Jedenáctičlenná výprava projektu BEAMISH zaznamenala významný úspěch, když jako první provrtali více než 2 kilometru silnou vrstvu antarktického ledovce v Západní Antarktidě a dostali se až na jeho pevné podloží. Vědci a inženýři k vrtání používali horkou vodu a účelem jejich snažení bylo sehnat data, s jejichž pomocí by lépe porozuměli, jak Antarktida reaguje na změny klimatu.

Tým BEAMISH pracoval v oblasti významného antarktického ledového proudu Rutford, kde strávili posledních 12 týdnů v mrazivých teplotách, které dosahovaly až mínus 30 stupňů Celsia. V úterý 8. ledna se jim konečně podařilo prorazit vrtem skrz led a dostali se na pevné podloží, které se nacházelo v hloubce 2 152 metrů pod povrchem. 

TIP: Vědci v Antarktidě se provrtali k nejstaršímu ledu: Je starý 2,7 milionu let

Provrtat ledový příkrov v Antarktidě nebylo nic snadného. Svědčí o tom i skutečnost, že se projekt BEAMISH plánoval 20 let, a že když se tým projektu poprvé pokusil provrtat ledovec v roce 2004, pokus skončil neúspěchem. Výzkum ale zdaleka nekončí a vědci budou na pláních Antarktidy pracovat až do půlky února.

Člověk je mistrem světa ve spolupráci. Dokážeme být nezištní i vůči lidem, které vůbec neznáme a nemůžeme předpokládat, že se od nich na oplátku dočkáme nějakého vděku. Názorným příkladem je bezplatné dárcovství krve, kde dárce příjemci zcela anonymně zachraňuje zdraví či život. Vědci se dlouho domnívali, že se tato forma nezištné spolupráce vyvinula jen u člověka v souvislosti s vývojem lidské řeči a obecně platných společenských norem. Nejnovější výzkumy ale podobné projevy chování odhalily i u šimpanzů bonobo (Pan paniscus).

Cizinec bližší než našinec?

Šimpanzi učenliví (Pan troglodytes) v rámci své tlupy spolupracují a nezištně si pomáhají. Vůči příslušníkům cizích tlup se ale většinou chovají nepřátelsky. Z přírody jsou známy i případy, kdy konflikty mezi dvěma šimpanzími tlupami přerostly ve válku, jež skončila až vybitím samců poražené skupiny.

Bonobové jsou ve „společenských vztazích“ úplně jiní. V jejich tlupách nedochází k tolika konfliktům a také rozbroje mezi různými skupinami jsou u nich výrazně vzácnější a mají mnohem mírnější průběh. Vědci například pozorovali samice bonobů ze dvou různých tlup, které se společně po několik dní toulaly přírodou a nedocházelo mezi nimi k žádným zjevným sporům. Neznesvářily se, ani když se živily ovocem na jednom a témže stromě.

Pokusy, které provedl americký primatolog Brian Hare z Duke University, dokonce naznačovaly, že by bonobové mohli být k cizákům tolerantnější než k příslušníkům vlastní tlupy. To bylo opravdu nečekané zjištění. Lidé jsou sice ochotni ke spolupráci s lidmi, které neznají, ale pokud si mohou vybrat, jednoznačně upřednostní známé před neznámými.

Klidně i proti přesile

Brian Hare ověřil ochotu bonobů ke spolupráci s cizáky na experimentech provedených v útulku Lola Ya v konžské Kinshase. Zapojil do nich patnáct tamějších bonobů. Tito lidoopi se narodili v přírodě a do útulku se dostali jako osiřelá mláďata poté, co jim pytláci zabili matku.

V jednom experimentu dostal bonobo potravu a měl pak na vybranou, zda ke svému „prostřenému stolu“ pustí zvednutím padacích dveří cizího bonoba nebo bonoba, kterého dobře zná. Devět bonobů z patnácti dávalo v této situaci opakovaně přednost cizinci. Jen dva upřednostňovali svého známého. Zbývající čtyři nedělali mezi známými a neznámými žádný rozdíl. Někteří bonobové dokonce byli ochotni pustit k sobě dva cizí šimpanze, kteří se vzájemně znali, a vystavit se tak jejich přesile.

