V roce 1950 objevil americký astronom Arthur Hoag zajímavý objekt, který se jevil buď jako planetární mlhovina, nebo podivný hvězdný ostrov. S rozvojem pozorovací techniky se ukázalo, že správná je hypotéza číslo dvě, a tzv. Hoagův objekt se stal prvním zástupcem nové třídy prstencových galaxií. 

Na snímcích vypadá jako difuzní galaktické jádro s průměrem asi 17 tisíc světelných roků, obklopené téměř ideálně symetrickým prstencem stálic s náznakem spirální struktury s průměrem přes 100 tisíc světelných let. Rádiová pozorování navíc odhalila, že hvězdný prstenec obepíná ještě jeden větší, tvořený neutrálním vodíkem. 

TIP: Jaký tvar galaxie je nejběžnější?

Původ podivného vzhledu Hoagova objektu zůstává nejasný. Prvotní hypotéza, že jde o případ galaktické srážky s mnohem menším hvězdným ostrovem, který se s velkou diskovou galaxií střetnul prakticky podél zorné přímky, naráží na nevysvětlitelné rozpory v detailních sledováních. Jiní astronomové navrhují, že se útvar vyvinul z extrémní spirální galaxie s příčkou, ale ani tato možnost nevysvětluje všechny vlastnosti pozorovaného objektu. 

Před 68 miliony lety, na konci období křídy a celých druhohor, žili v oceánu kolem dnešní Antarktidy amoniti (hlavonožci) druhu Diplomoceras maximum. Pár milionů let poté vymřeli, pravděpodobně se zbytkem amonitů a mnoha dalšími organismy, v rámci masového vymírání na konci druhohor.

Amoniti byli hlavonožci se schránkou bizarního tvaru dlouhou přes 1,5 metru. Jejich schránka do značné míry připomínala obří kancelářskou sponku. Podle Lindy Ivany a Emily Artruc z americké Syracuse University tyto přerostlé sponky mohly žít stovky let.

TIP: Extrémně vzácný nález: Vědci objevili vyhynulého hlavonožce v jantaru

Vědkyně pečlivě schránku Diplomocera prostudovaly – analyzovaly její chemické složení a porovnaly obsah izotopů kyslíku a uhlíku na různých místech schránky. Ukázalo se, že se určité hodnoty izotopů opakují v pravidelných intervalech.

Podle autorek jde o důsledek výronů metanu z mořského dna, k nimž tehdy zřejmě docházelo každý rok. Když autorky sečetly jednotlivé „metanové letokruhy“ ve schránce amonita, dospěly k závěru, že stvoření bylo staré asi 200 let. Jde o překvapivé zjištění, neboť dnešní obří hlavonožci, jako je například krakatice obrovská, žijí jen velmi krátce, sotva pár let.

Před necelými dvěma sty lety se v malém francouzském městečku Anchay narodil muž, který měl dát světu moderní obdélníkové kufry, a navždy tak změnit podobu cestování. Jeho zavazadla byla nejen skladnější a snáz se přenášela, ale zároveň zaujala originálním designem. Jmenoval se Louis Vuitton a značka LV dnes zdobí také luxusní oblečení. 

Dva roky do Paříže

Zpočátku nic nenasvědčovalo, že by se Louis dal na dráhu návrháře a podnikatele. Pocházel totiž z dělnické rodiny a mezi jeho předky patřili mlynáři, farmáři či tesaři. Snad jen po matce, kloboučnici, mohl zdědit vztah k odívání. Bohužel však zemřela, když mu bylo deset, a otec se sice záhy znovu oženil, ale posléze se také odebral na věčnost. Louis tak zůstal sám s panovačnou macechou, ve čtrnácti letech ovšem pohár jeho trpělivosti přetekl: Odešel z domu, vydal se pěšky do Paříže a posléze tam započal svou slavnou kariéru.

Téměř pět set kilometrů dlouhá cesta do metropole mu nakonec trvala dva roky, během nichž si na živobytí vydělával, jak jen to šlo. Střechy pařížských domů poprvé spatřil, když mu bylo šestnáct. Psal se rok 1837 a městem již naplno otřásala průmyslová revoluce. Na jedné straně se tak Paříž rozvíjela, ale na druhé bojovala s epidemií moru a s chudobou. Louis se nejdřív živil coby poslíček a poté nastoupil do učení k úspěšnému výrobci zavazadel Maréchalovi. V Evropě 19. století šlo o velmi váženou profesi a díky píli i zápalu se Vuitton za pár let vypracoval na jednoho z předních profesionálů.  

Miláček císařovny

V roce 1851 se stal francouzským panovníkem Napoleon III., z čehož brzy profitoval i Vuitton: Císařova žena Evženie z Montija byla totiž známou milovnicí módy a ve společnosti se ráda ukazovala v toaletách z atlasu, hedvábí či krajek a v krinolínách, jež se nedotýkaly země. Jakmile se doslechla o šikovném Louisovi, ihned jej najala coby svého osobního výrobce kufrů, přičemž měl za úkol také „balit ty nejkrásnější šaty tím nejluxusnějším způsobem“. 

