Pomocí dalekohledu ESO/VLT vědci pozorovali extrémní extrasolární planetu, u které předpokládají, že v její atmosféře prší železo. Na denní straně této mimořádně horké planety stoupají teploty až na 2 400 °C, což je dost na to, aby zde docházelo k odpařování kovů. Silný vítr pak odnáší železné páry na chladnější noční stranu, kde z ní kondenzují kapky kapalného kovu.

„Dalo by se říct, že na této planetě jsou deštivé večery, až na to, že tady prší železo,“ říká profesor David Ehrenreich z Ženevské univerzity, který je vedoucím výzkumu exoplanety s označením WASP-76b. Planeta obíhá kolem hvězdy vzdálené asi 640 světelných let od nás a na obloze se nachází v souhvězdí Ryb.

Peklo se železným deštěm

K takto nezvyklým projevům „počasí“ zde dochází proto, že exoplaneta přivrací ke své mateřské hvězdě stále tutéž polokouli, zatímco druhá, chladnější, zůstává trvale ponořena do temnoty. Podobně jako Měsíc na oběžné dráze kolem Země má i planeta WASP-76b takzvanou slapově vázanou rotaci, to znamená, že jedno otočení kolem osy planetě trvá stejně dlouho, jako oběh kolem hvězdy.  

Denní strana planety WASP-76b dostává od své hvězdy 1 000× více energie, než získává Země od Slunce. Panuje zde takové horko, že molekuly se rozpadají na atomy, a kovy, jako třeba železo, se odpařují do atmosféry. Díky obrovskému rozdílu teplot mezi denní a noční stranou vzniká velmi silné proudění, které odnáší železné páry z extrémně horké strany na chladnější polokouli, kde teplota klesá asi na 1 500 °C.   

Jak vědci uvádějí v této studii, polokoule planety WASP-76b se neliší jen panujícími teplotami, rozdílné jsou také chemické procesy probíhající na denní a noční straně. Pomocí dalekohledu VLT a přístroje ESPRESSO, které společně pracují na observatoři Paranal v Chile, se astronomům vůbec poprvé podařilo zaznamenat chemické variace na extrémně horké obří plynné extrasolární planetě. Detekovali jasné známky železných par na „večerním“ rozhraní, které odděluje denní a noční stranu planety. „Překvapivě se nám však nepodařilo pozorovat železné páry na ‚ranní‘ straně,“ upozorňuje David Ehrenreich. „Důvodem by mohl být železný déšť na noční polokouli tohoto světa extrémů.“      

TIP: Předpověď počasí na exoplanetě HAT-P-7b: Oblačno, občas rubíny nebo safíry

„Pozorování ukazují, že v atmosféře horké strany planety WASP-76b se páry železa vyskytují velmi hojně“, říká astrofyzička María Rosa Zapatero Osorio z Astrobiologického centra v Madridu. „Část těchto par je dopravena až na noční stranu v důsledku rotace planety a také prostřednictvím proudění. Tam je železo vystaveno mnohem chladnějšímu okolnímu prostředí, kondenzuje a v podobě deště padá hlouběji do atmosféry.“ 

Statiny jsou léky, která se používají ke snižování hladiny některých tuků v krvi. Jsou dobré na cholesterol a osvědčily se jako prevence infarktu a mrtvice u rizikových pacientů. Jak se ale zdá, nebude to zdaleka vše. Američtí vědci a lékaři nedávno zjistili, že některé statiny dokáží „vyhladovět“ buňky nádorů.

Ukázalo se, že statiny účinně zasahují proti nádorovým buňkám, které nesou mutaci zvanou PTEN. Obzvláště jeden ze statinů, pitavastin, dokázal „zneškodnit“ téměř všechny nádorové buňky, aniž by ovlivňoval množství lidských buněk kolem. Vědci k tomuto výsledky dospěli, když procházeli databázi 2 500 léků schválených americkou agenturou FDA a zjišťovali, který z nich by mohl fungovat proti nádorům.

