Margaret Adenuga je zřejmě nejstarší prvorodičkou v Africe. Tato 68letá dáma z Nigérie porodila před dvěma týdny zdravá dvojčata. O početí se Margaret se svým 77letým manželem Noahem pokoušeli více než 40 let. Nepomohly ani četné návštěvy specialistů v Africe a v Evropě, za které pár utratil veškeré své úspory. Přesto nikdy neztratili naději.

TIP: Žena z Bangladéše porodila chlapce, o měsíc později se jí narodila dvojčata

Dvojčata – chlapec a dívka, byla počatá ve zkumavce a na svět přišla 16. dubna císařským řezem ve Fakultní nemocnici v Lagosu. Podle vyjádření lékařů jsou matka i obě děti v pořádku a těší se dobrému zdraví. I přes pokročilý věk není Margaret nejstarší matkou. Prvenství v tomto směru drží od loňského roku Indka Mangayamma, která porodila zdravá dvojčata ve věku 74 let.

Loni v srpnu, na vrcholu ohnivé sezony, řádilo v Amazonii na 93 tisíc požárů. Jejich ničivé tažení však zdaleka neskončilo: Dosud lze na území pralesa napočítat množství ohnisek plamenů a podle expertů bude letošní léto ještě horší než to minulé. Hlavní nápor začne už v květnu společně s tím, jak porostou teploty v celé Amazonské pánvi, která se z největší části rozkládá v Brazílii. Technická zpráva Amazonského environmentálního výzkumného institutu (IPAM) zveřejněná tento týden předpovídá pro letošní rok nárůst požárů. 

Data NASA a Brazilského národního institutu pro výzkum vesmíru (INPE) ukazují na nepříznivé klimatické podmínky: půda je sušší, teploty jsou vyšší a zásoby podzemní vody jsou nízké. Letošní hlavní dešťová sezóna, trvající od prosince do února, patřila mezi 10 nejhorších v historii měření.

Právě tam se vypravil fotograf a cestovatel David Těšínský a zdokumentoval život indiánů v odlehlých, těžko přístupných oblastech, jež ohnivá katastrofa postihla nejvíc. „Nejhorší je, že spousta požárů vzniká přičiněním lidí. Jde o půdu a samozřejmě o peníze. Velké zemědělské společnosti potřebují prostor pro dobytek a sóju, a v Amazonii se ho nachází víc než dost,“ vysvětluje Těšínský. Jeho cestě do nitra postižené oblasti předcházel obraz zkázy v televizi. „Sledoval jsem rozsáhlé požáry na Sibiři a potom v Africe. Nicméně Amazonie představovala velkou věc, bylo jí v médiích plno. Zdálo se jasné, že tam vzniknou ohromné škody a situace ovlivní životy mnoha lidí.“ 

O pořizování snímků samotných požárů se však český fotograf příliš nezajímal: „K ohňům se nedalo dostat, můžete je vidět maximálně z helikoptéry. Když jste na zemi, je okolí natolik zamořené kouřem, že se k epicentru vůbec nelze přiblížit. Už po přistání v cílové oblasti jsem ve vzduchu intenzivně cítil kouř, ačkoliv v okruhu sta kilometrů nehořel jediný ohníček. Třeba São Paulo jednu noc úplně pokryla mlha, a přitom město dělí od Amazonie patnáct set kilometrů.“  

Trocha místních zvyků

Těšínský odletěl do Rio de Janeira a odtud na druhý konec Brazílie, do města Rio Branco ve státě Acre, u hranic s Peru. „Kdykoliv jsem nějakému náhodnému člověku zmínil Rio Branco, dvakrát se ujistil, jestli dobře slyšel – v místě totiž vůbec nic není, tedy kromě toho, že tam začíná Amazonie. Jedná se o úplně jiný svět, jiné lidi, etnicky i mentálně,“ vysvětluje fotograf. 

