Společnost „wildlife fotografů“ se v posledních letech značně rozšířila. Až mě někdy udivuje, kolik lidí dnes fotí přírodu a občas přemýšlím, co je k tomu vlastně vede. Motivů může být mnoho. Od lásky k přírodě, přes potřebu vymanit se z moderního světa a stát se (opět) lovcem, až po sportovní touhu pořídit lepší snímek než je „ten na internetu“. Těžko odhadnout, jaký je poměr kterých fotografů. Ve skrytu duše doufám, že nejvíc je těch uvědomělých, kteří vědí, kdy a za jakých podmínek ještě fotit mohou. A když to z nějakého důvodu možné není, berou to s pokorou, protože příroda je pro ně jednoznačně na prvním místě. Ve skrytu duše doufám... ale realita často vypadá úplně jinak.

Poslání fotografů přírody

Takzvaní „fotografové živé přírody“, kteří prahnou po výjimečném záběru, se kolikrát nezastaví před ničím. Někdy dojdou tak daleko, že v přírodě způsobí hotovou katastrofu. Z nevědomosti nebo arogance, to je ve finále jedno. Málokdo si totiž dnes uvědomuje, že doba, ve které žijeme, dělá z naší krásné planety jen „modrozelená torza“. V prvé řadě je tedy třeba pochopit, že při vstupu do přírody se nevydáváme do hojnosti zeleně, ale do toho, co nám z ní ještě zbývá. Někdy jde o poslední útočiště některého z mnoha druhů, jenž lidská bezohlednost odsoudila k zániku. Na tomto posledním „plácku“ už přírodě zpravidla nezbývají síly na to, aby se k tomu všemu nadělení ještě vyrovnávala s neukázněnými nájezdy (nejen) dychtivých fotografů.

Když bych měla charakterizovat fotografování přírody podle svého přesvědčení, řekla bych, že by mělo především jít o umění vstoupit a přitom nenarušit harmonii. Umění zachytit prchavé okamžiky a zároveň se nechat poučit moudrostí vyšší než je ta naše. A zprostředkovat toto poznání druhým. Každým snímkem přírody fotograf zhmotňuje hlas živých tvorů volajících po svých právech, především po právu na život. Fotografie je jedním ze způsobů, jak demonstrovat křehkou krásu přírodních světů a poukázat na nicotu civilizace, která je nezadržitelně pohlcuje. Být fotografem přírody je tedy v prvé řadě poslání respektovat a předávat respekt dál. Nejde o volný styl „slona v porcelánu“.

Fatální následky nevědomosti

Ruku na srdce: kdo z nás fotografů přírody by nechtěl mít ve své fotobance snímek ledňáčka nebo vlhy. Nebo pářících se sokolů. To je aspoň „wildlife“! A co třeba výr na hnízdě ... Pecka! Stačí zjistit lokalitu, kde je daný druh k zastižení. Jenže v iluzi, že je to tak jednoduché, přichází do terénu mnoho fotografů bez jakýchkoli znalostí biologie nebo etologie druhu, na který ve vidině exkluzivního snímku zaměřili svůj teleobjektiv. Přitom se může jednat o vzácný druh, který je natolik citlivý, že mu vadí i pouhá přítomnost člověka ve vzdálenosti několika desítek metrů od hnízda, o kterém dotyčný nemusí ani vědět. Což teprve cílené obtěžování s fotoaparátem!

Přesně takovým druhem je například výr velký. Může se snadno stát, že kvůli fotografujícímu dotěrovi výří samice hnízdo nadobro opustí. Vejce zastydnou a výřice pro letošní rok už nezahnízdí. Z pohledu arogantního fotografa je to jen dílčí neúspěch. Přitom vlastně zabil několik mladých výrů dřív, než se vylíhli. Pokud takovýchto vyrušení (nejen od fotografů) budou desítky, může to pro pomalu se rozmnožující výří populaci znamenat vážnou hrozbu.