TIP: Příjemné překvapení: Léky proti jiným nemocem zabíjejí nádorové buňky

Když badatelé pozorovali nádorové buňky zasažené statinem, všimli si, že se umírající buňky přestávají hýbat. To jim naznačilo, že je statiny připravily o energii. Když pak vědci označili fluoreskujícím barvivem proteiny, které buňka často využívá jako zdroj energie, bylo patrné, že umírající nádorové buňky zhasínají. Zdravé buňky naopak fluoreskovaly bez potíží. Vše nasvědčuje tomu, že statiny opravdu dovedou nádorové buňky zevnitř vyhladovět tím, že naruší jejich práci s energií a živinami.

Izrael se v posledních letech potýká s nebezpečnými balóny, které přilétají z pásma Gazy. Balóny přinášejí bomby a zápalné látky, které mohou způsobit požár. Kvůli obraně před těmito útoky Izrael vyvinul nový laserový systém Light Blade, který dokáže takové útoky zneškodnit.

Light Blade postavili na izraelské univerzitě Ben-Gurion University of the Negev a na jeho komerční výrobě se teď podílí spinoff OptiDefense. Laserový systém využívá technologii bezpečnou pro zrak, kterou zdejší farmáři používají k vyřezávání otvorů do plastových povrchů skleníků.

TIP: SpectroDrone dokáže vypátrat výbušniny pomocí laserového paprsku na 3 kilometry

Systém tento laser se při útoku nasměruje na jedno místo na povrchu balonu či draka a rychle ho propálí. Jde o laser s relativně nízkým výkonem a jeho provoz by měl být bezpečný pro použití na letištích a podobných místech. Jde o důležitý parametr, neboť při použití systému Light Blade, není nutné odklánět letecký provoz tak, jak je tomu u stávajících protidronových systémů, které využívají výkonné lasery, kvůli nimž je nutné poslat letadla stranou, aby nedošlo k poškození zraku pilotů.

Po dobu osmi měsíců sledoval výzkumný tým chování 45 makaků rhesus (Macaca mulatta), kteří byli součástí dvousetčlenné tlupy žijící na portorickém ostrově Cayo Santiago. Z výzkumu vyplynulo, že ke škrábání se častěji dochází v okamžicích zvýšeného stresu – když se poblíž sledovaného jedince vyskytoval vysoce postavený člen tlupy nebo jiný makak, s nímž sledovaný neměl vytvořeny přátelské vztahy.

V případě, že nedošlo k poškrábání se, končila setkání s vysoce postaveným členem tlupy v 75 % případů agresivním výpadem. Když se však níže postavený makak poškrábal, snížila se pravděpodobnost napadení na 50 %. Poškrábání se rovněž redukovalo pravděpodobnost, že agresí skončí setkání dvou zvířat, která mezi sebou neměla vytvořenou silnou sociální vazbu.

TIP: Soužití lidí a zvířat: Město, kterému vládnou opice

Whitehouse výsledky komentoval: „Protože škrábání může být znakem společenského stresu, potenciální útočníci se díky němu mohou vyhnout konfliktu s evidentně vystresovaným zvířetem, které se může chovat nepředvídatelně a útok na něj je tedy riskantní a navíc zbytečný.“ Tím, že vystresovaní jedinci své vnitřní napětí takto zviditelní, pomáhají ostatním porozumět celé situaci. Větší jednoznačnost pak snižuje množství konfliktů, z čehož díky větší společenské soudržnosti profituje celá tlupa. Členové týmu věří, že závěry výzkumu napomohou i lepšímu chápání stresu a jeho evoluci u lidí stejně jako zvládání stresu v zajetí chovaných zvířat.

Němci válečnému řemeslu rozumějí lépe než diplomacii. I když se na západní frontě jejich divize zasekly v neskutečně „zbytečných a vyčerpávajících“ zákopových bojích od Belgie po Švýcarsko, mají teď v kapse jeden trumf. Zatímco Britové, Francouzi a Italové melou z posledního, a nemají odkud doplňovat zdecimované stavy vojska, Němcům se blíží posily. Může za to zhroucení východní fronty. Revoluce v carském Rusku rozložila tamní vojsko spolehlivěji než hektolitry bojových plynů. Rusové uzavřeli s Němci separátní mír, a ti teď mohou s klidem napochodovat na západní frontu. Vítězný konec války se blíží. Vilém II. (1859–1941), císař německý a pruský král, si ale hodlá úspěch pojistit. Jak?

