tomu věřit. Nejsem zastáncem toho, že to má někdo dáno od pánaboha, spíš je to otázka techniky. Dá se to naučit. Je to dovednost, která se rozvíjí, samozřejmě to chce praxi. Musíte se umět dívat a odčítat indikátory transu – projevy dýchání, pozice těla… 

A můžete zhypnotizovat člověka i bez jeho vědomí?

Jde to. Říkám tomu implicitní hypnóza, kdy člověk neví, že jej hypnotizujete. Nejde to na potkání s každým, ale když je na to čas… Používá se při tom takzvané operantní podmiňování. Hypnóza se totiž dá navozovat různě. Osobně jsem se inspiroval Miltonem Ericksonem, který používal jako základní princip evokaci. Tedy jestliže zaznamenám na chování člověka něco, co se dá využít pro navození hypnózy, tak to zakotvím. Třeba ťuknu do stolu na každé jeho mrknutí. Ale většinou se hypnóza dělá tak, že se dohodneme a já pak používám sugesce typu: bude se dít – děje se – stalo se. Takže například: „Vaše oči se budou zavírat – oči se zavírají – oči se zavřely.“ Pořád dokola. Nebo: „Vaše ruka bude těžknout – ruka těžkne, táhne ji to dolů, klesá – ruka klesla, je dole. “ 

A sugesce pak ericksonovská hypnóza používá i v samotné terapii?

Ericksonovská hypnóza používá nepřímé sugesce, které vkládá po podvědomí klienta. Terapeut vytvoří sérii metafor, příběhů, pohádek nebo vtipů, které vypráví a poskytne je tak podvědomí, které si to už zpracuje. Dá se říct, že Ericson představuje inverzní psychoanalýzu. Zatímco Freud jde „zevnitř ven“, čili terapeut nechá klienta asociovat a sdělovat své sny, které pak interpretuje, u Ericksona je to, zjednodušeně řečeno, „zvenku dovnitř“. 

Jak dnes na hypnózu pohlížejí lékaři a jiní odborníci? 

Někteří lékaři se jí zabývají, ale osvěta je poměrně pomalá. I vzdělaní lidé vám budou vyprávět nesmysly, třeba že hypnóza škodí. Existuje spousta teorií o tom, co se vlastně při hypnóze děje. Podle některých jde o nevědomý postoj, tedy že člověk trans jen nevědomky hraje, aby naplnil očekávání toho druhého. Dobrání se skutečné podstaty je ale pořád zatím v nedohlednu.

TIP: Drsné pokusy na lidech: Psychologické experimenty s šokujícími výsledky

Pragmaticky ovšem víme, co a jak udělat, aby se člověk ponořil do transu, a funguje to. Člověk tomu ani nemusí věřit. Většinou lidé přicházejí s prekoncepcí, že budou spát a nic si nebudou pamatovat. A pak řeknou: „Nespal jsem, nebyl jsem v hypnóze.“ A přitom byli v nádherném transu. 

A může se ten, kdo hypnóze nevěří, vůči ní nějak zablokovat? Předpokládám, že takový člověk za vámi asi nepřijde, ale jen teoreticky… 

Tomu se říká rezistence a právě takoví lidé už často podruhé nepřijdou. Mají od průběhu hypnózy nějaká očekávání, a když je pak jejich zkušenost jiná, myslí si, že to nefunguje. Protože „nespali a všechno si pamatují“. Jenže i když někdy stačí jedno dvě sezení, většinou je jich potřeba víc, třeba i deset, patnáct. Zkrátka nejde na jedno posezení hned člověka obrátit naruby. 

První hlasy volající po regulaci konfliktů především za účelem omezení jejich dopadů na civilní obyvatele se ozývaly již za napoleonských válek. K nim se později přidala řada mezinárodních iniciativ, mezi nejznámější patří založení Červeného kříže jako reakce na bitvu u Solferina (1859). V roce 1864 se pak zástupci 16 států včetně Pruska a Francie sjeli do Ženevy, aby tam prodiskutovali nastavení pravidel budoucích válek. 

Vznik klíčových dokumentů 

Výsledkem první konference se stalo především vymezení lékařského personálu, pravidla pro humánní zacházení s raněnými a mezinárodní uznání Červeného kříže. Snad ještě větší význam měla setkání v Haagu v letech 1899 a 1907. Ta již podrobně upravovala samotná pravidla válčení.

Signatáři se v nich kupříkladu zavazovali respektovat neutrální země a nenarušovat jejich území ani výsostné vody. Účastníci se také vzdávali jakéhokoliv používání jedů, chemických zbraní či určitých typů munice – například střely s explozivní náplní (dum- -dum). Poněkud úsměvně dnes již může působit zákaz bombardování z balonů (dohody se již nezabývaly možností bombardování letadly).