V Rio Branco musel čekat na odvoz do džungle a dlouhou chvíli si krátil kontaktem s místní kulturou. „Dostal jsem pozvání do jednoho místního kmene, kde jsem se poprvé setkal s jejich posvátnou drogou rapé, díky níž jsem přestal kouřit. Je to vlastně silný  tabák, smíchaný s lokálními bylinami, takže ho každý kmen dělá jinak podle toho, co v okolí roste. Naberou ho do foukačky, přiloží vám ji k nosu a pak do ní zprudka dýchnou, takže se vám ta směs dostane dovnitř úplně všude. Je to vážně síla, ale nejde o psychotropní látku. Spíš vás nabudí a současně tři minuty v kuse brečíte. Když to odeznělo, ztratil jsem chuť na cigarety. Nekouřím doteď.“

Technický kmen

Náčelník kmene Huni Kuin dal k focení souhlas. Třicátník Mapu novináře vítá, protože pomáhají šířit zprávy o nelehkém údělu původních obyvatel Amazonie. „Mapu je hodně moderní,“ vysvětluje Těšínský. „Kontakt s ním jsem si dohodl předem po internetu, normálně používá smartphone a rozhodně se nebojí, že by focení kradlo duši. Dokonce několikrát ročně létá do Německa a Rakouska provádět ayahuascové rituály. Navíc je jeho žena Češka,“ směje se Těšínský. „To pro mě byl fakt šok. Uprostřed amazonské džungle bydlí s jeho kmenem Kateřina, holka od nás. Potkal ji v Brazílii a nabídl jí, že může žít s jeho kmenem, takže takhle se dali dohromady.“ 

Mapu má na kmen značný vliv, a novinářům se tam tudíž otevírají dveře, což není jinde samozřejmé. „Některé kmeny návštěvníky rády nemají, a existují i takové, které ještě nikdo nekontaktoval. Ale pak jsou ty, jež se techniky ani civilizace nebojí, a otevřenost se jim vyplácí. Právě lidé Huni Kuin jsou v tomto speciální, protože třeba nahrávají na YouTube svoje rituály a tradiční písně. Jde o relativně velký kmen, v Brazílii má na sedm a půl tisíce členů a na internetu k němu najdete spoustu odkazů,“ popisuje český fotograf.

I když jsou ovšem někteří domorodci ochotní se otevřít cizincům, neznamená to prý, že můžete jen tak přijít fotit. „Některá místa jsou dosažitelná pouze obtížně. Takže i kdybyste získali svolení, může klidně trvat třeba týden, než se tam z civilizace dostanete – a to vás musí doprovázet někdo, kdo zná trasu. Huni Kuin žijí jen pár hodin od maloměsta. Zpočátku se jelo pohodlně autem, ale nakonec byla cesta tak špatná, že nemohla pokračovat ani motorka, a dál jsem se musel šest hodin prosekávat džunglí,“ líčí svoje dobrodružství Těšínský. 

Novinář je kamarád

„Když se vyskytnou problémy, berou každého novináře. Mohou tak totiž ukázat světu, co se děje, protože jinak se ničeho nedovolají. Spousta kmenů má sice svého právníka, ale v Brazílii se nikdy nic nestane, vládne tam extrémní korupce. Já jsem pro ně vlastně kamarád. Když pak mají kmeny odkazy ve světových médiích, mohou s nimi podpořit vlastní fundraising (získávání peněz od charit a nevládních organizací – pozn. red.),“ vysvětluje fotoreportér. 

Indiáni čelí tlaku. Poté, co se stal počátkem roku 2019 brazilským prezidentem populistický Jair Bolsonaro, se změnilo mnoho věcí. Bývalý důstojník a silně pravicový politik se už během své kampaně netajil záměrem omezit pravomoci organizací na ochranu životního prostředí a prales víc otevřít využívání ze strany velkých farmářů, chovatelů dobytka a těžařů. Po jeho zvolení šly věci velmi rychle: Téměř všechny operace agentury IBAMA zaměřené na zastavení odlesňování a chytání ilegálních těžařů ustaly. Pokuty těžařským firmám se staly minulostí a ničení vybavení pro nezákonnou těžbu už se neprovádí. 

