Globální oteplování sice zasahuje celou planetu, v Arktidě se ale oteplování projevuje dvakrát až třikrát rychleji než ve zbytku světa. A to má pochopitelně své důsledky. Podle nedávného výzkumu amerických vědců se v oblasti kanadské Arktidy zvýšila na rekordní hodnotu za posledních 115 tisíc let.

Ledoví kanárci

Oteplení vedlo v kanadské Arktidě mimo jiné k tání ledovců. Badatelé potvrdili, že v poslední době led ustoupil v místech, která byla nepřetržitě zaledněná nejméně 40 tisíc let. „Ledovce fungují podobně jako dříve kanárci v uhelných dolech, jsou mimořádně citlivé na každou změnu podmínek,“ vysvětluje paleoklimatoložka Meredith Kellyová.

TIP: Velké tání právě teď: V Antarktidě ročně roztaje přes 200 miliard tun ledu

Vědci dospěli k těmto údajům, když pomocí radiokarbonového datování analyzovali pozůstatky rostlin, odebrané na 30 místech, kde nedávno odtál led. Tento výzkum proběhl na Baffinově ostrově, který je největším z Kanadských arktických ostrovů a pátým největším ostrovem světa. Jeho rozloha činí přes 507 tisíc kilometrů čtverečních.

Šestice britských pediatrů publikovala svou studii v magazínu The Journal of Pediatrics and Child Health: V praxi jejich experiment probíhal tak, že každý z nich pozřel hlavičku figurky z Lega a poté všichni bedlivě zkoumali svou stolici.

TIP: Proti zákonu i přírodě: Zatčený dealer drog nebyl již 35 dnů na záchodě

Z pěti lékařů vyšly kostky v průměru za 1,71 dne, šestý ovšem žlutý kousek plastu ve výkalech nenalezl. Možná jej tedy přehlédl, nebo naopak kostka v těle uvízla a objeví se až někdy v budoucnu. V článku se lékaři svěřili, že chtěli svou prací uklidnit extrémně úzkostlivé rodiče. Vzápětí však dodali, že ačkoliv není spolknutí drobných částí stavebnice nijak zvlášť nebezpečné, stále je lepší se ho vyvarovat. 

Prvním varovným znamením byl v okamžiku zážehu pomocných motorů bílý obláček páry zhruba v místě spodního spoje pravého SRB s hlavní palivovou nádrží ET. Asi 0,445 sekundy po zážehu se změnil ve zlověstný obláček černého dýmu. Počítačové modelace a pokusy ukázaly, že v tomto místě došlo k největšímu proudění vzduchu, a tudíž i k největšímu poklesu teploty na povrchu raketoplánu. Mráz tak zavinil ztuhnutí dvou gumových těsnicích kroužků, které v okamžiku zážehu nestačily utěsnit spáru mezi jednotlivými segmenty motoru. Do spáry vnikly žhavé plyny – v SRB dosahuje teplota hoření 3 200 °C – a začaly spalovat jednak gumové těsnění, jednak vnější kryt motoru.

Sledovací kamery pozorovaly obláček kouře až do 12. sekundy letu, kdy se spára působením aerodynamických sil na chvíli samovolně utěsnila. Čtyřicet sekund po startu zaregistroval hlavní počítač raketoplánu silné boční nárazy větru – je možné, že zapůsobily na konstrukci Challengeru natolik, že se těsnění opětovně porušilo. V čase T + 58,762 sekundy kamery znovu zaznamenaly na pravém pomocném motoru kouř. Vzápětí jej však vystřídal plamen a rychle mohutněl. Letové hodiny ukazovaly 60,497 sekundy, když plamen náhle změnil tvar – pravděpodobně dosáhl až na povrch nádrže ET. Nutno podotknout, že už v T + 60,004 detekovaly sledovací přístroje odchylku od předpokládaného tlaku v poškozeném SRB. Zatím však byla tak nepatrná, že jí nikdo nevěnoval pozornost.

TIP: Seznamte se s tragicky zesnulou posádkou raketoplánu Challenger

V čase T + 62,484 autopilot poprvé korigoval vychýlením trysek motorů SSME odchylku od stanovené dráhy, kterou způsobil pokles tlaku v motoru SRB. Raketoplán letěl přesně 64,664 sekundy, když plamen poškodil hlavní nádrž ET – a vodík, jenž z ní unikal, začal pomalu hořet. Problém byl zaregistrován v čase T + 66,764, jakmile v nádrži přestal narůstat tlak. Plamen postupně přepaloval spodní spoj mezi hlavní nádrží a pomocným motorem. V 71. sekundě byl už tlak v pravém motoru o 4 % nižší, než měl být.

Poslední okamžiky Challengeru pak vypadaly následovně:

T + 72,141: Začala destrukce raketoplánu, neboť síla o velikosti 0,227 G táhla stroj doprava. Podle všeho plamen přepálil spodní závěs pravého SRB.

T + 72,201: Gyroskopy motoru zaregistrovaly nečekaný pohyb: Jeho spodní část se odklonila od raketoplánu, zatímco špice se nasměrovala k přední části nádrže ET.

T + 72,281: Motor se navíc vychýlil k pravému křídlu stroje.

T + 72,564: Citlivý autopilot raketoplánu se snažil nečekané působení sil napravit vychýlením trysek SSME na maximum. Zároveň automaty zaregistrovaly pokles tlaku na vstupu paliva a v marné snaze jej zastavit otevřely ventily záložního tlakování.

T + 72,661: Let raketoplánu se vymkl kontrole autopilota, který již nedokázal působení sil korigovat. Challenger začal se zrychlením 0,254 G uhýbat doleva.

T + 73,137: Špice motoru SRB se zabořila do nádrže ET a okamžitě ji rozdrtila jako skořápku. Z nádrže začal unikat kyslík a vodík.

