Původně měl tento článek začínat radostným zvoláním: „Pozor, letí kometa!“ Po dlouhé době se totiž na hvězdném nebi objevila vlasatice, do níž astronomická obec vkládala nemalé naděje. Těleso s označením C/2019 Y4 Atlas, objevené 28. prosince 2019 (viz Dvojčata na Havaji), totiž od letošního února nečekaně rychle zjasňovalo a v průběhu března se stalo dostupným i pro malé dalekohledy.

Pohasínající naděje

Podle optimistických prognóz mělo zjasňování pokračovat, takže od května už bychom kometu bez problémů spatřili i pouhýma očima. Největší nadšenci pak doufali, že se jasností minimálně vyrovná například slavné C/1996 B2 Hyakutake z roku 1996.

Jenže vše dopadlo jinak: Křehké jádro vlasatice Atlas se začalo na počátku dubna rozpadat, čímž vzaly veškeré nadějné scénáře za své. Růst jasnosti se zastavil na hranici viditelnosti očima pod velmi tmavou oblohou a na sklonku dubna už byla kometa vidět pouze ve větších binokulárech jako nevýrazný rozostřený bod.

Jádro žije

Část jádra však přece jen přežila a dál putuje Sluneční soustavou. Ostatně v kruhové mapě najdete cestu komety květnovou večerní oblohou, tedy souhvězdími Žirafy a Persea, včetně příslušných dat. Stále tak můžete zvolat „Pozor, letí kometa!“ – jen zkrátka není tak výrazná, jak se původně předpokládalo… 

TIP: Kometa ATLAS se rozpadla. Užijeme si místo ní „prehistorickou“ kometu SWAN?

Dodejme, že jde o vlasatici dlouhoperiodickou, která se kolem Slunce pohybuje po velmi protáhlé eliptické dráze s dobou oběhu okolo šesti tisíc let. K Zemi se nejvíc přiblíží 23. května a přísluním projde o osm dnů později. Mimochodem, její trajektorie se značně podobá slavné Velké kometě z roku 1844, dnes označované C/1844 Y1. Dost možná se tak jedná o pouhý fragment tělesa, jež ohromujícím způsobem ozdobilo nebe ve 40. letech 19. století. 

Řetízek v Žirafě

Říkáte si teď, že byste se při hledání vlasatice Atlas na večerní obloze mohli poohlédnout po dalších zajímavých nebeských objektech v její blízkosti? Bohužel, kometa se v první polovině května pohybuje napříč souhvězdím Žirafy, které je mimořádně chudé na jasné hvězdy i na nápadnější cíle vzdáleného vesmíru. 

Ale nevzdávejte se! Zkuste třeba vyhledat tzv. Kemblovu kaskádu. Bude to vyžadovat temnější oblohu a dalekohled s malým zvětšením a velkým zorným polem, například triedr. Jinak se do něj kaskáda nevejde: Jde totiž o řetízek asi 20 stálic dlouhý bezmála 2,5°, směřující od severozápadu na jihovýchod. Při pátrání po něm zkuste dalekohledem pozvolna projíždět skrz souhvězdí Žirafy ze strany na stranu. Pomůže vám stálice páté velikosti HR 1 204 přibližně ve středu uskupení, viditelná i bez přístroje. Zbytek hvězd dosahuje jasnosti v rozmezí 7–8 mag.

Dobře ukrytý asterismus

Kemblova kaskáda pozorovatelům hvězdné oblohy dlouho unikala, nejspíš právě kvůli již zmíněné fádnosti souhvězdí Žirafy, které zkrátka nepoutalo dostatečnou pozornost. O docela nápadném řetízku stálic se tak astronomové dozvěděli teprve v roce 1980 ze stránek známého amerického časopisu Sky and Telescope. Autorem textu a současně otcem pojmenování kaskády se stal redaktor Walter Scott Houston, jenž ji ovšem sám neobjevil. Na uskupení jej pouze, k jeho nemalému překvapení, upozornil amatérský astronom a františkánský kněz v jedné osobě Lucian Kemble. 