Civilisté i zajatci

Ke zmíněným dokumentům pak přibyly ještě další, jako například Londýnská deklarace (1909), která upravovala vedení námořních bojů a blokád. Úmluvy zakazovaly útočit proti neozbrojeným sídlům, mučit civilní obyvatelstvo, nutit je k věrnosti, rabovat jeho majetek (zločin plenění) nebo vůči němu praktikovat princip kolektivní viny.

Velmi důležité byly také články týkající se ochrany práv válečných zajatců. Především začal platit přísný zákaz pokračovat v boji proti jednotkám, které se již vzdaly, jasně se také kodifikoval význam bílé vlajky a vyjednávajících parlamentářů. Z právního hlediska se jednalo o průkopnické dokumenty, které měly lidstvu ušetřit velké množství utrpení.

První stíny

Nově uzavřené dohody však hned od počátku narážely na problémy. V první řadě se ne všechny velmoci chtěly podobným způsobem vázat a kupříkladu Spojené státy velkou část smluv odmítly podepsat, zatímco některé texty omezující válku na moři zase neratifikoval britský parlament. Především se však ukázalo, že teorie a praxe jsou dvě odlišné věci. V první řadě – nikdo nedodržoval zmíněné úmluvy v koloniích. Tamní asymetrické války s domorodci se vedly se stejnou tvrdostí a brutalitou jako dřív.

Například v Belgickém Kongu se i nadále vůči místnímu černému obyvatelstvu uplatňovaly drakonické fyzické tresty včetně mrzačení a bičování. Stejně tak Britové si během búrských válek nebrali servítky a nepřátelské farmáře i s rodinami nahnali do koncentračních táborů, kde tisíce z nich kvůli nevyhovujícím podmínkám zemřely. Pravá jatka pak vypukla během balkánských válek (1912–1913). Masového vyhánění civilistů a jejich masakrů, stejně jako týrání a poprav zajatců se zúčastnily snad všechny zapojené strany. Západní svět sice zločiny znechuceně odsoudil, ale domnělá zásadovost velmocí netrvala dlouho. V honbě za vítězstvím v první světové válce si zvláště bezskrupulózně počínaly hlavně centrální mocnosti, ale s čistým štítem z konfliktu nevyšla ani Dohoda.

Postupující oteplování se citelně projevuje v polárních oblastech. Led rychle ubývá na pevnině i v oceánu. Podle nových údajů americké agentury National Snow & Ice Data Center (NSIDC) zůstává v Severním ledovém oceánu i v listopadu stále ohromná plocha bez ledu, mnohem déle, než je v tomto období typické.

Arktida má za sebou říjen s rekordně nízkým průměrným zaledněním, dokonce nejnižším v historii satelitních měření. Odborníci s využitím satelitů naměřili průměrné říjnové zalednění 5,28 milionů čtverečních kilometrů, což je o 3,07 milionů čtverečních kilometrů méně než průměr v období 1981 až 2010. Zároveň je to o 450 tisíc čtverečních kilometrů méně oproti minulému rekordu z loňského října.

TIP: Konec zalednění? Antarktida v posledních letech ztratila ohromné množství ledu

Nadprůměrné teploty během podzimu v posledních dvaceti letech přispívají k tomu, že právě nad Arktidou se vzduch ohřívá více, než v jiných částech světa. Ohřátí vzduchu je ale z větší části omezeno na oblast v blízkosti hladiny oceánu. Měření v oblasti mikrovlnného záření rovněž ukazují, že kvůli ustupujícímu ledu byla letos Severní mořská cesta otevřená pro plavbu téměř celý říjen.

Čína v úterý 17. listopadu připravila na odpalovací rampu raketu Dlouhý pochod 5, která má počátkem příštího týdne zahájit další čínskou misi směřující k Měsíci. Jejím cílem je poprvé po více než čtyřech desetiletích dopravit horniny získané na Měsíci zpátky na Zemi. Naposledy takovou misi uskutečnili Američané a Rusové v 60. a 70. letech minulého století.

Čínské kosmické úspěchy

V lednu loňského roku se Číně jako první zemi světa podařilo přistát se svým aparátem na odvrácené straně Měsíce. Tam nyní působí čínské robotické vozítko Nefritový králík 2, které loni poslalo na Zemi vůbec první zblízka pořízené snímky povrchu odvrácené strany Měsíce a další data.

TIP: Čínská mise na odvrácené straně zkoumá Měsíc do hloubky 40 metrů

Další čínský aparát je v současné době na cestě k Marsu. Čína chce dopravit na rudou planetu robotické vozítko poháněné solární energií a určené pro shromažďování vědeckých dat. O přistání na planině Utopia Planitia na severní polokouli Marsu by se Číňané měli pokusit v květnu.

Milovníci přírody z nizozemského Maastrichtu znepokojeně sledovali mloky skvrnité (Salamandra salamandra) žijící v rezervaci kolem břehů řeky Mázy. Těla těchto nádherných obojživelníků byla pokryta boláky a zvířata se pohybovala malátně a s viditelnými obtížemi. V tůních a na březích ležela mrtvá těla jedinců, kteří už svému trápení podlehli. 