T + 73,162: Oblak rozprášeného kyslíku a vodíku zahalil celý raketoplán a zároveň začaly aerodynamické síly trhat na kusy těžce poškozenou nádrž.

T + 73,191: Unikající vodík vzplanul mezi nádrží ET a trupem raketoplánu.

T + 73,304: Celá palivová nádrž s 82 t vodíku explodovala. Raketoplán přesto dál vysílal telemetrické údaje a jeho hlavní motory běžely, přičemž využívaly poslední zbytky pohonných hmot v potrubí.

T + 73,631: Z raketoplánu byla přijata poslední telemetrická data. V následujících okamžicích postupně vybuchly všechny nádrže na palubě Challengeru a také družice TDRS-B i s urychlovacím motorem IUS.

T+ 73,534: Kvůli nedostatku paliva vypnul autopilot první motor SSME.

Makrofágy jsou buňky imunitní soustavy, které vznikají z monocytů (bílých krvinek). Jsou součástí naší imunity, účastní se zánětlivých reakcí a u zdravého dospělého člověka tvoří 3–8 % z celkového počtu leukocytů. Jejich specialitou je, že dovedou „pozřít“ buňky, které nemají v těle co dělat. Mohly by být skvělé proti rakovině, ale nádory mají své triky, jimiž makrofágy vyřadí z boje a někdy je dokonce přinutí, aby jim pomáhaly.

Většina nádorových buněk vylučuje signální protein CD47, který umí makrofágy poslat na hlubokého „spánku“ a zabránit jim, aby se na nádor vrhly. Američtí vědci nedávno přišli na to, že když přepojí „ovládání“ metabolismu makrofágů, mohou tento uspávací signál překonat.

TIP: Nová strategie: Viry jako zbraň proti mozkovým nádorům

Takto aktivované makrofágy začnou využívat aminokyselinu glutamin a glukózu jako „palivo“ a pustí se do práce. Jsou dokonce ochotné krmit se buňkami nádoru, i když ten vypouší velké množství signálního proteinu CD47. První experimenty na myších ukázaly, že probuzené makrofágy dovedou velmi rychle zmenšit nádory.

Hypnóza má dlouhou historii. Stav označovaný jako „chrámový spánek“ popisují už texty ze staré Indie a dobře jej znal i perský učenec a lékař Avicena, který na přelomu 10. a 11. století jasně odlišoval hypnózu od spánku. Hypnóza může lidem pomáhat zvládat bolesti, deprese, nespavost, úzkostné stavy a dokonce může pomoci i při léčbě vysokého krevního tlaku. Je vhodná jako doplňková léčba například při ozdravných programech u obézních pacientů. Na druhé straně se ale hypnóza neosvědčila při léčbě drogové závislosti a také při terapii alkoholiků jsou její výsledky nepřesvědčivé. 

Populární je „posilování vzpomínek“ v hypnóze, které může najít využití například při vyšetřování závažných trestných činů. Svědci nebo oběti si v hypnóze nejednou vybaví detaily důležité pro dopadení pachatele. 

Imunita na hypnózu?

O přínosech hypnózy není pochyb. O tom, co je jejím základem, jaké procesy se odehrávají v mozku hypnotizovaného člověka a jak se člověk vůbec dostane z plného vědomí do hypnózy, však psychologové a neurologové úplně jasno nemají. Někdo upadá do hypnózy velmi snadno, ale výjimkou nejsou ani lidé, kteří se zdají vůči hypnóze imunní.

K určení míry hypnability, tedy hypnotizovatelnosti jednotlivých lidí se využívají speciální testy. Jeden z nejpoužívanějších se skládá z dvanácti úloh. V jedné je například hypnotizovaný člověk vyzván, aby předpažil. Poté mu hypnotizér řekne, že drží v ruce těžký předmět. Hluboce zhypnotizovanému člověku v tu chvíli poklesne ruka, jako kdyby skutečně třímal závaží. Člověku, který je k hypnóze necitlivý, se ruka ani nehne. 

Většina lidí vykazuje jasné projevy hypnózy v pěti až sedmi z dvanácti úloh testu. Jen 5 % testovaných nevykazuje projevy hypnózy při žádném úkolu. Těm nepomůže, ani když se sami usilovně snaží do hypnózy upadnout. Náchylnost k hypnóze má zřejmě dědičný základ, protože jednovaječná dvojčata se v tomto ohledu obvykle liší jen málo. U dospělých se schopnost podlehnout hypnóze už většinou nemění.

Soustředění jako předpoklad

Tipovat si předem, kdo je dobře hypnabilní a kdo ne, bývá ošidné. Mnozí z těch, kteří se považují za snadno hypnotizovatelné, nakonec vykazují k hypnóze překvapivou odolnost. A naopak: Lidé, kteří si myslí, že na ně hypnóza neplatí, do ní mohou upadnout velmi snadno. Do určité míry se dá na tuto schopnost usoudit i z toho, jak hluboce se člověk dokáže zabrat do četby, do poslechu hudby nebo do snění. 

I když to tak na první pohled možná nevypadá, člověk v hypnóze není pouhou loutkou v rukou hypnotizéra. Dokáže i nadále samostatně uvažovat, řešit problémy a řídit se při tom svými morálními zásadami. Své jednání však nepovažuje za projev vlastní vůle. Naopak, vnímá je jako děj, na který on sám nemá žádný vliv. Například prázdná ruka poklesne zhypnotizovanému člověku pod tíhou fiktivního závaží proto, že s ní sám pohnul. Přesto má pocit, že mu ruka skutečně ztěžkla a klesla sama od sebe. 

