Krátce po uvedení nového MiG-25 do služby, měli Američané za to, že jde o nejlepší stíhačku světa, což ve vedení armády vyvolalo mírnou paniku. Situace se ale dramaticky změnila poté, co v roce 1976 sovětský pilot Viktor Bělenko dezertoval a přistál s migem v Japonsku. Sovětský pilot totiž předal Američanům ohromně cenné informace o silných a slabých stránkách tohoto stroje.

Informace o slabinách MiGu-25 přispěly k jejímu prvnímu sestřelení, jehož dosáhli Izraelci. Třináctého února 1981 vyslali nad Libanon dva průzkumné stroje RF-4E jako návnadu, na kterou ihned zareagovaly syrské MiG-25PD. Chytily se však do pasti, protože nad Libanonem se v malé výšce pohybovala též dvojice F-15A.

Utkání nad Blízkým východem

Radar foxbatu nebyl schopen sledovat cíle na pozadí země a syrská letadla takřka oslepilo izraelské elektronické rušení, kdežto F-15A se těšily podpoře radiolokačního letounu E-2C Hawkeye, jenž jim dodával data o poloze Syřanů. Ti pronásledovali dvojici RF-4E, aniž věděli, že letí přímo do pasti. Ta sklapla, když F-15A vypustily střely AIM-7F. Jeden obávaný MiG-25 byl sestřelen, zatímco druhý dokázal uniknout.

Dne 29. července stejného roku došlo k podobnému incidentu, jenž znovu skončil sestřelem syrské stroje. V této době již bojovaly také irácké MiG-25, které se utkávaly s íránskými letouny a nárokovaly si několik úspěchů, ale došlo i ke ztrátám, na nichž se podílely zejména íránské stíhače F-14 Tomcat, jež sestřelily možná i deset MiG-25.

Pouštní bouře

Typy F-15 a MiG-25 se opět střetly v lednu 1991 při operaci Pouštní bouře. Vůbec první vzdušné vítězství v tomto konfliktu si připsal irácký pilot Zuhair Dawood, jenž 17. ledna 1991 sestřelil americkou stíhačku F/A-18, ale pak již bodovali Američané. O dva dny později skupina strojů F-15C narazila na Iráčany a boj skončil zničením dvou MiG-25. Došlo ještě k několika dalším setkáním a v jednom případě čtyři F-15 odpálily na dvojici „pětadvacítek“ nejméně deset střel AIM-7, ale ani jediná nezasáhla.

Třicátého ledna byl jeden eagle poškozen raketou R-40. Irák ztratil jeden MiG-25 ještě 27. prosince 1992, když tento stroj narušil bezletovou zónu a byl sestřelen letounem F-16. Stíhače MiG-25 dodnes provozuje Alžírsko a určitý počet se nachází v Libyi a Sýrii, byť už pravděpodobně nejsou reálně funkční. 

Měření sil 

Ačkoli se typy F-15 a MiG-25 vzdáleně trochu podobají a skutečně využívají některá podobná technická řešení, vznikly podle výrazně odlišných zadání a využívaly jiné taktiky. SSSR žádal mimořádně rychlou přepadovou stíhačku pro ničení nadzvukových bombardérů, zatímco F-15 se zrodil jako letoun k vybojování vzdušné nadvlády, který měl překonat „pětadvacítku“, respektive schopnosti, které podle Američanů měla.

Na sovětské straně vznikl velice úzce specializovaný stroj, který závisel na pokynech ze země a nedokázal vést manévrový boj, ale po krátkou dobu mohl létat skutečně ohromující rychlostí a nesl na svou dobu velmi výkonný radar. F-15 Eagle sice nebyl tak rychlý, zato nabízel daleko větší flexibilitu a obratnost a disponoval vyspělejšími elektronickými systémy. Oba typy spojovala skutečnost, že ačkoliv nejdříve vznikly jako ryze stíhací, později se uplatnily i jako stíhací bombardéry. Oba také prokázaly velký evoluční potenciál, jelikož komplexně zmodernizované varianty F-15 stále odvádějí výborné služby, a na základě „pětadvacítky“ vznikl stroj MiG-31, jenž dodnes tvoří jeden ze základních pilířů ruské protivzdušné obrany.

TIP: Válečník s dlouhým životem: Legendární stíhačka MiG-19

Ze soubojů nad Blízkým východem vyšel vítězně F-15, ovšem na těchto výsledcích měla nesporně velký podíl i kvalita výcviku amerických a izraelských pilotů na straně jedné a syrských a iráckých na straně druhé. Obavy, které typ MiG-25 zpočátku budil, se sice ukázaly jako značně přehnané, ale „pětadvacítka“ navzdory tomu dokázala, že její schopnosti by se rozhodně neměly podceňovat.