Kemblova kaskáda představuje tzv. asterismus, tedy nějakým způsobem nápadné seskupení hvězd, jež ovšem nepatří mezi 88 oficiálních souhvězdí deklarovaných Mezinárodní astronomickou unií. K nejznámějším asterismům řadíme Velký vůz či Velký letní trojúhelník tvořený hvězdami Deneb, Vega a Altair. Stálice Kemblovy kaskády spolu navíc nijak fyzicky nesouvisejí a pouze náhodou se na naši oblohu promítají ve velmi pohledné řadě.

Cesta za odměnou

Lucian Kemble však objevil i další dva o něco méně nápadné asterismy: Tzv. Kemble 2 v souhvězdí Draka poblíž hvězdy Chí Draconis připomíná zmenšenou verzi souhvězdí Kasiopeji a Kemblův drak v Žirafě nedaleko Gama Camelopardalis pro změnu svým tvarem evokuje papírového draka s ocasem. Posledním výrazným, přestože nepřímým otiskem kněze na nebi se stala planetka 78 431 Kemble, odhalená v roce 2002 na Palomar Observatory v Kalifornii a pojmenovaná na jeho počest.

TIP: Jak fotit vesmír: Začínáme s fotografováním hvězdného nebe

Kemblovu kaskádu navíc můžete skvěle využít jako „cestičku“, po níž doputujete k dalšímu zajímavému objektu ze souhvězdí Žirafy: U jejího jihovýchodního okraje leží kompaktní otevřená hvězdokupa NGC 1502 trojúhelníkovitého tvaru. Vznikla před pouhými 10 miliony let a dělí ji od nás asi tři tisíce světelných roků. Jelikož ovšem představuje objekt sedmé hvězdné velikosti s úhlovým průměrem 8′, vyžádá si rovněž alespoň menší dalekohled. Objektiv o průměru 10 cm pak hvězdokupu rozloží na pěknou řádku samostatných stálic a ve velkých přístrojích napočítáte až 20 hvězd s jasností 7–12 mag. Jak působivá odměna za zdolání Kemblovy kaskády! 

Východy a západy Slunce

V první polovině měsíce se Slunce nachází ve znamení Býka, 20. května 2020 v 15:50 SELČ vstupuje do znamení Blíženců.

Fáze, východy a západy Měsíce

Planety na noční obloze

• Merkur – viditelný ve druhé polovině května večer nad severozápadem
• Venuše – viditelná večer nad západemaž severozápadem
• Mars – viditelný ráno nad jihovýchodem
• Jupiter – viditelný ve druhé polovině noci nad jihovýchodem až jihem
• Saturn – viditelný ve druhé polovině noci nad jihovýchodem až jihem
• Uran – nepozorovatelný
• Neptun – nepozorovatelný

Zajímavé úkazy v květnu 2020

• 4. května – setkání Měsíce a Regula ze Lva na noční obloze (nejmenší vzdálenost cca 5° v ranních hodinách 5. května)
• 5. května – maximum činnosti meteorického roje Éta Akvarid
• 12. a 13. května – seskupení Měsíce, Jupitera a Saturnu na nočním nebi ve druhé polovině noci nad jihovýchodem až jihem (na ploše o průměru cca 10°)
• 15. května – setkání Měsíce a Marsu na ranní obloze nad jihovýchodem (vzdálenost cca 3,5°)
• 22. května – setkání Merkuru a Venuše na soumrakovém podvečerním nebi nízko nad severozápadem (vzdálenost cca 1,2°)
• 24. května – seskupení velmi úzkého měsíčního srpku, Merkuru a Venuše na podvečerní soumrakové obloze nízko nad severozápadem (na ploše o průměru cca 8°)

Všechny časové údaje jsou vztaženy k 50. rovnoběžce a středoevropskému poledníku a jsou uvedeny ve středoevropském letním čase (SELČ). Okamžiky východu či západu nebeských těles však nezávisí pouze na zeměpisných souřadnicích pozorovatele, ale také na úhlové výšce a členitosti obzoru.