Je pachatelem žabí vrah?

Nemocní mloci se dostali do pracovny veterinářky An Martelové z Gentské university v Merelbeke. Ta záhy odhalila, že boláky na kůži vyvolává plíseň. Její „hrnečkovité“ spóry naznačovaly, že by mohlo jít o plíseň Batrachochytrium dendrobatidis. Ta od konce 80. let decimuje žáby na všech kontinentech. Pochází z Afriky, odkud se rozšířila s žábami drápatkami africkými (Xenopus laevis). 

Tento druh žab byl v polovině minulého století hojně používán k těhotenským testům. Z reakce žab se dalo usoudit, jestli moč žen obsahuje hormony prozrazující těhotenství nebo nikoli. Proto se drápatky z jejich jihoafrické domoviny vyvážely do celého světa a s nimi nepozorovaně putovala i plíseň Batrachochytrium dendrobatidis. Drápatkám neublížila, ale napadala kůži žab z jiných kontinentů. Povrch těla přitom u obojživelníků sehrává důležitou roli při hospodaření organismu s vodou i při dýchání. Plíseň zdecimovala velké množství žab, nejeden druh se ocitl na pokraji vymření a některé už dokonce zmizely z povrchu země. An Martelová ale věděla, že čolci a mloci jsou vůči žabí plísni Batrachochytrium dendrobatidis odolní. Co tedy mloky z břehů Mázy postihlo?

Smrt přichází z Asie

Detailnější analýzy odhalily, že mloky napadla plíseň patřící do bližšího příbuzenstva původce „žabího moru“. Dostala vědecké jméno Batrachochytrium salamandrivorans. Do češtiny si můžeme tento dlouhý název volně přeložit jako „plíseň mlokožrout“. I když jsou si žabí a mločí plísně blízké, dělí je více než 65 milionů roků samostatné evoluce. Znamená to, že jejich společný předek obýval Zemi už s dinosaury. 

O tom, že „mlokožrout“ představuje pro obojživelníky reálné nebezpečí, svědčí velmi výmluvně masové vymírání mloků skvrnitých kolem Mázy. Choroba se už přenesla i na druhou stranu vodního toku do Belgie a pokračuje tam v díle zkázy. Odkud se nemoc do Nizozemí dostala? Kam a jakými cestami až se rozšířila? Jaké druhy obojživelníků ohrožuje? To jsou klíčové otázky pro osud mnoha obojživelných tvorů.

V Evropě byl výskyt plísně Batrachochytrium salamandrivorans zatím zaznamenám je okolo řeky Mázy v Nizozemí a Belgii. Nikde jinde evropští obojživelníci neonemocněli. Rozsáhlé pátrání neodhalilo plíseň ani na americkém kontinentě. Pozitivní jsou ale vzorky odebrané mlokům a čolkům v jihovýchodní Asii a Japonsku. Tam je zřejmě plíseň doma. Asijské druhy obojživelníků sice nesou plíseň a její spory na těle, ale nejsou na nich patrné nejmenší známky onemocnění. I to ukazuje na asijský původ plísně. Tamější obojživelníci s ní už žijí tak dlouho, že se jí přizpůsobili a jsou k ní odolní. Nepřímo to dokládá i nález plísně na 150 let starém muzejním exponátu čolka okinawského (Cynops ensicauda).

Postup letmým dotykem

Do Nizozemí se plíseň Batrachochytrium salamandrivorans nejspíš dostala s asijskými obojživelníky, kteří se ve velkém dovážejí pro zájmové chovy teraristů. Například mezi chovateli velmi oblíbených čolků východních (Hypselotriton orientalis) se jen do Spojených států dovezlo v letech 2001–2009 asi 2,3 milionu kusů. Britští vědci prověřovali obojživelníky importované z Asie. Vyšetřili zvířata ve skladech exportních firem, obojživelníky dopravené z Asie na londýnské letiště Heathrow a zvířata v některých obchodech s domácími mazlíčky. Na kůži tří pačolků vietnamských (Paramesotriton deloustali) dovezených z Asie odhalili spory plísně Batrachochytrium salamandrivorans. Je tedy jisté, že v chovech asijských obojživelníků se smrtící „mlokožravá“ plíseň vyskytuje. 

Za druhy, s nimiž může být plíseň snadno dovezena, považují odborníci i čolka ohňobřichého (Cynops pyrrhogaster) a čolka modroocasého (Cynops cyanurus). Je zřejmě jen otázka času, kdy mlokožrout unikne z nakažených chovů exotických zvířat do volné přírody. Vědci prokázali, že stačí, aby se zdravý mlok skvrnitý jen otřel o kůži asijského „bacilonosiče“ čolka ohňobřichého. Tímto letmým dotykem se zvíře nakazí, onemocní a uhyne. 

Kdo je v ohrožení?