Potravinářské společnosti to pak povzbuzuje k nelegálním záborům kmenové půdy. „Většinou jde o velké zemědělské korporace, které si na tu práci někoho zaplatí a pak také něco podstrčí policii, aby se moc nevyšetřovalo,“ vysvětluje Těšínský. „Povídá se, že vypalovači jsou často ti stejní lidé, kteří pro drogové kartely pašují kokain, takže je nebezpečné je potkat. Jamile všechno shoří, nastoupí chlapi s motorovkami a zbývající dřevo a pahýly pokácí. Firma si počká tři roky, až se všechno srovná, a pak na místo dorazí a zabere ho pro sebe. Jenže z toho budou další konflikty, protože indiáni nikam nezmizí – pořád mají v okolí chatky, které oheň přežily nebo si je postavili znovu. Takže se budou bránit.“

Nečekané brzdy

Konflikty s těžaři jsou v Amazonii běžné. „Mapu mi vyprávěl, jak na to šel on, když začali kácet nedaleko jeho domova. Žádný soudný indián se těžaře nikdy nepokusí konfrontovat přímo, protože mají zbraně a neváhají střílet – vraždy tohoto druhu jsou tam běžné. A volat policii nemá smysl, protože trvá pět hodin, než se na místo dostanete z nejbližší rozumné cesty. Nemluvě o tom, že by stejně nikdo nepřijel, jelikož na podobné volání muži zákona nereagují. Takže si Mapu vždycky schovaný počkal, až těžaři vyjdou za prací, a pak pokácel strom tak, aby spadl přímo na jejich auto,“ popisuje Těšínský. 

Odvážní náčelníci však nemusejí mít pokaždé štěstí. V brazilském státě Maranhão, kde se těží velmi bezohledně, byli loni v průběhu pouhých dvou měsíců zastřeleni dva představitelé kmenů a rovněž strážce ochranářské agentury. Jeden z mála způsobů, jak se mohou indiáni bránit, tudíž spočívá v tlaku světového veřejného mínění. Názory zbytku planety hází sice Bolsonarova administrativa za hlavu, ale občas zatáhnou za brzdu přímo prezidentovi největší spojenci. Když například navrhoval úplné zrušení ministerstva životního prostředí, ztroskotal jeho plán právě na odporu potravinářských firem. Obávaly se totiž, že by to vyvolalo celosvětový bojkot brazilských výrobků a následné finanční ztráty.

Půda, zdroj života

Nejenže je půda pro indiány posvátná, ale také představuje zdroj jejich živobytí. „Někteří potřebují rozsáhlý prostor pro lov, pro většinu kmenů pak džungle funguje jako lékárna a lidé z okolí se na ně často obracejí s prosbou o přírodní léčiva. Mapu říká: ‚My známe lék lesa, a oni ne.‘ Indiáni věří, že prales poskytuje léky úplně na všechno, a Mapu chtěl na místě otevřít jakési ozdravné centrum pro turisty, jenže ten les okolo lehl popelem. Je to vlastně horší, než kdyby jim shořely stromy plodící paraořechy. Mimochodem farmáři, kteří zakládají ohně, si dávají dobrý pozor, aby tyhle vysoké stromy nespálili, protože z nich je dobrý byznys. Takže uprostřed shořelé pustiny můžete často vidět obrovské ořešáky stojící osamoceně.“ 

Ne vždy si však zakladatelé požárů dávají práci – a raději pálí všechno, jen aby poškodili místní obyvatele, kteří na půdě závisejí. Vzácné ořechové stromy například lehly popelem na území kmene Apurinã, kam Těšínský také zavítal. Na rozdíl od mnoha jiných se tito domorodci věnují zemědělství a zakládají mikrofarmy. Náčelník Kaxuqui-Francisco českého fotografa ubytoval ve svém domě a později ho vzal na mnohahodinovou obhlídku zasaženého území. „Vysvětlil mi, že za poslední roky ztratili šest set hektarů půdy. Něco shořelo, něco sebrali těžaři, kteří jdou po cenném dřevě z ořešáků. Právě ze zmíněných stromů kmen žije, sbírá plody a prodává je. To všechno je teď pryč.“ 

TIP: Neradostné vyhlídky: Destrukce pralesů v Amazonii opět zrychlila

Na místě se Těšínský setkal také s paní Jo, jež s velkými zemědělskými firmami bojuje už roky. Na svých polích pěstovala organickou kávu, ale její půdu někdo otrávil ve snaze ženu vystrnadit. „Zničilo jí to reputaci. Z té kávy se otrávilo několik lidí, dokonce i její syn. A teď jí zbytek obživy vzal oheň. Stejně to však nevzdává a zkouší organizovat místní lidi.“ Snahy o zábory půdy na přelomu tisíciletí hodně ustoupily a tlak lokálních farmářů na vládu umožnil prosadit řadu ochranných zákonů. Ty jsou ovšem nyní v ohrožení a velké společnosti cítí podporu v postoji Bolsonarovy vlády. „Mapu mi říkal, že tohle tu bylo vždycky, ale nikdy tak vyhrocené. A nikdo neví, co se stane v budoucnu,“ uzavírá Těšínský. 