Podle vlastních pravidel

Z první ruky vím, že strážci přírody rok co rok řeší případy fotografických selhání. Lovci záběrů bez jakékoli znalosti problematiky vstupují do chráněných území a kupříkladu si prosekávají cesty rákosím k hnízdům potápivých kachen. Už ovšem nedomyslí, že v patách za nimi jdou predátoři, kteří se s chutí vrhají na prozrazená hnízda. „V Litovelském Pomoraví v pravé poledne jsem na rozpáleném poli našel maskovací síť u hnízda se snůškou čejky chocholaté. Rozrušená ptačí matka běhala kolem, zatímco její nechráněná vejce se dál přehřívala,“ líčí své trpké zkušenosti s fotografy vedoucí stráže přírody Radomír Studený.

„V Národní přírodní rezervaci Ramena řeky Moravy jsme odhalili ilegálně vykopaný úkryt v břehu u nory ledňáčka. Na ostrově s kolonií racků v přírodní památce Chomutovské jezero to samé – nelegální fotokryt. Přitom v NPR platí zákaz vstupu mimo cesty a v bližších ochranných podmínkách zmíněné přírodní památky platí zákaz vstupu na ostrovy a použití plavidel na jezeře. No, plavat s drahou fotovýbavou nad hlavou bych tam tedy nechtěl.“ To nutně znamená, že dotyčný i tento zákaz porušil. Asi není co dodat a ani nemá smysl ve výčtu případů pokračovat. Možná by také celé věci pomohlo, kdyby ochrana přírody ruku v ruce se zákazy více vysvětlovala a objasňovala důvody, proč je nutné právě určitý zákaz dodržovat.

Nic není „příliš obyčejné“

Teď si jako fotografka přírody dovolím k mnoha svým kolegům fotografům otázku. Zkusili jste začít třeba u sýkorek? Není pravda, že „skutečný wildlife fotograf takové obyčejné ptáky nefotí!“ Zcela vážně se proto ptám: „Už jste doopravdy zkusili vyfotografovat sýkorku u krmítka tak, aby fotka byla ostrá, měla dobré světlo, správnou kompozici a nerušivé pozadí?!“ Jen to zkuste … a pak klidně můžeme společně vést dlouhé rozhovory o wildlife fotografování – o umění splynout s přírodou a čekat, až neposedný ptáček přilétne přesně na to místo, na kterém ho potřebujete zvěčnit, aby výsledná fotografie byla dokonalá.

Povedenými snímky čiperných sýkorek (u nás žije šest druhů) není fotografickým ambicím zdaleka odzvoněno. Po sýkorkách mohou následovat hašteřiví vrabci, ostražité sojky nebo roztěkané veverky v parku. Pokročilejší fotografové se zaručeně vyžijí při fotografování ptáků v letu – opět od sýkorek na krmítku přes divoké kachny až po rychle nalétávající racky. Na první pohled se to může zdát všechno obyčejné a velmi jednoduché. Pokud však začnete, brzy poznáte, že pořídit dobrou fotku není nikdy zadarmo, a že to stojí překvapivě hodně úsilí i v prostředí, ve kterém jsou živočichové na lidskou přítomnost zvyklí. A navíc, co si budeme nalhávat. Jestliže nezvládnete tohle, v divoké přírodě kloudně nevyfotíte ani obyčejnou srnu. V takovém případě je obtěžování v kolonii vlh nebo kdekoli jinde, naprostá ztráta času.

Čestné alternativní cesty

Není vyloučeno, že se teď někteří kolegové fotografové urazí. Jestliže ale fotíte z lásky k přírodě, jsem přesvědčena, že vždy existuje nějaká alternativa. Mnohem lepší fotografie některých druhů se dají pořídit v zahraničí (například při jelení říji v Dánsku). Ani dravé ptáky, výra velkého nevyjímaje, není potřeba v přírodě rušit. Když se člověk snaží, najde vždy dostatek ochotných sokolníků, takže osobně dávám přednost fotografování sokolnicky vedených dravců. Udělat dobrou fotku i sokolnicky vedeného ptáka dá práci a stejně jako v případě parkových veverek to není „cvaknutí jen tak“. Přinejmenším vám třeba na smluvený termín nevyjde počasí.

