Reklama


Duchové v hledáčku vědy: Kde se vzal fenomén spiritistických seancí

11.10.2018 - Pavel Pecháček

První vlna zájmu o komunikaci se zásvětím se v novodobé historii vzedmula v polovině 19. století. Co přimělo význačné vědce své doby ponořit se do seriózního zkoumání spiritistických seancí a s jakými výsledky nakonec přišli?

<p>Seance z roku 1934: Vyvolával se duch spisovatele Artura C. Doyla, který byl již čtyři roky po smrti.</p>

Seance z roku 1934: Vyvolával se duch spisovatele Artura C. Doyla, který byl již čtyři roky po smrti.


Reklama

Duchové a nadpřirozeno provázeli naši společnost takřka odjakživa, ale pravděpodobně nikdy – alespoň v Evropě a Americe – se netěšili takové popularitě jako ve druhé polovině 19. století. Na počátku ohromné vlny zájmu přitom stál jeden strašidelný dům a trio médií. 

Vše začalo v roce 1848, kdy se sestry Leah, Margaret a Kate Foxovy přestěhovaly se svými rodiči do domu v dnes již neexistující vesnici Hydesville nedaleko New Yorku. V sídle se prý nejprve ozývaly podivné zvuky a později se dvěma z dívek – dvanáctileté Kate a patnáctileté Margaret – podařilo navázat kontakt s duchem muže, který byl v domě před lety zavražděn. Dorozumíval se s nimi prostřednictvím zvláštního klepání a praskání. 

O schopnosti mladých žen komunikovat s duchy se brzy dozvěděli lidé z okolí a popularita trojice se rychle šířila – také díky nejstarší Leah, která jim organizovala řadu vystoupení. Ze sester Foxových se stala známá média, vystupující několik desetiletí po celé Americe. Jejich sláva však náhle pohasla v roce 1888, kdy ženy přiznaly podvod a odhalily, jak zvuky vyluzovaly pomocí pohybů prstů. Nic na tom nezměnil ani fakt, že o rok později jedna z nich přiznání odvolala.

V sázce je reputace 

Navzdory svému neslavnému konci přispěly sestry Foxovy velkou měrou k tomu, že se v Americe a později i v Británii a dalších evropských zemích zvedla vlna zájmu o spiritismus. Netýkal se přitom jen vyvolávání duchů či vyprávění historek o strašidelných domech, třebaže právě tyto aspekty měly značný dopad na tehdejší literaturu, zejména na rozvoj duchařských povídek (ghost stories). Souvisel také s působením dosud nepopsaných sil, které se při seancích údajně projevovaly

A navíc nezůstalo jen u salonní zábavy: I přes posměch ze strany mnoha vědců a novinářů se našlo několik učenců, kteří odmítali ignorovat stále větší počet údajných svědectví a rozhodli se fenoménu přijít na kloub – přestože při tom dávali v sázku svoji reputaci. 

Vysmívaný průkopník 

Velkou zásluhu na vědeckém zkoumání spiritismu měl zoolog a spoluobjevitel „Darwinovy“ teorie přirozeného výběru Alfred Russel Wallace. První seance se zúčastnil již v roce 1865 a natolik jej zaujala, že na setkání začal docházet pravidelně. Zakrátko vydal obsáhlou knihu shrnující různá údajná pozorování duchů a nadpřirozených úkazů. Mimo jiné v ní naléhavě upozorňoval, že věda by neměla primárně odmítat žádný jev, jakkoliv se může zdát nepravděpodobný

Svůj boj za spiritismus coby oblast hodnou vědeckého zkoumání vedl Wallace prostřednictvím novinových článků i přednášek mnoho let. Jeho silná náklonnost ke světu duchů mu však často vynášela výsměch okolí a narušila mu i vztah s některými z blízkých přátel.

Kolik váží duch?

Spiritismus se rozhodli prozkoumat i další badatelé, kteří však alespoň zpočátku rozhodně Wallaceovo nadšení pro nadpřirozeno nesdíleli. Naopak k otázce zpravidla přistupovali skepticky s cílem odhalit podvodné jednání médií. Často se také snažili vypátrat, zda za jevy pozorovanými během seancí – zahrnujícími různé podivné zvuky, pohyby předmětů či jiné fyzické projevy – nemohla stát nějaká dosud neznámá, leč přírodními zákony vysvětlitelná síla. 