Z dosavadních přehlídek svítícího obsahu kosmu vyplynul kvalifikovaný odhad, že jen v jeho části dostupné našim pozorováním existují nejméně stovky miliard galaxií. Přitom ještě krátce po první světové válce převládal názor, že je vesmír totožný s Mléčnou dráhou jako jediným hvězdným ostrovem! Ostatní se považovaly za pouhé „mlhoviny“, nacházející se v jejím nitru či v blízkém okolí.

Velká prázdnota

Galaxie vyplňují pozorovaný kosmos v úhrnu pravidelně. Určit jejich prostorové rozložení není sice snadné, vědci však objevili řadu dílčích galaktických uspořádání v menším a středním měřítku: od nepočetných, jako je naše Místní skupina s dominantní M31 a Mléčnou dráhou, k početnějším kupám a superkupám, obsahujícím stovky až tisíce galaxií shromážděných v jakýchsi plochách či stěnách a liniích. Zmíněné struktury jsou obklopeny obrovskými prostory, kde se nevyskytuje téměř žádná svítící hmota – „kosmickými prázdny“.

Strukturování však končí v měřítku zhruba 300 milionů světelných let, přičemž mluvíme o tzv. konci velikosti. Nad ním se vesmír jeví jako homogenní a izotropní čili rovnoměrný a stejnorodý od jednoho místa k druhému a v každém směru, v souladu s kosmologickým principem.

Vodíková vlákna

Základní rozložení hmoty v kosmu tak připomíná pěnu s velkými bublinami: Rozměrná seskupení galaxií obsahují obrovské množství běžné i temné hmoty, astronomové však předpokládají, že většina kosmického plynu se nachází právě v oněch „prázdnech“, v prostorech mezi galaktickými kupami či superkupami. Podle řady počítačových simulací by mělo víc než 60 % vodíku vytvořeného při Velkém třesku přetrvávat ve formě dlouhých vláken, jež se táhnou mezigalaktickým prostředím – s nízkou hustotou, takže jsou prakticky neviditelná. Popsaná struktura získala posléze poe­tickou přezdívku „kosmická pavučina“.

Ovšem jedna věc jsou grafická schémata prostorového rozložení, vycházející z galaktické statistiky či z počítačových simulací, a něco úplně jiného představují reálná pozorování. Astronomové z mezinárodního týmu v čele s Hidekim Umehatou z RIKEN Cluster for Pioneering Research v japonském Wako-ši oznámili v časopise Science, že jako první skutečně přímo sledovali vlákna kosmické pavučiny. Povedlo se jim to zejména díky dvěma přístrojům: Zaprvé šlo o detektor MUSE neboli Multi Unit Spectroscopic Explorer dalekohledové soustavy Very Large Telescope (VLT) Evropské jižní observatoře v Chile, konkrétně umístěný na teleskopu Yepun. A zadruhé o detektor Suprime-Cam japonského dalekohledu Subaru na havajské observatoři Mauna Kea.

„Kapačky“ pro galaxie 

Pozorovaná vlákna se táhnou na vzdálenost několika milionů světelných let a propojují hvězdné ostrovy v mimořádně rozsáhlé protokupě SSA22, která se na obloze promítá do souhvězdí Vodnáře. Dělí ji od nás přibližně 12 miliard světelných roků, tudíž nám její světlo nyní ukazuje dění v první pětině odhadovaného stáří vesmíru. 

Protokupa o průměru zhruba 200 milionů světelných let představuje soubor mladých galaxií a obrovských bublin kosmického plynu. Vlákna podle všeho umožnila samotný vznik hvězdných ostrovů a dál jim – v jakési životodárné infuzi – dodávají chladnoucí plyn, který dovoluje intenzivní tvorbu stálic v galaxiích, jakož i růst superhmotných černých děr v jejich středech. 

Shora dolů

V astronomii dlouho převládala představa, že hvězdné ostrovy vznikají a organizují se do kup „zdola nahoru“, tedy že se nejprve zrodily a teprve poté seskupily. V současnosti má však obecně navrch názor, že na začátku byla dlouhá vlákna hmoty a kupy galaxií i jejich jednotlivé členky se utvářely tam, kde se vlákna křížila, a kde tudíž existovaly oblasti s vyšší hustotou hmoty. 

Popsaný pohled na věc podporují také nová pozorování ukazující, že průsečíky vláken zahrnují aktivní galaktická jádra čili superhmotné černé díry a galaxie s překotnou tvorbou hvězd. Tuto polohovou shodu potvrdily údaje získané s využitím dalších dvou přístrojů z astronomické „první ligy“: anténní soustavy Atacama Large Millimeter/submillimeter Array (ALMA) a dalekohledů Keckovy observatoře na Havaji.

Základ pozorování ovšem tvořila měření zmíněným detektorem MUSE v ultrafialové oblasti spektra v čáře Lyman-alfa. Členové týmu shledali, že je příslušné záření příliš silné, než aby pocházelo pouze z kosmického UV pozadí – a z analýzy detailů naměřených dat následně vyplynulo, že vzniká při specifických procesech v galaxiích.