Co je za oceánem, ať tam zůstane

Potřebuje zablokovat „atlantickou zásobovací linku“, tedy námořní spojení mezi pevninskou Evropou, Velkou Británií a vzdálenými Spojenými státy. Válkou nedotčené USA sice vyznávají politiku izolacionismu, ale to jim nebrání v tom, aby prodávaly zbraně Angličanům a Francouzům. Němečtí špioni proto například odpálí sklad na ostrově Black Tom nedaleko Jersey plný munice určené na evropskou frontu. Vilém  ale hodlá použít model „neomezené ponorkové války“ při které by německé U-boty likvidovaly spojenecké zásobovací lodě. Na druhou stranu: to poslední, co by potřeboval, je vstup USA do války. 

TIP: „Nepokořitelná“ Enigma: K prolomení nerozluštitelné šifry pomohla náhoda

Kdyby se ale podařilo Američany nějak zaměstnat… Tohoto úkolu se s neobyčejnou ochotou zhostí německý ministr zahraničí Arthur Zimmermann (1864–1940). Tento morálně nesmírně flexibilní člověk nikdy neopomněl využít jedinou příležitost, aby válečným protivníkům Německa zavařil na jejich domácí půdě. Jak na Rusa? Maximální podporou tamních revolučních vojsk, a také jistého pana Vladimíra Iljiče Lenina. Čím pozlobit Brity? Třeba dodávkou 20 000 pušek irským bojovníkům za nezávislost a podporou povstání v Indii. A co si nachystal, aby přidělal starosti Američanům a udržel je daleko za Atlantikem? Nejde na to úplně od lesa, ale spíš od jihu. Z Mexika...

Pohotoví Britové

„Máme v úmyslu zahájit 1. února neomezenou ponorkovou válku. Pokusíme se udržet Ameriku neutrální. V případě, že se to nepodaří, navrhujeme Mexiku spojenectví na tomto základě: společné vedení války, uzavírání míru, vydatná finanční pomoc a souhlas, pokud Mexiko opět dobude svá v minulosti ztracená území – v Texasu, Novém Mexiku a Arizoně. Jednotlivosti ponecháváme Vaší Excelenci. Jakmile bude válka se Spojenými státy jistá, vyzvěte Japonsko k následování a současně buďte prostředníkem mezi námi a Japonskem. Potvrďte příjem. Zimmermann.“

Ten text je politický dynamit, rozbuška, která vydá za všechny výstřely děl u Verdunu. Zapojení Mexika a Japonska do války po boku Osmanského Turecka, Německa, Rakousko-Uherska? Otevření nové fronty a přenesení bojů na dosud nedotčený kontinent?

Nic z toho se nestalo - přísně důvěrnou depeši krátce po odeslání zadrží britští šifranti a diplomatickou oklikou ji doručí Američanům. Americký prezident Woodrow Wilson proto dlouho neváhá a 6. dubna 1917 vyhlašuje Německu válku.

Lékaři už dávno zjistili, že lidé, kteří sedí mnoho hodin u stolu, se vystavují zdravotním rizikům, včetně závažných kardiovaskulárních onemocnění. Příčinou je zřejmě nízká aktivita svalů. Takové riziko je ale přitom paradoxní, protože pro lidi by mělo být evolučně výhodné šetřit energii odpočíváním.

Američtí odborníci jsou přesvědčeni, že klíčem k této záhadě je pozice, ve které původně lidé odpočívali. Zdá se, že naši dávní předkové moc často neseděli a rozhodně ne v poloze, ve které dnes sedíme na židli. Odpočívali hlavně v podřepu anebo vkleče. Taková poloha přitom zapojuje svaly více, než kdyby člověk seděl. Právě aktivnější pozice při odpočinku nás zřejmě chrání před škodlivými dopady nic nedělání.