Kontakt jako platidlo

V dalších experimentech se Brian Hare snažil dopídit motivu, který bonoby k tak nezvyklému chování ponouká. Jeden pokus postavili vědci tak, aby bonobo mohl pustit jiného bonoba k potravě, k níž sám nemá přístup. Oba se ale přitom mohli dostat do přímého kontaktu. V této situaci byli zkoumaní šimpanzi v devadesáti procentech případů ochotní dopřát druhému bonobovi potravu, z níž sami nemohli ani ochutnat. Zdálo se, že hlavní odměnou jim je sociální kontakt. Zvláště rádi si užívali vzájemného tření pohlavními orgány.

Další experiment ukázal význam přímého kontaktu mezi zvířaty ještě názorněji. Bonobo měl k dispozici potravu a k té mohl přizvat jiného bonoba. Přizvaný mohl hostiteli z jeho porce ujíst, ale oběma zvířatům bylo zabráněno v přímém kontaktu. V této situaci bonobové ke své porci potravy nikoho nepouštěli. Potvrdilo se, že přímý kontakt je onou vysoce ceněnou devizou, pro kterou jsou bonobové ochotni utrhnout si od úst.

Válčíme jako šimpanzi, dělíme se jako bonobové

„Je to jedna z nejbláznivějších věcí, které jsme o bonobech za desetiletí výzkumu zjistili,“ komentuje Hare výsledky publikované ve vědeckém časopise PLOS ONE. „A je to další příklad odlišnosti mezi šimpanzi bonoby a šimpanzi učenlivými. S šimpanzi učenlivými bychom takové pokusy vůbec nemohli podnikat, protože ti by po cizím šimpanzovi hned šli.“

Bonobové se zajímají nejen o své známé, ale lhostejní jim nejsou ani zcela neznámí příslušníci jejich druhu. Zájem bonobů však není tak úplně nezištný. Musí mít vyhlídku na nějaký osobní zisk – nejlépe ve formě společenského kontaktu. V tom se lidská spolupráce od spolupráce mezi bonoby liší. Lidé jsou schopni pomoci druhým, i když sami zůstanou v anonymitě. Při neanonymní pomoci jsme ale výrazně štědřejší. V tom se bonobům naopak podobáme.

TIP: Šimpanzí krádeže bez výčitek: Jak se vyvinul smysl pro spravedlnost?

Výzkum Briana Harea ukázal, že pokud máme pochopit vývoj současného člověka, nestačí nám studovat jen šimpanze učenlivé. Lidé jsou s to vést války podobně jako šimpanzi učenliví, ale na druhé straně dokážou pomáhat neznámým příslušníkům vlastního druhu stejně jako šimpanzi bonobové.

Jak je možné takto ukrást výkon počítače a proč se tak vůbec děje? Zhruba před dvěma lety se prudce zvedl zájem o digitální měny, tzv. kryptoměny. V tu dobu se objevovaly tisíce různých digitálních měn, mnoho z nich raketově letělo vzhůru v objemech a kapitalizacích, některé z nich bylo možné těžit i běžnými počítačovými zdroji.

Těžba kryptoměn je jedním z logických jevů jakékoliv kryptoměny: vyžaduje značný výkon, který je třeba k ověření předchozích transakcí v kryptoměně a proces, který zajistí integritu digitální měny. Těžaři kryptoměn používají své počítačové zdroje k řešení komplexních matematických problémů: první těžař, který jej vyřeší, dostane zaplaceno za své úsilí ve stejné kryptoměně.

To může být lukrativní podnikání, když jste ten, komu se platí za poskytnutí zdrojů (ve výpočetním výkonu a elektřině), které jste vynaložil k ověření transakce v kryptoměně.

Na co hackeři přišli je, že když napadnou váš počítač malwarem k těžbě kryptoměn, mohou jej využít k vykonání práce, ale zisky si ponechají pouze oni. Je to vysoce profitabilní a oběti často nemají tušení, že je někdo zneužívá.

K napadení svých cílů malwarem určeným k únosu používají různé techniky, od infikování PC a mobilních zařízení jednotlivých uživatelů až k infiltrování populárních webových stránek a rozšíření infekce na každého, kdo je navštíví. Phishingové e-maily zase slouží k ošálení uživatelů, kteří pak kliknou na zákeřné odkazy nebo otevřou infikované přílohy. 