Klíč k pochopení

„Naše nová sledování výrazně naznačují, že právě plyn padající podél vláken vlivem vlastní gravitace spouští formování galaxií, ve kterých poté probíhá intenzivní tvorba hvězd a v jejichž středu vznikají superhmotné černé díry. Vesmír tak nabývá strukturu, kterou v něm dnes pozorujeme,“ shrnul výsledky Hideki Umehata.

TIP: Galaxie s překvapením: Obklopuje ji záhadný obrovský prstenec vodíku

„Tato pozorování nejslaběji svítících největších struktur ve známém vesmíru tvoří klíč k pochopení jeho evoluce – toho, jak rostou a dozrávají hvězdné ostrovy, i toho, jak proměnlivé prostředí kolem nich vytvořilo podobu kosmu, kterou vidíme okolo nás,“ komentovala objev Erika Hamdenová z University of Arizona v Tucsonu.

Výraz „enfant terrible“ pochází z francouzštiny a doslova znamená „hrozné dítě“. Obvykle se tak označuje člověk, který se vymyká průměru a působí svému okolí obtíže a nesnáze. Na málokterou sportovní hvězdu historie sedí přitom uvedená charakteristika tak dokonale jako na Diega Armanda Maradonu.

Snad to bylo tím, že pocházel z velmi chudých poměrů, a přesto měl v životě možnosti, o jakých se mu coby malému klukovi ani nesnilo. Nebo tím, že z něj jeho fenomenální fotbalový talent udělal uctívanou ikonu příliš brzy, a on se proto spoléhal, že mu ostatní všechno prominou. Užíval si život plnými doušky bez ohledu na následky, které dříve či později musely přijít. Skandály měly na jeho kariéru drtivý dopad. Je příznačné, že nejlepší fotbalová léta prožil v Neapoli – ve městě proslulém zločinností, prostitucí a obchodem s drogami, kde se jeho „stíny“ projevily naplno.

Hvězda stoupá

V Argentině se rodí snad nejvíc talentovaných fotbalistů na světě. Navíc tam, podobně jako v sousední Brazílii a dalších latinskoamerických zemích, představuje sport jeden z mála úniků před chudobou a neradostnou sociální situací. Když se v Argentině v roce 1978 konal světový fotbalový šampionát, vzhlíželo mnoho fanoušků k jistému mladíkovi, který v reprezentaci debutoval už o rok dřív v pouhých šestnácti letech. Kouč César Luis Menotti ho však na mistrovství kvůli nedostatku zkušeností nakonec nenominoval. Dost možná si už tehdy zkušený trenér všiml Maradonovy náladovosti, která mu později na hřišti i jinde způsobovala tolik problémů.

Zatím ovšem hvězda „božského Diega“ stoupala raketovým tempem. V průměrném klubu Argentinos Juniors, kde začínal svou profesionální kariéru, nasázel ve 166 zápasech 116 branek a dovedl jej v závěru svého angažmá na pozici vicemistra země. V roce 1981 přestoupil do slavného Boca Juniors, kde chtěl hrát už od dětství, ale příliš se tam neohřál a po jediné sezoně zamířil do Španělska. Za rekordních pět milionů liber ho tehdy získal FC Barcelona.

Mezitím se na Pyrenejském poloostrově hrálo v roce 1982 mistrovství světa, kde se Diegovi nedařilo. Už tehdy platil za superhvězdu a pozornost, kterou mu věnovali obránci soupeře, často přesahovala rámec pravidel. V posledním zápase proti Brazílii, jejž modrobílí prohráli 1:3, dostal frustrovaný Maradona červenou kartu za kopnutí protihráče v závěru utkání.

Katalánská metropole se pro argentinského génia zeleného trávníku nestala právě povedenou štací. Utrpěl dvě vážná zranění a také zabředl do sporů s vedením, které po pouhých dvou sezonách působení u „blaugranas“ vyvrcholily žádostí o přestup. Prezident klubu Josep Lluís Núñez mu s úlevou vyhověl a poslal Maradonu za další rekordní obnos – 6,9 milionu liber – do provinčního italského SSC Neapol.

Kokainový pád

Fanoušci nového klubu jej vítali jako spasitele a pod Vesuvem jeho talent konečně doopravdy rozkvetl. Zejména to platí o období bezprostředně po mexickém mistrovství světa, kdy se do té doby poměrně bezvýznamný celek pod Maradonovým vedením hřál na výsluní domácí i evropské kopané. V následujících čtyřech letech byla Neapol v lize nejhůř druhá, k titulům italských šampionů z let 1987 a 1990 přidala vítězství v Italském poháru z roku 1987 a také nejcennější úspěch v klubové historii – triumf v Poháru UEFA v roce 1989.