O podobné objasnění se na sklonku života snažil například významný americký chemik Robert Hare, který proslul vynálezem kyslíko-vodíkového hořáku. Původně chtěl odhalit triky používané během seancí, proto se jedné takové zúčastnil. Nakonec však dospěl k názoru, že má fenomén reálný základ. Pro zkoumání jevů z jiného světa vyvinul všelijaké přístroje – nejznámější byl tzv. spiritoskop, jenž měl sloužit ke komunikaci s duchy. Sestával z kola, na němž byly připevněny karty s jednotlivými písmeny abecedy, přičemž médium sedělo tak, aby na písmena nevidělo a nemohlo ovlivňovat výslednou zprávu. Další jeho zařízení mělo za kontrolovaných podmínek měřit schopnost média ovlivňovat hmotnost různých předmětů. 

Ze skeptika spiritualistou 

Podobně se výzkumem spiritistických jevů zabýval britský fyzik a inženýr Cromwell Fleetwood Varley, který velkou část života zasvětil zdokonalování elektrického telegrafu a patří mu i jistý podíl na pokládání transatlantického telegrafního kabelu. Také on se zúčastnil několika seancí, při nichž se – s oporou ve svém technickém vzdělání a mnoha letech práce s elektřinou či telegrafem – pokoušel odhalit jakoukoliv nekalost. Jenže ani on neuspěl a nakonec se stal zaníceným spiritualistou.

Jednotlivců zkoumajících na vlastní pěst otázky spiritismu bylo daleko víc, nevyvratitelné důkazy však nadále chyběly. Nadšení jedněch a zatvrzelé odmítání druhých vedlo až k tomu, že byla založena Londýnská dialektická společnost a v lednu 1869 sestavila odbornou komisi 33 učenců, která měla kontroverzní téma jednou provždy objasnit – očekávalo se, že bezpochyby v neprospěch spiritismu. 

Nicméně o dva roky později předložil výbor zprávu, jež naopak existenci některých studovaných jevů, jako zvuků vycházejících z nábytku či pohybu těžkých předmětů, potvrzovala. Nutno dodat, že přímými svědky obdobných úkazů nebyli zdaleka všichni členové komise a zpráva také neuváděla nic o podstatě sil, které tyto jevy způsobují. U odborné veřejnosti i novinářů však výsledek vzbudil značnou nevoli a výbor čelil ostré kritice ze všech stran.

Od thallia k zásvětí

V téže době se nezávisle na uvedené komisi zabýval prověřováním jevů souvisejících se spiritismem význačný britský fyzik a chemik William Crookes. Dokonce se rozhodl, že fenomén prozkoumá během seancí pořádaných za přísně kontrolovaných podmínek a za účasti věrohodných svědků ve vlastním domě. 

Pro pokusy si zvolil snad nejslavnější médium té doby – Daniela Dunglase Homea. Výsledky experimentů následně zveřejnil ve dvou článcích na stránkách časopisu Quarterly Journal of Science, jehož byl šéfredaktorem. V prvním z nich popsal dva typy uskutečněných pokusů: Během jednoho prý Home pouhým dotykem ruky způsobil, že harmonika uzavřená v jakési kleci pod stolem začala nejprve vydávat různé tóny. Poté se měla sama bez dotyku rozehrát, a dokonce se uvnitř klece otáčet dokola

Druhý pokus se týkal zkoumání údajné schopnosti médií pohybovat různými předměty, případně měnit jejich hmotnost. Pro tyto účely použil Crookes vlastnoručně vymyšlenou aparaturu sestávající z prkna připevněného k závěsné váze. Toho se mělo médium jemně dotýkat prsty a působit na něj onou zvláštní nepopsanou silou. Sám vědec a další pozorovatel důsledně kontrolovali, že Home nemůže během pokusu podvádět. Přesto se podle Crookese působení média nakonec projevilo v prokazatelné míře.

Neznámá síla média 

Crookesův první článek pobouřil kritiky, kteří mimo jiné zpochybňovali preciznost provedených experimentů. Šlo o poněkud odvážné tvrzení, vhledem ke Crookesově zručnosti, kterou projevil například při měření atomové hmotnosti thallia. Vědec se nicméně rozhodl pokusy zopakovat za ještě pečlivěji kontrolovaných podmínek. Výsledky, které souzněly s předešlými zjištěními, pak zveřejnil v dalším článku. 