Seriál pozorování oblohy vzniká ve spolupráci s Hvězdárnou a planetáriem Brno

Egyptský lid jásá: „Sláva božskému faraonovi, který osvobodil zemi od pasteveckých králů!“ Vzdávají úctu panovníkovi Ahmosemu, jenž vyhnal z říše na Nilu cizí vetřelce.

Faraon po dlouhých bojích konečně porazil Hyksósy. Tito přivandrovalci se zhruba v polovině 17. století př. n. l. zmocnili vlády nad Egyptem. Proto si musela 17. dynastie egyptských panovníků zvolit za své sídlo Théby. Konečně po zhruba sto letech udělal faraon Ahmose mocenským ambicím Hyksósů konec. Nyní má vládu nad Egyptem pevně ve svých rukou. S ním začíná období Nové říše...

Faraon však dobře ví, kdo mu připravil půdu pro jeho vítězné tažení. Proto kněží v chrámech a nápisy v kameni nevelebí jen jeho, ale rovněž jeho babičku královnu Tetišeri a matku Ahhotep. Co víme o těchto pozoruhodných ženách?

Ctižádostivé královny

Kolem roku 1560 př. n. l. se vlády nad rozděleným Egyptem ujímá faraon Sekenenre Tao II. Se správou země mu zdatně vypomáhá jeho manželka a pravděpodobně zároveň sestra Ahhotep. Panovník se nad jejím zájmem o politiku nijak nepozastavuje. Stejně si počínala i jeho matka královna Tešiteri.

Tato pozoruhodná žena původem ze střední vrstvy poskytovala jeho otci cenné rady a těšila se velké úctě poddaných. Jenže ani ona, ani její syn a dcera, se nedovedou vypořádat s Hyksósy, kteří si rovněž nárokují vládu nad Egyptem. Sekenenre se na trůnu příliš dlouho neohřeje, neboť zahyne v bitvě s cizími válečníky. Ze světa odchází ve strašlivých mukách. Jeho mumie nalezená roku 1881 ve skrýši mumii v údolí Dér el- Bahrí na západním břehu Nilu nese stopy po mnoha ranách. Útočníci zřejmě egyptského panovníka zabili sekerou. 

Kdo pomstí faraonovu hrůznou smrt? Pokusí se o to Kamose, jenž nastoupí na trůn po Sekenenrovi. Snad se jednalo o bratra či syna zesnulého faraona, v tom nemají vzhledem ke skromnému množství pramenů z té doby jasno ani egyptologové. Ať už byl vztah mezi oběma muži jakýkoli, Kamose ve svém snažení neuspěje. Zhruba tři roky poté, co získá korunu, zahyne také on v bitvě. Teď už se 17. dynastie ocitá opravdu v úzkých. Královna Ahhotep sice porodila svému muži syna Ahmoseho, avšak ten sotva dovršil desátý rok život. Těžko očekávat, že se Hyksósům vzepře pouhé dítě! Někdo to ale udělat musí…

Vláda žen

Horní Egypt se bouří. „Ženy vládnutí nerozumí. Na válečném poli si neporadí. Říše potřebuje mužského panovníka,“ hřímají šlechticové a generálové. Nelíbí se jim Ahhotepino rozhodnutí, že v době nezletilosti svého syna bude vládnout zemi ona jako královna regentka. Chtějí faraonovu matku odkázat do patřičných mezí, jenže ta se nenechá zastrašit. Shromáždí vojsko a v čele armády vytáhne do Horního Egypta. Ona jim ukáže, že i ženy dovedou vyhrávat bitvy! 