Práce s ochočenými zvířaty navíc skýtá samé výhody. Dostanete se na dlouhou dobu do bezprostřední blízkosti daného druhu, čímž si můžete jeho krásu a ladnost pohybu vychutnávat takřka donekonečna. Krom toho si můžete všímat i detailů, na které byste při pozorování, natož při fotografování ve volné přírodě, ve většině případů neměli čas. A to vše s čistým svědomím, že dravce nijak nerušíte. Jako bonus beru i fakt, že se od sokolníka dozvíte nejednu zajímavost a pokud workshop vede zkušený lektor, leccos se naučíte. Třeba jak dostat do fotografie letícího ptáka dynamiku.

Již citovaný pan Studený k této variantě fotolovů dodává: „Vždy budou nějací lovci beze zbraní, kteří budou raději číhat v přírodě, než fotit dravce sokolníků. Rybáři se také dělí na ty, kteří sedí u kapřího rybníka, a ty aktivně zkoušející štěstí s přívlačí podél řek. Každopádně je potřeba apelovat na problematiku rušení živočichů v přírodě.“ Pan Studený má pravdu. Nicméně si stojím za názorem, že v případě focení ze zájmu o přírodu (a ne ze sportu, kde každou fotkou musíte trumfnout všechny kolegy fotografy), existuje vždy nějaká šetrnější alternativa.

Příroda přeje náhodám

Při fotografování divoké přírody se zpravidla nemaskuji – pokud tedy nepočítám například strnulé ležení za hradbou křoví nebo plížení se po louce. Nepoužívám vábničky ani balabány (gumová atrapa živočicha) a vlastně nemám ani fotostan. Přírodou chodím s otevřenýma očima, nastraženýma ušima a připraveným foťákem. Jednoduše čekám, co mi samo přijde nebo přilétne před objektiv. Spoléhat na štědrost přírody se mi přitom pokaždé vyplatilo. Kupříkladu jsem mohla vyfotografovat srnčata, která se narodila na našem neoploceném pozemku. V dutině třešně, na kterou vidím z okna koupelny, zahnízdil špaček. Do spižírny se vypravil plch a každoročně k nám zalétá dlouhozobka svízelová. Fotoaparát nezahálí, příležitostí je pořád dost. A když mě nebaví fotit tahle „domácí“ zvířata, vypravím se za humna, třeba do Národního parku Bavorský les, který není zdaleka jedinou destinací uzpůsobenou fotografům.

TIP: Okouzlení mořskými hlubinami: Rozhovor s českým fotografem Jiřím Karbusem

Protože jsem si vybrala úděl wildlife fotografa, můj fotoaparát se mnou jezdí samozřejmě i na dovolené, kde také není o nepředvídaná setkání nouze. Blízko břehu se důstojně prochází vodouš šedý, v Alpách mne obklíčí stádo kozorohů a zatím co mlsná liška dál vymetá popelnice v kempu, já se po třetí úspěšně probdělé noci dobrovolně vzdávám. Jsou to náhody. Je to štěstí. V každém případě je to wildlife!

Vyadavatelství Extra Publishing nabízí kromě notoricky známého magazínu 100+1 zahraniční zajímavost, který vychází již od roku 1964, také řadu dalších časopisů, ať už o vědě, přírodě, historii či dějinách válek. Všechny si můžete kromě klasického papíru číst i ve svém mobilu, tabletu nebo na počítači, a to hned v několika elektronických trafikách:

• Náš vlastní Kiosek (web, Apple, Google)
• Alza.cz (web, Apple, Google)
• Ebux.cz (web, Apple, Google)
• Floowie.com (web, Apple, Google)

Stačí si stáhnout patřičnou aplikaci do mobilu nebo tabletu, případně přejít na web a tam si konkrétní časopis nebo předplatné zakoupit. Aby se vám lépe hledalo, zde je přehled našich časopisů, které si můžete v této těžké době v klidu doma číst: 

• 100+1 zahraniční zajímavost
• 100+1 zázraky medicíny
• 100+1 historie
• Tajemství vesmíru
• Příroda
• Časostroj
• Dráček (pouze v tištěné formě)
• Živá historie
• Tajemství české minulosti
• Ilustrovaná historie
• Přežít (Guns&Survival)
• Lovec
• Válka REVUE
• 1. světová
• 2. světová
• Zbraně
• Vojska
• Bitvy
• Historické války

Přehled aktuálních vydání všech našich časopisů a speciálů najdete na našem webu Extra Publishing.