Mnoho psychologů a neurologů je přesvědčeno, že jádrem hypnózy je navození stavu určité rozpolcenosti: Člověk například poslechne příkaz k pohybu, aniž by si to uvědomil. Podobně nemusí pod vlivem hypnózy vnímat bolest nebo si přestane vybavovat určitou informaci uloženou do paměti. V hypnóze tak lze vyvolat halucinace a nezvládnutelná nutkání. Je možné vytvořit velmi přesvědčivé a živé vzpomínky na události, které člověk nikdy neprožil, a naopak potlačit skutečné vzpomínky na situace, kterých byl člověk svědkem či přímým aktérem.

Bez fantazie a na rotopedu

Někdy je hypnóza mylně považována za projev nadměrně bujné představivosti. Ve skutečnosti mohou být k hypnóze vnímaví i lidé bez fantazie. A jsou také známy případy lidí se silnou představivostí, kteří byli vůči hypnóze odolní. Potvrzují to i výsledky vyšetření, jež neurologové získali s pomocí nejmodernějších metod pro zobrazení aktivity lidského mozku. 

Pokud si člověk něco sám od sebe představuje, aktivují se mu v mozku jiná centra, než když ta samá představa vzniká jako halucinace pod vlivem hypnózy. Halucinace vyvolaná v hypnóze totiž dráždí stejná centra v mozku jako reálný zážitek. Představy vyvolané hypnózou jsou tedy zpracovávány mozkem jako skutečnost a tak je také hypnotizovaný člověk vnímá. 

Hypnózu také nelze ztotožňovat s projevy maximálního uvolnění. Vědci to prokázali experimentem, ve kterém se dařilo hypnotizovat lidi naplno uvolněné stejně dobře jako dobrovolníky usilovně šlapající na rotopedu. 

Odhalení simulanti

Jasné důkazy vyvracejí představy, že lidé upadající do hypnózy tento stav pouze předstírají. Ukázal to experiment, do něhož se zapojili jak lidé silně hypnabilní, tak i jedinci vůči hypnóze odolní, kteří byli požádáni, aby stav změněného stavu vědomí jen předstírali. Hypnotizér, který neměl nejmenší tušení o skladbě obou skupin dobrovolníků, hypnotizoval obě skupiny stejně.

Seance byla náhle přerušena simulovaným výpadkem proudu. Když hypnotizér odešel zjistit, co se děje, ukázal se mezi oběma skupinami dobrovolníků nápadný rozdíl: Zatímco „podvodníci“ rychle otevírali oči, vstávali a snažili se zjistit příčiny náhlého odchodu hypnotizéra, dobře hypnotizovatelní dobrovolníci procitali jen pomalu a s očividnými potížemi.

Lidé předstírající hypnotický stav se prozradí i na detektoru lži. Pokud odpovídá na otázky člověk ve skutečné hypnóze, reaguje jeho organismus, jako když mluví pravdu. Pokud na tytéž otázky odpovídá podvodník předstírající hypnózu, detektor lži signalizuje nepravdivé výpovědi. 

Zhypnotizovaná bolest

Velkou pozornost odborníci věnují účinkům hypnózy na vnímání bolesti. V mozku nemáme nic, co bychom mohli označit jako centrum bolesti, a proto ani neexistuje žádný „vypínač bolesti“ umístěný na jednom konkrétním místě v mozku. Bolest se generuje jako krajně nepříjemný pocit v důsledku toho, že hned několik různých oblastí mozku reaguje na signály přicházející z podrážděných nervů v postižené části těla. Pokud se daří hypnózou pocit bolesti utlumit, pak je na mozku jasně patrná změna v aktivitě všech center, jež se na vzniku bolesti podílejí.

Účinek hypnózy na bolest přitom nelze jednoznačně připsat placebo efektu. Když se lékaři pokoušeli pomoci pacientům od bolestí hypnózou, ačkoli byli vůči ní odolní, nebyl výsledný efekt o nic silnější než účinek tablety cukru, kterou dobrovolníci považovali za analgetikum. U jedinců se silnými sklony k upadnutí do hypnózy však bylo tlumení bolesti hypnózou třikrát silnější než placebo efekt. Experimenty ukázaly, že velmi výraznou schopnost utlumit vnímání bolesti hypnózou vykazuje asi 15 % populace a asi stejnému podílu lidí hypnóza na bolest vůbec nezabírá.

Ve službách zákona

Za velmi kontroverzní považují mnozí psychologové použití hypnózy k vybavení pozapomenutých vzpomínek. Přitom právě toto uplatnění hypnózy slibuje velmi cenná svědectví: Například k dopadení pachatelů bombových atentátů na kostely na jihu USA přispěla svědkyně, která si v hypnóze vybavila detail poznávací značky auta, v němž atentátníci prchali z místa činu. 

Podobně i svědek únosu mladé dívky si původně vzpomněl jen na to, že únosci přijeli v červené dodávce. V hypnóze si ale muž vybavil krajinu, kterou měla dodávka namalovanou na boku a navíc i několik nálepek na předním skle auta. Policie nechala popis vozu odvysílat rozhlasovými stanicemi a na jeho základě dodávku poznala obsluha jedné benzínové pumpy, která neprodleně zavolala policii. Následný zátah na dálnici pak vedl k dopadení únosců a osvobození děvčete, které bylo stále ještě zavřené v dodávce.   

V zajetí představ

Na druhé straně však existují i případy, kdy si člověk v hypnóze zafixoval vlastní představy jako vzpomínky na reálné události. Pro vytvoření takových falešných vzpomínek vznikají při hypnóze velmi příhodné podmínky. Při vyšetřování zločinů pak mohou mít falešná svědectví vzniklá v hypnóze fatální následky. V několika případech byli na základě takto vzniklých falešných vzpomínek obviněni naprosto nevinní lidé z velmi závažných kriminálních činů.