O co přesně vzbouřencům v Horním Egyptě ve skutečnosti šlo, nevíme. Nápis, který nechal k oslavě své matky vytesat Ahmose, hovoří jen o tom, že Ahhotep potlačila povstání. Historikové nicméně považují za pravděpodobné, že důvodem ke vzpouře se nejspíš stalo náhlé úmrtí faraona Kamose, jenž zanechal říši bez dospělého mužského následníka. Královna si vedla dobře i v dalších ohledech. Pečovala o armádu a bránila se nenechavým Hyksósům zuby nehty. Možná jí s vládnutím pomáhala její matka královna Tetišeri. Také jí totiž Ahmose v pozdějším oslavném nápise prokazuje úctu.

Opora faraonů

Ahhotep předá státnické povinnosti svému synovi až po šesti letech vlády. Dále mu však radí. Kdo ví, možná právě díky ní a snad i své schopné manželce a sestře v jedné osobě Ahmose-Nefertari nakonec faraon své nepřátele porazil. Podle některých výkladů zažije Ahhotep ještě vládu svého vnuka Amenhotepa I., dokonce možná i pravnuka Thutmose I.! Pokud se zastánci této teorie nemýlí, měla královna skutečně tuhý kořínek. Za těchto předpokladů by se totiž dožila zhruba devadesáti let.

TIP: Osvoboditel sfingy: Čím si Auguste Mariette získal uznání Egypťanů?

Po své smrti se Ahhotep dočká vskutku královského pohřbu na tradičním pohřebišti představitelů 17. dynastie v oblasti Dra-Abú an-Naga na západním břehu Nilu u Luxoru. Její hrobku objeví roku 1858 francouzský egyptolog Auguste Mariette. Také díky němu se historikové o statečné královně dozvědí.

Rok 1915 byl na západní frontě ve znamení marných dohodových ofenziv, které německé jednotky dokázaly díky lokálním protiútokům utopit v krvi, takže se linie příliš neposouvala. Berlín mezitím věnoval pozornost jiným válčištím a císařská armáda „hasila požáry“ svého rakousko-uherského spojence. Nejprve centrální mocnosti spustily ofenzivu v Haliči (květen 1915) a vrhly ruské formace stovky kilometrů na východ, poté společně s novým spojencem Bulharskem okupovaly Srbsko (podzim 1915).

Aby toho nebylo málo, do konce ledna 1916 musela Dohoda evakuovat své síly z poloostrova Gallipoli po zpackaném pokusu donutit Turecko ke kapitulaci, navíc italské ofenzivy proti Rakousku-Uhersku zkrachovaly. Dá se říci, že rok 1915 byl pro Paříž a její spojence nejhorším válečným rokem. Za této situace naplánovali němečtí stratégové drtivý úder, který měl defi nitivně zemi galského kohouta srazit na kolena.

Východ, nebo západ?

V čele německého Velkého generálního štábu stál tou dobou generál pěchoty Erich von Falkenhayn. Koncem roku 1915 se jej někteří podřízení (von Hindenburg, Ludendorff ) snažili přesvědčit, aby koncentroval císařské síly na východní frontě a vyřadil Rusko z války. Náčelník štábu to ale odmítl. Shodl se totiž s kancléřem Bethmannem Hollwegem, že separátní mír s Petrohradem je v nedohlednu a nová ofenziva proti carské říši by jen „polykala“ další a další vojáky.

Místo toho raději znovu obrátil svou pozornost na západ, kde doposud setrvávali Němci v defenzivě. K útoku proti francouzským pozicím se mu podařilo přesvědčit i císaře Viléma II., jemuž tvrdil, že přestože považuje za německého „arcinepřítele“ Velkou Británii, měli by udeřit proti zemi galského kohouta, jež se nachází na pokraji zhroucení. Von Falkenhayn si sliboval, že tím „vyrazí Anglii z ruky její nejlepší meč“. Londýn jinak zůstával díky Královskému námořnictvu mimo dosah a útoky proti Itálii postrádaly podle generála smysl, protože Římu se vojensky nedařilo. Falkenhayn očekával, že jistě brzy z války vycouvá Itálie sama. 

Nechme je vykrvácet! 