A na závěr bonus pro všechny: v našem Kiosku bude brzy k dispozici celý archiv časopisu 100+1 a Časostroj od roku 2018 zdarma!

Botulotoxin, čili botox nebo též klobásový jed, je vlastně směs toxických proteinů, které vytvářejí bakterie Clostridium botulinum. Jde zřejmě o jeden z nejúčinnějších jedů přírodního původu vůbec. Dokáže vyvolat onemocnění zvané botulismus, které může skončit i smrtí. Zároveň je ale užitečný v medicíně i v lékařství.

Používá se především na vyhlazování vrásek v obličeji. Lékaři mohou botulotoxin využít celou řadou různých způsobů, zejména v neurologii a dermatovenerologii. Problém je v tom, že po vpíchnutí botulotoxinu může dojít k jeho pronikání do okolních tkáních, což pak vyvolává nežádoucí vedlejší reakce.

TIP: Vejce od geneticky modifikovaných slepic nám v budoucnu zajistí levnější léky

Američtí vědci a lékaři nedávno vylepšili jeden z typů botulotoxinu, BoNT/A, který se komerčně využívá k léčbě svalových obtíží, a také k vyhlazování vrásek. Na několika místech ho zmutovali, přičemž vycházeli z dosavadních zkušeností s botulotoxiny. Nově upravený botulotoxin je nejen účinnější, ale také má výrazně nižší vedlejší účinky. Pacienti i zákazníci to rozhodně uvítají.

V době sílící pandemie, která probíhá velmi rychle, se odborníci uchylují ke starým osvědčeným receptům. Jedním z nich je i použití krve pacientů, kteří se s nákazou poprali bez větších obtíží a vyléčili se. Jde o léčbu pasivními protilátkami, která pochází již z konce 19. století. Tuto léčbu lidé hojně využívali ve dvacátém století, ke zvládání epidemií a pandemií spalniček, neštovic, příušnic nebo chřipky. 

Pasivní protilátková terapie

K této staré dobré metodě se teď vrátil výzkumný tým americké Univerzity Johnse Hopkinse. Jde o nouzový prostředek, který je možné použít, když ještě není k dispozici žádná účinná léčba ani vakcína. Podle imunologa Artura Casadevalla je ohromnou výhodou tohoto přístupu, že není nutný žádný výzkum a vývoj. Tahle léčba je k dispozici hned, jen je nutné získat dost krve od lidí, nejlépe hned poté, co se uzdravili.

Jde o to, že vyléčení lidé jsou plní protilátek ve zcela nadbytečném množství. Pokud lékaři odeberou těmto lidem krev a zpracují protilátky, mohou být následně použity k dočasné ochraně ohrožených lidí, ať už pacientů nebo rodinných příslušníků nakažených, stejně jako lékařů a dalších lidí, kteří jsou vystaveni větší zátěži koronavirem. Američtí odborníci jsou přesvědčeni, že taková ochrana může fungovat týdny až měsíce.

TIP: Důsledné mytí rukou: Překvapivě snadná pomoc proti pandemii virů

Autoři studie upozorňují, že zmíněný postup má v současné době mnoho neznámých – není například jisté, jak velké množství rekonvalescentního séra je k léčbě či ochraně pacientů potřeba. Nikdo ale neočekává, že se by se pasivní protilátková terapie stala pověstnou „stříbrnou kulkou“ pro nový koronavirus. Může ale pomoci ve snaze vyrovnat stoupající křivku počtu nakažených a poskytnout farmakologickým odborníkům čas k vývoji skutečně efektivního léku.

Jako doslova ukázkový vzor ctností panovnické manželky může působit Eleonora Magdalena Gonzaga (1630–1686). Tato manželka římského císaře, uherského, chorvatského a českého krále Ferdinanda III. Habsburského vždy pečlivě plnila své povinnosti, byla perfektně vychovaná, měla kultivovaný projev a byla velmi inteligentní a zbožná. A ke všemu měla jako pravá Italka ráda hudbu. 

Dokonalá královna

Přestože jejich manželství trvalo pouhých šest let, stihla porodit čtyři děti, tři dcery a jednoho syna. Ovšem pouze dvě dcery se dožily dospělého věku. K nejtěžšímu období dozajista patřily chvíle, kdy jí zemřel manžel a rok poté i roční syn Ferdinand. 