Hubbleův vesmírný dalekohled oslavil v pátek již třicáté narozeniny. Během své služby přinesl bezpočet snímků z vesmíru – od blízkých planet po nejvzdálenější galaxie. Podle oficiálních údajů pořídil 1,4 milionu pozorování, které se staly základem pro 17 tisíc recenzovaných vědeckých prací. To z něj činí nejplodnější vesmírnou observatoř v lidské historii.

Kosmický útes

Jako již tradičně i ke svým třicátinám zveřejnil tým Hubbleova teleskopu „narozeninový snímek“. Tentokrát se jedná o scenérii nazvanou Kosmický útes, neboť podle vědců připomíná korálový útes plující v obrovském moři hvězd.

Zobrazená oblast je částí Velkého Magellanova oblaku, jedné ze satelitních galaxií naší Galaxie. Na tomto detailním záběru je zachycena dvojice nápadných zářivých oblaků plynu: načervenalý NGC 2014 a jeho namodralý soused NGC 2020. Přestože se navzájem výrazně liší, oba oblaky jsou formovány mohutným hvězdným větrem extrémně horkých mladých hvězd, které jsou zároveň zodpovědné za jejich záři.

Narůžovělý objekt vpravo je NGC 2014, zářící oblak tvořený většinou vodíkem. V jeho centru se nachází mladá hvězdokupa horkých hvězd. Ultrafialové záření těchto stálic ionizuje okolní vodík, který následně vyzařuje charakteristickou rudou barvou.

Mladé hmotné hvězdy, které jsou 10× až 20× hmotnější než Slunce, produkují kromě intenzivního energetického záření také mohutný hvězdný vítr, který okolní plyn rozptyluje a odfukuje pryč. Vlevo od středu hvězdokupy leží osamocená mladá a velmi hmotná Wolf-Rayetova hvězda (přibližně 15× hmotnější a 200 000× zářivější než Slunce), která již s rozfukováním oblaku začala. Vytvořila dutinu, která je obklopena strukturou připomínající bublinu – NGC 2020. A i její nápadně modrou barvu má na svědomí záření horké hvězdy, které v tomto případě ionizuje kyslík, nikoliv vodík.

TIP: Hubbleův teleskop slaví 30. narozeniny: Tohle je 10 jeho nejlepších úlovků

Nápadně odlišné zbarvení obou mlhovin NGC 2014 a NGC 2020 je výsledkem jednak rozdílného složení oblaků plynu a také různou teplotou hvězd, která nutí oblaky zářit. Svou roli zde ale hraje také vzájemná vzdálenost hvězd a oblaků.

Jak se naše planeta otáčí, tak její pohyb ovlivňuje vrstvy vzduchu nad povrchem Země. Výsledkem tohoto je, že se pohybuje i pozemská atmosféra, jen o něco pomaleji než naše planeta. Stejné je to i u plynných obrů, jako je například Jupiter. Horká Venuše je ale v tomto směru výjimkou.

Hustá a těžká atmosféra Venuše rotuje rychleji, než povrch této pekelné planety. A to nikoliv o trochu rychleji, nýbrž až 60× rychleji. Není to zase tak dramatické, jak to na první pohled vypadá, protože na Venuši platí, že je zde den delší než celý rok. Kolem své osy se totiž otočí jednou za 243 dní. I tak ale byla rychlá rotace její atmosféry záhadou.

Snímk sondy Akatsuki

K vyřešení této záhady nyní podstatně přispěly podrobné snímky japonské meziplanetární sondy Akatsuki, která je rovněž známá jako Venus Climate Orbiter (VCO). Japonští odborníci využili snímky ultrafialové a infračervené kamery na palubě sondy a s jejich pomocí sledovali pohyb mraků kyseliny sírové v atmosféře Venuše v doposud nevídaném detailu. Zároveň si povšimli, že v atmosféře Venuše jsou mnohem nižší rozdíly teploty mezi póly a rovníkem, než jsme si mysleli.