Na rozdíl od jiných virových nákaz většina obětí těžby kryptoměn nemá tušení, že jsou okrádáni, krom nejasného pocitu, že jejich systém nefunguje tak hladce jako dříve. Navíc dnes je daleko méně obvyklé najít malware, který spotřebovává 100 % kapacity CPU oběti přinášející výrazné zpomalení, které přiměje uživatele k tomu, že si toho všimne a provede kroky k nápravě.

Novější verze malwaru k těžbě kryptoměn dělají chytřejší kroky k utajení své přítomnosti: využívají pouze asi 20 % výkonu, hledají dobu nečinnosti uživatele k provádění kalkulací nejvíce náročných na zdroje, atd. Takto může probíhat těžba kryptoměny bez jejího odhalení po velmi dlouhou dobu.

I když tato aktivita není přímo nebezpečná z pohledu možné ztráty dat, dokáže spotřebovat značné množství výpočetních zdrojů. Hrozba ztráty dat je nepřímá: vlastní malware sice „pouze“ zpomalí rychlost počítače, ale po odhalení cryptojackingu je často doprovázen ransomwarovým útokem, který zašifruje uživatelská data s příslibem jejich odblokování po zaplacení výkupného. A to už je zase jiný příběh...

Známý cestovatelský a kulinářský web, zaměřený na veganskou a vegetariánskou stravu, uveřejnil žebříček deseti nejpřívětivějších míst pro milovníky masa prosté stravy. Žebříček vznikl na základě tří kritérií – počtu veganských restaurací přímo v daném městě a v jeho bezprostředním okolí, kvalitou restaurací a osobním dojmem autorů z „veganské přívětivosti města“.

Vítězí Londýn, Praha v první desítce

Za nejpřitažlivější město na světě považují autoři anglický Londýn, kde veganství zažívá velký boom. Odhaduje se, že více než půl milionu obyvatel této anglické metropole patří mezi vegany. Ve městě a v jeho okolí se lze najíst hned ve stovce čistě veganských restaurací.

Druhou příčku „veganského žebříčku“ obsadil německý Berlín. Přímo ve městě autoři napočítali 65 veganských restaurací a 320 dalších funguje v blízkém okolí německé metropole. Podobnou nabídkou se může pochlubit i New York s 64 restauracemi. Zdejší nabídka je skutečně pestrá – veganské jídlo si zde můžete dát v rychlém občerstvení i v luxusních restauracích.

Veganské burgry, domácí veganské sýry, ale i kompletní služby včetně ubytování s veganskou stravou – to je nabídka amerického Portlandu. Město nabízí milovníkům exotické kuchyně veganskou stravu inspirovanou jihoamerickou kuchyní. Přímo v Portlandu se nachází 40 veganských, 27 vegetariánských a více než 150 dalších veg-fiendly restaurací.

Top pětku uzavírá izraelský Tel Aviv, a není divu: odhaduje se, že 5 až 8 % izraelské populace patří mezi vegany, což v celosvětovém měřítku řadí Izrael na první místo v počtu veganů. Přímo ve městě se nachází 31 veganských restaurací nabízejících stravu z Izraele, Středního východu a Středomoří.

TIP: Až budeme všichni vegany: Co by znamenal přechod všech lidí na veganskou stravu?

Na devátém místě se podle autorů žebříčku umístila Praha. Přímo v centru našeho hlavního města autoři napočítali 48 veganských restaurací. Kladné body si Praha připsala hlavně díky vysoké koncentraci restaurací, ale také pro společenskou angažovanost veganské komunity – jako příklad je zmíněno veganské bistro, které pomáhá lidem se zkušeností s bezdomovectvím a osobám po výkonu trestu.

Deset nepřívětivějších měst pro vegany:

1. Londýn
2. Berlín
3. New York
4. Portland
5. Tel Aviv
6. Los Angeles
7. Varšava
8. Toronto
9. Praha
10. Paříž

Kaly (biosolidy) jsou nevyhnutelným vedlejším produktem čistíren odpadních vod. Obsahují cenné látky, mohou ale zapáchat, případně obsahují látky škodlivé pro životní prostředí, čímž je omezeno jejich další použití. Z části kalů se vyrábí hnojivo, zhruba třetina kalu vyprodukovaného po celém světě se skladuje anebo se vozí na skládky. Tam kaly leží bez užitku a mikroorganismy z nich postupně uvolňují skleníkové plyny. Nejde přitom o zanedbatelné množství - jen v EU se za jediný rok vyprodukuje okolo 9 milionů tun tohoto odpadu a v USA více než 7 milionů tun.

