Obraz byl nezřetelný, místnost špatně osvětlená a zvuk působil podivně zkresleně. Přesto nemohlo být pochyb: Na druhém konci „drátu“ seděl ve své pracovně Jean-Yves Le Drian, francouzský ministr obrany (dnes již zahraničí) a dlouholetý přítel bývalého prezidenta Françoise Hollanda. Omlouval se za mizernou kvalitu videohovoru, ale podle jeho slov mohly za špatný signál tuny betonu nad bunkrem ministerstva obrany, odkud právě vysílal. Příjemcem urgentní rozpravy se stal Olivier de Boisset, francouzský šéf počítačové firmy sídlící v Nigeru. Na přílišné formality nebyl čas, šlo o hodně. 

„Potřebuji vědět, jestli jste ochoten se k nám připojit v naší misi za záchranu životů. Pokud odpovíte ano, oznámím prezidentovi, že jsme konečně našli někoho, kdo může působit jako prostředník,“ vysvětloval Le Drian. Cílem akce nebylo nic menšího než zachránit francouzské občany, které islamisté zadrželi v Mali a vyhrožovali jejich zabitím, pokud nedostanou výkupné. A protože vláda země galského kohouta s teroristy oficiálně nevyjednává, bylo třeba najít někoho, kdo peníze zaplatí z vlastní kapsy – jež se ovšem obratem zase naplní převodem z francouzské centrální banky. Soukromý odesílatel financí měl tudíž působit pouze jako krytí celé operace. Nebylo nutné udělat moc: Pár kliků myší, transfer dvou milionů eur a pak už jen počkat na příchod peněz a nekonečnou vděčnost vlády. 

Znělo to věrohodně, Le Drian vypadal jako v televizi a jeho pracovna se zdála opravdová. De Boisset vyhověl a pomohl své vlasti ze šlamastyky. Ani v nejmenším nemohl tušit, že muž na druhém konci monitoru není skutečný ministr, ale podvodník v silikonové masce, kancelář vznikla podle fotografií a špatné světlo i zvuk jsou záměrně nastaveny tak, aby prokouknutí triku ztížily. 

All-star team

De Boisseta mohl potěšit jedině fakt, že se nacházel v dobré společnosti. Během dvou let se podvodníci pokusili napálit na 150 osob, mezi nimiž nechyběli prezident Nigérie či Gabonu, norský premiér, lyonský arcibiskup, duchovní vůdce muslimské sekty ismailitů, belgický král, ředitel UNESCO a šéfové ambasád nejméně v 50 zemích světa. V řadě případů zločinci uspěli a celkem dokázali podvodně získat na 80 milionů eur, tedy 2,1 miliardy korun. 

Připravení byli dokonale. Po úvodním ohlášení telefonem začali se sérií videohovorů přes aplikaci Skype. Své oběti perfektně znali, proklepli si jejich minulost a vytvářeli dojem, že vědí všechno – jako správný stát s informační službou za zády. Jak se pro CNN svěřil šéf vinařské firmy Guy-Petrus Lignac, podvodníci apelovali na jeho smysl pro vlastenectví: „Věděli o mně tolik věcí! Dokonce že jsem byl v minulosti policejní důstojník. To na internetu rozhodně nenajdete.“ 

Žádosti o výpomoc se pak často prolínaly se skutečnými případy, které pokrývala média, což jim dodávalo na věrohodnosti. Když podvodníci tahali peníze z tureckého průmyslového magnáta İnana Kıraçe, údajně šlo o život dvou Francouzů zadržených v Sýrii – kteří v té době skutečně byli v zajetí teroristů. Aby důvěryhodnost ještě zvýšili, zasílali zločinci svým obětem veškeré dopisy na hlavičkovém papíře s embosovaným logem ministerstva obrany. Na Kıraçe to udělalo dojem a ve třech platbách předvedl do banky v Číně 47 milionů dolarů. Stal se tak vůbec nejhůř podvedeným. 

Když se však rozpravy s falešným ministrem opakovaly příliš často a slíbené peníze z centrální banky zůstávaly v nedohlednu, pojal konečně podezření a hovory si nahrál. Poté vše předal francouzské policii a ta začala případ pomalu rozplétat. 

Žijeme si jako králové

Nakonec se jí podařilo dopadnout sedm lidí, kteří se na přípravě podvodu podíleli, a dva hlavní aktéři, oba Francouzi s izraelským pasem, stanuli před soudem: 35letý Anthony Lasarevitch si počátkem března vyslechl trest odnětí svobody na sedm let s povinností uhradit milion eur, zatímco hlava operace, 52letý Gilbert Chikli, si odsedí jedenáct roků a zaplatí dva miliony. 