Někdejšímu poslíčkovi se tak otevřely dveře ke královské a elitní klientele. Největší úspěch měl ovšem teprve přijít, a to brzy po svatbě se sedmnáctiletou Clemence-Emilií Parriauxovou. Vzali se na jaře 1854 a o pár měsíců později Vuitton opustil Maréchalův obchod, aby si otevřel vlastní dílnu na výrobu zavazadel. Na vývěsním štítu stálo: „Bezpečné balení těch nejkřehčích předmětů. Specializace na balení módy.“ V té době se s rozvojem železniční a lodní dopravy začalo mnohem víc cestovat, takže skladné a dobře přenosné kufry představovaly velmi žádané zboží a úspěch na sebe nenechal dlouho čekat.

Ostré hrany, velký zájem

Roku 1858 přišel Vuitton s revolučním návrhem nového zavazadla z šedého plátna trianonu, které nahradilo kůži. Kromě toho měl kufr ploché tvrdé dno i víko. Novinka okamžitě vzbudila ohromný zájem, jelikož se s ní cestovalo snáz než s běžnými zaoblenými zavazadly, a navíc byla odolnější vůči vodě i prachu. 

Po uvedení nových kufrů na trh Vuittonova firma téměř nestíhala vyřizovat objednávky, a tak rozšířila výrobu i do nedaleké obce Asnières-sur-Seine. Brzy však přišla nečekaná rána v podobě prusko-francouzské války, jež trvala od července 1870 do května následujícího roku. Po jejím skončení našel Vuitton Asnières v troskách, dílna byla zničena a veškeré zařízení rozkradeno. 

Přesto se nenechal odradit a okamžitě se pustil do obnovy podnikání. Během pár měsíců otevřel nový obchod na prominentní adrese 1 Rue Scribe v srdci Paříže a následně představil kufr z béžového plátna s červenými pruhy. Jednoduchý, ale luxusní design okamžitě oslovil francouzskou elitu a předznamenal znovuzrození slavné značky Louis Vuitton.

Jak bojovat s příživníky?

Zavazadla návrhář zdokonaloval další dvě dekády, až do svého skonu v únoru 1892. Poté výrobnu i obchod převzal jeho syn Georges a právě on v roce 1896 vymyslel slavný monogram LV. Šlo přitom o reakci na padělky, s nimiž módní dům bojuje dodnes. 

TIP: Madam Burda: Královně odívání pomohly k úspěchu manželovy zálety

V roce 1914 pak Georges otevřel na Champs-Élysées největší světový obchod s kufry i dalšími zavazadly a jeho patronkou se stala proslulá návrhářka a módní ikona Coco Chanel. Během následujících let vzniklo pod značkou LV mnoho cestovních tašek a zavazadel, jako třeba kabelka Noé: Původně měla sice sloužit k přepravě šampaňského, ale nakonec se stala oblíbeným doplňkem mnoha dam. Díky nadcházejícím generacím Vuittonů si tak alespoň někteří z nás mohou luxusní kufry, kabelky i oblečení koupit také dnes. 

Na nostalgické jízdě po proslulé bohinjské železnici najdete 28 tunelů a přes 65 mostů. Mezi nimi je i překrásný obloukový most Solkan, který byl zprovozněný už v roce 1906. Tvoří ho více než čtyři a půl tisíce vápencových bloků. Během první světové války byl most zničen rakousko-uherskými vojáky, kteří nechtěli, aby padl do rukou nepřátelům. Obnovy se dočkal v roce 1927.

Zážitek z vlaku i krajiny

V posledních letech se po mostě čas od času projede vlak s parní lokomotivou. Je to okouzlující podívaná, která byla v první polovině minulého století běžnou záležitostí. Dnes už se vám to může poštěstit jen devatenáctkrát za rok, a to jen díky podobně zaměřeným turistům, kteří touží po neobyčejném zážitku. Cestující mají možnost vychutnat si nejen jízdu historickým vlakem, ale navíc se pokochají úchvatnou slovinskou krajinou. Trať totiž lemuje Julské Alpy na západě Slovinska a vede i podél jezera Bled. Krásnější výhledy z okénka vlaku najdete jen málokde.

„Je to opravdu jako skok zpět v čase. Zvlášť to prožívají japonští turisté, pro které je asi všechno kolem velmi zvláštní. Potřebují spoustu času, když vystoupí. Nechtějí znovu nasednout, prohlížejí si ta malá nádraží, zkoumají detaily vlaku a povídají si se strojvedoucím,“ usmívá se průvodčí Ajda Perková.

Z vnitrozemí až k Jadranu

Výstavba bohinjské železnice začala v roce 1900. Byla tehdy součástí dráhy Neue Alpenbahnen, jejímž cílem bylo spojit střední Evropu s tehdy rakousko-uherským přístavním městem Terst. Součástí trati je i přes šest kilometrů dlouhý Bohinjský tunel, který v roce 1906 slavnostně otevřel sám následník rakousko-uherského trůnu František Ferdinand d´Este. Tunel je dodnes nejdelší ve Slovinsku.

Během první světové války po trati proudily zásoby pro rakousko-uherské vojáky do bitev na Soči. Po rozpadu Rakouska-Uherska v roce 1918 a izolaci komunistické Jugoslávie po druhé světové válce ale železnice ztratila na významu. Už Jugoslávci z ní ale udělali turistickou atrakci a Slovinci pak na jejich snahy navázali. Po vstupu Slovinců do Evropské unie (2004) se z ní opět stala součást důležitého spoje mezi evropským vnitrozemím a pobřežím Jadranu.