Tým australských odborníků navrhuje, že by se z odpadního kalu mohly stavět domy. Není to tak bláznivé, jak to na první pohled vypadá. Australané zpracovaný kal přidávají k materiálu, z něhož se vypalují cihly. To je podle nich ekologické řešení jak pro čištění odpadních vod, tak i pro výrobu cihel, která rovněž značně zatěžuje životní prostředí.

TIP: Netradiční biotechnologie: Stanou se příští rok mezi stavaři hitem biocihly?

Zkušební produkce cihel s příměsí odpadního kalu ukázala, že jejich výroba vyžaduje zhruba polovinu energie potřebné k vypálení běžných cihel a celková výroba je tak levnější. Další předností nového materiálu je, že vyrobené cihly mají nižší tepelnou vodivost, takže v zimě udrží teplo v domě a v létě zase naopak venku. Nevýhodou je, že kaly obvykle obsahují těžké kovy. Podle profesora Abbase Mohajeraniho, který celý projekt vedl, se ale většiny těchto kovů podařilo zbavit během procesu vypalování. Vše tak nasvědčuje tomu, že cihly z recyklovaného odpadu mají před sebou zajímavou budoucnost.

Beatrix Bourbonská si příliš velké sympatie nezískala ani u české šlechty, ani u svých poddaných. Podobně jako její manžel i ona se ve „svém království“ připadala jako cizinka. Porod jejího syna Václava Lucemburského však nesmazatelně vstoupil do dějin.

Nešťastná královna Eliška

Jan Lucemburský ovdověl v roce 1330. Symbolicky na den výročí svatého Václava v pouhých osmatřiceti letech na tuberkulózu zemřela jeho utrápená choť Eliška Přemyslovna. Je všeobecně známo, že toto manželství bylo šťastné snad jen pár prvních let. I když se dříve dávala vina víceméně Janovi, dnes už jeho osobnost nevidíme tak černobíle. Získal uznání jako panovník evropského formátu, neohrožený rytíř a skvělý diplomat. Pozvedl prestiž českého království a rozšířil jeho území. Proslul také jako mimořádně velkorysý a štědrý, možná i lehkomyslný až rozhazovačný člověk. Ostatně měl z čeho rozdávat.

Ovšem s panovačnou a hysterickou Eliškou, která byla přehnaně hrdá na svůj přemyslovský původ, se k sobě zrovna nehodili. Když se dozvěděl o její smrti, pobýval zrovna kdesi v Korutanech. Oficiálně dal sice najevo svůj smutek, začal dokonce nosit černý šat, ovšem ani se nenamáhal přijet domů na pohřeb ani uložení ostatků královny do hrobky ve zbraslavském klášteře.

Utajený sňatek z lásky

K nové svatbě přistoupil Jan až po čtyřech letech. Nemusel spěchat. Krásné ženy se relativně mladému a zároveň dobře vypadajícímu králi samy nabízely při každé příležitosti. Jeho vyvolenou se nakonec stala šestnáctiletá Beatrix, dcera vévody Ludvíka z Bourbonu pocházejícího z vedlejší větve francouzského královského rodu. S krásnou a hrdou dívkou se osmatřicetiletý Jan seznámil na dvorské slavnosti v Paříži na podzim roku 1334. Její otec si všiml jeho zájmu, a tak s ním velmi rychle začal vyjednávat o případném sňatku.

Už v prosinci 1334 se v Bois de Vincennes za přítomnosti francouzského krále Filipa VI. uskutečnila honosná svatba. Původně se měl Jan oženit s dcerou římského krále Albrechta I. Alžbětou Habsburskou, ale nakonec byl rád, že papež protahoval vydání dispense kvůli jejich příbuzenství. Alžběta se Janovi nelíbila, a navíc věčně churavěla. Mimochodem, i Beatrix byla s Janem spřízněná. Měli společného pradědečka Jindřicha V. Lucemburského.