Mistrovství světa v roce 1990 se konalo právě v Itálii, kterou argentinská hvězda považovala za svůj druhý domov. Diego však trpěl po celou dobu šampionátu se zraněným kotníkem, a jeho hra tak zaostávala hluboko za očekáváním. Finálová účast národního argentinského týmu se tentokrát považovala za malý zázrak a trofej nakonec získali Němci. Maradonu pak čekal, aniž by to sám předpokládal, poslední rok v Neapoli. Pozitivním testem na kokain – který, jak se ukázalo, užíval pravidelně – jeho angažmá prakticky skončilo. 

Styky s Camorrou

Závislost na drogách zřejmě souvisela s dlouhodobými osobními problémy. Argentinský génius byl podezřelý ze styků s neapolskou zločineckou organizací Camorra a také se mu narodilo nemanželské dítě. Na pokutách za absenci na trénincích a zápasech zaplatil za poslední roky svého působení v italském klubu sedmdesát tisíc dolarů. Stále více se ukazovalo, že jakkoliv byl nedostižný na hřišti, v soukromí šlo o nevyrovnaného a náladového člověka. Zvykl si, že mu svět leží u nohou, a nedokázal přijmout dobře míněné rady okolí. Z Neapole musel v roce 1991 odejít s ostudou. Než se vrátil domů, odehrál rok ve španělské Seville. Vypadalo to, že se už nikdy nedostane do někdejší formy.

Začátek amerického mistrovství světa v roce 1994 však naznačoval opak. Maradona v úvodních utkáních opět udivoval přehledem, přesnými přihrávkami i precizním driblingem a ve druhém zápase proti Řecku přidal i krásnou branku. V té chvíli nikdo netušil, že šlo o jeho poslední vystoupení v reprezentaci. Po utkání ho vylosovali na dopingovou kontrolu a v moči mu našli efedrin. Následoval patnáctiměsíční distanc, po kterém odehrál ještě poslední dvě sezony za svůj milovaný Boca Juniors. V době zákazu si vyzkoušel post trenéra, ovšem s katastrofálními výsledky. V klubech Mandiyú a Racing vydržel pouze dvanáct zápasů, v nichž si připsal celkově jen tři vítězství. Kariéru na hřišti ukončil v roce 1997.

Poslední pokus

Problémy v osobním životě se táhly dál. Na začátku roku 2000 zkolaboval z dodnes nezveřejněných příčin na dovolené v Uruguayi. Závislost na kokainu, kterou trpěl od angažmá v Neapoli, se výrazně podepsala na jeho zdravotním stavu. Jakmile přestal hrát, projevily se naplno už dříve dobře patrné sklony k obezitě. Vše vyvrcholilo 18. dubna 2004 infarktem myokardu v důsledku předávkování. Tehdy sice Maradona skončil s kokainem, ale vyměnil jej za alkohol, což vedlo k několika dalším hospitalizacím. V roce 2007 se dokonce objevily fámy o jeho smrti. Později pro argentinskou televizi potvrdil problémy s drogami a alkoholem, ale dodal, že už se jich zbavil.

Opět se angažoval ve fotbale. Na podzim roku 2008 získal místo trenéra národního týmu Argentiny, s nímž se mu po velkých nesnázích podařilo kvalifikovat na jihoafrický světový šampionát v roce 2010. Modrobílí tam předváděli slušný výkon až do čtvrtfinále s Německem, které skončilo výbuchem 0:4. Maradona tvrdil, že mu argentinská asociace přislíbila prodloužení kontraktu do roku 2014, k němuž ovšem nakonec nedošlo. Následovaly další kontroverze mezi trenérem a vedením svazu, které odvolaný kouč obvinil ze lži. Notorické problémy měla někdejší superhvězda i s novináři. Od samého počátku kariéry žil Maradona pod drobnohledem veřejnosti, a tak ani není divu, že mu občas ujely nervy.

Diego zkrátka platil daň za světovou proslulost, která je často spíš přítěží než požehnáním. Přiléhavě se k tomu vyjádřil jeho bývalý reprezentační spoluhráč Jorge Valdano: „Lidé jej chtěli napodobovat, byl kontroverzní, milovali ho i nenáviděli, vyvolával pozdvižení, hlavně v Argentině. Vyvíjet další tlak na jeho soukromí je chyba. Na hřišti neměl sobě rovného a jeho život se stal divadlem, osobním martyriem, které bychom neměli ještě víc prohlubovat.“ 

Prokletí závislosti ho pronásledovalo až do jeho konce. Před třemi týdny byl kvůli vyčerpání, dehydrataci a anémii převezen na kliniku v Buenos Aires, kde museli lékaři bojovat o fotbalistův život – v mozku mu objevili nebezpečnou krevní sraženinu. Operace naštěstí proběhla úspěšně, zotavení ale komplikovaly abstinenční příznaky, takže po svém propuštění z nemocnice putoval Diego přímo rehabilitační kliniku, kde se měl podrobit odvykací kúře. Včera svět obletěla zpráva, že „božský Diego“ zemřel. Pode zpráv argentinských médií utrpěl tento idol mnoha generací srdeční zástavu.