Do minulosti se vší parádou

„Železnice se stala v podstatě lokální dráhou, ale teď je pro turismus zase důležitější,“ pochvaluje si strojvedoucí Matjaz Marusič. Bohinjská trať začíná v Jesenici, na jižním konci tunelu Karavanky. Pak projíždí Bohinjským tunelem, protíná hraniční město Nova Gorica a končí v již zmíněném italském Terstu. Vedle Bohinjského tunelu je hlavní atrakcí trati určitě most Solkan, který je díky délce největšího oblouku, jenž se klene přes vzdálenost 85 metrů, skutečným světovým unikátem.

TIP: Historické železnice: Sedm nejkrásnějších vyhlídek z oceli a páry

Turisté si tříhodinovou jízdu po historické železnici užijí se vší parádou, která k putování do minulosti patří. Po cestě si můžou vychutnat oběd ve stylovém jídelním voze a během zastávek po krásné slovinské krajině se zatoulají třeba až do jednoho z útulných vinných sklípků. Zkrátka, kdo nasedne do stařičké parní lokomotivy a nechá se unést na vlnách nostalgie, pozná Slovinsko z docela jiné stránky. 

Slovní útoky proti císaři se za Rakousko-Uherska soudily podle paragrafu 63 trestního zákona z roku 1852. Podle něj se urážky majestátu dopouštěla osoba, jež veřejně porušila úctu k císaři. Mezi čtyřma očima si tedy každý mohl říkat o císaři, co chtěl, byla to soukromá záležitost. Ovšem hanobit panovníka před dvěma a více lidmi bylo považováno za veřejný akt, jímž mohlo být vyvoláno pobouření, a tedy významně narušen společenský pořádek. Tento přístup se uplatňoval až do zániku habsburské monarchie roku 1918, kdy pochopitelně přestal platit i paragraf na ochranu cti císaře. 

Několik let se případní nactiutrhači nejvyššího představitele nemuseli ničeho obávat, ale roku 1923 byla se zavedením zákona na ochranu republiky aktivována rovněž trestnost urážky prezidenta. 

Císař a papež

Po nastínění dobového právního kontextu můžeme nahlédnout na konkrétní případy. Zaměříme se na muže, který je zajímavý tím, že se za svého života dostal před soud jak kvůli urážce císaře Františka Josefa I., tak kvůli poznámce pronesené na účet prezidenta Masaryka. Je jím František Winter narozený 4. října 1874 v Kroužku v okrese Slavkov, který byl zednickým mistrem a usadil se v Buchlovicích.

Případ Františka Wintera začal tak nenápadně, že se k četnictvu dostal teprve rok po pronesení urážky. Až 17. dubna 1904 navštívil stavitel Ignác Hromada četnickou stanici v Buchlovicích s udáním, že před rokem v jeho domě v Boršicích Winter urazil císaře a papeže. Uvedl, že jelikož u případu nebyl a věděl o něm pouze prostřednictvím manželky, která si celou záležitost rok nechávala pro sebe, nemohl kauzu předat patřičným místům dříve. Četníci ještě téhož dne vyslechli Hromadovu manželku Annu, která jim vypověděla následující příběh. 

Na počátku roku 1903 byl František Winter zaměstnán u jejího manžela a jednoho dne pozván do jejich domu na oběd. Během něj si Winter povšiml na stole ležícího časopisu Domácí krb, jímž začal listovat. Když dolistoval na poslední stránku, zahleděl se na vyobrazení císaře Františka Josefa I. a zesnulého papeže Lva XIII., mezi nimiž byl kříž. Ukázal na císaře a prohlásil: „To je Francek Procházka!“ Poté se zadíval na papeže a prohlásil: „To je Matys!“ (Význam se nepodařilo dohledat.)

Už tyto výroky by Winterovi mohly způsobit potíže a pravděpodobně jej i na krátkou dobu dostat do kriminálu, protože takto neformálně se prostě o jeho císařském veličenstvu mluvit nesmělo. Jenže Winter byl toho dne k nezastavení: „Potvory, dají mezi sebe kříž a klamou lid!“

Anna Hromadová Winterovi naznačila, aby mlčel, a odvedla ho do kanceláře sousedící s jídelnou. Tam mu přísně vyčinila, což patrně ještě roznítilo jeho hněv. Na kárání totiž reagoval slovy: „Šak je to Franta Procházků a židovský kurvář, kurvil v Kroměříži Procházkovu židovku.“ 

TIP: Starej Procházka: Jak císař rakouský ke své přezdívce přišel

Tyto urážky odrážely dvě tendence tehdejší české mentality, jednak antisemitismus, ale také hysterický odpor k sexu. Zmínky o něm byly v tehdejší společnosti pokládány za nanejvýše nepřípustné. Rebelové se pak o sexu rádi veřejně vyjadřovali, neboť tak spolehlivě pohoršili své spoluobčany.