TIP: Noví Češi, nový císař: Jak si vedl Ferdinand III. v pobělohorských Čechách?

Její skutečná kariéra však teprve začínala – Eleonora se totiž vrhla na kulturu. Rozhodně nemínila trávit čas v tesklivých vzpomínkách nebo v pohodlné izolaci, naopak následovala svou italskou krev a byla nesmírně společensky aktivní. Zřídila několik klášterů, vedla literární akademii a podporovala kulturní život ve Vídni. Založila i Řád služebnic ctnosti a Řád hvězdového kříže, dámský řád, který existuje dodnes. Velmi blízký vztah měla se svým nevlastním synem Leopoldem I., který po smrti svého otce převzal vládu. Možná i díky němu zůstala se svými dcerami bydlet v Hofburgu i po ovdovění. 

Milovníky populárních stavebnic LEGO možná potěší, že jejich kostičky vydrží velice dlouho, a to i v agresivní mořské vodě. Ve skutečnosti je to ale samozřejmě špatná zpráva. Kostek LEGO je ve světě ohromné množství a často se dostávají do míst, kde je rozhodně rádi nevidíme. Například v oceánu mohou snadno ohrozit mořské živočichy.

Britští odborníci sesbírali kostky LEGO na mořských plážích, načež je zvážili. Tyto kostky jsou standardizované, takže mohli snadno porovnat charakteristiky kostek ze stavebic zakoupených v minulých desetiletích s odpovídajícími kostkami z pláží. Na základě těchto měření vědci odhadli, že kostky LEGO vydrží v oceánu asi 100 až 1 300 let. Samotné badatele překvapilo, jak odolné tyto kostky ve skutečnosti jsou.

TIP: Největším plastovým zabijákem mořských ptáků je oblíbená dětská hračka

Kostky stavebnice LEGO jsou vyrobené z odolného polymeru akrylonitrilbutadienstyrenu (ABS). Jejich věk badatelé zjišťovali pomocí analýzy rentgenovým fluorescenčním spektrometrem. Ukazuje se, že plastový odpad v oceánu může být opravdu velmi odolný a trvanlivý. Vědci, kteří se podíleli na tomto výzkumu, apelují na veřejnost, aby si lidé pořádně rozmysleli, co a kde vyhazují.

Od konce ledna 1945 se 15. (skotská) pěší divize připravovala na operaci Veritable, jejímž cílem bylo proražení Siegfriedovy linie a vyčištění prostoru mezi Mázou a Rýnem. Její výchozí postavení se nacházelo na Grosbeeckých výšinách jihovýchodně od Nijmegenu. Útok začal 8. února a Skotové se toho dne poprvé ocitli na německé půdě. Druhý den začal odpor sílit a postup po jediné silnici obklopené minovými poli, lesy a rozmoklou půdou způsobil dopravní zácpu, při které se promíchaly části 15. skotské a 43. wessexské divize. Konečně 11. února se podařilo dobýt město Kleve a postupovat dále na jih ke Gochu.

Trojúhelník Kleve–Kalkar–Goch představoval klíčovou pozici v Porýní a poté, co Němci otevřeli přehrady na řece Rour, se krajina ocitla půl metru pod vodou. Zbývající pevninu bránili velmi urputně němečtí výsadkáři a mimořádně aktivní bylo i dělostřelectvo, které jako by se chtělo před ústupem za Rýn zbavit zbývající munice. V bojích okolo Gochu a jihovýchodně od něj strávila divize dva týdny a poté, co se americkým silám podařilo překročit Rour, byla 25. února stažena z fronty. Operace Veritable byla pro vojáky skoro stejně náročná jako Epsom a 15. divize zde ztratila na 1 500 mužů (z toho 232 padlých a 215 zajatých). 