Jedním z hlavních důvodů, proč byl jako místo pro přistání robotické laboratoře Curiosity vybrán marsovský kráter Gale, byly indicie, že právě na tomto místě mohla být v minulosti tekoucí voda. Předpoklady se do značné míry naplnily a rover tam od svého přistání v létě 2012 skutečně nachází důkazy, o historii spjaté s tekoucí vodou. Podle nového výzkumu planetárních vědců ale možná nešlo o kráter vyplněný vodou, nýbrž o záznamy historické megapotopy, která se tam přehnala před 3,6 až 3, 85 miliardami let.

Jeden z předchůdců Curiosity, rover Pathfinder, vlastně objevil stopy velké potopy na Marsu v Ares Vallis už v roce 1997. Alberto Fairén z americké Cornell University a jeho tým ale tvrdí, že v kráteru Gale jsou stopy po něčem, co zjištění Pathfinderu značně převyšuje. Badatelé věří, že se jim jako prvním podařilo odhalit velkou potopu na Marsu – především díky detailním analýzám sedimentů, na základě dat roveru Curiosity v oblasti kráteru Gale.

Biblická potopa v kráteru Gale

Vědci vyčetli z uspořádání sedimentů v okolí Mount Sharp, což je centrální vrchol kráteru Gale, že je vytvarovaly vlny vysoké minimálně 24 metrů, které se přihnaly rychlostí 10 metrů za sekundu. Vědci si doposud mysleli, že tyto sedimenty vznikly před vytvořením kráteru Gale. Fairénův tým má ale důkazy, že většina z nich je mladší než Mount Sharp, což ukazuje na návrat vody do kráteru po dlouhé přestávce.

TIP: Marsovský kráter Gale byl v minulosti obřím jezerem

Uspořádání sedimentů v kráteru Gale nápadně připomíná záplavy vyvolané náhlým táním velkého množství ledu. Na Zemi jsou podobné záplavy obvykle důsledkem náhlých posunů klimatu anebo sopečné činnosti pod ledem. V případě gigantické záplavy na Marsu, v neposlední řadě kvůli jejímu předpokládanému stáří, odpovídajícímu intenzivnímu bombardování meteority, by příčinou mohl být pád velkého meteoritu. Ohromné množství tepla z takového nárazu vedlo k vypaření spousty zmrzlé vody, oxidu uhličitého a metanu a následnému skleníkovému efektu, spojenému s prudkými dešti. To vše by podle vědců vytvořilo ohromnou záplavu na Marsu.

Od katastrofy v Pompejích uplynulo téměř dva tisíce let, přesto teprve nyní odkrýváme průběh tehdejšího dramatu. Archeologové zde nedávno nalezli pozůstatky dvou obětí, které zahubila běsnící exploze Vesuvu. Ukázalo se, že jde o ostatky dvou mužů – podle jejich oblečení a dalších detailů lze soudit, že starší, zhruba čtyřicátník, byl nejspíš bohatý a zřejmě pán mladšího, podle všeho otroka.

Jejich pozůstatky byly objeveny během vykopávek, které právě probíhají ve vile na lokalitě Civita Giuliana, na okraji Pompejí. Tato vila se tyčila nad Neapolským zálivem. Pochází odtamtud například objev stáje se třemi koňmi v postrojích. Nově nalezená těla se nacházejí v kryptoportiku, kryté chodbě s přilehlými místnostmi v luxusní části zmíněné vily.

TIP: Nešťastníkovi z Pompejí při útěku rozmáčkl hlavu velký kus budovy

Tito muži zahynuli v pyroklastickém proudu žhavých plynů a hornin, který se velkou rychlostí vyhrnul z vulkánu, nějaký čas po úvodní erupci, a zabíjel vše, co mu zkřížilo cestu. Toto pyroklastické mračno má na svědomí obyvatele Pompejí, kteří se snažili uprchnout do bezpečí během asi půlhodiny relativního klidu po první erupci. Žhavý materiál se nahrnul do kryptokortiku a oba muže usmrtil. Archeologové ostatky objevili pod nejméně dvoumetrovou vrstvou sopečného popela.

Velmi neslavně skončil hon na vysokou pro staršího myslivce v obvodu lesní správy Horní Planá. O jeho zbraň – kulovnici ráže .22 Hornet ho připravil prchající jelen. Zvíře během honu vyplašil pes. Vyplašený jelen se podle myslivce sice dal na útěk, zavadil při tom ale o levý nimrodův rukáv.