Početný mezinárodní tým vědců testoval, které druhy obojživelníků jsou k nové smrtící plísni vnímavé. Naštěstí se ukázalo, že žáby této nové hrozbě vzdorují. To je pozitivní zpráva, protože žáby by po celosvětové kalamitě s plísní Batrachochytrium dendrobatidis další „morovou ránu“ zřejmě neunesly.

Horší je situace mezi evropskými čolky a mloky. Kromě mloka skvrnitého plíseň spolehlivě zabíjí i čolka horského (Ichthyosaura alpestris) a čolka velkého (Triturus cristatus), kteří se vyskytují i na území České republiky. Z obojživelníků, jejichž areál zasahuje i na naše území, vzdoruje „mlokožroutovi“ čolek hranatý (Lissotriton helveticus). 

Američtí obojživelníci se zdají být k plísni Batrachochytrium salamandrivorans obecně odolnější. Ale i v Novém světě žijí obojživelníci, pro něž je choroba smrtelná. Patří k nim například mlok taricha skvrnitá (Taricha granulosa) nebo čolek zelenavý (Notophthalmus viridescens). Zatím byla otestována vnímavost k chorobě jen u malého počtu druhů obojživelníků, a tak skutečný rozsah hrozby spíše jen tušíme. 

Logicky se nabízí otázka, zda a jak můžeme „mlokožroutovi“ zabránit v postupu. Zcela jistě bude nutné kontrolovat dovoz obojživelníků z Asie. Lidská nečinnost může přijít obojživelníky a celou přírodu hodně draho. „Pokud nic nepodnikneme, pak to znamená, že ignorujeme lekci, kterou jsme dostali od plísně Batarachochytrium dendrobatidis,“ konstatuje americký zoolog Joseph Mendelson.

Image

Čtěte také

Krása obojživelných zvířat: Podivuhodní tvorové země a vody

Čtyři jasně oranžové laserové paprsky protínají noční oblohu a směřují k velké, jasné a fascinující mlhovině Carina, v souhvězdí Lodního kýlu. Právě tady se mimo jiné nachází populární Eta Carinae, extrémní soustava minimálně dvou hvězd, kde v budoucnu exploduje supernova či hypernova. Jako by Země s touto mlhovinou vedla duel laserovými zbraněmi. Naštěstí, Carina nejspíš neodpoví, už jenom proto, že světlo k ní letí zhruba 7 500 let.

Podivuhodný snímek s lasery je dílem Evropské jižní observatoře ESO, pro kterou se již stal snímkem týdne. Ve skutečnosti samozřejmě nejde válku v Mléčné dráze, ale o zajímavý astronomický trik, jehož cíle je vylepšit pozorování. Laserové paprsky vysílá systém adaptivní optiky Adaptive Optics Facility, který je instalovaný na soustavě teleskopů Very Large Telescope (VLT) v Chile.

Adaptivní optika VLT

Soustava VLT stojí v chilské poušti Atacama, kde panují jedny z nejlepších podmínek pro pozorování oblohy na Zemi. Přesto ale i tam práci teleskopů ovlivňuje pozemská atmosféra. Právě kvůli tomu je soustava VLT vybavená adaptivní optikou. Nápadně oranžové lasery v atmosféře excitují částice sodíku, které začnou světélkovat.

TIP: Nová adaptivní optika Very Large Telescope umí superostré snímky vesmíru

Díky tomu vzniknou „umělé hvězdy“, které pak můžeme využít. Astronomové na tyto „hvězdy“ zaměří přístroje soustavy VLT a zjistí, do jaké míry atmosféra ovlivňuje jejich obraz. Je to důmyslný postup pro kalibraci pozemních teleskopů, který umožní velice detailní a přesná pozorování objektů, jako je třeba právě Eta Carinae.

Krutého vraha Eda Geina by zřejmě nikdo nikdy neodhalil, kdyby si tento nenápadný chlapík nezapomněl 16. listopadu 1957 v železářství Berenice Wordenové v Plainfieldu účtenku na nemrznoucí směs do zámku. Podnikatelku, která ten den zmizela, hledali ve městě policisté a Eda Geina se pouze chtěli zeptat, jestli pohřešovanou neviděl. Po příjezdu na jeho sedm mil vzdálenou farmu už ale nikdo z vyšetřovatelů odpověď hledat nemusel. 

Byla studená noc, a protože na farmě nebyla zavedena elektřina, museli si šerifovi muži na cestu svítit baterkami. Bizarní Geinův dům vypadal jako smetiště. Policisté se dusili v závějích hnijících odpadků a nejrůznějšího haraburdí, přes které se špatně dostávalo dál do domu. Když se šerif Arthur Schley snažil prodírat hromadou zapáchajících věcí v kuchyni, náhle o něco zavadil. Jakmile zvedl hlavu a zamířil na objekt baterkou, strnul. Na jednom z trámů viselo za roztažené nohy vykuchané bezhlavé tělo ženy – Berenice Wordenové. 