TIP: Jsme přeborníky v rychlém spánku. Kam se na nás hrabou ostatní primáti

Vědci k těmto závěrům dospěli při výzkumu etnika Hadzů, kteří žijí v Tanzanii, v rovníkové Africe. Jsou to dnes již bohužel vymírající lovci-sběrači, jejichž životní styl je zřejmě v mnoha ohledech podobný našim dávným předkům. Ukázalo se, že Hadzové sice mají oproti lidem v rozvinutým zemím více intenzivní fyzické aktivity, přes hodinu denně, ale také poměrně hodně odpočívají. Prosedí 9 až 10 hodin denně, což je zhruba stejné jako u lidí v pokročilé civilizaci. Přesto netrpí neduhy z dlouhého sezení. Na rozdíl od nás totiž často používají podřep nebo klečení.

Všechny srážky ovšem nejsou ve výsledku destruktivní: Například při kolizi planetek a planetárních zárodků se objekty spojují, nabalují a nakonec vznikají mnohem hmotnější tělesa. V raných fázích vývoje Sluneční soustavy se takto zformovaly všechny planety včetně Země. Bez konstruktivních kolizí by byl na místě bohatého solárního systému jen rotující oblak prachu a plynu. Odborníci se domnívají, že se popsaný mechanismus uplatňuje při vzniku těles univerzálně. 

Přesto jsou v planetárních systémech běžné i destruktivní srážky. Ve Sluneční soustavě lze v současné době prakticky vyloučit přímé kolize mezi osmicí planet, což se však může v budoucnu změnit, pokud se jejich dráhy naruší: například blížící se srážkou Mléčné dráhy s galaxií v Andromedě. Kolize menších těles rozhodně vyloučit nemůžeme – naopak, stávají se jedním z nejdůležitějších faktorů měnících jejich dynamiku. Položme si však otázku: Mohou se srazit i větší vesmírné objekty? Třeba hvězdy? 

Na mezihvězdné dálnici

Mezihvězdný prostor je nesmírně prázdný. Nejbližší hvězdu po Slunci od nás dělí vzdálenost přesahující čtyři světelné roky, což odpovídá více než 27 milionům slunečních průměrů. Pravděpodobnost přímé srážky takových dvou stálic je tedy nulová. Je to stejné, jako kdybychom se snažili srazit dvě kulečníkové koule navzájem vzdálené 1 678 km, a to bez míření. Prostředí v centrech galaxií či ve hvězdokupách je sice hustší, přesto lze přímé kolize dvou osamělých hvězd prakticky vyloučit. A vysoce nepravděpodobné jsou dokonce i v případě galaktických srážek – tedy při vzájemném prostoupení galaxií, z nichž každá čítá stovku miliard hvězd. 

Co když se však stálice nesrazí přímo, ale proletí kolem sebe dostatečně blízko, zachytí se vzájemně gravitačními silami, „přitáhnou“ se k sobě ještě blíž a střetnou se až posléze? Ostatně drtivá většina hvězd tvoří součást dvoj- či vícenásobných systémů, jež by mohly vznikat právě při podobných „setkáních“… 

TIP: Vědci už vědí, kdy se Mléčná dráha srazí s Galaxií v Andromedě

Myšlenka tzv. gravitačního záchytu je sice lákavá, nicméně nerealistická. V nebeské mechanice se při dynamických dějích zachovává spousta veličin, mimo jiné celková energie či hybnost. Systém dvou hvězd, které si letí vstříc, má mnohem větší energii a hybnost než soustava stejných stálic gravitačně vázaných na vzájemných oběžných dráhách. Pokud nelze přebytečnou energii a hybnost ze systému odstranit (například prostřednictvím třetího objektu), není takový mechanismus vzniku vícehvězdy možný. Ze stejných důvodů se dvě gravitující tělesa nemohou „přitáhnout“ a splynout. 