Velký generální štáb zanalyzoval nepřátelské ofenzivy z roku 1915 a dospěl k závěru, že všechny měly jeden společný jmenovatel, který nakonec zapříčinil jejich selhání. Dohoda se zpravidla pokoušela o průlom na příliš širokém úseku fronty, k čemuž neshromáždila dostatek děl a neměla k dispozici ani adekvátní zálohy. I když se francouzským či britským vojákům podařilo obsadit první obranné linie, utrpěli obrovské ztráty. Vilémovští dělostřelci pak obrátili zbraně proti ztraceným zákopům a dílo zkázy dovršil německý protiútok, jemuž čelila jen otřesená hrstka mužů marně čekající na posily.

Na základě těchto skutečností von Falkenhayn zavrhl ofenzivu na širokém úseku fronty i pokus o průlom. Místo toho vytipoval několik míst, která si, podle něj, nemohli Francouzi dovolit vyklidit a budou je muset bránit do posledního muže. Německé armády by se pak netlačily dopředu, ale za pomoci velké koncentrace dělostřelectva by ničily živou sílu a nechaly nepřítele vykrvácet, protože bude muset do ohrožené oblasti přisouvat stále nové jednotky. Císaři se neotřelý plán zalíbil a dal mu zelenou. Stejně jako náčelník štábu si uvědomoval, že čas hraje proti Německu a pokud válka potrvá příliš dlouho, dohodová blokáda nakonec vysaje všechny zdroje a Berlín ztratí šanci zvítězit.

Společný postup 

Hlavní tíhu bojů na západní frontě nesla od počátku bojů Francie, která jen za rok 1915 ztratila na 1,2 milionu mužů (z toho 350 000 padlých a nezvěstných) a zhruba 50 % důstojníků. Vinu na tom nesla nedostatečná dělostřelecká příprava způsobená také nedostatkem munice. Například u Arrasu v květnu 1915 měli kanonýři pro 20km úsek fronty k dispozici pouze 400 granátů.

Pokračování: Ticho před krvavou bouří: Přípravy na nekonečnou bitvu u Verdunu (2)

Německé pozice tak zůstaly po bombardování takřka netknuté a císařští kulometčíci pak masakrovali stovky francouzských pěšáků, což mělo zhoubný vliv i na morálku. Jeden z vojáků později vzpomínal: „Tři stovky mužů z našeho pluku ležely dokonale vyrovnané. Při prvním zahvízdání kulek důstojníci zařvali ‚Seřadit!‘ a všichni šli na smrt jako na přehlídce.“  

Jen několik kilometrů od íránské Persepole – někdejšího hlavního města ohromné Perské říše – leží starověká nekropole Nakš-e Rustam, vytesaná přímo do skály. Fasády hrobek mají tvar kříže, proto se jim říká také „perské kříže“, a vchod do krypty se nachází vždy uprostřed každého z nich. Uvnitř malých komor pak v sarkofázích odpočívají na věčnosti čtyři králové Achaimenovské říše, jež se v regionu rozkládala mezi léty 550 a 330 př. n. l.

Její přívlastek odkazuje k názvu dynastie a historikové ji odlišují od pozdějších impérií, která Peršané v místě vytvořili. Často se také hovoří o „první“ říši, protože v oblasti poprvé vznikl kolosální státní útvar, jenž svými výboji dlouho ohrožoval Evropu. Achaimenovští králové rovněž rozpoutali slavné řecko-perské války, které vyvrcholily bitvami u Marathonu, Platají a Salaminy. 

Nejstarší z hrobek jako jediná obsahuje nápisy, díky nimž dokázali archeologové určit, kdo odpočívá uvnitř. Třetí panovník zmíněné říše, Dareios I., vládl v letech 522–486 př. n. l. a v proslulém válečném střetnutí u Marathonu roku 490 př. n. l. jeho vojsko porazili Athéňané.