Zadrženi byli v roce 2016 díky akci na Ukrajině, odkud je po roce převezli do Francie. Na jejich Twitteru se totiž objevila fotka, jak jim dozorci přímo do jejich ukrajinské cely doručují ohromnou lednici, s komentářem: „Žijeme si tu jako králové!“ Později se dal Chikli v téže cele v dobré náladě natočit, jak pije vodku, chlubí se ohromným bohatstvím a chrlí urážky na francouzské soudy. Ponechat oba muže na Ukrajině znamenalo bezpečnostní riziko. 

Obhajoba do poslední chvíle trvala na jejich nevině, jenže je usvědčilo mnoho nepřímých důkazů. Například v Lasarevitchově mobilu našla policie snímky silikonové masky, kterou zjevně posílal svému komplici k posouzení kvality. A nešlo o ledajakou masku: Zosobňovala monackého prince Alberta II., takže se nejspíš chystal ještě grandióznější podvod než s francouzským ministrem. 

A přestože Chikli i Lasarevitch odmítli, aby experti nahráli jejich hlasy a digitálně je srovnali se záznamy nepravého člena vlády, soud je na prostý poslech shledal „velmi podobnými“, což vyústilo v leckdy až teatrální scény. Chikli se například obrátil na obecenstvo v soudní síni, tvořené převážně jeho přáteli a známými, s výkřikem „Je to můj hlas?“, načež se mu dostalo sborové odpovědi: „Ne!“

Jen malý kousek dortu

Gilbert Chikli je na své „povolání“ patřičně hrdý a v oboru patří k pionýrům neotřelých metod, které mu vynesly nejen uznalé plácání po zádech od jiných zločinců, ale také mnoho napodobitelů. První podvody si připsal už v roce 2005, když coby ředitel neexistující firmy vymámil z bank jako HSBC či z technologických firem Alstom a Dassault 60 milionů eur, z čehož mu ovšem policie po dopadení 52 milionů zabavila. Šlo však jen o malý kousek „dortu“, protože podle FBI dokázal za svoji kariéru ukrást stovky milionů dolarů v řadě operací, třeba při pokusu prodat tuniské vládě neexistující bitevní vrtulníky. Peníze poté „vypral“ přes čínské banky, jimž finanční omezení zbytku světa vrásky na čele nepřidává. 

Samozřejmě, ne všechno „vydělal“ sám. Největší jmění mu spadlo do klína coby členovi skupiny, jež rozjela rozsáhlé podvody s emisními povolenkami. S těmi lze sice obchodovat napříč Evropskou unií, ale národní vlády je tehdy danily odlišným způsobem a podle různých pravidel, takže Chikli s ostatními vzniklý chaos dovedně využívali. 

Povolenky mají regulovat znečištění. Každá evropská energetická firma dostala ze zákona povolené množství oxidu uhličitého, které smí vyprodukovat. Pokud chtěla vypustit cokoliv nad limit, musela si nadměrné znečištění koupit od někoho, kdo svoji kvótu nevyčerpal. Daný tržní způsob regulace vypadal jako dobrý nápad, dokud se na povolenky nevztahovaly žádné daně. Jenže francouzská vláda věčně hladová po penězích na ně na rozdíl od zbytku Evropy uvalila DPH. Bohatí podvodníci mimo zemi galského kohouta tudíž povolenky obratem masivně skupovali a prodávali je na francouzském trhu za ceny i s přidanou hodnotou, daň však státu nikdy neodvedli. Do ohromných úniků se zapojili vrcholoví manažeři, úředníci i schopní lidé z podsvětí. Podařilo se tak ukrást asi 1,6 miliardy eur neboli 43 miliard korun a část skončila v Chikliho kapse.

V bezpečném hnízdě

Jelikož Chikli vlastní izraelský pas, ukryl se před spravedlností právě na Blízkém východě, odkud mu nehrozilo vydání do rodné země. Francouzský soud ho v nepřítomnosti odsoudil k sedmi letům vězení, na což nejspíš reagoval jen pozvednutím skleničky šampaňského ve svém přepychovém domě v přístavním městě Ašdod. 

V Izraeli žil naprosto otevřeně, obklopený drahými auty a se svými šesti dětmi, vždy připravený se vlastními úspěchy pochlubit novinářům. Tehdy se poprvé podařilo veřejně odkrýt jeho nevšední talenty: Je to muž nikoliv plakátově krásný, ovšem obdařený charismatem, které umí rozpohybovat jako nezastavitelnou lokomotivu. Příroda mu nadělila chraplavý hluboký hlas i okouzlující schopnost přesvědčovat. 

„Buď ten dar máte, nebo ne, je to jako u známých herců. A já ho rozhodně mám,“ svěřil se štábu francouzské televize, který za ním přijel natáčet. Jeho příběhy byly natolik neuvěřitelné, že podle nich v roce 2015 dokonce vznikl film Spoléhám na tebe, v němž si Gilberta zahrál Vincenz Elbaz. Chikli se přitom zúčastnil natáčení jako placený konzultant. Snímek se sice nedočkal nijak zářivého úspěchu, ale dobře zapadl do trendu filmů o vychytralých podvodnících, kteří se nebojí obírat mocné a bohaté. Víc se Chikli stáhl do soukromí až poté, co někdo v roce 2012 rozstřílel fasádu jeho rezidence samopalem. 