Jak sám dodával, experimenty sice odhalily existenci zmíněných jevů, ale v žádném případě neříkaly nic o jejich podstatě. Navrhl tedy, aby se dosud nevysvětlenému působení, jež bychom dnes mohli označit za telekinezi, říkalo „psychická síla“. Podle Crookese by se mohlo jednat o sílu produkovanou nervovou soustavou člověka, která je v případě médií z nějakého důvodu obzvlášť dobře vyvinutá. Přestože se vědec vyhýbal hovorům o jakékoliv nadpřirozené podstatě fenoménu, zdá se, že ani k úvahám o existenci duchů neměl daleko. 

Ti, kdo chtěli věřit?

Z historického hlediska je velice zajímavá nejen samotná vlna zájmu veřejnosti o spiritismus, ale i skutečnost, že se o vysmívané kejklířské hrátky začali zajímat také někteří z nejučenějších mužů té doby. A co víc – z řady z nich se nakonec stali přesvědčení zastánci spiritualismu. 

TIP: Falešná spojení se záhrobím: 5 největších spiritistických podvodů

Nabízí se například vysvětlení, že se navzdory přiznaným pochybnostem do zkoumání pouštěli zpravidla ti, kteří měli k tématu z nějakého důvodu blíž, aniž si to připouštěli. Kupříkladu u Wallace, Crookese a konečně i literáta A. C. Doyla mohlo jít o neschopnost vyrovnat se se ztrátou milovaného člověka: Jednalo se zkrátka o ty, kteří „chtěli věřit“. 

Stejně tak je pravděpodobné, že přesvědčených vědců-spiritualistů zdaleka nebylo tolik – ale jejich příběhy se vyzdvihují tak urputně, až se zdá, že světu duchů uvěřil každý skeptik, který jej zkoumal. Vysvětlení však může být ještě úplně jiné. Jisté je snad jen to, že vědecké zkoumání spiritismu zůstává jednou z pozoruhodných kapitol v dějinách vědy. 

  • Zdroj textu:

    100+1 zahraniční zajímavost

  • Zdroj fotografií: Profimedia, Wikipedie, theparisreview.org

Reklama

Další články v sekci

Reklama

Reklama

Aktuální články

Věda

Tajemství slavné Dürerovy Růžencové slavnosti už dnes vlastně neexistuje, i když právě tento obraz je českému publiku nejpřístupnější: visí v Národní galerii.

Zajímavosti

Sonda Voyager 2 se již nachází v tzv. mezihvězdného prostoru. Aktuálně ji dělí od Země 120 AU. Její dvojče Voyager 1 se pohybuje ve vzdálenosti 150 AU.

Vesmír
Zajímavosti

Při lovu využívají lvíčci zlatí dlouhých prstů, jimiž snadno dosáhnou do nedostupných děr a skulin. Populace lvíčků zlatých přežívá v malé oblasti nedaleko brazilského Rio de Janeira.

Příroda

LeTourneau: Terénní stonožka

Obří terénní vozidlo se zrodilo v hlavě geniálního amerického vynálezce Roberta Gilmoura LeTourneaua. Délkou i provozním řešením připomíná vlak a jeho základní myšlenka vychází z lokomotivy, která díky dieselelektrickým generátorům produkuje dost energie na uvedení zbylé části soupravy do pohybu. Netřeba dodávat, že zkonstruování takového kolosu nebylo snadné, nicméně v roce 1958 konečně vznikla zcela funkční verze TC-497: poháněly ji čtyři turbínové motory s celkovým výkonem 4 680 koní, její kola měřila 3 m v průměru a celá souprava dosahovala úctyhodných 170 m. V „lokomotivě“ dokonce zbylo místo pro ubikaci, v níž mohlo žít až šest zaměstnanců. Maximální rychlost kolosu ovšem činila pouhých 32 km/h.

Funkční mnohokolka navíc bohužel přišla v době, kdy už se o přepravu těžkých břemen v terénu staraly výkonné transportní vrtulníky. Pozemní vlaky proto skončily na vrakovištích nebo v muzejních expozicích.

Revue

Nové časopisy Extra Publishing

RSSInzerceO serveru (Redakce)Partnerské weby
© Extra Publishing, s. r. o. 2007–2011. ISSN 1804-9907