Fascinující reliéfy

Čí ostatky spočívají v ostatních třech hrobkách, není jasné. Podle spekulací však byly komory určeny pro Xerxea I., Artaxerxea I. a Dareia II. Pátá, nedokončená, měla zřejmě patřit Artaxerxeovi III. či Dareiovi III., poslednímu vladaři Achaimenovské říše. 

Nekropole návštěvníky fascinuje svými reliéfy, jež mají nejen zdobit, ale především připomínat velké činy králů. Na některých místech jim žehnají bohové, na dalších bojují, jinde jim vojáci, úředníci i poddaní vzdávají hold. Ačkoliv uvnitř odpočívají achaimenovští králové, reliéfy podle vědců vytvořili až Sásánovci v období druhé Perské říše.

Legendární hrdina

Starověké nekropoli dal jméno Rostam, nejznámější a nejoslavovanější perský hrdina. Zhruba roku 1010 jej básník Firdausí zvěčnil v eposu Kniha králů, pojednávajícím o mytologii i historii oblasti. Činům legendárního siláka, který bez mrknutí oka zabíjel zdivočelé slony a proměňoval v prach pevnosti nepřátel, zasvětil autor nemalou část z padesáti tisíc dvojverší. 

Nejstarší reliéf v nekropoli Nakš-e Rustam zobrazuje muže se zvláštní pokrývkou hlavy, jenž bývá považován právě za Rostama. Silně poničená plastika tvoří součást větší nástěnné malby, odstraněné na příkaz krále Bahrama II. z rodu Sásánovců.

Svatyně plamenů

Přímo před nekropolí stojí Zarathuštrova svatyně (Ka‘ba-je Zardošt), zhruba třináct metrů vysoká čtyřhranná věž, kterou zřejmě nechal vytvořit Dareios I. Jméno dostala po staroperském náboženském reformátorovi Zarathuštrovi, zakladateli zoroastrijské víry. Někdejší oficiální náboženská doktrína Perské říše má dodnes následovníky v Indii a v Íránu.

TIP: Nejkrvavější bitvy starověku: Před Peršany a Germány se třásl antický svět

Účel věže ovšem nadále zůstává předmětem dohadů. Podle jedné z teorií šlo o poutní místo, ale možná též o úkryt pro náboženské knihy, královské standarty či posvátný oheň. Ten hraje u zoroastristů stejně klíčovou roli jako u křesťanů kříž či u hinduistů znamení kola – jenže stavba postrádá odvod kouře, který ostatní dochované „chrámy ohně“ mají. Velmi pravděpodobně tedy sloužila coby prozatímní hrobka a po dokončení nekropole Nakš-e Rustam o svou funkci přišla.

Sopka Kilauea na Havajských ostrovech je jedním z nejaktivnějších vulkánů na světě. Její současná erupce zřejmě probíhá nepřetržitě od roku 1983. Počátkem května 2018 Kilauea zahájila výjimečně intenzivní fázi erupce, během které sopka zalila velké území lávou a zničila tam stovky domů. Bouřlivé soptění Kilauey trvalo až do září 2018, kdy se sopka výrazně zklidnila.

Američtí geologové jsou přesvědčeni, že tuto pořádně „horkou“ fázi erupce Kilauey spustily dlouhotrvající a místy až extrémní lijáky, k nimž došlo v měsících předcházejících zmíněné intenzivní erupci. Na ostrově Kauai v jediném dni napršelo přes 126 cm. Klíčovou roli podle vědců sehrál velmi jednoduchý mechanismus. Vlhká hornina se pod tlakem magmatu bortí snadněji než suchá. Nahromaděné magma a vulkanické plyny si pak oslabeným podložím mohly snadněji prorazit cestu k povrchu.

TIP: Vzácný úkaz: Během erupce havajské sopky Kilauea se objevilo lávanádo

Vědci již dříve spojili deště s malým erupcemi páry na sopkách a s vulkanickým zemětřesením. Teď je to poprvé, kdy jsme přistihli déšť, jak ovlivňuje magmatické procesy v nitru sopky. Zdá se, že by načasování a intenzita dešťů mohly hrát významnou úlohu v soptění Kilauey a nejspíš i dalších vulkánů.