TIP: Italský podvodník předstíral 12 let, že je chromý: Oklamal úřady, lékaře i papeže

V izraelském exilu však rozhodně nezahálel a pustil se do rozsáhlých finančních machinací i daňových podvodů, opět s pomocí čínských bank a tamních obchodních parterů. Jenže to už bylo příliš i na izraelské úřady a začaly Gilberta vyšetřovat. Instinkt mu radil prásknout do bot, ale jelikož byl v hledáčku francouzské, izraelské i americké policie, musel si najít nové hnízdo, byť méně luxusní. Nakonec skončil na Ukrajině, kde mu poskytovala anonymitu zkorumpovaná státní správa i chaotická politická situace. Štěstí mu ovšem nepřálo dlouho a na žádost francouzské vlády byl na východě zatčen. 

Nyní stráví dlouhých jedenáct let ve vězení a vzhledem k jeho nechvalné proslulosti není jisté, zda se dočká zkrácení trestu. Jistí si však můžeme být jednou věcí: Jeho příběh nejspíš v brzké době inspiruje nějaký nový film.  

Zbiroh vyrostl jako šlechtický hrad už někdy na přelomu 12. a 13. století, což je v té době u nás téměř unikát. Vlastnili ho nejdřív jistí Sulislavici a po nich Drslavici. Kromě studny v něm najdeme i pozůstatky dvou cisteren, které zajišťovaly provoz hradu před dokončením stavby hlavního vodního zdroje. Po zavedení vodovodu se studna stala odpadní jámou a jednou do ní vrchní kuchtík dokonce svrhl zahnívajícího jelena. V zemích orientu by se tím dopustil hrdelního zločinu, i když se daná studna momentálně nepoužívala.

Na Zbirohu však došlo k tomu, že hradní pán studnu opět potřeboval a velmi nákladně ji nechal vyčistit. Ze záznamů víme, že se k tomu roku 1686 nabídl zedník, který si sám upletl konopné lano a stanovil cenu. Jenže ten se do studny zřítil (prý přiotráven plyny), přičemž vdově přiznal soud jako odškodné částku smluvenou za tuto práci.

Falešné dno od nacistů

Po druhé světové válce se objevila informace, že Němci do studny cosi naházeli. Československá armáda, která objekt zdědila, však vynesla na povrch jen nesourodou směsici v podstatě nevýznamných předmětů – moderní zbraně, ale i staré pušky, psací stroj a listiny, které neměly ani za války utajovaný význam. Vojáci neobjevili žádné archivy SS jako v Jablonném, na Housce nebo na Veveří, jen údaje o tom kdo byl kdy povýšen a s čím kdo marodil, tedy informace zpravodajsky nezajímavé. Proč ale nacisté v hloubce téměř sta metrů zbudovali falešné dno?

Mohli mít obavu z diversního útoku ze starých důlních šachet, nebo tam dosud zůstává něco nepodléhající zkáze (například zlato) a oni připouštěli možnost se někdy vrátit? Říkalo se, že ona „zátka“ byla ze železobetonu, ale není to pravda.

Náš kolega se v roce 2005 do studny spustil se světly, kamerou a mikrofonem. Byla to velká událost pro sdělovací prostředky, majitele hradu a pozvané hosty. Před akcí bylo dno suché, ale pak sem déšť naplavil vodu z nádvoří. Kolega měl za úkol zkontrolovat stěny, zjistit přítomnost plynů a materiál, z něhož bylo falešné dno zhotoveno. V hloubce asi 85 metrů narazil na sloupec vody, pod ním na zhruba třímetrový nános jílovitého kalu a plošinu zhotovenou z fošen, drnů a rohoží. Když ji prorazil, naměřil další desítky metrů hloubky. Stav stěn tubusu určil jako dobrý, žádné plyny nenaměřil. Současní majitelé se obávají možného podminovaní té plošiny. Studna by pak fungovala jako hlaveň, kterou by nálož mohla smést půlku hradu. Rozebrání této zátky proto odmítají.

Železná maska pro vězně

Před pár lety se v místnosti, kde se odehrávala školení a bujaré večírky, objevil vstup do jakési kobky. Badatelé zde nalezli železnou masku, jak ji známe z Dumasova románu Muž se železnou maskou. Metalurgická zkouška určila její původ do první poloviny 17. století. Takové masky se vězňům nasazovaly kvůli zostření trestu nebo se snahou zamezit jejich identifikaci. Objevila se spekulace, že ji nosil jeden ze čtyř členů stavovského direktoria, kteří si tu odpykávali doživotní tresty za povstání po bitvě na Bílé hoře. 