Ostatně ani Slunce si Zemi či jiné členy naší soustavy nepřitahuje k sobě – hlavní poloosy planet zůstávají dlouhodobě stabilní a jejich změny jsou výsledkem poruch vyšších řádů. Pokud by se však naskytla možnost se přebytečné energie zbavit, cesta ke splynutí by se otevřela.

Pár hledá třetího

Je tedy zřejmé, že „srážky“ hvězd se v žádném případě nepodobají automobilovým nehodám. Jediným mechanismem, který přichází v úvahu, je pomalé gravitační přibližování, a to ještě – jak již víme – pouze v případě, že lze z dvojhvězdy odstranit přebytečnou energii a hybnost. Zmíněnou úlohu snadno splní například třetí těleso. 

Představme si těsnou dvojhvězdu, kterou ve větší vzdálenosti doprovází třetí složka. Tento tzv. hierarchický systém může být dlouhodobě stabilní. Za normálních okolností by se k sobě komponenty těsné dvojhvězdy nepřibližovaly a ani třetí složka by nehrozila srážkou. Tempo hvězdného vývoje celé trojice se odvíjí především od hmotností stálic: Čím jsou hmotnější, tím je jejich vývoj rychlejší. Bude-li doprovázející složka hmotnější, bude se vyvíjet rychleji a expandovat dřív než členové dvojhvězdy. Pokud bude celková konfigurace soustavy příhodná, může třetí složka čerpat z těsné dvojhvězdy energii – například prostřednictvím slapů nebo výměny hmoty. Pokles vazebné energie pak nevyhnutelně povede ke zkracování vzdálenosti mezi komponentami dvojhvězdy a ke zrychlování jejich vzájemného pohybu. Tyto dvě složky na sebe budou postupně spirálovat, až splynou v jednu stálici. 

Průběh samotného splynutí bude záviset na poměru hmotností obou hvězd. Budou-li jejich hmoty srovnatelné, začnou si oběžnice v určité fázi hmotu intenzivně vyměňovat a vznikne společná obálka, jež urychlí jejich pád; nakonec se z oblaku naporcovaného materiálu zformuje nová hvězda, která bude jasnější než její předchůdkyně. Pokud bude hmotnost jedné složky výrazně vyšší, spíš než ke splynutí stálic dojde k postupnému slapovému naporcování méně hmotné hvězdy: Nejprve se z ní vytvoří akreční disk okolo hmotnější složky, a i ten bude posléze nejspíš pohlcen. Nabalování materiálu z disku povede k prudkému zjasnění systému. 

TIP: Dávná historie: Mladý Jupiter prodělal ostrou srážku s protoplanetou

Závěrečná stadia splynutí se v každém případě odehrávají velmi rychle. Z původní trojhvězdy zůstane téměř netknutá jen třetí komponenta, která však ve vývoji systému sehrála nesmírně důležitou roli a bez níž by tato radikální přeměna nebyla možná. Ze zbývající dvojice se stane hvězda jediná, jež ve srovnání s věkem svých předchůdkyň zdánlivě zestárne. Nová stálice bude výrazně větší a také chladnější.

Dokončení: Kosmické havárie (2): Jak končí gigantické srážky hvězd (vychází v neděli 22. března)

V poválečném období najdeme množství jevů, které různí aktéři označovali za terorismus – od střetů a útoků souvisejících se vznikem Izraele přes akce při protikoloniálních bojích až po nálepkování odpůrců komunismu v zemích střední a východní Evropy. Velká vlna takzvaného rudého terorismu přišla od přelomu 60. a 70. let.

Předchozí část: Mnohohlavá krvavá hydra vraždící nevinné: Jak definovat terorismus? (1)

Z militantních odštěpů studentského a protestního sociálního hnutí vznikly v latinskoamerických a západních zemích organizace, které samy sebe označovaly za městskou guerillu. Útočily na čelné představitele státu a průmyslu a s těmito ultralevičáky často spolupracovali obdobně zaměření separatisté. Zvlášť intenzivně fungovala vazba mezi palestinskými a západoevropskými skupinami. Celou „rudou síť“ podporovaly i tajné služby východního bloku, avšak po pádu komunismu přišel její úpadek.