To, co šerif našel, ale nebylo jediné hrůzné překvapení. Jak sami policisté později vyprávěli, ten den objevili farmu smrti. V domě Eda Geina se povalovaly dvě holenní kosti, čtyři lidské nosy, miska vyrobená z lidské lebky, takzvané masky smrti sešité z lidské kůže či deset ženských hlav. Z lidské kůže byla i jedna nalezená peněženka, stínidlo na lampu, holínky nebo košile. Čím více prostupovali domem, tím hrůznější objevy nacházeli. Vrcholem byl oblek sešitý z mnoha lidských kůží, na který pravděpodobně Gein použil těla až patnácti žen. 

Bláznivá matka a rodinné peklo

Ed Gein měl podle vyšetřovatelů i psychologů šílené dětství, které značně poznamenala jeho matka. Narodil se 27. srpna 1906 jako Edward Theodore ve Wisconsinu a měl o sedm let staršího bratra Henryho. Matka obou synů Augusta Geinová byla náboženská fanatička a oba chlapce vychovávala podle přísného morálního kodexu. Henry ani Eddie od své matky nikdy neslyšeli pohádku, místo toho jim vyprávěla strašidelné příběhy z Bible, kázala jim o zlu alkoholismu a sexuality. Varovala je před všemi ženami na světě, včetně sebe samé. Despotická Augusta byla stejně tvrdá ke svým synům, i k manželovi, nezaměstnanému alkoholikovi Georgeovi, kterého považovala ze překážející nulu. 

Augusta tvrdě dřela, aby mohla svou rodinu přestěhovat na venkov, daleko od možných hříchů, daleko od lidí, kteří by synům mohli pokazit jejich morálku. V roce 1914 se tak Geinovi přestěhovali do Plainfieldu, kde měli nejbližší sousedy čtvrt míle daleko. Přestože se Augusta snažila, aby se chlapci s nikým nestýkali, ve škole tomu přece jenom nešlo zabránit. Eddieho ale děti příliš v lásce neměly. Byl zženštilý a plachý, většinou utíkal s knihou v ruce do vlastního světa. Jakmile se pokusil s někým ze třídy skamarádit, jeho matka mu to zakázala. Chlapci tak nakonec dospívali v rodinném kruhu, s otcem alkoholikem a matkou despotickou ženou, která uvěřila, že jsou její synové stejně neschopní jako jejich otec.

Záhadná smrt bratra

Eddie považoval svého staršího bratra za dříče a muže pevného charakteru, kterého chtěl napodobit. Po smrti otce v roce 1940 vzali sourozenci na svá bedra několik zaměstnání, aby mohli své matce finančně vypomáhat. Ed často hlídával děti v sousedství a podle svých slov byl tehdy opravdu šťastný. Celý život mu chyběla matčina láska, byl opožděný, a tak se cítil ve společnosti mladších spokojenější než mezi svými vrstevníky.

Henry si všímal toho, že bratr citově strádá, a vinil z toho matku, na níž byl však Eddie totálně závislý. Několikrát se dokonce rozhodl matku nahlas kritizovat. A právě stále častěji se opakující kritické výstupy Henryho vůči Augustě možná vedly k jeho předčasné smrti při požáru v roce 1944. Oheň se tehdy nebezpečně blížil k jejich farmě a bratři se jej pokoušeli hasit. Eddie tvrdil, že ztratil bratra z dohledu. Poté, co byl požár uhašen, zavedl Ed policisty přímo k tělu mrtvého Henryho. Nebyl popálený, zato na hlavě měl modřiny. Přesto policisté případ dál řešili jako nehodu. Nikdo nevěřil, že by tak plachý chlapec jako Ed Gein byl schopen zavraždit svého milovaného bratra. 

Policie nakonec prohlásila, že se Henry udusil. Eddie mohl být šťastný, svou matku měl celou pro sebe. I když jen nakrátko, 29. prosince 1947 zemřela po mozkové mrtvici. „Eddie tehdy ztratil jediného přítele a jedinou pravou lásku. Najednou byl na světě úplně sám,“ uvádí Harold Schechter v knize Deviant, v níž popsal charakter Eda Geina. Jednačtyřicetiletý zničený muž žil od té doby na farmě sám. A právě tehdy začal se svým bizarním koníčkem – nočními návštěvami hřbitovů. 

Podivín v Plainfieldu

Gein trávil přes den volný čas s knihami, studoval anatomii, jeho pokoj byl plný časopisů s nacistickou tématikou a návody, jak exhumovat lidská těla. Vize, které jej při čtení napadaly, pak často vyprávěl dětem, které příležitostně hlídal. Nikdy nevynechal nekrology v místních novinách, jež se pro něj staly bezednou studnicí ženských jmen, ze kterých si mohl vybírat. Když mu matka zakázala jakýkoliv kontakt s živými ženami, rozhodl se Eddie navštěvovat ty mrtvé. 