TIP: Nacisty ukradené poklady: Legendární obrazy, které už nikdo neměl vidět

Kobka samotná působila jako děsivá místnost bez světla, přívodu vzduchu i sanitárního zařízení – hotová lednice. Do takových se umísťovali nejtěžší zločinci a dlouho tu přežít nemohli. Ani vítězný císař Ferdinand II. by si nedovolil takto věznit šlechtice, byť by ho třeba plnila nenávist k rebelům. Vůdcové stavovského povstání si své tresty za vlastizradu odpykávali v místnostech nad povrchem, o čemž svědčí jejich nápisy a kresby na stěnách.

Neprozkoumaný prostor

Další nezodpovězenou otázkou zůstává betonová zazdívka o síle sedmi metrů v jedné z podzemních chodeb. Ani nejdelší hornický vrták jí nedokázal proniknout. Lze bohatě popustit uzdu fantazii, co vše zde mohli Němci za války ukrýt. Pokud doufali, že se sem pro něco vrátí, nepočítali jistě s pracným pronikáním skrz takovou překážku. Vchod do inkriminovaného prostoru musí vést odjinud, jenže nevíme odkud, protože zazdívek je na hradě víc, byť ne tak bytelných. Ani ty se však nedají odkrýt, protože majitelé hradu se i v tomto případě obávají podminování, které by smetlo celý objekt. 

Když vědci v roce 2008 oznámili pozorování exoplanety Fomalhaut b, šlo o důležitou událost. Exoplaneta byla totiž objevena relativně nedaleko od Země – ve vzdálenosti pouhých 25 světelných let, a hlavně šlo o první přímé pozorování exoplanety. Úspěchem se tehdy mohl pochlubit Hubbleův vesmírný teleskop a jeho přístroj Advanced Camera for Surveys (ACS). Velmi brzy se ale ukázalo, že příběh exoplanety Fomalhaut b bude poněkud složitější.

Původní zpráva z roku 2008 uváděla, že Fomalhaut b má odhadovanou maximální velikost tří Jupiterů a svou mateřskou hvězdu oběhne jednou za 872 let ve vzdálenosti 17 miliard kilometrů. Je ale důkladně ukrytý v obřím prachovém prstenci a jeho existence je spíše „tušená“ než 100% potvrzená. Mateřská hvězda Fomalhaut je velmi mladá, její stáří se odhaduje na 100 až 200 milionů let a existence mohutného prstence prachu a plynu tak nebyla ničím nečekaným. Poněkud překvapivé bylo, že Fomalhaut b zářil ve viditelné části spektra nad očekávání. Vědci tehdy připouštěli možnost, že Fomalhaut b má možná vlastní prstenec podobný tomu, jaký má například Saturn, který odráží světlo a planeta se tak jeví jasnější. 

Neviditelná exoplaneta

První větší trhlinou v příběhu exoplanety Fomalhaut b bylo kontrolní pozorování Hubbleova teleskopu. Vědci tentokrát použili spektrograf Space Telescope Imaging Spectrograph (STIS) a přestože planetu na snímcích objevili, nacházela se jinde, než by měla podle všech zákonitostí být. Namísto v mezeře prachového disku se totiž objevila uvnitř něj.

Dalším otazníky se objevily záhy. Mladá planeta by měla být dostatečně horká, aby byla viditelná v oblasti infračerveného spektra. Spatřit se ji ale nepodařilo pozemním dalekohledům, což vedlo k přehodnocení její velikosti. „Neviditelná exoplaneta“ by v takovém případě neměla být větší než 1 až 2 Jupitery, namísto původně předpokládaných tří. Objekt se ale později nepodařilo objevit ani pomocí infračerveného kosmického dalekohledu Spitzer, který by měl být schopen rozpoznat planetu této velikosti.

Postupně se do pátrání po Fomalhaut b zapojily i další vědecké přístroje – kosmický dalekohled Herschel a radioteleskop ALMA. Oby přinesly velmi zajímavé informace o prachovém prstenci kolem mateřské hvězdy, jednoznačný důkaz existence planety ale nepřinesly. Od roku 2014 se tak nikomu exoplanetu spatřit nepodařilo. 

TIP: Soustava teleskopů ALMA pozorovala prstenec ledu v mladém systému

Nyní se zdá, že příběhu první přímo pozorované exoplanety je definitivně konec. Podle názoru vědců z University of Arizona exoplaneta Fomalhaut b nikdy neexistovala a pozorování z let 2003 a 2004 byla ve skutečnosti záznamem velkolepé srážky dvou superkomet, které jako planetesimály kroužily v systému Fomalhaut.