Podle všeho to vypadá, že tímto sňatkem Jan výjimečně nesledoval dynastické zájmy, ale prostě se zamiloval. Jenže v Praze se dlouho o jeho sňatku nevědělo, netušili to ani jeho synové Karel a Jan Jindřich. Otec je totiž jaksi „zapomněl“ na svatbu do Francie pozvat, a tak se nemohl divit jejich rozčarování, ani averzi, která mezi nimi a macechou vznikla.

Beatrix v Čechách

Beatrix přijela do Prahy v lednu 1336 a dostalo se jí patřičného uvítání ze strany šlechty i duchovenstva. Blanka z Valois, první manželka jejího nevlastního syna Karla, jí dokonce jela naproti až do Chebu. Těšila se, že bude mít na dvoře spřízněnou duši. Obě mladé ženy byly nejen vrstevnice, ale i sestřenice. Navíc sám král o to svou snachu požádal. Beatrix totiž na rozdíl od Blanky neuměla ani slovo česky, ba ani německy. Mimochodem – to se nezměnilo ani v budoucnu. Zatímco Blanku si v Čechách oblíbili, pyšná Beatrix si srdce svých poddaných ani šlechty nezískala. Určitě svou roli sehrála i jazyková bariéra, ale na vině byla podle všeho především povaha nové královny. 

Nezvyklý porod

V únoru 1337 přivedla Beatrix v Praze na svět syna, který dostal jméno Václav. Porod neproběhl klasickým způsobem, ale císařským řezem a královna ho přežila čirou náhodou. K tomuto závěru dospěla expertní skupina, která se tímto prominentním zákrokem zabývala. Tvořili ji náš přední gynekolog Antonín Pařízek a historici Milada Říhová a Václav Drška. Ti se svými poznatky seznámili odbornou veřejnost v časopise Česká gynekologie v srpnu 2016.

I když se o takových intimních záležitostech ve středověku a ještě ani dlouho potom vůbec nemluvilo, informace o tom, jakým způsobem přišel chlapec na svět, poskytují dva dochované latinsky psané dopisy. První list, v němž se ona radostná událost sděluje, byl určen představitelům českého města Kolína. Druhý dopis neměl konkrétního adresáta. Historikové se domnívají, že to mohl být obecný dopis, oběžník či jakási předloha rozesílaná do všech významných měst v Českém království či na evropské dvory. O způsobu porodu se rovněž zmiňuje vlámská kronika Brabantsche Yeesten z počátku 15. století a také několik dalších pramenů, které jsou ovšem výrazně pozdějšího data.

Jméno českého patrona to nezachránilo!

K novorozenému synovi, budoucímu básníkovi měl prý Jan Lucemburský úplně jiný vztah než ke svým dětem z předchozího manželství s Eliškou Přemyslovnou. Nejspíš jako vyjádření díků za zázrak, že chlapeček přežil, dostal jméno českého patrona - Václav. Jinak se to vysvětlit nedá - v Lucembursku, které měl chlapec po otci zdědit, to bylo jméno naprosto netradiční. Nebo si tím snad chtěl král Jan naklonit českou šlechtu a získat přízeň pro svou druhou ženu? Nejspíš to bylo marné...

TIP: Středověcí mistři skalpelu: Chirurgický zásah absolvoval sám Karel IV.

Averze vůči Beatrix rostla a plně se to ukázalo při její korunovaci v květnu 1337. Ta proběhla podle kronikáře Petra Žitavského za ostentativního nezájmu veřejnosti a měla do slavnostní události daleko. Král Jan neměl patřičné roucho, ba dokonce ani korunu českých královen, kterou již dříve zastavil. Musel tak Beatrix nasadit korunu svou. Beatrix pochopila, že není v Čechách vítaná a již 1. července 1337 i se synkem odcestovala do Lucemburska. Do Čech se už nikdy nevrátila.

Beatrix se rok po smrti Jan Lucemburského v bitvě u Kresčaku znovu provdala za Oda z Grancey a i nadále užívala titulu české královny. Žila bohatý společenský život, milovala umění a z jejího majetku se dochovala iluminvaná modlitební knížka. Nakonec přežila nejen své nevlastní syny Karla a Jana Jindřicha, ale o dva týdny i vlastního syna Václava. Pohřbena je v dnes již neexistujícím kostele jakobínského kláštera v Paříži.