V pondělí 27. dubna ráno poslal šéf SpaceX Elon Musk dlouho očekávaný a velmi důležitý tvít: „SN4 passed cryo proof!“. Nejnovější prototyp vyvíjené kosmické lodi Starship, který nese označení SN4, totiž konečně prošel „obávaným“ kryogenním tlakovým testem. Tento test se přitom stal osudným pro předchozí prototypy ostře sledované kosmické lodi, na jejíž palubě by se lidstvo mohlo vydat na Mars i na další místa Sluneční soustavy.

Při této zkoušce se pohonný systém kosmické lodi naplní kapalným dusíkem. Test simuluje podmínky, jimž je vystavena kosmická loď během skutečného letu do vesmíru. Na první pohled to není až tak komplikované. Přesto kryogenní tlakový test během minulých pěti měsíců odepsal tři prototypy lodi Starship a vyvolal obavy o osud tohoto projektu.

Loď Starship je zpátky ve hře

Úspěšný test, který se odehrál v jihotexaském testovacím zařízení SpaceX v Boca Chica, konečně vrací loď Starship zpět hry. Prototyp SN4 teď čekají testy motoru, které by měly během pár dní vyvrcholit pozemním statickým zážehem jediném motoru Raptor. Pokud tyto testy proběhnou podle plánu, čekají prototyp SN4 již brzy krátké lety či spíše skoky.

TIP: Elon Musk představil prototyp kosmické lodi Starship i své další plány

První z takových „skoků“ by měl dostat prototyp do výšky asi 150 metrů. Loď bude v té době samozřejmě ještě bez posádky. Jestli k tomu opravdu dojde, tak se SN4 stane prvním prototypem lodi Starship v plné velikosti, který se odlepí od země. Prozatím vzlétl jen menší prototyp označený jako Starhopper, který se při své třetím a závěrečném letu dostal do výšky 150 metrů.

Zatímco energeticky pasivní stavby jsou již poměrně běžné, zdokonalenou variantou pasivního domu je energeticky nulový dům. Ještě pokročilejší variantou je energeticky aktivní stavba, tedy taková, která vyprodukuje více energie, než kolik ji sama spotřebuje. Právě taková má vzniknout v utopickém milionářském středisku Powder Mountain Summit v americkém Utahu.

Powder Mountain Summit je odvážný realitní projekt, na kterém se podílejí nejvěhlasnější americká architektonická studia – Marmol Radziner, MacKay-Lyons Sweetapple Architects, Olson Kundig a další. Mezi investory patří například spoluzakladatel PayPalu Ken Howery, miliardář a podnikatel Richard Branson, majitel jedné z největších PR společností na světě Martin Sorrell, ale i řada hollywoodských celebrit. Powder Mountain Summit se má stát Mekkou altruisticky smýšlejících členů globální elity a místem pro setkávání technologických vizionářů z celého světa.

TIP: Dům vyrobený z 600 tisíc PET lahví odolá i extrémnímu hurikánu

Jednou z prvních staveb projektu má být „Temná chata“ – energeticky aktivní stavba, která má vyprodukovat o 361 % více energie, než kolik ji ke svému provozu spotřebuje. Klíčovou roli v energetickém konceptu hrají pochopitelně solární panely. Ty nejsou standardně osazeny na střechu, jak bývá zvykem, nýbrž tvoří povrch střechy samotné i povrch venkovních stěn. Celková plocha má podle architektů zajistit dostatek energie, aby kromě chaty samotné obsloužila například napájecí stanici pro elektromobily. Několikaúrovňový prostor o celkové rozloze přes 510 m² má nabídnout dostatek místa pro jednání i odpočinek, například u ohně plápolajícího v osmimetrovém krbu. 