Winter před soudem

Jako svědky události uvedla Hromadová své dva nezletilé syny, děvečku Apolonii Slezákovou a čeledína Jana Hanáka. Četníci pak vyslechli všechny svědky, kteří výpověď Hromadové potvrdili, neslyšeli už ovšem, co Winter říkal v kanceláři, neboť po odchodu Hromadové a Wintera do kanceláře odešli také „po své práci“. To Wintera patrně zachránilo před mnohem vyšším trestem, protože šlo o rozhovor dvou osob a nedošlo k naplnění skutkové podstaty paragrafu 63 trestního zákona. Četníci samozřejmě vyslechli i obžalovaného, ale ten jim řekl, že si nepamatuje, co někde před víc než rokem vykládal.

Přelíčení u uherskohradišťského soudu 4. července 1904 se neslo ve znamení sporů mezi Winterem a rodinou Hromadových. Jelikož ta jednotně svědčila v jeho neprospěch, rozhodl se napadnout její nezaujatost. Po odchodu z Hromadovy stavební firmy si totiž Winter založil vlastní podnik a Hromadu obvinil ze snahy o likvidaci obchodní konkurence. Jako důkaz pro své tvrzení použil vysvědčení, jež od Hromady dostal, když opouštěl jeho podnik, a které bylo veskrze kladné. Winter argumentoval, že by mu přece Hromada nevystavil kladné vysvědčení, kdyby se v jeho domě vyjadřoval tak vulgárně, jak tvrdí obžaloba.

U soudu se nakonec dokázalo, že vysvědčení nepsal Hromada, nýbrž učitel z Tupes, a podpis na něm patřil Hromadově manželce. Winterovu argumentaci tak soud smetl ze stolu a navíc uvěřil manželům Hromadovým, že Wintera za obchodního konkurenta nepovažují. Dal za pravdu verzi Anny Hromadové a vyměřil obžalovanému trest.

Jako polehčující okolnosti soud vzal dosavadní chování a dobrou víru, že byl čin spáchán z nerozvážnosti a v „jistém rozčilení“. Tribunál pod předsednictvím dr. Webera vynesl nad Winterem ortel dva měsíce žaláře zostřené jedním postem za čtrnáct dní a úhradu nákladů soudního řízení.

Veselá společnost 

Poté, co František Winter opustil zdi uherskohradišťské věznice, na dlouho zmizel z právní historie, aby se opět objevil v nové éře první republiky. Na scéně ho znovu zaznamenáváme roku 1931. Tehdy, přesně 10. května, jako každou neděli trávil dopoledne se svými přáteli v hostinci Záložna v Buchlovicích.

Ve veselé společnosti, jejímiž členy byli i místní starosta a řídící učitel, se jako obvykle žertovalo, ovšem do vtipkování poněkud rušivě zasahoval kritikou dobových poměrů bednář Antonín Lukáš z Velehradu, jenž upozorňoval na vytrácení se úcty k představitelům státu. 

Do chaotického rozhovoru, který byl vedle obvyklého hostinského šumu komplikován ještě hraním kulečníku, se někdo zeptal svých spolustolovníků, zda mají sádlo nebo lůj. Ostatní začali odpovídat podle toho, co doma měli, ale nikdo nechápal význam žertovné otázky. Až po čase vtipálek odpověděl, že kdo má sádlo, je prase, a kdo má lůj, je vůl, na což Winter zasmečoval: „A co má pan prezident?“

Společnost zareagovala znechucením a hned se rozešla, někteří pak ještě Winterovi vytýkali, že si nadarmo pouští pusu „na špacír“. I sám Winter byl údajně nesvůj, z čehož někteří usuzovali, že si byl závažnosti svých slov vědom. Někdo ho ovšem udal...

Zlatá krev a nadčlověk Masaryk

Následovalo četnické vyšetřování a soudní přelíčení u okresního soudu v Uherském Hradišti, z něhož se nám dochoval velmi rozsáhlý zápis. Winter se před soudem hájil tím, že prezidenta Masaryka vždy ctil, a dokonce vynaložil velké peníze, aby jej mohl spatřit při jeho návštěvě Luhačovic. Během ní byl údajně silně rozrušen a plakal a po návratu všem nadšeně o prezidentu vyprávěl. To u soudu potvrdila i jeho manželka a několik dalších lidí. Shodně svědčil také Vincenc Horák, který se snažil výrok obžalovaného omlouvat náhlým hnutím mysli, neboť je jinak dobrým Čechem a Sokolem. 

Winterovo úsilí o obhajobu zacházelo i do poněkud komických výroků, kdy tvrdil, že prezident musí mít zlatou krev, protože je to zlatý člověk, nebo že prezident nemůže mít sádlo, protože to mají lidé a Masaryk je nadčlověk. To patrně a některé náznaky svědků vedly okresní soud k pochybnostem o duševním zdraví obžalovaného. Následující lékařská vyšetření Wintera popisují jako silného alkoholika, který si k snídani dává čaj a čtvrt litru rumu a denně vypije šest až sedm džbánků piva. Důsledkem toho podle přesvědčení lékařů byla neklidnost povahy a neuvážená upovídanost, ostatně i přátelé obžalovaného, kteří s ním byli v době, kdy prezidenta urazil, uváděli, že obvykle vyprávěl chaotické a nesmyslné věci a často i velmi nevhodně vtipkoval.