Američtí vojenští plánovači již počátkem roku 1941 správně předpokládali, že Spojené státy budou dříve či později zataženy do války. Současně existovala reálná hrozba vojenského kolapsu Velké Británie, takže pokud se Američané chtěli zapojit do strategického bombardování Německa, potřebovali letoun schopný doletět nad evropské cíle ze základen na východním pobřeží USA. Americké letecké síly (tehdy ještě USAAF) proto v dubnu 1941 vyhlásily soutěž na konstrukci bombardéru s velmi dlouhým doletem. 

Přežil druhou světovou válku

Letadlo mělo dosáhnout maximální rychlosti 724 km/h, vystoupat do 10 600 m a uletět 19 300 km. Později došlo k redukci plánovaných výkonů na dolet nejméně 16 000 km s nákladem 4,5 tuny bomb při cestovní rychlosti 480 km/h. Soutěže se zúčastnily firmy Consolidated, Boeing, Douglas a Northrop. V listopadu 1941 objednali vojáci u firmy Consolidated stavbu dvou prototypů označených XB-36.

V březnu 1943 došlo spojením firem Consolidated a Vultee ke vzniku nového leteckého výrobce Convair. V červnu téhož roku objednalo velení USAAF výrobu sta sériových B-36, přičemž prototyp XB-36 měl být k dispozici v září 1944. Vzhledem k tomu, že další projekty měly vyšší prioritu, dostal se B-36 do časového skluzu. Na rozdíl od jiných programů však nebyl po skončení války zrušen a v srpnu 1946 se uskutečnil zálet prototypu.

Nosič atomových bomb

Druhý prototyp (označený YB-36) se stal vzorem pro sériovou výrobu. Stroj pohánělo šest motorů, každý tvořený čtyřmi hvězdicemi s celkem 28 válci, které roztáčely třílisté tlačné vrtule. Mohutný profil křídla umožňoval palubnímu mechanikovi v případě potřeby za letu procházet křídelním koridorem k motorům. Přední prostor osádky a stanoviště zadního střelce spojovala chodba kruhového průřezu, v níž se pohyboval vozík urychlující přesun mezi předním a zadním přetlakovým prostorem.

Osádku tvořilo 15 mužů: dva piloti, bombometčík, navigátor, palubní inženýr, dva operátoři radiostanic a osm střelců. Když se Sovětský svaz stal hlavním protivníkem Spojených států a studená válka nabrala na obrátkách, ukázalo se, že jediným americkým letadlem schopným dopravit těžkou jadernou (a později vodíkovou) pumu první generace z amerických základen nad cíle v SSSR je právě B-36. Stroj s pístovými motory na počátku proudového věku sice byl již v době zahájení sériové výroby zastaralý, ale současně se nedalo počítat s tím, že proudový Boeing B-52 bude operačně způsobilý dříve než v polovině 50. let. 

Aféra Peacemaker 

B-36 byl mimořádně náročný na pozemní obsluhu, navíc v raném období provozu se ukázal náchylný na časté požáry motorů a další nákladné poruchy. Jeho kritici kromě toho namítali, že rychlost letounu je srovnatelná s válečným B-24 Liberator, proti němuž je B-36 mnohem zranitelnější. Odpůrci programu mluvili o „mnohamiliardovém trapasu“. Jednalo se především o zástupce konkurenčního námořnictva, jehož velení se obávalo o státní dotaci na projekt obří letadlové lodě United States.

V roce 1947 velení námořnictva zaútočilo na způsob financování B-36, který podle jejich mínění nesplňoval podmínky stanovené ministerstvem obrany. Zástupci námořnictva byli navíc přesvědčeni, že převaha amerických letadlových lodí (stejně jako za druhé světové války) představuje rozhodující vojenskou sílu pro budoucí válečné konflikty. Nová třída letadlových lodí měla nést na palubě bombardéry schopné provádět nukleární údery, což by námořnictvu umožnilo disponovat vlastními jadernými zbraněmi.