Známý je případ dívky, která pod vlivem falešných vzpomínek obvinila své rodiče z dlouhodobého pohlavního zneužívání a z podomácku prováděných interrupcí. Se svou výpovědí obstála i na detektoru lži. Lékařské vyšetření však odhalilo, že děvče nikdy neprodělalo potrat, a dokonce nikdy nemělo pohlavní styk. 

Lidská paměť není videokamera, která by nepřetržitě snímala veškeré dění kolem nás. A hypnóza není prostředek, jak si tyto kompletní záznamy událostí kdykoli přehrát. Lidské vzpomínky jsou neúplné a objektivně v nich existují díry po událostech, které člověk jednou provždy zapomněl. Řada informací však v paměti uložená je, jen není možné se k nim v dané chvíli dostat. Tady může hypnóza pomoci. Hrozí ale, že si hypnotizovaný vytvoří představu, která neodpovídá realitě, a tou pak díru v paměti zalepí.

Vzpomínky bez námahy

Za běžných okolností člověk rozezná vzpomínky vybavené z paměti od informací vzniklých v představách podle toho, jak snadno se mu vybavují. Reálné vzpomínky nám z paměti většinou vyplouvají, aniž bychom museli vynaložit zvýšené úsilí. V hypnóze si ale neuvědomujeme snahu, kterou vynakládáme. Tak jako v hypnóze nevnímáme, že jsme pohnuli rukou, protože si představujeme, jak v ní držíme těžké závaží, neuvědomíme si ani to, že jsme si danou situaci vymysleli. Stejně jako máme pocit, že se nám ruka pohnula úplně sama od sebe, podléháme iluzi, že nám nově vytvořené představy samy od sebe naskočily do hlavy a považujeme je za vzpomínky na reálné události. 

TIP: Drsné pokusy na lidech: Psychologické experimenty s šokujícími výsledky

Lidé v hypnóze například mnohdy velmi podrobně líčí události, kterých měli být svědky v prvních měsících po svém narození. Přitom lidský mozek není schopen v tomto období života ukládat informace do dlouhodobé paměti. Všechny tyto vzpomínky jsou proto falešné a vznikly uložením představ do paměti při hypnóze.

HyperloopTT byl založen před 5 lety, jako jedna ze společností, které usilují vyvinout a provozovat futuristickou potrubní veřejnou dopravu hyperloop. V minulých dnech společnost ohlásila, že jejich první kabina, označovaná jako Quintero One, zahájí testování.

Quintero One je kabina v životní velikosti, kterou čekají testy ve francouzském Toulouse. HyperloopTT vyvinuli pro kabinu vlastní kompozitní materiál, který pojmenovali Vibranium, podle slavného superkovu, který dnes zná celý svět z marvelovských komiksů a filmů. Kabina měří na délku celkem 32 metrů a váží 5 tun. Vnitřní kabina pro cestující měří zhruba 15 metrů.

TIP: Konec dohadů: První evropský hyperloop vyroste u francouzského Toulouse

Kabina by měla být připravená pro provoz cestujících už letos. Šéf HyperloopTT Dirk Ahlborn před pár dny prohlásil, že první komerční linka jejich hyperloopu by měla být v provozu v roce 2022. Zájemci o unikátní jízdu ale prý budou mít možnost vyzkoušet hyperloop mnohem dříve, samozřejmě na vlastní nebezpečí.

V polovivě roku 1938 dorazila do Tibetu pochybná výprava nacistických vědců, pátrajících po árijských kořenech. V době jejich příchodu měla Lhasa asi 25 tisíc obyvatel a v okolních buddhistických klášterech žil zhruba stejný počet mnichů. Pobyt výzkumníků se ovšem zřejmě značně lišil od obrázku vykresleného Němci, podle nějž „velitelé sta věd“ – jak je Tibeťané nazývali – diskutovali s místními o jejich kultuře a s pokorou poznávali tamní zvyky. „Setkání východních a západních svastiků“ připomínalo víc než co jiného bujaré pitky, kdy alkohol tekl proudem za zvuku německých písní pouštěných z gramofonu. 

Předchozí část: Hákový kříž nad velehorami: Po stopách nacistické expedice do Tibetu

Ani výslovný zákaz Tibeťanů nezabránil Němcům dál sbírat výzkumný materiál. Zabíjeli ptáky, prováděli geomagnetická měření a došlo i na etnologické studie. Obzvlášť zarážející bylo chování antropologa Bruna Bergera, který používal speciální zařízení k měření obličejů místních obyvatel a k vytváření sádrových odlitků tváří. Právě jeho poznatky ohledně odolnosti tělesných schránek lidí narozených v horách se navíc později testovaly v koncentračních táborech, kde vězni čelili smrtícím pokusům s podchlazením. 

Na mnoha filmových páscích zaznamenali Němci kněze vykonávající pohřební rituály, jež zahrnovaly i rozřezávání mrtvol a házení masa supům. Během sbírání materiálu si němečtí badatelé očividně nevybudovali zrovna dobrou pověst: Při pořizování snímků značně rušili a z některých pasáží je zjevné, že si místní lidé jejich přítomnost vyloženě nepřáli.

Nacista ve službách dalajlámy 

Navzdory tomu Schäfer, kterého Britové nazývali „knězem nacismu“, v Tibetu se svými muži dál nerušeně pobýval. Roli jistě sehrálo i jeho podlézavé chování k místním politickým vůdcům – především k představenému hlavního lhaského kláštera Radreng. Ten byl onoho času regentem tehdy čtyřletého Tändzina Gjamccha, pozdějšího (dodnes žijícího) 14. dalajlámy. Skupina dokonce mohla ve Lhase zůstat o půl roku déle, než se původně zamýšlelo. Podle zprávy SS z roku 1939 však dobré vztahy podpořilo i něco dalšího: Schäfer prý regentovi tajně nabídl zbraně. Není ovšem jisté, zda k jejich předání skutečně došlo.