TIP: Nové důkazy: Na Venuši zřejmě skutečně jsou aktivní vulkány

Japonští vědci jsou na základě svých pozorování přesvědčeni, že v nápadně rychlé rotaci atmosféře Venuše hraje klíčovou roli Slunce. Ohřívá denní stranu Venuše, především oblast kolem rovníku planety. Díky tomu se pohybují masy plynů v atmosféře Venuše směrem k noční straně planety a také směrem k pólům. Výsledkem těchto pohybů je rychlá rotace atmosféry Venuše. Tento model není úplně nový. Až doposud to ale byla jen jedna z několika hypotéz.

Neohroženou Brunhildu potkáváme v řadě ság germánské mytologie, kde hraje i rozdílné role. Její nejslavnější jsou však dramatické osudy Ságy o Vølsunzích, některé součásti Poetické Eddy, a již legendární Písně o Nibelunzích.

Brunhilda z Islandu a Siegfried z rodu Vølsungů

Ve Vølsunzské sáze je dcera krále Budliho Brunhilda požádána, aby rozsoudila jakýsi čestný souboj králů Hjalmgunnara a Agnara. Zvolí za vítěze Agnara, což rozhněvá boha Odina, který vždy fandil Hjalmgunnarovi. Brunhildu za její (podle mocného Odina samozřejmě nespravedlivý) soud stihne trest – promění se ve smrtelnou ženu uvězněnou na nepřístupném hradě obkrouženém ohnivým kruhem, kde musí spát, dokud se nenajde muž, který by ji osvobodil a oženil se s ní. Není to beznadějné odsouzení, ten bájný hrdina samozřejmě existuje! Je to drakobijce Siegfried, který na tajemný hrad pronikne – a jako správný rytíř ji tak zachrání. 

Siegfried je nejvýznamnějším členem slavného rodu Vølsungů. Má za sebou už četná dobrodružství. Tak například – před tím, než našel a vysvobodil Brunhildu, dokázal zavraždit draka Fafnira. Získal tak ohromné bohatství, a navíc se naučil mluvit řečí zvířat. Jenomže, jak už to tak bývá, poklad je prokletý. Dračí zlato nikomu nemůže přinést štěstí a na každého z jeho majitelů čeká brzká smrt. 

Taková trudná předpověď se přesto zdá víc než vzdálená pravdě, když statečný Siegfried krásnou Brunhildu požádá o ruku a nabídne jí kouzelný dračí prsten. Která dívka by takový zásnubní dárek nepřijala? Jen ještě chvíli musí milenci počkat, protože Siegfried musí na krátkou dobu odjet ke králi Gjúkovi, ale své nevěstě slíbí brzký návrat. 

Osudová záměna

Siegfried netuší, že Gjúkova manželka s ním má vlastní plány – touží po tom, aby se oženil s její vlastní dcerou Gudrún. Do Brunhildy bezhlavě zamilovaný Siegfried odolává, jenže pak mu královna podá nápoj zapomnění… A Siegfried zapomene na své sliby, zapomene na dívku, která na něj čeká v odlehlém hradě, zapomene na svou Brunhildu. Ožení se s Gudrún. Tím to však nekončí. Jeho tchýně má další geniální plán – její syn Gunnar se ožení Brunhildou!

Jenže její hrad je stále střežen plameny, které Gunnar nedokáže překonat. Zkouší to na svém koni, zkouší to na koni švagra Siegfrieda, ale stále bez úspěchu. Drakobijce se nakonec rozhodne bratrovi své manželky pomoci, vezme na sebe pomocí kouzla Gunnarovu podobu a pekelný kruh překoná. 