Andras Gaspar a George Rieke, kteří prostudovali veškerá dostupná data z pozorování údajné exoplanety se shodují, že Fomalhaut b dělal věci, které by jako planeta rozhodně dělat neměl. Fomalhaut b tak podle nich není planetou, ale pomalu se rozšiřujícím mračnem, vyvrženým do vesmíru v důsledku kolize dvou těles velkých okolo 200 kilometrů. Podle jejich výpočtů se tak Hubbleův teleskop stal přímým svědkem velkolepé srážky, ke které dochází přibližně jednou za 200 tisíc let. 

Původně severoamerická ambrozie peřenolistá (Ambrosia artemisiifolia) se dnes invazně šíří na mnoha místech světa. Je to závažný plevel teplých krajin, především ve slunečnici, kukuřici nebo kořenové zelenině. Kromě toho vytváří ohromné množství pylu, který je plný nebezpečných alergenů. Experti odhadují, že ještě před několika lety v Evropě trpělo kvůli ambrózii alergiemi asi 13,5 milionů lidí, což ročně přinášelo ekonomické ztráty ve výši 7,4 miliard euro.

Situace se teď ale postupně zlepšuje, díky dalšímu invaznímu druhu. Jde o mandelinku Ophraella communa ze skupiny bázlivců, která pochází se severní Ameriky a je jedním z původních herbivorů ambrózie. Vědci tvrdí, že tento bázlivec dokáže významně snížit množství pylu, který v dané oblasti vytvářejí ambrózie.

Výsledky terénních experimentů ukázaly, že šikovní bázlivci mohou omezit množství pylu ambrózií zhruba o 82 procent. V oblasti Milána, kde byli tito brouci poprvé objeveni, napadají až 100 procent rostlin ambrózie. Poškození ambrózií je přitom obvykle natolik závažné, že rostliny nekvetou a netvoří tudíž ani žádný pyl.

TIP: Útok na invazního brouka: V Americe nasadili parazitické vosičky

V podobných případech se často objevují obavy, že by biologický boj mohl přinést více škody, než užitku. Bázlivec Ophraella communa napadá rostliny z příbuzenstva slunečnic, takže by teoreticky mohl škodit na pěstovaných slunečnicích. Pokusy v Evropě a v Číně to ale nepotvrdily. Jak se zdá, v boji s alergiemi ambrózie jsme získali velmi cenného spojence.

Park Great Smoky Mountains byl založen v roce 1934 a s devíti miliony turistů ročně je nejnavštěvovanějším národním parkem Ameriky. Nižší části hřebene patří mezi nejbohatší ekosystémy v Americe a jehličnatý les ve vyšších částech je jedním z nejrozsáhlejších lesních porostů svého druhu. Ve Smokies žije nejpočetnější populace medvěda černého (baribala) a nejrozmanitější populace mloků mimo tropické oblasti.

TIP: Kouřové hory Karpat – První slovenská soukromá rezervace

Název Smoky, tedy zakouřený nebo kouřový, má původ v přirozeně se vyskytující mlze, která nad hřebenem často visí a z dálky připomíná hustá kouřová oblaka. Tato mlha pochází z husté vegetace, která odpařuje prchavé organické sloučeniny. Páry z těchto sloučenin jsou nasycené až při vysokých tlacích a při běžném tlaku a teplotě snadno vytvářejí páry. 

Národní park navštíví ročně osm až deset milionů návštěvníků a je nejnavštěvovanějším národním parkem v USA, přičemž se provoz většinou omezuje na hlavní silnice. 450 kilometrů silnic mimo hlavní silnici a 1 400 turistických cest je obvykle málo frekventovaných.

Jen málokdo si dovede představit, jaké to je strávit většinu života za mřížemi a navíc ve zcela cizím prostředí, bez možnosti si s někým promluvit. Přesně takový osud čekal na maďarského vojáka Andráse Tomu.

Mezi cizými jazyky

Narodil se 5. prosince 1925 ve východomaďarské vesnici Újfehértó a již ve čtyřech letech přišel o matku. V roce 1944 jej čekal povolávací rozkaz do armády, a tak se brzy ocitl ve víru východní fronty. V řadách 1. maďarské armády prošel ústupovými boji až k Osvětimi a Krakovu, kde jej 11. ledna 1945 zajali rudoarmějci. Poté byl přes Ukrajinu a Bělorusko převezen do zajateckého tábora Boksitogorsk nedaleko Leningradu, kde ho zaevidovali pod jménem Andras Tamas.

Tato zkomolenina vyplynula nejspíše ze skutečnosti, že se Toma nedokázal s nikým dorozumět – neuměl totiž rusky ani německy a jiní Maďaři se v táboře nenacházeli. Když poté onemocněl, čekal jej další transport zhruba 1 000 km východně do vojenské nemocnice v táboře Bistrjag. Ani tam se ale zřejmě nedokázal pořádně dorozumět. 

