Španělští kolonizátoři v roce 1566 vybudovali pevnost v hlavním sídle indiánského kmene Kalusů, který byl v té době nejmocnějším kmenem v oblasti jižní Floridy. Tato pevnost se jmenovala Fort San Antón de Carlos a byla jednou z prvních jezuitských misií v severní Americe. Její přesné umístění ale bylo pro dnešní odborníky až do teď záhadou.

Archeologové a historici měli již delší dobu podezření, že se dlouho hledaná pevnost může nacházet na ostrově Mound Key. Vycházeli přitom ze španělských dokumentů, z nichž vyplývalo, že hlavní sídlo Kalusů bylo právě na Mound Key a že tam měla stát i zmíněná španělská pevnost Od roku 2013 tam probíhalo pátrání po důkazech.

TIP: Archeologové objevili dávno ztracené velké indiánské město

Kalusové ovládali většinu jižní části Floridy. Pak ale udeřila choroba přivlečená z Evropy a velké množství Kalusů zemřelo. Spojenectví Španělů a Kalusů se rozpadlo. Jak Kalusové, tak i Španělé záhy ostrov Mound Key opustili. V roce 1569 již byla pevnost Fort San Antón de Carlos prázdná. Floridu získala Británie a pak ji převzaly nově vzniklé Spojené státy.

Archeologové použili při průzkumu Mound Key metody dálkového průzkumu, radar pro průzkum podzemí, a také tradiční vykopávky. Nedávno se jim podařilo objevit zdi pevnosti Fort San Antón de Carlos a tím definitivně potvrdit, že skutečně stála na floridském ostrově Mound Key.

Během první dekády 21. století přesídlilo podle Světové banky do městských oblastí jen ve východní Asii téměř 200 milionů lidí. Migrace znamená kácení lesů, na jejichž místě roste nová zástavba. S lidmi se blíž k městům přemisťují i divoká zvířata coby nositelé virů (jako netopýři) a přenos mikroorganismů mezi volně žijícími a domácími živočichy, potažmo člověkem je pak pouze otázkou času. Kvůli urbanizaci, kácení porostů a ničení přírody rovněž přicházejí o život přirození predátoři například hlodavců, kteří nemoci také šíří.

TIP: Chřipkové epidemie, které otřásly světem

Dále mnoho rodin v Asii i v Africe závisí na zemědělství, přičemž chovají hospodářská zvířata jako skot, kuřata a prasata. Ta mohou nést endemická onemocnění a jsou v těsném kontaktu jak mezi sebou, tak s lidmi. Horší podmínky potom panují na trzích s živými tvory, jež bývají přeplněné, takže dochází ke snazšímu míchání více druhů a také k bližšímu setkávání s člověkem. Uvedené hraje klíčovou roli v tom, jak se může vyvinout zabijácký patogen, rozšířit se a mutovat mezi živočichy a nakonec i lidmi. 

Jeden z největších astronomů 20. století rozhodně nebyl „zázračným dítětem“, které si již od útlého věku staví vlastní teleskopy či jiné vědecké přístroje. Po otcově vzoru se zajímal spíš o práva, jež nakonec také vystudoval… 

Právník – voják – astronom

Edwin Powell Hubble se narodil 20. listopadu 1889 v Marshfieldu v americkém státě Missouri do rodiny právníka. Po několika letech se přestěhovali do Chicaga, kde také Edwin absolvoval střední i vysokou školu. Chlapec vynikal rovněž ve sportech a svou univerzitu reprezentoval v mnoha disciplínách – v basketbalu, fotbalu, baseballu… Dostával dokonce nabídky, aby se stal profesionálním sportovcem. Raději však přijal Rhodesovo stipendium a odjel do Británie, kde pak na Oxfordu vystudoval práva, literaturu a španělštinu. Přírodní vědy pro něj byly v té době pouhým koníčkem.

Po návratu v roce 1913 krátce pracoval jako advokát. Brzy ovšem pochopil, že jej zmíněná profese nenaplňuje, a znovu se zaměřil na přírodní vědy. Začal je vyučovat na střední škole a o rok později se vrátil na Chicagskou univerzitu, kde s podporou svého někdejšího profesora zahájil doktorské studium astronomie. Působil na Yerkesově observatoři a disertaci na téma „Fotografická zkoumání slabých mlhovin“ úspěšně obhájil v roce 1917.