S Gunnarovou tváří Brunhildu požádá o ruku a stráví s ní tři noci – celou tu dobu mezi nimi však leží Siegfriedův meč, což znamená, že její panenství zůstává nedotčené. Ne tak magický prsten, který jí dal Siegfried k zásnubám. Teď si jej (stále s Gunnarovou tváří) bere zpět a později jej dá své manželce Gudrún… 

Divoká svatba

Na dvoře krále Gjúka se tedy slaví další svatba. Gunnar si bere Brunhildu. Během oslav však Gudrún začne provokovat a vyvolá hádku s nevěstou o to, který z mužů je statečnější. Brunhilda samozřejmě prosazuje svého Gunnara, který byl přece tak statečný, že překonal ohnivý kruh, aby se k ní dostal. Jenže ouha! Gudrún jí poví pravdu – že překážku ve skutečnosti překonal Siegfried. Šokovaná Brunhilda zjišťuje, že všechno byla jen lež… 

TIP: Pod křídly ohnivého hada: Kde se vzaly mýty o dracích?

A co víc! I Siegfried se do toho všeho probouzí z moci nápoje zapomnění a paměť se mu vrací. Ukáže se, že lež má krátké nohy a láska Brunhildy a Siegfrieda byla krutě oklamána. 

Krutá pomsta

Zklamání je matkou touhy po pomstě… Brunhilda přikáže Gunnarovi, aby proradného Siegfrieda zavraždil. Jenže Gunnar sám na to nemá dost sil, vždyť švagr je jeho obětavým přítelem! Pošle proto místo sebe svého nejmladšího bratra Guttorma. Mladík spícímu Siegfriedovi zasadí smrtelnou ránu. Brunhilda se pokusí vyvěštit další osud této nešťastné rodiny, a navíc ji trápí výčitky, a to ji tak rozesmutní, že se raději sama probodne mečem. Tak se tento příběh tedy vyprávěl na Islandu…

Jsem-li na stopě střevíčníku, pociťuji vzrušení jako lovci orchidejí v hlubině amazonského pralesa. Prostředí se liší, ale touha po spatření dokonalé nadpozemské nádhery je vždy stejná. Na střevíčníku pantoflíčku (Cypripedium calceolus) je nejnápadnější jeho květ, kterým se pyšní v květnu a červnu. Květy jsou jednotlivé, velmi vzácně je můžete vidět po dvou až po třech. Okvětí je tvořeno čtyřmi hnědočervenými lístky a bačkůrkovitým žlutým pyskem, který je tři až čtyři centimetry dlouhý; květ je uvnitř červeně tečkovaný. Než však svět spatří tuhle nádheru, musí si na ni nějakou dobu počkat.

Dlouhé čekání na květ

Střevíčník je vytrvalá rostlina z čeledi vstavačovitých (orchideje) a je jediným našim domácím zástupcem rodu Cypripedium. Má plazivý oddenek s přímou lodyhou a jedním až dvěma listy v dolní části. Výše na lodyze vyrůstají dva až čtyři větší listy, které jsou střídavé, přisedlé – vejčitého nebo kopinatého tvaru, na okraji a žilkách brvité.

V prvních letech je vyklíčená rostlina mykotrofní, což znamená, že její prospívání je závislé na přísunu energeticky vydatných látek z podhoubí symbiotických hub. Poté, co se objeví listy, což trvá asi čtyři roky, je střevíčník vyživován už zcela autotrofně (sám přeměňuje anorganické sloučeniny na látky organické). První květy se na rostlině objeví až po dlouhých šestnácti letech!

Ohrožený bizarní krasavec

K úspěšnému opylení střevíčníku musí dojít pylem z jiného jedince, v tomto procesu jsou nesmírně důležití někteří zástupci hmyzí říše. Pro rostlinu jsou důležité především pískorypky – malé až středně velké druhy samotářských včel, jichž v Česku žije asi 132 druhů. Podle pozorování však květy opylují i drobní brouci a mouchy.

Půvab střevíčníku pantoflíčku bohužel neodolatelně vábí „takymilovníky“ přírody, kteří si ho z lokalit přinášejí do svých zahrádek. Porušují tím nejen zákon a evropské normy, ale především ničí divokou populaci.