Přestože později policisté tvrdili, že byl Ed Gein nekrofilní, při výsleších vždy přísahal, že nikdy s žádnou mrtvolou neměl pohlavní styk. Tvrdil, že se do hrobů vkrádal z jediného důvodu – toužil být ženou, chtěl cítit, jaké to je mít velká prsa a ženské pohlavní orgány. Ženy jej fascinovaly, nikdy nedokázal pochopit, jakou moc mají nad zdánlivě silnějším mužským pokolením. Ženská těla z hrobů si proto donášel do svého domu. Často dokonce mezi lidmi ve městě vtipkoval o tom, že má doma lidské hlavy. Nikdo mu nevěřil. 

Vše se začalo měnit ve chvíli, kdy začali policisté z Wisconsinu evidovat nárůst pohřešovaných osob. První z nich byla osmiletá dívenka Georgia Wecklerová, která se ztratila při cestě ze školy domů. Policisté po ní neúspěšně pátrali, stejně jako po druhé oběti – patnáctileté Evelyn Hartleyové. V roce 1952 se z lovu nikdy nevrátili ani Victor Travis a Ray Burgess, o dva roky později zmizela ze svého pracoviště Mary Hoganová.

Policisté byli bezradní. Důkazů měli málo a případů přibývalo. Jasné bylo jen to, že všichni pohřešovaní zmizeli v okolí Plainfieldu nebo Wisconsinu. Když v roce 1957 nalezli v Geinově domě Berenice Wordenovou, začali pečlivě zkoumat i další prostory na farmě. Věřili, že by právě Ed Gein mohl být tím, kdo spojuje všechny pohřešované lidi z okolí. 

Gein zpočátku odmítal připustit, že by kohokoliv zabil. Po nějaké době ve vazbě se ale rozpovídal a policistům bez problémů vylíčil, jak zavraždil Berenice Wordenovou. Pamatoval si každý detail toho večera a tvrdil, že byl v nepříčetném stavu, který jej přiměl zblízka ji zastřelit. O ostatních tělech nalezených v jeho domě ale stále tvrdil, že je našel v hrobech místních hřbitovů. Po několika dnech výslechů svou výpověď vrah z Plainfieldu ještě jednou změnil a přiznal se k vraždě Mary Hoganové. Opět tvrdil, že byl omámený a nevěděl, co dělá. Vzpomínal si pouze na to, že ženu omylem zastřelil. Bez známky emocí či lítosti hovořil o všem věcně, občas při vyprávění působil až vesele. 

Sexuální psychopat

Psychologové, psychiatři a další odborníci, kteří se Eddieho případem zabývali, jej označili za schizofrenika a sexuálního psychopata. Gein se podrobil sérii psychotestů, které prokázaly, že za jeho úchylku může nezdravý vztah s matkou a špatná výchova. Matka u něj svým přístupem vypěstovala zvrácený postoj k ženám. Přestože se k nim Eddie chtěl přiblížit, nevěděl jak. Na jednu stranu je toužil poznat, na druhou stranu je nenáviděl. Láska a nenávist k opačnému pohlaví v něm soupeřily tak dlouho, až z něj vyrostl šílenec. 

Zatímco se Ed Gein podroboval dalším testům a lékařským prohlídkám, policisté pročesávali okolí jeho farmy. Nakonec objevili pozůstatky deseti žen. Aby zjistili, jestli Gein skutečně těla vykopal z místních hrobů, museli požádat o dodatečnou exhumaci. Všechny hroby byly skutečně poškozené a většině těl chyběly orgány nebo končetiny. Spojitost Geina s ostatními vraždami v okolí Wisconsinu se jim tak nepodařilo prokázat. A to i přesto, že v jeho obydlí byly nalezeny části těl, které nepatřily ani vykopaným mrtvolám, ani dvěma starým ženám, k jejichž zabití se přiznal.

Mediální šílenství

Geinův bizarní příběh lákal jako magnet. Stal se prvním vrahem – celebritou. Po uveřejnění jeho činů přijížděly do Plainfieldu davy novinářů i turistů, kteří chtěli spatřit dům hrůzy. Zatímco vrah seděl ve vězení, začal být známý po celém světě. Stal se synonymem pro takzvaného „vraha od vedle“, šílence, kterého může mít v sousedství každý. Navenek si žije svůj nenápadný život v šedi, a přitom je neodhalitelným vraždícím monstrem.

Usedlíci z jinak malého a nevýrazného města ochotně poskytovali novinářům informace. Většina z nich tvrdila, že byl Gein zvláštní, měl divný smysl pro humor, byl plachý a tichý. Na vraha jej nikdo netipoval.

Ed Gein byl umístěn v ústavu pro duševně choré a jeho majetek šel do dražby. Místní obchodní společnost farmu koupila a lidem nabízela možnost nahlédnout do Eddieho šíleného království za poplatek. Místní obyvatelé byli rozzuření a morbidní muzeum ve svém městě odmítali. V roce 1958 farma shořela na popel. Když se to Gein dozvěděl, řekl pouze: „To je jen dobře.“ Podle policie měl oheň na svědomí neznámý žhář.