Kulovnice, kterou měl myslivec zavěšenou, naštěstí bez nábojů a zásobníku, na své levé ruce, se svezla jelenovi na paroží a ten i s ní zmizel v houští. Kolegové myslivci poté prohledali les, uloupenou zbraň se jim ale nalézt nepodařilo. V dáli ovšem spatřili jelena, kterak uhání i se svou kořistí stále zavěšenou na paroží.

TIP: Sibiří se potlouká ozbrojený medvěd

Nešťastný myslivec celou záležitost v souladu se zákonem oznámil policistům, kteří vyzvali veřejnost ke spolupráci. Pokud by někdo zmíněnou zbraň nalezl, může se obrátit na kteroukoli služebnu policie nebo na tísňovou linku 158.

Malí medvědi jsou zejména první rok svého života extrémně zranitelní a málokdy se celý vrh dočká dalšího jara. Hlavní hrozbou pro medvídky jsou dospělí medvědí samci, kteří hledají družku a v touze po spáření by mohli mláďata i zabít. Ve skalnatých oblastech mohou medvíďata také spadnout z výšek a k nehodám dochází i při překonávání říčních toků. Zejména v těchto okamžicích se mladí medvědi škrábou své matce na záda a úporně se jí drží, dokud se nedostanou na druhý břeh.

TIP: Géniové zimního spánku: Proč nemají medvědi proleženiny a neochabují jim svaly?

Zřejmě nedlouho po obdobné plavbě byla pořízena tato fotografie, čemuž nasvědčuje i mírně mokrý matčin čenich a záda v místě, kde stojí chlupatý potomek. V zimním Yellowstonu byl dokonce pozorován malý medvěd, který své matce vyšplhal na záda, když byla čenichem zabořena do sněhu a snažila se vyhrabat pod ním rejdící hraboše. Mládě zřejmě jen nebavilo brodění ve studeném zimním nadělení.

Začít musíme u Karla II. Stuarta, který je ve věku jednadvaceti let jmenován skotským králem. Proč nedostal hned celou Anglii? Protože tam tehdy železnou rukou vládne krvavý Lord protektor Oliver Cromwell, který nechal Karlova otce popravit. Stuarta čeká ještě hezká řádka vojenských porážek a léta potupného skrývání se v Evropě, než si na něj „jeho“ Angličané znovu vzpomenou a požádají jej, aby jim jako pravý monarcha znovu vládl.

K tomu došlo až v roce 1660, ale nebyl to úplně návrat k zavedené tradici. Karel II. si nějaké absolutistické vlády moc neužije a musí si neustále dávat pozor, aby někomu nešlápl na kuří oko. Po éře Cromwellova teroru se lidé naučili vážit si Parlamentu – politického kolbiště, kde mohli zprostředkovaně přes své zástupce vyjádřit názor na směřování země. A po neradostném období utažených opasků a usekaných hlav také nastalo nebývalé uvolnění mravů. 

U jednoho stolu

Nejrůznější učenci z univerzit a vzdělaní církevní hodnostáři si prostě uvědomili, že král nemusí mít vždycky pravdu. Stále více lidí z širokých vrstev veřejnosti souznělo s myšlenkami osvícenství. V Anglii se rodí intelektuální podhoubí, ze kterého zaznívaly pro trůn často nepříjemné názory. K rebelii mají Britové po zážitcích s Cromwellem blízko a Karel nechce skončit jako svůj otec – s hlavou na špalku. Proto si nepřeje vlastně nic jiného, než návrat starých pořádků. Což mu komplikují ty zpropadené coffehouses – kavárny. Ty jsou součástí nové módy, které brzy podlehnou všechna velká města.

V kavárnách se scházejí lidé, aby nad hrnkem kávy, vzácné čokolády nebo ještě vzácnějšího čaje probrali poslední novinky z domova i ze světa. Že to vůbec nezní nebezpečně? Opak byl pravdou! Předně, v těchto podnicích se zaváděly nepříjemné rovnostářské manýry. K jednomu stolu se tak teoreticky mohl posadit sedlák, zeman a bezzemek. Žádné společenské bariéry. Co víc, mohly sem zajít i ženy. Ještě vás to neděsí? Pak vězte to nejhorší, a to že se zde nepodával alkohol! A právě absence alkoholu a střízlivost zúčastněných umožňovala vést seriózní diskuze na rozmanitá témata, která si lidé druhý den navíc pamatovali. Hrůza, že?

Mezi jednotlivými kavárnami, kterých bude v Londýně roku 1667 hned dvaaosmdesát, navíc obíhali poslíčci nabízející noviny. Přinášeli i zprávy z jiných debatních kroužků po městě. Lidé tak snadno mohli získat spoustu užitečných a přitom vlastně nebezpečných informací.