Dokonalá past

Způsob opylování střevíčníku je nesmírně důmyslný. Hmyz přilákaný žlutou barvou pysku usedne na květ a sklouzne po hladkých okrajích do nitra pyskovité dutiny. Cestu zpět mu znemožňují kluzké a zakřivené vnitřní boční stěny pysku a kluzký okraj hlavního vchodu. Nemůže tak opustit květ hlavním otvorem a v šeru dutinové pasti je přilákán světlem, které proniká dvěma průsvitnými místy na postranních stěnách pysku u jeho základny. Při cestě k těmto zdánlivým otvorům se hmyz musí prodírat porostem dlouhých lámavých chlupů, které zaplňují bazální část pysku až ke sloupku. Teprve pak reaguje na světlo ve skutečných otvorech, které jsou nahoře po stranách patyčinky. Dere se ven a přitom otírá hřbetem o prašník a odnáší na svém těle lepkavý pyl, který není na rozdíl od většiny našich orchidejí slepen v brylku (shluk pylových zrn).

Když hmyz navštíví jiný květ, je opět uvězněn, celý proces se opakuje a pyl ulpívá. Tak je realizováno opylení do kříže. Zrání semen z oplodněných vajíček se uskuteční asi po pěti týdnech. Květy střevíčníku jsou typicky pasťové. Dosud však nebylo jednoznačně objasněno, čím jsou pro hmyz atraktivní. Nápadně ani nevoní, ani neobsahují nektar.

Péče jen pro odborníky

Střevíčník se rozmnožuje většinou oddenky. Semena slouží především k dálkovému přenosu a zakládání nových populací. Semena ovšem v přírodě klíčí zřídka, neboť jsou často napadena infekcí a jsou velmi náročná na vhodný substrát. Pokud se semeno ve vhodném substrátu uchytí, vyroste z něho vláknitý zárodek, který se v půdě spojí se symbiotickým podhoubím ve vztahu zvaném mykorrhiza. Klíčení zárodku trvá obvykle asi pět let, teprve pak se objevuje první zelený list. Jakmile si začnou rostliny vyrábět cukry fotosyntézou, stávají se postupně nezávislé na symbiotických houbách.

TIP: Rafinovaná krása orchidejí: Jak nalákat opylovače

Ochrana lokalit s výskytem střevíčníku pantoflíčku a péče o ně vyžaduje drobnou probírku a prosvětlení porostů. V místech výskytu absolutně není možno provádět probírku holosečným způsobem. Stepním lokalitám prospívá sečení, nebo alespoň odstraňování stařiny. Luční lokality se musí kosit až po dozrání semen nebo je vhodné je extenzivně přepásat ovcemi.
Na lokalitách s nízkým počtem exemplářů (do pěti kusů) je třeba posilovat populaci. Tyto práce ovšem nemohou realizovat laici, nýbrž výhradně specializovaná pracoviště.

Slunce vysílá záření na mnoha různých vlnových délkách. My zrakem vnímáme jen viditelné světlo, ale podstatnou část energie od Slunce přináší infračervené tepelné záření. Právě toto záření ohřívá objekty na povrchu Země a přispívá ke zvyšování teploty za slunečních dnů. Američtí odborníci vymysleli důmyslný nátěr, který nám s tím může pomoct.

Nový nátěr tvoří dvě vrstvy. Vrchní vrstvu představuje komerční barva, která může být klidně černá anebo jakákoliv jiná. Klíčovou roli hraje spodní vrstva nátěru, kterou tvoří polymer podobný teflonu. Právě tato vrstva účinně odráží infračervené záření a udržuje tím natřené povrchy o něco chladnější.

TIP: Šokují předpověď počasí: Australská města v roce 2040 zažijí 50 °C ve stínu

Pozoruhodné je, že tento nátěr ochlazuje povrchy, i když jeho svrchní vrstva má černou barvu. V takovém případě je povrch asi o 16 °C chladnější, než by byl v případě použití běžného černého nátěru bez vrstvy odrážející tepelné záření. Podle tvůrců nového nátěru je pochopitelně možné dosáhnout podobného ochlazení budov a dalších povrchů vystavených Slunci použitím bílé barvy anebo zrcadel. Oboje má ale svá úskalí a v mnoha případech by to nebylo praktické. 

V údolí mezi hřebeny Kavkazu se ukrývá malebná středověká vesnička z bílých domků, k níž se lze dostat jen po klikaté a místy nebezpečné cestě. V obci, nad kterou se tyčí majestátní štíty hor, však nenajdete živou duši – zato mrtvých tam odpočívá na deset tisíc. Travnatý pahorek totiž sloužil coby pohřebiště a zmíněné domečky jako hrobky. 