TIP: Když utichlo volání po svobodě: Porevoluční milníky Rakouského císařství

Informace o Winterově duševním stavu a zvážení jeho poměru k prezidentu přiměly okresní soud, aby ho obžaloby zprostil. Tento rozsudek však obžaloba nepřijala a podala odvolání ke krajskému soudu v Uherském Hradišti. Tam už Winter se svou obhajobou neuspěl a byl odsouzen na čtrnáct dní vězení zostřených jedním postem s dvouletým podmínečným odkladem. Jelikož během této doby nic nezákonného nespáchal, byl mu roku 1934 trest prominut. Winter tak zmizel ze soudních spisů a můžeme oprávněně předpokládat, že se již se zákonem více nezapletl.

V australské Canberře se nachází stanice sítě americké vesmírné agentury NASA Deep Space Network (DSN), která nese označení Deep Space Station 4. Tato stanice se sedmdesátimetrovým talířem je jediná, která může posílat příkazy meziplanetární sondě Voyager 2. Sonda je momentálně vzdálená zhruba 126 AU od Země a pohybuje se v mezihvězdném prostoru.

Od letošního března ale byla anténa stanice Deep Space Station 4 offline, protože musela podstoupit nezbytné opravy a modernizaci zařízení. Práce trvaly 8 měsíců a podle všeho byly úspěšné. 29. října vyslal tým operátorů mise sondě Voyager 2 nové příkazy, poprvé od poloviny března. Sonda odpověděla, že zprávu přijala, a že provedla příkazy, aniž by došlo k nějakým problémům.

Stanice Deep Space Station 4

Anténa stanice Deep Space Station 4 je v provozu od roku 1972 a funguje tak o pět let déle než oba Voyagery zamířily do vesmíru. Původně měla průměr jen 64 metrů, v roce 1987 ale byla rozšířena na současných 70 metrů. Během své existence anténa prošla celou řadou oprav a změn. Podle expertů je ale právě ukončená oprava s modernizací jednou z nejrozsáhlejší, jakou anténa prodělala. A byla mimo provoz zatím nejdéle ve své historii. Problém je v tom, že právě tato anténa představuje unikátní a vysoce specializovaný systém, který by bylo velmi těžké nahradit. Do budoucna to může přinést NASA řadu komplikací.

TIP: Je to oficiální! Americká sonda Voyager 2 vstoupila do mezihvězdného prostoru

Síť Deep Space Network zahrnuje stanice s rádiovými anténami na třech místech, rovnoměrně rozložených po Zemi. Jsou v australské Canberře, americkém Goldstone v Kalifornii a ve španělském Madridu. Stanice jsou umístěny tak, že téměř jakákoliv kosmická loď, která má přímý výhled na Zemi, může s touto sítí komunikovat.

Americký netopýr tadarida guánová (Tadarida brasiliensis) je pozoruhodný z mnoha hledisek. Patří k tzv. zpívajícím netopýrům. Vydává podivuhodné zvuky slyšitelné lidským uchem, které v mnoha ohledech připomínají ptačí zpěv. 

Když se potkají dva lovící netopýři tadaridy guánové, naplní se vzduch živelnými ultrazvukovými signály. Vědci si dlouho lámali hlavy nad tím, co si tadaridy ultrazvukem sdělují. Podle některých zoologů jde o spolupráci mezi lovícími netopýry, kteří si vzájemně nadhánějí kořist.

Jenže pak přišli záhadě na kloub zoologové Aaron Corcoran a William Conner z Wake Forest University v americkém Winston-Salemu. O spolupráci lovících tadarid nemůže být řeč. Naopak, ve vzduchu se odehrává „ultrazvuková přetahovaná“.

Strkanice o potravu

Připomeňme, že netopýři se orientují pomocí echolokace. Ústy a nosem vyluzují zvuky o vysokém kmitočtu a citlivýma ušima zachytávají jejich odrazy od nejrůznějších překážek. I v neproniknutelné tmě tak získají zcela jasnou představu, kde se jim staví do cesty překážky, kde jsou druzí netopýři a kde mají hledat kořist. Citlivost netopýřího sonaru je fantastická. I v letu plnou rychlostí zachytí zvíře svým přírodním sonarem tak nepatrnou kořist, jako je komár. 

Když se netopýr dostane do těsné blízkosti své oběti, na poslední chvíli se o její pozici přesvědčí sérií rychle se opakujících ultrazvuků. Ty mu dovolují zacílit finální atak, ale zároveň přitahují pozornost konkurence. Ostatní netopýři bedlivě naslouchají a jakmile zazní signál „posledního zacílení“, dobře vědí, že v místech, odkud se volání ozvalo, by mohli také najít něco k snědku. Vydají se za zvukem a logicky tak dochází k setkání dvou nebo i více netopýrů na jednom místě. 

„Oslepeni“ konkurenčním křikem

Corcoran a Conner nabídli tadaridám guánovým jako návnadu můru upoutanou na jemném vlákně a pak lovící netopýry sledovali speciální kamerou zaznamenávající obraz i potmě a mikrofonů schopných zachytit ultrazvuk. Z nahrávek rekonstruovali dramatické dění na noční obloze.