Jisté – a nesmírně pozoruhodné – naopak je, že roku 1939 zavítala do Himálaje i další německá, oficiálně horolezecká expedice. Později ji ve svém bestselleru Sedm let v Tibetu popsal cestovatel a horolezec Heinrich Harrer a v roce 1997 vznikl podle jeho knihy neméně populární film. Tehdy již 85letý autor literární předlohy si však po jeho uvedení do kin vysloužil kromě druhé vlny slávy rovněž neblahé následky: Dva rakouští novináři totiž v té době odhalili, že se Harrer zapletl s nacismem víc, než bylo po válce zdrávo. 

Už od roku 1933 působil jako člen „hnědých košil“ neboli jednotek SA, a nelze tedy říct, že by ho ke vstupu do strany donutily předválečné okolnosti. Navíc poté, co vliv SA opadl a k moci se dostala SS, vyměnil hnědou za černou a začlenil se do řad „smrtihlavů“. Celá věc je tím pozoruhodnější, že pak v letech 1948–1952 působil jako evropský „poradce“ tehdy velmi mladého dalajlámy, kterého měl učit zvykům starého kontinentu. 

Projekt tajné povahy

Existuje mnoho dalších hypotéz, jež vysvětlují, co nacisté před vypuknutím války v Tibetu dělali. Například britská zpravodajská služba podezírala výpravu ze špionáže. Podle ní tam Němci zkoumali oblasti, kde by mohlo docházet k budoucím střetům zájmu předpokládaných vítězných mocností, Německa a Japonska. První zmíněná země prý také chtěla zlepšit rádiový kontakt s japonským spojencem, tudíž bylo nutné v tibetských horách instalovat speciální automatický retranslátor – zařízení, jež podporuje kvalitu signálu. Uvedená domněnka se opírá o dokumenty anglické rozvědky z roku 1942, která měla německý vysílač v Tibetu zničit. Protože se však nakonec v lokalitě odehrál masivní výbuch a celá podminovaná skalní stěna se zřítila, můžeme se dnes o existenci zařízení pouze dohadovat.

TIP: Konspirační teorie třetí říše: Existovala nacistická základna na Antarktidě?

Podle další hypotézy zvažovali Němci Tibet coby možnou základnu pro útok na Britskou Indii a doufali, že jim mise pomůže navázat s Tibeťany spojenectví. Částečně se to ostatně podařilo, jak naznačuje korespondence tamního regenta s Hitlerem. K objasnění cíle výpravy nepřispívají ani slova říšského ministra propagandy Josepha Goebbelse: Už roku 1940 sdělil německým novinám, že „hlavní úkol tibetské expedice byl politické a vojenské povahy“ a „neměl mnoho společného s řešením vědeckých otázek“, přičemž „detaily není možné odhalit“. Možná jsou ovšem pravdivé obě teorie a hledání kořenů „vyšší rasy“ bylo pro výpravu stejně důležité jako špionážní činnost. 

Ačkoliv to tak kvůli řídké atmosféře nevypadá, silné bouře najdeme kromě Země také na Marsu. Ty budou velkou výzvou pro kolonizátory planety, protože tyto prachové bouře mohou trvat i několik měsíců a značně znepříjemní obyvatelům Marsu život.

Předchozí část: Jaké panuje počasí na okolních planetách?

Nejbouřlivější Jupiter

Ze snímků Jupitera je patrné, že se jedná o nejbouřlivější planetu v naší soustavě. Vírových struktur najdeme v tamní atmosféře doslova stovky: některé představují cyklony, tedy oblasti nízkého tlaku, podobně jako pozemské hurikány; jiné anticyklony, tj. oblasti vysokého tlaku. Na rozdíl od Země však anticyklony převažují a patří k nim i ty největší útvary – jako známá Velká rudá skvrna. Mechanismus jejich vzniku ovšem zůstává pro vědce tajemstvím, neboť veškeré přijímané modely jen obtížně vysvětlují některá pozorovaná fakta: Jupiterovy anticyklony „žijí“ mnohem déle, než modely předpovídají, a navíc jsou často eliptické na rozdíl od očekávaného, spíš kruhového tvaru. 

Nicméně přinejmenším pro dlouhověkost těchto struktur zřejmě vysvětlení máme. Anticyklony na Jupiteru nejčastěji vznikají v oblastech světlých pásů obepínajících celou planetu, kde se – jak vyplývá z pozorování – vyskytuje silný rychlostní střih. Jinými slovy, jednotlivé pásy se tam jakoby pohybují vůči sobě, neboť jeden rotuje rychleji než druhý. Takové rozhraní je pak často zdrojem atmosférických nestabilit, z nichž se mohou formovat víry – a protože jich vzniká opravdu mnoho, mohou se srážet, přičemž kolizemi rostou. Zdá se tedy, že dlouhodobou existenci obřích oblačných vírů v atmosféře Jupitera umožňuje právě pohlcování menších anticyklon z bezprostředního okolí.

Velká rudá bouře

Největším atmosférickým útvarem na Jupiteru je již zmiňovaná Velká rudá skvrna. Astronomové ji systematicky sledují od roku 1878, v roce 1831 ji zakreslil Samuel Schwabe a vůbec poprvé ji s největší pravděpodobností pozoroval Robert Hooke v roce 1664. Je tedy minimálně 350 let stará, má tvar oválu zhruba o rozměrech 20 000 × 14 000 km a pohybuje se asi 23° jižně od rovníku. Plynná hmota tmavého pásu, do nějž se červená skvrna noří, ji složitým způsobem obtéká. Uvnitř je pak patrná struktura připomínající velkou spirálu. Skvrna vyčnívá přibližně 30 km nad okolí a její střed je zhruba o 8 °C chladnější než okraje. 