Průkopník americké astronomie George Ellery Hale mu ihned nabídl místo na slavné observatoři Mount Wilson. Ostatně, právě on vzbudil v Hubbleovi zájem o astronomii. Edwin však chtěl splnit svou občanskou povinnost: Spojené státy v té době oficiálně vstoupily do první světové války. A tak se mladý muž dobrovolně přihlásil k pěchotě, načež jej odveleli na frontu do Francie, kde poté dosáhl hodnosti majora. 

Po skončení válečného konfliktu strávil rok v Británii, na Univerzitě v Cambridgi, a pokračoval ve studiu astronomie. V roce 1919 zopakoval Hale svou nabídku, aby Hubble působil na Mount Wilson jako vědecký pracovník. Tentokrát budoucí slavný astronom přijal – a na proslulé observatoři pak strávil zbytek života. 

Velký vesmírný převrat

Hubble měl obrovské štěstí. Na Mount Wilson dorazil právě v době, kdy tam byl nainstalován a uveden do provozu dvouapůlmetrový Hookerův dalekohled. Přístroj, na jehož sestavení měl lví podíl právě ředitel observatoře George Hale, byl tehdy největší na světě. A sliboval dosud netušené možnosti.

Okolo roku 1920 panovalo vše­obecné přesvědčení, že Mléčná dráha představuje celý vesmír. Astronomové sice pozorovali mlhavé obláčky, o nichž občas spekulovali jako o možných dalších světech, ale nikdo nedokázal, že tyto „mlhoviny“ skutečně leží za hranicemi naší Galaxie. Potřebný důkaz pak nabídl právě Hubble: Na fotografiích Velké mlhoviny v Andromedě (jak se tehdy galaxie v Andromedě označovala) a dalších identifikoval proměnné hvězdy, cefeidy, které již nějakou dobu sloužily jako tzv. standardní svíčky – tedy k určování vzdáleností vesmírných objektů. Nalezení cefeid tak umožnilo změřit vzdálenost mezi Zemí a galaxií v Andromedě. A to znamenalo naprostou senzaci: Bylo jasné, že některé „mlhoviny“ nejsou žádnými obláčky uvnitř Mléčné dráhy, ale že leží daleko za jejími hranicemi. 

Hubble své výsledky oficiálně publikoval v letech 1924–1925. Zpočátku pochopitelně čelil reakcím četných odpůrců, kteří se nemohli smířit s tak radikální proměnou kosmu – přesněji s tak radikální změnou naší představy o něm. Už tento počin by Edwinu Hubbleovi zajistil nesmrtelnost na poli astronomie. Věhlasného vědce si však obvykle spojujeme ještě s jiným objevem. 

A přece se rozpíná!

K nejdůležitějším metodám astronomie patří tzv. spektroskopie, jež zkoumá spektra světla, které k nám dorazí od kosmických objektů. Mnohé z nich jsou tak vzdálené, že se k nim nemůžeme žádným způsobem skutečně přiblížit. Naštěstí světlo, jež k nám od nich letí, nese mnoho užitečných informací.

Snaha vědců získat spektrum různých vzdálených objektů a dozvědět se něco o jejich složení ovšem vedla ke zjištění, že jsou zmíněná spektra „podivná“: Jako by daleké objekty sestávaly z naprosto exotického materiálu. Nakonec odborníci zjistili, že jsou spektra vcelku normální, pouze posunutá směrem k červené barvě. Uplatňuje se zde tzv. Dopplerův jev, který známe i u zvuku: Pokud se k nám zdroj zvuku blíží, slyšíme ho jinak, než když se pohybuje od nás. Daleké objekty se od nás tedy vzdalují. Otázka zněla, proč tomu tak je a zda má uvedené vzdalování nějaký systém, nebo jde jen o náhodnou hříčku přírody…

A právě to se rozhodl Edwin Hubble prozkoumat. Měl k dispozici necelou padesátku tzv. rudých posuvů, jež změřil převážně Vesto Slipher, vynikající americký astronom. S jejich využitím mohl Hubble zjistit, jak rychle se jednotlivé objekty vzdalují – čím vyšší rychlost, tím větší rudý posuv. Použil také výsledky získané pomocí cefeidového metru a některé vzdálenosti změřil sám. Následně sestavil graf, jenž znázorňoval závislost změřené vzdálenosti a rychlosti. Z grafu pak jasně vyplývalo, že spolu obě veličiny úzce souvisejí, a dokonce přímo úměrně – čím dál se tedy objekt nachází, tím rychleji se od nás vzdaluje. Jednalo se o revoluční objev: Všechny objekty se od sebe navzájem vzdalují, celý vesmír se rozpíná! Hubble své výsledky i jejich interpretaci zveřejnil na počátku 30. let – a opět narazil na nepochopení. Dnes však víme, že jeho základní myšlenka byla naprosto správná.