Od rudé guerilly k džihádistům 

Od počátku 80. let se však vzedmula vlna islámského extremismu – nejprve v různých regionech (i v Palestině díky Hamásu) a poté v globálním měřítku díky vzniku a působení organizace al-Káida. Ta stála i za útoky proti USA z 11. září 2001, které z terorismu učinily dominantní hrozbu počátku nového tisíciletí. Tehdejší americký prezident George Bush mladší následně vyhlásil takzvanou válku proti terorismu (War on Terror), celý koncept této kampaně se však často stával terčem kritiky kvůli neurčitosti nepřítele.

Toho de facto představuje metoda, kterou nejde porazit pouze vojenskými prostředky. Z al-Káidy se odštěpil Islámský stát, který od roku 2014 kontroloval rozsáhlá území a vedl masivní teroristickou kampaň v západních zemích. V těchto státech se již několik let projevuje i vlna ultrapravicového terorismu, jemuž dominují osamělí vlci (například Anders Breivik v Norsku) či malé skupinky (například Národně socialistické podzemí v Německu).

Neshody na definici 

I když se například na pojetí Islámského státu v Sýrii a Iráku coby teroristické organizace shodne většina světového společenství, v jiných případech se objevují rozpory. Hlavní problém lze vyjádřit heslem „pro jednoho terorista, pro druhého bojovník za svobodu“. V současnosti je totiž tento pojem vnímán negativně, a proto se řada skupin a jejich spojenců, včetně významných států, tomuto označení brání. Když měla být v roce 2005 světovým summitem ve Valném shromáždění OSN přijata společná mezinárodně právně závazná definice terorismu, tento záměr ztroskotal.

Důvodem byl požadavek spojenců palestinských Arabů neoznačovat jako terorismus akce za stavu ozbrojeného konfliktu proti cizí okupaci. To samozřejmě odmítli stoupenci Izraele a zmínili například útoky na autobusy plné civilistů, byť byly motivovány nenávistí k židovskému státu (považovanému ze strany útočníků za okupanta). Další kontroverze se týkaly státního terorismu.

V míru i válce?

Ani ve vědecké sféře nepanuje shoda. Je sporné, zda za terorismus považovat i represálie vůči obyvatelstvu ze strany mocenského aparátu. Stejně tak pokud se zaměříme pouze na terorismus „zdola“, nelze jasně říct, zda se má vztahovat pouze na činnost motivovanou snahou o prosazení společenských či politických požadavků (včetně náboženských) nebo zda do něj lze zahrnout i některé zastrašující akce páchané zločinci výhradně kvůli zisku či z psychopatologických pohnutek.

Otázky provází i to, zda se jedná výhradně o jev v době míru nebo zda může být páchán i za války (a pak je nejasné jak vymezit dobu, prostor a charakter války, která již v současnosti není většinou klasicky vyhlašována). Diskuse lze vést i o povaze „terčů“ – zda jimi musí být pouze nezúčastnění civilisté, případně politici, příslušníci bezpečnostních složek i vojáci (mimo zónu bojů či v ní). Podobných dilemat lze najít mnohem více. Většina se však již shoduje v tom, že útoky mohou páchat nestátní i státní aktéři (například státní tajné služby), což však v realitě vede k dalším mezinárodním sporům o tom, koho považovat či nepovažovat za státy podporující či uskutečňující terorismus. 

Špatný úmysl rozhoduje

Zatím zřejmě nejrespektovanější definici přijala Rada bezpečnosti v rezoluci 1566 z roku 2004. Zjednodušeně lze shrnout, že za terorismus byly označeny trestné činy (především proti civilistům) spáchané s úmyslem způsobit smrt či vážné tělesné zranění a braní rukojmí. Tyto činy musí sledovat vyvolání stavu hrůzy u veřejnosti (či u určitých skupin), anebo donutit vlády nebo mezinárodní organizace k nějakému jednání. Konkrétní druhy útoků pak vymezuje několik mezinárodních úmluv a protokolů sjednaných na půdě OSN.