Útvar rotuje s periodou asi sedmi dní, na jeho okraji vanou větry rychlostí až 400 km/h, nicméně v centru panuje relativní klid, jako v pověstném oku hurikánu. Načervenalé zabarvení způsobují zřejmě chemické příměsi s obsahem fosforu. Z dlouhodobých pozorování vyplývá, že se Velká rudá skvrna zmenšuje, není však jasné, zda je to indicie jejího blížícího se zániku, nebo jde pouze o přechodné vývojové stadium. 

Druhou největší anticyklonu na Jupiteru představuje tzv. Malá rudá skvrna, jež se nachází také na jižní polokouli, ale asi 33° od rovníku. Její zárodky byly poprvé pozorovány v roce 1939 jako bílé ovály: nejdříve šlo o šest skvrn, které se později sloučily do tří větších, a v roce 1998 zbyly po spojení dvou z nich jen dva bílé ovály, jež nakonec o dva roky později splynuly v jediný. V roce 2006 navíc výsledný útvar zčervenal, což vědci vysvětlují interakcí slunečního záření a nějaké chemikálie vynesené vírem do vyšších vrstev atmosféry. 

Saturn, Uran, Neptun…

Anticyklony podobné Velké rudé skvrně na Jupiteru se nacházejí i na sousedním Saturnu a rovněž na vzdáleném Neptunu, i když ne vždy dosahují tak úctyhodných rozměrů a stáří. Atmosféry obou zmíněných planet jsou poněkud větrnější než v případě Jupitera: na Saturnu vanou rovníkové větry rychlostí 500 km/h, a na Neptunu dokonce 2 100 km/h. Není však zřejmé, zda jde o příčinu vzniku tamních oblačných útvarů. 

Saturn obvykle vyhlíží dost „mdle“ a jeho oblačné pásy lze spíš tušit než jednoznačně rozlišit; příležitostně se na něm ovšem objeví nápadně světlá a rozsáhlá skvrna – jakási jasná erupce. V době, kdy je nejvýraznější, bývá vidět i v menších dalekohledech. Ke zmíněnému úkazu dochází každých třicet let, což odpovídá oběžné době planety kolem Slunce. Podobnou poruchu jsme na Saturnu zaznamenali i v září 1990: malá světlá skvrna u rovníku se rychle roztáhla a vyplnila prostor až do 25. stupně severní šířky, načež po několika měsících zase zmizela. Obdobné periodické erupce se pak vyskytly v letech 2010 a 2011. Příčinu jejich vzniku zatím neznáme, máme však jisté indicie: skvrna se objevuje v době, kdy na severní polokouli Saturnu začíná léto; o patnáct roků později, kdy léto panuje naopak na jižní hemisféře, k podobnému jevu nedochází. 

Na Uranu žádné výrazné oblačné útvary nenajdeme, překvapivě je ovšem velmi dynamická atmosféra Neptunu. Družice Voyager 2 na něm v roce 1989 zaregistrovala obří anticyklonu, jež dostala název Velká tmavá skvrna – dosahovala srovnatelného rozměru jako její kolegyně na Jupiteru, dnes už ale zřejmě neexistuje. I během krátkého průletu sondy se totiž podařilo zjistit, že prodělává značné změny: mimo jiné se přesouvala k rovníku, kde poté nejspíš podlehla prudkému proudění a zanikla. Když se na Neptun v červnu 1994 zaměřil Hubbleův dalekohled, skvrnu už nezachytil, zaznamenal však další, méně intenzivní bouře. Po pečlivé analýze dat spojené s počítačovým modelováním dospěli odborníci k závěru, že se bouře na Neptunu formují v hlubších vrstvách atmosféry, a v oblačné pokrývce tedy vytvářejí jakési vertikální průduchy.

Odpověď v budoucnosti

Zdá se, že atmosféry mnoha členů Sluneční soustavy jsou nesmírně dynamické. Mezi extrasolárními planetami však nalezneme řadu objektů ze skupiny tzv. horkých jupiterů, a nabízí se proto otázka, zda budou jejich plynné obaly stejně bouřlivé jako v případě krále planet. Zmíněné objekty mají téměř jistě tzv. vázanou rotaci, natáčejí tedy ke své mateřské hvězdě stále stejnou polokouli. Tato hemisféra bude proto nepochybně velmi horká, naproti tomu na odvrácené straně planety lze naopak očekávat nesmírně nízké teploty. Teplotní rozdíl pak podnítí vznik mohutných systematických větrů, není však jasné, zda povedou i k formování cyklon či anticyklon. 

TIP: Na Neptunu vypukla bouře: Je větší než planeta Země

Pokud jde o planety podobné Zemi, nejspíš i některé z nich mají atmosféru a možná se na nich vyskytují hurikány či prachové bouře. Odpověď nám ale poskytne teprve detailní výzkum na tomto poli.

Od dobytí Jeruzaléma během první křížové výpravy uběhlo už více než 100 let. Během nich se uskutečnily další tři výpravy, všechny však ztroskotaly. Od roku 1187 byl navíc Jeruzalém opět v rukou muslimů. Nic na tom nezměnila ani nákladná třetí výprava z roku 1189, natož čtvrtá z roku 1204, která se namísto muslimského panství zaměřila na byzantskou říši a barbarským plundrováním jejího hlavního města Konstantinopole znesvětila celý účel i smysl kruciát. Nebylo se tedy co divit, že sílily kritické hlasy namířené proti hříšnosti mocných tehdejšího světa, a naopak vyzdvihující pokoru a prostotu těch nejchudších, jímž mělo ostatně patřit království nebeské.  