Odvážným věda přeje

Čísla, která slavný astronom zveřejnil, se později dočkala několika oprav. Hubble vyslovil názor, že konstanta úměry mezi rychlostí vzdalování vesmírného objektu a jeho vzdáleností činí přibližně pět set kilometrů za sekundu na megaparsek (500 km/s/Mpc; parsek je astronomická jednotka vzdálenosti a odpovídá asi 3,26 světelného roku). Znamenalo by to, že pokud se od nás objekt nachází ve vzdálenosti 1 Mpc, pak se od nás pohybuje rychlostí 500 km/s. Dnes víme, že reálná hodnota je mnohem nižší – přibližně 70 km/s/Mpc (viz Potíže s Hubbleovou konstantou).

Důvodem tak velké odchylky byl zejména nedostatek měření vzdáleností i rychlostí a jejich nepřesnost. Pohled na Hubbleův graf ukazuje, že propojení bodů přímkou bylo od vědce velmi odvážné a intuitivní. Navíc se ukázalo, že samotný cefeidový metr nebyl dobře zkalibrován, takže došlo k podcenění vzdálenosti jednotlivých vesmírných objektů. Základní Hubbleova idea o podstatě kosmu se však potvrdila.

Edwin Hubble se tak právem řadí mezi velikány astronomie, kteří značným dílem přispěli k našemu současnému poznání vesmíru. Slavný vědec zemřel 28. září 1953 na cévní mozkovou příhodu, ale do posledních dní aktivně pracoval. Zažil tak ještě nástup nového Haleova dalekohledu v roce 1948, monstrózního pětimetrového přístroje, který se stal na víc než 25 let největším teleskopem světa. 

Jaltská konference, která se odehrála mezi 4. a 11. únorem 1945, byla druhou ze tří velkých druhoválečných schůzek mezi Churchillem, Rooseveltem a Stalinem – k prvnímu setkání došlo v listopadu 1943 v Teheránu a ke třetímu v červenci 1945 v Postupimi.

Budoucnost starého kontinentu

Hlavní náplní konference byla diskuse o poválečném uspořádání Evropy a Německa a jeho konečné porážce. V popředí fotografie je usazena již zmíněná „velká trojka“ – usmívající se britský ministerský předseda Winston Churchill (1874–1965), pokuřující americký prezident Franklin Roosevelt (1882–1945) a soustředěný sovětský diktátor Josif Stalin (1879–1953).

V jejich pozadí pak lze identifikovat řadu dalších významných politických osobností. Za Churchillem stojí britský ministr zahraničí Anthony Eden (1897–1977) a po jeho levici je americký ministr zahraničí Edward Stettinius (1900–1949). Mírně v pozadí s fajfkou fotograf zachytil britského diplomata Sira Alexandera Cadogana (1884–1968), který v té době sloužil jako státní sekretář na ministerstvu zahraničí. Za Stalinem v klobouku je sovětský ministr zahraničí Vjačeslav Molotov (1890–1986) a za jeho levým ramenem právě otáčí hlavou americký diplomat a velvyslanec v Moskvě Averell Harriman (1891–1986).

Barevné i černobílé

Během oficiálního fotografování vzniklo mnoho verzí zobrazeného snímku, některé v barevném, většina ale v černobílém provedení. Liší se zejména rozdílnými úhly pořízení, postavami zachycenými v pozadí, ale i výrazy v obličejích „velké trojky“.

TIP: Winston Churchill: Temná tvář britského buldoka

A tak zatímco někde se tváří vážně a soustředěně, jinde lze spatřit uvolněnou atmosféru a úsměvy. Na jednom ze snímků zase chybí Winston Churchill, takže je dobře patrné, že státníci seděli na židlích s opěradly vyřezanými do tvaru snopku obilí se dvěma srpy – tedy symbolikou tak typickou pro komunistickou ideologii.