Projevy šílenství

V roce 1947 nejspíš Tomu společně s dalšími vězni naložili do vlaku, který měl zajatce dopravit do repatriačního centra. V té době, ale možná již dříve, u nešťastného Maďara propuklo duševní onemocnění – nebylo divu, transporty i samotné pobyty v táborech byly nesmírně fyzicky i psychicky náročné a nejeden muž je zaplatil zdravím nebo životem. Když tedy vlak dorazil do cílové stanice, Toma s nikým nekomunikoval, pouze cosi nesrozumitelného drmolil a choval se agresivně.

Byl proto dopraven do psychiatrické léčebny v Kotělniči. Maďarské úřady o něm v tu chvíli ztratily přehled, neboť nemocné osoby byly vyřazovány ze seznamů válečných zajatců. A tak zatímco Toma byl doma v roce 1954 prohlášen za mrtvého, sovětští lékaři považovali jeho maďarštinu za projev šílenství, což jej stálo další dlouhá desetiletí v naprosté izolaci. Vzhledem k tomu, že si neměl s kým promluvit, zapomněl András Toma časem své jméno i mnoho dalších osobních údajů.

Návrat mrtvého

V blázinci se naučil jen několik málo ruských slov, jedním z nich prý mělo být „nekřič“. Jeho stav se zhoršoval i po fyzické stránce, neboť se u něj rozvinula silná cukrovka, následkem čehož mu lékaři amputovali nohu. Teprve v létě roku 2000, po celých 53 letech v léčebně, se na Tomu usmálo štěstí, když na něj narazil lékař slovenského původu, který uměl plynně maďarsky. V drmolení rozpoznal něco, co se tomuto jazyku velmi podobalo a věci se daly konečně do pohybu. Do Ruska přijel neuropatolg András Veér, potvrdil, že Toma je skutečně Maďar, a ten se tak konečně dočkal návratu do vlasti.

Poté začalo pátrání po jeho minulosti a případných příbuzných. Toma naštěstí nezapomněl vše – některé detaily ze svého mládí si pamatoval celkem dobře, a tak bádání nasměroval do oblasti okolo města Nyíregyháza a nakonec i do malé vesničky Sulyánbokor, kde před válkou opravdu žil. Díky testům DNA se pak podařilo dohledat i jeho příbuzné, mimo jiné sestru a bratra.

TIP: Na německé zajatce čekaly v poválečném Československu nucené práce v dolech

V následujících letech žil u nevlastní sestry, která o něj pečovala, a údajně byl většinu doby pohroužen do minulosti. Příliš nemluvil a proud jeho vzpomínek na sebe většinou moc nenavazoval. Výzkumníci z nich ale mimo jiné dovodili, že musel sloužit u dělostřelectva. András Toma zemřel pouhé čtyři roky po návratu domů, bylo mu 74 let. Ve vlasti se kromě mediálního zájmu dočkal také povýšení, finanční odměny a vyplacení žoldu za celou dobu, kterou prožil v Sovětském svazu, potažmo v Rusku.

Mezi listopadem 2012 a dubnem 2013 padlo v Tasmánii za oběť plamenům okolo 20 tisíc hektarů půdy. Zvláště citelné to bylo pro místní farmáře, jimž vyjádřila podporu i královna Alžběta nebo papež Benedikt. Život ale občas píše i šťastné příběhy...

Jednou z postižených farmářek byla i Alice Grayová, která obhospodařuje pozemek o celkové rozloze okolo 200 hektarů. Dnes, po 7 letech od ničivého požáru, ji ale na farmě čekalo radostné setkání. Jedna ze zaběhnutých ovcí se vrátila na rodnou farmu.

Alice zrovna na farmě slavila narozeniny svého syna, když si všimla podivné bílé koule potulující se nedaleko. Narozeninová oslava se rázem změnila v honičku. Po úspěšném odchycení Alice s překvapením zjistila, že se jedná o Prickles – ovci zaběhnutou před 7 lety.

Šťastné shledání se dost možná zapíše i do análů – sedm let nestříhaná ovce Prickles se totiž pořádně obalila. Ovce plemene Merino vyprodukuje průměrně 2–4 kg vlny ročně, špičkoví jedinci pak mohou poskytnout ročně až 10 kg vlny. Světový rekord ale činí 41,1 kg vlny. Zda Prickles tuto metu překoná, se uvidí již 1. květnový den, kdy o svůj sedmiletý kožich přijde.

TIP: Ovce, oplodněné 50 let zmraženým spermatem, porodily zdravá jehňata

Samotný akt stříhání sedmiletého rouna navíc poslouží dobré věci – farmářka Alice ve spolupráci s australským Úřadem Vysokého komisaře OSN pro uprchlíky uspořádala charitativní tipovací hru. V ní si lze za příspěvek tipnout hmotnost ovčího rouna. Finanční částka (aktuálně přes 5 tisíc dolarů) poputuje na pomoc do uprchlických táborů. Nejpřesnější tipér pak získá diplom.