Útok přes Rýn

Po krátkém odpočinku se Skotové od poloviny března intenzivně připravovali na operaci Plunder – útok přes Rýn. Ten začal 23. března odpoledne mohutnou dělostřeleckou palbou a večer se začaly přes Rýn přepravovat jednotky 51. (Highland) divize a 1. brigády Commandos, které 24. února ve 2.00 ráno následovala i 15. divize, jež tvořila střed útočící sestavy. Zatímco v sektoru 44. brigády šlo vše hladce a dopoledne vojáci přihlíželi vzdušnému výsadku, s kterým po třetí hodině navázali kontakt, 227. brigáda narazila v Haffenu opět na houževnatě bojující německé výsadkáře a trvalo dva dny, než se podařilo obec dobýt. S příchodem noci se Němci pokusili i o několik protiútoků, byli však odraženi.

Prvořadý cíl nyní představovalo zajištění předmostí na západním břehu Isselu. Royal Scots Fusiliers využili špatného počasí a večer 26. března pronikli u Dingdenu na západní břeh a navzdory německému odporu zde ženisté do rána postavili pontonový most. Tvrdé boje o předmostí pokračovaly až do večera, kdy se konečně objevily posily z 53. (velšské) divize a situaci stabilizovaly. 

Postup Německem 

Patnáctá divize se následně přesunula do zálohy VIII. sboru, který postupoval na pravém křídle britské armády směrem k Labi přes Osnabrück, Celle a Uelzen. Na rozdíl od Holandska a Belgie ji zde nečekaly vítající davy, jen bílé vlajky a zasmušilé tváře starců, dětí a zmrzačených veteránů Wehrmachtu. Jedinými vítajícími se tak stali osvobození totálně nasazení dělníci ze všech koutů okupované Evropy. Od 10. dubna se 15. divize opět nacházela v čele postupu, místo elitních výsadkářů teď proti Skotům stály posádky ponorek, chlapci z Hitlerjugend nebo Volkssturmu.

TIP: Montgomeryho příliš smělý plán: Operace Market Garden

S tvrdým odporem se setkali až u Uelzenu, který bránily čerstvé síly přisunuté z Dánska, boje trvaly pět dní a postupně do nich byly nasazeny čtyři pěší prapory a další podpůrné jednotky. Konečně 20. dubna dorazila divize k Labi, kde ji čekal asi týden odpočinku. Byl jí přidělen sektor Artlenburg–Lauenburg, který na východním břehu bránilo devět německých praporů, které při své obraně mohly spoléhat na strmé břehy a asi 100 děl. Přechod začal 29. dubna ve 2.00 ráno. Po rozednění začali Němci předmostí silně ostřelovat a objevily se i letouny Luftwaffe včetně proudových. Zabránit britskému postupu na sever však již nebylo v německých silách. V okamžiku kapitulace se divize nacházela v prostoru mezi Hamburkem a Lübeckem, přičemž poslední boje zde svedla ještě 8. května.

Už dlouho víme, že neutronové hvězdy, tedy extrémně hustá jádra zhroucených hvězd, jsou hodně malé. Zatím ale nebylo úplně jasné, jak velké vlastně neutronové hvězdy jsou. Badri Krishnan z německého institutu Max Planck Institute for Gravitational Physics (Albert Einstein Institute) a jeho kolegové změřili neutronovou hvězdu se zatím největší přesností.

Jejich tým odhadl velikost typické neutronové hvězdy, jejíž hmotnost činí 1,4 násobek hmotnosti Slunce. Dospěli k hodnotě kolem 11 kilometrů (10,4 až 11,9 kilometrů). Při tomto odhadu využili teoretické poznatky o chování exotické hmoty v nitru neutronových hvězd a také pozorování gravitační astronomie.

Srážka neutronových hvězd

Krishnanovu týmu se totiž moc hodilo historicky první pozorování gravitačních vln ze srážky dvou neutronových hvězd z roku 2017, které nese označení GW170817. Vedoucí výzkumu Collin Capano, taktéž z německého Max Planck Institute for Gravitational Physics, potvrzuje, že srážky neutronových hvězd jsou pro astronomy doslova zlatým dolem zajímavých údajů.

TIP: Jak těžké mohou být neutronové hvězdy? Jako Himálaje v půllitru od piva

Ke srážce GW170817 došlo v jiné galaxii, asi před 120 miliony let, když na Zemi vládli velcí dinosauři a nic nenasvědčovalo tomu, že za 60 milionů let jejich éru ukončí obrovský meteorit. Při srážce se střetly dvě neutronové hvězdy, každá o velikosti průměrného města. Badatelé měli k dispozici gravitační vlny z této srážky a s pomocí teoretické fyziky světa subatomárních částic nakonec dokázali odvodit vlastnosti těchto neutronových hvězd, včetně jejich velikosti.