TIP: Tajný byznys Islámského státu: Chalífát proslul krutostí i efektivní byrokracií

Ani tato definice nevyřešila časté spory o pojetí terorismu v reálu. Například na Ukrajině působí legálně organizace Pravý sektor, která podporovala i takzvanou protiteroristickou operaci na východě země proti separatistům. V Rusku je přitom Pravý sektor kvůli činnosti na anektovaném Krymu na federální listině teroristických organizací. Turecko tlačí na své spojence, aby považovali Lidové obranné jednotky (YPG) na severu Sýrie za součást teroristické Strany kurdských pracujících (PKK). A USA zařadily v roce 2019 na svůj teroristický seznam Íránské revoluční gardy, na což Írán kontroval označením celých amerických ozbrojených sil za teroristickou organizaci. 

Fence Jubilee byly dva roky, když ji do útulku Husky House v New Jersey odložil komerční chovatel s tím, že tak podivného psa jednoduše nedokáže prodat. Nešťastné zvíře se totiž narodilo s oční vadou, která mu sice nebrání v plnohodnotném životě, ale kvůli níž vypadá jako „špatně vycpané“.

TIP: „Carlosi, budeš tatínek,“ vzkázala Mexičanka muži přes billboard

V útulku strávila Jubilee další dva roky, a když o ni žádný potenciální páníček neprojevil zájem, rozhodli se pracovníci stanice využít sociální sítě: Fotografie zveřejněné na Facebooku – spolu se vzkazem „od fenky“, že by chtěla být stejně krásná jako ostatní huskyové – vzaly internet doslova útokem. A nový majitel se našel během pouhého týdne. 

V 11. století se na nepřístupných pískovcových vrcholech začali usazovat mniši a o tři století později tam již vyrůstaly monastýry neboli kláštery pravoslavné církve. První z nich, Metamorfosis, založil roku 1356 Athanasius na 534 metrů vysoké skále. Odtud také pochází název komplexu budov – Meteora, což znamená „vznášející se vysoko nad zemí“. 

Až k nebeské klenbě

Mezi 15. a 16. stoletím vzniklo 24 klášterů, ale jejich výstavba byla velice náročná. V současnosti už k nim kvůli zájmu turistů vedou schodiště a kamenné žebříky. V době budování však mniši museli všechno potřebné nosit na zádech a nahoru se dostávali v koších pomocí rumpálů. Jejich jediným pomocníkem se stala kladka.

Skalní sloupy, na nichž svatostánky stojí, se ze země prudce zvedají k obloze. Jejich neobvyklý vzhled ovšem nemá úplně jednoduché vysvětlení: Zdánlivě je tvoří vyvřelé horniny, ale ve skutečnosti se jedná o směs pískovce a slepence. Uvedený typ formování lze rozeznat na mnoha místech planety, nicméně Meteora se přece jen odlišuje. V místě se původně rozlévalo moře a dlouho pískovec omílalo, dokud nevznikly zvláštní útvary. Voda nakonec ustoupila a odhalila krásu skalnatých vrcholů, na něž se pak začali uchylovat mniši, hledající ve výškách duševní klid a mír.

Vzestup a pád

Kláštery vyrostly v duchu byzantské architektury, jak se označuje stavitelství zrozené v Byzancii během dlouhého období mezi 4. a 15. stoletím. Charakterizují ho baziliky s půdorysem rovnoramenného kříže, s klenbami, kupolemi a s interiéry bohatě zdobenými freskami i mozaikami. Vnitřek monastýrů Meteora zkrášlují velkolepé ikony a drahý vyřezávaný nábytek. 

TIP: Gruzínský klášter v Katški: Pilíř ke slávě Boží a magnet pro turisty

Jednotlivé kláštery však mezi sebou soupeřily, a tak je v 18. století zasáhl nevyhnutelný úpadek. Většina bratrů odešla a usadila se v mnišské republice Athos. Mnoho monastýrů pak podlehlo rabování nebo úplné zkáze při bombardování za druhé světové války. Dochovalo se jich pouhých třináct, řeholníci obývají šest z nich – a ty se také otevírají veřejnosti.