Malby George Catlina představují první obrazové záznamy indiánských kmenů, které žily na západě Spojených států. Žádný umělec před vznikem fotografie necestoval více a mezi tolika kmeny, ani nevytvořil takové množství portrétů a výjevů z indiánského života. Během své malířské dráhy zhotovil Catlin na 310 jedinečných portrétů a 200 žánrových scén. 

Volba profese

George Catlin se narodil 26. června 1796 ve Wilkes-Barre v Pensylvánii. Jednalo se o oblast, kde byli indiáni stále v živé paměti, i když ji opustili již před dlouhou dobou. Proto o nich chlapec od raného dětství slýchal nejroztodivnější příběhy.

Přestože byla Catlinovi otcem předurčena právnická kariéra, nakonec převážila jeho vášeň pro malířství. Od roku 1821 navštěvoval uměleckou školu ve Philadelphii. Zde se také poprvé setkal s indiány, jejichž delegace cestovala do Washingtonu. Na mladíka tehdy udělali hluboký dojem: „Jejich přirozená, zamlklá a zdánlivě lhostejná důstojnost, mě zcela uchvátila. (…) Vypadali velkolepě! Když z města odjeli, bylo mi po nich smutno. Oproti šedému stereotypu naší civilizace vypadali přirozeně krásně, jakoby stvoření pro malířské plátno. Proto jsem se ve svém srdci pevně rozhodl, že jejich zemi navštívím, abych je lépe poznal a maloval je.“

Na cestách

Catlinův sen se začal naplňovat v roce 1830, kdy se stal členem diplomatické mise na indiánské území pod vedením cestovatele Williama Clarka. O rok později se již cítil připraven na vlastní velké dobrodružství a vypravil se malovat indiány na jejich území. Odhaduje se, že se mu v průběhu následujících pěti let podařilo na plátně zvěčnit příslušníky asi 48 kmenů.

TIP: Náčelník Geronimo: Se svou skupinou vyrážel proti nevinným civilistům

V roce 1837 v New Yorku otevřel indiánskou galerii (Catlin´s Indian Gallery). Návštěvnost byla vysoká i přesto, že mnozí považovali Catlinovy obrazy za podvrh. Aby sbírce do budoucna zajistil péči a celistvost, snažil se malíř přesvědčit Kongres k její koupi, avšak bezúspěšně. Po tomto zklamání pobýval od roku 1839 převážně v Evropě. Do vlasti se definitivně vrátil až v roce 1870, kdy už byl o jeho dílo mizivý zájem. Zemřel 23. prosince 1872, aniž by naplnil svůj životní sen zmapovat život všech amerických indiánů. 

Bronzové meče jsou nepochybně krásné, samotný materiál na jejich výrobu ale není nejrobustnější. Do hlavy se tak logicky vkrádá myšlenka, zda bronzové meče sloužily opravdovému boji, nebo byly spíše na parádu.

Aby vědci dokázali odpovědět na tuto otázku, rozhodli se ji ověřit v praxi. Nejdříve pomocí tradičních postupů vyrobili sedm bronzových mečů z časů střední až pozdní doby bronzové, a poté se s nimi vrhli do opravdové bitvy.

Když si badatelé dostatečně užili boje, porovnali stopy, které bitva na jejich zbraních zanechala, se zářezy na stovce mečů nalezených během archeologických vykopávek ve Velké Británii a v Itálii. Výsledky přesvědčivě ukázaly, že šrámy na nalezených bronzových mečích odpovídají stopám po bojových střetech. Bronzové zbraně rozhodně nebyly na parádu, i když boj s nimi zřejmě vyžadoval důkladný trénink a značné zkušenosti.

TIP: Unikátní nález: V benátském klášteře objevili 5 tisíc let starý meč

Jedinou drobnou vadou na kráse jinak velmi zajímavého experimentu je nedostatek konkrétních informací o průběhu bojů z doby bronzové. Drtivá většina dokladů o bojových technikách totiž pochází až ze středověku. Vědci tak vlastně sváděli středověkou bitvu pravěkými zbraněmi.