Když se řekne „japonská hromadná doprava“, většině z nás se vybaví rychlovlaky šinkansen, které uhánějí až 320 km/h a obstarávají velkou část provozu mezi velkoměsty na ostrovech Honšú a Kjúšú. Země vycházejícího slunce své šinkanseny opravdu miluje a hojně je využívá: V roce 2018 svezly 436 milionů pasažérů. Paradoxně právě proto jim ovšem v laboratořích Mitsubishi Heavy Industries roste konkurence v podobě tzv. maglevů, které se nedotýkají kolejí. Součást jejich nápravy i trasy samotné tvoří extrémně silné magnety, jež se vzájemně odpuzují, a stroje tak nad dráhou levitují. Jejich pohyb nezpomalují kola ani tření o kolejnice, tudíž mohou dosahovat mnohem vyšší rychlosti.

V současnosti testovaný model maglevu L0 si připsal rekord v hodnotě 603 km/h, jeho pracovní tempo však bude „nižší“ a zastaví se na 505 km/h. Z Prahy do Brna by tak nejel ani půl hodiny. Za vysokou rychlostí prototypu stojí nejen levitace, ale také aerodynamický tvar podpořený charakteristickým „nosem“ dlouhým 15 metrů. 

Sedm let do spuštění 

Aktuálně uvádí L0 do chodu turbínový motor, který však letos z „omlazené“ verze stroje zmizí. Namísto spalovacího ústrojí využijí japonští inženýři skutečnost, že se vlak pohybuje prostřednictvím magnetů, a pomocí indukce jej nechají čerpat energii k pohybu přímo z dráhy. Turbíny se tak odstraní, takže se aerodynamika ještě o něco zlepší. S komerčním nasazením japonských maglevů se počítá v roce 2027, kdy se má otevřít trasa Chuo Shinkansen mezi Tokiem a Nagojou. Až 85 % její dráhy přitom povede tunely, a náklady se proto vyšplhají v přepočtu na 1 055 miliard korun.

TIP: Návrat na výsluní: Čínské rychlovlaky jsou opět nejrychlejší na světě

Po zahájení provozu se plánovala osmiletá konstrukční pauza, během níž by vlaky vydělávaly na další rozšíření do Ósaky. Vláda však projekt podpořila 635 miliardami korun, tudíž stavební práce započnou ihned po dokončení původní části. Do poslední zmíněné metropole by se tak měli první cestující svézt již v roce 2037. 

Frenologie byla dítětem osvícenství. Vzešla z tehdy oblíbené fyziognomie, která už od dob antiky vykládala charakter i duševní schopnosti podle tvaru a velikosti obličejových rysů. Nová nauka se zaobírala především lebkou. Učila, že její tvar je dán vývojem specifických částí mozku, což mělo mít patrně rozhodující vliv na charakter i duševní schopnosti člověka.

Inspirace z Anglie

Všeobecně se za zakladatele této domnělé vědy považuje Franz Joseph Gall, původem Němec, který působil ve Vídni. Název však vymyslel jeho kolega a žák Johann Christoph Spurzheim. Zatímco Gall se snažil dát lebozpytu vědecké opodstatnění a výsledky své práce shrnul do několika knih, Spurzheim se stal jakýmsi apoštolem frenologie a pořádal různá veřejná vystoupení v Evropě i Spojených státech amerických. Díky němu se v 19. století stala frenologie nesmírně populární. Zejména na Britském souostroví, kde existovalo na 29 frenologických společností a vycházelo několik frenologických časopisů, přičemž první z nich, Phrenological Journal, byl založen roku 1823.

Za Lamanšským průlivem se o rozvoj frenologické nauky zasloužil zejména skotský anatom George Combe. Nově pěstovaná disciplína učarovala mnohým učencům a umělcům, avšak obliby dosáhla i u široké veřejnosti díky přednáškovým turné. Ta měla mnohdy až varietní charakter: frenolog byl v očích publika téměř génius, jemuž stačí rukama prohmatat hlavu dobrovolníka, aby během několika minut například určil, jaké povolání by mu sedělo. Zvláště oblíbené bylo vyšetřování trestanců, u kterých se díky jejich tělesným dispozicím dalo přesně zjistit, zda mají skutečně zločinnou povahu, nebo zda jsou nevinní. 