Město mrtvých leží v ruské Severní Osetii, poblíž vesnice Dargavs nedaleko hranic s Gruzií. Region kdysi osídlili Osetinci, kteří museli vzít kvůli drahé půdě zavděk nehostinným a větrným místem. Každá z 99 hrobek patřila jedné rodině, přičemž některé sotva pojmou jedno tělo, zatímco jiné mají i tři poschodí či podzemní komory.

Jejich původ ovšem zůstává záhadou. Jedna z teorií zní, že když se ve 13. století prohnala oblastí mongolsko-tatarská invaze, obyvatelé údolí začali po vzoru nájezdníků stavět podobně strukturované nadzemní krypty, aby šetřili prostor. Možná však město mrtvých vzniklo podle indicko-íránské tradice kočovných Sarmatů, kteří se usadili na jihu dnešního Ruska a své zemřelé pohřbívali nad zemí, aby tak ctili posvátnou půdu. 

Lodě místo rakví

Krypty mají tvar obyčejných malých chatek z kamenných bloků omítnutých vápnem, došková střecha je mírně kónická a malé čtvercové okno sloužilo pro vkládání mrtvol. V místě se pohřbívalo od 14. do 18. století a některé ostatky jsou natolik dobře mumifikované, že kosti stále obepíná maso. U nebožtíků se tak dochovalo rovněž oblečení z různých historických epoch, stejně jako osobní předměty či dárky, které jim blízcí přibalovali na cestu do nebe.

Město mrtvých obestírá řada tajemství, archeologických teorií i legend. Badatelé tam například našli rakve ve tvaru lodí, přičemž blízkým okolím neprotéká žádná splavná řeka. Podle jedné z teorií vesničané věřili, že mezi naším a oním světem existuje říční proud, který je nutné překonat – někteří mrtví totiž drželi v rukou i vesla. Na to, zda se drazí zesnulí skutečně dostali do nebe, přitom existoval jednoduchý test: Do studny před hrobkou se hodila mince, a pokud se na vyschlém dně odrazila od kamene, ohlašovala úspěch.

Pomsta bohů

Osamělý, pomalý a bolestivý odchod z tohoto světa čekal ty, jimž nezůstal nikdo, kdo by je po smrti pohřbil. Odebrali se proto do jedné z hrobek, kde vyčkávali, až si je smrtka vezme. Během epidemie moru, jež podle vědců zasáhla Osetii v 18. století, krypty dobře posloužily i pro karanténu. Infikovaní jedinci odešli do bílých domků a setrvali tam, než nemoc ukončila jejich životy.

TIP: Odpočívejte v pokoji: Podle archeologů zohavovali angličtí venkované mrtvoly

Podle legendy seslali mor na Osetince rozezlení bohové jako pomstu za zabití nevinné dívky: Kdysi prý přišla do vesnice a její krása učarovala dvěma mužům. Nedokázali se však dohodnout, komu krasavice připadne – a proto ji zavraždili.

Věčný mír

Později region postihla epidemie cholery a zasáhla velkou část obyvatel údolí. Ti, kdo přežili, se rozhodli odstěhovat a město mrtvých zanechat duchům. Kvůli obavám z infekce však hrobky zůstaly neprozkoumané až do 20. století. Teprve tehdy je archeologové poprvé navštívili a začali záhadnou i zajímavou oblast zkoumat. Někteří z místních přitom stále věří, že ten, kdo na pohřebiště vstoupí, živý neodejde. Archeoložka Luidmila Gaboeva, jež lokalitu dlouhodobě studuje, však tvrdí opak: „Lidé, kteří sem přicházejí, aby spatřili zachovanou středověkou architekturu a fascinující přírodu, si odnášejí mnohem víc. Dosáhnou zde věčného míru a zbaví se strachu ze smrti.“

Někteří turisté si s sebou ovšem berou domů víc než jen duševní klid. Bez mrknutí oka si jako suvenýry odvážejí kosti a lebky, aniž by respektovali, že se jedná o ostatky skutečných lidí, kteří v místě kdysi žili. Pomsty bohů se zřejmě nebojí.