Štěpán velí bojovat za Jeruzalém

Tyto hlasy vyslyšel v polovině roku 1212 mladý francouzský chlapec Štefan z Cloyes. Podle jeho vlastních slov se mu v podobě poutníka zjevil sám Ježíš a vyzval jej, aby šel osvobodit Jeruzalém. S tímto poselstvím neochvějně zamířil za francouzským králem Filipem II. Augustem, na něhož však proroctví chudého otrhaného chlapce nijak nezapůsobilo. V Saint Denis se však našlo dost oddaných posluchačů, a brzy jej na jih následovali převážně mladí lidé. Podle některých – nepochybně přehnaných údajů jich mělo být až 30 tisíc.

Středověk byl světem zázraků, kde se realita mísila se snem, světem, kde Bůh vstupoval do každodenního života urozených i prostých lidí. Ti z kronikářů, kteří se o této křížové výpravě vyjadřovali s obdivem, v ní viděli naplnění evangelijního výroku, že království nebeské patří dětem. Z toho usuzovali, že jedině nevinným a neozbrojeným se může dostat pomoci od samotného Boha. Ne všichni ovšem smýšleli podobně. Fanatismus chudého ale zřejmě velmi charismatického vůdce Štěpána nenakazil francouzského krále, který ještě na svém území část výpravy rozptýlil.

Přesto se některým podařilo dorazit až do přístavu v Marseille. Tam se jich ujali dva místní kupci. Slíbili vyhladovělým a vyčerpaným dětem pomoc a nechali přivézt sedm lodí, na něž dětské poutníky nalodili. Zřejmě však usoudili, že jejich šance na úspěch jsou mizivé, a tak místo aby je vyslali proti Saracénům bojovat, raději je rovnou prodali. Dvě lodi se u Sardinie potopily a cestující zahynuli. Zbytek dětí, které dorazily do Alexandrie a k alžírskému pobřeží, skončilo na trzích s otroky. Čtyři sta z nich měl koupit místní chalífa. Zvláštní péče se u něj dostalo jen klerikům. Pár z nich se po 18 letech vrátilo zpět do Evropy a mohlo tak poreferovat o nešťastném osudu celé výpravy. Bůh dětem nepomohl…     

Desetiletý Mikuláš slibuje zázraky

Zcela nezávisle na francouzském tažení se začaly podobné věci dít i v Německu. Na jaře roku 1212 jistý chlapec jménem Mikuláš, podle některých zpráv sotva desetiletý, v Porýní začal kázat o novém křížovém tažení. Všem sliboval zázrak. Křižáci nebudou potřebovat žádné lodě, neboť až dojdou k moři, Bůh zajistí, že se před nimi rozestoupí. Dav nezletilých chlapců, žen a dívek se proto vydal z Kolína přes porýnská města směrem k brennerskému průsmyku a překročil Alpy. Ti, co neumrzli či neumřeli hladem, se v srpnu objevili v Janově a dalších severoitalských městech.   

Byla to však pouhá hrstka z původního počtu. Podle jednoho janovského kronikáře mělo dojít do přístavu sedm tisíc neozbrojených mužů, žen a dětí, kteří nesli rance, kříže a trumpety. Ty měly suplovat biblické polnice, pomocí níž měl být Jeruzalém dobyt. Ale ani tentokrát Bůh nezasáhl ve prospěch zúčastněných. Moře se nerozestoupilo, a tak rozčarovaným „maličkým“ nezbývalo nic jiného než se pokusit o návrat domů. Část z nich sice ještě pokračovala dál na jih do Říma, kde jim papež Inocenc III. na jejich prosbu udělil rozhřešení, zbytek se však vydal na cestu zpět. 

Děti nejsou tím, čím se zdají být 

Jedna z největších historických záhad dětské křížové výpravy spočívá v otázce, zda oni maličcí poutníčci byli skutečně dětmi. Dlouho se o tom nepochybovalo, ale věc není tak jasná, jak se zdá. Oříškem a zároveň klíčem k pochopení, co se vlastně v roce 1212 odehrálo, leží v označení, které kronikáři pro tuto událost používali. Latinsky se jedná o sousloví peregratione puerorum, což se nejčastěji překládá jako pouť chlapců.

Poutí se ve středověku označovaly křížové výpravy a křižákům se dlouho neříkalo jinak než poutníci. Kdo však byli oni chlapci? Latinské slovo pueri má mnoho významů. Krom „chlapec“ ho lze také překládat jako chudého, nuzného člověka mladšího věku, bez vzdělání a rodiny. Tedy příslušníka té nejnižší vrstvy středověkých zemědělců. Slovo puer tak může daleko více ukazovat na sociální původ než na věk. 

Proč vlastně?

Historikové nemají zcela jasno ani v příčinách této zvláštní křížové výpravy. Na rozdíl od všech předešlých ji nevyhlásil papež. Církev ji tudíž ani nepropagovala a v kostelích ani kazatelnách se o ní nikdo nemohl dozvědět. Byla první výpravou, která vznikla z vlastní iniciativy zúčastněných. Ve stejné době se vedly ještě dvě křížové výpravy. Jedna proti Maurům na pyrenejském poloostrově a druhá proti albigenským katarům v jižní Francii. Ani jedna však s dětskou křížovou výpravou neměla nic společného, naopak prostota dětí byla často kladena do protikladu ke kruciátám dospělých hříšníků. 

TIP: Křížová výprava do Jeruzaléma: Kdo byl první křižácký panovník v Levantě?