Po deseti letech v ústavu rozhodl soudce, že je Gein schopen stanout před soudem. V roce 1969 byl skutečně shledán vinným z vraždy prvního stupně. Později však odborníci prohlásili, že byl v době zabíjení nepříčetný. Skončil tak opět v nemocnici pro duševně choré.

Vzorný vězeň

Rodiny zavražděných i těch, jejichž těla Ed Gein vykopal z hrobů, volaly po spravedlnosti. Tvrdily, že mnohonásobný vrah unikl trestu, a žádaly nový soud. Nikdy nepřišel. Ed Gein zemřel po dlouhém boji s rakovinou 26. července 1984, v osmasedmdesáti letech. Je pochovaný v Plainfieldu vedle hrobu své matky. A v těsné blízkosti hrobů, z nichž kdysi kvůli svým zvráceným choutkám odnášel mrtvá těla. 

Barevné iluminace starých rukopisů nás ohromují svou precizností. I když často jen vytváří vnější okraj textového pole, stojí za nimi desítky hodin pečlivé práce neznámých mistrů. Tyto grafické prvky má čtenář tendenci po čase přehlížet a soustředit se jen na psané slovo, byť právě v nevinných obrázcích se často skrývá nevšední poselství. 

Jen doprovod

Původní grafický podkres měl v rukopisech umocňovat a přibližovat čtenáři psaný obsah. Pokud se tedy jednalo o historické pojednání, doprovázely text na okraji heraldické výjevy. Dílo popisující zemědělské hospodaření vylepšili miniaturní volci táhnoucí pluh nebo rolníci pracující na poli. Církevní spisek zase dokreslila symbolika papežského stolce, třeba mitra, dva zkřížené klíče nebo analus piscatorius – rybářský prsten. U herbaria nebo jiné knihy, věnující se botanické či medicínské tématice, byste tedy nejspíš očekávali stylové listoví při okrajích – a nepletli byste se. Jenže i když literární produkce nebyla v klášterech 13. století zrovna ohromující, pořád tu bylo dost děl, ke kterým je těžké na první dobrou přiřadit vhodný grafický doprovod. Budou snad bez obrázků?  

Svěřte se papíru

Nikoliv. Jen jejich výběr bude spíše náhodný a nezávazný. Čekat tedy můžeme malůvky zvířat, lidských postav, anorganických prvků a rostlinných ornamentů. Tyto obrázky se nerodily z nějaké nutnosti podtrhnout text, ale prostě jen bylo hezké něco na okraj namalovat, aby stránka jako komplet působila zdobněji. A proto se na nich jejich často anonymní tvůrci, iluminátoři, uměli vyřádit.

Začaly tak vznikat první drollerie čili groteskní výjevy. Italové jim ostatně říkají boffola – legrácky. Buď nemají pražádný vztah k textu, nebo jej naopak velmi trefně podrývají. Je libo kohouta s lidskou nebo psí hlavou? Šaška, který nese náruč plnou masek, postavu lučištníka vykukující z úst obří ryby? Pokud známe kontext, nestačíme se divit. Malůvky totiž často zesměšňují pisatele textu, představené kláštera, nebo rovnou zlehčují celé dílo.

Zajíc se brání

Zvláštní roli tu přitom sehráli obyčejní zajíci a králíci. Ti totiž napříč středověkými bestiáři symbolizovali lidský strach a současně důvěru v Boha. Králík byl čistý, bezbranný a jeho jedinou obranou před lovci, nebo pokušením, byl útěk. V droleriích ale narážíme na trochu jiný model. Když máte trpělivost a lupu, uvidíte často zajíce, jak se sekyrou odvážně číhají na lovce, pronásledují s oštěpem celé lovecké smečky, dobíjejí rytíře palicí, nebo se na zádech hlemýžďů účastní rytířských turnajů. Ve vztahu k jinak jistě moralizujícímu náboženskému textu nám tak iluminátor předává poselství, že se nemáme vždy zbaběle skrývat a podřizovat božským autoritám, prchat před rizikem a pokušením, ale máme sami přijmout odpovědnost za svůj osud a bojovat s útrapami. Což je dost odvážný pohled na věc, který mohl iluminátorovi vynést hezkých pár postních týdnů, pokud si takových malůvek všiml jeho představený.

Myslel to jinak

Jinak nevinní králíci jsou v drole­riích často zobrazováni jako pohroma a zhouba, protože hloupost a stádnost škodí. Je ale dost jiných zvířat, jejichž zobrazení znamená „něco jiného“. Nakreslit udatného válečníka s tělem pantera nebo jiné velké kočkovité šelmy nebylo zrovna holdování odvaze. Každý totiž tehdy věděl (aniž by je viděl), že velké kočky se strašně potí a zapáchají. Hrdinský text o rytíři se tedy nenápadnou malůvkou mění na popis činů smrdutého lotra.