Malý stát, rozkládající se mezi Irákem a Saúdskou Arábií, se zapsal do širšího povědomí především válkou. V roce 1990 se diktátor Saddám Husajn rozhodl, že z něj udělá iráckou provincii, načež na hlavní město vyslal tanky se záměrem si bohatou ropnou zemi podmanit. Válka v Zálivu trvala „jen“ půl roku, ale zanechala trauma i dalším generacím. Přesto se Kuvajťané snaží hledět především do budoucnosti. Nákupní centra dýchají svěžími vizemi a nad metropolí ční k nebi někdy až sterilní mrakodrapy, ale v uličkách utopených mezi domy stále bije stařičké lákavé srdce orientu.

Obchod s vůní

Trh al-Mubarakiya se rozlévá celou čtvrtí a pohlcuje několik ulic, které se navzájem proplétají. Při vstupu do nich zažijete cestu v čase: Zatímco svět před tržištěm je plný silných drahých aut a k obloze se tyčí moderní budovy, stačí udělat pár kroků a obklopí vás přítmí i vůně koření. Omamné arabské parfémy se mísí s kadidlem a myrhou a z malé kavárničky za rohem voní káva s kardamomem. Al-Mubarakiya funguje na stejném místě již úctyhodných dvě stě let, tedy od dob, kdy se ještě o ropném bohatství nikomu ani nesnilo.

K nejzajímavějším patří uličky, kde se prodává čerstvé maso, zelenina, ovoce a kuvajtské datle. A podobně jako na jiných tržištích v zemích Zálivu, i na zmíněném „súku“ uvidíte směsici obličejů a jazyků z různých končin: kuvajtské rodiny s dětmi, arabské návštěvníky z dalších států, hrstku turistů, ale také Indy, Pákistánce či Bangladéšany, kteří v místě pracují a žijí. 

Moderní tvář

Země Perského zálivu vědí, jak zhmotnit sny, jimž dala křídla ropa. V Kuvajtu ji poprvé našli v roce 1938 a od roku 1946 ji vyvážejí. První generace po objevu černého zlata na exportu pohádkově vydělala a postavila Kuvajt na nohy. Nehostinné místo v poušti se proměnilo v tepající arabské centrum.

Nejvýraznější symbol dnešní metropole představují Kuvajtské věže na břehu Perského zálivu. Tři vodojemy tvoří součást většího projektu: V roce 1965 pověřila místní vláda švédskou strojírenskou společnost VBB, aby pro hlavní město vyvinula a realizovala moderní systém zásobování vodou. V 70. letech 20. století tam tedy vyrostlo na třicet vodárenských věží, z nichž nejznámější jsou právě uvedené tři. Nejvyšší se tyčí do 187 metrů a zahrnuje i restauraci s výhledem na novou část Kuvajtu.

Věž osvobození potom nezdobí periferii metropole jako Kuvajtské věže, ale roste přímo v srdci moderní čtvrti. Začala se stavět před válkou, dokončit se ji však podařilo až pár měsíců po utichnutí zbraní – a odtud také její název. Se svými 372 metry se stala druhou nejvyšší budovou města, a dokonce patří do první čtyřicítky světových rekordmanů. Kuvajtské věže i Věž osvobození jsou nejkrásnější večer, když se rozsvítí, blikají a halí se do barev kuvajtské trikolory.

Nejvyšší budovou Kuvajtu je pak 413 metrů vysoký mrakodrap al-Hamra, který se řadí k architektonické špičce: Vypadá jako jemně zkroucený list papíru a jeho konstrukce působí velice odlehčeným dojmem.

Z trhu do paláce

Ráno je život v přístavu u tržiště Sharq pořádně rušné. Na vodě se houpou tucty starých dřevěných lodí zvaných „dhau“, s jakými kdysi arabští námořníci brázdili nejen Perský záliv, ale také Indický oceán. Několik rybářů ještě čistí palubu, rozmotává sítě a vybírá z nich malé rybky, zatímco mnozí další už svůj úlovek prodávají na sousedním trhu. Za jeho branami se odehrává ranní divadlo – koloběh smlouvání, vychvalování a nakupování – a pulty se prohýbají pod čerstvými dary moře.

Nedaleko se nachází náměstí Seif, s fontánou a známou hodinovou věží. Ta patří ke komplexu emírova paláce, který hrál v minulosti důležitou roli. Proslul střechou zdobenou čistým zlatem a za války tam dopadla jedna irácká raketa. Dnes jde spíš o memento vládnoucí rodiny, protože emír Sabah al-Ahmad al-Jaber as-Sabah žije v obrovském paláci Amiri Diwan.

Mezi malá zajímavá muzea patří Dickson House. Na konci 19. století se jednalo o obchodnický dům, zatímco dnes se jím můžete projít a načerpat atmosféru dávných časů. Od roku 1929 tam žil britský důstojník Harold R. P. Dickson a budova sloužila Britské politické agentuře, která zajištovala diplomatickou komunikaci mezi ostrovním impériem a tehdejším kuvajtským protektorátem. 