Na poutě a křížové výpravy se lidé přidávali nejen ve snaze osvobodit Svatý hrob, ale také pro odpuštění svých hříchů. I to bylo možným důvodem účasti. Její hlavní příčinu však zřejmě musíme hledat v problémech doby. Ve vrcholném středověku došlo totiž k nárůstu obyvatelstva. Na zemědělských usedlostech bylo najednou těsno. Na nejmladší potomky nezbývalo vůbec žádné dědictví a živili se často jako prostí pastýři. Historikové vývoj ve společnosti označují za ekonomickou revoluci a o těch nejchudších se vyjadřují jako o jejích obětech. 

Vznikl tak jakýsi zemědělský proletariát, sestávající z mladších synů, kteří neměli majetek, byli vyřazeni z dědického práva a jako takoví se nemohli ani oženit. To oni měli převážně tvořit podstatné jádro křížové výpravy z roku 1212. Vydali se na dalekou pouť do Jeruzaléma, protože neměli co ztratit. Alespoň ve svých představách.

První sériový Convair B-36A vzlétl poprvé koncem srpna 1947. Přestože velení letectva rozhodlo, že sériové stroje ponesou defenzivní výzbroj tvořenou šestnácti kanony ráže 20 mm, do verze A se žádné kanony nemontovaly, protože letouny měly sloužit pouze k výcviku osádek.

Předchozí část: Americký obr nesoucí smrt: Bombardér B-36 Peacemaker (1)

Stroje pohánělo šest pístových motorů, které umožňovaly dosažení maximální rychlosti 638 km/h. Celkem se vyrobilo 22 kusů B-36A, první byl zařazen do výzbroje v červnu 1948, poslední stroj letectvo převzalo v únoru 1949. 

Úctyhodná výzbroj

Do verze B-36B se montovaly výkonnější motory, což se projevilo zkrácením délky vzletu a zvýšením rychlosti. Stroje nesly šestnáct kanonů ráže 20 mm umístěných v předním a zadním střelišti a v šesti dálkově ovládaných výsuvných střeleckých věžích. Rychlost střelby se pohybovala mezi 750–850 ranami za minutu, k dispozici bylo 600 nábojů na zbraň. Střelci ovládali systém řízení palby, který dovedl určit opravu střelby vzhledem k pohybu cíle. Vzniklo 62 kusů B-36B, jež dosáhly operační způsobilosti teprve v roce 1952. 

Označení B-36C letectvo vyhradilo pro stroje poháněné motory, jejichž výstupní plyny měly posloužit ke zvýšení tahu. Vzhledem k tomu, že by úpravy znamenaly značný zásah do konstrukce, došlo v srpnu 1947 ke zrušení projektu. Počínaje verzí B-36D přibyly pod křídla dvě dvojice proudových motorů, které se používaly především při vzletu a pro časově omezené zvýšení rychlosti. Letouny dosahovaly maximální rychlosti 805 km/h. B-36D přicházely k bojovým útvarům v letech 1950–1951. USAF zařadilo do výzbroje 81 kusů, z nichž 59 vzniklo přestavbou starších B-36B. 

S nukleárním pohonem?

Od listopadu 1950 do října 1952 sjížděly z výrobní linky stroje verze B-36F vybavené zdokonalenou elektronikou a zařízením pro vypouštění klamných cílů k zahlcení nepřátelských radarů. Vzniklo 34 kusů. Největší množství strojů (83 kusů) se vyrobilo ve verzi B-36H. Jejich dodávky probíhaly od prosince 1952 do  září 1953. Finální variantu představoval B-36J se zvýšenou zásobou paliva, umožňující bojový dolet 11 000 km. Od září 1953 do srpna následujícího roku převzalo letectvo 33 kusů.

K experimentálním účelům posloužil jediný stroj přestavěný na verzi NB-36H. V roce 1954 byly zahájeny práce na projektu letounu na nukleární pohon. V té souvislosti bylo třeba ověřit, jaký vliv má radiace na palubní přístroje. Do pumovnice B-36H proto technici instalovali jaderný reaktor, který byl zdrojem záření, ale nesloužil k pohonu letounu. Reaktor se spouštěl výhradně nad neobydlenými oblastmi. NB-36H vždy doprovázel transportní letoun s četou vojáků připravených v případě havárie bombardéru vyskočit padákem a zajistit trosky. 

Průzkumné verze 

Existovaly také čtyři průzkumné verze označené RB-36D, E, F a H. Osádku verze RB-36D tvořilo 22 mužů, z nichž sedm ovládalo průzkumné vybavení. Přední pumovnici vyplňoval přetlakový prostor, v němž se nacházelo 14 kamer a temná komora, celkem mohl letoun nést až 23 kamer různého typu. Ve druhé pumovnici se nacházelo 80 osvětlovacích bomb, zatímco třetí pumovnice se využívala k nesení přídavné nádrže o obsahu 13 638 litrů (3 000 galonů), kterou bylo možné po vyčerpání odhodit. Čtvrtou pumovnici vyplňovalo elektronické vybavení ztěžující zachycení letounu nepřátelskými radary.

Dokončení: Americký obr nesoucí smrt: Bombardér B-36 Peacemaker (3)

RB-36D zpočátku létal ve výšce 15 200 m, později došlo k demontáži většiny obranné výzbroje s výjimkou záďových kanonů a takto odlehčené stroje mohly operovat ve výšce až 17 600 m. Typ ve své době představoval jediný stroj z výzbroje USAF, který byl schopen provádět průzkumné lety nad SSSR ze základen ve Spojených státech. RB-36D zahájily špionážní lety v roce 1951. Vzlétaly z britské letecké základny Sculthorpe a prováděly především průzkum sovětských základen na dálném severu včetně právě dokončené atomové střelnice na ostrově Nová Země. Čas od času také operovaly ve vzdušném prostoru Čínské lidové republiky.