Pokračování: Americký obr nesoucí smrt: Bombardér B-36 Peacemaker (2)

Letectvo bombardéry B-36 nakonec uhájilo, zatímco projekt letadlové lodě United States definitivně zrušil ministr obrany Louis Johnson. Vysocí funkcionáři námořnictva výrok okamžitě zpochybnili, neboť v Johnsonově rozhodnutí spatřovali střet zájmů vzhledem k jeho někdejší pozici ve vedení firmy Convair. Vyšetřování případu zvláštní komisí Kongresu se táhlo do roku 1950. Když vypukla válka v Koreji, vojenský rozpočet USA čtyřnásobně vzrostl a námořnictvo se následně dočkalo letadlových lodí třídy Forrestal, které představovaly adekvátní kompenzaci za zrušenou třídu United States.

Relativistické výtrysky hmoty jsou velice energetické fenomény, v nichž se řítí hmota v podobě plazmatu rychlostmi blízkými rychlosti světla. V případě aktivních jader galaxií s výkonnou supermasivní černou dírou mohou takové výtrysky sahat až do vzdáleností milionů světelných let.

Podobné výtrysky ale doprovázejí také aktivitu černých děr hvězdné velikosti i umírání velkých hvězd. Početný mezinárodní tým vědců prostudoval umírání hvězdy, která se stala supernovou SN2017iuk, a objevil doklady existence „horkého kokonu“, čili horkého materiálu, který obaluje relativistický výtrysk hmoty ze zanikající hvězdy.

SN2017iuk náleží k extrémním supernovám, které se někdy označují jako hypernovy. Jejich vesmírná exploze je skutečně ohromující. Pozorovaná SN2017iuk se nachází zhruba 500 miliónů světelných let od Země

Supernova v horkém kokonu

Pozorování supernovy SN2017iuk ukázala, že se materiál v této monumentální explozi rozpíná rychlostí, která odpovídá přibližně jedné třetině rychlosti světla. To je doposud nejrychlejší zaznamenaná rychlost rozpínání exploze supernovy. Sledování rozpínajícího se materiálu supernovy také ukázalo, že se v průběhu exploze změnilo jeho chemické složení.

TIP: Nejzářivější známá supernova: 20× zářivější než celá Mléčná dráha

Astrofyzička Rhaana Starling z britské University of Leicester a její kolegové si obě události spojili dohromady a tvrdí, že jak rychlost rozpínání materiálu, tak i změna jeho složení svědčí o přítomnosti „horkého kokonu“ hmoty kolem supernovy. Přestože teoretické modely existenci „horkých kokonů“ předpokládaly, jde o první pozorování tohoto fenoménu.

Před mnoha miliony let porůstal Antarktidu hustý les a bujela tam fauna i flóra. Dnes panuje na sedmém kontinentu extrémně chladné, větrné a suché podnebí, které umožňuje přežít pouze několika druhům rostlin a zvířat. I přes svoji nehostinnou tvář však Antarktida představuje pro vědce doslova zemi zaslíbenou. Ze vzduchu uvězněného v hlubokých vrstvách ledu lze například rekonstruovat vývoj zemského klimatu miliony let zpátky, sledovat, jaký vliv měly změny podnebí na tamní život, a popisovat dosud nepoznané druhy bakterií. A právě v nehostinné zamrzající poušti na severu kontinentu vyrostla před deseti lety česká polární stanice, kde současně probíhá několik unikátních výzkumů. 

Na ledoborci z Chile 

Myšlenka na samostatnou českou stanici v Antarktidě začala klíčit v hlavách badatelů z Geografického ústavu Přírodovědecké fakulty Masarykovy univerzity již v posledních letech 20. století. Realizace však probíhala pozvolna a teprve v únoru roku 2004 přistál u břehů ostrova Jamese Rosse, kde měla základna vyrůst, chilský ledoborec s nákladem stavebního materiálu. Již v následujícím roce se díky nadšení vědců a členů montážní čety podařilo stavbu v náročných podmínkách dokončit. Celý komplex vznikl asi 100 metrů od pobřeží, v nadmořské výšce 8 m. Hlavní budova z tepelně izolovaných panelů zabírá plochu 26,5 × 11,5 m a zahrnuje sedm jednolůžkových a čtyři dvojlůžkové ubytovací buňky, přičemž ubytovací kapacitu lze rozšířit až na 19 osob. 