Pevnost plná dějin

K výhodám Kuvajtu patří, že je opravdu malý a nikam to netrvá dlouho. Město al-Džahrá leží v nejzápadnějším bodě Kuvajtského zálivu, kde se před sto lety rozkládala jen oáza uprostřed nehostinné krajiny. Písek občas zvířila pouze karavana přicházející ze severu, z dnešního Iráku či z Persie, nebo z jihu z oblastí Saúdské Arábie.

Ozdobou al-Džahrá se stala slavná Červená pevnost. Vyrostla roku 1897 a záhy se do dějin Kuvajtu zapsala velkými písmeny. Princ Fajsal se koncem 19. století rozhodl spojit okolní kmeny pod zelenou vlajkou Saúdů, ale kuvajtský šejk Sálim nehodlal o své území přijít. Strhla se bitva, v jejímž závěru se štěstěna přiklonila na stranu Kuvajťanů. Pokud by prohráli, tvořila by jejich dnešní země zřejmě jen jeden z několika regionů Saúdské Arábie.

Uprostřed města se tedy zničehonic vynoří červené hradby, hlídané několika starými děly, a za bránou se ocitnete na prázdném nádvoří. Stojí tam pouze několik figurín pro dokreslení atmosféry a studna. „Nikdy v ní nebyla pitná voda. Vždycky měla slanou chuť, ale pokud se smíchala se sladkými datlemi, neublížila,“ líčí správce muzea. V jednotlivých místnostech pevnosti se dnes nachází etnografická sbírka s věcmi a tradicemi, jež skončily pohřbené pod nánosem éry černého zlata.

Vlivy Západu

Mezi al-Khiranem a Kuvajtem leží městečko Fahaheel, a přestože ho od metropole dělí čtyřicet kilometrů, mnozí mu přezdívají „poslední předměstí Kuvajtu“. Přístav má dlouholetou tradici, jež naštěstí přetrvala dodnes. Dokazuje to i tržiště plné ryb či krevet, považovaných za nejlepší v zemi. Na nábřeží stojí moderní obchodní centrum s fontánami, fastfoody a kavárnami. Podobné kontrasty jsou přitom v Kuvajtu běžné, jelikož ho americká kultura ovlivnila ze všech států Zálivu nejvíc.

TIP: Rozžhavený Katar: Země s chlazením na maximum

Za mešitou se štíhlým minaretem však začíná menší trh. Vznáší se nad ním aroma vonných tyčinek a prodavači z Indie nabízejí kašmírové šátky, koberce, pašmíny i barevné látky. Také v hlavním městě pulzuje večerní tržiště v tradičním rytmu. V čase večeře se pak restaurace pod místními klenbami plní téměř do posledního místa: Podávají se kuvajtské speciality jako grilované ryby, kebab z kuřecího i jehněčího masa, ryby hamour v rajčatové omáčce, šafránová rýže a nekonečné doušky sladkého čaje. 

Přestože se pozornost celého světa upírá k aktuální pandemii koronaviru, není možné zapomínat na další infekce, které trápí svět. Patří mezi ně například horečka Ebola – virové onemocnění ze skupiny hemoragických horeček. Na rozdíl od COVID-19 je Ebola sice méně nakažlivou, má ale zhruba 20× vyšší smrtnost.

Vědci se již mnoho let snaží vyvinout účinnou a bezpečnou vakcínu, jak to ale u virových onemocnění bývá, nejde o jednoduchý proces. Zatím nejúspěšnějším preparátem je vakcína rVSV-ZEBOV, která prakticky stoprocentně chrání proti nejdříve objevenému, a také nejnebezpečnějšímu kmeni Eboly – Ebola/Zaire (EBOV). Proti ostatním kmenům Eboly (existuje jich nejméně pět) má ale tato vakcína jen velmi omezené účinky.

TIP: WHO hlásí: Experimentální vakcína proti ebole funguje a zachraňuje životy

Povzbudivá zpráva nyní přišla ze Spojených států – vědci z Americké společnosti pro mikrobiologii (ASM) oznámili úspěšné dokončení preklinické části vývoje „univerzální vakcíny“. Jejich nová vakcína Ebola VLP je založená na kulovitých viru podobných částicích, které neobsahují RNA viru a nemohou tak vyvolat infekci. Tyto částice se přitom skládají z glykoproteinů viru Eboly kmenů Ebola/Zaire a Ebola/Sudan. Dosavadní testy na morčatech a opicích ukázaly, že vakcína Ebola VLP poskytuje imunitní ochranu proti všem známým kmenům Eboly. Zatím není možné předpovědět, zda tato vakcína uspěje i v klinických testech s lidmi. Rozhodně jde ale o zajímavý příslib v boji proti této zákeřné nemoci.