Surikata právě ulovila velkého štíra. Bleskovým výpadem malé tlamy plné ostrých zubů mu odkousla jedovou žlázu na konci ocasu a chystá se k hodům. Vtom se ozve hlasité zvonivé volání. Surikata ustrne a vzápětí jako blesk vyrazí ke své noře. Vmžiku zmizí v bezpečí pod zemí a její úlovek zůstává prakticky nedotčený ležet na zemi...

Varování, nebo lest?

Hlasité volání, které surikatu (Suricata suricatta) zahnalo do bezpečí, patří nevelkému černému ptákovi, který sedí na větvi nedalekého trnitého keře. Drongo africký (Dicrurus adsimilis) dává tímto signálem všem příslušníkům svého druhu jasně na srozuměnou: „Pozor, nepřítel je nablízku!“ Varuje před blížícím se dravcem, hadem nebo šelmou.

Ptačí volání je ovšem srozumitelné nejen ptákům. Surikata ovládá „cizí jazyky“ a pamatuje si poplašné signály řady ptačích druhů. Varování opeřenců nebere na lehkou váhu. Ptáci sedávají na vyvýšených místech a mají lepší rozhled než surikata slídící na zemi po něčem k snědku. Na ptačí varování proto surikaty reagují útěkem do bezpečí.

Také tentokrát zmizela surikata v noře a při kvapném ústupu nechala uloveného štíra ležet v písku. Je to logická reakce. Zarážející je však chování dronga. Před chvilkou křičel, jako by mu šlo o život, ale teď se netváří, jako by se i on chtěl skrýt před hrozbou. Poposedl na větvi, bedlivě se rozhlíží kolem a pak se snese na zem. Sebere mrtvého štíra a i s uloupenou kořistí odlétá do ústraní, aby si na ní pochutnal.

Záhada surikatí hlouposti

Jihoafrický zoolog Tom Flower z University v Kapském městě studoval ve vyprahlých pustinách Kalahari život surikat. Přitom si všiml nevelkých černých ptáků s nápadně rozeklaným ocasem, kteří se často zdržovali v blízkosti surikatích kolonií. Byli to právě drongové afričtí.

Flower věděl, že surikaty naslouchají poplašným ptačím voláním, a proto ho nepřekvapilo, když tyto drobné šelmičky prchaly, jen co zaslechly drongův varovný pokřik. Zaskočila jej prohnanost jihoafrického pěvce. Drongové evidentně číhali, až surikata uloví nějakého většího tvora, třeba štíra nebo gekona. Pak ptáci zahnali surikatu falešným poplachem do úkrytu a zmocnili se její kořisti.

Tom Flower si marně lámal hlavu s tím, proč surikaty drongovi na jeho trik pokaždé naletí. Vybavila se mu Ezopova bajka o pasáčkovi, který se bavil tím, že předstíral útok vlka na stádo. „Pomoc! Vlk!“ křičel a smál se, když mu vesničané přibíhali na pomoc. Po nějaké době už ale nikdo na pasáčkovo poplašné volání nereagoval. A právě tehdy vlk opravdu napadl stádo. Marně volal chlapec o pomoc, nikdo už mu nevěřil. Pasáčkův život skončil ve vlčích tesácích.

Surikaty nepatří ve zvířecí říši mezi hlupáky. Stejně jako vesničané z bajky by podle získané zkušenosti měly pochopit, že drongovi se nedá věřit. Jak to, že ptačí trik po pár falešných poplaších neprokouknou?

Kolik jazyků umíš …

Tom Flower na čas přerušil výzkum života surikat a začal se věnovat drongům. Zjistil, že kromě surikat provázejí drongové i pěvce timálie stračí (Turdoides bicolor). Také tito ptáci se navzájem varují poplašným voláním před hrozícím nebezpečím. Flower se stal opakovaně svědkem toho, že drongo vyplašil timálii od úlovku velmi hodnověrnou imitací jejího vlastního varovného křiku.