V roce 2007 pak mohli vědci stanici při slavnostním otevření pojmenovat po proslulém českém genetikovi Johannu Gregoru Mendelovi a oficiálně tam zahájit výzkumnou činnost. Česká republika se tak stala 26. zemí světa s vlastní vědeckou základnou v Antarktidě. 

Expedice v místě probíhají každoročně, ovšem pouze během antarktického léta, které trvá od konce prosince do začátku března. V té době se tamní teploty pohybují okolo nuly, ale dosahují i maxim kolem 10 °C. V zimě naopak panují teploty okolo −10 °C, ovšem rtuť klesá i pod −30 °C.

Poušť, ledovce i oceán 

Polární stanice Johanna Gregora Mendela se rozkládá na východě ostrova Jamese Rosse, v nejsevernější části Antarktického poloostrova. Zmíněný ostrov měří na šířku asi 70 km a z 80 % jej pokrývá led, základna se však nachází ve zbylé, odledněné části. V tamní polární poušti se přitom vyskytuje život, i když poměrně omezeně: Kamenité svahy porůstají mechy a lišejníky a lze narazit i na větší savce, například na lachtany či tuleně. Extrémní teploty snášejí také někteří ptáci – kromě nelétavých tučňáků třeba rybák antarktický nebo chaluha antarktická. 

Základna nevyrostla v daném místě náhodou. V bezprostřední blízkosti se nachází odledněná část s živými organismy, ale nadosah jsou i menší ledovce a oceán. Mezi významné projekty patří výzkum ubývání ledu v oblasti ostrova a popis dopadů změn klimatu na tamní život. Geologům stanice umožňuje zkoumat nejstarší fáze existence této části kontinentu a sledovat procesy v místech, kde po ústupu ledovců vzniká porost řas a mechů. Každoročně však v rámci expedice přijíždějí vědci se zcela novými projekty také z technických disciplín: Před časem se tam například testovala odolnost plastů a jejich stárnutí v náročných klimatických podmínkách. 

Úsporně a ekologicky 

K plnému provozu potřebuje stanice 20 kW elektrické energie a zajišťují ji především větrné turbíny. Jako záloha pak stále slouží dieselagregáty. Významný zdroj tepla pro celou budovu představuje také sluneční záření. Kolektory pokrývají 36 m² stěn a vytápějí interiér stanice na příjemných 17–19 °C. Pro ohřev užitkové vody v kuchyni a koupelně se používají fotovoltaické články. 

Díky zmíněným technologiím patří Mendelova polární stanice podle odborníků mezi technicky nejvyspělejší a nejekologičtější na ledovém kontinentu. A čeští badatelé již díky ní přišli s řadou unikátních objevů: Například paleontologové nalezli v blízkosti základny část kostry druhohorního mořského ještěra žijícího asi před 75 miliony let i dosud nejstarší antarktickou fosilii krytosemenné rostliny. Mikrobiologové zase popsali předtím neznámé chladnomilné druhy bakterií. 

Článek vznikl s využitím informací z knihy Antarktida od polárníka a vědce Pavla Proška. 

Američtí inženýři nedávno vyvinuli robota, který se cítí dobře na zemi i ve vzduchu. Chodí po dvou končetinách, může na nich i skákat, a když se potřebuje dostat přes nějakou překážku, je schopný i krátkého letu.

Nový robotický všeuměl dostal jméno „LEONARDO“, nemá ho ale po slavném renesančním vynálezci a umělci. Název je akronymem z anglických slov „LEg ON Aerial Robotic DrOne“. Robot měří asi 0,8 metru a díky konstrukci z uhlíkových vláken váží jen 2,7 kilogramu.

TIP: Vylepšený robot Atlas od Boston Dynamics je rozeným běžcem

Pro let je LEONARDO vybavený dvojicí trysek. Ve vzduchu to sice není žádný oslnivý letec, to ale ani není jeho primárním účelem. Jeho trysky mu vlastně hlavně prodlužují skoky, takže může strávit ve vzduchu delší dobu, dostat se přes překážku a bezpečně přistát na druhé straně. V budoucnu by podobní roboti mohli prozkoumávat obtížný terén, třeba i na jiných planetách a tělesech Sluneční soustavy.