Tadaridy, které se nechaly nalákat nastraženou můrou, na návnadu útočily s obvyklým „zaměřovacím pokřikem“. Pokud se v blízkosti vyskytla jiná tadarida, reagovala na cizí zaměřovací pokřik vlastními zvláštními ultrazvuky. Corcoran a Conner si všimli, že v takovém případě netopýr útočící na kořist svou oběť často mine. Vědci proto tyto ultrazvuky nahráli a vysílali je v ústrety tadaridám útočících na upoutanou můru. Také v těchto případech úspěšnost lovu dramaticky poklesla. 

Závěr pozorování byl jednoznačný. Lovcův konkurent svým pokřikem narušuje zaměřovací volání útočícího netopýra a tím ho zmate. Netopýři v tomto případě volí zcela záměrně takové frekvence, které druhému netopýrovi znemožní přesnou echolokaci cíle. Důvod je prostý. Tím, že konkurentovi zkazí lov, získají šanci, že se sami zmocní kořisti. 

Nápad z vojenských laboratoří

Jedním zmatením lovícího soupeře ale zdaleka vše nekončí. Když se konkurent pokusí ulovit kořist, kterou první tadarida v důsledku rušení sama minula, vrátí se mu vše i s úroky. Také on musí ve finální fázi útoku zaměřit cíl ultrazvukovým pokřikem. A i on může minout, když mu protivník jeho volání naruší. Dvojice tadarid se tak může opakovaně střídat ve svých rolích. Netopýr, kterému kořist unikne, vzápětí kazí lov konkurentovi. A pokud uspěje, zahájí bez dlouhých okolků vlastní útok. 

„Fakt, že netopýři jen nepoužívají svůj sonar k echolokaci, ale dokážou také narušit jeho funkci druhým netopýrům, je úžasný,“ říká William Conner. „Myslíme si, kdovíjak nejsou inženýři chytří, když vymysleli pro vojenské účely rušení radarů a sonarů vyhledávajících ponorky nebo letadla. Ale netopýři nás s tímhle nápadem předběhli o 65 milionů roků.“

Varování před jedem

Aarona Corcorana zajímalo, nakolik je rušení ultrazvukové echolokace v přírodě rozšířené. Chce proto pátrat po ultrazvukové „přetahované“ o kořist u delfínů, protože i tito kytovci využívají pro orientaci při lovu odrazu zvukových vln. Už teď je ale jasné, že netopýři nemají na rušení echolokačních ultrazvuků monopol. O tom se před několika lety přesvědčil sám Corcoran, když studoval život amerického netopýra hnědého (Eptesicus fuscus). Povšiml si přitom, že můra přástevník Bertholdia trigona nezůstává při útoku tohoto netopýra zticha, ale vysílá mu v ústrety zvláštní sérii ultrazvuků. 

Vědci měli celkem jasno, k čemu takové nápadné chování slouží. Mnohé druhy přástevníků tímto způsobem netopýry varují. Jejich housenky při pastvě na listech rostlin nepohrdnou jedovatými bylinami. Toxiny se hromadí v pokožce housenky a účinně ji chrání před přirozenými nepřáteli. Dospělí přástevníci sice jedovaté byliny nekonzumují, ale dědí po housence vydatnou porci jedů. Ve dne varují před svou zásobou toxinů všechny potenciální nepřátele pestrým zbarvením, v noci to dávají na vědomí zvukem. 

Můra s obrannou rušičkou

Aaaron Corcoran se ovšem pozastavil nad faktem, že přástevník Bertholdia trigona pro netopýry zřejmě jedovatý není. Když se mu netopýr hnědý dostane na kobylku, rád si na něm pochutná. Vědci tuto skutečnost vysvětlovali tak, že se přástevník Bertholdia trigona chrání před netopýřím atakem imitací varovných ultrazvuků jedovatých můr.

TIP: Nepoznaní géniové nočního letu: Fakta a mýty o netopýrech

Crocoran však zjistil, že ultrazvuk vydávaný přástevníkem útočícího netopýra zmate. Když se netopýr pokusí v závěrečné fázi útoku zjistit přesnou polohu kořisti ultrazvukovým pokřikem, můra mu je svým voláním pomíchá natolik, že se v nich útočník ztratí. Netopýr kořist mine a přástevník je zachráněn.

Život bez GPS navigace by byl mnohem méně zábavný a méně pohodlný. Přesto (pro mnohé možná překvapivě), na zhruba třech čtvrtinách rozlohy Země GPS navigace nefunguje. Tato území totiž pokrývají oceány. Satelitní navigace sice pracuje nad hladinou, rádiové vlny GPS signálu ale bohužel neprocházejí do větších hloubek. Právě proto mají ponorky chronické problémy s komunikací pod vodou a k orientaci v prostředí, narozdíl od letadel, nepoužívají radar, nýbrž akustický sonar.

Odborníci amerického institutu MIT se snaží překonat problém s podvodní navigací díky systému, který funguje jako podvodní GPS, ale namísto rádiových vln využívá vlny akustické.

Říkají tomu UBL, podle anglického Underwater Backscatter Localization. Tento systém nevysílá vlastní akustické vlny, ale odráží modulované akustické signály z okolí.

TIP: Šestinohý robot AntBot nepotřebuje satelity: Využívá mravenčí navigaci

Zařízení, která generují zvukové vlny, obvykle bývají velmi náročná na energii. U jaderné ponorky to nevadí, potápěč nebo biolog sledující mořské tvory s malým zařízením by s tím měl problém. Tým MIT proto vytvořil pro tuto navigaci důmyslný piezoelektrický generátor elektřiny, který využívá opět zvuk. Na generátor působí zvukové vlny a vyvolávají tření materiálu, čímž vzniká potřebná energie.