Drongo africký se tak zařadil mezi ptáky, kteří „mluví cizí řečí“ a jsou s to imitovat hlasy jiných živočichů. To není v ptačí říši nijak výjimečné. Někdy je repertoár opeřených imitátorů skutečně zvláštní. Někteří kosi černí (Turdus merula) si například oblíbili vyzváněcí tóny mobilních telefonů. Dokážou je napodobit tak věrně, že kolemjdoucí chodec podvědomě zašátrá v kapse po telefonu v domnění, že mu právě někdo volá. Australský pěvec lyrochvost nádherný (Menura novaehollandiae) umí napodobit třeba řev motorové pily nebo rachot stavebních strojů.

Najít tu pravou řeč

Na rozdíl od jiných ptáků, kteří si napodobováním zvuků většinou jen rozšiřují repertoár, aby v době námluv ohromili samičky, využívá drongo své „jazykové dovednosti“ účelněji. Aby surikaty neotupěly k jeho falešným poplachům, střídá varovná volání různých ptačích druhů. Někdy plaší surikatu svým vlastních alarmem, jindy sáhne po vypůjčeném alarmu timálie nebo jiného ptáka.

TIP: Společenské vazby promykovitých: Jeden za všechny, nebo nepřežije nikdo

Flower se o účinnosti strategie drongů přesvědčil řadou experimentů. Pouštěl při nich jak surikatám, tak timáliím jednak nahrávky pravých varovných volání, ale rovněž zvukový záznam jejich imitací. Surikaty braly do zaječích, ať už slyšely nahrávku skutečného varování dronga nebo jim vědci pustili nahrávku falešného poplachu tohoto ptáka. Stejně šelmičky reagovaly na pravý alarm timálie i na jeho imitaci v podání drongů. Také timálie nedokázaly odlišit pravé varování příslušníků vlastního druhu od falešného poplachu drongů.

Pozorování v přírodě Kalahari prokázala, že když drongo neuspěje s jedním typem alarmu, rychle mění repertoár a zkouší svou oběť ošálit jiným typem falešného poplachu. V drtivé většině případů nakonec uspěje.

Bisexuální krasavice v mužském oděvu a s kordem vždy připraveným k boji drze ignoruje královské i boží zákony. Zvládá být vášnivá milenka, skvostná operní zpěvačka, bezcitná kurtizána i neohrožená bojovnice proti konvencím... 

Dívenka s mužskou výchovou

Juliin otec Gaston D’Aubigny patří k deseti tisícům profesionálních šermířů, kteří v Paříži 17. století působí. Zastává důležité místo v královských stájích. Ve společnosti, kde k nejcennějším dovednostem patří umění šermu, bezuzdné pití a štěstí v hazardu, se ani s dívkami nejedná v rukavičkách. Jeho dceři Julii se dostává stejné výchovy jako chlapcům: učí se nejen číst a psát, ale také jízdě na koni, šermu a sebeobraně. V šestnácti letech již ovládá kord se smrtící bravurou a její vysoká vznešená postava, modré oči a záplava světlehnědých vlasů míří na mužská srdce stejně přesně jako hrot její zbraně. Není divu, že po ní zatouží zaměstnavatel jejího otce – hrabě z Armagnacu – a jako svou milenku ji uvede ke dvoru.

Domluví pro ni výhodný sňatek s plachým šlechticem de Maupin, který jí poskytne jméno a titul, dostatek prostředků i krytí jejích četných milostných pletek. Hned po svatbě je pracovně odklizen do jedné ze zámořských kolonií a Julii ani nenapadne, aby mu dělala hospodyňku v nějakých malárií zamořených cizích krajích. Rozhodne se, zařídit si život po svém. A zbavit se také stárnoucího hraběte z Armagnacu. 

Bojovnice s odhalenou hrudí

Celá Paříž už ji zná pouze pod přezdívkou La Maupin. V hlavním městě se ale moc dlouho neohřeje. Její nový milenec, šermířský mistr Séranne, zabije svého protivníka v souboji a pár má hned v patách policii. Zmizí proto až do Marseille, kde se začnou živit šermířskými exhibicemi. La Maupin nejprve oslní publikum svým krásným hlasem a poté odvážně vyzve k souboji muže z publika. A pokud při jejích divokých výpadech diváctvo zapochybuje, zda je opravdu žena? La Maupin jim podá okamžitý důkaz a roztrhne si na prsou halenu. Odhalená ňadra umlčí opovážlivce a položí základ její legendě. A La Maupin jim na rozloučenou neváhá zazpívat posměvačnou píseň o jejich zbabělosti.