Do Prahy se frenologické učení dostalo koncem třicátých let 19. století, nesetkalo se však s přílišným nadšením, neboť i přes všechny snahy zde frenologický spolek nevznikl. Riegrův Slovník naučný připomíná, že o jeho založení se v Praze pokoušel Angličan, kapitán Robert R. Noel, „nacházeje ohlasu v jistých kruzích české šlechty, kterým nová ta věc stala se pomíjející libůstkou a hračkou“.  

Marná snaha hraběte Thuna

Těmi šlechtickými kruhy byl míněn především hrabě František Thun-Hohenstein. Pro frenologii získal mladého aristokrata právě kapitán Noel, s nímž se hrabě seznámil v Karlových Varech. Postupně se z nich stali blízcí přátelé. Když se Thun se svými rodiči a sourozenci vydal roku 1833 na velkou rodinnou cestu západní Evropou, jejímž hlavním cílem byla Anglie, dostal od Noela doporučení a kontakty na jeho přátele, kteří se lebozpytu věnovali. Thun tak navštívil frenologickou společnost v Paříži, v Edinburghu se sešel s frenologem Williamem Ellisem, který založil jednu z prvních frenologických společností, a spřátelil se mimo jiné také se sochařem a frenologem Henrym Burlowem, Noelovým žákem.

Když se později hrabě Thun usadil v Praze, rozhodl se po evropském vzoru provozovat salon, kterému sám říkal Künstlersamstage. O sobotních večerech zval do svého paláce především umělce, kteří se zde setkávali s příznivci a znalci umění. Mezi pozvanými nechyběl ani Thunův anglický přítel Noel, takže se dostalo velké pozornosti i frenologii. Z okruhu pozvaných umělců, mezi nimiž byli kupříkladu Antonín, Václav a Josef Mánesové, Bedřich Havránek, Josef Hellich, Josef Kranner nebo Karel Würbs, se patrně Noel snažil spolu s Thunem rekrutovat budoucí členy zamýšleného frenologického spolku. Události let 1848–1849 (revoluce v Rakouském císařství) však všechny snahy utlumily a Praha nakonec svoji frenologickou společnost ani časopis nezískala.

Za určité vyvrcholení frenologických snah při Thunově salonu se dá s nadsázkou považovat Book of Beauty (Kniha krásy), úsměvná sbírka karikatur hostů od německého malíře Engelberta Seibertze. Soubor nese podtitul Frenologicko-fyziognomické skici. Seibertz u každého hosta vyzdvihl charakteristické rysy obličeje, které záměrně zvýraznil (například nos Josefa Mánesa), mnohdy si vzal ale na paškál profesi, charakteristické chování či zvyky. Originálně například zvěčnil zpěváka Franze Vögela – s ptačím tělem sedícího na větvi. 

Od šlechty k spiritistům

Samozřejmě to nebyl pouze Thunův salon, kde se v Praze 19. století frenologie pěstovala. Například v padesátých letech došlo na přeměřování lebek v literárním kroužku profesora Fridolina Wilhelma Volkmanna, k němuž každé úterý docházeli němečtí studenti práv. Hrabě Edmund Clary-Aldringen zase nechal frenologickému vyšetření podrobit u milánského frenologa svého ani ne čtyřletého syna Carlose. Poslední větší zájem o frenologii u nás projevili na počátku 20. století čeští spiritisté. Karel Sezemský, spisovatel a jeden z čelných představitelů spiritistického hnutí, věnoval lebozpytu hned dva spisy: Hlavní základy frenologie a Praktická frenologie. 

TIP: Falešná věda: Svět podle Dänikena

Ještě dnes mnohé frenologické společnosti existují, i když frenologie byla označena za pseudovědu už roku 1843 a vědecky byla vyvrácena na počátku 20. století. Jejímu průkopníku Gallovi však nelze upřít zásluhu na tom, že podnítil důkladné a systematické zkoumání mozku.