Bobr? Ten se přece raději dobrovolně vzdá svých varlat, aby z nich mohla být vyrobena voňavka nebo medicína, a jeho život zůstal ušetřen. Nakreslit tak bobra u textu, který popisuje život šlechtice, jenž štědře obdaroval církev nebo přispěl na výstavbu kostela, znamená popisovat někoho, kdo vlastně vyžehlil své spory s církví nějakým tím tučným úplatkem. 

Konec satiry

Podobně pak můžeme dešifrovat, co si dávný iluminátor myslel o nějaké uzavřené mírové smlouvě. Zvlášť pokud na okraj stránky nakreslil draka, zlou šelmu spojenou s Ďáblem, jak jí z pozadí vylétají bílé holubičky míru. Vepř v kalhotách? Korunovaná liščí hlava? Jezevec, který zalezlý ve své noře cinká na zvonec? Slepice, která jede do bitvy na lvu? Nemusíte ani moc pracovat s fantazií, aby vám bylo jasné, co tyto obrázky znamenají. Umění drolerie dosáhne svého vrcholu v polovině 14. století a za mistry tohoto iluminátorského řemesla budou považováni francouzští a východoangličtí mniši.

Malý sopečný ostrov Tristan da Cunha, britská kolonie ležící uprostřed Atlantského oceánu mezi Brazílií a Jižní Afrikou, je známý jako „nejodlehlejší obydlený ostrov na Zemi“. Nově se tento ostrůvek zařadil mezi jedny z největších mořských chráněných oblastí na světě.

Na ostrově žije jen něco málo přes 250 lidí, není na něm žádné letiště a jediný přístav se nachází u správního města Edinburgh sedmi moří, který ovšem leží mimo námořní trasy a přístupný je jen 60 dnů v roce. K nejbližšímu pevninskému městu je to 7 dnů plavby.

Více než polovina ostrova je dnes chráněnou přírodní rezervací a ochrana pevninského přírodního bohatství se nově rozšířila i na okolní moře. Úřady vyhlásily přírodní rezervací i 90 % okolních vod. Zakázán je tak například rybolov pomocí hlubinných vlečných sítí a další průmyslové způsoby rybolovu. Plocha nové přírodní rezervace je třikrát větší než pevninská část Velké Británie a Tristan da Cunha se tak stává čtvrtou největší přírodní rezervací na světě a největší rezervací v rámci Atlantiku.

Ostrov Tristan da Cunha se může pochlubit jednou z nejbohatších biodiverzit na světě. Jeho vody jsou domovem žraloka sedmižábrého širokonosého nebo třeba rypouše sloního. Ostrovní pevninu pak obývají tučňáci skalní a albatros pestrozobý.

Náš svět je plný nebezpečných virových infekcí a občas o sobě dají pořádně vědět. O krvácivé horečce Chapare toho zatím mnoho nevíme. Zatím se objevila jen dvakrát, pokaždé v Bolívii. V roce 2003 se zde nakazila jen hrstka lidí a jeden člověk zemřel. V loňském roce (2019) se horečka Chapare objevila podruhé. Tentokrát se nakazili dva lidé a od nich pak vzápětí tři zdravotníci. Jeden pacient a dva zdravotníci poté zemřeli.

Původcem onemocnění je RNA virus Chapare mammarenavirus ze skupiny arenavirů. Mezi jeho blízkými příbuznými je celá řada nebezpečných virů vyvolávajících krvácivé horečky a podobná devastující onemocnění, jako například virus horečky Lassa. Nakaženým pacientům selhávají orgány a dochází u nich k vnitřnímu krvácení. Přetože jde o nemoci s vysokou úmrtností, epidemiologové se jich zase tolik neobávají – na rozdíl od jiných onemocnění se totiž obvykle špatně šíří.

TIP: Ebola a ti druzí: 9 nejnebezpečnějších virů světa

Caitlin Cossaboom z amerického Centra pro kontrolu a prevenci nemocí (CDC) a její kolegové prostudovali loňský výskyt horečky Chapare. Ukázalo se, že tento druh krvácivé horečky je přenosný z člověka na člověka, pravděpodobně slinami. Dokládá to případ jednoho ze zdravotníků, který se nakazil, když resuscitoval pacienta. Vir je bohužel zřejmě přenosný také dalšími tělesnými tekutinami, jako je krev, moč nebo sperma, a lze se tak zřejmě nakazit i během pohlavního styku.

Původní zdroj nákazy zatím není úplně jasný, podle vědců jím ale zřejmě budou hlodavci. RNA viru Chapare totiž byla objevena v několika druzích hlodavců v místě bydliště prvního objeveného pacienta. Výsledky výzkumu jsou hlavně varováním pro zdravotníky, aby v případě podezření na horečku Chapare postupovali velmi opatrně a vyvarovali se kontaktu s tělesnými tekutinami pacientů. I pacienti, kteří se z nákazy arenaviry uzdraví, mohou zcela bezpříznakově vylučovat virus dlouhé měsíce.