Její drsný kontraalt oslní i ředitele marseillské hudební akademie a světoznámého odborníka Pierra Gaultiera. Angažuje ji okamžitě do marseillské opery. A neudělá chybu! Hned první pěvecká role přináší obdiv kritiků i posluchačů a otevírá La Maupin cestu do hudebního světa. Subreta ale nezahálí ani v lásce. Šermíři Sérannovi dává vale a zahoří vášní k dívce z urozené marseillské rodiny.

Vyděšení rodiče ji sice ukryjí v avignonském klášteře, ale co jsou silné zdi proti citu. La Maupin se nevzdává v žádném boji! Vstoupí taktéž do kláštera, ale k boží služebnici má daleko. Za jedné temné noci vykope na hřbitově tělo nedávno zemřelé jeptišky a podstrčí ho do lože své tajné milenky. Doufá, že tak zmate případné pronásledovatele. Založí v její cele požár a obě společně uprchnou. Na útěku však La Maupin zabije státního úředníka a zraní dva jeho kolegy. To už je na její milenku příliš. Vrací se s prosíkem domů a La Maupin je za únos, zneuctění mrtvoly a žhářství odsouzena k smrti na hranici. Jedinou šancí je opět zběsilý útěk. 

Láska je boj, boj je láska 

La Maupin nezahálí a plánuje návrat do metropole. Znovu okouzlí armagnackého hraběte, aby se u dvora přimluvil za její omilostnění. Povede se. Na nejlepší pařížské scény se zpěvačka vrací ruku v ruce se zpěvákem Gabrielem-Vincentem Thévenardem. V roce 1690 debutuje jako Pallas Athena, o měsíc později hraje sidonského prince Kadma nebo hlavní ženskou roli v opeře Dido a Aeneas. Bouřlivý koloběh flirtů a výstřelků se zdá být bez konce. Zpěváček Thévenard ji brzy přestává bavit a nahradí ho celý zástup šlechticů i kolegů a kolegyň z uměleckých kruhů. La Maupin svede i hvězdu pařížské opery Marie Le Rochois. První ranou do srdce je až odmítnutí od krásné Fanchon Moreau. Takové ponížení neunese a dokonce se pokouší o sebevraždu.

Snad aby si spravila náladu, vrhá se po hlavě do mnoha soubojů. Na její zlost a šermířské umění doplácí například tenor Dumeni, který v opilosti nevybíravě obtěžuje ženskou část ansámblu. Když se s La Maupin odmítne na ulici čestně utkat, dostává od ní ponižující výprask klackem. Opuchlý herec si sice připraví historku o nočním útoku tří násilníků, ale usvědčí ho vlastní tabatěrka a hodinky, které musel La Maupin potupně odevzdat. O odcizené věci pak tenor za všeobecného posměchu na kolenou žebrá.

Vrcholnou drzost La Maupin provede hraběti z Luynes. Toho v mužském přestrojení jedné černé noci pobodá před pařížskou hospodou. Druhý den jej navštíví, aby se poptala, jak se mu vede. A při té příležitosti jej ještě svede a prožije s ním několikatýdenní vášnivý románek. La Maupin zkrátka bere vše.  

Mrcha La Maupin

Bojovná kráska se nezalekne žádné hranice ani konvence. Na maškarní ples do královského paláce si vyrazí v mužských šatech. Po celý večer flirtuje s krásnou mladou markýzou a nakonec ji bezostyšně před celou společností hluboce políbí. Šlechtici jsou takovou drzostí pohoršeni. La Maupin si z toho hlavu nedělá a tři z nich vyzve k souboji přímo v královské zahradě. Přes přísný zákaz samotného krále Ludvíka XIV.!

Když ji král Slunce vidí vracet se do sálu samotnou jako vítězku, procedí jen: „Ta mrcha La Maupin!“ Událost sice přejde s tím, že zákaz soubojů se vztahuje jen na muže, ale prchlivou subretu opět pálí rodná půda pod nohama. Prchá raději do Bruselu. Zpívá v tamním operním domě a zaplete se s bavorským vévodou a kurfiřtem Maxmiliánem II. Emanuelem. Ten brzy pozná, že si ukousl sousto nad své síly. Po rok trvajícím vztahu na něj La Maupin vytáhne nůž a vévoda raději vyklopí tučné odškodné, jen aby se jí zbavil. Na prknech pařížské opery zazáří La Maupin opět až po roce 1698 v představeních Pascala Collasse či Andrého Campry.