Stará dobrá krčma

Jen si to porovnejte s tradiční anglickou pivnicí, ať už tavernou nebo alehousem. Tam se nacházely přesně oddělené stoly pro chudinu a pro honoraci, neb každý má své místo. V jednom koutě tak sedláci brblají nad mizernou cenou obilí, v odlišném rohu nadávají malí zemědělci na špatnou úrodu a u krbu si pár pánů z lepší společnosti pochvaluje, jak výhodně skoupili náklad pšenice v Evropě. Každý řeší jen část svého problému, aniž by si uvědomoval celý obraz, příčiny a důsledky. Posaďte je ale k jednomu stolu, a hned mají všichni jasno, co je třeba učinit pro obecné blaho a spokojenost všech. Jenže v hospodě budou jen odděleně brblat u piva a ráno s pořádnou kocovinou jim dá zapomenout, co že to vlastně řešili. Nu, a přesně to v kavárnách nefungovalo. 

Debata za penny

Vedle mudrujícího profesora si může sednout i dráteník nebo koželuh. A všichni za jednu penny popíjí tu samou, exotikou provoněnou kávu. Společně debatují a diskutují. Témata? Estetika, poezie, politika, věda, kultura. Ne nadarmo se těmto kavárnám přezdívalo Penny universities, protože za jednu penci jste se tu nabrali víc rozumů, než za celý rok na studiích.

Vysedává tu Samuel Pepys, anglický úředník a politik, který si tu spisuje svůj deník. Společnost baví svým bystrým postřehem básník Richard Ames, lékař a spisovatel Thomas Fuller, právník Edwar Thurlow, architekt nového Londýna Christopher Wren a spousty dalších velikánů doby. Vedlejším výstupem mnohovrstvého, střízlivého a projevem kultivovaného osazenstva je na svou dobu velmi informovaná veřejnost. Což je pro vladaře vždycky problém. 

Jen lehké ženy

I proto tahle kavárenská selanka nebude mít dlouhého trvání. Neexistuje jediný hodnověrný důkaz, že by za dalším vývojem událostí stál sám král Karel II., ale je jisté, že z toho osobní prospěch měl. Fenomén rovnostářských kaváren jako důležitých zdrojů veřejných informací totiž brzy dostane jisté trhliny. Nejprve z kaváren začnou mizet ženy. Obhájci starých pořádků z řad ctihodných mužů i žen, totiž začnou upozorňovat na pokleslost zdejší kavárenské zábavy. Pravá lady by se měla návštěvy takových míst vystříhat. Přece jen, spousta mužů a žen pohromadě, to zavání neplechou.

Stačilo vlastně jen pár slov, mohla za to šeptem šířená zpráva, že do těchto podniků přece „vstupují jen lehké ženy, aby si s muži dojednávaly služby“. A bylo vymalováno. Ženám oficiálně vstup nikdo do kaváren nezakázal, ale ztratily zájem. Nebo odvahu…

Nápoj šampionů?

Opravdovým zásahem do černého, který výrazně podlomil činnost kaváren, je masivně šířený pamflet z roku 1674, s názvem Ženská petice proti kávě. Tento list totiž „dává k veřejnému posouzení řadu přesvědčivých argumentů o neblahých následcích konzumace černé kávy“. Podobných tiskovin je brzy v oběhu více. Co v nich stojí? Popisují, že muži oddávající se popíjení kávy se stávají impotenty. Káva je prý činí zvadlé a ploché, vyschlé a bez energie, neschopné potěšit opravdovou ženu pořádným mužným objetím.

Jinde zase stojí, že negentlemanský humor kaváren nutí „muže jen doma své pšouky vypouštět“ ale k jinému užitku je nečiní. Tato různá Zvolání tisíců vnadných žen mají na morálku mužského osazenstva kaváren zdrcující účinek. Potence je prostě citlivé téma. 

Znovu do skoku

Ne, velmi pravděpodobně za autorstvím pamfletů nestojí ženy. Mnohem přesvědčivější je varianta o podloudné kampani pivovarů a pohostinských zařízení. Ty totiž skoro souběžně rozjíždějí exkluzivní novinku zvanou cock-ale čili kohoutí pivo. Narážka na dvousmyslné cock, značící kromě drůbežího samce i pánské přirození, je přitom více než zřejmá. Jedná se o svařený nápoj: mix kohoutího vývaru se spoustou piva. Lékaři se předhánějí v popisování blahodárných účinků lektvaru na lidské zdraví a potenci mužů. Tato kohoutí viagra dokáže pravé zázraky, třeba léčit tuberkulózu: „I skoro mrtvého spraví a nepevné do pozoru znovu staví.“

TIP: Hříšný Moulin Rouge: U zrodu nejslavnějšího kabaretu stál zločinec

Na specialitu, která je lehce nemravná a provokativní se vydávají i mudrci z kaváren. Cock-ale v původní receptuře nezůstalo dlouho. Přibývalo spíše piva a často mužům stačilo ke štěstí jen „pít pod kohoutem“. Souběžně s tím kavárny začaly zvyšovat ceny, aby vyrovnaly ztráty. Čímž ztratily popularitu u nižších vrstev. A boháči? Ti nakonec dali přednost výlučně pánským klubům a profesním komorám.