Nová technologie již má za sebou první testy v mělké vodě. Teď přijdou na řadu další testy, a nakonec by měla vzniknout univerzální podvodní akustická navigace. Po takové technologii je velká poptávka, protože bez ní doposud nebylo možné vypouštět do oceánu autonomní podvodní drony. Na ty čeká spousta práce, od automatického mapování mořského dna, až po monitorování stavu prostředí v oceánu.

Přednosti a nevýhody MG 08 Na rozdíl od Britů, kteří kulomety nejprve spíše podceňovali, jim císařské Německo věnovalo velkou pozornost. Koupilo licenci na systém Maxim a výsledkem se stala evoluční řada, která vedla od typu MG 99 ke zbrani MG 01, aby nakonec vznikl standardní těžký kulomet MG 08, podle místa výroby známý též pod názvem Spandau. Od britské zbraně se lišil nejen kalibrem (7,92×57 mm Mauser), ale i řešením podstavce se čtyřmi nohami (vickers v britské armádě měl trojnožku).

Předchozí část: Lehké kulomety v akci (1): Britský Lewis Gun vs. německý Maschinengewehr MG

Přednosti a nevýhody MG 08

Německý kulomet se tudíž mohl chlubit větší stabilitou a přesností, za což ale platil vyšší hmotností, protože celá sestava – včetně čtyř litrů vody v chladiči – vážila asi 69 kg, zatímco vickers na trojnožce vážil okolo 51 kg. Jinak se oba typy konstrukčně v zásadě shodovaly, takže i MG 08 používal mechanismus poháněný zákluzem hlavně a textilní nábojové pásy. Němci si ale samozřejmě uvědomovali, že vyšší hmotnost jejich kulomet handicapuje, jelikož komplikuje rychlé přesuny v obraně i útoku. Tento kontrast se projevil tím víc, když se v boji setkali s lehkými lewisy britských pěšáků.

Německá armáda ukořistila poměrně značné počty britských zbraní, z nichž část nechala konvertovat na náboje 7,92×57 mm. To se trochu paradoxně provádělo v oné belgické továrně, kde se původně měly lewisy sériově vyrábět. Je vskutku příznačné, že střelbu z lewisu standardně němečtí kulometčíci nacvičovali, jenže vilémovská armáda žádala vlastní lehký kulomet. Zkoušela se řada zbraní (Bergmann, Dreyse, Parabellum či dánský Madsen) a část jich byla přijata i do služby. Parabellum se stal dokonce standardní výzbrojí letadel, avšak žádný z typů nesplnil náročné požadavky na armádní lehký kulomet. Nakonec se tak prosadila nejjednodušší cesta – modifikace „nula osmičky“.

Všudypřítomná zbraň

Výsledkem se stalo několik odlehčených podob, z nichž do masové výroby postoupilo provedení nazvané MG 08/15, což prozrazuje také rok jeho oficiálního zařazení do služby. Základní mechanismus zůstal stejný, ale objem vodního chladiče klesl na tři litry, celá konstrukce se odlehčila a zmizel rozměrný podstavec. Místo původní zadní „palcové“ spouště obdržel MG 08/15 běžnou dřevěnou pažbu, spoušť a lučík. Měl sklápěcí dvojnožku a dal se k němu připojit bubnový zásobník se svinutým nábojovým pásem, což představovalo řešení jednoho nepříjemného problému. Při přenášení se totiž nezřídka stávalo, že se nábojový pás zamotával do nohou vojáka.

Hmotnost prázdné zbraně klesla na necelých 18 kg, což bylo sice pořád daleko víc než u lewisu, ale šlo o dramatické zlepšení, které dovolovalo přenášení zbraně jediným mužem. Ten mohl v případě potřeby pálit i vstoje, respektive z kulometu zavěšeného na rameni. V praxi se ale tento způsob uplatňoval málo a za standard platila střelba z dvojnožky. Zpočátku měl každý německý pěší pluk o třech praporech jednu kulometnou četu s trojicí těžkých MG 08, ale některé měly později i dvě čety a nástup MG 08/15 přinášel další dramatický nárůst palebné síly. Každý pluk nejdříve obdržel čtyři zbraně pro výcvik a od jara 1917 dostávala každá pěší četa dva kulomety.

Tento počet pak narostl na čtyři a nakonec na šest kusů v každé četě. Za války armáda obdržela kolem 72 000 MG 08, kdežto lehkých verzí vzniklo asi 130 000, takže šlo o takřka všudypřítomné zbraně. Důkazem se stala bizarní skutečnost, že do hovorové němčiny pronikl výraz „Nullachtfünfzehn“ coby termín pro něco naprosto běžného nebo nezajímavého. Obdobně jako u kulometu Lewis platilo, že kariéra MG 08/15 neskončila na podzim 1918, protože zbraň masivně užíval i Reichswehr a pak Wehrmacht. K poslednímu prokázanému bojovému nasazení MG 08/15 došlo v bitvě o Berlín (1945). 