Na každého jednou dojde!

I tak silnou a zdánlivě bezohlednou ženu může láska zasáhnout jako blesk. Jmenuje se markýza de Floresac, údajně nejkrásnější žena tehdejší Francie. Po dva roky spolu harmonicky žijí v ústraní. Milovaná markýza však roku 1705 nečekaně umírá na horečku. Tehdy se La Maupin naposledy objevuje na jevišti v opeře La Vénitienne od Michela de la Barre.

TIP: Duel nahých šlechtičen: Proč se rakouská kněžna poprala s hraběnkou?

Smrt její drahé jako by zadusila oheň, který ji celý život hnal kupředu. Z vlastní vůle vstupuje do kláštera a roku 1707 zde v třiatřiceti letech vydechne naposled. Zda se její duše smiřuje s Bohem, proti němuž se tolik prohřešila, není jisté. Lidé jí ale rozhodně odpustit nedokážou. Mrtvé tělo legendární umělkyně a bojovnice bez soucitu pohodí na smetiště. Tak uboze končí žena, která opovrhovala všemi normami. Její bohatý život ale inspiruje mnohé umělce. Díky nim se Julie D’Aubigny stává v 19. století symbolem krásy, romantického ideálu a dekadence...  

Původní definice popisuje galaxie právě jako „hvězdné ostrovy“. Význam zmíněného slova se však v průběhu 20. století posunul. Galaxie v našich současných znalostech již neobsahují jen hvězdy, nýbrž také plyn a skrytou látku, známou též pod pojmem „temná hmota“. S dostupností numerických simulací vývoje vesmíru podle současných kosmologických teorií se definice dál modifikovala. Ukázalo se totiž, že se v simulacích objevují gravitačně vázané celky s hmotnostmi a vlastnostmi blízkými galaxiím, které však z převážné většiny utváří jen temná hmota. 

V roce 2005 pak astronomové oznámili, že v kupě galaxií v souhvězdí Panny sledovali pomocí radioteleskopů objekt VIRGOHI21 o hmotnosti přibližně milionu sluncí, jenž sestával z atomárního vodíku. Následná pozorování a měření rotační rychlosti ukázala, že je ve skutečnosti ještě alespoň tisíckrát hmotnější. Jde tedy pravděpodobně o galaxii tvořenou pouze skrytou látkou a vodíkovým plynem. Kdyby se na jejím místě nacházela „běžná“ galaxie o stejné hmotnosti, byla by tak jasná, že bychom ji mohli pohodlně sledovat amatérskými dalekohledy.

TIP: Lupus 3: Magická krása zrozená z temnoty

V souvislosti s absencí hvězd byla v minulosti často skloňována i trpasličí nepravidelná galaxie I Zwicky 18. Ne snad, že by se v ní nenacházely vůbec žádné hvězdy, první pozorování ale naznačovala, že se v ní nacházejí jen hvězdy do 500 milionů let věku. Pozdější snímky Hubbleova teleskopu tuto teorii ale vyvrátily. 

Estonská společnost Milrem Robotics před časem zaujala výkonnými bojovými roboty, kteří mohou vojenským jednotkám nabídnout přepravní kapacitu i palebnou sílu. Teď se Milrem Robotics spojili s InnoVfoam a vytvořili nový typ protipožárních robotů s pěnomety. Měli by zastoupit lidské hasiče během obzvláště riskantních zásahů.

Hašení požáru není nikdy snadné. Některé požáry jsou ale tak nebezpečné, že se hasiči obvykle omezí na udržení požáru na daném místě a počkají, než oheň sám od sebe nedohoří. Týká se to například rozsáhlých požárů skladišť anebo požárů chemických továren. Zároveň ale jde o velmi destruktivní požáry, které zamořují široké okolí jedovatými zplodinami, takže by bylo velmi žádoucí je přece jenom nějakým způsobem hasit.

TIP: Dvojice autonomních robotů pomůže hasičům s riskantními požáry

Protipožární roboty Milrem Robotics s pásovým podvozkem mohou dálkově řídit hasiči. Jsou vybaveni různými kamerami, včetně termokamer, stejně jako senzory plynů a chemikálií. Tyto systémy jsou přitom oddělené od samotného řízení robotů, takže se roboti mohou pohybovat, aniž by přerušili monitorování požáru. Při hašení chrlí pěnu nebo vodu rychlostí až 20 tisíc litrů za minutu. Roboti zároveň uvezou až 1,2 tuny nákladu protipožárního vybavení anebo může táhnout silou 21 tisíc newtonů. Jsou natolik odolní, že je lze shodit na padáku do terénu hasit lesní požár.