Móda je prchavá, v kurzu začíná být rázem dostupnější čaj. Ten si ostatně mohou i dámské spolky připravit doma, aniž by tím někoho pohoršovaly. Kavárny zkraje 18. století z Británie mizí. Ne definitivně, ale jejich popularita je ta tam. Z diskuzních spolků a otevřených společenských fór se lidé vrátili raději ke svým sklenicím s pěnivým mokem. Král Karel II. Stuart si mohl oddechnout: kavárenská rebelie byla zažehnána. Anglii po jeho smrti sice úplný návrat ke starým pořádkům nečeká, ale od brblající kavárny bude pokoj.

O velké archeologické překvapení se v prosinci 2000 postaralo také rutinní měření znečištění vody v Khambhátském zálivu. Badatelé z Národního institutu pro oceánskou technologii totiž asi 20 kilometrů od pobřeží západoindického státu Gudžarát náhodou narazili na pravidelně rozmístěné geometrické struktury: Nacházely se 30–40 m pod hladinou a táhly se v délce asi 9 km. 

Již v květnu 2001 vydal indický ministr Murli Manohar Joshi prohlášení, podle nějž nález vypovídá o prastarém lidském osídlení, které kleslo ke dnu. Vědci totiž v lokalitě údajně objevili zbytky obydlí, sýpek i kanalizace. Pozůstatky navíc připomínaly předměty z tzv. harappské kultury, první známé městské kultury na Indickém subkontinentu. 

Nejstarší v Indii? 

Největší překvapení však mělo teprve přijít. Další podmořské pátrání odhalilo mimo zdivo také pravděpodobné zbytky dřevěných nástrojů či keramiky. A po laboratorní analýze jednoho artefaktu neznal údiv archeologů mezí: Jeho stáří bylo totiž určeno bezmála na 9 500 let! Pokud nejde o chybu, předcházela nalezená lokalita o řadu staletí první známou civilizaci v údolí Indu, zmíněnou harappskou kulturu. Ta se dle dosud uznávaných teorií měla zrodit na území dnešního Pákistánu a severozápadní Indie nejdřív kolem roku 5300 př. n. l. a právě pod jejími křídly později zřejmě vyrostla první velká města Mohendžodaro a Harappa.

TIP: Řemeslně zdatní obyvatelé Hamoukaru se obešli bez písma i zemědělství

Senzační hypotéza má samozřejmě své odpůrce, zastánci však argumentují, že při výzkumu posloužily nejmodernější nástroje a metody podvodní archeologie, které se prakticky nemýlí. Jednalo se například o sonar napojený zároveň na diferenciální globální polohovací systém (DGPS), jenž dovede zpřesnit měření klasického GPS. Výsledky prý jednoznačně ukazují, že oblast ležící dnes pod hladinou tvořila kdysi pevninu, kudy protékaly řeky a kde si lidé stavěli svá obydlí.

Anténa Arecibo fungovala 57 let a za tuto dobu si připsala celou řadu důležitých objevů. Krátce po svém uvedení do provozu přispěla například k objevení prvního dvojhvězdného pulsaru. V posledních letech byla důležitou součástí projektu hledajícího známky mimozemských civilizací SETI@home. O post největšího radioteleskopu na světě Arecibo připravil až v roce 2016 spuštěný čínský radioteleskop FAST.

Konec portorického velikána

První vážné problémy přichystal portorickému radioteleskopu hurikán Maria, který v roce 2017 poničil část vedlejší 12metrové antény a poškodil napájecí systémy velkého radioteleskopu. Podstatně větší problémy ale přineslo letos v červenci řádění tropické bouře Isaias. Uvolněný svazek kabelů vážně poškodil 305 metrů velký talíř radioteleskopu. Kromě samotného talíře došlo i k poškození několika panelů kupole známé jako „Gregorian Dome“.

TIP: Čína plánuje do roku 2023 vybudovat největší plně ovladatelný radioteleskop světa

K další, bohužel ještě závažnější, nehodě došlo 6. listopadu v podvečer, kdy došlo k dalšímu poškození talíře antény a bylo poničeno i několik kabelů. Podle ředitele zařízení Ralpha Gaumeho je anténa nyní v tak špatném stavu, že se nedá opravit, aniž by byli v ohrožení zaměstnanci observatoře. 

Ukončení provozu radioteleskopu ale neznamená ukončení provozu observatoře. Pokračovat tak bude například výzkum pomocí dalších přístrojů, zejména LIDARu, který studuje zemskou atmosféru.