Úsvit nové taktiky

Zjednodušeně je možné říci, že kulomety Lewis i MG 08/15 odpovídaly standardním taktikám a doktrínám „svých“ armád. Ona úprava britské zbraně, po níž střílela z otevřeného závěru, se provedla kvůli vyšší efektivitě chlazení. Cenou byla horší přesnost, což však příliš nevadilo, protože lewis nepatřil (a nikdy neměl patřit) k nějak zvlášť přesným zbraním. Doktrína britské pěchoty akcentovala „zahlcení prostoru palbou“ – míření na celé nepřátelské formace, a tudíž větší rozptyl nevadil. Odpovídala tomu také vyšší kadence, zatímco MG 08/15 měl větší přesnost, neboť od německého pěšáka se většinou požadovala mířená palba na jednotlivé nepřátelské vojáky.

Vilémovská armáda dokonce sestavovala speciální družstva, jež měla vést velmi přesnou palbu z kulometů na hodnotné cíle, takzvané Maschinengewehr-Scharfschützen. Pro útočné akce byl ale logicky vhodnější výrazně lehčí lewis, jenž užíval progresivní vzduchové chlazení a pohon prachovými plyny, čímž vlastně odpovídal dnešním lehkým či univerzálním kulometům, kdežto MG 08/15 představoval již překonanou koncepci. Je však nutné zdůraznit, že ačkoli z ryze technického hlediska vcelku jasně dominoval lewis, byli to Němci, kteří jako první učinili onen důležitý krok v taktice pěchoty.

TIP: Smrtonosný Maxim: Praotec všech kulometů

Na začátku války mělo pěší družstvo pušky a fungovalo s podporou těžkých kulometů. Armáda Viléma II. pak navrhla nový způsob organizace družstva, jehož „srdcem“ se stal lehký kulomet s dvoučlennou obsluhou. S trochou nadsázky lze říci, že ostatní pěšáci s puškami působili hlavně jako „ochránci“ kulometu, jenž koneckonců tvořil největší část palebné síly družstva. To pak logicky vedlo k velkým změnám v taktice, jež mezi válkami rozpracovali Němci a které převzaly i armády dalších zemí užívající tyto koncepce dodnes.

Nejnovější objev vody na přivrácené straně Měsíce je pro vědeckou obec skvělou zprávou. Doposud jsme věděli, že se na povrchu Měsíce nachází vodní led v oblastech pólů. Tam se totiž nacházejí impaktní krátery, které jsou trvale zastíněné, což umožňuje existenci vodního ledu tvrdého jako skála.

Přítomnost vody na přivrácené straně je tak dobrá zpráva hlavně pro případnou budoucí měsíční lidskou základnu, neboť čerstvý objev ukazuje, že se voda ve formě ledu nemusí na povrchu Měsíce nacházet jen v okolí pólů a uvnitř trvale zastíněných (a obtížně přístupných) kráterů. Naopak ukazuje, že je rozšířena mnohem více. To dává naději, že ji přeci jen jednou budeme schopni těžit a nebudeme všechnu vodu muset vozit s sebou ze Země.

Jenže voda není jediná zajímavá sloučenina, kterou lze na povrchu Měsíce najít. Na povrchu našeho souputníka se nachází také lidská moč a nejen ta. Vlastně to není až takové překvapení – po povrchu Měsíce se prošlo již 12 astronautů a i ti měli své přirozené lidské potřeby. Astronauti z Apolla 11 strávili na Měsíci ca 21,5 hodiny a třeba pánové z Apolla 17 déle než tři dny. Ano, tušíte správně – močení nebyl jejich jediný problém...

V prostředí nulové gravitace pochopitelně není možné si odskočit někam stranou, sundat skafandr a vykonat potřebu. Astronautům tak během jejich pobytu mimo kosmickou loď nezbývalo než vykonávat potřebu podobně, jako to dělají malé děti – do plen. Ani v útrobách kosmické lodi ale nečekalo astronauty pohodlí splachovací toalety. Ke slovu tak přišlo „sofistikované zařízení pro sběr lidského odpadu“ – uzavíratelný plastový pytlík.

To nejzajímavější, alespoň z vědeckého hlediska, ale přišlo až ve chvíli, kdy astronauté povrch Měsíce opouštěli. Modul, který je měl dopravit domů, dokázal odnést jen určitou hmotnost. Asi nikoho nepřekvapí, že při volbě mezi nákladem lidského odpadu a měsíčních vzorků, dostaly přednost měsíční vzorky. Náklad lidských exkrementů tak skončil „uložený“ na povrchu Měsíce. 

Poněkud žinantní příběh tím ale zdaleka nekončí – na Zemi je spousta vědkyň a vědců, kteří se jen třesou, aby „památku“ odloženou před půlstoletím astronauty, mohli prozkoumat. Jde vlastně totiž o mimořádně cenný vědecký experiment – lidské exkrementy jsou plné bakterií a tedy života. Prozkoumání takových vzorků by nám tedy velmi přesvědčivě ukázalo, jak jsou pozemské bakterie schopné odolávat kosmické radiaci i naprosto nepříznivým podmínkám vesmírného vakua. A nejen to – odpovědi by nám mohly napovědět také mnohé o schopnosti života přežít případnou cestu vesmírem a tedy, jestli by byl schopen mezi planetami cestovat.