Navnadilo vás afokální fotografování jasných nebeských objektů v minulém díle? Stihli jste si pořídit třeba nějaký hezký snímek Měsíce? Skvěle! Pak je ten správný čas postoupit o krůček dál a pustit se do fotografování hvězdné oblohy. Aby však stál výsledek za to, je potřeba všechno předem pečlivě promyslet a zvolit správnou strategii.

Hledá se tma

Zásadní potíž spočívá v tom, že jsou hvězdy – natož další nebeské objekty z říše hvězdokup, mlhovin a galaxií – poměrně slabé. A to je pouze polovina problému. Existuje totiž ještě i druhé, mnohem výraznější omezení v podobě tzv. světelného znečištění. Ve městech, ale dokonce už i na malých vesnicích dnes do noci září tolik světelných zdrojů, že se tmavá noční obloha mění v jednolitou naoranžovělou plochu. Hvězdné nebe je přesvícené a v jeho nadměrném jasu se spolehlivě ztratí i většina objektů blízkého a vzdáleného vesmíru. 

Pro astrofotografii zkrátka platí stejné zásady, jako pro pozorování noční oblohy očima – potřebujeme co největší tmu. Ne, že by se vám nepodařilo nějaké hvězdy vyfotografovat třeba i z centra města. Jenže výsledek rozhodně nebude stát za to. Při astrofotografii jednoduše představuje temné nebe víc než polovinu úspěchu a jeho absenci nelze obejít ani použitím sebelepšího vybavení. 

Než se tedy s fotoaparátem vydáte za hvězdami, dobře si rozmyslete, odkud je chcete snímat (viz Vyrážíme za temnotou) a také kdy. I bez světelného znečištění má totiž noční obloha v různých fázích roku různý přirozený jas, což je dáno tím, jak hluboko klesá Slunce při západu pod obzor.

Pokud jde o 6°–12° (úhlových stupňů), hovoříme o tzv. občanské noci, která je pro kvalitní astrofotografii ještě poměrně světlá. Je-li Slunce 12°–18° pod horizontem, nastává tzv. nautická noc; a jestliže se ponoří víc než 18° pod obzor, pak se jedná o skutečně tmavou astronomickou noc.

Nastane astronomická noc?

Občas však nepomůže ani čekání, než Slunce zapadne dostatečně hluboko pod obzor. Potíž je v tom, že třeba v období kolem červnového letního slunovratu astronomická noc vůbec nenastává a noci jsou světlé v celém svém průběhu… Do hry navíc vstupuje ještě jeden proměnný faktor, a sice Měsíc. Zvlášť v době kolem úplňku se již jedná o natolik významný zdroj světla, že předčí kdejakou pouliční lampu.

Z uvedeného plyne, že by každé astrofotografické výpravě mělo předcházet pár minut plánování, kdy a kam (popřípadě zda vůbec) s fotoaparátem vyrazíte. Informace o tom, kdy nastává v daném období roku astronomická noc, snadno získáte například na webu Meteogram.cz. Na stejném místě naleznete rovněž údaje o viditelnosti a fázích Měsíce.

Chcete-li si kvalitu nočního nebe v různých oblastech otestovat, můžete tak učinit několika způsoby – samozřejmě za dobrých meteorologických podmínek. Technicky nejjednodušší metoda spočívá v odhadu tzv. mezní hvězdné velikosti. Ta udává, jaké nejslabší hvězdy jste v danou chvíli ještě schopni na obloze zahlédnout. Určuje se zpravidla ve vybrané oblasti nebe okolo zenitu jejím srovnáním s hvězdnou mapou. Platí, že čím slabší stálice vidíte, tím „lepší“ obloha.

Druhý, rychlejší a především objektivnější způsob poskytuje tzv. jasoměr, označovaný také zkratkou SQM z anglického „Sky Quality Meter“. Toto zařízení v relativně úzké výseči přesně proměří jas nebe nad vámi a získanou hodnotu zobrazí na numerickém digitálním displeji.